K některým současným vývojovým tendencím v českých nářečích severovýchodních

Jaroslava Krasnická

[Articles]

(pdf)

К некоторым современным тенденциям развития чешских северовосточных говоров / Quelques tendences d’évolution actuelle dans les dialectes tchèques de nord-est

Při dnešním zvýšeném zájmu o výzkum a hodnocení běžně mluveného jazyka se vždy počítá s jeho větším nebo menším lokálním zabarvením. Toto zabarvení proniká do nověji vytvářených nadřazenějších jazykových systémů z postupně se neutralizujících útvarů s menší lokální (a společenskou) platností, z místních nářečí. Je proto zajímavé sledovat vztahy těchto vzájemně se ovlivňujících jazykových útvarů na konkrétním jazykovém materiálu a usuzovat z něho na další jazykový vývoj.

Na základě delšího studia českých nářečí v oblasti severovýchodní, především na území Novopacka, chci postihnout alespoň v hlavních rysech jak základní charakteristiku tamní současné jazykové situace, tak hlavní tendence vývojové, jež jsou ovšem v mnohém obdobné situaci známé i z ostatních okrajových nářečních úseků na území Čech.

Je tudíž především třeba stanovit v současném jazyce zkoumané oblasti prvky progresívní a prvky regresívní, složky ustupující z lokálních systémů rychleji a elementy rezistentní. Z tohoto důvodu budeme zároveň sledovat: (1) které jazykové plány jako celek více odolávají nivelizačním vlivům spisovné a obecné češtiny, (2) jak se realizuje přechod k oblastní variantě obecné češtiny, event. k hovorové formě češtiny spisovné (koexistence prvků spisovné a obecně české normy i v rámci jednoho lokálního jazykového projevu), (3) jak se v jediném synchronním průmětu současného pozorování jeví generačně stupňovitá mnohotvárnost nářečních elementů v jazyce zkoumané oblasti, (4) jaké faktory (i mimojazykové) ovlivňují v dané oblasti jazykový vývoj (společenskogenerační stratifikace diferenčních jevů zkoumané oblasti).

V současném stadiu vývoje českých nářečí (např. na Novopacku) prakticky nelze mluvit o jediném celistvém nářečním systému, ale po jeho postupné destrukci o kombinovaném útvaru, v němž má patrně nejsilnější převahu oblastně zabarvená obecná čeština, plynule v úzu přecházející ve vrstvu svč. interdialektu a ve vrstvu s elementy lokálně diferenčními. Kromě toho podle aktuálního stylistického zabarvení konkrétního jazykového projevu se v různé míře uplatňuje i pronikající spisovná čeština a event. i další stylově specifické složky (např. slang, profesionální terminologie, hlavně v lexiku).

Mezi všemi těmito složkami lze z hlediska funkčně stylistického, sociálního a generačního za nejprogresívnější pokládat oblastní variantu obecné češtiny, která v současné době představuje základní komunikační prostředek zkoumané oblasti. Jako nejvíce ustupující nutno chápat vrstvu tradičně nářeční, reprezentovanou jen rozptýlenými lokálními znaky a mající u jednotlivých mluvčích takřka individuální podmínky pro udržení. Proto lze těžko stanovit předpoklady pro individuální míru „nářečnosti“ jednotlivých mluvčích a představa relativně ideálního reprezentanta místního nářečí (příslušník nejstarší generace, obyvatel vesnice, člověk s nižším vzděláním, rodák usedlý na místě, [327]zemědělec atd.) je z hlediska těchto činitelů téměř vágní a překvapivé výjimky z těchto předpokladů jsou velice časté.

Ačkoli pochopitelně lze stanovit základní jazykovou charakteristiku jednotlivých generací a sociálních skupin, nelze vysvětlit těmito faktory mimojazykovými zdaleka všechny skutečnosti, jež vytvářejí v daných oblastech celkový obraz (lépe řečeno mozaiku z různých jazykových elementů) dnešního lokálního stylisticky různorodého kombinovaného systému.

Vysvětlení pro mnohá fakta je třeba hledat v jazyce samém, v povaze jevu a jeho postavení v lokálním kombinovaném systému (např. vztah jevu k převládající tendenci ovlivňující celou jeho kategorii, vazba na jiné jazykové plány, frekvence jevu a jeho uplatnění apod.).

V jazyce zkoumané oblasti jsou v podstatě patrny čtyři základní vrstvy, jež na sebe navazují, jedna v druhou přecházejí a vytvářejí spolu lokální kombinovaný systém:

(1) hovorová spisovná čeština;

(2) oblastní varianta obecné češtiny (kromě obvyklých znaků, jako je např. diftongizované ý/í > ej a částečně ú > ou, protetické v, zúžené é > í, unifikovaný instr. -ma, unifikovaný tvar 1. pl. adjektiv mask. typu dobrí aj., charakterizovaná ještě některými oblastními jevy realizačními, jako např. diferenční kvantitou přípon, labializovanější výslovností v, zjednodušením souhláskových skupin K + v typu dje, kjet);

(3) svč. interdialekt se znaky jako: 7. sg. měk. fem. -ej, 3. sg. živ. mask. -oj, 7. sg. muž. a-kmenů -em, zakončení 3. pl. rodinných jmen -om, neslabičné u, oblastně diferenční kvantity samohlásek aj.;

(4) lokální nářečí v archaických jednotlivostech všech jazykových plánů, doplňující širší základnu svč. interdialektu (změny dn > nn || n; dl > ll, zbytky bilabiálního w, kvantity typu rúsa, kúťě, některé výrazně diferenční kombinační jevy, jako výslovnost sh > sch (s cholej), z > dz (u dzdi, dzem), typ komparativu adjektiv vostří, gen. akuz. a-kmenů mask. typu zabili táti, syntaktická konstrukce bilo nás jich aj.).

Při hodnocení jednotlivých jazykových plánů z hlediska nářeční zachovalosti jejich jevů jsou patrny značné rozdíly. Tyto diference plynou především z míry uplatnění jevu (ev. z jeho meziplánové vazby např. morfologizací nebo lexikalizací) a z jeho nápadnosti a tím i z vědomí mluvčích o diferenční povaze jevu.

Z hláskosloví nejvíce těmto podmínkám vyhovují, a tedy nejvíce odolávají nivelizačnímu tlaku jen kvantita a některé jevy kombinační. Kvantita samohlásek patří (podobně jako zde málo diferenční melodie) k nejméně uvědomělým znakům nářečním, jež jsou mluvčím dány vlastně jednou provždy a nemění se příliš ani stykem s jiným prostředím.

Jde především o oblastní znaky diferenční kvantity, jako je krácení samohlásek í a ú v příponách morfologických i slovotvorných, ve kmeni (typ mič, kuň apod.) i sekundární dloužení é, ó (typ bjéžet, nahóru) i jiných samohlásek (čitánka, lopátka); méně však již se to týká typů spojených s nápadnější změnou samohláskové kvality (círa, hruda), jež ustupují mnohem rychleji. Jinak je oblastně diferenční kvantita jevem natolik neuvědomělým, že příslušníkům dané oblasti nevadí ani v oficiálnějším styku (např. krácení v příponách v místních rozhlasových vysíláních nejen na vesnicích, ale i v Nové Pace nebo v Hořicích, též např. na nádraží ve Staré Pace při hlášení stanic (Malá Skala), nápisy v městských výkladech, jako siťovka, kolibka, perňiková chaloupka), polooficiální nápisy a vývěsky (komiňici, v dosahu lžice — nápis na bagru) aj.

[328]Stejně rezistentní je i okrajově svč. výslovnost skupin K+v+j bez souhlásky v; typ dje, Kjeta, visječeňi je dosud většinový u všech věkových i sociálních vrstev a není omezen situací a prostředím (např. hlášení železničního rozhlasu v Staré Pace: Nedjezí u Semil, v pouličním rozhlase v Hořicích výslovnost dje sťe korun). Pozůstatky oblastně odchylné výslovnosti v jako neslabičného u nejsou již tak jednoznačně převládajícím diferenčním znakem. Přes dosavadní vysokou frekvenci jevu ve všech jazykových prostředích i generacích je přece jen patrná jeho stylová ohraničenost na projevy neoficiální; např. u střední generace městské vrstvy v Nové Pace byla zjištěna v soukromých hovorech 9 zkoumaných osob (úředníci, zaměstnanci v obchodě, jeden truhlář, dvě ženy v domácnosti) bohatá frekvence neslabičného u: 60 % typu prauda, 48 % typu dřiu (lexikalizací četnost výslovnosti u ve slově dřiu je ovšem poněkud vyšší); jen o málo menší je frekvence u v neoficiálních projevech mladé generace. Přesto i tento základní nářeční znak s širokým oblastním zázemím zeměpisným směřuje již k určité lexikalizaci (zvýšená frekvence byla zjištěna např. u slov vopraudu, prauda, zauřít, vodeuřít, dřiu, poliuka a též v příponách -ouskej a -ouna). Nejvíce pak ovšem se reflektuje dřívější bilabiální výslovnost v v oblastní morfologizované změně v dat. mask. -ovi > -oj a v lexikalizované podobě dosti frekventovaného slovesa poudat (s odvozeninami).

Tzv. ztráta jotace se drží jen v nepatrných lexikalizovaných zbytcích. Dosud hojná je všeobecně jen ve slově dřevenej (nářeční podoba zde má nadpoloviční většinu). I u mladé generace jsou dosti časté též podoby part. typu zapatej.

Konečně k běžně užívaným diferenčním podobám, ustupujícím zatím jen nepatrně, patří haplologická výslovnost min. příčestí ďál.

Morfologie je patrně plánem, který má nejvíce diferenčních znaků s vyšší frekvencí, avšak nelze přitom tvrdit, že tento plán odolává tlaku spisovné a obecné češtiny nejsnáze. Dosavadní široké uplatnění mnohých morfologických diferenčních znaků plyne především z okolnosti, že téměř všechny patří k široce oblastním (interdialektickým) formám. Je to např. bohatě frekventovaný dat. živ. mask. -oj, představující asi 70 % zkoumaných případů, i u městské střední generace, a silně většinový i u středoškolské mládeže. Asi stejně pevný je dosud též instr. měkkých feminin -ej (typ Marijej, bižutérijej byl zachycen asi v 60 %, typ lavicej ještě častěji). Méně častý je již patrně instr. muž. a-kmenů -em (typ tátem, přesněji nezjištěno); jeho frekvence narůstá ovšem jeho uplatněním u široké lokální kategorie příjmení typu Šterna (< Štern). Za téměř výhradní lze pak pokládat slovesné tvary 3. pl. čtvrté třídy -ej (vozej) a 2. os. sg. seš, podobně jako dat. osobního zájmena mňe (= mi).

Z tvarů osobních a rodinných jmen za zcela pevné u všech generací lze dosud považovat typy jako Jirka Vrapcu, Vlasta Tumova (méně již pak jmenné tvary v dalších pádech) a široce svč. dativ rodinných jmen typu Tumom.

Značnou převahu frekvenční mají i lokálové tvary subst. mask. -e (v papíře), v plurálu pak unifikované tvary -ách (po krámách, na kolách), dále participiální typ slovesný je zauření a částečně i slovesné 3. sg. typu houpe a prét. typu máf (= mávl; shodně se stavem v obecné češtině a ve spisovném jazyce). — Přes vědomí stylové příznakovosti jevu, dané zčásti školní výchovou, je stále i u mladé generace dosti častý nom.-akuz. typu máme dva kluci.

Ač slovotvorné znaky jako celek jsou složkou silně diferenční v celkovém nářečním systému, a nemají pro tuto určitou objektivní nápadnost velkou [329]schopnost odolávat nivelizačním tendencím, je ve zkoumané oblasti přece jen několik typů a řada jednotlivin vůči nivelizaci poměrně rezistentních. Je to především typ osobních jmen (hlavně přejatých) oblastně a-kmenových (Šterna < Štern), dosti hustou frekvenci má místy typ krátkých komparativů jako vostří, divočí běžný pak i mladé generaci. Z jednotlivých odchylek od spisovného jazyka lze jako pevné v celé oblasti označit formy sloves loupit (= loupat), vobjedovat, vomejt, votřit (u-), plit, naplit (plivat, plivnout) a též drobnosti týkající se odchylného rodu substantiv, např. mič (fem.), šálko (neutr.), vos (mask.) aj. Obecně užívané jsou (jako ve většině českých nářečí) lidové lokálně diferenční podoby místních jmen.

V syntaxi je velice málo rezistentních znaků významnější povahy. Mládež prakticky neužívá důsledněji ani jediný syntaktický diferenční znak. U střední generace se vyskytují ještě konstrukce s počítaným předmětem typu bilo nás jich a postponovaného substantivního atributu typu Pavlovec učitel. Porušení shody u archaického substantiva chasa (chasa bili) již zřetelně ustoupilo i z řeči střední generace.

Z lexika zkoumané oblasti je velice málo výrazů specifických pro menší území. Tento plán snadno podléhá tlaku spisovné češtiny, slova se nahrazují přímo spisovnými (bez mezistupně nadřazenějšího útvaru s vlastním lexikem, protože dosud pevná diferenční slova jsou zpravidla diferenčními už jen z hlediska interdialektu celé svč. oblasti). Poněkud pevnější jsou v neoficiálním styku některé frazeologismy (přiťte pobejt), názvy krajových jídel, nářeční názvy hub a rostlin vůbec, názvy drobných živočichů aj.

Při destrukci jednotného nářečního systému dochází k postupnému pronikání až k definitivní substituci jinosystémovými prvky, které frekvenčně sílí, až převládnou. V jednotlivých jazykových plánech je poněkud rozdílná situace, co se týče míry koexistence prvků různých systémů, především vzájemných stylistických kombinací češtiny spisovné, obecné a nářečí, jež představují hlavní složky v jazyce zkoumané oblasti. Míšení těchto elementů je individuální a závisí na četných okolnostech, mezi nimiž na prvním místě je aktuální stylistické zaměření mluveného projevu.[1] I v projevech oficiálnějšího charakteru, míněných dokonce jako spisovné, užívá se často prvků jinosystémových (nářečních a obecně českých). Jejich množství v projevu je dáno jen mírou vzdělání mluvčího, mírou ovládání spisovné normy. Je tu možno sledovat na četných případech, že je rozdíl v hodnocení „spisovnosti“ jednotlivých jevů, především podle jejich zvukové vzdálenosti od někdejších výhradních podob nářečních, podle neobvyklosti a nápadnosti jevu mezi jazykovými prostředky lidovými. Za příznak [330]vyššího stylu je především pokládána výslovnost o (bez proteze), nezúžené é především v morfologických příponách složené tvrdé flexe (dobré mléko) a dále pak podoby nediftongizované (především í/ý místo nespisovných podob -ej: vozík, dobrý). Méně často bývají užívány v projevu mluvčího, jemuž spisovná norma je cizí a dělá mu potíže, např. tvary 1. pl. živ. mask. tvrdých adjektiv s měkkou koncovkou, především je-li nutná alternace souhlásek (s výjimkou dochování původních tvarů v archaickém úseku nářečí).

Zajímavé jsou případy projevu dvou informátorů ze staré generace na Novopacku. Jeden (dělník v důchodu) se amatérsky zabývá historií a dělá průvodce na hradě, druhý (zemědělec v důchodu) píše řadu let kroniku. Sledované projevy, hodnocené jako záměrně stylově posunuté, jsou z těchto zájmových oborů činnosti zkoumaných osob. V případě prvním nesou i stopy jisté připravenosti. Vedle silně frekvenčně převažujících archaických nářečních znaků (důsledná diferenční kvantita a labializace v, ojediněle archaický gen./akuz. a důsledně nom./akuz. a ostatní znaky interdialektické) jsou i podoby spisovné zcela nebo zčásti (např. na oklamáňi, jmenoval se Íři, mňescké práwo, f Českích Kjetech, otamtať votáhli, do bjelohradské húri, zahrabán počibenicej, hrad bil vipálen Braniboři, žáné šťesťi, na Pece soustřeďoval vojska proťi pohanckim Prusum aj.). Podobně i v případě druhého mluvčího, kronikáře, u něhož jsou patrny vedle běžných nářečních podob na úrovni jeho generace i prvky spisovné, jako ešte takoví zastaralí zvik, pohátki strašidelné, tadi neumřel žání na choleru, ti liďi bili ubohé, to pamatuji odedáuna, nesjedomití liďi je nenechali jit do velké seďnice, spali chlévje aj. Patrná je tu i lexikální stylizace, dokonce oprava: bila tadi hospo- hosťinec; dále podoba slova káwa aj.

Při těsném soužití obou jazykových norem, spisovné a nářeční, užívá se v některých případech i při pojmenování nových moderních reálií staré, pevně vžité nářeční podoby; např. v případě slova vižímačka tvoří se podle spisovného modelu odvozenina od základu archaické místní podoby slovesa ždímat (žmout, žímat).

V sledovaných případech smíšených projevů ne zcela neutrálních po stránce stylové užívá se jen nepatrně i původního současného spisovného instrumentálu bez obecně české unifikované koncovky a nebyla vůbec doložena koncovka slovesných forem minulého příčestí ve středním rodě -a, právě tak plurál středního rodu odjektiv bývá zakončen pouze -é (nezúžené „spisovné“ é < í, bez ohledu na náležité zakončení -á), např. dubové wrata, horské mňestečka mňeli svoje přími, velké okna bili na zápat apod. Naopak lze stanovit nejen znaky při stylizaci ke spisovnému jazyku žádoucí, prvky, o něž se mluvčí snaží, ale též některé znaky obecně české a nářeční, vědomě diferenční, a proto za podobných okolností nepřijatelné (podoby diftongizované a s protetickým v-). Proteze je ovlivněna též určitou stabilizací; některá slova bývají bez proteze pravidelně, např. nejen otec, ale i ohromnej, običejnej, obuf (ale vobuj!) apod., podobně jako je lexikalizace a formalizace některých nediftongizovaných podob patrná u slov jako úplněk, úterí, úskej, u předpony vý- aj.

Tyto doklady nedokonalého ovládání spisovné normy spolu s výsledky pozorování jazyka mladší generace svědčí o přechodu pouze k normě, která je opouštěnému nářečnímu standardu bližší, k oblastně zabarvené obecné češtině, doplněné některými svč. podobami interdialektickými. Při zkoumání, do jaké míry spisovné prvky pronikají do rozpadávajícího se nářečního systému, je třeba odlišit případy, které se jen zdánlivě šíří nově ze spisovného jazyka. Jde např. o staré tvary původních instrumentálů (s vojáki, z řibati), 1. pl. tvrdých [331]adjektiv mužského rodu, která v archaických úsecích zachovávají odchylné tvary životné a neživotné (mlaďí, dobří), náležité tvary nominativních plurálů maskulin (na rozdíl od inovačních forem nom./akuz. máme kluci), nediftongizované podoby, jako usta, dichat, lexikální oblastní zvláštnosti typu mnoho, stále, vázanka, uzenka apod., jež jsou zde i v lidovém úzu stylově zcela neutrální.

Porovnáváme-li podíl uvedených čtyř vrstev, vytvářejících souhrn jazykových prostředků zkoumané oblasti v jazyce jednotlivých generací, shledáme patrné rozdíly. U staré generace vytváří tradiční nářeční vrstva pochopitelně větší část individuálního systému než u mladších příslušníků zkoumané oblasti. Neplatí to ovšem důsledně; mnoho osob ze staré generace tvoří výjimku z tohoto pravidla, platícího ostatně spíše v záporném slova smyslu: Není pravda, že jazykové projevy zástupce staré generace jsou vždy více nářeční než projevy příslušníka generace mladé. Vzájemný poměr lze stanovit spíše tak, že jevy výslovně reliktní a archaické nezachovává představitel staré generace vždy, a představitel generace mladé téměř nikdy.

Při hodnocení účasti nářeční archaické vrstvy v místním jazykovém systému byla sledována řada jevů z různých jazykových plánů, které nejsou ani potenciální složkou aktivního úzu lidí mladších než 60 let. Jsou to různé jednotlivé znaky, jimiž lze charakterizovat jazyk staré generace (přesněji řečeno některých jejích představitelů), nepřejímaný již v této podobě mladšími, a tudíž předurčený k zániku v době poměrně blízké, po odchodu této nejstarší generace. Tím se postupně posune hodnocení a úkonnost jednotlivých jazykových vrstev, vytvářejících současný kombinovaný systém zkoumané oblasti, ještě více ve prospěch nadřazenějších, méně lokálně specifických útvarů oblastních. Uveďme alespoň některé z těchto jazykových znaků vlastních pouze staré generaci.

Z hláskosloví je to většina podob s tzv. ztrátou jotace (kromě lexikalizovaných podob adjektiv dřevenej, slamenej, jejichž potenciální úzus je všeobecný), výslovnost bilabiálního w, typy kořauka, chalpa, odchylky kvantity v případech, v nichž dochází zároveň ke změně kvality samohlásek (círa, rúsa, zíta, pro míno), dále archaické podoby mušte (= můžete), substantiva vobuj, lajc, stolc (toto spíše jen v pasívním povědomí), polce, kalhouti, kanoun, mozoul, herbábi, ďerek, svarba, viťíř, šenťíř, žaluba, slovesná podoba čkát (= čekat) a též zachovávání starých hláskových podob, jako plovat, devatnáct, studinka aj., reliktní výslovnost koncových znělých souhlásek (núž, hloub aj.). Z morfologie jsou to měkké typy zakončení substantiv ženského rodu (s kúlňe, v kovárňi), lokál zakončený -ich (v kamňich, na křidlich), morfologizované tvary nepřehlasovaných l-ových příčestí (viďali) aj.

V tvoření slov je to přechylovací typ šeučinka, některé rozdíly v hodnocení deminuce (doch = došek), změna rodu některých substantiv (mask. pout, vokurek) a též tvoření hypokoristik typu Anče.

V syntaxi je to kromě genitivu záporového inkongruentní spojení chasa bili a několik dalších nevýrazných jednotlivostí.

Patrné jsou i rozdíly v lexiku; stará generace se vyznačuje řadou zvláštností, z nichž mnohé představují slova přejatá, typická spíše obecně pro starou generaci než pro specifickou nářeční oblast (např. hapatika, materije, krchou, funus, arest, šatlava, rink apod.); kromě těchto případů odchylek v lexiku staré generace je to i řada typických slov domácích s lokálnějším zabarvením (sleme[332]no ‚stříška nad lomenicí‘, expresívní výraz hejbadla ‚kvasnice‘, reš ‚žito‘, křenouki ‚párky‘, usta ‚otvor do pece‘, tředle ‚zaměstnanec tírny‘ a dále četné termíny, např. názvy součástí tkalcovského stavu, lnářských nástrojů (hlavně zaniklých reálií), názvy botanické, zoologické aj.

Na rozdíl od generační výlučnosti těchto znaků je též řada jevů dosud všeobecných (vzhledem ke stáří mluvčích, běžných obvykle na většině svč. území, např. dat. rodinných jmen -om (Tumom), typ mask. osobních jmen Joska Prokupečku, v tvoření slov podoby s neutralizovanou deminucí (motejlik, koprek = kopr), a-kmenové typy příjmení (Šterna), neoficiální názvy obcí aj., z lexika jednotlivé zvláštnosti (např. kalej ‚dobrý, hodný‘, bedrunka ‚slunéčko sedmitečné‘) a některé jednotlivosti syntaktické.

 

Závěrem je třeba se pokusit na základě pozorování v různých společenských i generačních vrstvách zkoumaného území porovnat závažnost faktorů vytvářejících podmínky pro udržení větší míry nářečních znaků v repertoáru jazykových prostředků určitého mluvčího. Výzkum na venkově i v městských rodinách potvrdil, že pravděpodobně nejsilnějším činitelem při výběru těchto prostředků je společenské zařazení a míra aktivní znalosti jiných norem (obecně české a spisovné) kromě lokálního nářečí. V řadě případů mluvili příslušníci nejstarší generace téměř zcela nivelizovanou obecnou češtinou a generace třicátníků až padesátníků zachovávala důsledně interdialektickou normu svč. Dalším významným činitelem mimojazykovým je vzdělání, sčetlost, eventuálně i veřejná práce, ale úzus mluvčího neovlivňují už tak výrazně. — Co se týče školních dětí (především vesnických), zachovávají obvykle hlavní interdialektické rysy místního systému, doplňované i lokálními zvláštnostmi nářečními. Interdialektickým formám se v soukromém hovoru děti ani mládež nevyhýbají, naopak za jistou stylovou cizost pokládají snahu o „školskou“ spisovnou normu. Často i expresívní prostředky (např. módní slangové výrazy) nesou pak základní oblastní znaky; běžné formy interdialektické se tedy zcela samozřejmě uplatňují i u nových výrazů mládeži běžných a souvisejících s jejími zájmy a prostředím (pod minisukňej, s volejbalovou mičej, pod dálňicej, tomu Gotoj, s kitáristem, za Matuškem, v šusťákách, na mopédách, na kolách; kvantity líže, mič, siť, slangově tvořené subst. visjégro — vysvědčení aj.).

Po uvedení výčtu hlavních znaků jednotlivých generací a sociálních skupin je možno usuzovat i na tendence, které větší měrou působí v současném vývoji kombinovaného jazykového systému zkoumané oblasti. Je to především tendence zachovat jevy s širší územně frekvenční základnou (interdialektické), tendence zmocňovat se stále více i útvarů nadřazenějších vzhledem k jejich celonárodní povaze (obecná a spisovná čeština) prostřednictvím působení školy, literatury, novin a ostatních hromadných sdělovacích prostředků. Naopak je to i tendence opouštět i nesoustavné zbytky starého lokálního systému nářečí, počínaje od jeho stylově i formálně nejdistinktivnějších, nejnápadnějších prvků. Nejsnáze je pro mluvčí postižitelná diferenčnost lexika, které je tudíž nejdříve nahrazováno ekvivalenty spisovnými nebo obecně českými. Pak následují za poměrně stejné pravděpodobnosti substitučních možností i potřeb plány ostatní; nejmenší pravděpodobnost splynutí se spisovnou nebo obecně českou normou pak je u jevů realizačních, zvláště kombinačních a kvantity, jakožto nejméně uvědomělých diferenčních znaků. Ty pak právě pro svou poměrně nepatrnou výlučnost [333]mají nejlepší předpoklady pro to, aby vytvářely oblastní variantu obecné češtiny, jež je útvarem v každém směru pro současnou jazykovou situaci zkoumané oblasti nejprogresívnějším.

 

R É S U M É

To some Evolutionary Tendencies in Czech North-East Dialects

Current standard is locally coloured. The local elements from local dialects penetrate into language systems standing above them, the former being gradually neutralized. After the field study of the Czech north-east dialects this article gives a charakteristics of contemporary language situation and of the main evolutionary tendencies in the mentioned area (analogical, of course, to the situation in other areas).

In present stage of development of the Czech dialects, after the destruction of the uniform dialect system the folloving combined formation is arising (the prevailing component is locally coloured common Czech with different weights of its components with respect to various generations): besides the good colloquial language, the Czech north-east interdialect and some archaic residues of local dialects. Differences in frequencies of the mentioned components may be observed in the speech of individual speakers.

Besides the extralinguistic factors also the position of the phenomenon in the local combined system (e.g. a relative rezistence of phenomens often unnoticed by the speaker: the quantity of vowels, realization of sounds), is of considerable influence on the stability of the phenomenon.

Besides other facts, also many examples of imperfect knowledge of the good standard give evidence of the gradual change towards locally coloured common Czech, involved by elements of the north-east interdialect (which is closer to the gradually abandoned dialect standard rather than to the good standard).

The system of this kind with a wide sphere of action (nearly all-national) will be the most important integrating factor of the evolution.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 326-333

Previous Vladimír Mejstřík: K možnostem využití nauky o tvoření slov při zpracovávání jednojazyčného výkladového slovníku

Next František Hladiš: K distribuci slov s nízkými četnostmi v mluvených projevech