Poznámky k jednomu výkladu souvětné stavby

Karel Svoboda

[Discussion]

(pdf)

Заметки к одному изложению строя сложного предложения / Quelques remarques à la marge d’une conception de la construction de la phrase complexe

Poznání souvětné stavby pokročilo tak, že je možno souvětné jevy vykládat v jejich složitosti, že oprávněnost tvrzení o nich je možno dokládat jazykovými fakty i důsledně odůvodňovat argumenty teoretickými, které jsou v souladu s poznatky, resp. tvrzeními jinými. Z těchto hledisek jsem nucen zabývat se posledním výkladem souvětné stavby, především pojmů souvětí souřadné a souvětí podřadné a základních souvětných typů, jak jej podává J. Hrbáček,[1] také proto, že ve větší části svého příspěvku buď výslovně zaujímá stanovisko k mým výkladům, nebo se jich dotýká nepřímo.

I. J. Hrbáček konstatuje, že „kvantitativní určení složitého souvětí je subjektivní a vymezení dolní hranice složitosti počtem tří vět je apriorní“ (s. 59). Avšak v čem je subjektivnost a apriornost pojetí, které vychází z faktického počtu syntaktických jednotek? Je přece obecně známo, že se kvantitativní rozdíly v jistých případech projevují kvalitativně. Viz o tom více zejména v oddíle V.

II. Jako už v r. 1965[2] tvrdí (s. 59) bez přímého důkazu, že souřadné souvětí je „souřadné spojení nejméně dvou vět jednoduchých … nebo dvou či více souvětí pod[266]řadných … nebo nejméně jedné věty jednoduché a jednoho podřadného souvětí“, tj. — jednoduše řečeno — stačí, aby v souvětí byly (alespoň) dvě hlavní věty, a souvětí podle Hrbáčka (a ne jen podle něho[3]) je souřadné, ať jsou jeho další strukturní vlastnosti jakékoli. Jsme u druhé Hrbáčkovy krajnosti: Pokud jde o rozlišování souvětí jednoduchého a složitého, resp. složeného, počet tří vět nehraje podle něho žádnou úlohu; pokud jde o rozdíl mezi souvětím souřadným a souvětím podřadným, rozhoduje podle něho jen počet hlavních vět.

Místo aby podal důkazy, které by podporovaly jeho tvrzení, vyjadřuje nesouhlas s mým výkladem typu /H₁——H₂/——V₁ jako typu podřadného, tj. typu, v němž problematika pojetí souřadného a podřadného souvětí vystupuje nejostřeji do popředí,[4] a pokouší se vyvrátit mé důkazy.

1. O mém kritériu transformačním a větosledném říká, že tu nejde „o transformace konstrukcí, nýbrž o transformace modální a větosledné“ (s. 61). Jsou to však transformace konstrukcí po stránce modální, resp. větosledné,[5] podobně jako např. změna konstrukce se slovesem v rodě činném na konstrukci v rodě trpném není jen transformace aktiva na pasívum.

2. Ještě závažnější je Hrbáčkovo tvrzení, že modální transformace jsou „transformace v rovině výstavby výpovědi“ (s. 62, pozn. 13), že „modálně rozdílné mohou být pouze různé výpovědi“. Avšak (vztahová) modálnost je podstatný rys věty[6] a nelze tedy např. modálnost oznamovací[7] odkazovat do roviny výpovědní. Rozlišujeme přece věty oznamovací, tázací a rozkazovací. Je to snad podle Hrbáčka nesprávné a měli bychom mluvit o výpovědích oznamovacích, tázacích a rozkazovacích? Kdybychom modálnost odkázali do roviny výpovědní, čím by se lišilo pojmenování od věty?

Podle Hrbáčka modální transformace nemohou být „přímým kritériem pro rozlišování formálně syntaktických vztahů“. Proč Hrbáček přechází to, že se při transformaci souvětí oznamovacího (vyjděme od souvětí jednoduchého) např. na tázací jinak chová věta hlavní než vedlejší (viz např. můj čl. cit. v pozn. 5, s. 162, 164), jak to v podstatě přijal J. Bauer,[8] že věty hlavní jsou vždy modální, kdežto některé věty vedlejší mohou být amodální?[9] Nestačí Hrbáčkovo tvrzení, že „souvětí podřadné musí být modálně jednotné proto, že tvoří jednu výpověď“ (s. 62, pozn. 13). Souvětí podřadné je sice jako celek modálně jednotné, ale může se skládat z vět modálně [267]rozdílných, např. z tázací věty hlavní a z oznamovací věty vedlejší (např. příslovečné časové): Byli jste velmi unaveni, když jste večer skončili denní túru? (viz můj čl. cit. v pozn. 5, s. 164n.).

3. Kritérium větosledné odmítá Hrbáček tím, že prý transformace větosledná je „transformace v rovině aktuálního členění“ (s. 62, pozn. 13). Přechází skutečnost, že větosled není záležitostí aktuálního členění ve všech případech. To, že můžeme obrátit (pokud tomu nebrání některé okolnosti) sled hlavních vět v konstrukci V₁——/H₁——H₂/, např. Když jsem přišel domů, večeře byla připravena, byt byl uklizen, nikdy však v konstrukci /V₁——H₁/——H₂, např. Když jsem přišel domů, večeře byla připravena, byt jsme uklidili včera, není přece záležitost aktuálního členění, nýbrž projev podstatných strukturních vlastností obou souvětných typů. Není snad třeba dále se tím zde znovu zabývat.[10]

4. Hrbáček zůstává v těchto i dalších svých zkoumáních a argumentech jakoby na poloviční cestě. Řekne např. v podstatě správně, že v konstrukci V₁——/H₁——H₂/ jsou H₁ a H₂ „spolu velmi těsně spojeny (prol. zde) společnou determinací“ (s. 62), avšak vysvětluje tím jen stejnost modality. Nic z toho nevyvozuje o kompaktnosti struktury, třebaže jen o několik řádků dále, ale už ne v souvislosti s tím označuje různou těsnost vztahu mezi větami za jednu z důležitých vlastností souvětné stavby a na konci článku se jí zabývá jako vlastností strukturní. Přitom však konstrukci V₁——/H₁——H₂/ nikde nesrovnává s konstrukcí /V₁——H₁/——H₂, pokud jde o syntaktické vztahy, ani ovšem pokud jde o možnosti modální výstavby. Kdyby tak učinil, sotva by byl mohl nevidět podstatný strukturní rozdíl mezi oběma konstrukcemi právě také z hlediska jejich různé kompaktnosti, kterou tak zdůrazňuje.

III. Jindy Hrbáček opomíjí i jazyková fakta důležitá pro výklad souvětných struktur (viz v tomto čl. též IV, 6, V, 1).

1. Konstatuje např., že v souvětí Řekl, že přijde, protože ho to zajímá „obsahový vztah (tj. první věty vedlejší) nelze přerušit vložením věty příslovečné“, že příslovečnou větu lze „pouze interponovat, a to do postavení za spojku obsahovou“ (s. 63). Avšak to neplatí obecně. V₂ je možné anteponovat před V₁, tj. „obsahový vztah“ lze přerušit, např. A to se rozumí, když tě chůze nebude namáhat, že také ztloustneš (Řezáč).[11] Takový větosled není sice častý, není však omezen na projevy prostě sdělovací. Viz např. Ludvík mlčel, jsa přesvědčen, ať řekne cokoliv, že Vladimíra vydráždí (Březovský). Setkáváme se s ním i v projevech odborných: Neznamená to, když středoškolský profesor zná a chápe teorii spisovného jazyka, že ji musí v plném rozsahu také ve škole přednést, vyložit a zkoušet! (B. Havránek, Kultura českého jazyka, Liberec, 1969, 16). — Spoj -a v 2. j. s -ě/-e/ v 6. j. je tedy normální a lze tedy říci, je-li u vzoru „hrad“ normou spíše -u, že se tu udržuje (nebo že se sem dokonce přes tlak normy přenáší) -ě/-e/ tam, kde je u tohoto vzoru 2. j. -a (Poldauf, NŘ 52, 1969, 204).

2. Hrbáčkův zájem o rozdíly v „kompaktnosti syntaktických útvarů“ ho vede v analýze souvětí Od jara jsme věděli, že Tristan Tzara těžce onemocněl, i když nám dr. Fraenkel odmítl říci, jaké mu hrozí nebezpečí k správnému spojení /A→a₁/ a /a₂→a₃/, avšak vzorcem /A→a₁/ /a₂→a₃/ strukturu souvětí nepostihuje: není v něm vyjádřena spojitost a₂ s A. Souvisí to zřejmě s Hrbáčkovým nedoceňováním rozdílů mezi strukturou (užiji svých schémat) H₁——/H₂——V₁/ a strukturou /H₁——H₂/——V₁.

IV. To se projevuje i v jeho „systému základních souvětných vzorců“ (s. 61).

1. Uvádí mezi nimi vzorec /A→a₁/—B i vzorec /A→a₁/—B→b₁/, které se liší jen [268]tím, že v jednom je (samostatně) rozvita pouze jedna věta hlavní, zatímco v druhém jsou rozvity obě věty hlavní každá jinou větou vedlejší, přičemž obě souvětí lze rozdělit na dvě dílčí složky, mezi nimiž je (resp. může být) volný souřadný vztah.[12] Avšak neuvádí jako jednu ze základních konstrukcí /H₁——H₂/——V₁ (v mé notaci), třebaže tu věty tvoří opravdu kompaktní celek, který na dvě složky, mezi nimiž by byl vztah souřadnosti, rozdělit nelze. Hrbáček ji pokládá za „zvláštní (podružnou) variantu“ souřadného typu A a B b (s. 62).

2. Místo aby podal důkaz, pouze říká: „Použijeme-li transformační metody, … můžeme podle mého mínění vidět v souvětí typu A B→/a b/ — pravděpodobně tu má být A B→/ab/ jako na s. 61 — transformát ze základního typu A a B b, v němž a ≡ b“ (s. 62).[13] V čem by tato „transformace“ záležela? Proč Hrbáček nepodává popis a výklad této „transformace“ a nevysvětluje to, že ponechává oba symboly a, b, třebaže konstrukce obsahuje pouze větu jednu? Růzností symbolů a, b už nevyjadřuje různost vět v rozdílných vztazích, nýbrž právě jen rozdílnost vztahů. Ale tak symbolů a, b v ostatních případech neužívá. Tato neadekvátní Hrbáčkova symbolika je důsledkem právě strukturní odlišnosti konstrukce A B→/ab/ od konstrukce A a B b, odlišnosti, kterou Hrbáček silně podceňuje či spíše popírá.

3. V pozn. 14 Hrbáček jen dodává: „jako mohou měnit sled komplexy A a a B b, tak mohou měnit sled věty A a B, z nichž každá je rozvita stejnou větou vedlejší“. Sled komplexů, z nichž v každém je věta hlavní determinována jinou větou vedlejší, se hodnotí strukturně stejně jako sled hlavních vět rozvitých společně jednou větou vedlejší! Tomu odpovídá Hrbáčkova zavádějící formulace, že v konstrukci /H₁——H₂/——V₁ je každá věta rozvita stejnou větou vedlejší. (Správněji strukturu konstrukce[14] postihuje např. formulace, že obě věty jsou společně rozvity jednou větou vedlejší.)

Kromě toho se Hrbáček dotýká mého větosledného kritéria pouze v „transformaci“ konstrukce /H₁——H₂/——V₁, tj. nesrovnává transformaci této konstrukce s transformací konstrukce H₁——/H₂——V₁/, třebaže je to v důkazu podstatné.

4. Hrbáček přechází fakt, že souvětí (a od souvětí je nutno vycházet, ne pouze od komplexů!), v němž by V₁ rozvíjelo H₁ a totéž opakující se V₁ znovu rozvíjelo H₂, neexistuje. Neříká se — na rozdíl od konstrukce staročeské samohlásky a staročeské souhlásky — např.: Když začalo pršet, utábořili jsme se, a když začalo pršet, začali jsme stavět stany. Hrbáček tedy uvádí neexistující konstrukci (v mé notaci by to bylo: /V₁——H₁/——V₁——H₂/), jako „transformát ze základního (existujícího) typu“ a za „zvláštní (podružnou) — prol. zde — variantu“ této neexistující konstrukce pokládá konstrukci existující V₁——/H₁——H₂/!

5. V Hrbáčkově systému základních souvětných vzorců (s. 61) je nepřijatelné to, že všechny základní typy souvětí podřadného mají tři věty. Které místo v systému souvětných struktur zaujímá souvětí podřadné o dvou větách? Hrbáček [269]bez zdůvodnění říká, že „všechna souvětí A→a₁ patří k typu Pla“ (s. 61), tj. k typu A₁→a₁→a₂. Co to znamená? Je snad podřadné souvětí o dvou větách variantou tohoto podřadného souvětí o třech větách? A proč je Hrbáček přiřazuje právě k tomuto typu? Trvá na svém výkladu z r. 1965 (SaS 26, 31), že spojení věty hlavní s vedlejší je „nejjednodušší podobou“ „řetězové“ stavby? Co to znamená „řetězová“ stavba? Má „řetězovou“ stavbu souvětí  ale souvětí  a souvětí  „řetězovou“ stavbu nemají?

Na rozdíl od toho mezi typy souřadného souvětí uvádí Hrbáček také typ jen o dvou větách, tj. o dvou větách hlavních!

6. Ve zřeteli ke kompaktnosti souvětné stavby[15] Hrbáček přechází fakt, že i mezi větami hlavními, resp. souvětnými složkami skládajícími se jen z vět hlavních je různá míra těsnosti, přičemž tato různá míra těsnosti není dána jen vztahy věcně obsahovými, ale ve spojitosti s tím také druhy hlavních vět, resp. druhy dílčích souvětí souřadných spojujících se v celek, např. Dokončení plánu nemůžeme odkládat,/ a proto buď dnes budeme pracovat déle, nebo se sejdeme mimořádně zítra. — Pak tam někdo muzikanta okřikl, harmonika zmlkla,/ ale dítě křičelo dál (Pluhař). Více o tom v Souvětí spis. č., s. 47n.

V. Nedostatky v Hrbáčkově systému základních souvětných vzorců vyplývají mimo jiné z toho, že Hrbáček nerozlišuje mezi jednoduchým souvětím a složitým (v mém pojetí: složeným[16]) souvětím.

1. Není prý mezi nimi rozdíl strukturní, nýbrž jen kvantitativní (s. 58). Mezi souvětím jednoduchým a souvětím složeným není ovšem takový rozdíl jako mezi souvětím vůbec a větou jednoduchou, avšak rozdíly mezi souvětím jednoduchým a souvětím složeným jsou, a to rozdíly, které nelze neoznačit za strukturní.

Až ve výkladu souvětí, které se skládá alespoň ze tří vět, může vzniknout např. otázka, v jakém vzájemném vztahu jsou vedlejší věty, zda ve vztahu souřadnosti, či podřadnosti, či zda nejsou ve vzájemném syntaktickém vztahu (na tom Hrbáček zakládá rozlišení tří základních vzorců souvětí podřadného), otázka různých dílčích složek souvětí z hlediska kompaktnosti (kterou se Hrbáček pokouší řešit na konci svého článku), ale i otázka, jaké jsou pozice vedlejších vět, a to ne už jen z hlediska jejich druhu, ale (a to Hrbáček mezi jazykovými fakty opomíjí) také z hlediska základních souvětných struktur. Na různá omezení[17] jsem ukázal v SaS už v r. 1965, s. 41n., zde připomínám pouze: Anteponované V¹ jsou ve vztahu souřadnosti;[18] konstrukce /V¹₁ V¹₂/——H₁, tj. konstrukce, v níž by vedlejší věty anteponované před H₁ a na ní závislé nebyly ve vztahu souřadnosti, jsou neuspokojivé a vůbec možné jen tehdy, jsou-li obě větami příslovečnými.[19] V² závislá na V¹ anteponované před H je — kromě zcela řídkých případů (viz Souvětí spis. č., s. 55) — v postpozici k V¹.

2. Avšak rozlišování souvětí jednoduchých a souvětí složených je také účelné, umožňuje postupovat od útvarů jednodušších, tj. souvětí jednoduchých, k útvarům složitějším, tj. k souvětím složeným, umožňuje ukázat na shody a rozdíly nejen mezi souvětnými strukturami, ale i mezi souvětnými strukturními podsystémy. Mezi souvětím jednoduchým souřadným a souvětím složeným souřadným je jistý struk[270]turní izomorfismus, podobně jako je izomorfismus mezi souvětím jednoduchým podřadným a souvětím složeným podřadným (ukázal jsem na něj už v čl. cit. v pozn. 3, s. 36): Složené souvětí souřadné lze rozdělit na dvě složky, mezi nimiž je vztah souřadnosti, stejně jako jednoduché souvětí souřadné. Na rozdíl od toho struktura složeného souvětí podřadného stejně jako jednoduchého souvětí podřadného se vyznačuje zcela odlišnou kompaktností. Souvětí jednoduché podřadné nelze rozdělit na dvě složky (věty), mezi nimiž by byl vztah souřadnosti. Stejně je tomu se složeným souvětím podřadným, a to i s konstrukcí V₁——/H₁——H₂/.

Závěrem lze tedy říci, že příčinou rozdílů ve výkladech souvětné stavby nejsou vždy rozdíly v přístupech k jejímu studiu.

 

R É S U M É

Bemerkungen zu einer Erläuterung des zusammengesetzten Satzes

Mein Beitrag befaßt sich mit den Anschauungen J. Hrbáčeks über die koordinierte Struktur des zusammengesetzten Satzes (Satzverbindung) und über die subordinierte Struktur des zusammengesetzten Satzes (Satzgefüge) und mit seiner Klassifizierung zusammengesetzter Sätze. Unter anderem lehne ich seine Zuweisung der (Beziehungs)Modalität und der Satzfolge in die Ebene der Aussage als unberechtigt, evtl. einseitig ab. Der Beitrag zeigt weiter, wie J. Hrbáček die existierende Struktur[1] H₁——/N₁——N₂/, die für die Auffassung der koordinierten Struktur des zusammengesetzten Satzes eine Schlüsselstruktur ist, auf Grund einer nichtexistierenden Struktur[2] (H₁——N₁/——/H₁——N₂) zu deuten versucht. In der Klassifizierung zusammengesetzter Sätze, die Hrbáček vorlegt, erweist sich als nicht annehmbar die Tatsache, daß alle Grundstrukturen des Satzgefüges aus drei Sätzen bestehen (das aus zwei Sätzen bestehende Satzgefüge müßte dann als ihre Variante angesehen werden), während unter den Grundstrukturen der Satzverbindung auch eine aus nur zwei Sätzen bestehende Struktur angeführt wird. Der Aufsatz weist auf die Wurzeln dieser völlig unbefriedigenden Klassifizierung hin.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 3, pp. 265-270

Previous Jan Průcha: Nový přístup v psycholingvistickém zkoumání

Next Oldřich Uličný: Ještě k pojetí doplňku