Polský výbor ze starých českých textů

Emanuel Michálek

[Discussion]

(pdf)

Польская антология древнечешских текстов / Un recueil polonais d’extraits des textes anciens tchèques

Zásluhou varšavských bohemistů Ewy a Janusze Siatkowských byla bohemistická ediční literatura nedávno obohacena o novou zdařilou publikaci.[1] Jde o výbor textů z české literatury doby staré a střední, přinášející ukázky českých památek literárních od nejstarších dob do Komenského. Jak uvádějí autoři v stručném úvodu (s. 3n.), je Výbor určen především studentům slovanské filologie jako pomůcka při studiu historické gramatiky a dějin českého jazyka. Práce však může zajímat i polonisty, protože věnuje dosti místa památkám do polštiny překládaným nebo jinak v Polsku známým a citovaným. Oba autoři mají za sebou nemalou publikační činnost v oblasti bohemistiky, ať jde o jazyk současný, dialektologii nebo zkoumání historická.[2] Tento jejich rozhled v bohemistické problematice je patrný i na recenzované publikaci.

Srovnáme-li Výbor manželů Siatkowských s jinými pracemi obdobného zaměření, je především zřejmé, že se autorům podařilo v příručce nevelkého rozsahu umístit ukázky z delšího časového úseku (století 11.—17.), než to bývá v podobných případech obvyklé.[3] Ukázky vcelku dobře postihují rozmanitost stč. literatury v jednotlivých literárních druzích a žánrech. Platí to zejména o částech týkajících se doby předhusitské. Z pozdějších údobí je výběr ukázek značně chudší, ale vždy jsou voleny texty opravdu typické. Jako studijní příručka k historii českého jazyka omezuje se Výbor jen na památky česky psané, písemnictví církevně slovanské je zastoupeno výňatkem z Pražských zlomků v původním znění. Stranou zůstaly cizojazyčné texty s českými glosami, reprodukována je však česká věta v přípisku latinsky psané Litoměřické listiny. Jinak památky administrativně právní do Výboru pojaty nejsou. Jednotlivé ukázky z textů jsou uváděny v chronologickém pořadí. Před vlastním textem každé ukázky předchází několik poznámek povahy filologické a literární. Přinášejí ve značné stručnosti cenné údaje. V několika málo případech by snad tyto informace bylo možno poněkud rozhojnit nebo upřesnit. Tak např. v úvodu k Tkadlečkovi schází zmínka (jinde běžně uváděná) o provenienci publikovaného úryvku (s. 97). Podobný údaj by bylo možno doplnit také při zmínce o Havránkově a Daňhelkově edici Dalimila (s. 48). Poměr staročeského znění písně „Hospodine, pomiluj ny“ k předpokládanému staroslověnskému originálu vyjadřují autoři slovem přepracování (s. 9). Stačilo by mluvit jen o počeštění.

Vzhledem k tomu, že má Výbor záslužnou tendenci všímat si v patřičné míře česko[204]-polské vzájemnosti v oblasti literární a jazykové, bylo by možno zmínit se právě v souvislosti s nejstarší českou písní o středověké tradici připisující tuto skladbu stejně jako nejstarší píseň polskou „Bogurodzica“ druhému pražskému biskupu Vojtěchovi.[4] Jiná drobná poznámka se týká formulace o tendenčních změnách v Hradilově a Jirečkově vydání Blahoslavovy Gramatiky (s. 157): šlo z velké části o vynechávky z obavy před cenzurou padesátých let minulého století. Některé doplňky k vydání Gramatiky přinesl Vášův výbor z Blahoslavových spisů.[5] Při hodnocení významu Kralické bible uvádějí autoři, že tato památka se stala vzorem literárního jazyka na půldruhého sta let (s. 165). To je však odhad příliš nízký, bereme-li v úvahu — a je to nezbytné — i dobu obrozenskou.

Vlastní ukázkové texty jsou podány ve znění paleografickém. Opírají se o paleografická vydání příslušných památek a i v těch případech, kde taková vydání nejsou, vycházejí z podoby rukopisné zcela důsledně, jen interpunkce je přizpůsobena dnešnímu stavu. Tím ovšem vzniká jistá diference ve srovnání s texty, které se opírají o paleografické edice, protože v nich je modernizace pravopisu větší (týká se i velkých písmen, oddělování slov apod.). Některé nejstarší památky jsou pro usnadnění reprodukovány i v podobě transkribované do diakritického pravopisu. — Do Výboru jsou pojaty také fotokopie rukopisů a starých tisků. Čtenář má tak možnost seznámit se s různými typy starého písma a pravopisu. Kladně je třeba hodnotit také skutečnost, že pro ukázky biblických textů (125n., 165n.) (bible Pražská a Kralická) byla zvolena z větší části stejná místa (Ex 11—13, 2). Tím je umožněno srovnávat dvojí překladové zpracování. Značnou pozornost věnovali autoři textově kritickým a filologickým poznámkám umístěným za jednotlivými ukázkami. Obsahují údaje dosti různorodé, jsou tu např. emendace chyb, rozvedení zkratek, ale také vysvětlivky k interpretaci textu. Většinou jde o výklady několikaslovného spojení, nikoli jednotlivých výrazů (srov. např. 84n.). Z drobných nedopatření bychom upozornili na záměnu 3. pl. vinie DalC 1, 4 za 1. sg. v polském převodu staročeského kontextu (obwiniam, s. 57, pozn. 2). Komentují-li na jiném místě autoři užití participia na -ný (obklíčený) ve významu aktivním ve Wittenberském žaltáři[6] jako chybný překlad (s. 19, pozn. 11), je třeba připomenout, že nejde o odchylku individuální, nýbrž o jev širší, souvisící s rodovou nevyhraněností příslušných výrazů.

Většinu vysvětlivek k interpretaci textu obsahuje ovšem závěrečný slovníček. Okolnost, že jsou v něm soustředěny lexikální jednotky z celé edice, přispívá nepochybně k zvýšení přehledností Výboru a šetří místem. Cennou pomůckou při orientaci jsou také v slovníčku citace pramenů a míst, kde se výraz v příslušném významu objevuje. Prospěšná je nepochybně i praxe uvádět v slovníčku vedle polského ekvivalentu staročeských výrazů i jejich ekvivalent novočeský. To je ovšem možné jen potud, pokud příslušný výraz v současné polštině a češtině skutečně existuje. Není-li tomu tak, vykládají autoři staročeské slovo opisem v jazyce polském, např. blída — ‚narzędzie do miotania kamieni‘ (s. 178). V některých dílčích případech by bylo možno uvažovat o jiném řešení, než jaké zvolili autoři. To se týká např. jisté nejednotnosti u ekvivalentů některých botanických termínů, srov. třeba heslo nátržník (s. 186, vyloženo jen ekvivalentem latinským) a třevdava (s. 196, vyloženo ekvivalentem polským a novočeským bez latiny). Také lze v této souvislosti připomenout zpracování některých [205]předložkových pádů: tak po kobě (s. 183) je zařazeno pod heslem koba, naproti tomu bez měna (s. 178) je zpracováno u předložky, u hesla měn je pouze odkaz. Vnucuje se otázka, čím je rozdílné lexikografické zpracování takovýchto v podstatě stejných případů vlastně zdůvodněno. Méně obvyklé je rovněž oddělení předložkového pádu bez ľuti (zařazeného pod předložku bez) od substantiva ľut (s. 178, 184). — Vcelku se však údaje slovníčku ukazují jako spolehlivé, ať jde o podobu hesel nebo výklad jejich významů. V některých případech by snad neškodilo stručné informace obsažené v slovníčku poněkud rozhojnit. Tak by se podle našeho názoru měla v slovníčku objevit i taková hesla jako obrtel (s. 26, ř. 320), přěkot (s. 53, ř. 34), ratolest (s. 164, ř. 246), zpolčelý (s. 163, ř. 225) aj.

Rovněž po stránce formální je úroveň Výboru uspokojivá. Jen v některých ukázkách je písmo příliš drobné a těžko čitelné. To se týká např. přetisku Kralické bible (s. 166n.). Množství formálních nedopatření v celé práci není velké. Povšimli jsme si zejména těchto případů: pospěšiti m. pospíšiti (s. 196 v hesle uchvátiti), promlouvili m. promluvili (s. 199 v hesle vzmluviti), hříti m. hřáti (s. 181 v hesle horčiti), Momenclator m. Nomenclator (s. 170), Tak m. Kat (s. 200 v hesle záslon), Dal XII 36 m. Dal XII 35 (s. 202 v hesle živiti), krájač m. krajáč (s. 184 v hesle látka) aj. Ne všem čtenářům bude patrně srozumitelná zkratka LF (s. 26, pozn. 8), která nebyla pojata do seznamu zkratek (na s. 5—6).

Všechny námitky, o nichž jsme se zde zmínili, se ovšem týkají jevů jen okrajových a nechtějí, ani nemohou nějak snížit nespornou hodnotu recenzovaného Výboru. Je zřejmé, že autoři v této práci dovedli využít svých značných zkušeností a rozhledu v bohemistice ku prospěchu díla, které je dobrým přínosem k vzájemnému poznání kultury našich bratrských národů.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 2, pp. 203-205

Previous Slavomír Utěšený: Americká práce o variabilitě a stratifikaci mluvy velkoměsta

Next Josef Vachek: Sborník vídeňské fonologické konference