Miko o teorii textu a stylistice

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Мико о теории текстов и стилистике / La théorie du texte et la stylistique

Rozvoj moderní stylistiky (teorie stylu) je do značné míry závislý na rozvoji funkční jazykovědy, jak byla vybudována pražskou školou. Že nebyly dosud všechny možnosti funkčního přístupu k řešení stylistických otázek vyčerpány, ukazují některé naše i zahraniční publikace z nedávné doby. V novější době dostává stylistika nové podněty z transformační a generativní lingvistiky, v menší míře také z teorie textů, jež má zatím v Evropě hlavního představitele v M. Bensovi.[1]

U nás má zatím nová orientace nejvýznamnějšího představitele v Fr. Mikovi. V menší míře se obráží nový teoretický ruch v učebnici Štylistika slovenského jazyka (1969) od J. Mistríka.[2] Mistríkova kniha obsahuje hlavně přehled různých teoretických směrů v stylistice.

 

F. Miko věnoval dosud hlavní pozornost stylu umělecké literatury. Jeho knihu Estetika výrazu (s podtitulem Teória výrazu a štýl) z r. 1969 obsahuje soubor prací, mezi nimiž mají rozbory konkrétních básnických textů (slovenských) převahu nad studiemi teoretického rázu.[3] V prohloubené podobě vyložil Miko svou teorii v knize Text a štýl (s podtitulem K problematike literárnej komunikácie), kterou vydalo bratislavské nakladatelství Smena 1970. Orientaci této práce napovídají již názvy jednotlivých kapitol: Teória textu, Od vety k textu, Výrazová štruktúra textu, Generovanie štýlu, Teória literárnej komunikácie, Výrazová a estetická typológia literatúry, Percepcia textu a štýlu. Jde, jak autor sám naznačuje, o pokus „vybudovat teorii literárních textů na důsledně strukturální metodologii“. V knize Estetika výrazu podává Miko základy své teorie v úvodní kapitole („Výrazová koncepcia štýlu“), závažné teoretické výklady obsahují i některé kapitoly aplikativního rázu (např. kapitoly „Teória kontrastov a jazykovej miery“, „Štruktúra, prediktabilita, zákonitosť aj.).

Osobitosti Mikovy teorie nejlépe vyniknou srovnáním s pražskou teorií „klasického období“, na niž v různých obměnách navazuje většina novějších stylistických prací českých včetně Základů české stylistiky z r. 1970. Miko se k této teorii staví značně kriticky, někdy až příkře odmítavě, jsou tu však — a jinak nemůže ani být — i různé spojitosti a návaznosti. Již Mikova teze, že styl je [365]univerzální uměleckou kategorií („Tvrdíme, že každá manipulácia, ku ktorej dochádza pri výstavbe umeleckého diela, je štylistická manipulácia, že jej prostriedky sú štylistické prostriedky a že mimo nich niet v diele nijakých iných prostriedkov“ — Estetika výrazu, s. 5) by sa dala docela dobře odvodit z pražské tradice, a to i s přihlédnutím k okolnosti, že Miko stylem rozumí nejen využití jazykových prostředků. Definuje sice styl jako uspořádání (konfiguraci) výrazových vlastností v jazykovém projevu (s. 12), ale výrazové vlastnosti mohou být i tematického (obsahového) charakteru. V kapitole „Teória kontrastu a estetickej miery“ (s podtitulem K problému estetiky jazyka, Estetika výrazu, s. 184—197) mluví Miko přímo o ztvárňování tématu) „v umeleckom diele sa tvárni nielen výrazový materiál, jazyk, tón, farba, kameň ap., ale, a predovšetkým téma, i ona je teda „materiálom“, s. 191). To je však již obsaženo v rozlišování fabule a syžetu, jež zavedli ruští formalisté, a stalo se běžným i u nás. S tím souvisí, že se ve výkladu v těchto otázkách Miko dovolává Šklovského a navazuje dokonce i na Aristotelovu poetiku. V některých bodech (např. v zdůrazňování kontrastního principu) jsou tu i souvislosti s teorií textové analýzy, jak ji Lévi-Strauss vypracoval v studiích o mýtech a jak se jí užívá dnes dosti hojně také v Sovětském svazu (Ivanov, Toporov, Segal, Meletanskij aj.) — s navázáním na domácí tradice (Vl. Propp).

Velmi originální je Miko ve funkčním pojetí jazyka a jazykového projevu. Uznává jen jednu jazykovou funkci (nemá pro ni žádné označení, je to prostě „užívání jazyka“), jež má dvě základní složky, operativnost a ikoničnost. Označení ikonickosť odpovídá zhruba německému Darstellung (Miko sám však překládá ikonickosť v něm. verzi Ikonizität), operatívnosť je příbuzná s bühlerovským apelem, ale je pojata šíře. Že je tu jistá příbuznost s Bühlerovou teorií jazykových funkcí, připomíná Miko sám (s. 26). Miko ze svého modelu vypouští výrazovou složku, proti níž byly vyslovovány již dříve různé námitky. V jazykovém projevu to není funkční složka v pravém slova smyslu; má-li však být jazykový projev charakterizován na základě klasických složek (mluvčí, adresát, zpráva), musí i výraz nějak přijít k slovu. Koneckonců však nelze nic zásadního namítat proti formulacím, že „jazykom vždy niečo vyjadrujeme a niekomu to komunikujeme“, a že obě složky, operativnost a ikoničnost, jsou přítomny v každém jazykovém projevu, že však „jedna alebo druhá môže prevládať a to dodáva reči osobitný výrazový charakter“ (s. 18). Ikoničnost je vlastně odraz (vyjádření) reality v jazyce (především ovšem v projevech), v operativnosti je obsažena aktivnost mluvčího v poměru k adresátovi. V tom smyslu je protiklad operativnost-ikoničnost základní, nejelementárnější stylistický element, protože mimojazykovou realitu je však možno různě pojímat, zřetel k adresátovi je podobně variabilní.

Vlastní Mikova teorie stylu je založena na opozici výrazových prostředků a jejich stylistického využití. Styl je Mikovi jen kategorií textovou, je to produkt stylotvorného procesu, tj. využití výrazových vlastností jazyka. Teorii textově stylistické analýzy opírá Miko o svéráznou systemizaci výrazových prostředků, jako je subjektivnost, expresívnost, abstraktnost, markantnost atd. Výrazové vlastnosti se vyznačují vnitřní polaritou. Miko mluví proto o „ose, jež má dva konce“; jeho dvojice dějovost-nedějovost, obšírnost-stručnost, určitost-neurčitost atd. jsou ovšem značně disparátní. Naskýtá se zde otázka, do jaké míry by tu bylo možno rozlišovat opozice kontrérní (kontrastní) a kontradiktorické (privativní). Že jde někdy o opozice kontrérní a zároveň graduální (stupňovité), je celkem jasné (týká se to např. dvojic obšírnost-stručnost, expresívnost-impresívnost atd.).

Zvláštní důležitost přikládá Miko výrazové dvojici zážitkovost-pojmovost. Tvoří s dvojicí operativnost-ikoničnost základ pro určení čtyř hlavních stylů; u nich ještě odlišuje dvě skupiny, praktickou (do ní patří styl jednací, „rokovací“, a hovorový) a kulturní (se stylem [366]uměleckým a vědeckým). Podle tohoto pojetí hovorový styl vzniká kombinací zážitkovosti a operativnosti, umělecký zážitkovosti a ikoničnosti, vědecký ikoničnosti a pojmovosti, jednací pojmovosti a operativnosti. Ze složení vyplývají podle Mika nejen příbuzenské vztahy (ve smyslu podobnosti), ale také vztahy generativní, produkční. „Z hovorového štýlu sa systémovo »rodí« na jednej strane umelecký štýl oslabením operatívnosti a zdôraznením ikonickosti, na druhej strane rokovací štýl oslabením zážitkovosti a zdôraznením pojmovosti. Vedecký štýl sa odvozuje z rokovacieho štýlu oslabením operatívnosti a zdôraznením ikonickosti“ (s. 33). Příbuznost uměleckého a vědeckého stylu, na první pohled překvapující, vyplývá jednoduše z přítomnosti ikoničnosti a z oslabení operativnosti. Podobně se díval, jak Miko připomíná, na příbuznost uměleckého a vědeckého stylu již J. M. Kořínek, podle něhož se umělecký styl vyznačuje „samoúčelností jazykového vyjádření v logickém smyslu.“[4]

Miko se nespokojil jen vymezením literárního stylu, položil si i otázku po konstrukční podstatě veškerého umění. Spojitosti mezi jednotlivými druhy umění vidí v uplatnění kompozičního principu, jemuž říká estetický kontrast. „Základom stavby umeleckého diela je primárne kontrast rušivého a vyrovnávajuceho prvku“ (s. 189). Jde vlastně o kategorii tematickou, nikoli výrazovou, Miko je však přesvědčen, že „estetický kontrast v téme má istý zásadný dosah pre jazyk“. Jazyk v umělecké literatuře je Mikovi ukazatelem estetické míry. Co je ukazatelem míry v jiných druzích umění, Miko neříká. „Estetická miera, uplatnená v estetickom kontraste, má tendenciu strhávať na seba pozornosť vnímateľa a odpútavať ju od tematického podkladu, z ktorého je kontrast vybudovaný. Je to známe štrukturalistické upozorňovanie na výraz, zamerenie na výraz. Ide tu v podstate o to, že faktom symetrie sa kontrastní výstavba životného obsahu stáva estetickým tvarom, estetickým objektom, ktorý vás ako taký osobitne zaujíma. Tento moment využíva dnes napríklad prax „konkrétnych“ objektov a „najdenych“ objektov (objects trouvés) ap.“. Konstruovanost, k níž se vztahuje estetická míra, může mít tedy i jen situační charakter.

Za významný přínos knihy Text a štýl považuji pokus o zpřesnění komunikačního modelu, s nímž se dnes již běžně pracuje. Každá jazyková komunikace zahrnuje podle Mika šest složek (faktorů): mluvčího (podávateľa, expedienta), přijimatele (percipienta, adresáta), text, jazyk (kód), zkušenostní komplex, který je v textu tematizovaný, a komunikační situaci, v níž se projev uskutečňuje (srov. k tomu výklad na s. 120). Hlavní je zde složka „zkušenostní komplex“, jež nahrazuje objektivní (mimojazykovou) realitu v jiných podobných popisech. Pro teorii literární komunikace má pojem zkušenostního komplexu zásadní důležitost, k jeho vymezení se najdou jisté náběhy již u Mukařovského a jiných badatelů. K této problematice se chystám příležitostně vrátit.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 364-366

Previous Karel Horálek: Sborník o substanci a struktuře jazyka

Next Alena Macurová: Liberecký sborník o kompozici