K protikladu určenosti v češtině

Zdeněk Hlavsa

[Articles]

(pdf)

К оппозиции определимости в чешском языке / L’opposition du déterminé et de l’indéterminé en tchèque

Ačkoli studium onomatologické problematiky je často vyzvedáváno jako jeden z charakteristických rysů pražské jazykovědné školy,[1] v řešení některých otázek se zatím daleko nepokročilo. V této stati se pokusíme jednak přispět k hlubšímu pochopení sémantických protikladů uvnitř kategorie určenosti,[2] jednak upozornit na některé méně nápadné způsoby jejího vyjadřování v českém jazyce.

Pokusili jsme se již dříve[3] vysvětlit, že chápeme-li substantivní znak jako prvek entitativně pojatého jazykového systému, jeho pojmenovávací kapacita pokrývá celou třídu předmětů takových, které odpovídají jeho významu; lze říci s logiky, že tyto předměty jsou jeho oborem proměnnosti. Použije-li proto mluvčí pojmenování ve výpovědi a tak označí předměty, o nichž mluví, musí vlastně specifikovat, kolika (aspekt kvantifikační) a případně kterých (aspekt určenosti) prvků třídy se užití pojmenování týká; jde tedy o operaci ne nepodobnou vázání proměnné operátorem. Jestliže vycházíme z těchto předpokladů, uvedená operace se nám musí jevit jako velmi obecně platná, jiná je ovšem otázka její jazykové reprezentace.

Ponechme zatím stranou kvantitativní složku tohoto aktu a všimněme si typů označení z hlediska určenosti. Jako základní se konstituuje opozice určený : neurčený. Její pozitivní člen, ten, který vyjadřuje možnost jednoznačné identifikace předmětu, je charakterizován především vyšším stupněm informovanosti o denotátu, než jaký je obsažen v lexikálně sémantických příznacích pojmenování. Vztahuje-li se tedy např. substantivní lexém chlapec ke kterémukoli prvku třídy vymezené vlastností ‚být nedospělou nebo dospívající osobou mužského pohlaví‘ (podle Slovníku spisovného jazyka českého), pak spojení nějaký chlapec je schopno označit právě jeden, nebo aspoň jeden prvek této třídy bez dalších podmínek, avšak spojení ten(to) chlapec jen takový prvek, na který mluvčí v promluvě ještě navíc ukáže gestem, nebo o kterém již bylo něco řečeno dříve, nebo konečně který je mluvčímu znám ještě odjinud. Existují však též pojmenování jedinečná, tj. taková, u nichž je určenost vlastností inherentní; jsou to především jména a názvy vlastní, ale též relační pojmenování, která nabývají jedinečnosti buď vztahem k jinému předmětu, nebo k účastníku promluvové situace (srov. Dokulil, o. c. v pozn. 2); takto může fungovat např. i subst. chlapec jako jedinečné pojmenování, vztahuje-li se k jedinému [200]synovi, jedinému mladíkovi v kolektivu lidí, který pro danou promluvu přichází v úvahu atd.[4] Protože již jako potenciální prostředky pojmenovávají jedinečný předmět (u relačně jedinečných jedinečný pro daný kontext), není nutno spojovat je se zájmeny ten, tento, tenhle, onen, která by tuto vlastnost signalizovala (proto se též v jazycích, kde u substantiva musí jinak pravidlem stát člen, nespojuje s ním vlastní jméno).

Víme však dobře, že mnohá užití nejedinečných substantivních pojmenování se objevují v (českých) textech bez doprovodu prostředku vyjadřujícího některý z významů určenosti, a přece zpravidla dovedeme říci, zda označovaný předmět je pro mluvčího určitý, nebo ne. Často se uvádí, že rozhodující je pak kontext, situace, znalosti účastníků promluvy apod. Pokusíme se ukázat na jednoduchých příkladech, jak závažný podíl na interpretaci takových případů má též aktuální členění (nebo přesněji intonační a slovosledné prostředky, které slouží rovněž aktuálnímu členění — není totiž vyloučeno, že jde o různé funkce těchto prostředků). Srovnejme např. výpovědi (předpokládáme u nich intonační kadenci odpovídající pořadí téma-réma):

(1a) Chlapec odnesl dřevo do kůlny.

(1b) Dřevo odnesl do kůlny chlapec.

Není pochyby o tom, že výpověď (1a) považuje český mluvčí za vhodnou jen pro takový případ, kdy slovo chlapec označuje osobu jednoznačně identifikovatelnou. O variantě (1b) toto neplatí a označení chlapec může být pochopeno buď jako určené, nebo jako neurčené („takže to nebyla tak těžká práce“). Z toho lze vyvodit, že postavení substantivního pojmenování v tématu signalizuje, že jde o označení určené[5] (zatímco rematická pozice je z tohoto hlediska bezpříznaková). To konečně odpovídá již známým faktům o aktuálním členění výpovědi. Ale jeho souvislost s kategorií určenosti naznačuje i další, méně často registrovaný poznatek: kdyby mluvčí chtěl umístit pojmenování chlapec na první místo a přitom označit jeho denotát jako neurčený (např. proto, aby vyzdvihl cíl slovesného děje jako réma), musil by neurčenost vyznačit zvlášť:

(1c) Nějaký (jeden ap.) chlapec odnesl dříví do kůlny.

Mohlo by se zdát, že příklad, který jsme zde rozebírali, je náhodný a není možno z něho vyvozovat tak obecné závěry. Zkoumáme-li však jiné větné typy, dojdeme k témuž výsledku (srov. různé varianty vět Televizor opravoval neodborník. Kniha vás nepochybně zaujme. Ve vesnici se mi líbí. Atd.). Upozorňujeme, že ponecháváme zde stranou výpovědi obecné platnosti; generická označení mohou být totiž rovněž tematická bez vyjádření jejich typu (srov. Televizor nesmí opravovat neodborník. Kniha má čtenáře vždy zaujmout. Na vesnici se mi líbí. Atd.).

Dosud jsme se zabývali jen takovými označeními, která se vztahovala k jedinému denotátu. Ježto problematika označovací platnosti plurálu je příliš mnohostranná na to, abychom ji mohli analyzovat v tomto příspěvku, povšimneme si jen případu, který má pro naši tematiku zvláštní význam, totiž označení, v nichž je množství předmětů blíže určeno ještě číslovkou:

(1d) Tři chlapci odnesli dříví do kůlny.

(1e) Dříví odnesli do kůlny tři chlapci.

[201]Výraz tři chlapci budeme zřejmě chápat jako označení neurčené nejen ve výpovědi (1e), nýbrž proti očekávání i v (1d). Tím spíše by to platilo, kdyby číslovka byla neurčitá (např. několik). Můžeme tedy z toho usoudit, že sama takováto číslovka v sobě již zahrnuje nejen význam množství, nýbrž i neurčenosti.[6] Význam určenosti v příkladu (1d) bychom snad mohli spojovat jen se samým substantivním pojmenováním, nikoli s celým spojením, tedy jako explicitnější parafráze by spíše vyhovovalo ‚tři z těchto chlapců‘ než ‚tito (nebo ‚naši‘) tři chlapci‘. Pokud má být spojení pojmenování s číslovkou chápáno jako určené vcelku, vyžaduje ještě výslovné vyjádření této vlastnosti: ti, tito, tihle tři chlapci. Toliko číslovka oba takové doplnění nepotřebuje, neboť vyjadřuje — vedle významu množství — též význam určenosti a je pozitivním členem opozice určenosti ve vztahu k číslovce dva.[7]

Dospěli jsme takto k druhému okruhu otázek, k vymezení a vyjádření neurčenosti. Doposud jsme ve svých úvahách užívali termínů dvoučlenné opozice určený : neurčený, není však jisté, zda s ním vystačíme. Povšimneme-li si vzájemných vztahů neurčitých zájmen v češtině, nemůže nám uniknout, že zájmeno nějaký má podstatně univerzálnější možnosti užívání než zájmena s komponentem -si (jakýsi, kterýsi, kdosi, kdesi, …) a s komponentem -koli (jakýkoli, kterýkoli, kdokoli, kdekoli, …). I když jde o prostředky zhruba synonymní (jak by na to ukazovaly aspoň obvyklé slovníkové výklady), toliko zájmeno nějaký může vystupovat ve větách dvou různých typů, srov.

(3) Četl to v nějaké knize.

(4) Vypůjč mi nějakou knihu.

Naproti tomu zájmena se složkou -si se hodí jen do vět typu (3) a zájmena s -koli jen do vět typu (4). V podobném vztahu jsou ruská zájmena s komponentem -to k zájmenům s -nibuď.[8] Toto poznání nás vede k tomu, abychom raději předpokládali dvojí neurčenost: jednak takovou, která charakterizuje označení předmětu z oboru proměnnosti již zvoleného (k takovým označením je smysluplné připojovat vlastní jméno nebo jiné jedinečné pojmenování pomocí prý, jmenuje se apod., např. Četl to v nějaké knize, prý v Domácím lékaři), jednak neurčenost, u níž je označený předmět v širším oboru proměnnosti pojmenování. Mohli bychom tedy mluvit o další opozici v rámci kategorie určenosti, o opozici specifikovaná : nespecifikovaná neurčenost.[9]

[202]Pokud jde o slovo jeden v platnosti zájmenné, mohli bychom je přiřadit k prostředkům neurčenosti specifikované, srov. Četl to v jedné / jakési knize;[10] věty jako Vypůjč mi jednu knihu! Máte jednu knihu? tomu odporují jen zdánlivě, protože jde buď o výpovědi obsahově neúplné, nutně vyžadující další zpřesnění významové (Vypůjč mi jednu knihu, hned ti řeknu, jak se jmenuje), nebo slovo jeden má v nich platnost spíše číslovkovou, což se do jisté míry projevuje i na zvukové podobě věty — v takovém postavení číslovka předpokládá důraz. Naproti tomu je zájmeno nějaký co do posledně uváděného protikladu neutrální a může vyjádřit jak specifikovanou, tak nespecifikovanou neurčenost. To způsobuje, že některé výpovědi (patří-li do větného typu, který to dovoluje) mohou být z hlediska uváděné opozice dvojznačné, např. Chce si vypůjčit nějakou knihu (rozdíl smyslu může být dobře vystižen tak, že v jednom případě je označena např. taková situace, kdy mluvčí nezná přesnější určení, název, ale zná je vypůjčovatel, v druhém je vypůjčovateli lhostejné). Jak bude pak adresát takovou výpověď interpretovat, záleží skutečně jen na činitelích dalších, kontextových, situačních, na vědomostech adresáta atd.

Zdá se, že i pro opozici specifikovaná : nespecifikovaná neurčenost má dosah aktuální členění.[11] Obsahuje-li totiž označující výraz číslovku, která je, jak jsme již konstatovali, v zásadě signálem neurčenosti, postavení takového výrazu v tématu zřejmě naznačuje, že jde o neurčenost specifikovanou; naproti tomu postavení v rématu je opět z hlediska specifikovanosti neutralizačním. Potvrdila nám to anketa, při níž měli informátoři popsat smysl výpovědí:

(5a) Dvě rodiny bydlí ve dvou místnostech.

(5b) Ve dvou místnostech bydlí dvě rodiny.

Obě výpovědi vyjadřují vztah párů předmětů, přičemž existují tři možnosti jejich přiřazení (označme rodiny písmeny a místnosti arabskými číslicemi): I. A, B — 1, 2 (resp. A — 1; B — 2) II. A — 1, 2; B — 3, 4 III. A, B — 1; C, D — 2. Je nepochybné, že o specifikovanost může jít jen tehdy, jestliže se výraz vztahuje k takové situaci, v níž se uplatňují opravdu jen dva označené předměty; v tomto směru odpovědi informátorů téměř bez výjimky ukazovaly na výše uvedenou zásadu: výpovědi (5a) byl zpravidla přisuzován výklad II, zřídka I, výpovědi (5b) výklad I nebo III (výpovědi byly vyslovovány s bezpříznakovou intonací odpovídající pořadí téma-réma). Informátoři jen připouštěli, že si dovedou představit kontexty, v kterých by výpověď (5b) měla i smysl II, např. kdyby následoval text … ve třech místnostech bydlí sedm rodin, ve čtyřech pak tři rodiny. Vyslovovali však tento kontext tak, že číslovky byly vytčeny tím, že na ně bylo přesunuto intonační centrum kóla; tím pochopitelně ztrácely svou tematickou povahu: Ve dvou místnostech bydlí dvě rodiny, ve třech bydlí sedm rodin … Vedle kontextu ovlivňuje interpretaci i lexikálně sémantická náplň dané věty, a zejména činitel, který bychom mohli nazvat očekávaným významem, tj. významem, který předpokládáme na základě funkce, již výpověď vzhledem k tematice bude pravděpodobně plnit. Tak výpovědi Dva zimní stadióny jsou zatím jen ve dvou našich městech přisoudíme nepochybně (jestliže písmena symbolizují stadióny a číslice města) proti právě uváděné zásadě smysl III, ať je zvuková podoba jakákoli, protože smysl II je nepřijatelný z důvodů věcných a smysl I („u nás jsou zatím jen dva zimní stadióny a ty jsou ve městech“) odporuje naší dnešní zkušenosti a tomu, že od výpovědi očekáváme novou informaci na pozadí této zkušenosti. Není pak vyloučeno ani to, že pak když zvukové a slovo[203]sledné prostředky nemají sémanticky distinktivní funkci, zachází se s nimi volněji.

Účelem našich poznámek bylo spíše naznačit některé problémy než nabídnout jejich řešení. V češtině, kde je kategorie určenosti propojena se syntaktickou, lexikálně sémantickou a aktuálněčlenskou výstavbou věty, nebude snadné formulovat pravidla, která by vyjadřování určenosti výstižně postihovala. Přesto snad základní tendence je nepochybná: umístění označení v tématu napovídá, že se s ním spojuje význam pozitivního členu v opozici určenost : neurčenost, resp. specifikovaná : nespecifikovaná neurčenost.

 

R É S U M É

On the Opposition of Determinedness in Czech

In Czech, it is neither obligatory to link the expressions of determinedness with nouns, nor the class of these expressions is formally homogenous. In spite of that, a systemic occurrence of the meaning of determinedness with nouns is assumed, thanks to the understanding of how a speaker generally handles lexical elements in order to denote objects. The aim of the paper is to point out its less conspicuous signals. As for positive determinedness, it is first of all implied in the meaning of demonstrative pronouns, but it is also the theme-rheme bipartition (FSP) of the utterance, which is relevant: thematic nouns are usually interpreted as determined, if they are not explicity marked as indetermined (by means of an apt attributive pronoun).

Besides the opposition of determined : indetermined, the author between differentiats two types of indeterminedness, viz. that of specified : unspecified (it roughly corresponds to the distribution of the Russ. -to/-nibuď pronouns, or to the logistic constant-variable distinction). Viewed from that point, systemic relations between some Czech expressions of indeterminedness are discussed. It is possible to notice, that FSP may also be decisive for the interpretation of phrases with numerals: being by themselves indefinite, in a thematic position they are specified. (It cannot be, however, considered a rule; it is valid only if the given sentence — due to its lexical contents and some other conditions — is referentially ambiguous.)

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 3, pp. 199-203

Previous Jan Kořenský: Slovo, věta, onomaziologická kategorie

Next Galina P. Neščimenko (Moskva): Тенденция окачествления и ее влияние на словообразование прилагательных