Meyerova-Epplerova kniha o informační teorii v novém vydání

Jiří Kraus, Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Книга Мейера-Эпплера в новом издании / Une nouvelle édition de l’ouvrage de Mayer-Eppler

V r. 1969 vyšla ve druhém vydání kniha známého západoněmeckého autora W. Meyera-Epplera Grundlagen und Anwendungen der Informationstheorie (Berlin - Heidelberg - New York, 549 s.). Springerovo nakladatelství ji uvádí v řadě Kommunikation u. Kybernetik, v níž se jako další svazky objevily práce B. Malmberga Structural Linguistics and Human Communication,[1] J. L. Flanagana Speech Analysis, Synthesis and Perception, G. Herdana The Advanced Theory of Language as Choice and Chance,[2] J. Peterse Einführung in die allgemeine Informationstheorie a G. Hammarströma Linguistische Einheiten im Rahmen der modernen Sprachwissenschaft.

Knihu, jejíž koncepce zůstala v porovnání s prvním vydáním z roku 1959 nezměněna, připravili do tisku G. Heike a K. Löhn. Některé kapitoly zčásti přepracovali a rozšířili, původní pojetí, které vznikalo v l. 1952—1959 jako cyklus přednášek na bonnské universitě, se však ukázalo jako dostatečně moderní i přes rychlý vývoj všech disciplín, jichž se dotýká — teorie informace, jazykovědy, kybernetiky, akustiky, matematické statistiky atd. Z celkového počtu jedenácti kapitol knihy K. Löhn přepracoval 2., 3., 5. a 6. kapitolu (týkající se strukturní teorie signálů, vlastností přenosových systémů, šumů a opravných kódů), G. Heike 7., 8. a 9. (o smyslových recepto[90]rech informace, o signálech a znacích a o jejich akustických a optických nositelích).

Ústředním předmětem rozboru jsou komunikační signály, jejich produkce a percepce smyslovými orgány. Probírají se zde akustické a optické vlastnosti těchto signálů z hlediska přenosu v různých sdělovacích soustavách. Výchozím pojmem práce je bilaterální model komunikačního řetězu jako zobecnění vztahu od zdroje signálu k pozorovateli a diagnostického vztahu od zdroje k příjemci. Autor zasazuje tento individuální akt sdělování do soustavy společenských komunikačních sfér (okruhů) a všímá si jednotlivých aspektů signálů v jejich grafické i zvukové podobě, jejich přenosu v podmínkách šumu, chyb vznikajících ve sdělovacích kanálech a ekonomie sdělování. Jednotkami zkoumání jsou postupně hlásky, slabiky, grafémy a jejich kombinace stejně jako jednotky plánu významového (slova). Podrobně se vykládají informačněteoretické míry (entropie, redundance) a optimálnost kódování jazykových elementů.

Zřetel k lingvistice vystupuje obzvláště zřetelně v kap. 10, věnované strukturním vlastnostem přirozeného jazyka a jeho jednotek. Autor oprávněně zdůrazňuje význam přirozeného jazyka jako nejvyššího stupně lidské komunikace.

Kniha, skvělým způsobem graficky vypravená, obsahuje doplněný seznam literatury. Její předností je podrobný jmenný a věcný rejstřík, usnadňující orientaci v díle, jehož četba není právě snadná.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 1, pp. 89-90

Previous Josef Štěpán: Elektronická syntaktická analýza současné němčiny

Next Antonín Tejnor, Libuše Kroupová, Vlasta Červená, Eva Pokorná: Česká a slovenská lexikologická a lexikografická konference v Smolenicích 1970