Pozoruhodný příspěvek polské lingvistiky ke zkoumání neplně predikačně vyhraněných konstrukcí

Milada Marková

[Discussion]

(pdf)

Замечательный вклад польской лингвистики в изучение неотчетливо установившихся сказуемостных конструкций / Une contribution remarquable d’un linguiste polonais à l’étude des constructions predicatives non entièrement différenciées

Monografie K. Pisarkové Predykatywność określeń w polskim zdaniu (PAN 1965, 130 s.) obohatila řešení složité problematiky predikačně neplně vyhraněných konstrukcí[1] novými poznatky a podněty; zamýšlí se nad uvedenou problematikou poněkud z jiného úhlu, než s jakým se v naší tradici setkáváme. Autorka přistupuje k probíranému jevu s osobitostí, která se obráží i v pojetí podstaty jevu, ve výběru kritérií pro jeho vymezení, v klasifikaci konkrétních typů a s tím spojené šíři záběru.

Cílem práce je podat na základě jednotného teoreticko-metodologického přístupu co nejvšestrannější systematický synchronní obraz vymezených predikativních určení v polštině,[2] podložený vlastní obecnou teorií. Výklad se vyznačuje jasnou koncepcí a snahou po co možná objektivním a přesném postižení jevů.

Strukturní přístup se opírá o řadu plodných principů a zásad. Nejvýrazněji vystupuje úsilí vystihnout všestrannou systémovou vázanost jevů. Jsou postiženy vztahy jazykových jevů různé povahy (např. vzájemný vztah konstrukcí, jejich složky formální a významové, jednotlivých predikativních rysů, souvislost syntaktických vztahů a konstrukcí aj.), ale především se přihlíží k vzájemné souvztažnosti typů PO uvnitř dílčího zkoumaného systému a k jejich vztahu k ostatním syntaktickým kategoriím (k predikaci, determinaci, větě, větnému členu). Ve výkladu se využívá v převážné části práce principu binárních opozicí. Jejich využitím je možno ukázat rozdílné i shodné vlastnosti obou opozičních členů, tedy jejich souvztažnost v celé složitosti. Již připomenutý důraz na exaktnost popisu, podtržený kromě jiného též úsilím po jisté formalizaci v analytické části, vede k preferování pregnantněji postižitelné složky formální, projevující se především při hodnocení vlastností PO. Z celkového hlediska nejde ovšem ani tak o nápadnou převahu autorčina zájmu o charakteristiku formální ve srovnání s významovou (P. věnuje každé z nich dvě kapitoly, tedy přibližně stejně místa), jako především o rozdíly v hodnocení spolehlivosti jejich relevance a distinktivní platnosti hlavně z hlediska predikativnosti. Vzhledem k cíli práce i k současnému propracování metod sémantiky je možno považovat tento postoj za správný a chápat ho jako snahu vyhnout se co nejvíce subjektivním momentům při popisu vymezených syntaktických jevů. Dále je možno kladně hodnotit i určité respektování dalších dvou vlastností jazykového systému, uplatňujících se různě u jevů různého stupně abstrakce. Především je to komplex[36]nost, tj. fakt, že povaha jazykových jevů je výsledkem spojení a prolínání řady činitelů. Další vlastnost vyplývá v podstatě z využití principu označovaného jako vztah „centra“ a „periférie“, i když autorka tento princip takto explicitně neformuluje. Tato vlastnost je do určité míry podmíněna komplexností a její uvědomění si umožňuje vyhnout se některým zjednodušujícím závěrům. Jde o přechodovou povahu některých „nejasných“ případů, v nichž se směšují vlastnosti tradičně uznaných nebo vymezených tříd v různém poměru. Všechny tyto teoretické postupy se více nebo méně aplikují při konkrétní analýze PO.

Vlastní syntaktická teorie, shrnutá z velké části do úvodních úvah a tezí a tvořící východisko celé práce, vychází z tradic polské lingvistiky. Máme na mysli především známou tezi o rozlišení predikace větotvorné a nevětotvorné, z níž vyplývá skutečnost, že pojem predikativní determinace je širší než pojem determinace větotvorné, která je charakteristická pro hlavní spojení podmětu a přísudku. Tento předpoklad umožňuje uvažovat o existenci nevětotvorných spojení predikativně determinujících. Tuto hypotézu považuje P. za neuspokojivě dokázanou. Prokázat správnost této hypotézy si klade právě ve své práci za cíl. Autorka se snaží zdůvodnit oprávněnost existence předmětu svých úvah už v úvodní kapitole dalším teoretickým předpokladem. Je to předpoklad existence jednotlivých predikativních vlastností vyabstrahovaných z hlavního spojení mezi podmětem a predikátem. V tomto spojení vystupují predikativní vlastnosti v určitých souborech a plní primární syntaktickou funkci. Neomezují se však výhradně na predikát ve větné funkci, ale mohou v různých kombinacích i jednotlivě přistupovat i ke spojením nevětotvorným a plnit v nich sekundární predikativní funkci. Proto se pojem predikativní vlastnosti dostává do centra autorčina zájmu. To zčásti vysvětluje i další zvláštnost jejího postupu. Jde o prvé přednostní určení formálních konstitutivních vlastností PO na základě analýzy a konfrontace tří klasických typů predikace větné. Vzhledem k tomu vydělují se predikační vlastnosti trojího typu: (1) morfologické (pád, shoda v osobě, čísle a rodě), (2) prozodické (akcent, melodie, pauza), (3) poziční (nedostatek pevné pozice). Jejich relevantnost a distinktivní platnost si P. ověřuje též na opozici typu ojciec chory × chory ojciec. Existence společných vlastností větných predikací a nevětných spojení predikačních dokazuje podle autorky oprávněnost předpokladu existence predikativních určení. Pro nedostatek predikativní hodnoty nedosahuje PO predikace větné a naopak pro přebytek predikativní hodnoty nelze PO jednoznačně zařadit do třídy vlastní determinace. Tím je dán přechodový charakter PO, která leží mezi plnou predikací a vlastní determinací. Zde je potvrzena oprávněnost našeho zařazení predikativních určení do oblasti přechodných neplně predikačně vyhraněných jevů i přímá souvislost jejich problematiky s naší teorií tzv. polovětnosti, vycházející z pojetí V. Mathesia (srov. pozn. 1).

Kromě úvodu obsahuje práce čtyři základní kapitoly a závěr. V II.—V. kapitole jde v podstatě o analýzu a charakteristiku PO z aspektu formálního (II., III.) a sémantického (IV., V.). I v této části práce, která zároveň ověřuje platnost úvodních tezí konkrétním zkoumáním, je zřetelný důraz na deduktivní obecné úvahy, do nichž je analýza zasazena. Materiálovou základnu práce tvoří excerpce z jazyka současných literárních děl. Kromě ilustračních příkladů ve výkladu podává P. utříděný systematický přehled materiálu spolu s přehledem typů a variant na konci monografie. V kapitole nazvané Formalne opozycje wewnętrzne klasy op vyděluje především dva opoziční typy predikativních určení. Podle autorky se základní formální opozice uvnitř třídy těmito prostředky vytvářené konstituují na základě dvou kritérií: a) využití predikativních vlastností predikátu větného, b) charakter „kontextu“, na který jsou PO vázány bezprostředním syntaktickým vztahem. Základní (nadřazená) klasifikace podle formy v užším smyslu rozlišuje: (1) typ charakterizovaný morfologicky, který reprezentují konstrukce s instrumentálem predikativním a s ním alternujícími pády (např. umieram krółem // jako krół), [37](2) typ charakterizovaný prozodicky a pozičně.[3] Zde je nutné připomenout, že chápat a nazývat opozicí vztah ‚typ morfologický × nemorfologický (prozodicky)’ jsme oprávněni tehdy, bereme-li za základ pojetí prvního typu formu morfologicky nejvíce charakterizovanou, tj. instrumentál predikativní. Oba typy však využívají často syntaktické shody a liší se tedy z hlediska morfologického jen potenciálně. Proto je potřebí u každého PO brát v úvahu i ostatní formální predikativní rysy a respektovat jev v celém komplexu. S pozicí pracuje P. jako s negativní charakteristikou (nedostatek pevné pozice) a také tato vlastnost nemůže v některých případech mít význam distinktivní. V řadě případů odlišuje autorka syntaktickou funkci jinak výrazově identických struktur jen na základě vlastností prozodických. Podle druhého kritéria b) vznikají opozice PO na základě jejich odlišných vztahů jak ke jménu, tak ke slovesu jako k základním elementům věty. Uvažujeme-li vztah ke jménu, rozpadá se třída predikativních určení na následující oblasti: (A) PO vztahující se ke jménu v podmětu nebo v předmětu, (B) PO vztahující se k jakémukoli jménu ve větě. Vycházíme-li ze vztahu ke slovesu, dělí se PO opět na dvě skupiny: (A) PO vztahující se bezprostředně ke slovesu, tzn. vytváří se dvoupólový vztah (vztah PO jak ke jménu, tak ke slovesu), (B) PO nevstupující v bezprostřední vztah se slovesem (jde pouze o nepřímou oporu PO, o sloveso v přísudku). Typy (A) jsou v zásadě adekvátní typu (1), typy (B) odpovídají typu (2). Mezi formálně opozičními základními typy není ostrá hranice. Vedle případů centrálních (jednoznačně odlišných) existuje pásmo přechodných variant, které obsahuje případy formálně dvojznačné, oscilující mezi oběma typy. Systém přechodných variant P. podrobně rozpracovává na základě rozboru jejich predikativních vlastností a posouzení relevantnosti a distinktivní platnosti těchto vlastností se zřetelem ke konkrétním konstrukcím. Ve vnitřní klasifikaci obou vymezených typů se jako diferenciační uplatňují tato kritéria: pozice, realizace pauzy, slovnědruhová povaha PO (substantivní × adjektivní), vyjádřenost subjektu, pád nominální základny a pád PO. Jejich závažnost z hlediska predikativnosti je rozdílná. Vedle analýzy vnitřní struktury třídy predikativních určení je součástí podané formální charakteristiky též postižení formální povahy této kategorie jako celku ve vztahu k syntaktickým kategoriím, které stojí co do predikativnosti ve formální opozici. Z hlediska metodického je potřebí kladně hodnotit především snahu vidět zkoumaný jev v opozici nejen ke kategorii predikace větné, ale též v opozici ke kategorii vlastní nepredikativní determinace. Tím, že hledá jeho místo mezi větným členem a větou vedlejší, dotýká se zároveň vzájemného vztahu opozic „predikace × determinace“ a „věta × větný člen“. V kapitolách věnovaných sémantické charakteristice (kap. Opozycje semantyczne determinacji predykatywnej do atributywnej a kap. Podstawowe i wtórne funkcje semantyczne op) se autorka pokouší především stanovit závazné podmínky predikativní determinace nevětotvorné a rozlišit její sémantické funkce primární a sekundární. Opírá se opět jednak o vnitřní analýzu kategorie PO, jednak o konfrontaci PO s vlastní nepredikativní determinací a s větnou predikací. Rezignace na sémantické vlastnosti jako na relevantní a distinktivní rysy predikativní a preferování formální charakteristiky u syntaktických jevů neznamená tedy odmítnutí sémantické analýzy vůbec. Sémantické vlastnosti (především ty, které jsou potvrzeny též opozicí formální) považuje P. pro syntaktickou analýzu PO za významné a potřebné a charakterizuje některé z nich jako nezbytné podmínky jakékoli predikativní determinace. Nejpodstatnější sémantické rysy u predikativní nevětotvorné determinace určuje na základě tří kritérií sémantické hodnoty, které vyplývají z klasického sémantického protikladu mezi atributem a predikátem. Se zřetelem k těmto kritériím splňuje [38]predikativní určení tyto sémantické podmínky: (1) v podstatě neomezuje rozsah pojmu determinovaného předmětu, (2) obráží relace časové, (3) je totožné s determinovaným předmětem (nominální základnou). Z těchto zjištění vychází definice primární sémantické funkce u obou základních formálních typů určení. Sémantické funkce sekundární jsou motivovány sémantickým pozadím kontextovým (nikoli opozicemi forem) a mají význam jen jako doplnění charakteristiky systémové struktury zkoumaného syntaktického jevu.

Velký přínos pro syntaktickou analýzu vidí P. v úspěšném zachycení vztahů složky formální a sémantické, hlavně ve zjištění míry jejich ekvivalence a pak vztahů této míry ekvivalence k rozlišené funkci prvotní a druhotné. Neprobírá tedy formální a sémantický aspekt naprosto odděleně, jak by se mohlo zdát po přehlédnutí kapitol, ale snaží se alespoň takto je sepnout. Jinak si autorka uvědomuje, že zapojením sémantické složky se vyskytne řada složitých nevyjasněných otázek obecně teoretického charakteru, jejichž řešení přerůstá rámec práce. Neklade si proto za cíl tyto otázky obecně rozebrat a vyložit, ani se nesnaží přispět samostatně k řešení jednotlivých obecných problémů syntaktické sémantiky. Sémantiku syntaktické struktury chápe jako vztah syntaktické struktury ke vztahu pojmů v struktuře vystupujících. Pojetí v zásadě abstrahuje od lexikální hodnoty elementů v konstrukci vystupujících. Důležitou součástí celé práce je závěrečná kapitola, která není jen shrnutím výsledků poznání o zvolené dílčí oblasti syntaxe. Zřetel k celosystémovým souvislostem vedl Pisarkovou k tomu, aby alespoň částečně naznačila jejich význam pro řešení některých otevřených a sporných otázek syntaktických a upozornila na syntaktický pojmoslovný systém s tím spojený. Konkrétně se dotýká hlavně obtíží souvisejících s formálním vyjádřením syntaktických vztahů a s určováním větných členů. Doporučuje respektovat specifičnost PO ve vztahu k tradičně uznaným větným členům a diferencovat jejich větněčlenskou platnost.[4] Ztotožnění těchto prostředků s prostými větnými členy je nevýhodné pro syntaktickou analýzu a jejich zařazení mezi ekvivalenty vedlejších vět není též teoreticky správné. Proto nelze podle autorky souhlasit s dosavadními typy syntaktických systémů a je potřebí na základě polského materiálu přijmout systém složený: (1) z jednoduchých vět, (2) ze souvětí, (3) z jednoduchých vět, které vedle primární plné predikace obsahují vedlejší predikaci nevětotvornou.

Reprodukované myšlenky jednotlivých kapitol studie nemohou zdaleka vyčerpat celé její bohatství. Slouží spíše jako opěrný bod pro několik poznámek k těm otázkám, které jsou pro řešení dané tematiky významné a pro svoji obtížnost stále sporné. Z tohoto hlediska je možno široký okruh problémů v podstatě omezit na tyto okruhy: vymezení (definice) pojmu, rysy a kritéria PO, vnitřní klasifikační princip a typy PO a celkové pojetí PO jako třídy. Všechny problémy spolu samozřejmě souvisejí. Řešení jednoho problému nemusí sice plně podmiňovat řešení ostatních, ovšem do jisté míry je ovlivňuje vždy.

Již v úvodu P. vystihuje obecnou podstatu kategorie tzv. nevětotvorné predikace a podává její hutnou obecnou charakteristiku. O definici, která by pregnantněji omezila hranice zkoumaného jevu, neusiluje ani pracovně. Předpokladem přesnější formální definice je podle autorky dosažení potřebných výsledků v konkrétní analýze PO. Úvodní obecnou charakteristiku nevětotvorné predikace považujeme pro pojetí neplně predikačně vyhraněných konstrukcí za zvlášť přínosné. Ocenit je potřebí už sám pokus o hlubší obecnou charakteristiku tohoto složitého syntaktického jevu, kterou v jiných dosavadních pracích, vztahujících se k tomuto pro[39]blému, nenajdeme. Kromě toho zde více než v ostatních pracích vystupuje už výše zmíněná komplexnost, přechodová povaha a priorita formálních rysů. Škoda, že autorka některé prvky mnoho slibujícího obecného pojetí vyloženého v úvodu v dalším zkoumání už důsledně nerespektuje a plně jich nevyužívá. Přesnější hranice zkoumané oblasti je dána ustavením dvou základních typů PO a problematika hranic kategorie nevětotvorné predikace se tak vlastně přenáší na otázku hranic typů. Stanovení relevantních predikativních rysů před vlastní analýzou na základě konfrontace větných predikátů představuje přístup jistě zajímavý, i když je možno k němu mít řadu výhrad především z hlediska úplnosti, relevance a distinktivní povahy vydělených rysů. Proto s nimi také autorka v další části práce nevystačí a při konkrétní analýze je jednak doplňuje dalšími, jednak jejich povahu upřesňuje vzhledem ke konkrétním konstrukcím. Hlubší promyšlení souboru predikativních rysů již v úvodní části umožnilo by autorce dospět na základě jejich kombinací k soustavě teoreticky možných typů a konfrontovat je potom se skutečným stavem v polštině. I když si pro to P. nevytvořila dobrou základnu, umožnilo jí přednostní určení rysů vymezit jednotlivé typy PO především charakteristickými vlastnostmi a vyhnout se tak nevhodnému křížení hlediska slovnědruhového a větněčlenského.[5] V souboru zvolených rysů predikativních postrádáme především vlastnosti vyplývající z verbální povahy základního prostředku určení. S opozicí verbonominální × nominální PO se v dané strukturní analýze vůbec nepracuje. Souvisí to zřejmě též se skutečností, že v pojetí nevětotvorné predikace P. vyzdvihuje myšlenku o stírání rozdílu mezi slovesem a jménem a v poukazu na možnost zrušení jejich protikladu vidí klad práce. Tím zároveň zůstává nepostižena zřejmá souvislost predikativnosti s verbálností. Hlavně ve vnitřní klasifikaci PO do typů a variant považujeme nerespektování verbálnosti za neoprávněné, zvláště když uvážíme, že pro diference v slovnědruhové povaze je vyzdvižena opozice substantivum × adjektivum. Nedořešena zůstává v práci hierarchie kritérií. Kambinatorní možnosti rysů jsou omezeny stanovením dominantního kritéria „morfologického“, které vlastně už samo o sobě vyděluje základní typy a ostatní kritéria se pak mohou uplatnit už jen ve vztahu ke kritériu vydělenému (jako druhotná). Důslednější je podle našeho názoru takové chápání komplexního přístupu, v němž pro základní vymezení typů může dominovat každé kritérium z komplexu. To je také podstata komplexního pojetí v naší tradici. Posloupnost jednotlivých kritérií pro klasifikaci PO uvnitř základních typů nepodařilo se v některých případech podepřít přesvědčivými důkazy o jejich postupné podmíněnosti a o vztahu jejich závažnosti. Domníváme se, že např. význam opozice substantiva a adjektiva je vzhledem k ostatním kritériím poněkud přeceněn.

Jistá neúplnost a nedůslednost v typologii PO se projevuje i v nastíněném přehledu přechodných variant. Autorka se omezila pouze na přechod mezi vymezeným typem (1) a (2) a přechodový charakter interpretuje jako záležitost speciální pozice. Se zřetelem na konkrétní varianty se nám zdá správnější spojovat přechodovou (hraniční) povahu se specifickou kombinací komplexu rysů. Kdyby se podařilo rozpracovat přechod v celé oblasti mezi predikací a determinací a diferencovat přesněji varianty, stal by se systém jevů mezi oběma „centry“ daleko plastičtější. Přes nápadnou převahu PO, jejichž základ je čistě jmenný, nelze říci, že pojetí Pisarkové omezuje nevětotvornou predikaci jen na určení nominální. Většinu konstrukcí verbonominálních (s výjimkou konstrukcí infinitivních, popř. též některých typů se substantivem verbálním) je možno do vymezeného PO zařadit. Protože je podceněn rys verbálnosti, není v monografii upozorněno na jejich specifičnost a nejsou vyděleny jako samostatné typy a varianty. Dosažení žádoucí objektivity [40]při ohraničení neplně vyhraněné predikace a postižení tohoto jevu v plné šíři považujeme za úkol obtížný. Jednotliví autoři si proto většinou vědomě omezují hranice tohoto nevyhraněného jevu i problematiku s ním spojenou. Tento postup má za současného stavu poznání své oprávnění, především tehdy, prokáže-li se užitečnost takovéhoto omezení hranic. Ani studie Pisarkové nepodává syntetický přehled problematiky nevyhraněných prostředků predikačně determinačních. Zvolená dílčí oblast však představuje soustavu typů svým způsobem homogenních a ukazují se v ní některé souvislosti jevů v ostatních pojetích ne vždy patrné. Na druhé straně vedle prací zabírajících jen fragment této složité oblasti považujeme za oprávněnou též snahu neklást hranice (tj. neusilovat o ohraničení zkoumaného jevu jak přesnou definicí, tak typy), ale zaměřit se nejprve na všestrannou analýzu co nejšíře pojaté přechodné oblasti všech konstrukcí nacházejících se mezi predikací a determinací a mezi větou a větným členem. Znamená to volit pojetí co možná nejširší.

O významu monografie K. Pisarkové pro polskou syntax není možno pochybovat. Přináší nejen systematické zpracování materiálu určité oblasti syntaxe, ale je současně významným a podnětným příspěvkem k obecné problematice syntakticky neplně vyhraněných konstrukcí. Zároveň zaujme osobitým metodologickým postupem a nutí čtenáře zamýšlet se nad syntaktickou problematikou z nového hlediska. Zaslouží si tedy pozornosti nejen slavistů, ale i lingvistů vůbec.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 1, pp. 35-40

Previous Josef Hrbáček: Citátové výrazy a jiné periferní lexikální prvky cizího původu v slovní zásobě češtiny

Next Jiřina Novotná: Akustická analýza a syntéza řeči v Polsku