Nové francouzské „malé“ slovníky

Zdeňka Sochová

[Discussion]

(pdf)

Новые французские «малые» словари / Les «petits» dictionnaires français récents

Tradice francouzské lexikografie trvá více než čtyři století, vyniká množstvím slovníků nejrozmanitějších typů a je metodologicky neobyčejně podnětná.

[253]Důkladnou systematickou studií novodobé francouzské lexikografické produkce, jejích hlavních vývojových linií a metod v průběhu více než tří set let je práce B. Quemady Les Dictionnaires du français moderne 1539—1863,[1] založená na rozboru 2461 slovníků moderní franštiny. Popisný a historický ráz tohoto obsáhlého kompendia nedovolil autorovi rozvinout kritické zhodnocení vycházející z poznatků moderní lexikografické teorie.

První část knihy podává typologickou klasifikaci slovníků. Ta je značně ztížena jednak okolností, že jednotlivé slovníky bývají typově nevyhraněné, jednak tím, že třídicích kritérií, která by bylo možno uplatnit, je hodně a mnohá z nich jsou jen pragmatická nebo čistě vnějšková. Jejich přiměřeným výběrem a různou vzájemnou kombinací podařilo se autorovi roztřídit obrovský počet slovníků do vyhraněných typologických skupin a podrobně je charakterizovat. Rámcově slovníky třídí podle počtu registrovaných jazyků (slovníky jednojazyčné a vícejazyčné), podle povahy zaznamenaných dat (slovníky jazykové a encyklopedické) a podle rozsahu zařazeného slovního souboru (slovníky extenzívní a restriktivní s řadou podtypů). Hlavní pozornost je věnována lingvisticky nejzávažnější skupině slovníků jazykových (obecných a speciálních), v níž je zvlášť podrobně diferencována podskupina slovníků speciálních (podle aspektů formálních, morfologicko-gramatických, segmentálních a sémantických). Řadu podtypů obsahuje i skupina slovníků restriktivních (slovníky obecného úzu a slovníky normativní; speciální slovníky selektivní: různých společenských vrstev, generačních stupňů, zájmových oblastí atp.). Kde autor nemohl jednotlivé typy podrobněji popsat, připojil přehledná typologická schémata, někdy příliš vykonstruovaná.

V druhé části knihy je souhrnně a přitom detailně představena hlavní problematika slovníků jazykových (výběr hesel, řadicí systémy heslového repertoáru, výklady, analýza a třídění významů, exemplifikace). Zajímavá je zvláště kapitola zabývající se typologickou analýzou heslových repertoárů; je to otázka v naší literatuře dost opomíjená. Je pochopitelné, že v práci tematicky tak rozsáhlé zůstaly stranou některé otázky, které nebyly vyřešeny dodnes (např. problematika slovních a frazeologických spojení, reprezentativnost ilustračních kontextů ap.).

Srovnáváme-li autorovy hlavní charakteristiky předešlých slovníků se slovníky dnešními, zjistíme mezi nimi značnou metodologickou příbuznost, danou patrně jak silou tradice lexikografických principů a technik, tak i značnou vývojovou kontinuitou francouzštiny.

Francouzská lexikografie byla v poslední době obohacena o dva malé slovníky výkladové: Dictionnaire alphabétique et analogique de la langue française P. Roberta, zvaný Le Petit Robert,[2] a Dictionnaire du français contemporain, jehož autoři jsou J. Dubois, R. Lagane, G. Niobey, D. Casalis, J. Casalis a H. Meschonnic.[3]

Oba slovníky jsou určeny nejširšímu průměrně vzdělanému publiku, ale především učitelům a žákům středních škol ve Francii i v krajích frankofonních a cizincům, kteří franštinu studují nebo jí učí; zachycují současný živý úzus, soubor běžně užívaných prostředků jazyka psaného i mluveného.

Ač jsou oba jednosvazkové, liší se podstatně v rozpětí heslového repertoáru (tzv. [254]nomenklatury slovníku)[4] i v rozsahu zpracování: Robertův slovník obsahuje na téměř 2 000 stranách asi 50 000 výrazů, Duboisův na 1 200 stranách zhruba polovinu. Malý Robert je zkrácenou redakcí svého staršího šestisvazkového předchůdce a jako u většiny takových zkrácených verzí velkých slovníků týká se omezení i zde jen v menší míře samého heslového repertoáru.[5] Redukce se tu dosahuje koncízní textací, metodickým výběrem popisovaných slovních forem, stručnější exemplifikací a také fantasticky hutným malým tiskem, dokonale však čitelným a přehledným. Vyrovná se tedy Robertův malý slovník počtem hesel slovníkům velkým typu Littrého a Hatzfelda[6] a množstvím zpracovaných dat odpovídá obvyklému obsahu dvou svazků stejného formátu.

Bude nás zajímat, jak se projevuje tak značný repertoárový rozdíl mezi oběma slovníky v proporcionalitě zařazené slovní zásoby.

Robertův slovník rozvádí přesněji obsah svého heslového souboru v podrobné předmluvě: slovník obsahuje asi 1000 základních slov mluvené praxe (tzv. français fondamental), 2 000 nejběžnějších slov psaného jazyka, vybraných z frekvenčních seznamů, 15 000 blíže neurčených slov přejatých z Velkého Roberta a dále 30 000 výrazů technických a vědních podle jejich závažnosti oborové nebo jazykové, jaké zaznamenávají jen slovníky encyklopedické. Celé 3/5 hesel tvoří tedy encyklopedická součást slovní zásoby, bez níž se — podle Roberta — nelze obejít ve snaze o pochopení a vyjádření moderního myšlení. Příslušnými kvalifikátory se tu rozlišují termíny vědních oborů základních a aplikovaných a navíc (zkratkou didact.) odborné výrazy objevující se v populárně vědeckých pojednáních, přednáškách, kursech ap.; oborová zkratka před slovem je pak výrazem skutečného odborného užívání slova, nikoli jen terminologické příslušnosti k určitému oboru,[7] a vyjadřuje tak lépe skutečný jazykový úzus. Navíc proti Duboisovu slovníku pak Robertův slovník z informativních důvodů zařazuje ještě i některá slova zastaralá a zastarávající, vybraná pro porozumění velkým klasikům, celoúzemní výrazy oblastní a mnoho neologismů, hlavně mezinárodních výpůjček; vžité (jako club, bifteck) se zvlášť neoznačují, nové mají označení anglicismus nebo amerikanismus[8] normativního charakteru.

Duboisův slovník v stručné předmluvě uvádí, že 25 000 výrazů v slovníku obsažených tvoří všem společnou slovní zásobu současné franštiny; pominuty jsou tu zastaralé výrazy a obraty jazyka psaného a odborné výrazy omezené na úzce specializované profesionální prostředí nebo patřící do čistě vědní terminologie, zahrnuty jsou naopak technické výrazy hodně rozšířené v tisku a v konverzaci a nové formy a nová užití hovorová a obecná. Sondačním srovnáním několika souvislých úseků v obou slovnících lze usoudit, že redukce v Duboisově slovníku se týká vedle odborného výseku hlavně slovotvorně motivované části slovní zásoby, zvláště potenciálních odvozenin nebo zcela pravidelně tvořených lexikálních řad.

Např. úsek F-FAIRE má u Duboise 78 hesel, u Roberta 105. 27 hesel navíc jsou [255]odvozená slova (12), odborné názvy (7), zastaralé a oblastní výrazy (3), citátová slova (2), ostatní (3).

Rozdíl mezi repertoárově chudšími slovníky francouzskými[9] a značně extenzívnějším typem novodobých slovníků českých[10] je vysvětlitelný několika důvody. Je dán především rozdílným postavením a vývojovou kontinuitou spisovné podoby obou jazyků (větší prestiž franštiny, též jako jazyka diplomatického), dobou ustálení a kodifikování obecného úzu (u franštiny už koncem 17. stol.) a především rozdílným jazykovým typem franštiny a češtiny.

Čeština jako jazyk převážně syntetického typu disponuje nepoměrně bohatším repertoárem slovotvorných, zvláště odvozovacích možností a využívá jich v daleko větší míře při tvorbě nových pojmenování. Ve franštině je naproti tomu jedním z nejrozšířenějších způsobů rozhojňování technické a vědní terminologie vytváření komplexních slovních jednotek (lexies complexes) specifikací neshodným přívlastkem.[11] Specificky české (a celoslovanské) prefixální odvozování sloves několikanásobně zvětšuje počet slovesných slovníkových hesel (opakováním zhruba stejného repertoáru slovesných základů u každé předpony). Ve franštině není zdaleka taková pravidelnost v slovesné prefixaci.

Srovnání dvou stejných úseků s velmi produktivními a významově souvztažnými franc. předponami DE- (DÉ-) a RE- (RÉ-) až po DÉBOUTER - REBOUTER vyznělo u Roberta takto: ze 108 hesel s DE- a 76 hesel s RE- má jen 8 dvojic formálně stejný základ (nehledě k dalším 3 odvozeninám k některým z těchto sloves). U Duboise je distribuční symetrie ještě menší.

Franština je jazyk se silně rozvinutou polysémií a homonymií. Homonymie — zvláště zvuková, homofonie — má své důležité aspekty zejm. při školní výuce, proto jí slovníky věnují značnou pozornost. Obraz o skutečném rozsahu heslového repertoáru zkresluje skutečnost, že vztah mezi polysémií a homonymií je ve franštině dost vágní a různé chápání obou jevů se obráží ve velmi různorodém lexikografickém přístupu k nim. Proti češtině je ve francouzštině také značné množství víceslovných pojmenovacích a kontextových jednotek: sdružených substantivních pojmenování typu pomme de terre, chemin de fer, slovesných sousloví typu faire figure, perdre la face, prendre un aspect, determinačních složenin přívlastkových jako timbre-poste, porte-fenêtre a předmětových jako porte-parapluie, garde-malade. Kdyby všechna z nich, jak by jim právem náleželo, měla mít zvláštní heslo, heslář by se tím — podle Roberta — přinejmenším zpětinásobil.[12] K tomu přistupuje řada stereotypních syntagmatických konstrukcí s větší či menší mírou lexikální samostatnosti, od kvalifikačních schémat typu à la façon de, sous forme de, en face de ap. až k ustáleným slovním spojením a obratům jako excès de pouvoir, feu de joie, faire fête, comme il faut. Bývají v slovnících zařazovány pod oddíl označený jako locutions (úsloví), který obsahuje všechno možné; tento tradiční nedostatek v třídění frazeologických jednotek — daný neujasněností teoretickou — projevuje se jak [256]v slovnících francouzských, tak i českých. Na obou stranách jsou i rozpaky v uvádění (samostatném nebo nesamostatném) zpřídavnělých participií.

Rozsah heslového souboru je klíčovým problémem všech restriktivních typů slovníků. Viděli jsme však, že ztotožňovat počet hesel s počtem lexikálních jednotek je iluzorní, a to u slovníků francouzských v daleko větší míře než u českých. Konfrontace s jazykem typologicky odlišným tu často nemůže být bezprostřední inspirací.

Výklady bývají silnou stránkou takřka všech francouzských slovníků. Dobrý výklad má cele vyčerpávat to, co je definováno, a jen to („la définition doit s’appliquer à tout le défini et au seul défini“). Ačkoli Robert se výslovně hlásí k logickému typu definice (výklad má vyjadřovat nejbližší rodově nadřazenou představu a specifické diference definovaného) a Dubois spíše k typu popisnému (výklad má být výčtem všech distinktivních vlastností a příznaků definovaného, podstatných i nahodilých), v praxi se obě teoretická východiska sbližují a konkrétní výklady obou slovníků jsou dost obdobné. Oba odmítají výklad synonymem s výjimkou spisovných ekvivalentů různých stylových rovin. Charakteristické pro oba slovníky je, že jejich výklady jsou nejen správné, přesné a jasné, ale zároveň i stylově vytříbené („élégant“); je to výrazem estetických nároků na slovníky, pro francouzskou lexikografii příznačných. U Roberta je novinkou globální úvodní výklad, který neodpovídá žádnému reálnému užití, ale zobecňuje platnost následujících několika uzuálních významů (např. u sloves jejich obecný význam slovotvorný, precizovaný dále u jednotlivých konkrétních významů). Na základě tohoto vysoce abstrahovaného úvodního významu se mu pak daří lépe utřídit sémantickou strukturu heslových odstavců.

Analýza a třídění významů je oblastí, v které francouzské slovníky nejvíc kolísají, především pro nestejné chápání polysémie a homonymie. I oba slovníky se v realizaci těchto jevů značně liší. Duboisovo pojetí homonymie je mnohem širší než Robertovo a jako samostatná hesla se zde uvádějí nejen homonyma primární, etymologicky různá, ale i sekundární, vzniklá sémantickým štěpením. Jako heslová homonyma zaznamenávají oba slovníky samozřejmě pouze homografy (Robert někdy nadměrně i pseudohomonyma typu pré- a pré); slovník Robertův pak v rámci své analogické metody poukazuje na konci heslového odstavce i k příslušným homofonům.

Duboisův popis významové struktury je založen na současném úzu a třídění významů je u něho „logické“ (výchozí je význam nejobecnější nebo nejčastější). Dubois vychází důsledně z konstrukce, v níž se slovo objevuje v kontextu[13] a někdy nedost úsporně zachycuje kontextovou vázanost nebo konstrukční podmíněnost jednotlivých významů.[14] Tento třídicí princip vede místy k nadměrnému významovému tříštění a nesměřuje k vystižení nadřazených významů.

Robertova významová analýza spočívá na historickém vývoji slovních významů a za nejobjektivnější považuje Robert třídění podle chronologického pořadí jednotlivých užití slova; jen v případě, že hlavní užití jsou zhruba stejně stará, uchyluje se k východisku „logickému“. Dobrým předpokladem pro to je mu bohatá chronologická datace prvního známého užití každého slova v určitém významu a podrobná etymologie každého heslového slova. Jsou zde udány etymony všech slov, u slov základního slovního fondu podoba zjištěná nebo rekonstruovaná, u výpůjček poslední i všechna předcházející přejetí. Tato data dodávají hloubky synchronnímu popisu Robertova slovníku. Robertovo třídění je vícestupňovité (I, II, III …, popř. podsku[257]piny A, B, C …)[15] a arabské číslice, rezervované jinde pro nový význam, odpovídají u něho jak různým významům, tak i různým typům užití a slovním spojením a konstrukcím se zvláštní hodnotou. V této stromovité struktuře nacházejí své místo často i významy chápané u Duboise jako homonymní, dále podrobná klasifikace formálních užití (např. u sloves jejich užití předmětové, bezpředmětové a absolutivní, popř. reflexívní), i autonomní frazeologické jednotky, typograficky zvýrazněné ve formě podhesel; je-li ve frázi víc sémanticky nosných výrazů, je slovo, pod kterým je fráze vykládána, označeno nahoře hvězdičkou.

Lexikální statut slova[16] doplňuje pak v obou slovnících bohatě odstíněná škála kvalifikátorů, které upřesňují platnost užití v čase, prostoru, společenské vrstvě, frekvenci i ve stylu; dále jsou uvedeny potřebné gramatické údaje a výslovnost v mezinárodní fonetické transkripci. Výrazovou a stylovou hodnotu obou slovníků zvyšuje řada synonym (u Roberta se tak označují jen synonyma pravá) a antonym. Novem u Duboise, který naopak uvádí jen synonyma kontextová, je i grafické rozlišování synonym s hodnotou intenzívní ( ↑ ) nebo deminutivní ( ↓ ).

Oba slovníky ilustrují nejčastější a modelová užití slov především frázemi,[17] typickými slovními spojeními a krátkými větami, Robert navíc krátkými nebo zkrácenými citáty z klasiků, které však mají ilustrovat normální úzus, a nikoli autorský styl. Proti někdy čítankově působícím, vykonstruovaným větným příkladům u Duboise jsou Robertovy citáty daleko živějším ukazatelem fungování jazyka a navíc přinášejí požitek z francouzského způsobu myšlení a vyjadřování.

Lexikografický popis slovní zásoby se za poslední léta značně zkvalitňuje aplikací nových jazykovědných teorií, zvláště funkčně strukturních. Slovníky tak podávají vedle praktických informací i systematické poučení o struktuře slovní zásoby a jejím fungování. Oba nové francouzské slovníky, budované na nejnovějších teoretických principech, se rovněž snaží o strukturní zpracování, každý však rozdílným způsobem.

U Duboise je to vedle již zmíněného významového třídění podle kontextových konstrukcí ještě v hojné míře seskupování slov motivačně příbuzných (tzv. hnízdování). Hnízda nejsou umělá, nýbrž sdružují pouze formy spjaté zároveň vztahy morfologickými i sémantickými, především sufixální a prefixální odvozeniny;[18] např. calcul; → calculer, calculé, calculateur, incalculable. Přihnízdované podoby nevycházejí důsledně z derivačního základu, poměr může být i opačný; např. facultatif; → facultativement, faculté. Zprav. se nevykládají, protože je obvykle vysvětluje slovo základové a příslušný afix, ale dokreslují se názornými příklady; také seskupení několika odvozenin vedle sebe upřesňuje různá užití každé z nich. Je to zpracování dost úsporné (až na síť nutných odkazů v abecedě) a instruktivní. Strukturnímu pohledu přispívají i tabulky výrazů souřadných, tematicky uzavřených (např. jména měsíců, příbuzenských názvů ap.) a jejich jednotné zpracování a dále přehledné tabulky sufixů a prefixů.

Robertův slovník je vybudován na kombinaci přístupu onomaziologicko-sémaziologického užitím metody tzv. analogické. Není novem tohoto slovníku, na tomto principu byly vypracovány už slovníky dávno před ním, nový je však neobyčejně důmyslný způsob realizace této metody, užité už v starším, šestisvazkovém slovníku Robertově. Kolem abecední kostry centrálních hesel (u dřívějších analogických slov[258]níků bez výkladů) se organizují slova příbuzná jakoukoli analogií (vztahy formálně významovými, synonymickými, ale i tematickými, územ ap.). Analogický postup zahrnuje tak všechny výrazové možnosti určité sémantické oblasti a je nedocenitelnou pomůckou pro spisovatele, překladatele a jiné tvůrčí pracovníky slova. Částečnou, jen teoreticky lingvistickou, nikoli praktickou nevýhodou zde je, že mezi všemi analogickými jazykovými vztahy jsou zasuty i nejdůležitější z nich, totiž vztahy synonymické, v Robertově slovníku nijak graficky nevyznačené.

Přestože malý Robertův slovník je dílo plně samostatné, přece jen typologická závislost na větším předchůdci je patrná na celkovém charakteru tohoto díla; je smíšeným typem slovníku popisného (s určitými normativními rysy), historického i analogického zároveň a velkou částí svého heslového souboru se blíží slovníku encyklopedickému. Všemi těmito vlastnostmi, jakož i jedinečným množstvím informací shromážděných v jednom svazku, jejich povahou a vynikající kvalitou je Robertův slovník — ač to zní paradoxně — jakýmsi malým thesaurem současné francouzštiny.

Duboisův slovník je velmi praktickou a na svůj rozsah sympatickou obsažnou příručkou živého úzu a jako takový může být vzorem i podobným slovníkům dalším.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 3, pp. 252-258

Previous Josef Filipec: Zamyšlení nad novou francouzskou lexikologií a lexikografií

Next Pavel Novák: Několik prací uvádějících do matematické lingvistiky