K šedesátinám Miloše Dokulila

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

К шестидесятилетию Милоша Докулила / Le soixantième anniversaire de Miloš Dokulil

5. července letošního roku se k našemu překvapení dožívá už šedesáti let DrSc. Miloš Dokulil, jeden z nejvýznamnějších bohemistů s obecně jazykovědným rozhledem, jeden ze střední generace lingvistů vyšlých z předválečného střediska brněnského, v němž nabyli své školení i K. Horálek, P. Trost, Fr. Kopečný, Al. Jedlička, kteří svou šedesátku již překročili, i řada ještě mladších. Mělo tedy toto středisko dost štěstí při výchově vědeckých pracovníků v lingvistice.

Miloš Dokulil je původem, vzděláním i srdcem Moravan, v Praze stále ještě ne plně aklimatizovaný. Všichni jsme ochotni jej pokládat za rodáka třebíčského, ale narodil se v sousedním okrese moravskobudějovickém ve Ctidružicích, kde jeho otec učil na obecné škole. V Třebíči však prožil celé dětství i mládí, vystudoval gymnasium s vynikajícím prospěchem (se zájmem o přírodní vědy, matematiku i latinu). Po maturitě r. 1931 chtěl původně studovat na lesního inženýra. — Po studiích vysokoškolských prožil pak deset „šťastných“ let v moravském horáckém Novém Městě v l. 1939—1948, v době velmi pohnuté, ale nezapomenutelné a lidi sbližující. Jeho samého stálo to dosti přemáhání i nás dost práce, než se on — v podstatě individualista i značně samotářský — odhodlal přejít koncem r. 1948 do Prahy do mladého Ústavu pro jazyk český, tehdy ještě v dřívější akademii, do ústavu usilujícího intenzívně v rozmachu doby i rozmachu mladého útvaru o kolektivní práce vědecké i práce pro širší veřejnost, pro teorii i praxi. Ale jak všichni dnes víme, zařadil se zde dobře a úspěšně.

Vraťme se k jeho studijním létům na Moravě. Před vstupem na vysokou školu změnil své studijní plány a jal se od stud. roku 1931/2 na filosofické fakultě brněnské university studovat češtinu a němčinu s hlubším pozadím jazykovědným vůbec, jaké tehdy fakulta poskytovala.

Záhy upoutal pozornost svých vysokoškolských učitelů opravdovým studijním postojem i schopností přesného myšlení logického a abstraktního, rovněž i svou výbornou komparatistickou závěrečnou prací o soustavě slovesné. Byl proto poslán na studium obecné lingvistiky do významného jejího střediska v Kodani; měl také zde možnost zúčastnit se mezinárodního lingvistického sjezdu, na němž se aktivně a úspěšně podíleli lingvisté z Československa; na něm také poznal širokou problematiku soudobé lingvistiky.

Po návratu z Kodaně učil na středních školách, krátce v Brně a ještě kratčeji v Jihlavě, pak v l. 1939—1948, jak jsme už uvedli, v Novém Městě na Moravě na učitelském ústavu a později na tamějším reálném gymnasiu.

Je pochopitelné, že léta okupace a pak první léta po osvobození, kdy se mladý oblíbený profesor M. Dokulil ve svém působišti záhy zúčastnil veřejného života, zvláště na úseku kulturním, i práce v akčních výborech po Únoru, nebyla příznivá klidné vědecké práci.

Prvním jeho příspěvkem ještě z doby předokupační, přimykajícím se ke kodaňským studiím, je článek K jednomu problému obecné skladby, vyšlý r. 1938 v SaS, kde tehdy debutovali skoro všichni mladí lingvisté. Je to rozbor stěžejního problému větné syntaxe, tzv. bezesponové a sponové predikace nominálního predikátu, v němž kriticky hodnotí a dále promýšlí názory významných lingvistů dánských, O. Jespersena, L. Hammericha, V. Brøndala a anglického lingvisty A. H. Gardinera; vytýká nepřesné rozlišení mimojazykového plánu myšlení a jazykového plánu větné struktury a její realizace — tedy zásadní pohled, který pak prostupuje celou jeho lingvis[82]tickou práci (hájí zde pojetí sponové predikace, od něhož později ustoupil ve VědPozn Jaz, 1958, s. 325).[1]

Toto první jeho období uzavírá pak v SaS 1948 obdobná pronikavá recenze významné práce E. Paulinyho, která sama dnes již tvoří etapu. Kromě plně uznávaných jejích kladů ukazuje také kriticky na zjednodušující apriorní pohled z hlediska mimojazykového na jazykové skutečnosti; předjímá zde dnešní rozlišování centra a periférie svým důrazem na jevy produktivní a neproduktivní.

Mezi obě tyto recenze, které rázem obrátily pozornost na autorovu širokou erudici i schopnost přísného domýšlení problematiky, spadá jediná vědecká studie z r. 1942 Morfologické kategorie pasíva ve spisovných jazycích severských ve srovnání se spisovnou češtinou. V této studii rozebírá po stránce sémantické morfologie reflexívní formu pasíva, které je v těchto jazycích stejné jako v slovanských, bez genetické souvislosti, a poměr této formy k tzv. opisnému pasívu, sleduje jejich shody a rozdíly. Jde tedy o studii, kterou bychom dnes označili jako konfrontační.

Tato fakta i drobné germanistické referáty ukazovaly, že by se byl mohl náš jubilant stát i dobrým germanistou — jako kdysi po první světové válce, třebaže v jiné tematické i metodologické rovině dr. Al. Získal, první interní ředitel ÚJČ (1946 až 1952) a sloup Příručního slovníku jazyka českého —, kdyby byla naše germanistika agilnější a průbojnější. Takovou se osvědčila v dané době bohemistika, byla také po obou světových válkách i ideologicky přitažlivější. Prostě od r. 1948 se M. Dokulil stal trvale bohemistou se značným zázemím slavistickým, zejm. rusistickým, a obecnělingvistickým.

Z r. 1948 je kromě uvedené recenze také jeho stať, opět v podstatě konfrontační, Modifikace vidového protikladu v rámci imperativu ve spisovné češtině a ruštině. Jemným rozborem zde prokazuje přímý vztah mezi expresívním zdůrazněním a nedokonavou formou slovesnou, jaký se výrazně projevuje právě v slovanském imperativu, ale ještě v širším rozsahu ve všech modálních rovinách v ruštině. K této studii se úzce přimyká i jeho článek K překládání slovesného vidu z r. 1953.

Takto se postupně rozrůstá jeden okruh jeho vědeckého studia i zájmů, analýza struktury slovesa v nejširším pohledu a zabírá řadu dalších prací, i když některé z nich o soustavě slovesné mají ráz aplikační, např. už v Učebnici jazyka českého pro gymnasia z r. 1951 a zvláště později článek Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině ve sb. Čeština pro Čechy z r. 1960.

Problematiku morfologickou chápe stále v širších souvislostech. Dokládá to zejména jeho práce z r. 1954 O modální výstavbě věty, jejímž jádrem je modalita slovesného predikátu.

I tato poslední studie se značnou složkou syntaktickou staví na základě dobrého rozlišování roviny obsahové a roviny jazykové, a to jak lexikálně sémantické, tak gramatické, a hluboko zabíhá do vztahu mezi morfologií a syntaxí a mezi morfologií a lexikologií. Vše postupně ukazuje na růst nového pohledu na jazykový systém a nejmarkantněji to pak ukazují jubilantovy příspěvky na konferenci o vědeckém poznání soudobých jazyků v r. 1956 v referátech K povaze vztahu slova a pojmu, věty a myšlenky a v dalším, vypracovaným spolu s Fr. Danešem, K tzv. významové a mluvnické stavbě věty (příslušný sborník vyšel až r. 1958). K prvé tematice se vrátil ve vyspělé studii Vztah jazyka a myšlení v struktuře pojmenování ve sb. Problémy marxistické jazykovědy (1962).

Při tom neupouští ani nadále od řešení otázek morfologické struktury a zamýšlí se kriticky nad stěžejní otázkou binarismu v morfologické soustavě demonstrovanou na češtině v čl. K otázce morfologických protikladů, SaS 1958. A problematika morfologická jej neopouští ani později, jak o tom svědčí stať z r. 1966 K voprosu morfolo[83]gičeskoj kategorii, uveřejněná ve VJaz 1966 a programový článek Stav i úkoly zkoumání morfologické stavby v současné češtině v SaS 1968 i hluboce promyšlená sjezdová přednáška Dialektika výrazu a významu v morfologické struktuře slova v slovanských jazycích z r. 1968, kde však pod pojem morfologický tvar zabírá již také slovotvornou stavbu slova.

Zde se dostáváme k dalšímu širokému úseku jeho badatelského pole, k problematice tvoření slov, viděné z hlediska struktury slova v nejširším pojetí. I zde uplatňuje M. Dokulil červenou nit svého vědeckého pohledu na trojí rovinu, obsahovou, lexikálně sémantickou i formální. Výchozím bodem je mu pak jazyková onomaziologická struktura a její odraz v stránce formální. Počátky studia k této problematice se ukazují již v přípravných studiích, zejm. z r. 1958 K základním otázkám tvoření slov aj. Tento úsek vrcholí v syntetické práci Teorie odvozování slov z r. 1962, která je I. dílem velké kolektivní práce Tvoření slov. Stala se jeho doktorskou disertací při dosažení vědecké hodnosti doktora filologických věd a byla také odměněna cenou ČSAV.

Aplikace tohoto řešení byla pak realizována v rozboru rozsáhlého materiálu PS v kolektivní práci Tvoření slov 2, Odvozování podstatných jmen z r. 1967 (o 779 s.), jejímž spoluredaktorem i spoluautorem v rozsáhlé míře byl M. Dokulil (je autorem kolem 300 s. této publikace). V ní uplatňuje důslednou konfrontaci teorie s plným materiálem, jak to kdysi žádal již ve své recenzi Paulinyho spisu v r. 1948.

Oba tyto díly, zvláště teoretický díl I., je dnes podkladem a východiskem řady prací o odvozování slov v slovanských jazycích, zvl. např. prací G. P. Neščimenkové a jiných.

V rozpracování a prohlubování teoretických názorů na tvoření slov pokračuje pak náš oslavenec v řadě teoretických prací uveřejněných u nás i v cizině zejm. v r. 1968; jsou to vesměs práce základního významu a obecného dosahu, K problematice poměru tvoření slov a syntaxe (1964), K otázce postavení slovotvorby v jazykovém systému (1968); i když v jednotlivostech snad nedojdou plného přijetí, jakého dosahují jeho základní principy (např. jeho chápání pojmu konverze, posunující a rozšiřující pojetí tohoto termínu, sám nepokládám za šťastné, ale zde jde víc o otázku terminologickou při správném rozlišení různých typů přechodu slovních druhů (srov. jeho studii vyšlou v TLP 3).

Při této rozsáhlé teoretické práci na obou jeho badatelských úsecích se nikdy nevyhýbal ani aplikované práci pro češtinu, jak to vyplývalo i z plánu oddělení pro gramatiku a stylistiku, v němž náš jubilant pracoval, po jistou dobu jako jeho vedoucí, a které se zabývalo všemi otázkami jazykové kultury, i z jeho dobrého poměru ke konkrétnímu vyučování českému jazyku.

Vyvinul zde jak rozsáhlou činnost v časopisu Naše řeč a zčásti i v Českém jazyce, tak velkou účast na tzv. Jazykových koutcích Československého rozhlasu (vyšlé Výběry z těchto koutků obsahují na 40 příspěvků Dokulilových). Rozsáhlou měrou účastnil se také práce na vytváření nových učebnic českého jazyka pro střední školu, v l. 1951—1959 spolupracoval celkem na 9 školních knihách pro gymnasium a jeho nástupnickou školu i pro střední pedagogické školy. Pracoval také značně na vytváření nových Pravidel českého pravopisu z r. 1957 a doplnil tuto práci řadou statí před jejich vyjitím i po jejich vyjití, které se týkají zvláště interpunkce. Vyvíjel zde opravdu činnost rozsáhlou.

Ale na druhé straně v 50. letech se náš jubilant dostal do zdravotní krize, což způsobilo, že od r. 1953 musel se náš jubilant vzdát vší veřejné činnosti a soustředil se jen na svou práci vědeckou, která i v těchto letech byla značná (viz výše I. i II. díl Tvoření slov v češtině).

I když v této době Ústav pro jazyk český se snažil šetřit ho, přece vyvinul na úseku vědecké organizace značnou činnost redakční; byl v r. 1953—57 výkonným redak[84]torem Slova a slovesnosti a od r. 1957 je členem redakce, a to velmi aktivním, tohoto časopisu, byl jistou dobu také členem redakční rady čas. Český jazyk (pak Český jazyk a literatura), dále členem vědeckých komisí Ústavu i vědeckého kolegia jazykovědy. Od r. 1965 se stal vedoucím oddělení gramatického a v této době - i dříve - účastnil se řady vědeckých kongresů a konferencí doma i v cizině a měl přednášky ve východním i západním Německu a v Dánsku. Přeložil také z ruštiny Čikobavův Úvod do jazykovědy I (1958) a nejnověji z dánštiny přeložil, upravil a doplnil Hjelmslevův Jazyk (1971).

Největší úkoly byly mu pak svěřeny v období konsolidace Ústavu pro jazyk český: od 1. 7. 1970 je prozatímním vedoucím Ústavu a v tomto nesnadném období vyrovnává se s tímto úkolem opravdu dobře. Od 1. 9. 1970 byl jmenován předsedou vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV a úkoly spojené s touto důležitou složkou celého jazykovědného dění u nás plní s velkým rozhledem, rozvážností, klidem i dobrými úspěchy.

Nemohl jsem zde vyčerpat veškerou odbornou a vědeckou činnost našeho jubilanta, s níž se snadno seznámí čtenář v přiloženém soupisu jeho odborných prací, ale i tento stručný náčrtek ukazuje její vynikající kvalitu.

Upřímně přejeme našemu jubilantovi zdraví a mnoho dalších úspěchů.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 2, s. 81-84

Předchozí František Daneš: Poznámka k čl. L. Uhlířové „Aktuální členění v současné generativní teorii“ na s. 37—43 tohoto čísla

Následující Milena Tylová: Bibliografie tištěných prací Miloše Dokulila za léta 1938—1971