dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce konverze a přechodu slovních druhů v dnešní češtině

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

К вопросу конверсии и перехода частей речи в современном чешском языке / La conversion et la transition concernant les parties du discours en tchèque d’aujourd’hui

Dynamika současné češtiny jako jazyka flektivního typu se projevuje na úseku slovní zásoby, odrážející v stále větší míře a do stále větší hloubky realitu, kterou naše národní společnost prožívá, různými charakteristickými rysy a tendencemi. Mezi ně patří např. přibývání lexikálních jednotek, ať už jednoduchých (lexémů), ať vícelexémových spojení, přejímání a přizpůsobování cizích slov s novými významy, vytváření nových významů k lexémům už existujícím, diferenciace a vyhraňování funkčních stylů a stylových příznaků lexikálních jednotek atd. K pozoruhodným rysům dnešní slovní zásoby patří zvláště produktivnost některých typů složenin, především v odborném a publicistickém stylu, kterýžto typ se dříve pro češtinu považoval za zcela podružný, a přechod slov k jiným slovním druhům, pozorovatelný ve všech stylech. Oba tyto rysy jsou nepochybně posilovány i kontakty češtiny s jazyky jiných typů. Tak jde v případě složenin o prvky typu polysyntetického, typického např. pro angličtinu, ale i pro náš sousední jazyk, němčinu, i když dnes k nám pronikají složeniny i vlivem ruštiny. V případě přechodu slov k různým druhům jde o prvky typu izolačního, příznačného pro angličtinu, franštinu, ale i němčinu. Jde tu např. o zastírání hranic mezi některými druhy slov (v angličtině), o tvarové splývání adjektiv s příslovci (německé schön) aj. Žádný jazyk nerealizuje ostatně pouze jeden čistý typ.[1]

V tomto příspěvku chceme jen stručně upozornit na druhé z uvedených témat, totiž na přechod slov k různým druhům a na tzv. konverzi. Jde zároveň o téma, jemuž věnoval v bohemistice největší pozornost M. Dokulil,[2] s využitím podnětu sovětského lingvisty a lexikologa A. I. Smirnického a některých významných zahraničních i domácích anglistů.[3]

V živém přirozeném jazyku nabývá přechod jednotek mezi druhy slov na důležitosti nejen z důvodů kvantitativních, tj. že se počet těchto případů velmi zvětšuje, ale i proto, že zůstávají nevyřešeny některé důležité otázky, týkající se podstaty a typů tohoto jevu, hranic slova, otázek významu atd. Správně uvádí I. Poldauf, že každá lingvistická teorie, která nepřihlíží k přechodu mezi jevy jistého úseku, je kusá.[4] Přitom jde obyčejně o dvě otázky: a) přechodovost jisté jazykové jednotky, třídy nebo kategorie způsobená např. jejich dvojím různým vztahem, což umožňuje přiřadit je k dvěma různým třídám nebo kategoriím; tak např. považuje Dokulil plurál substantiv za přechodovou kategorii flexívní i odvozovací (Konversion, 219); b) stupňovitost jevů podmíněná hierarchií abstrakčních rovin. Okolnost, že těmto otázkám nebyla leckde dosud věnována žádoucí pozornost, lze vysvětlit jednak názorem, že jde o problematiku jen jazyků jistých typů, jednak častým nedynamickým pojetím slovních druhů. Naopak, jistě i v důsledku konfrontace [123]mnoha jazyků proniká dnes stále více poznání, že mezi jednotkami jednotlivých druhů slov je pohyb a přesah a že slovní druhy nejsou třídy zcela homogenní, nýbrž že zahrnují více vrstev.[5]

Soubor otázek, které se týkají přechodu mezi druhy slov, týká se především lexikologie a nauky o tvoření slov, ačkoli zasahuje i do morfologie a syntaxe. Druhy slov jako komplexní jazykový jev zasahují sice do všech těchto rovin, bývají však přesto nejčastěji chápány jen z hlediska morfologie nebo syntaxe. O příspěvek k řešení této otázky z hlediska lexikologie,[6] jehož důležitost byla už před lety správně zdůrazněna, chceme se pokusit na jiném místě.

Ať už chápeme tvoření slov jako samostatný úsek mezi morfologií a lexikologií[7] nebo jako úsek lexikologie,[8] obecného souhlasu došlo pojetí, že tyto roviny mají společnou průnikovou oblast a že je třeba zkoumat dílčí soubory slov spojených slovotvorným vztahem. Pojmový výklad souboru termínů, s nimiž je tu třeba pracovat, byl nejlépe realizován M. Dokulilem v jeho dříve uvedené práci (o konverzi). Je pochopitelné, že se ve všech otázkách, které se tohoto tématu týkají, dosud nedošlo k jednotnému názoru a vyskytuje se tu i jisté kolísání v terminologii.[9] Diskutuje se např. o otázce, může-li mít jedno slovo více slovnědruhových platností nebo jde-li o různá slova,[10] a objevují se různé názory na otázku stejnosti nebo různosti lexikálního významu slov, jejichž stejný základ je různě slovnědruhově formován. Také k těmto otázkám se chceme stručně vyjádřit.

Dokulil sám ve stati o konverzi (s. 229) diferencuje nadřazený pojem změna druhů slov (Wortartwechsel) v přechod druhů slov (Wortartübergang) a v konverzi (Konversion). U jednotlivých typů přechodu slov, jako je substantivizace,[11] adjektivizace, verbalizace a adverbializace atd., jde o užití jistého lexikálního tvaru slova (Wortform) nebo jisté podmnožiny z množiny lexikálních tvarů (např. adj. černý → subst. černý m., černá ž., černé s. aj.), popř. i neohebného slova ve funkci jiného druhu slovního. Přechod je tedy provázen změnou syntaktických vztahů a změnou významu.

Konverze na rozdíl od derivace je dále tvoření slov bez změny (rozšíření) slovotvorného kmene, kdy funkci slovotvorného afixu (při derivaci) supluje změna morfologické charakteristiky slova, jediným slovotvorným prostředkem je zde tedy změna paradigmatu, např. zl-ý/o/e, světl-o/ý/e. Přitom je třeba určit z hlediska synchronního směr tohoto typu tvoření, např. lovit lov. Konverze má několik typů a vede k změně celého slova v jiné slovo jiného slovního druhu (Konversion, s. 233 aj.).

[124]Rozdíl mezi změnou významu téhož lexému a tvarovým i významovým odlišením lexikálních jednotek je v podstatě rozdíl mezi zachováním polysémie a jejím rozpadem. Naše pojetí polysémie je ovšem jiné než v Dokulilově práci[12] a podle něho tu jde o různé lexikální jednotky, i když věc může být i složitější, jak na konec uvedeme.

Pro objasnění pojmu konverze považuje Dokulil za důležité určit jeho vztah k pojmu transpozice, jejíž podstatu vidí v přenesení významu nebo pojmenování (sowohl jede Übertragung von Bedeutungen, als auch von Bezeichnungen, s. 233) a jejímž vedlejším typem je gramatická, zvláště syntaktická transpozice, tj. jen gramatické, např. slovnědruhové přetvoření jazykového obsahu (Wortartübertritt; Konversion, s. 233n., Tvoření 1, s. 128).

Při transpozičním typu konverze se na rozdíl od typu mutačního a modifikačního lexikální význam základního slova „vůbec nemění“ (Tvoření 1, s. 123), např. u slov dobrý/dobro, mladý/mládí, hnědý/hněď, veselý/vesele, lovit/lov, vychovat/výchova. I když Dokulil správně uvádí, že deadjektivní slovesa zelenět, zelenat, zelenit vyvíjejí týž výchozí význam (slova zelený) v různém směru (Konversion, s. 225), je takto formulovaná teze příliš obecná a je třeba ji zpřesnit.

Otázka transpozice, jejíž jeden typ tvoří transpozice slovnědruhová,[13] je důležitá právě z hlediska lexikální sémantiky a lexikologického pojetí autosémantických druhů slov, orientovaných na vyjádření substance, vlastnosti a děje.[14] Do těchto kategorií se za jistých okolností může „přeložit“ sémantické, pojmové jádro slov.

Obraz, který Dokulil načrtl, je značně složitý, což odpovídá především složitosti a komplexnosti jazykových jevů. Vzhledem k materiálu, jehož ukázky dále uvedeme a který se nám zdá dokumentovat důležité tendence vedoucí k obohacování slovotvorných typů, jsme se však soustředili jen na některé typy konverze, jejichž schéma jsme podle typů uvedených u Dokulila a prostupujících se (Konversion, s. 227; odtud uvádíme číslování) upravili takto:

Konverze

|

                                              ——————————————————————

                                             |                                                       |

                          ohebné druhy slov (1a)                                neohebné (1b)

                                             |

                                     ——————————————————————————

                                    |                                                                 |

                          homonymní typ                                       nehomonymní typ (2b)

                            anglický (2a)                                                        |

                                    |                                                                 |

                 ————————————————                               ————————————

                |                                       |                             |                              |

         různé DS (3a)                   týž DS (2a, 3b)        různé DS (2b, 4b)     týž DS (3b, 4a)

                |                                       |                             :                              :

        ———————                       ———————                     :                              :

       |                  |                    |                  |                   :                              :

     bez       s alternacemi     bez altern.      s altern.             :                              :

 alternací           (5b)               (5a)             (5b)                 :                              :

    (5a)                                      :                                     :                              :

      :                                         :                                     :                              :

to lovea love                       choť m.—choť f.                    lovit-lov               kmotr-kmotra

Z tohoto stromu nám půjde jen o typy v levé vnější části levé větve (v podstatě 2a, 3a), které chápeme jako konverzi v užším smyslu proti širšímu pojetí Dokulilovu. K tomu však přibereme vedle ohebných druhů slov i neohebné (1a, 1b), [125]které zůstaly u Dokulila stranou. I on se však zmiňuje o tom, že vztahy změny uvnitř neohebných druhů slov ke konverzi anglického typu (tedy 2a) jsou velmi těsné; uvádí, že jediným slovotvorným prostředkem konverze je změna paradigmatu, ovšem za předpokladu, že aspoň jedno ze slov spojených vztahem konverze je ohebné — nevylučuje tedy neohebná, a připouští, že i u těchto slov se může konverze opřít o obecný morfologický význam druhu slov (např. u adv. vesele a predikativu veselo) a o gramatickou valenci slova (Konversion, s. 224, 228, 235, 239, pozn. 44).

Dále věnujeme pozornost i některým typům přechodu slov k různým druhům. I když zastáváme s Dokulilem v podstatě stejný názor, že přechod v češtině se od konverze svými některými typy podstatně liší (tamže, s. 229), přece jen tu vidíme více styčných bodů, zvláště když některé naznačuje Dokulil sám. I podle něho je např. substantivizace adjektiv synchronně náležitá konverze (dobrý dobro) a stejně tak adjektivizace adverbií (früh, spät) a adverbializace adjektiv (angl. cold, open, veselý, -le, s. 230, 232). Ostatně je třeba připomenout, že v anglických slovnících je často zachycena konverze i mezi ohebnými a neohebnými druhy a že v angličtině oba jevy vlastně splývají (srov. i práci Soudkovu cit. v pozn. 23). Konverze anglického typu je ovšem vždy provázena mnohem větším omezením morfologické charakteristiky slov, než je tomu v češtině a jazycích stejného typu. Předpoklady kontaktu mezi typy konverze a přechodu slovních druhů vidíme v tom, že u ohebných slov spolupůsobí v obou případech otázka paradigmatu, a v tom, že v obou případech může jít o využití stejného lexému nebo lexémového tvaru, což je zvláště samozřejmé u neohebných druhů slov. Řešení těchto otázek je nutné nejen z hlediska lingvistické teorie,[15] ale i z hlediska potřeb současné lexikografie. V slovnících totiž pozorujeme značnou nejednotnost při zpracování těchto jevů a nejsme si vždy jisti, je-li tato nejednotnost řádně zdůvodněna.

Protože jde o jazykový jev komplexní, věnují mu pozornost i některé ze současných gramatik. Uvedli jsme už příslušná místa ze Základů české skladby F. Kopečného. V České mluvnici Havránkově - Jedličkově je jen stručný výklad o tom, „že některá slova podle významu slovního patří k jinému druhu slovnímu než podle významu mluvnického“ (s. 104n.), v Šmilauerově Novočeské skladbě[16] najdeme výklad o přechodu citoslovcí k jiným slovním druhům (subst., adj., slovesům, příslovcím aj.). Soustavný výklad o přechodu druhů slov zařadila především sovětská akademická mluvnice ruštiny[17] a soustavný je také obdobný výklad v slovenské akademické morfologii.[18] O konverzi se uvedené gramatiky nezmiňují, výjimku tu tvoří jen slovenská morfologie (J. Ružička, s. 25). O konverzi se zmiňuje ve své práci také J. Horecký (o. c. v pozn. 8, s. 36 a 58), proti „čisté“ konverzi v angličtině (run - to run) však v slovenštině konverzi neuznává. Takový názor je jistě možný, překvapí však, že Horecký se nijak nevyrovnal se zásadní prací Dokulilovou z r. 1968 (neuvádí ji v seznamu literatury), ani se Smirnického pojetím konverze a vnitřní sémantické derivace v ruštině (o. c. v pozn. 3, s. 81—83), tedy v jazyku v podstatě stejného typu jako naše jazyky. Domníváme se totiž, že konverze v slovenštině a stejně i v češtině existuje, a to jednak mezi slovy ohebnými a neohebnými (večer m. - večer adv.), jednak mezi slovy neohebnými (adv. → předl.; viz Dokulilův typ 1b), popř. i mezi slovy ohebnými (např. substantivizace: nemocný m., moje ž.).

[126]Nyní uvedeme hlavní typy dříve charakterizované, a to na základě materiálu ze Slovníku spisovného jazyka českého. Nepůjde zde pochopitelně o úplný výčet materiálu, spíše jen o jeho stručnou charakteristiku.

 

1. U substantiv je nejpočetnější přechod a) k příslovcím. Znamená to zrušení příznaku gramatických kategorií (rodu, životnosti, čísla a pádu), tvarové omezení na jeden ustrnulý slovní tvar, buď tzv. reprezentativní, např. kus m.—kus adv., nebo v nepřímém pádě (mžikem, trochu), někdy dubletní podoby (hromada, hromadu), změnu syntaktické vazby a distribuce (potkala ho běda ž.; běda vám!; až běda adv.), někdy i syntaktická a frazeologická omezení (div, divže adv. v záporných větách: div se nezbláznil!; křížem krážem).

b) Vedle přechodu dvojnásobného bývá i přechod trojnásobný a jindy vícenásobný, např. subst.adv.interjekce: běda, hanba, hrůza. Např. hanba adv. 1. je to hanba; 2. je mu hanba ‚stydí se‘; hanba jim! 3. až hanba ob. ‚velice‘; hanba interj. ‚vyjadřuje odpor nad něčím špatným‘ atd.: křičet fuj, hanba. Vícenásobný přechod se ovšem neděje v uvedeném pořadí, substantiva se může užít v jiné funkci.

c) Přechod subst.interjekce: hadr (v SSJČ 5. hadry v zaklení: mord (sec) hadry!; hadry cucky! — zde tedy zpracováno v rámci polysémie(!); hrom m.—hrome interj. ob.; mord (viz hadr); sláva.

d) Řidčeji jde o přechod subst.adv.předl.: chyba ž. 3. podle SSJČ v platnosti příslovce: je, bylo chyba ‚špatné, nemilé‘; 5. zast. a nář. v platnosti předl. s 2. p. ‚kromě, mimo‘.[19] Slovo chyba jako předložka ovšem nepatří do systému dnešního spisovného jazyka.

e) Přechod subst.adj. se realizuje u několika slov cizího původu: gala neskl. s. hovor. a gala adj. (gala představení); hazard m.—adj. hazard hra ‚hazardní‘; komplet (mužstvo); prima ž.; adj., adv. U slova komplet jde ještě o další konverzi v adverbium šli všichni komplet ‚pohromadě‘. Dokulil uvádí tento typ jen v angličtině, kde je běžný, v němčině a ve franštině (Konversion, s. 231).

f) Velmi důležitý je přechod subst. v nevlastní předložku.[20] Tu jde buď o převzetí reprezentativního tvaru: kraj (světa), nebo o pádovou podobu: následkem (něčeho) anebo o typ ustáleného předložkového spojení, buď dvojčlenného: v důsledku (něčeho) nebo trojčlenného: se zřetelem k (něčemu).

 

2. Přechod adjektiv zahrnuje dvě skupiny: a) přechod k substantivům a k adverbiím.

a) Velmi hojný je přechodový typ substantivizace adjektiv, a to u všech tří rodů. Tento typ přechodu a také jednotlivé fáze celého procesu jsou poměrně dobře osvětleny, a proto se zde o něm nebudeme šířit (srov. též Konversion, s. 230n.).

O běžnosti substantivizace adjektiv svědčí i ta okolnost, že takto vzniklé substantivum často vyvíjí samostatnou polysémii (např. bílý m., černý, nesmrtelný). Substantivizace adjektiv využívá i odborný jazyk: zool.: brodiví, dutorozí, dvojdyšní, koňovití, kostnatí. Omezení na číslo bývá i u substantiv běžné slovní zásoby, např. bílý, černý v šachu, drobné, hotové (peníze) a naproti tomu bílí ‚běloši‘, černí, dospělí. Čistá konverze se vyskytuje u některých cizích slov typu buklé (adj. příze buklé; m. ‚druh koberce‘), ale i u ohebných: infám adj. i adv. a *infám, -a m. zast. hovor.

U feminin jde o tytéž typy, pozornosti však zaslouží typ dožatá, hořká, kopaná; milá, mrtvá a dosti ustálená spojení zvláště typu na dotvrzenou, na honěnou, na pamětnou, popř. potázat se s nedobrou, jít s neveselou, vrátit se s nepořízenou atd.

[127]Velmi početná jsou neutra, mnohá z nich jsou však periferní, zvláště poetismy a novotvary: dávno zř. bás., dumno zř., nebesko zř. bás., negativno zř., nemožno zř. atd. Jsou doložena od adjektiv jmenných i složených (chladno, jízdné), někdy jsou zastoupeny oba tyto typy: dobro, dobré; krátké (druh doutníků)—krátko (krátký čas); malé (dítě)—málo. Jmenný typ jeví tendenci k abstraktnosti. Omezený počet slov cizího původu patří ke konverzi v užším smyslu: brutto neskl. adj. a subst., netto, glazé.

b) Konverzní adverbializace adjektiv je v češtině běžná. Vedle toho však se projevuje na omezeném počtu adjektiv cizího původu i konverze v užším smyslu: bašta adj. slang.: bašta kluk; adv. hrát bašta; feš ob.: feš děvče; vypadat feš; fidél zast. hovor.; hin, hín; infám; knap; košer; lila. Z adjektiv domácího původu sem patří např. dlužnýdlužno a jak()živ.

 

3. V omezené míře se projevuje přechod u zájmen, a to: a) zájmenosubst.: můj, moje ž.; náš m. ob.; naši m. mn. ob. b) zájmenoadv.: něco; c) složitější přechod: zájm.—adv.—spojka—interj.: co; zájm.—adv.—částice—interj.: což.

 

4. Substantivizace a adverbializace se projevuje i u číslovek: čtvrtá ž., desátá, čtvero s., patero, desatero, dvacatero, kolikero; —jedenkrát, jednou 1. čísl. nás. adv. k jeden; 2. v platnosti adv. ‚kdysi, někdy‘; táž platnost u jednou 3—5; u dvakrát je podobné řešení, ale jde tu jen o adverbiální funkci v kontextovém užití, např. expr. to se mně dvakrát nelíbí ‚příliš moc‘.

 

5. U sloves jsou předpoklady přechodu k substantivům, adjektivům, příslovcím, předložkám a citoslovcím. Slovesný charakter přitom bývá často zachován, jde však o změnu syntaktické funkce a o modifikaci významu.

Nejobecnější povahu má přechod k substantivům verbálním, kde nás zajímá významová opozice mezi vyjádřením slovesného děje v slovech typu honění, hon, honba a výsledku slovesného děje (pojmenování předmětu), realizovaná často jedním lexémem: kování něčeho, tj. ‚subjekt ková něco‘; koupit si nové kování (nová kování) ‚kovové součástky …‘, tj. to, co vzniklo dříve uvedenou činností.

Běžný je i přechod k adjektivům, a to přes tvar příčestí přítomného činného — a odtud až k substantivu (milující m. ‚milenec‘; vynikající), přes příčestí minulé činné (opuchlý; opilý) a přes příčestí trpné: odevzdaný (komu někým) proti odevzdaný (osudu) s možností dalšího odvozování: odevzdaně, odevzdanost, popř. i stupňování.

Dále jde o přechod k adverbiím, zvláště u přechodníku přít. kleče, a imperativu, často v ustrnulých výrazech: chtě(j) nechtě(j), chtíc nechtíc, dělej co dělej, stůj co stůj, dále o přechod k deverbativním předložkám typu (ne)hledě, (ne)hledíc (k čemu) (Kroupová, o. c. v pozn. 20, s. 230) a o přechod k citoslovcím: hleděthleď, hleďme! ‚vyjadřuje podiv, překvapení‘; jítjdi!, jděte! ‚vyjadřuje odmítání nebo podiv‘: ale jděte!, ale běžte!

 

6. U typů přechodných mezi neohebnými druhy slov nebo i mezi neohebnými a ohebnými zaměřujeme se především na případy konverze v užším smyslu, která je zde poměrně častá.

 

Adverbia přecházejí k substantivům (zpodst. doma neskl. n. ob.; minus n., zř. m., v pl. m.). Sem patří též velký počet hudebních termínů typu adagio zpodst., agitato, allegro, andante, forte, largo a další. V některých případech je z hlediska synchronního sporný směr vztahu, např. u typu večer, ráno, dopoledne, odpoledne, kapánek, drobátko ap. Je jistě možné řídit se tu obdobou podle případů půlnoc o půlnoci, jitro za jitra, trocha trochu a pak jde o přechod substantiv v adverbia (v. č. 1).

Přechod adv.adj., zvláště nesklonná cizího původu: extra (zaplatit extra; extra třída), fér, fajn, famós, expres (i subst.) aj.

Přechod adv.číslovky neurčité: typ málo, mnoho, moc, nemálo zpracovaný v SSJČ v jedné heslové stati rozčleněné v odstavce podle slovnědruhové homonymie.

[128]Poměrně častý je přechod adv.předložka, což lze vysvětlit blízkostí sémantické funkce — jde o vyjádření okolnostních příznaků, směru ap. a změnou valence, tj. prostředku vzhledem k slovu adherentního, nikoli inherentního: blízko, daleko, doprostřed, dovnitř, kolem, mimo, místo, napolo, naproti atd.

Dosti častý je též přechod adv. v spojky: , dříve (než), hned, jak, jako, kdežto, kdy, ledaže. Řidší je přechod v částice: bodej, jen(om), kde(ž)pak a interjekce: jo, , jářku. Jako doklad složitější řady uvedeme přechod předložky kontra (z latiny) s 1. pádem (být pro nebo kontra), obdobné jako užší předložka versus,[21] v adverbium, adjektivum a nesklonné substantivum užívané v karetním slangu.

 

7. Poměrně omezený je v synchronním aspektu přechod mezi spojkami a částicemi: a, aby, ani, , aťsi, buďsi, by, či, i, jestli, kdyby, když, -li, nechť, spojkami a interjekcemi: ale, ne, spojkami a adverbii: ledaže.

 

8. Naproti tomu poměrně značný je přechod interjekcí k substantivům: aha, aleluja, cák, crk, drc, flák, fuk, haf, haló, hrk, klep, klof, kvák, kvik, kvok aj. Menší je přechod k adjektivům: hr a k adverbiím: hej, kata (v. i pozn. 16 k výkladu u Šmilauera). Přechod interjekcí k slovesům je častý: na! nate!, hajdy do školy!, hop tam!, bácnout aj.; jde tu ovšem také o morfologické formování interjekcí.

 

Všechny uvedené případy nejsou ovšem na stejné úrovni. Tato různost se projevuje i nejednotností a nesystematičností zpracování těchto jevů v slovnících. Hlubší propracování této problematiky založené na kritické analýze materiálu, předpokládá řešení, popř. rozřešení některých otázek, k čemuž chceme dát podnět.

Domníváme se se Sunikem,[22] že přechod slovních druhů neexistuje v tom smyslu, že by jedno slovo, jedna lexikální jednotka (daná vztahem lexému a sémému) příslušela zároveň k dvěma nebo více druhům slov. Vždy existuje jedno slovo jednoho slovního druhu a jiné slovo jiného slovního druhu, i když je jejich slovní lexikální podoba (lexémy) stejná (např. adv.—předl.), nebo při konverzi některých slov cizího původu. Jsou ovšem jisté přechody i mezi těmito krajními pozicemi, dané tím, že slova — systémové abstrakce — užíváme v konkrétní výpovědi na empirické úrovni přirozeného jazyka.

Je třeba rozlišovat mezi konverzí v smyslu užším a širším. První typ se vyznačuje tím, že slova různých slovních druhů mají reprezentativní lexikální tvary stejné. Taková slova existují i v češtině mezi neohebnými druhy slov, ale v jisté míře i mezi ohebnými nesklonnými a neohebnými (srov. výše případy typu gala n. a adj., netto, jednou aj.). I když toto tvoření není dosud příliš produktivní, přece jen představuje jistý model a precedens. Toto pojetí konverze překlenuje rozpor mezi jejím pojetím v angličtině[23] a v češtině, popř. i jiných slovanských jazycích, jak ji chápe Dokulil. V angličtině je ovšem konverze prvního typu kvantitativně mnohem bohatší a přechod mezi slovními druhy je mnohem plynulejší. V anglických slovnících pak nalézáme v jedné heslové stati např. u lexému after 10 významových oddílů předložkových, 2 adverbiální, 2 adjektivní, 1 spojkový a 1 substantivní, což je jistě jeden z možných způsobů lexikografické úpravy ne zcela stejných jazykových skutečností; je však otázka, je-li teoreticky správné spojovat různá slova.

Ani slova, která jsou ve vztahu konverze v užším smyslu, nemají stejný lexikální význam. Pak by totiž byla tato slova dokonalými synonymy, a to by jistě nikdo [129]nechtěl vážně tvrdit. Otázku je tedy třeba formulovat opatrněji a explicitněji. Např. není totožný ani význam slov večer m. a večer adv. ‚doba dne …‘ a ‚v době dne …‘, i když je v tomto případě významový průnik obou slov značný proti jiným případům (viz i dále).[24] Podle Dokulilovy formulace je týž obsah různými slovními druhy vyvíjen v různém směru. Slovnědruhový kategoriální příznak je totiž důležitým abstrakčně nadřazeným faktorem, který obligatorně určuje každou lexikální jednotku i její jazykové chování a ovšem i chování všech dílčích struktur. Proto také mají např. členy téže synonymické řady touž slovnědruhovou příslušnost, popř. v krajním případě syntaktickou funkci na ní budující.

U slov různé slovnědruhové příslušnosti nejde o polysémii v běžném, lexikálně sémantickém slova smyslu (srov. přechod adjektiv, oddíl 2a), ani o homonymii stejného typu, ačkoli nalézáme v slovnících různé úpravy heslových statí, které tyto teoreticky jasné rozdíly nerespektují a předkládají je v různé úpravě. O běžnou homonymii nejde z toho důvodu, že mezi slovy téže nebo podobné lexikální formy různých slovních druhů jde o významový průnik (večer, málo: označeno v SSJČ ve funkci adv. a čísl. neurč. jako homonyma I. a II.). O polysémii nejde proto, že polysémie vzniká jen mezi jednotkami téhož slovního druhu, lexémy různé slovnědruhové příslušnosti rozvíjejí svou vlastní polysémii sémantického typu. Teorii polysémie a homonymie je tedy třeba, pokud jde o slovní druhy, korigovat a doplnit. Slovnědruhová homonymie představuje zcela specifický typ. Její promítnutí do lexikografické praxe je jiná otázka.

Dynamika živého jazyka se projevuje mimo jiné v tom, že přechod slova k jinému slovnímu druhu je někdy v stadiu vzniku, jindy plně rozvinut a jindy zas na ústupu. V těchto případech se projevuje změněná slovnědruhová funkce jen v kontextovém užití základního slova (srov. oddíl 4, číslovku dvakrát). Jde tedy o projevy rozvíjejících se jazykových tendencí. Ve všech ostatních případech vyhraněné slovnědruhové příslušnosti však jde o různá slova, buď o substantiva, nebo adjektiva atd.

 

R É S U M É

Zur Frage der Konversion und des Wortartübergangs in der gegenwärtigen tschechischen Sprache

Es wird der Versuch unternommen gewisse Typen des Wortartwechsels, in dessen Rahmen M. Dokulil die Opposition zwischen Konversion und Wortartübergang konstatiert hat, zu systematisieren, und zwar diejenigen, bei denen dasselbe Lexem oder Lexemvariante in der Funktion von zwei oder mehreren Wortarten verwendet wird. Das Material wird in der Reihenfolge der einzelnen Wortarten, sowohl der flektierbaren, als auch der unflektierbaren angeführt. Es zeigt sich, daß auch eine flektierende Sprache gewisse Modelle entwickelt, die sonst vor allem für die Sprachen polysynthetischen Typs kennzeichnend sind. Natürlich gibt es hier Unterschiede der Produktivität und des Grades der morphologischen Charakteristik. Zuletzt werden ungeachtet der lexikographischen Bearbeitung dieser Erscheinungen in verschiedenen Wörterbüchern theoretische Feststellungen über die Eigenartigkeit des semantischen Wortartmerkmals, das die lexikalische Bedeutung wesentlich beeinflußt, über den Typus der Wortarthomonymie, die sich zum Unterschied von der lexikalisch-semantischen Homonymie keineswegs auf der Disjunktion der spezifischen Bedeutungsmerkmale gründet, und über die durch Wortartwechsel verursachte Neubildung von verschiedenen (neuen) lexikalischen Einheiten und Wörtern gemacht.


[1] V. Skalička, Typ češtiny, Praha 1951, s. 19n., 53n. aj.

[2] M. Dokulil, K základním otázkám tvoření slov, sb. O věd. poznání soudob. jazyků Praha 1958, s. 158, 160, 162, 167 a 169. — Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov, Praha 1962, zvl. s. 16, 24n., 43, 62—65, 128, 142, 182 aj.; sv. 2. Odvozování podstatných jmen, Praha 1967, s. 117n., 167n., 339n., 401n. — Zur Frage der Konversion und verwandter Wortbildungsvorgänge und -Beziehungen, TLP 3, 1968, 215—239, cit. jako Konversion. — Srov. též E. Tlustá, K substantivizaci adjektiv v češtině, zvláště v starším období spisovného jazyka, SaS 18, 1957, 158—164 (je to vlastně první stať u nás o tomto jevu, vypracovaná z podnětu Vl. Skaličky).

[3] A. I. Smirnickij, Leksikologija anglijskogo jazyka, Moskva 1956; V. Mathesius, Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém, Praha 1961, s. 40n.

[4] I. Poldauf, Semantics, Lexicology, and Generative Grammar, PhilPrag. 13, 1970, s. 73.

[5] P. Grebe a spoluautoři, Duden-Grammatik der deutschen Gegenwartssprache, Mannheim 1959, s. 80n., 386n.

[6] B. Havránek: „Při lexikologické práci není lhostejná otázka slovních druhů. Nelze se jako většinou dosud — omezovat jen na substantiva …“, sb. cit. pod č. 2, s. 209. Komplexní pojetí slovních druhů naznačil týž autor v Řadění slovních druhů v mluvnici. Rusko-české studie, sb. VŠP v Praze, Jazyk a literatura 2, Praha 1960, 465—470. Srov. i B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, 1970, s. 105, kde se jednotlivá hlediska hodnotí, ale také se uvádí, že „tato měřítka mluvnická (tj. morfologické a syntaktické) převažují nad měřítkem lexikálním“. Závažná jsou příslušná místa u Fr. Kopečného Základy české skladby, 1958, 67—71: „Přirozenou a logicky první závažnost má však činitel první, věcný význam, sémantická stránka slova.“

[7] M. Dokulil, Zur Frage der Stelle der Wortbildung im Sprachsystem, SaS 29, 1968, s. 14: „die Tatsache …, daß die Wortbildung, eine selbständige, relativ autonome Sprachebene bildet, …“.

[8] J. Horecký, Slovenská lexikológia 1, Tvorenie slov, Bratislava 1971, s. 237.

[9] Tak např. I. Němec mluví o přehodnocení, přehodnocování citoslovcí a adverbií ve spojky a též o jejich přeměně, srov. Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, 67—69.

[10] Tuto otázku diskutují různí autoři sovětského sb. Voprosy teorii častej reči, Leningrad 1968, např. Nikitevič, Tichonov, Kormušin aj.

[11] Srov. i Tvoření slov 2, s. 339n. — Tlustá v cit. práci s. 158, ztotožňuje konverzi a přechod DS, tedy i substantivizace adjektiv je pro ni „jedním z případů konverze …“.

[12] J. Filipec, Zur Polysemie und lexikalisch-semant. Sprachkonfrontation, TLP 4, 1971, 217n.

[13] O. Leška, K otázce tzv. transpozice, Rusko-české studie, sb. VŠP Jazyk a literatura 2, Praha 1960, s. 43n.

[14] Srov. k tomu F. Kopečný, Základy, s. 70 a 141 (na základě tří pravidel Sechehayových) a Dokulil, Tvoření 1, s. 43n. obdobně o třech typech onomaziologických transpozičních kategorií.

[15] Např. M. Komárek dovozuje, že otázka konverze v slovanských jazycích zaslouží zvýšené pozornosti, K některým otázkám historicko-srovnávacího zkoumání slovních druhů, sb. K historicko-srovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, s. 54.

[16] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 19663, s. 104n.; podobně o příslovcích ze substantiv, s. 118, též o přechodu subst.—adv. s. 118, 163, subst.—citosl. s. 111 aj.

[17] Grammatika russkogo jazyka 1. Fonetika i morfologija, Moskva 1960, s. 41n., přechod adj. vztahových v kvalitativní s. 301n., přechod jiných druhů v adj. s. 303n., přechod adj. v subst. s. 309n. atd.

[18] Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966, s. 193, 230, 312, 357, 564, 614, 667, 742, 805 a 826.

[19] O slově chyba srov. práci I. Němce, o. c. v pozn. 9, s. 67n.

[20] Na toto téma se zaměřila ve svých příspěvcích L. Kroupová, srov. zvl. K synchronnímu pojetí českých nevlastních předložek při lexikografickém zpracování, SaS 32, 1971, s. 226n. — předložky desubstantivní aj. Tato práce vzniká v souvislosti s přípravou Teorie české lexikografie a diskusemi o slovních druzích na seminářích oddělení lexikologie a lexikografie ÚJČ.

[21] L. Kroupová, Předložky kontra a versus, NŘ 51, 1968, 301—303.

[22] O. P. Sunik, Obščaja teorija častej reči, Moskva—Leningrad 1966, s. 48. Ovšem nesouhlasíme s jeho názorem, že tzv. služebná slova nevcházejí v systém druhů slov, s. 47.

[23] Srov. např. nesouhlas s Dokulilovým širokým pojetím konverze v referátu J. Vachka První česká teorie odvozování slov, SaS 23, 1962, s. 210. Naopak Dokulilovo pojetí přechodu mezi slovními druhy (substantivizace atd.) aplikoval anglista L. Soudek, Conversions in British and American Substandard English, Recueil linguistique de Bratislava 2, 1968, 64—72. — Dále uvedený příklad zpracování slova after je vzat z The Random House Dictionary of the English Language, New York 1967.

[24] Podle Lexikograf. sb., Bratislava, 1953, s. 66, 74 se vidí v typu večer m. — večer adv. homonyma s rozdílem gramatické funkce, ale totožným významem. V neohebných slovech typu vedľa adv. a vedľa předl. se vidí jeden lexém s různými gramatickými významy. V obou případech však jde o různá, jiná slova.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 2, s. 122-129

Předchozí Igor Němec: Slovotvorný význam a expresivita

Následující Ján Horecký: Systém desubstantívných adjektív