Problematika současného jazyka německého

Josef Štěpán

[Discussion]

(pdf)

Проблематика современного немецкого языка / Problèmes de la langue allemande contemporaine

Festschrift für Hugo Moser (Düsseldorf 1969, 308 s.), věnovaný předsedovi Institut für deutsche Sprache v Mannheimu Hugo Moserovi[1] k jeho šedesátinám, obsahuje 21 článků, a to především z uvedené oblasti, která je jednou z významných oblastí jeho působení, jak to ostatně dokazuje i připojený seznam jubilantových prací. Významné postavení H. Mosera v germanistice dosvědčuje i připojená Tabula Gratulatoria svými 134 gratulanty z celého světa, mezi nimiž jsou P. Trost, E. Skála a V. Schwanzer z ČSSR.

Ve středu tematického zájmu sborníku je problematika současné němčiny, která však mnohdy pro své obecnější zaměření přesahuje hranice germanistiky a má pak i význam pro lingvistiku vůbec, a tedy i pro bohemistiku.

Z problematiky současného jazyka stojí v popředí především syntax. V článku Bindung und Freiheit im deutschen Satzplan ukazuje H. Eggers, opíraje se o statistickou metodu, že mluvčí [59]při vytváření věty musí respektovat řadu pravidel; především musí tvořit větu podle určitého větného schématu (Satzschema) a větného plánu (Satzplan); přitom větným schématem se rozumí tzv. prázdná forma, jež na nižším stupni vědecké abstrakce má podobu větného plánu; např. pro trojmístné větné schéma existuje větný plán S-V-O (subjekt-predikát-objekt).[2] Pro každé místo ve větném plánu existuje ještě podle Eggerse vzor pro tvoření určité skupiny slov (tzv. Gruppenbauplan); např. spojení substantiva s genitivem substantiva nebo jiného jména má v němčině celkem 22 různých možností konkrétní realizace (od typu die Halbierung Europas přes typ das mythische Zeitalter der Antike až k typu ein Unterbegriff des Begriffs der Scheu). Mluvčí má tedy při vytváření věty určitou svobodu, samozřejmě v rámci pravidel nutných pro intersubjektivní komunikaci. — Užší problematiku, avšak také v rámci popisu jednoduché věty, podává K. B. Lindgren v čl. Das Artwort als Satzglied. Na základě tří kritérií: (1) transformace typu Ilse ist schön — die schöne Ilse, (2) substituce a (3) překladu z němčiny do finštiny rozlišuje autor dva hlavní, nejfrekventovanější typy větného členu Artwort (v německé tradici se označuje tímto termínem souhrnně adjektivum a adverbium utvořené od adjektiva). Uvádí však i typy další, které nelze k hlavním typům, jimiž jsou Prädikativ a Angabe, přiřadit. Poměr všech typů je doložen statisticky. — Se statistikou pracuje také Ch. Winkler v příspěvku Der Einschub. Popisuje vsuvku z hlediska zvukového, syntaktického a sémantického, a to nejen v plánu věty jednoduché, ale i v souvětí. Používá metody informátorů a zjišťuje mimo jiné i motivy pro vytváření vsuvek; ukazuje např., že často výskyt vsuvek a jejich četnost v jazykových projevech závisí prý na inteligenci mluvčího.

Od uvedených syntaktických příspěvků se liší další příspěvky z této oblasti především tím, že neužívají metody statistické. Specificky germanistickou problematiku řeší čl. „Tun“ als Hilfverb im heutigen Deutsch od J. Erbena. Vycházeje ze srovnání současného stavu se staršími vývojovými stadii, zjišťuje, že v dnešní němčině je užití pomocného slovesa tun častější v nespisovném jazyce, kde tato „analytická konjugace“ pokročila dále než v jazyce spisovném; toto sloveso plní funkci jednak substituce plnovýznamového slovesa, jednak zdůraznění a vytčení. — Článek W. Weise Zur Stilistik der Negation přesahuje oblast syntaxe jednak proto, že se zabývá vyšší jednotkou než věta — textem, jednak proto, že ukazuje problematiku užití negace jazykové a logické u filosofů (Hegel, Feuerbach, Heidegger) a u spisovatelů (Musil, Lessing aj.). Zvláště vědci a umělci využívají opozice klad - zápor a napětí mezi kladem a záporem. Přitom významnou úlohu mají nejen vztahy kontrární (opozice teplý - chladný), ale i privativní (chladný jako nedostatek teploty); ty totiž neobsahují explicitní odkaz na svůj pozitivní protiklad, a proto často bývají výrazem pesimismu, zklamání a nihilismu v poezii (u Lenaua, Heina).

Jakýsi přechod od syntaxe k morfologii představují další dva příspěvky. I. Dal vychází v čl. Über Kongruenz und Rektion im Deutschen z pojmů morfém, sémantém, korelace a dependence. Za sémantém považuje „invariantní část, sémantické jádro“ slova, za morfém část proměnnou, flektivní element. Korelací rozumí souvztažnost dvou morfémů nebo morfému a sémantému ve větě a zabývá se dále jen jedním typem korelace, a to dependencí, tj. závislostí mezi dvěma elementy. Rozlišuje dvojí dependenci: (1) kongruenci, tj. závislost mezi dvěma morfémy, např. vztah mezi morfémem -t a singulárovým morfémem subjektu ve větě Der Mensch leb-t; (2) rekci, tj. závislost mezi sémantémem jednoho slova a flektivním morfémem druhého slova, např. sémantém slovesa helfen vyžaduje dativní morfém objektu ve větě er hilft sein-em Freund-e nebo sémantém substantiva vyžaduje rodový morfém u atributivních adjektiv a zájmen. Vztah podobný rekci je i mezi předložkou a řídícím substantivem. Při podrobnějším popisu kongruence a rekce se autor zabývá podrobněji poměrem subjekt a predikát ve větě. Nesouhlasí s Tesnièrem, že by verbum finitum bylo nejvyšším členem ve větě a že by vztahy subjekt - predikát a predikát - objekt byly stejné typy závislosti. Dal, vycházeje z morfologických skutečností, chápe subjekt jako nejvyšší člen věty,[3] protože jeho číslo přejímá verbum finitum. — [60]P. v. Polenz v čl. Der Pertinenzdativ und seine Satzbaupläne zajímavě konfrontuje cizí poznatky a sám podává exaktní analýzu problematiky. Východiskem je mu jednak pojetí tzv. „obsahově orientované“ (inhaltbezogene) gramatiky, představované L. Weisgerberem, jednak pojetí „generativní“ gramatiky, představované v jeho stati A. V. Isačenkem a M. Bierwischem. Ve větě (1) Er (A) klopfte (V) seinem Freund (B) auf die Schulter (C) nazývá pak Is. vztah mezi B a C pertinentní relací.[4] Tato sémantická relace obsahuje jednak relaci „část“, jednak relaci „vlastník“; ve větě (2) Peter zerbrach mir die Vase jde o posesívní dativ.[5] Další sémantickou relaci mezi C a V nazývá Polenz participiální relací; jde totiž o podíl živého tvora vyjádřeného dativem na ději; někdy se užívá označení dativus sympatheticus, srov. (3) Ich blicke ihm über die Schulter. V závěru svého příspěvku podává Polenz jednak přehled systému konstrukcí s tzv. pertinentním dativem, jednak uvádí souhrnně syntaktické a sémantické rysy tohoto konstrukčního typu.

K syntaktickým příspěvkům se přimykají tři příspěvky morfologické. První z nich Das Verhältnis Tempus-Modus, Zeitinhalt-Modalität im Deutschen od L. Saltveita se týká morfologické sémantiky. Autor pracuje s dvěma rovinami: s rovinou tvaru a v ní s pojmy tempus-modus a s rovinou obsahu a v ní s pojmy časový obsah (Zeitinhalt) a modalita. Modus (indikativ, konjunktiv, imperativ) je v němčině formálně zcela rozlišen jen v 2. osobě sg. (srov. gibst, gebest, gib). V obsahové rovině konjunktivu odpovídají dvě oblasti, voluntativní a potencionální, indikativ může vyjadřovat oznámení, ale i otázku, imperativ vyjadřuje výzvu. Na rovině tvaru existují tři druhy jazykových prostředků, které plní distinktivní funkci při rozlišení modalit v rovině obsahu: modální morfémy, modální slovesa a modální tonémy. Specificky německou problematikou je poměr indikativu a konjunktivu, napětí mezi vlastním významem temporálních forem a aktuálně, kontextově a situačně podmíněnými časy nositelů modality, přičemž obvykle rozdílné slovesné časové formy vystupují jako různé modální významové komponenty, ne však vždy (srov. formu préterita německých slabých sloves). — V krátkém příspěvku Nomina post res se J. Knobloch zabývá onomaziologickou skutečností, že kompozita často dostávají opačný význam, než mají jména výchozí, resp. že se tvoří tautologická kompozita (srov. Front : Rückfront : Vorderfront). — Tvořením slov, a tedy přechodnou oblastí mezi morfologií a lexikologií, se zabývá příspěvek Beobachtungen zur modernen Wortbildung od J. van Dama. Autor uvádí řadu produktivních typů tvoření slov v němčině; jde např. o vytváření nových kompozit ke kompozitům již existujícím substitucí jednoho komponentu (nově Tiefstapler k Hochstapler) a o produktivní derivační typy: nomina agentis se sufixem -er, adverbia na -ig, -isch, -lich aj. Dále se zamýšlí nad kodifikací nově utvořených slov, která často zase brzy mizí především v publicistice.

Slovní zásobě jsou věnovány dva příspěvky. Lexikologicky je zaměřen čl. Polymorphie und Polysemie M. Wandruszky, v němž autor vychází z toho, že přirozené jazyky nejsou technicky dokonalé systémy, v nichž jsou jednoznačně k sobě přiřazeny formy a funkce, nýbrž právě naopak, v přirozených jazycích existuje jednak polymorfie (různé formy se užívají v téže funkci), jednak polysémie (jedné formy se užívá v různých funkcích). Rozlišuje polymorfii a polysémii paradigmatickou, lexikální a gramatickou. Jednotlivé typy jsou doloženy příklady nejen z němčiny, ale i z jiných jazyků, především z angličtiny a francouzštiny, vhodně je použito konfrontační metody. Synonymii a homonymii chápe autor jako zvláštní případy lexikální polymorfie a polysémie. — Článek H. Gippera s názvem Zur Problematik der Fachsprachen, Ein Beitrag aus sprachwissenschaftlicher Sicht se zabývá odbornou slovní zásobou v pohledu nejen současném, ale i minulém a budoucím. Dnešní mohutný rozvoj věd přináší s sebou i řadu jazykových otázek, především pojmenování nového pojmu. Existují různé prameny pro nová pojmenování; autor vhodně zdůrazňuje mimo jiné úlohu metafory při obohacování odborného jazyka a rozebírá i různé příčiny nevhodného nového pojmenování. V budoucnu se jeví autorovi úloha lingvistiky v odborném slovníku stále aktuálnější, neboť zjednodušení syntaktické struktury odborného ja[61]zyka, jeho nominalizace i tvorba nových pojmenování stavějí před odborníky často lingvistické otázky.

Jazykové kultuře speciálně jsou věnovány tři příspěvky. První napsal G. Ungeheuer a má název Duden, Siebs und WDA: drei Wörterbücher der deutschen Hochlautung. Autor srovnává tři slovníky německé ortoepie. Společné mají to, že každý obsahuje dvě části: fonetický úvod a seznam slov ve fonetické transkripci. Fonetický úvod charakterizuje autor takto: Duden, Aussprachewörterbuch (Mannheim 1962) je nejkompaktnější a nejjasnější, Siebs, Deutsche Hochsprache (Berlin 1961) je nejtradičnější a Wörterbuch der deutschen Aussprache (Leipzig 1964) má fonet. úvod nejrozsáhlejší. Definice ortoepie je u Dudena tradiční, u Siebse vágní a u východoněmeckého WDA je podle autora článku zajímavá (např. jako pramen se bere i výslovnost hlasatele zpráv v rozhlase). Fonologická hlediska nebyla u Siebse vůbec uplatněna, Duden vychází z pražské školy a WDA má jen krátký pasus o fonologii. — Otázkou jazykové kultury při tvoření nových pojmenování v oblasti strojového zpracování informací se zabývá L. Weisgerber v čl. Die sprachliche Bewältigung des Computers. Rozvoj tohoto oboru po druhé světové válce postavil nově otázku terminologie. Překládají se anglické termíny. Weisgerber se zabývá německou terminologií v oblasti strojového zpracování informací (numerické a nenumerické strojové zpracování informací rozlišuje termíny elektronisches Rechnen a elektronische Datenverarbeitung), dále podrobněji termíny pro aparatury a pracovní postupy a i uplatněním strojového zpracování informací v lingvistice, zvl. při strojovém překladu. Všímá si také vhodnosti dosavadních termínů v oblasti strojového zpracování informací v Německu i působení různých činitelů při jejich rozšiřování (reklama, obchod, ale i poměr lingvistiky k těmto termínům). Zajímavý je návrh slovesa pro strojové zpracování nenumerických informací, totiž *daten, *aufdaten aj. — Třetí příspěvek z oblasti jazykové kultury napsal F. Maurer a má název Über Sprachgebrauch und Sprachrichtigkeit, Sprachpflege und Sprachgefühl. Již autorův učitel Otto Behaghel se zabýval jazykovou kulturou, dnes je při Ústavu pro německý jazyk v Mannheimu zřízena komise pro jazykovou péči. Za kritérium jazykové správnosti bere autor jazykový cit (Sprachgefühl). Přitom předpokládá nejen péči o jazyk ve škole, ale i při jeho každodenním užívání. Tato péče se však nesmí opírat o pedantické a puristické zásady, brát za kritérium jazykové správnosti jazykovou historii, ani vycházet z boje proti cizím slovům. Na čtyřech příkladech z dnešní němčiny ukazuje autor pohyb v jazyce a potřebu brát jej v úvahu při hodnocení jazykových prostředků.

Teorii spisovného jazyka je věnován příspěvek slovenského lingvisty V. Schwanzera pod názvem Die Notwendigkeit einer einheitlichen deutschen Standardsprache. Autor vychází v úvodní obecnější části z teorie spisovného jazyka, jak ji vytvořila pražská škola, aniž však tento pramen výslovně uvádí. Místo termínu Schriftsprache volí termín Standardform der Sprache, který nachází rozšíření i u jiných lingvistů. V druhé části článku si klade Schwanzer otázku, kterou vrstvu němčiny je třeba brát za standardní a vhodnou pro výuku němčiny v ČSSR. V učebnicích je třeba řešit variantnost výslovnostní, poměr préterita a perfekta atd. Pro styk Němců a cizinců je nutná tedy jakási standardní němčina, kodifikovaná na základě vědeckých zásad.

Na pomezí jazykovědy a literární vědy se pohybuje E. Oksaarová v čl. Zur Frage der grammatischen Metapher. Studium metafory poskytuje lingvistům a literárním vědcům plodné pole ke spolupráci. Podle autorky literární vědci nalézají v metodách a teoriích lingvistiky důležitá kritéria pro svou práci.[6] Za metaforu bývá považována především lexikální metafora; autorce však jde o metaforu gramatickou, tedy syntakticko-sémantický jev. Takovou metaforou je např. syntagma Hüte in olive. Jde o odchylku od dnešní gramatické normy v tom, že substantiva označujícího barvu je užito jako adjektiva, píše se s malým písmenem. Dosahuje se tím jednak modifikace obsahu, jednak tato metafora upozorňuje na sebe adresáta; uvedený příklad je z reklamy. Ne všechny negramatické konstrukce jsou tedy nepřijatelné, nacházíme je zvláště v básnictví, kde plní svou specifickou funkci.

Problematikou současného působení angličtiny na němčinu se zabývá E. Erämetsä v čl. [62]Zum angloamerikanischen Einfluss auf die deutsche Gegenwartssprache. Jde především o slovní zásobu těch společenských oblastí, kde rozhodující úlohu mají peníze, o oblast módy a kosmetiky, tance, hudby, pití a jídla, ale i o nová přejatá slova v německém studentském hnutí, např. Protestsong, Teach-in aj.

Na závěr si chci všimnout ještě dvou příspěvků z historické němčiny. V prvním, nazvaném Antenne, z oblasti historické lexikologie, líčí J. Trier cestu slova anténa od významu ‚tykadlo‘ u hmyzu až k významu ‚část rádiového přijímače‘. Aristoteles užívá v řečtině pro ‚tykadla‘ hmyzu slova kéras a keraía (lat. cornu, corniculum). Středověký ital. zoolog T. Gaz však přeložil řec. kéras do latiny jako antenna, jež však mělo původně význam ‚ráhno nesoucí plachtu u člunu‘. Slovo antenna ve významu ‚tykadla‘ se pak rozšířilo i do jiných evropských jazyků, zůstalo však omezeno na odborné kruhy, zatímco v italštině proniklo do běžné komunikace. Koncem 19. stol. objevil Ital G. Marconi rádiový přijímač a pojmenoval ho antenna.

Druhým z nich je morfologická strukturalistická studie J. Fourqueta s názvem Das Werden des neuhochdeutschen Verbsystems, která popisuje především vývoj kategorie času a modu od středohorní němčiny po novohorní němčinu. Vychází z křížení opozice časové a fázové. Časová linie má tři fáze: střední fázi odpovídá děj, dále je to předfáze (Vorphase) a postfáze (Nachphase); dále vychází autor z pojmů stanoviště (Standort) a mluvní akt (Sprechakt). Jsou-li stanoviště a mluvní akt totožné a leží-li ve střední fázi, jde o prézens (es regnet); nejsou-li totožné a leží-li stanoviště v střední fázi a mluvní akt v postfázi, jde o minulost, jež je vyjádřena préteritem (es regnete); jsou-li stanoviště a mluvní akt totožné, avšak leží-li v postfázi, jde o prézens opsaný perfektem (es hat geregnet); nejsou-li stanoviště a mluvní akt totožné, avšak leží-li obojí v postfázi, jde o préteritum, které je opsáno perfektem (es hatte geregnet). V staré něm. existovala podle autora opozice minulé-neminulé (přítomné a budoucí) a oporu pro toto tvrzení nachází v slovanských jazycích v blízkosti prézentu perfektivních sloves k futuru. K rozlišení prézentu a futura dochází v němčině až v dalším vývoji, přičemž stanoviště se posouvá do předfáze a čas ukončení děje je v postfázi; ve střední fázi je usilování (Streben). Klasický středohornoněmecký dvojčlenný časový systém (prézens-préteritum) a dvojčlenný systém modu (indikativ-konjunktiv) je v nové horní němčině postupně nahrazen trojčlenným časovým systémem (préteritum-prézens-futurum) a trojčlenným systémem modu (indikativ-1. konjunktiv-2. konjunktiv). Zatímco v sthn. byly možné 2² = 4 kombinace, v nhn. je to 3² = 9 kombinací. Důležitou úlohu při tomto rozšíření, stejně jako při vytvoření pasíva, mělo v němčině mimo jiné verbum werden.

Sborník, o kterém jsme tu podali zprávu, dává jistý obraz o současné problematice německé germanistiky, především synchronní; leckde se stýká i s problematikou řešenou u nás. Jeho přínos je možno vidět nejen ve výsledcích, ale především v metodách, zvl. statistických, kterých bylo užito k jejich dosažení.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 1, pp. 58-62

Previous Rudolf Šrámek: Slovenská práce o pomístních jménech na Oravsku

Next Zdeňka Sochová: Chystaný thesaurus francouzského jazyka