O nevěrohodnosti ciganologa H. v. Wlislockého

Jiří Lípa

[Discussion]

(pdf)

О недостоверности цыганолога Г. Влислоцкого / Le tziganologue H. v. Wlislocki véridique?

1. Heinrich von Wlislocki se narodil r. 1856 v Brašově, pocházel z německé rodiny polského původu. V tehdejších Uhrách, hlavně v rodném Sedmihradsku, žil až do své smrti r. 1907. Uveřejnil velké množství prací — článků a několik knih — hlavně etnografických a folkloristických o Cikánech (Blackova bibliografie[1] jich uvádí 83).

Prof. K. Horálek při srovnávacím folkloristickém studiu pojal podezření, že práce Wlislockého jsou nespolehlivé.[2] K podobnému názoru dospěl na základě jiných faktů už dříve náš folklorista V. Tille (viz Horálkův článek). Mínění obou badatelů lze shrnout v ten smysl, že Wislocki buď pracoval s materiálem, který má charakter nápadně odlišný od toho, co by se dalo očekávat, anebo — což je pravděpodobnější — materiál upravoval tak, aby odpovídal jistým apriorním představám.

Zcela odmítavě se k dílu Wlislockého vyjádřil finský ciganolog Thesleff (1871—1920). V soukromém dopise napsal:[3] „I have satisfied myself as to complete atheism of the Gypsies. Wlislocki is wholly irresponsible in my view. Almost everything he says is his own imagination, scientific sensationalism. He turned Gypsy and died amid fumes of alcohol. I simply ignore all his works. I have met his Gypsy friends who, on being told of his accounts about the various deities, the visions of ghosts, etc., burst out laughing, delighted that they had been able to fool him so completely.“

Otázka spolehlivosti ciganologického díla H. v. Wlislockého však je dosud nevyjasněna. I v některých současných pracích je Wlislocki citován bez jakýchkoli výhrad. Jako příklad uvedeme publikaci Zigeunermärchen, do které autoři W. Aichele a M. Block[4] pojali i pohádky, které vydal Wlislocki. Dále se můžeme zmínit o knize O. Gjerdmana a E. Ljungberga The Language of the Swedish Coppersmith Gipsy Johan Dimitri Taikon, Uppsala a Kodaň 1963; v seznamu literatury je v tomto dobrém popise cikánštiny, patřící do tzv. rumunské skupiny cikánských nářečí,[5] uvedena i Wlislockého práce Die Sprache der transsilvanischen Zigeuner (Lipsko 1884), kterou se budeme zabývat v tomto článku.

2. Podíváme se především na některé práce H. v. Wlislockého z hlediska filologické autentičnosti.[6] V práci Die Sprache der transsilvanischen Zigeuner jde o mluvnici a slovníček cikánštiny podle autorova tvrzení ze Sedmihradska. Ve skutečnosti však se větší část jazykového materiálu tam obsaženého shoduje s cikánštinou z východního Slovenska, pravděpodobně ze Spiše nebo Šariše. Cikánská dialektologie na území [408]dnešního Rumunska je dosud málo prozkoumána, proto si na základě existující literatury nemůžeme učinit systematický obraz nářeční diferenciace cikánštiny v Sedmihradsku. Avšak přesto lze s určitostí prohlásit, že velká část materiálu z této Wlislockého práce pochází ze Slovenska, a ne ze Sedmihradska. Na první pohled svědčí proti Wlislockému to, že všechny jevy, které známe z uvedených končin Slovenska a které zároveň nacházíme u Wlislockého, jsou obsaženy v maďarsky psané knížce Cigány nyelvtan, kterou napsal György Ihnátko a která vyšla r. 1877 v Lučenci. Přitom v materiále Wlislockého je řada nedůsledností, omylů a tiskových chyb, které jsou v práci Ihnátkově. H. v. Wlislocki tedy nemalou část materiálu pocházejícího údajně ze Sedmihradska ve skutečnosti opsal od Ihnátka.

György Ihnátko byl Zakarpatský Ukrajinec. Narodil se r. 1840 v Michalovcích. Po získání kvalifikace gymnasijního profesora působil postupně v Užhorodě, v Budapešti, v Levoči a v Lučenci. Zemřel r. 1885. Uveřejnil několik filologických prací. Jeho uvedená práce o cikánštině obsahuje mluvnici, texty s interlineárním překladem a slovníček. Jazykovědná interpretace i jistá část materiálu je převzata z Puchmajerova významného spisu Románi Čib, vytištěného r. 1821 v Praze;[7] tam však je popsána cikánština z Čech. Ostatek materiálu byl nasbírán na Slovensku, většinou někde v uvedených oblastech jeho východní části. Ihnátko přejatý materiál upravoval, aby se hláskoslovně a lexikálně nelišil od cikánštiny východoslovenské, ale neprovedl to důsledně. O původu materiálu neříká autor nic; o Puchmajerovi se nezmiňuje. Největším nedostatkem této práce je právě nestejnorodost materiálu. Avšak přesto má Ihnátkův spis pro filologa jistou cenu dodnes.

Ihnátko užil při zaznamenávání cikánštiny grafiky a pravopisu v podstatě maďarského, tj. písmenem s označoval hlásku [š], v široké míře uplatnil spřežky: cs, zs, dzs, sz [č, ž, dž, s], dále ny, ly, ty [ň, ľ, ť] a dy (na rozdíl od maď. spřežky gy) [ď]; spřežky ch užil v stejné platnosti jako Puchmajer, tj. [ch].

Wlislocki změnil Ihnátkův systém grafického zaznamenávání cikánštiny. Vyšel ze způsobu, kterým se někdy transkribuje sanskrt. Sám vysvětluje hláskovou platnost těchto písmen: c [č], ç [ch], j [dž], ň (u Wlislockého je místo háčku vlnovka), sh [š], y [j]. O zvukové platnosti s autor nemluví; čtenář je má zřejmě číst [s], avšak, jak uvidíme dále, věc je komplikovaná. V práci není vysvětlen význam spřežek dy, ty, ly, které se tam vyskytují; srovnání s materiálem Ihnátkovým ukazuje, že jde o [ď, ť, ľ]. — S některými cikánskými hláskami, které sanskrt neměl, se Wlislocki vypořádal způsobem zcela nečekaným — jejich existenci prostě zamlčel: o hláskách [c, z, ž] se vůbec nezmínil. Tam, kde v cikánštině (a samozřejmě i v Ihnátkově materiále) je [c], Wlislocki napsal c, ačkoli na začátku své práce vyložil, že tohoto písmene užívá v platnosti [č]; cikánské hlásky [z, ž] označuje literou s, přestože nikde neuvedl, že má i tuto výslovnost. A tak jeho čtenář přečte správně slova jako carav [ča-] ‚lížu‘, sovav [so-] ‚spím‘, ale nemůže nezkomolit např. slova [caklo] ‚sklo‘, [zor] ‚síla‘, [žamba] ‚žába‘, protože je najde v grafické podobě caklo, sor, sámbá.

Psaná podoba Ihnátkova materiálu se, jak jsme viděli, u Wlislockého změnila. I tak však nese některé stopy Ihnátkova pravopisu. Wlislocki označuje [dž] písmenem j, např. jido [džido] ‚živý‘. Před nepalatálními samohláskami však za j bezdůvodně připojuje i, např. jiáv [džav] ‚jdu‘, jiuv [džuv] ‚veš‘. Původ je třeba hledat u Ihnátka. Ten rovněž užíval pro [dž] dvojího označení: dzs a dzsi; uvedená slova jsou u něho psána dzsido [dži-] a dzsiav [džav], dzsiuv [džuv]. — Aspirované t označuje Wlislocki dvojím způsobem, th (např. the ‚a‘) a tç (např. tçáráv ‚pálím‘), aniž je k této nejednotnosti důvod. U Ihnátka se s touto nedůsledností setkáváme také. Jejím původcem je však Puchmajer; uvedená dvě slova jsou u něho psána the a tchárav.

Jako příklad rysů, které ve Wlislockého spise jasně ukazují na východní Slovensko, [409]uvedeme několik slov, jejichž slovenský, popř. nářeční východoslovenský původ je zřejmý. Všecka jsou i v práci Ihnátkově. Jsou i dnes běžná v cikánských nářečích východního Slovenska. V závorkách je uvedena podoba, kterou tato slova mají v cikánském nářečí z okolí Humenného,[8] tedy ze Zemplína; avšak, jak jsme uvedli, Ihnátkovo nářečí je třeba lokalizovat do západněji položené oblasti Slovenska (mj. proto, že v něm byla provedena změna ď>dž, ť>č). Vybrali jsme tato hesla ze slovníčku Wlislockého: „aňi weder — noch“ (aňi ‚ani‘), „bo denn, weil“ (bo ‚neboť, protože‘), „ci ob“ (či ‚zda‘), „hrobos Grab“, „çibinel es fehlt“, „çoc obgleich, wenngleich“ (choč — s. 140 — ‚ačkoli‘), „yedos Gift“, „mishlyináv ich erwäge“, „moros Meer“, „mostos Brücke“, „mushinav ich muss“ (muśin- ‚muset‘), „ňebos Himmel“ (ňebos ‚nebe‘), „pirkos Feder“, „svetos Welt“, „visbávináv ich befreie“.

Výrazy pro uvedené pojmy i pro dlouhou řadu jiných pojmů jsou necikánského původu i v jiných cikánských nářečích. Ovšem do každého nářečí byly přejaty z toho jazyka, v jehož prostředí ti kteří Cikáni žili dostatečně dlouho, obyčejně po několik staletí. Jazyk necikánského okolí poskytuje cikánštině pojmenování pro většinu nových pojmů, které přijdou z necikánského prostředí; avšak zároveň jeho výrazy postupně nahrazují jednotlivá starší cikánská pojmenování. V cikánštině z východního Slovenska nás uvedená slovenská slova nepřekvapují; je však vyloučeno, že by byla normální součástí slovní zásoby některého cikánského nářečí, jehož příslušníci žili po řadu generací v Sedmihradsku — ať již způsobem života potulným nebo usedlým — (jistě jen takovéto Cikány je možno nazvat v pravém slova smyslu sedmihradskými; tato zásada platí obecně při označování Cikánů podle zeměpisné příslušnosti).

Ostatně Wlislockého cikánština má i v té své složce, která není slovenského původu, tolik shod s cikánštinou Ihnátkovou, že nemůže pocházet z jiné země.

Kromě materiálu přejatého od Ihnátka jsou ve spise Wlislockého i slova, která pocházejí z jiné cikánštiny, zřejmě skutečně ze sedmihradské.

Uvedeme některé příklady omylů, které Wlislocki opakuje po Ihnátkovi. Wlislocki má hesla „baçtalo glücklich“ a „bibaçtralo unglücklich“; druhé slovo je vytištěno chybně s —r—. Ihnátko má rovněž: bachtalo, ale nesprávně bibachtralo. — Wlislocki má slova cupri a cuprik ‚bič‘; místo —r— je ve skutečnosti —ň—. U Ihnátka je v těchto slovech táž chyba: csupri, csuprik.

Ihnátkův popis mluvnické stavby cikánštiny se odbornou úrovní celkově nevyrovná své předloze — Puchmajerově mluvnici. Jak už jsme řekli, má přesto jistou filologickou hodnotu. Wlislockého výklady o cikánské mluvnici jsou stejně jako jeho slovníček založeny na materiále a interpretaci Ihnátkově. Na rozdíl od Ihnátkovy práce nesnesou odbornou kritiku. Jsou zmatené a prozrazují, že jejich autor nebyl schopen odborně hodnotit jazykové jevy. Pro jazykovědu Wlislockého popis cikánštiny byl a je bezcenný. Ale i pro praktické účely mohl v době, kdy vyšel, sotva mít větší cenu.

Z předcházejících výkladů vyplývá podle našeho názoru jasně, že Wlislockého popis ,sedmihradské“ cikánštiny je plagiátem spisu Ihnátkova. H. v. Wlislocki však píše v úvodu k této své práci: „Seit Jahren mich mit dem Studium der Sprache der transsilvanischen Zigeuner beschäftigend, wage ich mit diesem kleinen Ergebnis vor die Öffentlichkeit zu treten. Dr. A. F. Pott’s Werk, des großen Meisters der vergleichenden Sprachwissenschaft, welches 1844 unter dem Titel „Die Zigeuner in Europa und Asien“ erschien, erfährt — was die Sprache der ungarischen Zigeuner anbelangt, manche wichtige Ergänzungen, die vielleicht das Interesse manches Sprachforschers erwecken. In Ungarn erschien schon ein, meinem Werke ähnlicher Leitfaden der Zigeunersprache von Georg Ihnatko unter dem Titel: „Czigány nyelvtan“; jedoch ist dieses Machwerk ein schändliches Plagiat von Pott’s erwähnten Werke.“

[410]Ihnátkova práce není plagiátem Pottova významného díla,[9] neboť je založena zcela jinak. U Potta jde o první srovnávací popis cikánštiny na základě všech do té doby uveřejněných publikací o cikánštině (též Puchmajerovy).

Rozbor knížky Die Sprache der transsilvanischen Zigeuner vyznívá po několika stránkách v neprospěch jejího autora. H. v. Wlislocki podle toho: (1) byl v cikánské filologii diletant, (2) neměl smysl pro vědeckou poctivost, (3) mystifikoval vědeckou veřejnost klamnými tvrzeními o původu jazykového materiálu, který zpracoval.

Německý historik Helmolt, pro jehož souhrnné dílo o světových dějinách Wlislocki napsal příspěvek,[9a] uvedl v nekrologu,[10] že Wlislocki v posledních letech trpěl duševní chorobou.[10a] Kdoví, zda jeho mystifikátorská činnost nebyla jejím počátečním příznakem.

3. Dále uvedeme výsledky jazykového rozboru patnácti pohádek, které H. v. Wlislocki uveřejnil v cikánském a německém znění a které podle jeho tvrzení pocházejí od sedmihradských Cikánů.[11]

Ukazuje se, že nejde o skutečnou cikánštinu. V pohádkách nacházíme prvky z týchž pramenů, které jsme poznali při rozboru Wlislockého „sedmihradské“ cikánštiny. Ze shod s Ihnátkem uvedeme namátkou bo ‚neboť‘ (1,222) nebo slovenskou předponu pre- u cikánských sloves (prejielás 3,227 ‚gieng weg‘, prejiálás 15,143 ‚verschwand‘, presikovelás 14,139 ‚rannte davon‘; s předponou se Wlislocki seznámil u Ihnátka v hesle predzsiav ‚přejdu‘ — džav ‚jdu‘ —, ale, jak vidíme, užívá jí ve významu značně odchylném od skutečného).

K svým dosavadním zdrojům cikánského materiálu přibral si autor ještě aspoň jeden, a to knihu R. Liebicha Die Zigeuner in ihrem Wesen und in ihrer Sprache (Lipsko 1863).

Richard Liebich nebyl odborníkem v etnografii ani v jazykovědě, byl soudcem. Zájem o Cikány v něm vzbudily úřední styky s nimi. Jeho práce je užitečná sbírka informací o Cikánech, získaných od nich samých i odjinud a zpracovaných se snahou o objektivitu a kritičnost. Protože působil v Německu a stýkal se s Cikány, jejichž jazyk patřil k tzv. německé skupině cikánských nářečí, založil autor svůj systém zaznamenávání cikánštiny na grafice a pravopisu němčiny.

Wlislocki zřejmě používal především německo-cikánské části slovníku obsaženého na konci Liebichovy práce. Pravopis originálu měnil Wlislocki na svůj, ale ne zcela důsledně. A tak zbytky původního pravopisu (označování neznělých souhlásek literami pro znělé, někdy zase zjev opačný, zdvojování souhláskových písmen) dokazují, která slova pocházejí z cikánštiny německé. Kromě toho se skutečný původ prozrazuje [411]ovšem i jevy charakteristickými pro německou cikánštinu (hláskovou a slovotvornou strukturou slov, určitými výrazy).

Uvedeme příklady: Wlislockého gáká (6,455) ‚Verwandte‘ je z Liebichova hesla „Verwandt gāko, kāko“; v cikánštině ze Slovenska má toto slovo podobu kak a znamená ‚strýc‘ (Liebichův význam ‚příbuzný‘ vznikl asi nedorozuměním); — e gátlinakrá (11,121) ‚die Krebse‘: „Krebs … gáttlinākro, gattlinéngero, von gattlin, die Schere, also der Scherenträger“; jde tedy o popisné pojmenování, možná stylisticky příznakové; v cikánštině na Slovensku má základní slovo ‚nůžky‘ podobu kat; ostatně ve Wlislockého slovníčku „sedmihradské“ cikánštiny je nejen slovo kat, ale dokonce i od něho utvořený název raka kátyálo; — dikhelás … yeká jungele jámpá (6,455) ‚(er sah) eine hässliche Kröte‘: „hässlich dschungĕlo“; —ĕ— vyjadřuje redukovanou samohlásku; v cikánštině na Slovensku má toto slovo podobu džungālo ‚ošklivý‘ (Wlislocki má toto slovo v svém slovníčku také: jiungálo, avšak s nepřesně určeným významem ‚niederträchtig, hündisch‘); další slovo z uvedeného dokladu je přejato z Liebichova hesla „Frosch dschāmpa“ nebo „Kröte … gerĕli dschámpa“ (vlastně ‚svrabovitá žába‘); je to slovo žamba ‚žába‘, o kterém jsme mluvili výše; — upro káppá (10,118) ‚auf dem Dache‘: „Dach keréskĕri gappa, kappa“ (je to německé slovo Kappe ‚čepice‘, tedy střecha je ‚čepice domu‘).

V jazyce cikánských pohádek H. v. Wlislockého zjišťujeme ještě mnohem zmatenější mluvnická pravidla než ta, která obsahuje jeho mluvnice „sedmihradské“ cikánštiny. Hemží se tam tvaroslovnými chybami a kromě toho tvary a výrazy, které neexistují v žádném cikánském nářečí. Původní znění těchto pohádek tedy nemohlo být cikánské. Do cikánštiny je zřejmě přeložil Wlislocki. Pak ovšem i to, co o nich říká — o jejich původu, jazyce i o jejich obsahových vztazích k folklóru jiných národů — je jen součástí jeho mystifikace.[12]

Ze stejných důvodů jako prozaický cikánský folklór je pravděpodobně třeba připsat na Wlislockého mystifikátorské konto i veršovaný cikánský folklór,[13] a dokonce i verše „cikánské básnířky Giny Ranjicičové“, které Wlislocki vydal.[14]

4. Výsledky našeho zkoumání potvrzují Horálkovu a Tilleho nedůvěru k folkloristickým pracím H. v. Wlislockého. Domyšleny vedou až ke zcela odmítavému postoji Thesleffovu. Nelze ovšem úplně vyloučit, že v rozsáhlém ciganologickém díle Wlislockého se najdou i cenné pravdivé výklady. K pracím usvědčeného mystifikátora je však třeba přistupovat s mimořádnou opatrností.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 4, pp. 407-411

Previous Blanka Borovičková, Vlastislav Maláč: Využití umělého akustického signálu řeči v experimentální fonetice

Next Josef V. Bečka: Čtyři studie o jazyce Šafaříkově, Kollárově a Palackého