Padesát let ukrajinistiky

Vlasta Červená

[Chronicles]

(pdf)

Пятьдесят лет украинистики / Cinquant ans de l’ukraïnistique

V roce 1967 vyšel v Kyjevě k padesátému výročí VŘSR bibliografický sborník Jazykověda na Ukrajině za 50 roků (Movoznavstvo na Ukrajini za pjatdesjat rokiv), práce předních pracovníků Ústavu jazykovědy O. O. Potebni. Sborník nemá pouze bibliografický charakter,[1] přináší hlubší úvahy o podstatě díla jednotlivých lingvistů a jeho zařazení do širších souvislostí.

První část sborníku obsahuje deset zásadních statí týkajících se bádání o ukraj. jazyce. V úvodním článku charakterizuje I. K. Bilodid rozvoj jazykovědy v tomto období; rozebírá a hodnotí též dílo předních zakladatelů ukrajinské lingvistiky O. O. Potebni, P. H. Žyteckého, K. P. Mychalčuka, I. J. Franka aj.

O výzkumu v oblasti ukraj. fonetiky a gramatiky referuje M. A. Žovtobrjuch. Vedle stručných charakteristik starších gramatik se zabývá zejm. obdobím po roce 1950, obdobím rozkvětu ukraj. fonologie, morfologie a syntaxe. Fonetický systém zkoumají M. A. Žovtobrjuch, F. T. Žylko, L. A. Blyznyčenko (experimentální fonetika), morfologii zejm. I. I. Kovalyk, V. S. Iljin a další.

O základních aspektech výzkumu slovní zásoby ukrajinštiny píše L. H. Skrypnyková. Předmětem jejího zájmu je základní charakteristika slovní zásoby, její systémovosti, terminologie, historie slovní zásoby, lexikálních vztahů mezi ukrajinštinou a jinými jazyky a frazeologie. Z četných publikací je možno uvést např. práci A. P. Krytenka Sémantická struktura názvů barev, L. A. Bulachovského Slovanské názvy ptáků, L. S. Palamarčuka Lexikální synonymika v díle M. M. Kocjubynského. Podrobněji se L. H. Skrypnyková zabývá pracemi týkajícími se výzkumu frazeologie.

V další stati podává L. S. Palamarčuk obraz lexikografické práce na Ukrajině. Kritizuje nedostatky četných slovníků z let dvacátých a třicátých, vyplývající z nedostatečné koncepce a špatné koordinace lexikografické práce. Z poválečné [441]doby oceňuje autor Ukrajinsko-ruský slovník (1953—1963), nově vznikající výkladový Slovník ukrajinského jazyka (v. o nich na s. 420n.) a čtyřdílný etymologický slovník, na němž se pracuje. Z ostatních druhů slovníků uvádí dvojdílný autorský Slovník T. H. Ševčenka a Slovník vlastních jmen (třetí vydání 1967).

Informaci o vývoji ukraj. pravopisu přináší V. M. Rusanivskyj. Uvádí M. K. Hrunského, autora jednoho z prvních zásadních článků na toto téma (vyd. 1918), který oprávněně zdůrazňuje při normalizaci pravopisu nutnost důkladné znalosti historie jazyka i struktury současného jazyka. První pravopisná příručka Základní pravidla ukrajinského pravopisu, vydaná Akademií věd 1921, nedostatečně vypracovala fonetické a morfologické otázky, pravopis afixů, interpunkci. V následujících letech vznikly na základě několika diskusí a konferencí nové kodifikační příručky, objevily se i snahy o latinizaci ukraj. písma (S. Pylypenko). Novým kolektivním dílem Ukrajinským pravopisem z r. 1946 vrcholí snahy o vytvoření pravopisného systému ukrajinštiny; od této doby se tento systém pouze doplňuje u nových okrajových jevů. (V r. 1960 vyšlo druhé vydání.)

O studiu historické fonetiky, gramatiky a lexikologie pojednává M. M. Peščaková. Sleduje problémy vydávání ukraj. památek, příprav a vydávání historických gramatik. Tyto informace doplňuje charakteristikou různých článků a monografií týkajících se historické problematiky.

H. P. Ižakevyč v stati pojednávající o historii ukraj. spisovného jazyka uvádí a hodnotí jednak zásadní obecné práce o spisovné ukrajinštině (např. V. V. Vinogradova, L. A. Bulachovského, M. A. Žovtobrjucha), jednak monografie o jazyce různých ukrajinských klasiků (např. I. K. Bilodida o Ševčenkovi, A. A. Burjačoka o I. J. Frankovi, N. D. Davydenka o Lesje Ukrajince aj.).

O dosažených výsledcích v oblasti stylistiky píše Z. T. Franková. Všímá si praktické stylistiky s využitím pro jazykovou kulturu (např. v pracích A. P. Kovala), jazykového stylu různých spisovatelů a jejich vlivu na vývoj spisovného jazyka a stylistických funkcí jazykových jevů. Zamýšlí se nad oprávněností induktivních, deduktivních i statistických metod ve stylistice.

Obraz o zkoumání ukrajinštiny doplňují články H. J. Marčuka o výzkumu ukrajinských dialektů, který má — třeba zdůraznit — delší dobrou tradici i dnes značný rozsah a význam, a O. S. Stryžaka o ukrajinské onomastice.

Druhou část sborníku tvoří zprávy o srovnávací jazykovědě. L. A. Korobčynská se zabývá otázkami ukrajinské rusistiky, která má bohatou tradici. Podobnou tematiku sleduje H. M. Hnaťuková v článku o vzájemných vztazích ve východoslov. jazycích a V. T. Kolomijcová v článku o výzkumu slovan. jazyků. O rozvoji romanistiky a germanistiky pše N. S. Rodzevyčová, o výzkumu neindoevr. jazyků O. B. Tkačenko, o antických jazycích H. J. Nikulin.

V poslední části sborníku o teorii a metodologii jazykovědy rozebírá K. K. Cilujko otázky procesu vzájemného působení jazyků socialistických národů. V. S. Perebejnosová jedná o rozvoji strukturně matematické lingvistiky, jehož začátek je možno datovat r. 1958. Sborník uzavírá článek A. A. Burjačoka o historii jazykovědy.

Mnohostranný zájem ukrajinských lingvistů je příslibem dalšího rozvoje jejich práce.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 4, pp. 440-441

Previous Adolf Kamiš: Francouzská studie z historie politického lexika

Next Otto Ducháček: Nový francouzský jazykovědný časopis