Josef Vachek
[Chronicles]
Годовое заседание Societas linguistica Euroраеа в Брюсселе (1967 г.) / La session annuelle de la Societas linguistica Europaea à Bruxelles
Societas linguistica Europaea, která byla založena právě před rokem jako vrcholná mezinárodní organizace sdružující jazykovědce ze všech evropských zemí (jejími členy jsou však i četní badatelé ze zemí mimo Evropu), konala v prvých dnech dubna 1967 své výroční valné shromáždění v Bruselu, kde jí poskytla pohostinství tamější Université libre. Stejně jako tomu bývá při zasedáních americké Linguistic Society of America (jejíž organizační status i praxe byly po nejedné stránce evropské společnosti vzorem), tak i zde bylo zasedání využito k uspořádání dvoudenní lingvistické konference. Vystoupila na ní ve dvou paralelních sekcích řada badatelů, kteří přednesli dvacetiminutové referáty, po nichž bylo vždy deset minut vyhrazeno diskusním příspěvkům k danému tématu (i volba těchto časových mezí zřetelně prozrazuje vzor americké Linguistic Society — srov. naši zprávu o bloomingtonském zasedání Linguistic Society v rámci bloomingtonského Linguistic Institute 1964, otištěnou v Jazykovědných aktualitách 1965, č. 1, s. 3—11 a zprávu P. Piťhy a F. Daneše v SaS 28, 1967, 200—210).
Účastníků valného shromáždění bylo přes 150, přednášek, vměstnaných do čtyř půldnů (z nichž ještě jeden byl skoro celý věnován zasedání organizačnímu), bylo ke třicíti. Nejvíce účastníků bylo přirozeně z NSR (na jejíž půdě, v Kielu, byla organizace loni založena) a z Belgie, pořadatelské země letošního shromáždění. Ale byli tu i Francouzové v čele s A. Martinetem, dále Angličané, Italové, Skandinávci a Holanďané; dokonce i zámoří bylo zastoupeno (USA, Kanada a Libanon). Z východní Evropy byla nejpočetnější naše šestičlenná delegace (Vl. Barnet, M. Romportl, V. Schwanzer, Vl. Skalička, P. Trost a referent), z níž čtyři účastníci přednesli na konferenci své referáty a všichni zasáhli do debat, takže náš podíl na pracích konference byl nikoli nevýznamný. Jinak tu byli zástupci Jugoslávie a Polska (i když řada delegátů z těchto zemí, kteří byli původně přihlášeni, nakonec nepřijela). Malé účasti Poláků je třeba litovat tím více, že příští zasedání Societas se má konat napřesrok v Polsku (ve Varšavě nebo v Krakově). Z ostatních zemí východní Evropy nebyl přítomen nikdo; bylo však vzpomenuto zásluh, které si o práci Společnosti získal odstupující místopředseda W. Steinitz z NDR, brzy poté bohužel zemřelý.
Stejně jako v americké Linguistic Society, tak se i v evropské Societas každoročně volí předseda, místopředseda a dva členové výboru, dále pak po jednom členu komise nominační a ediční. Předsedou na další rok byl po odstupujícím A. Martine[447]tovi zvolen švédský ugrofinista Björn Collinder, místopředsedou pisatel této zprávy, členy výboru Belgičané R. Derolez (Ghent) a H. Draye (Lovaň). Do nominační komise byl volbou kooptován P. Trost a do ediční komise — když se M. Romportl vzdal kandidatury — byl znovu zvolen britský R. A. Grassland. (Z dříve zvolených členů nominační komise v ní zůstává i nadále P. Sgall, v ediční komisi mj. Polák L. Zabrocki.) Funkci jednatele Societas zastává i nadále kielský Werner Winter, který má o založení společnosti a o celou její organizaci největší zásluhy, pokladníkem pak utrechtský prof. Keller.
Ze zpráv funkcionářů vyplývá, že nejvíce členů se rekrutuje z NSR, na druhém místě následují Spojené státy, hned po nich pak lingvisté českoslovenští (kteří jsou však handicapováni nesnázemi s placením členských příspěvků). Jak je zřejmé, členství není vázáno na příslušnost k evropským státům (jsou tu i členové z Libanonu, Izraele atd.). Societas se velmi brzy uplatní i publikačně: prvé dvojčíslo jejího orgánu Folia Linguistica bylo v době konference již ve zlomené korektuře (čítá 160 stran; další svazky budou ještě obsáhlejší a přinesou i některé příspěvky z bruselské konference). Uvažuje se také o pozdějším vydávání řady monografií, ale o její náplni a technických podrobnostech zatím nepadlo rozhodnutí.
Tematika přednášek proslovených na konferenci celkem věrně obrážela dnešní situaci ve světové jazykovědě potud, že tu byla velmi silně zastoupena témata zpracovávaná metodou generativisticko-transformační. Nad průměr tu vynikly hlavně dva referáty. Prvý z nich přednesl i u nás dobře známý chicagský komparatista Eric P. Hamp (který nyní přednáší jako hostující profesor v Bělehradě) na téma A la base de la grammaire comparée. Autor v ní dovozoval nutnost postupovat i při historickém srovnávání jazyků a při tvarových rekonstrukcích důsledně cestou formulace pravidel, do nichž je třeba zahrnout všecky okolnosti pro komparaci důležité (tedy např. i sufixální rozšiřování slovního základu, s jakým se setkáváme u slovan. adjektiv typu lьgъkъ proti řec. elachys, atp.). — Ještě pozoruhodnější byl referát kielského asistenta Karla H. Wagnera na téma Analogical Change Reconsidered in the Framework of Generative Phonology. Její autor bystře ukázal, že některé závažné změny ve vývoji staré angličtiny lze vysvětlit mj. tím, že jejich provedením odpadne pravidlo, kterým se řídil jen malý počet konkrétních příkladů (autor sám tu velmi vhodně poukázal na obdobu s „malým funkčním zatížením“, jež podle teorie pražské jazykovědné školy leckde vede k zániku málo využitého funkčního protikladu). Pozoruhodný byl na této přednášce nejen její zájem o diachronický jazykový proces (zájem dosti vzácný u většiny generativistů) a o funkční pojetí tohoto procesu, ale i praktické ztotožnění generativního modelu jazyka s modelem mluvního aktu, který se odehrává in concreto v promluvách jazykových uživatelů (jak známo, Chomsky takové ztotožnění, alespoň donedávna, zásadně odmítal). Zdá se, že po cestě, kterou se bere Wagnerovo pojetí, bylo by možno dospět k syntéze obou jazykovědných koncepcí, jež se zatím jevily jako zcela protichůdné a navzájem se vylučující, totiž entitativní koncepce funkčně strukturního systému na straně jedné a procesuální koncepce jazyka jako souboru generativních a transformativních pravidel na straně druhé (srov. i Birnbaumovu přednášku z loňské fonologické konference ve Vídni, o níž tu byla zpráva v SaS 28, 1967, 87—93).
Z jiných generativně podložených přednášek tu uveďme ještě alespoň výklady kielského anglisty G. Nickela o komplexních slovesných strukturách v angličtině (tj. o verbonominalních spojeních typu have, take atp. + subst., jimž u nás věnovali pozornost v poslední době zvláště J. Firbas a M. Renský). Autor také vhodně vyložil funkční užitečnost těchto vazeb umožňujících specializovat sémanticky oslabené sloveso pro vyjadřování významů gramatických a následující nomen pro vyjadřování významů sémantickolexikálních. V debatě jsme připomněli jinou výhodu těchto vazeb danou tím, že umožňují i zřetelnější výstavbu kontextovou (funkční perspektivu větnou, jak zní termín běžnější v naší anglistické tradici). — K metodě [448]generativní (mimo jiné) sahá i freiburský anglista H. Pilch v své chystané historické mluvnici staré angličtiny, kterou zakládá zčásti na synchronistické bázi.
Zájem vzbudila i společná přednáška dvou mladých lingvistů z Kolína nad Rýnem, G. Hinchy a H. Richtera, o tzv. syllogonovém modelu pro popis elementárních syntaktických struktur, a výklad J. Meyera-Ingwersena z Hamburku o výstavbě víceslabičných slovníků. Výklady obou přednášek však mohly v časové tísni — nesměly přesáhnout 20 minut — jen vágně načrtnout danou problematiku a při malé konkrétnosti vyzněly dost neurčitě. Konkrétnější, a proto i účinnější, byly výklady freiburského H. Wodeho o využívání pauz v německé syntaxi. Jejich nedostatkem, jak jsme upozornili v diskusi, byl malý zřetel k souhře pauz s činiteli intonačními a s celkovou rytmickodynamickou strukturou věty.
Hjelmslevovské reminiscence se ozvaly ve výkladech aarhuského J. Holta o místě genetické lingvistiky, kterou autor pokládá jen za jeden z aspektů obecné lingvistiky. Toto správné konstatování je však doprovozeno jinou autorovou tezí, která věc značně komplikuje, tj. tím, že — zcela v duchu Hjelmslevově — všecky jazyky pokládá za „jediný text“, „jediný systém“ a dospívá tak k abstrakcím na neužitečně vysoké úrovni. — Belgičan J. Larochette se zase zabýval problémem vztahů mezi jednotkami dvojího jazykového členění (v Martinetově pojetí).
Z československých přednášejících M. Romportl demontroval nesnáze spojené s hledáním ekvivalentů distinktivních rysů fonému v akustickém jazykovém signálu; Vl. Barnet kritizoval teorii synchronních průřezů jako nástroj diachronního průzkumu jazyka; V. Schwanzer mluvil o některých otázkách vyplývajících z konfrontace způsobů, jimiž se tvoří slova v němčině, ruštině a slovenštině. Konečně pisatel této zprávy na základě dosud neznámého materiálu dokazoval, že Trubeckého klasifikace fonologických protikladů, publikovaná v Journal de Psychologie 1936, musila vzniknout teprve po květnu 1933, tj. že v této době ještě Trubeckoj plně souhlasil se simplistním dichotomickým tříděním fonologických protikladů na korelativní a disjunktní (jak známo, Martinet je toho názoru, že Tr. tuto dichotomii už dříve odmítal, i když nesouhlas s ní otevřeně nevyjádřil.
A. Martinet sám přednesl mimo vlastní rámec konference (po společné večeři) svou presidentskou přednášku — opět zřejmě po vzoru praxe běžné v americké Linguistic Society. Kritizoval v ní pojem jazykových univerzálií jako módní záležitost a dovozoval kritikou zvláště Greenbergových vývodů nesrovnavatelnost faktů, na kterých Greenberg své teze zakládá (o Greenbergových tezích referoval Z. Hlavsa v SaS 26, 1965, 245—250). Martinetova kritika jistě není zcela neoprávněná, nicméně je třeba na druhé straně vzít v úvahu skutečnost, že potřeby klasifikace typologické apod. nutně žádají abstrakce na vyšší úrovni, což vede k potřebě nechat stranou některé aspekty, které při výzkumu zaměřeném na jazyk sám (resp. na menší jazykovou skupinu) ovšem zanedbatelné nejsou. Zcela spravedlivému zhodnocení Martinetových vývodů, přednášených s jeho známým galským temperamentem a rétorskou virtuozitou, bránil i fakt, že jejich velká část se zakládala na materiále posluchačstvu méně běžném.
Vcelku lze konstatovat, že výroční shromáždění Societas Linguistica Europaea prokázalo nepochybnou užitečnost tohoto nového organizačního útvaru evropské jazykovědy a že jeho zasedání ve východoevropské oblasti, ke kterému má dojít napřesrok, mohlo by mít i pro naši jazykovědu značný význam. Mohlo by se stát fórem, kde by naše vlastní jazykovědná koncepce, plodně, třebaže kriticky budující na základech položených předválečnou pražskou školou, mohla vystoupit ještě přesvědčivěji než v Bruselu.
Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 446-448
Previous Jaroslav Popela, Jaromír Povejšil: Soupis prací prof. Pavla Trosta
Next rd (= Redakce): Poznámka redakční
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1