Alfred — Alured

Bohumil Trnka

[Articles]

(pdf)

-

Podle výkladu, který E. G. Withycombová uvádí ve svém pečlivém slovníčku anglických křestních jmen,[1] staroanglické vlastní jméno Aelfrāēd, Aelfrēd bylo Anglonormany latinizováno v Aluredus a z tohoto tvaru vznikly starofrancouzské varianty Alvaré, Auveré, jež pak byly přejaty zpět do angličtiny jako Alvery, Avery. Vedle tvaru Aluredus, Aluret, Eluret, Aluerad, Aluerd, doložených v tzv. Domesday Book, soupisu pozemkového vlastnictví, které dal. r. 1086 pořídit Vilém Dobyvatel za účelem rovnoměrnějšího zdanění obyvatelstva, udržují [419]se však v listinných i jiných latinských památkách také tvary s f (Alfridus, Alfredus). Podobná variace je i v psaní místních jmen složených s tímto jménem + tūn ‚ohrazené sídliště, město‘ nebo -cot ‚chatrč, chlév‘. Jméno proslulého staroanglického krále, který vítězně za své dlouhé vlády (871—901) odrážel útoky vikingů, bylo užíváno jako vlastní jméno v 18. stol., a to jednak ve tvaru Alfred, jednak v mnohem řidčím tvaru Alured. Withycombová nevykládá latinské znění tohoto jména a nestaví si otázku o původu psaného u, jímž se latinizovaný tvar lišil od domácího.

Výklad mezi oběma tvary je snadný, vyjdeme-li ze známého faktu, že v staré angličtině se písmena f užívalo nejen pro neznělou spirantu [f], nýbrž i pro odpovídající znělou spirantu [v]. Obě hlásky byly totiž v staré angličtině pozičními variantami téhož fonému a distribuce mezi nimi, tak jako mezi každou znělou a odpovídající neznělou spirantou, byla určována jejím okolím: [v] se vyslovovalo mezi znělými hláskami, kdežto ve všech ostatních pozicích, tj. na začátku a konci slova a před neznělými souhláskami, se vyslovovalo [f]. Obě hlásky, které zůstaly i ve střední angličtině do konce 14. stol. variantami, byly však v pozdní latině i ve staré francouzštině fonémy, jimiž se rozlišovala slova, a měly své tradiční psaní: f pro [f] a u, v pro [v]. Staroanglické jméno Aelfrāēd, Aelfred se vyslovovalo tudíž [aelvrēd, aelvred], později [alvred] a tuto výslovnost dosvědčují i uvedené způsoby psaní anglonormanských písařů i pozdější starofrancouzské tvary tohoto jména.

Písmeno f ve funkci znělé spiranty [v] mizí vlivem písařské tradice starofrancouzské a latinské i v anglických památkách 12. stol., ačkoli ve fonologickém systému angličtiny [v] zůstalo variantou. Shledáváme-li tudíž v středoanglických nebo latinizovaných vlastních a místních jménech psané f za staré vyslovované [v], je nutno vysvětlit si podržení f staroanglickou písařskou tradicí. Odtud si vysvětlíme kolísání mezi Aluredus (Alvredus) — Alfredus v památkách středoanglického údobí. Vyslovovalo-li se toto jméno podle psané formy již s [-lfr-], vystupovala tu poziční varianta [v] jako foném, jak tomu bylo v slovech přejatých ze staré francouzštiny, např. v slově palfrey ‚kůň‘ (z lat. paraverēdus). Jméno samo v této podobě bylo asi již v 13. stol. velmi řídké a charakterizované touto fonologickou cizostí, jíž byla prosta slova zcela domácího rázu.

Sledujeme-li fonologický vývoj jména Aelfred, musíme upozornit ještě na jednu okolnost. Jméno je, jako téměř všechna germánská vlastní jména, původně kompozitum[2] a spiranta, kterou se končilo první slovo kompozita, se vyslovovala i před znělou hláskou nezněle. Jedině v kompozitech, v nichž zanikl morfologický šev mezi oběma slovními elementy a která se tím stala monomorfémní, koncová neznělá spiranta prvého elementu byla vystřídána druhou variantou, spirantou znělou. Tak tomu bylo již v staré angličtině u jména Aelfred a u četných jiných jmen, jako Lēofric (srov. nynější Leverick, Leve[420]ridge, Loveridge, lat. Leofricus, Leuric, středoangl. Leferich, Leverige, Loverich atd.).[3] Vědomí morfologického švu mohlo ovšem kolísat a kolísala proto i výslovnost spiranty.[4] Zmizela-li spiranta v některých souhláskových shlucích, např. ve jm. Aelf-gār, středoangl. Algar, Elgar, lze předpokládat, že před její úplnou asimilací předcházelo znělé [v].

Se jménem nejslavnějšího a literárně činného krále anglosaského, čtvrtého syna krále Aethelwulfa,[5] je homonymní v některých svých variantách jméno moudrého a též písma znalého krále northumberského, který panoval dvě stě let před Alfredem v l. 685—701. Jeho jméno se uvádí v latinských památkách jako Aelfredus, Alfridus, Aldfridus, Aldfrithus, v památkách staroanglických jako Aelfred, Ealdfrith, Aldfrith. Jméno je rovněž kompozitum, ale slova, která do něho vcházejí, jsou jiná: eald ‚starý‘ + frith ‚mír‘. Spiranta, kterou začíná druhý člen kompozita, zůstává neznělou, pokud trvá ve vědomí mluvčích morfologická dvoučlennost,[6] ale zmizí-li úplně morfologický šev před fonologizací znělosti spirant (k níž dochází v londýnské angličtině teprve koncem 14. stol.), objevuje se v nynější angličtině v, např. v místních jménech Edvin (Gedda’s fen), Pinvin (Penda’s fen), Laver (Lagu-faer, -faru, v Essexu), Denver (Dena faer ‚převoz Dánů‘). Srovnej též etymologii novoangl. anvil ‚kovadlina‘ (staroangl. an-fealt ž. < *ana + felt- ‚tlouci“; lat. incūs ‚kovadlina‘, cūdere ‚tlouci‘). Nahrazování živlu -fēld starofrancouzským -ville v některých místních jménech, jako Clanville (Clanfield), Caville (staroangl. Cāfeld), Enville (staroangl. efn ‚rovný‘ + fēld), Longville (Longfeld 1291) aj. bylo jistě usnadněno variací [f — v] ve střední angličtině.

Z uvedeného výkladu vyplývá, že nynější výslovnost jména Alfred je „spelling pronunciation“, výslovnost podle psané formy, přijaté v 18. stol. Ožití jména anglosaského panovníka a jeho užití jako křestního jména nebylo náhodné a spolu s ním v 18. nebo následujícím stol. byla oživena i jiná jména, jako Derek (Derrick), Dunstan, Edgar, Cuthbert (Cudbert), Oscar, Hilda ž., Mildred ž., a od Alfred utvořeno nově i ženské jméno Alfreda. Je zajímavé uvědomit si v této souvislosti, že většina křestních, nyní v Anglii běžných jmen germánského původu byla přinesena pofrancouzštěnými Normany[7] a že ze staroanglických jmen se zachovala jen jména světců, jako Edmond (Edmund), Edward, [421]Oswald, Edwin, Theobald, Edith ž. (staroangl. Ēadgyth), které ctili i Normané. Jindřich III. (1216—1272) pojmenoval své dva syny Edmund a Edward. Edmond zemřel a Edward se stal prvním panovníkem, který po bitvě u Hastings (1066) měl anglické jméno.

 

R É S U M É

Alfred — Alured

The name of the celebrated king of the West Saxons has come down to us in two main spelling variants, Aelfraed (or Aelfred) and Alured (Alvred-us). The former variant is Old English, the latter used by Anglo-Norman scribes dates back to the Early Middle English period. The writer is concerned with the phonemic and morphological explanation of the name. In his view it ceased to be felt as a compound as early as the 10th century, and consequently [f] became voiced between the two voiced consonants, both sounds [f — v] being variants of the same phoneme. The latter spelling represents, therefore, the actual pronunciation of the name, while the former was traditional. The original spelling was revived in the 18th century when Alfred was adopted as a Christian name, but its pronunciation is, from the point of view of Old English, the spelling pronunciation.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 418-421

Previous Eduard Beneš: Německé věty s man a jejich stylistické využití

Next Marie Těšitelová, Milada Vančatová: Na okraj Slovníku Franze Kafky