O edici Milana Kopeckého Staří slezští kazatelé

Jan Lehár

[Chronicles]

(pdf)

Об эдиции Милана Копецкого Древние силезийские проповедники / Une édition de Milan Kopecký consacrée aux anciens orateurs silésiens

Nedávno vydaná antologie ze slezské barokní homiletiky uspořádaná M. Kopeckým a doplněná pořadatelovým náčrtem vývoje předobrozenské literatury ve Slezsku (Ostrava 1970, 187 s.) obsahuje ukázky z tvorby Martina Filadelfa Zámrského, Daniela Nitsche, Bohumíra Hynka Josefa Bilovského a Tomáše Xaveria Laštovky. Jsou provázené studiemi o jednotlivých autorech (Kopecký jimi navazuje na svou přednášku na brněnské konferenci o barokní kultuře r. 1967, otištěnou ve sb. O barokní kultuře, Brno 1968, s. 61n., srov. SaS 31, 1970, 391—395).

Kopeckého edice je záslužná už tím, že po průkopnických pracích J. Vašici[1] obrací znovu pozornost, třebaže omezenou rámcem slezského písemnictví, k literárnímu útvaru, který má právě v žánrovém systému české barokní literatury významnou funkci. Je objevná i výběrem autorů. Zatímco zařazení výrazné osoby Bilovského se rozumělo samo sebou, zařazení ukázek z tvorby Nitschovy a Laštovkovy, opomíjené neprávem, je vskutku objevitelským činem. Zařazení Zámrského jako prvního článku ve vývoji našeho barokního kazatelství vzbuzuje naproti tomu pochybnosti: četba jeho Postily evangelitské nás nepřesvědčí o Kopeckého tezi, že Zámrský je už autorem barokním; svůj názor Kopecký opírá o persistenci určitých témat a stylistických prostředků (jednoznačněji jej formuluje ve vzpomenuté přednášce, o. c., s. 66n.), ale neuvážil, že tyto prvky nejsou pouze v barokním písemnictví a že u Zámrského ještě nenesou pečeť barokního myšlení a barokní senzibility.

Průkopnickou hodnotu mají namnoze pořadatelovy úvodní studie k ukázkám z jednotlivých autorů, literární historií dosud většinou zcela opomíjených; některé dílčí problémy, např. otázku poměru Laštovkova Čtvrtého článku k W. Stanyhurstovi, řeší Kopecký znovu a nově. Soustavné studie by si ovšem zasluhovala technika českého barokního kázání (Kopecký se jí letmo dotkl zvl. u Bilovského) a její specifičnost v kontextu evropské barokní homiletiky; příkladem z oboru medievalistiky by tu snad mohla být proslulá stať E. Gilsona.[2] Nutnosti začlenit českou barokní homiletiku do žánrového systému a vývojových souvislostí české barokní literatury si je Kopecký dobře vědom. Toto studium je však třeba důsledně rozšířit o hledisko komparatistické: platí to zejména o Bilovském jako o jednom z představitelů concettismu v českém baroku (u nás třeba připomenout ještě Ondřeje Fr. de Waldta, v slovanských literaturách je concettismus bohatě rozvit v barokní homiletice ukrajinské a běloruské, za zmínku stojí např. S. Javors’kyj,[3] a je ovšem jevem, který si srovnávací hlediska přímo vynucuje). K pozoruhodným výsledkům by mohlo vést studium vztahů českého barokního kazatelství k emblematice, studium elementů z topického systému, nalézáme tu i ne nezajímavé podněty ke srovnávacímu studiu migrace motivů i ke studiu řady obecných konstitutivních rysů baroka, zvl. jeho divadelnosti (ve Francii bylo tomuto problému věnováno před časem celé kolokvium). Nezbytnost komparativního hlediska dokládá ostatně i jeden drobný, skoro bezvýznamný omyl Kopeckého: významově vertikálně i horizontálně členěná píseň ze Zámrského Postily (s. 1089) není ani něčím zvláštním a novým, ani „prototypem vizuální poezie“ (s. 23); jde tu naopak o útvar s tradicí už antickou a středověkou, častý i v renesanci a baroku (romanista si připomene útvar sonetu „rapporté“ v 16. st. u Jodella aj.).

Přes záslužnost Kopeckého antologie stojíme nad knihou s rozpaky, které ovšem nemůžeme přičítat k tíži editorovi, nýbrž komerčním požadavkům nakladatelství. Zaráží nás především nepoměr mezi tenkým výborem a kvantitativně obrovskou homiletickou produkcí, z níž byl pořízen; jsme si však vědomi toho, že výbor nemá ctižádost být výborem reprezentativním. Větším nedostatkem už je, že v něm jsou jenom dvě kázání otištěna celá (165—170: Laštovka, 441—447; 63—74: Nitsch 1, 150—157). Kromě Nitschovy před[260]mluvy k II. dílu Berly královské (62—63: N. II, 1—2) dostáváme do rukou jenom úryvky. Okleštěna co do rozsahu nakladatelskými požadavky, je kniha spíš sbírkou exempl a ukázek typických barokních motivů než skutečným výborem z barokní homiletiky: chceme-li totiž vůbec vydávat kázání jakožto kázání, musíme je nutně vydávat celá. Pro vydávání barokních památek to ostatně platí po našem soudu obecně, neboť baroko klade důraz na celek a jednotlivé prvky nabývají často vlastního významu teprve v dotvořené struktuře textu. Vyjmeme-li např. z řetězu exempl, metafor apod. jeden článek (srov. např. s. 88—89: Nitsch II, 48), porušíme konstitutivní rysy barokního stylu: úsilí o totalitu, dynamismus výčtu, jehož každý člen je bezprostředně nahrazován dalším, dekorativismus, který má oslnit smysly, apod.

Donucen uchýlit se k výběru úryvků, měl Kopecký při jejich volbě ruku šťastnou i méně šťastnou. Nejpřijatelnější asi je jeho výběr tam, kde zařazuje začátky kázání (např. 126—127: Bil., Pia I, 65—67; 110—111: týž, Coel. 508—510), celý oddíl kázání (např. 106—109: Numerus VI. z Bil., Doc. II, 93—98) nebo závěr kázání (např. 103: Bil., Doc. II, 132—133), avšak exordia mají ve výboru většinou nepřirozeně „useknutý“ konec a jejich funkce, stejně jako funkce závěrů, je oslabena drobnými výpustkami. Jiné ukázky jsou, jak nám ukáže srovnání s původními texty, nejednou zcela vyčleněny ze struktury kázání a nepoučený čtenář nabývá zkreslené představy o jejich funkci i smyslu. Např. smysl ukázky na s. 132: Bil., Pia I, 17 lze pochopit jenom v kontextu, který v edici chybí: jako zavázali židé Kristovi oči, aby neviděl, kdo jej bije — avšak jeho oči jsou jasnější než slunce —, tak Kristovi zavazují oči hříšníci, aby se před ním skryli — avšak není úkrytu před božími zraky —; tak jako Apelles vymaloval jednookého krále, sv. Augustin, přirovnán k malíři, vyobrazil boha poznamenávaje Deus totus oculus est, omnia videt — vypuštěním jediného, třetího článku tohoto řetězce je z textu setřena zejm. symboličnost, jíž se myšlení barokního kazatele vyznačuje. Jindy čtenář buď netuší, nebo s jistotou neví, že dvě různé ukázky jsou vzaty ze dvou míst souvislé pasáže jediného kázání: srov. např. 74—75: Nitsch I, 266 a 75—76: týž I, 267. Kdežto čtenář Kopeckého výboru musí mít za to, že ukázka na s. 86—88: Nitsch II, 99—100 je obrazem moru ukončena, u Nitsche však pokračuje, apod. Někdy je konec ukázky násilný: Kopecký uzavírá ukázku v půli věty, aniž na to nějak upozorní (např. na s. 76—77: Nitsch I, 261), jindy dosti citelně pozměňuje myšlenkové členění textu (např. na s. 104: Bil., Doc. II, 54—55).

Kopeckého výbor je nedobrovolným ústupkem požadavkům nakladatelství, jakých máme v paměti víc (srov. např. J. Vilikovského Prózu z doby Karla IV., Praha 1938, pro literárního historika nepoužitelnou díky převodu do nové češtiny). — Výbor ze slezských kazatelů není sice určen odborníkům, avšak podává-li o české barokní homiletice obraz jen kusý, neplní dostatečně ani svou funkci tzv. čtenářské edice. Kopecký snad mohl úlomkovitosti edice poněkud odpomoci poznámkovým aparátem shrnujícím obsah jednotlivých kázání a určujícím místo každé ukázky v textu, ale i to by bylo východisko z nouze.

Tlak nakladatelství vedený požadavkem „čtivé knihy“ její užitečnost značně poškodil a ubral bohužel na ceně poctivé a nelehké pořadatelově práci.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 3, pp. 259-260

Previous Otto Ducháček: Kniha o problematice jazykových polí

Next Ladislav Nebeský: Jihoamerický autor o teorii grafů v lingvistice