K interferenci jazykových útvarů v současnosti

Věra Michálková

[Články]

(pdf)

К интерференции языковых форм в современности / Au sujet de l’interférence des formes linguistiques à l’époque contemporaine

0. V naší jazykovědné tradici se uznává jistá specifičnost vzájemného vztahu tradičních lokálních nářečí a spisovného jazyka.[1] Složitým otázkám, které s tím souvisí a které jsou stále živé, věnují svou pozornost badatelé zabývající se současným stavem jazyka stejně jako vývojem národního jazyka.

Šíře badatelských zájmů i nutnost interpretovat jazykový materiál pokud možno jednoznačně a úplně nutí stále hojněji k využívání i dalších metodologických postupů, které jazyk ukazují také z jiných, nelingvistických pohledů; takovéto pohledy se v našich pracích sice porůznu objevovaly už dříve, ale zatím jen jako doplňující, anebo se stavěly jako postuláty pro další fáze práce. Máme tu na mysli takové přístupy k jazykovému, především nářečnímu materiálu, při nichž se uplatňují i aspekty nelingvistické, např. sociologický, psychologický nebo etnografický.

Přestože se těmto metodologickým postupům u nás zatím nevěnuje obecněji tak soustředěná pozornost, jak je tomu v současné době jinde,[2] přesto lze sotva říci, že je dosud po této stránce u nás uděláno málo. Připomínáme především průkopnické práce Havránkovy a Běličovy,[3] dále významné práce Kopečného a Lamprechtovy[4] i cenné studie členů pražského a brněnského dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český, popř. i některých pracovníků dalších, máme-li zde na mysli situaci povýtce českou. Na druhé straně je ovšem pravda, že se na některé mezivědní obory, např. sociolingvistiku, psycholingvistiku aj. soustřeďuje u nás pozornost zatím méně než jinde[5] a že by bylo nepochybně užitečné zamýšlet se nad tím, co cenného a plodného by novější postupy mohly při důslednější aplikaci přinést např. pro všestrannější studium našeho nářečního materiálu.

Dříve než bude možno přistoupit k vlastním rozborům našeho jazykového materiálu naznačenými způsoby, rádi bychom (1) shrnuli některé dosavadní názory na jazyk jako celek i na jeho jednotlivé útvary (jen pokud je to v této souvislosti a pro odborné čtenáře v SaS nezbytné), (2) zamysleli se nad tím, může-li jeden jazykový útvar (struktura) působit na jiný a jakým směrem, jakými způsoby a za jakých okolností se tak děje, a (3) jak je třeba tomuto působení, popř. vlivu v naznačené souvislosti rozumět. Budeme se zde zabývat jen mluvnickou stavbou jazyka, nikoli slovníkem.

1. Přístup k jazyku jako systému znaků lze uskutečňovat z rozmanitých [370]aspektů. Pro zkoumání spisovného jazyka a tradičního lokálního dialektu jsou podle našeho názoru závažné tyto aspekty: (1) strukturní (spisovný jazyk, obecná čeština, interdialekt, lokální dialekt), (2) promluvového celku (funkční forma jazyka: a) mluvená, b) psaná), (3) sociolingvistický (jazyk prestižní a neprestižní), (4) psycholingvistický (jazyk mluvčího a posluchače), (5) historickolingvistický (národní jazyk).

1. 1. Jak spisovný jazyk, tak jednotlivá lokální nářečí mají svou vlastní strukturu, ve všech případech relativně pevnou.[6] Tyto struktury představují v rámci národního jazyka dva krajní útvary, mezi něž lze umístit některé jiné, nespisovné útvary, jako jsou nadnářeční formy — interdialekty, obecná čeština ap. Struktura spisovného jazyka je tu v porovnání s nimi v jisté „výhodě“, neboť její mluvnická norma je kodifikována, i když ovšem z hlediska současného stavu jazyka (jak ani jinak nelze) ne vždy v úplnosti a ne vždy tak, aby jí bylo možno pružně zachycovat v současném stavu jazyka některé jeho vývojové tendence na jedné straně a některé jeho ustupující rysy na straně druhé. Ať už však tato „desideráta“ při kodifikaci mluvnické normy současného spisovného jazyka z metodologických důvodů zdůrazňujeme, nebo spíše potlačujeme, přece nemůžeme nepočítat se skutečností, že kodifikovanou normu má jedině spisovný jazyk.

Pokud mluvíme o mluvnické normě nářečí, která rovněž nepochybně reálně existuje, pak máme na mysli spíše relativně úplnou normu získanou jak zcela empiricky, tak deduktivně, víceméně „na pozadí“ materiálu spisovného. Ostatní, nespisovné útvary národního jazyka pak oscilují mezi těmito dvěma krajními strukturami, tj. mezi jazykem spisovným a lokálními dialekty. Při současném fungování několika strukturních útvarů, a to nezřídka i u jednoho mluvčího nebo při komunikaci více mluvčích, kteří neužívají všichni téže mluvené formy jazyka, dochází vlastně k jistému „míšení“ rozmanitých strukturních útvarů v rámci uvedené funkční formy. A poněvadž jsou struktury těchto útvarů (hovorovou formou spisovného jazyka počínaje a místním dialektem konče) v některých mluvnických oblastech nejednou blízké, nebo dokonce i totožné a poněvadž se v nich uplatňují stejné vývojové tendence, oba útvary určitým způsobem na sebe za jistých okolností v některých jednotlivostech působí. Toto působení je méně nápadné a nesnadněji se zachycuje, dochází-li k naznačené interferenci mezi útvary strukturně bližšími z hlediska jejich jazykově společenské hierarchie (např. projev obecně český a hovorový), a markantnější, interferují-li strukturní útvary „vzdálenější“ (např. projev spisovný a nářeční). Proto lze zatím jen v obrysech mluvit o vlastní svébytné struktuře např. obecné češtiny[7] nebo některého moravského interdialektu a tím méně se lze pokoušet o přesnější popis jejich normy v jednotlivých mluvnických plánech obou uvedených útvarů.

1. 2. Je-li jazykový útvar se svými jednotlivými promluvami předmětem induktivního zkoumání, je nutné zabývat se jeho funkční formou, buď mluvenou, nebo psanou. Obě tyto podoby se nezřídka uvádějí jako formy stojící v jistém slova smyslu proti sobě, neboť jazyk spisovný se realizuje zpravidla v podobě [371]psané, kdežto lokální dialekt v podobě mluvené. Není jistě třeba dokládat detailním rozborem psaného i mluveného jazykového materiálu skutečnost, že v současné době dochází stále hojněji k jistému sbližování na ose mluvenost-psanost. Stále zřetelněji se totiž projevuje expanze primárně mluvených projevů i do situací, které byly ještě v době poměrně nedávné víceméně vyhrazeny projevům mluveným až teprve sekundárně, tj. pronášení projevů původně napsaných a také stylizovaných jako psaných. (Ovšem některé z nich by bylo možno z tohoto hlediska považovat za sekundárně psané, neboť už ve své napsané podobě jsou stylizovány tak, aby byly „mluvné“.)

Mluvené dorozumívání v plné šíři se zajisté neomezuje jen na projevy povahy intelektuální; mluvčí např. v soukromém dialogu operuje i s jistým množstvím syntaktických komunikativních prostředků expresívního charakteru, namnoze i stylisticky rozmanitě odstíněných. Užívá např. i při organizaci složitějších promluvových celků hojněji koordinace, různých typů dodatkových sdělení, rozmanitého přičleňování ap., které se v psaném projevu obvykle nevyskytují anebo se vyskytují řidčeji. Srov. např. zápisy mluveného projevu:

Nebylo mouky dost, vařívalo se málo knedlíků; muselo se moc šetřit. — Ona šla do té poradny očkovat ho. — Večer vysílali hokej, takový křik a pískání!

Pro takovéto „obohacování“ repertoáru různých vyjadřovacích prostředků a možností mluvených projevů jako celku může být ať už bezděčně, nebo vědomě rezervoárem původní nářeční „zázemí“ mluvčího, které se pak jistým způsobem uplatňuje v jakémkoli jeho mluveném projevu, aniž charakter syntaktické stavby výrazněji utrpí. V některých případech může docházet k takovému „obohacování“ pouze mluvené podoby jazyka synonymními prostředky fungujícími vedle existujících prostředků podoby psané, a to především v těch vyjadřovacích oblastech, které nejsou jednoznačně vymezitelné mluvnickou normou. Jako typický příklad mohou sloužit slovosledné typy koncového postavení některých větných členů bez pauzy, v některých případech i bez koncové intonace, např. Nechal ho přede dveřmi dlouho stát // nechal ho stát dlouho přede dveřmi. — Nemám čas teď už // nemám už teď čas ap.

1. 3. Zdá se, že se zatím plně neshodují názory badatelů ani na přesněji vymezitelný předmět zkoumání, ani na metody výzkumů v oblasti sociolingvistiky. K některým dílčím otázkám z komplexu problémů, který toto mezivědní odvětví i jinde zatím spíše nadhazuje, než v celku řeší, bylo i u nás řečeno dost závažného. Zvlášť je třeba uvést, že se některé metody a postupy sociolingvistické povahy uplatňovaly dílčím způsobem v naší jazykovědné literatuře už v době, kdy pro ně jen zřídka můžeme najít jinde obdobu.

V této souvislosti je třeba připomenout především studie B. Havránka a některých jeho žáků. Z nich uvádíme aspoň dvě místa, která se nám zdají zvlášť závažná jak svým obsahem, tak také dobou, kdy byla publikována. — První z nich je ze stati Funkce spisovného jazyka[8] a autor v ní podotýká: „Spisovný jazyk není nikdy zcela jednotný. Kromě starší a mladší variace rozlišuje se podle svých sociálních funkcí (podle stylu); srov. rozdíly mezi slavnostním projevem státnickým, etickým a mezi pracovním jazykem administrativy, obchodu“ (podtrhl autor). — Druhý je ze studie K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka (srov. studii zde v pozn. 6, zvl. autorovu pozn. 6 na s. 62): „Funkční rozvrstvení spisovného jazyka není konstantní; … [372]Základní úkoly, kladené na spisovný jazyk, se mění, často v souvislosti s tím, kdo je nositelem spisovného jazyka a jaké je jeho sociální určení.“

Záměrně jsme zde citovali dva výroky, které věnují pozornost prestižnímu útvaru národního jazyka, tj. jazyku spisovnému. Ostatní, neprestižní útvary, a především místní nářečí, ustupují, jak je obecně známo, do pozadí, počínají se rozkládat a mizet. Nejednou už bylo ovšem poukázáno na to, že je tento proces složitý a dlouhodobý a že si mizení nářečí nelze představovat jako víceméně mechanickou substituci realizací nářečních realizacemi spisovnými.[9] Při takových studiích se často naznačovaly souvislosti mezi změnami společenskými a jazykovými, avšak víceméně pouze rámcově. Za daných podmínek tomu ani nemohlo být jinak, neboť chyběl a dosud chybí jakýkoli propracovaný sociologický postup, popř. jeho aplikace, na nějž by bylo možno v lingvistice navazovat. Příznačné však bylo, že se téměř vždy opomíjela první příčina jazykových změn, totiž změna v životě lidí, a spíše se zdůrazňovaly fakty druhotné, zvláště změny ve společenských řádech (tedy jisté, ale ne všechny podmínky těchto změn).

Zdá se, že by bylo při souběžném užívání jazyka spisovného a nářečí užitečné zamyslet se především nad oním „středním stadiem“ procesu, kdy oba útvary, prestižní i neprestižní, fungují v jistém slova smyslu vedle sebe. V této situaci se dosud vždy zdůrazňovalo jednostranné ovlivňování nespisovného projevu, především lokálního nářečí, jazykem spisovným nebo obecným nepochybně zcela právem, hlavně se zřením k celkové vývojové tendenci projevu. Při naznačeném paralelním fungování obou útvarů není nereálný ani pohled opačný; i nářečí totiž může zanechat za uvedených okolností jisté stopy v projevu, který byl vědomě realizován jako spisovný. Také empirie nás k tomuto obrácenému postupu do jisté míry opravňuje.

1. 4. Rovněž bádání psycholingvistické se zatím u nás neuplatnilo v té míře a šíři jako jinde,[10] i když se některých jednotlivých postupů využívá jak při zkoumání, tak při interpretaci materiálu místních nářečí, dětské řeči, v stylistice ap.

Tak se např. z psycholingvistického hlediska mimo jiné vykládá lineární parataktická výstavba nářečního projevu ve srovnání s mluvnicky organizovanější hypotaktickou výstavbou projevu spisovného. V interpretaci dětské řeči se obdobného hlediska využívá např. při výkladu tzv. analogických forem v morfologii i v slovotvorbě v porovnání s formami skutečně paradigmatickými. Srov. např. z dětské řeči: pes, gen. pesa; já psám („podle“ psal); spinkni si chvilku („podle“ sedni, lehni); pivoněk („podle“ pivoňky); žehla, žína, vajo (dotvořeny „základní“ tvary od domnělých deminutiv žehlička, žínka, vajíčko) aj.

Z nářečních materiálů by tu bylo možno uvést hojné doklady hyperkorektního vyjadřování. Např. z okrajového úseku moravskoslovenských nářečí, kde neexistuje ř: zavři dvéřka; máme mořky (morka ‚krůta‘); dokonce po řevoluci. Pro celou uvedenou nářeční oblast je typické neprovedení přehlásky a > e po měkkých souhláskách. V pro[373]jevech, které vědomě usilovaly o to, aby nebyly hodnoceny jako nářeční, jsme však zachytili „provedení“ uvedené přehlásky i v slovech jen nářečních (která tedy nemohou svou hláskovou podobu „přizpůsobovat“). Např. Celou noc kohrněl (kohŕňat ‚s námahou kašlat‘). Přec tam vyhlaněla (vyhlaňat, ‚vylézt, vyšplhat se‘). Z morfologických typů je uvedená snaha nápadná zvláště u a-kmenových feminin, např. přijela točenice (točeňica ‚kolotoč‘); mastná obcházenice (opcházaňica ‚kaše z krve a krup‘); perleťová kotule (kotula ‚ozdobná spona ke kroji‘) ap.

K širšímu a prohloubenějšímu uplatnění některých dalších postupů vycházejících z psychologického nazírání na jazykový materiál docházelo u nás v poslední době méně mimo jiné patrně i proto, že se zdály sotva překonatelné některé rozdíly tkvějící už v podstatě obou vědních oborů, psychologie a lingvistiky, a jejich badatelských metod. Je sice pravda, že se lingvistika už na poč. 20. stol. nijak nevyhýbala psychologizujícím výkladům eklektického rázu, zvl. v syntaxi, sémantice a stylistice. Tyto výklady však byly často subjektivní z hlediska mluvení a kromě toho se mnohdy opíraly o psychologické metody ne vždy zcela objektivní, a nadto nezřídka i tehdy už zastaralé. Proto se lingvistika už od 30. let hlásila k imanentnímu výkladu jazykových jevů z funkčních pozic (srov. známé teze PLK a především příspěvky Havránkovy) a k svému prospěchu pro danou situaci se oprošťovala od psychologizování a logicismu. Experiment se v psychologii objevoval rovněž už ve 20. letech a některé pokusy v oblasti asociace se již tehdy mohly úspěšně uplatňovat v jazykovědě. V 30. letech pak vzniká tzv. celostní psychologie, na niž také bylo možno dobře navazovat v jazykovědě. V současné době pak dochází k prohloubenější spolupráci mezi oběma obory, opírající se o úsilí o přesnou metodologickou úroveň obou stran; bylo by tedy možné i užitečné pokusit se o výklady některých rysů komunikace na základě pohledu psychologického, sledujícího akt jazykové komunikace a jeho charakter, i pohledu lingvistického, posuzujícího komunikaci jako výsledek tohoto aktu. (Nešlo by ovšem o zkoumání projevů jednotlivce, nýbrž o postižení obecnějších a šíře platných rysů.) Jde zajisté o úkol velmi obtížný s náročnou přípravou. Zdá se však, že by nebylo neužitečné pokusit se už nyní, kde jsou ovšem pro to předpoklady, použít hojněji při interpretaci především nářečního materiálu vedle jazykových hledisek a spolu s nimi, pokud je to možné, i jiných, např. sociologických, psychologických ap.

Určitým způsobem se naznačených postupů využilo např. v Dotazníku o spisovné mluvnické normě,[11] který měl zjistit rozpory mezi spisovnou teorií a praxí, mezi kodifikací a územ tak, aby jeho výsledné a zpracované údaje mohly sloužit pro ev. úpravu kodifikace normy novějšího, současného stavu spisovného jazyka. Vyplňovatelé se měli při výběru z několika možných uvedených podob určitých jazykových realizací řídit svým vlastním jazykovým povědomím, a v některých případech je měli dokonce stručně odůvodnit. Získaný materiál ukazuje, jak prestižní útvar národního jazyka v některých mluvnických oblastech funguje beze zření ke kodifikované normě.

1. 5. Při studiu struktury dorozumívacích prostředků z historicko-lingvistického hlediska se v současné době běžně užívá termínu národní jazyk. Obvykle se [374]jím rozumí spisovný jazyk se všemi jeho lokálními a sociálními nářečími;[12] je to tedy v určitém slova smyslu pracovní označení pro jistý počet „dílčích“ struktur, jejichž jednotlivé části sice mohou být svým ustrojením totožné nebo navzájem blízké, které však jako celky samy o sobě představují svébytné systémy v rámci struktury hierarchicky rozvrstvené. (Srov. např. struktura spisovného jazyka × struktura některého tradičního lokálního dialektu.) Z uvedeného pracovního hlediska je termín národní jazyk nepochybně užitečný, protože umožňuje označit jistý počet určitých struktur, jež lze jednak navzájem hierarchizovat (např. lokální nářečí → nadnářeční útvar → interdialekt → běžně mluvený spisovný jazyk) a jednak jistým způsobem vyčleňovat proti jinému počtu jiných obdobně hierarchizovatelných struktur v rámci jiných národních jazyků. Při analýze a výkladu konkrétních jazykových realizací je ovšem třeba vedle tohoto do značné míry globálního označení (národní jazyk) připojit ještě klasifikaci konkrétnější ukazující k některé z „podřízených“ struktur (např. lokálnímu nářečí).

2. Sledujeme-li fungování jednotlivých jazykových útvarů v současné době, sotva se můžeme vyhnout otázkám souvisícím s jejich vzájemnou interferencí. Pro její plné postižení by zajisté bylo možno věnovat pozornost rozmanitým druhům i způsobům tohoto střetávání, a to jak z hlediska jednotlivých jazykových útvarů jako celků, tak i z hlediska jednotlivých mluvnických rovin příslušných útvarů, např. morfologické, syntaktické ap. V této souvislosti se obvykle, a zcela právem, zdůrazňuje působení spisovného nebo obecného jazyka na dialekty, ale tento směr působení lze sotva považovat za výhradní. Vedle něho je možno doložit i působení jiná (i když nepochybně ne v takovém rozsahu ani intenzitě), která se zatím poněkud neprávem opomíjejí jako ne dost aktuální. Z těchto interferencí si vybíráme působení v opačném směru, které se ukazuje jako méně aktuální jen zdánlivě, totiž „ovlivňování“ spisovného jazyka lokálním nářečím.

V dalších poznámkách chceme upozornit na některé jednotlivé případy, kdy do spisovného jazyka v jeho mluvené podobě infiltrují jisté prostředky, které z hlediska současné mluvnické normy (kodifikované) nelze zatím považovat za plně spisovné.

Materiál, kterého k ilustraci použijeme, pochází z nářeční oblasti východomoravské, a to od mluvčích, kteří sice aktivně a hojně užívají prestižního útvaru národního jazyka, vedle toho však poměrně dobře znají a v jisté míře i sami užívají také jeho útvarů neprestižních, především místního nářečí nebo interdialektu. Po stránce společenské jde především o příslušníky místní inteligence, správní a administrativní zaměstnance, některé pracovníky služeb ap., a to hlavně střední a mladší generace.

Při získávání a zaznamenávání tohoto materiálu v oblasti morfologie nám byl cenným pomocníkem zmíněný už Dotazník o spisovné mluvnické normě. Lexikální stránka projevu je mimo rámec těchto poznámek.

2. 1. Hláskosloví. Je známo, že některé neuvědomělé, bezděčné složky mluveného projevu mají velkou odolnost vůči rozmanitým vlivům, jsou-li bez významonosné úlohy; při komunikaci nebývají na ně dost „citliví“ mluvčí ani posluchači. (Např. akad. Havránek časteji připomínal neuvědomělou výslovnost mňe/mje apod., dále se často uvádějí případy mezislovní asimilace.) Pevná, [375]téměř neměnná zůstává i artikulační báze, myslíme-li jí souhrn výslovnostních návyků příslušníků jistého strukturního útvaru národního jazyka, např. některého lokálního nářečí. Jako příklad lze uvést zřetelně zavřenější výslovnost dlouhých samohlásek, především é, ale také í, ú a ó ve vých. oblastech ve srovnání s otevřenější výslovností středočeskou a spisovnou. Tato zavřenější výslovnost, běžná i ve spisovných projevech uvedených mluvčích, patří k těm bezděčným složkám mluveného projevu, které se obecně tolerují a nejsou příliš nápadné, protože nejsou významonosné. K dalším rysům, které se i ve spisovných projevech těchto mluvčích hojně uplatňují, patří výslovnost dvojího l a dvojího i; avšak rozdíly mezi výslovností typu lavice // łavice, nesla // nesła; víchod // východ, mislet // myslet nebývají mnohdy tak výrazné jako rozdíly l/ł, i/y v nářečí; v nenářečním projevu lze hlásky ł a y považovat za pouhé varianty l a i.

Za méně výrazné lze v této souvislosti považovat i některé případy znělé asimilace před jedinečnými souhláskami, před samohláskami a před v, a to jak vnitroslovní (kubme, prozme, zapoďme se), tak i mezislovní (tag vidíš, g matce, g vode; z Jarkou, z letuškou, z naší dcerou; g Aleňe, z Olgou) a některé případy rázové nebo bezrázové výslovnosti (v okňe — v'okňe; černooký — černo'oký). Složitými otázkami intonačně melodickými a otázkami kvantity se tu pro nedostatek místa nezabýváme.

Zajisté lze namítnout, že jsme se omezili na pouhá konstatování, že do spisovného projevu pronikají v oblasti hláskosloví některé realizace nářeční provenience, že jsme však svůj výklad nepodepřeli objektivními důkazy získanými např. některou metodou laboratorního zjišťování hláskových kvalit. Tato námitka má své oprávnění jen zčásti, neboť laboratorních metod (např. měření stupně otevřenosti samohlásek, zjišťování měkkosti retnic ap.) se obecně k podobným účelům zatím používá jen zřídka; např. současný výzkum českých nářečí s nimi nepočítá ani v tak složitých poměrech, jaké představuje rozmanitost samohláskového systému nářečí hanáckých. Proto soudíme, že dostačují rozdíly mezi výslovností spisovnou a nespisovnou zjistitelné poslechem.

2. 2. Tvoření slov. Pronikání některých prvků zatím do normy nepřijatých se tu projevuje především v oblasti derivace, zejm. deminutiv. Tvoření jiným sufixem, než je v současném spisovném jazyce běžné, nevyskytuje se často, srov. hájík, hájíček (spis. hájek, háječek), kolek, koleček (spis. kolík, kolíček), stolík, stolíček (spis. stolek, stoleček) ap. Zato jsou poměrně hojné případy, kdy při tvoření deminutiv nedochází k hláskovým změnám v základu slov (např. k změně kvantity, k úžení). Tak např. v některých případech nenastává dloužení o > ů u maskulin tvořených příponou -ek a u feminin příponou -ka: schodek, rožek; kostka (‚pecka’ i ‚kůstka’).

Mnohdy je však situace složitější. Např. přípona -enka se vyskytuje jak v jazyce spisovném, tak v nářečí, její distribuce je však nestejná. Ve spisovných výrazech se vyskytuje poměrně řídce (jen u omezeného počtu slov): chvilenka, dívenka; ve východomor. nářečích se však kromě toho nezřídka objevuje ještě vedle jiných deminutivních přípon, např. pusenka // pusinka, ručenka // ručička, noženka // nožička ap.

Obyvatelská jména se ve spisovném jazyce tvoří v současné době hojněji příponou -ák (s hovorovým odstínem), kdežto přípona -an má významový odstín spíše knižní. Východomor. tradiční nářečí naopak tvoří obvykle tato jména příponou (j)an, srov. Vizovjan (Vizovice), Ublan (Ublo), Liptalan (Liptál); v projevu, který usiluje být nenářeční, odráží se však tato situace „obráceně“ a uvedená jména v něm pak znějí Vizovják, Ublák, Liptalák.

[376]2. 3. Tvarosloví. V oblasti deklinace se nejsnáze dostávají mezi spisovné tvary ty případy, jejichž nominativní zakončení je neřadí zcela jednoznačně buď k měkkým, nebo k tvrdým typům sklonění.

Z maskulin jsou to především substantiva zakončená na -l, někdy i na -s, -z, u nichž se poměrně hojně, zvl. v gen. a akuz. objevují formy utvořené podle tvrdých typů, např. takového vyvrhela, trochu jitrocelu, na apríla. Maskulina zakončená na -s, -z se hojněji skloňují podle tvrdých typů, i když vlastní spisovná norma mnohdy má formy obojí, např. od Aloisa, pro pana Raisa, starého Francouza, za pana Kostohryza ap. Vlastní jména mužského rodu zakončená v nom. na -a (po měkké souhlásce) tvoří hojně genitiv podle měkkých typů, např. našeho Vince, od Krupice, Jana Bače. Obdobně i feminina na -la, -sa, -za se přiklánějí hojně k měkkým, např. z takové mele, do kabele, z kose, od rose, samé nákaze, od koze. Kolísání mezi ženskými typy píseň a kost jde mnohdy „dále“, než ve spisovném jazyce kodifikovaná norma dovoluje: od těžké nemoce, nakapal trestě, květ potměchutě, jste od kolomaze, divné chutě, tloukl do pelestě.

Zdá se, že pokud jde o oblast tvarosloví, lze vidět právě v těchto případech bezděčného uplatňování uvedených forem, vzniklých na pozadí typů kolísání existujících ve spisovném jazyce.

2. 4. Skladba. Postihnout některé skladebné jevy, které nejsou plně zakotveny v normě spisovného projevu, a přece se jako „spisovné“ objevují, naráží na větší obtíže než odhalit některé dosud nikoli spisovné prvky jiných mluvnických oblastí, např. morfologie. Nesnáze plynou už z podstaty věci samé; složitost i množství druhů syntaktických konstrukcí, např. výpovědní povahy, jen stěží dovolují přesnější typizaci, a to jak obecně, tak i v rámci jednotlivých struktur, např. v rámci spisovného jazyka. Také proto se zatím jen zčásti daří zjišťování jistých „parametrů spisovnosti“ některých konstrukcí, neboť právě v oblasti promluvy se mimo jazykové prostředky její výstavby nezřídka uplatňuje nebo působí ještě řada skutečností mimojazykových. (Omezíme se jen na některé připomínky k jazykové výstavbě projevu.)

Je nepochybné, že řada výpovědních konstrukcí jak spisovných, tak nářečních je stavěna podle téhož modelu. Kromě toho jsou však z některých místních nářečí známy konstrukce, kterým ve spisovném projevu odpovídají konstrukce jiné, jinak mluvnicky organizované. Lze však předpokládat (a výzkumy v terénu to potvrzují), že rozsah výskytu některých těchto nespisovných konstrukcí je větší než rozsah lokálního nářečí, na jehož území byla konstrukce dialektology dosud zachycena, tj. že některé výpovědní typy fungují ve více nářečních oblastech. Srov. např. konstrukci pít nepije, zapsanou (s odpovídající hláskovou podobou a intonací) porůznu v oblasti nářečí východomoravských, lašských a částečně i hanáckých, a konstrukci pít, to on nepije, známou z české oblasti. Jestliže tedy mluvčí užije ve svém „spisovném“ projevu konstrukce typu pít nepije, lze to kvalifikovat v poměru ke skutečně spisovnému projevu stejně, jako by užil prostředku svého lokálního nářečí; právě ono bylo totiž v pozadí jeho vyjádření „spisovného“, a nikoli celá širší oblast, v níž uvedený typ konstrukce také funguje.

Nespisovná výpovědní schémata, naplněná ovšem mluvnicky i lexikálně spisovným materiálem, vyskytují se v projevech mluvčích v jistém slova smyslu bilingvních poměrně hojně, už také proto, že ony konstrukce mají i v nářečích velkou frekvenci. Pro ilustraci uvedeme některé z nich.

[377]Věty s neurčitým neosobním činitelem a se slovesem v neutrální podobě se hojně objevují bez formálně vyjádřeného agentu, např. zasypalo ji při náletu; zkroutilo jí ruku na druhou stranou; tak mi v žaludku dělalo.

Ve spisovných konstrukcích (ale i v některých nespisovných) jsou víceméně formální výrazy jako to, něco, ono ap. Konstrukce bez nich se vyskytují jak ve spisovném jazyce, tak v některých nářečích mimo zkoumanou oblast, ale zde jsou omezeny jednak sémanticky, např. vyjadřují různé duševní a tělesné pocity (píchlo mě v uchu aj.), jednak se vůbec vyskytují řidčeji.

Věty se všeobecným osobním činitelem mívají obvykle sloveso ve 3. os. sg. mužského rodu, např. lidem musí rozumět; tu zeď nevysuší ničím; na svatbě si musí vzít (tj. občerstvení) ap. — Ve spisovném projevu by se patrně uplatnily konstrukce s 3. os. reflexívní podoby slovesné, např. lidem se musí rozumět.

Zmíněné už konstrukce z infinitivu a určitého tvaru téhož slovesa připojeného bez pauzy se rovněž vyskytují poměrně často, např. tancovat jsem tancovala, když jsem musela; šít nešije, jen opravuje; vidět vidím, ale špatně slyším. — Spisovný jazyk, jak uvedeno, tu má konstrukci, v níž je infinitiv oddělen pauzou a určitý tvar slovesný je uveden citovou partikulí to.

Není nezajímavé, jak pevně se drží v silně citových projevech negace u významového slovesa ve spojení se slovesem modálním. Snad si tento způsob vyjádření, ve skutečně spisovném projevu málo obvyklý, vykládají někteří „bilingvní mluvčí“ bezděčně jako silně expresívní, a proto se mu nevyhýbají, např. vy si můžete nestěžovat na ženu; když byla v Brně, to jste ji mohli nečekat; účetní to musel nevědět. — Spisovný jazyk dává přednost vyjádřením s negací u modálního slovesa; konstrukcím s muset + záporný infinitiv odpovídají určité tvary slovesné + výrazy jako asi, patrně, jistě, myslím ap.

Pokud jde o slovosled, zmínili jsme se už o některých hojných typech rozmanitého dodatkového přičleňování a doplňování výpovědi, které však může být někdy způsobeno jen mluveností (srov. 1. 2.). Za prvky nesporně pronikající z nářečního „zázemí“ však považujeme postavení nepřízvučných výrazů (zájmenných a slovesných) na začátku výpovědi, např. si to musím vyřídit; se vám to bude líbit; jsem si to myslel; jsme jeli na práci do Německa; mu to můžete říkat, jak chcete. — Ve spisovné výpovědi by tyto výrazy stály většinou za prvním přízvučným výrazem.

Z větně členských vyjádření je zvlášť nápadné relativně pevné místo genitivu v konstrukcích s negativním slovesem a genitivu partitivního, a to bez jakéhokoli odstínu archaičnosti nebo knižnosti. Např. nemám citu v ruce; ještě pořád nemám těch rukavic; přineste třísek a pár briket; salátu tam kupte. — Mluvený projev spisovný by tu měl akuzativ.

3. Příklady, které jsme uvedli, potvrzují předpoklad, že za koexistence prestižního a neprestižního útvaru národního jazyka lze zachytit jisté stopy působení nespisovného útvaru (lokálního nářečí) na spisovný projev u těch mluvčích, kteří běžně používají obou forem komunikace.

Tyto stopy mohou být různé povahy a není vždy snadné odhalit jejich původ a dnešní platnost. Z metodologických důvodů by však bylo užitečné rozlišovat případy skutečného aktivního působení a případy rezistence některých jevů v starším útvaru, tj. ovlivňování (v širším slova smyslu) spisovného [378]jazyka nářečím, a perseveraci (v užším slova smyslu) některých jevů v nověji vznikajícím útvaru.

K podrobnějšímu výzkumu, ba ani k získání většího množství materiálu z hlediska naznačeného vzájemného působení obou struktur zatím nedošlo, takže se můžeme opírat jen o svůj zajisté omezený a patrně i kusý materiál. Nelze tedy podat podrobnější rozbor všeho materiálu ani relativně úplný souhrn jednotlivých případů, v nichž se naznačené působení může uskutečňovat. Šlo však spíše jen o upozornění, že se některé nevědomé, bezděčné jevy a rysy nespisovné struktury mohou vyskytovat i v projevu, který mluvčí vědomě realizuje jako spisovný. Zdá se, že detailnější zkoumání těchto jevů a rysů by mohlo být užitečné při studiu tzv. oblastních variant spisovné nebo obecné češtiny, neboť distinktivní charakter některých uvedených realizací v mluvnickém plánu tu není tuším zanedbatelný.

 

Na závěr zbývá ještě shrnout, co je třeba pod označením ovlivňování spisovných projevů nářečím rozumět. Poměrně hojně se souhlasí s tezí, že spisovný jazyk v kodifikované podobě představuje vlastně útvar v jistém slova smyslu „vyrovnaný“, neutrální. Přitom jde ovšem o neutrálnost sui generis, která naprosto není v rozporu se skutečností, že je jí postižen útvar vnitřně po mnoha stránkách bohatě diferencovaný. Právě tato neutrálnost pak poskytuje jistou příležitost k obohacování, oplodňování tohoto útvaru, a to především v jeho jednotlivých stylistických oblastech. Vhodným rezervoárem k rozhojnění spisovných potenciálních možností mohou být v některých případech vědomě, v jiných neuvědoměle některé prvky lokálních nářečí. V této souvislosti nemáme na mysli pronikání ojedinělých dialektismů lexikálních, které bývají nezřídka buď expresívní, nebo citátové povahy, nýbrž dialektismy povahy mluvnické. Ani uvedené gramatické dialektismy (srov. 2. 1.—2. 4.) se ovšem neuplatňují ve spisovném kontextu tím způsobem, že by nahrazovaly některé dosavadní prostředky (jak se hojně děje při vlivu opačném, kdy spisovný prostředek zcela nahradí realizaci nářeční), nýbrž buď jde o jistou interferenci, nebo o bezděčné užití takového prostředku, který mluvčí nepokládá za nespisovný. Zmíněná interference se pak uplatňuje v míře úměrné tomu, jak individuální mluvčí aktivně ovládá spisovnou mluvnickou normu; je pod volní „kontrolou“ tím více, čím je větší rozdíl mezi spisovným jazykem a lokálním nářečím (např. velmi oslabena je tato „kontrola“ u mluvčího, který běžně mluví spisovně a středočeským nářečím; zato interference obou těchto útvarů je u něho značná). Zdá se však, že vlastní důvody, proč se tak děje, jsou spíše povahy prestižní, méně pramení ze znalosti struktury spisovného jazyka.

Pokud jde o vlastní mluvnickou stavbu projevu, je naznačené „ovlivňování“ podle našeho názoru nejhojnější v oblastech, které jsou jen stěží beze zbytku postiženy, popř. postižitelné mluvnickou normou. Jde např. o výstavbu složitějších celků promluvy, řazení jednotlivých členů výpovědi ap. Zdá se, že právě v těchto oblastech bude užitečné nezanedbávat i některá nikoli pouze lingvistická hlediska při interpretaci materiálu, jako jsou např. naznačená hlediska sociolingvistická nebo psycholingvistická. Za této interdisciplinární „spolupráce“ by pak mohla vlastní lingvistická analýza lépe odhalovat, do jaké míry je struktura spisovného jazyka prostupná pro některé prvky v kodifikaci zatím nezachycené, ale v jistém slova smyslu přece jen tolerované.

 

[379]R É S U M É

Zur Interferenz der Sprachgebilde in der Gegenwart

Die Autorin richtet in ihrem Artikel ihr Augenmerk darauf, daß bei der Erforschung der Sprache und ihrer einzelnen Gebilde vor allem fünf Aspekte von Bedeutung sind: ein struktureller, ein äußerungsmäßiger des Ganzen, ein soziolinguistischer, ein psycholinguistischer und ein historiolinguistischer. Einige davon, vor allem der soziolinguistische und der psycholinguistische Aspekt traten bisher bei der Interpretation des Sprachmaterials weniger häufig und weniger systematisch hervor. Die Koexistenz einzelner Sprachgebilde vor allem der Schriftsprache und der Lokaldialekte in der Gegenwart und ihre gegenseitige Interferenz zwingt dazu, bei der Interpretation des Materials auch einige nicht ausschließlich linguistische Kriterien anzuwenden. Diese können manchmal helfen, auch die Richtung aufzuzeigen, in der ein Gebilde auf das andere einwirkt. In dem Artikel zeigt sich, daß es in diesem Zusammenhang z. B. wieder möglich ist zu verfolgen, in welcher Weise und in welchem Maß die nicht prestigebedingten Gebilde ein prestigebedingtes beeinflußen. Die Beispiele aus dem grammatischen Plan belegen Spuren der ostmährischen Lokaldialekte, die den Sprechenden wie den Hörenden schriftsprachlich erscheinen.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 4, s. 369-379

Předchozí Marie Těšitelová: O básnickém jazyce z hlediska statistického

Následující Jan Kořenský: Struktura výpovědi z hlediska jazykového zobrazení skutečnosti a kategorie pádu