Ze VII. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě

Miroslav Komárek, Jana Jančáková, Pavel Jančák, Zdeněk Hlavsa, Jan Kořenský

[Discussion]

(pdf)

Из 7-ого международного съезда славистов в Варшаве / Le VIIe Congrès international des Slavisants à Warsowie

VII. mezinárodní sjezd slavistů se konal ve Varšavě ve dnech 21.—27. srpna 1973 za předsednictví W. Doroszewského. Jak už se stává na těchto sjezdech tradicí, skládal se z pěti sekcí: lingvistické, literárněvědné, lingvisticko-literární, folklórní a historické. Lingvistická sekce měla tuto strukturu: I-1 Jazyk praslovanský jako hypotetický systémový celek, směry jeho vývoje v jednotlivých jazycích slovanských (se zvláštním zřetelem k jazykům příbuzným), I-2 Historie vývoje spisovných jazyků slovanských se zvláštním zřetelem k prvkům přejatým z cizích jazyků, zvláště k prvkům řecko-latinským, I-3 Problémy jazykové příbuznosti ve světle porovnávací dialektologie, I-4 Charakteristika lexikálních a morfologických prostředků v slovanských jazycích z hlediska jejich funkce sémantické, syntaktické a stylistické, I-5 Dynamika rozvoje spisovných slovanských jazyků od druhé poloviny 18. stol. z hlediska sociolingvistického, I-6 Aktuální problémy lexikologie, včetně etymologie a slovotvorby, v rovině formální i sémantické z hlediska synchronního i diachronního. Vzhledem k tomu, že se problematika některých sekcí překrývala, podáváme zprávu o kongresu podle jednotlivých problémů, které patří do oblasti vědeckých a odborných zájmů našeho časopisu.

Po oficiálním zahájení kongresu a několika přednáškách v plénu bylo těžiště jednání přeneseno do jednotlivých sekcí, kde byl důraz položen na referáty. K nim se tematikou přiřazovala sdělení, která byla přednášena v několika paralelních řadách. Účast na sjezdu byla mimořádně velká — přes 3000 účastníků. Z toho plynuly potíže pro práci kongresu.

V rámci sjezdu se konala i otevřená zasedání všech mezinárodních komisí: Komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků, Mezinárodní komise pro Slovanský jazykový atlas, Mezinárodní lexikologicko-lexikografické komise při MKS aj.

Zprávy o referátech a sděleních doprovázíme pokud možno údaji o jejich publikaci. Pro československé účastníky jsou to zejména Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě, I — Lingvistika, II — Literatura—folklór—historie, Praha 1973 — v textu cit. Čs. přednášky (pro díl I.), Čs. přednášky — Literatura (pro díl II.) — a pro všechny ostatní minimálně sborník résumé VII Międzynarodowy Kongres Slawistów w Warszawie 1973, Streszczenia referatów i komunikatów, Varšava 1973, 1169 s. (v textu jen Streszczenia).

Příští sjezd slavistů (VIII. v r. 1978) se bude konat v Jugoslávii.

 

I. Problematika historickosrovnávací

 

V podsekci I-1, věnované těmto otázkám, bylo ohlášeno na padesát referátů a sdělení; tematika některých příspěvků se však zcela vymykala z historickosrovnávacího rámce podsekce a z toho pak vyplynula značná pestrost zkoumaných otázek. V našem referátě se soustředíme především k obecně lingvistické a metodologické stránce příspěvků, ponechávajíce vědomě poněkud stranou jejich speciální aspekty slavistické. Příspěvky probíráme podle tematických souvislostí, nikoli v tom pořadí, jak byly předneseny. Přitom pomíjíme diskusi, která se ostatně soustřeďovala většinou k jednotlivostem v přednesených referátech.

[49]a) Obecné otázky praslovanštiny

K. P. Filin již v inaugurační přednášce nastínil hlavní úkoly při řešení problému původu slovanských jazyků jakožto komplexního problému glottogenetického a etnogenetického, na němž se musí podílet kromě lingvistů i odborníci řady dalších vědních oborů. Těmto otázkám byly pak dále věnovány referáty V. Georgieva (Bulh.) a H. Birnbauma (USA),[1] jež se v některých bodech stýkaly. Georgiev vyšel ze své starší teze, podle níž rozpad indoevropského jazykového společenství nastal již před 3. tisíciletím př. n. l., a psl. pro něho začíná v 2. tisíciletí př. n. l. K tomuto posunutí začátku psl. směrem do minulosti ho vedou nové poznatky o vývoji ide. jazyků a úvahy o rychlosti jazykového vývoje (např. na baltoslovanské období připadá v tradičním pojetí jen 300—400 let, což je málo). Birnbaum konfrontuje Georgievovo stanovisko především s protichůdným míněním Z. Stiebra, který naopak řadu fonologických změn, jež se považují za starobylé, přesouvá do pozdějších fází psl. Birnbaum tento rozpor neřeší, jen upozorňuje na jeho závažnost. Sám se soustřeďuje na obecné úvahy o možnosti rekonstrukce psl. pomocí tzv. vnitřní rekonstrukce (v starší fázi psl.) a srovnávací metody (v mladší fázi). Rekonstruovaný prajazyk přitom chápe výhradně jako model. Dotýká se i některých otázek etnogeneze Slovanů a jejich pravlasti i potíží, se kterými se zde setkávají archeologové i lingvisté. V Birnbaumově referátě oceňujeme střízlivou charakteristiku současné situace a serióznost jeho metodologických úvah.

Další dva referáty se zabývaly horní časovou hranicí psl.: I. Pătruţ (Rum.) uvedl jako důkaz trvání psl. až do 8.—9. stol. především přejatá slova a jejich zvukovou podobu; L. Moszyński (Pol.)[2] se zabýval vztahem stsl. k psl. a odmítl názor, že stsl. byla psl. dialektem; jako důvod uvedl odlišnost stsl. fonologického systému. Již diskuse však ukázala na sporné body jeho fonologické koncepce a na příliš úzké pojetí vztahů mezi jazykem a jeho dialekty (dialekt může mít i rysy, které jsou pro jazyk jako celek netypické).

b) Baltoslovanské jazykové vztahy

Otázku baltoslovanského jazykového společenství si kladly dva referáty. I. Duridanov (Bulh.) věnoval pozornost poměru jmenných sufixů v baltštině a slovanštině a došel k závěru, že v baltoslovanském období nelze mluvit o společném fondu jmenných sufixů; R. Eckert (NDR)[3] zkoumal vztah i-kmenové flexe v baltských a slovanských jazycích a zjištěné vztahy se pokusil vysvětlit hypotézou, že psl. byla pokračováním jednoho z periferních baltských dialektů. Je ovšem jasné, že zjištění tohoto druhu mohou mít pro řešení baltoslovanské otázky význam jen pomocný.

c) Fonologie

Psl. problematiky se týkal zajímavý příspěvek V. N. Čekmana (SSSR) o původu a vývoji psl. palatální řady.[4] Čekman je dobře poučen o fonetické i fonologické strán[50]ce této otázky a jako kritéria správnosti rekonstruovaných fonologických jevů používá ve velkém rozsahu typologických poznatků o měkkostních poměrech v živých jazycích a dialektech slovanských i neslovanských. Užitečnost takového přístupu je nepochybná; na druhé straně však nelze nevidět, že ne všechny prvky modelu psl. fonologického systému, s nímž pracujeme, mají paralely v živých slovanských jazycích. Platí to i o tak důležitých systémových rysech, jako je psl. měkkostní harmonie slabiky. — R. Krajčovič (ČSSR)[5] navázal na Vachkovu hypotézu, podle níž v češtině po vzniku asimilace znělosti, vyvolaném zánikem slabých jerů, nabyl na významu protiklad napjatosti, a pokusil se dokázat důležitost tohoto protikladu i pro psl.; jeho další vývoj vykládá v souvislosti s vývojem měkkostní souhláskové korelace (formuluje tezi o inkompatibilnosti měkkostní souhláskové korelace s korelací napjatosti). — A. Lamprecht[6] — vycházeje ze zásad charakteristických pro historickou fonologii pražské školy — nastínil vývoj fonologického, zvl. vokalického systému ve východoslovanských jazycích, přičemž zdůraznil význam vokalické kvantity pro vývoj těchto jazyků. Zánik kvantity v severních slovanských jazycích je v jeho pojetí souvislý proces, který začíná v ruštině a postupně zasahuje přes ukr. a pol. až do okrajových nářečí češtiny. V této souvislosti vysvětluje Lamprecht vznik polského typu přízvuku na penultimě jako kompromis mezi přízvukem na první slabice a pohyblivým přízvukem východoslovanským. (Odvolává se na to, že také polský přízvuk je v morfémech ohebných slov pohyblivý. Pohyblivost tohoto druhu však asi nelze přeceňovat: rozhodující je funkční vázanost přízvuku na hranice slovního tvaru.) — M. Komárek[7] se pokusil nově vysvětlit mechanismus české a západoslovanské kontrakce. Navrhuje co nejjednodušší pravidla (fonologická pravidla kontrakce), v nichž výsledek kontrakce je jednoznačně určen kvalitou druhého vokálu a timbrem první slabiky (to mu umožňuje uspokojivě vyvodit i některé případy, které se dosud jevily jako nepravidelné); výjimky z působnosti těchto pravidel vysvětluje jako morfologicky podmíněné. Zvláštní pozornost věnuje kontrakčním zvláštnostem v střední slovenštině a zdůvodňuje tezi, že nejen kontrakce typu dobroje > dobrô, ale i absence kontrakce v typu ženojǫ > ženou souvisí s působením střsl. rytmického zákona. — V příspěvku J. Durina (Fr.)[8] o denazalizaci zaslouží pozornosti zdůvodnění názoru, že v psl. a slovan. jazycích je třeba počítat nejen s palatalizací konsonantů, ale i s jejím protějškem — silnou velarizací (retrakcí). Je to ovšem názor, který našel uplatnění už v starších i novějších pracích o hist. fonologii a fonetice (u nás např. u F. Trávníčka) a který je možno zdůvodnit i z funkčního hlediska (velarizace slouží k lepší diferenciaci párových fonémů v jazycích s párovou souhláskovou měkkostí); není pak třeba sahat až k laryngální teorii, jak to činí Durin. — Pokusem o řešení velmi obtížné otázky místa přízvuku v zaniklé polabštině byl příspěvek R. Olesche (NSR):[9] na rozdíl od tradičního pojetí polabského přízvuku jako volného a pohyblivého soudí, že byl na poslední slabice, byla-li dlouhá, a jinak na slabice předposlední; vedlejší přízvuk byl na slabice první. Oleschova hypotéza, solidně podložená rozborem materiálu, bude jistě podnětem k další diskusi o této otázce i o správnosti jeho interpretace.

Další fonologické příspěvky se týkaly spíše detailních otázek: V. Kiparsky (Fin.)[10] se zabýval vokalizací slabého jeru v rus. a bulh. typech božeskij, božestvo (zjišťuje csl. původ těchto výrazů); K. Mirčev (Bulh.)[11] pojednal o odchylkách [51]od psl. metateze skupin olt-/alt- v bulharštině; R. Slonek (Austr.)[12] mluvil o některých důsledcích akcentologické teorie sov. autorů Illič-Svityče a Dybo pro psl. nauku o přízvuku. Značně obecné byly úvahy G. S. Klyčkova (SSSR)[13] o vzniku psl. fonetického systému.

d) Morfologie

Metodologickým východiskem se shodují příspěvky tří slavistů z USA: L. R. Mickklesena (o psl. slovesném systému), R. L. Lenceka (o morfonologickém systému slovanského imperativu) a H. S. Coatse (o staroruské deklinaci).[14] Všechny tři příspěvky jsou pojaty důsledně synchronně a aplikují na současný (Lencek) i historický nebo rekonstruovaný jazykový materiál principy generativní morfonologie a fonologie. Poněvadž nejen jazyková typologie (k níž směřuje Lencek), ale i diachronie nutně vychází ze synchronní analýzy, je metodologicky rigorózní postup všech tří autorů — i když není vždy nesporný — značně užitečný. Je však třeba mít na paměti, že takovéto příspěvky jen pomáhají vytvořit předpoklady k přesnějšímu hodnocení vývoje, ale sám vývoj jim uniká. Vývoj tvaru jistě lze popsat jako vypuštění nebo naopak vložení určitého generativního pravidla (Coats), ale to je zase jen popis. (O obraz vývoje slovesných kmenů, vycházející z podobných metodologických principů, pokusil se autor této zprávy v příspěvku pro VI. sjezd slavistů — viz Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů, Praha 1968, s. 27n. Autoři amerických referátů pro VII. sjezd slavistů jej však bohužel nezaregistrovali.)

Víceméně jen na přehled problematiky se omezuje referát M. Karaśe (Pol.)[15] o formování polského systému časů na základě psl. Originálním přístupem se vyznačuje referát J. Hamma (Rak.)[16] o faktorech vývoje slovesných forem, hodnotící změny slovesných forem se zřetelem k protikladným principům relevance a redukce (pokud jde o povrchovou strukturu) a k proporcionálnosti příznaku. K vyjádření různých systémových vztahů užívá přitom řady nových termínů (morfon = morffon; morfofon = morfém-fon, morfoném = morf-foném, morfofoném = morfém-foném), jejichž potřebnost bude však třeba ještě prokázat.

Popisné cíle má příspěvek J. Pandura (Maď.)[17] o stsl. denominativních slovesech, stejně jako i srovnávací příspěvek o morfonologickém využití tzv. náhradního dloužení v slovanských jazycích (E. Linţa — Rum.).[18] Zbývající příspěvky se už zabývají celkem tradičními komparatistickými problémy: E. Liukkonen (Fin.)[19] považuje za východisko slovanského gen.-ak. osobních maskulin archaický nom.-ak. duálu u jmen božských dvojic nebo dvojic světců, jako např. strus. nom.-ak. Borisa i Glěba, který byl přehodnocen v akuzativ sg. V. Mathiassen (Nor.)[20] v příspěvku [52]o původu slovesného typu minǫti polemizuje s V. Machkem, který tento typ vysvětloval z participiálních forem. Ĭ. Gălăbov (Rak.)[21] navrhuje nové vysvětlení některých slovanských koncovek.

Spíše k obecně lingvistické problematice je zaměřen referát F. V. Mareše (Rak.)[22] o slovanském pádovém systému; význam pádu se v něm vymezuje vesměs negativními syntaktickými příznaky: (1) jméno nepatří k základnímu schématu S-P-O; (2) jméno není pojato pasívně; (3) jméno není subjektem. Marešův pokus je sympatický svým syntaktickým zaměřením, ale není bez problémů: rozpory jsou např. v pojetí instrumentálu, nesporné není chápání vokativu jako subjektu imperativního tvaru.

e) Syntax

Syntaktická problematika byla zahájena již prvním příspěvkem v lingvistické sekci — metodologicky cenným referátem B. Havránka[23] o větné stavbě v nejstarších fázích slovanských jazyků. Havránek vidí společného jmenovatele řady výrazných syntaktických rysů psl. ve značné autonomii slova ve větě, což souvisí s flektivním charakterem slovanských jazyků, a upozorňuje na aktuální otázky, které zde bude třeba osvětlit, jako je např. vztah morfologických kategorií k syntaktickým ve vývoji slovanských jazyků. — Referát V. I. Borkovského (SSSR)[24] o shodách a rozdílech ve vývoji syntaktické stavby slovanských jazyků vychází ze dvou rozsáhlých monografií, jejichž autorem nebo redaktorem je on sám, a pokouší se stanovit jazykové podmínky, za jakých se uchová stará syntaktická konstrukce, nebo naopak dochází k diferenciaci, podmínky, za jakých se udrží přejatý syntaktický rys, atd. — Příspěvek C. Bartuly (Pol.)[25] o typech dvojčlenných spojení vět v stsl. měl převážně popisný charakter. — Příspěvek J. I. Presse (V. Brit.)[26] přinesl srovnávací úvahy o absolutních konstrukcích v slovan., balt. a ugrofin. jazycích (dotkl se přitom i sémantiky pádů). — Dva čs. příspěvky byly věnovány cizím vlivům v syntaxi: J. Petr[27] podal podrobný rozbor vlivů latiny na stpol. syntax (jejich projevy jsou vcelku tytéž jako v češtině; referát měl být spíš zařazen do sekce spisovných jazyků); J. Sedláček[28] ukázal ve vývoji jihoslovanské syntaxe vlivy balkánsko-románské (vývoj spojky da apod.).

f) Etymologie

Š. Ondruš[29] podrobil kritice některé slovanské etymologie, které se považují za doklad tzv. evropského substrátu (V. Machek). — Zb. Goląb (USA)[30] se zabýval slovanskými slovy s počátečním ch-, etymologicky ne vždy jasnými, a snesl důvody pro jejich výklad z indoíránských jazyků. — S etymologií těsně souvisel příspěvek N. I. Tolstého (SSSR)[31] o rekonstrukci psl. frazeologie, usilující o přesné vymezení podmínek, za kterých je možno frazeologismus vyskytující se v několika slovanských jazycích považovat za praslovanský.

[53]g) Ostatní témata

Na hranicích mezi historickosrovnávací jazykovědou a historickou dialektologií byl přehledný a jasný příspěvek P. Iviće (Jug.)[32] o relevantních vývojových rozdílech, které navzájem diferencují jihoslovanské jazyky a nářečí (srov. zde s. 54). Rumunskými prvky v slovanských dokumentech rumunských knížectví se zabýval A. Rosetti (Rum.),[33] ugrofinským vlivům v baltských a slovanských jazycích věnoval pozornost L. Bednarczuk (Pol.)[34] (ugrofin. = substrát pro balt., adstrát pro slovan.). Jen velmi volně souvisí s psl. problémy příspěvek J. Dombrovszkého (Maď.)[35] o vyjádření aktuálnosti v stsl. Autor zde především vykládá svou koncepci jazyka a jeho dvou forem — aktuální (otevřené) a neaktuální (uzavřené), což má být náhradou saussurovské antinomie langue-parole. Důraz klade autor na formu aktuální jako cíl i jediný zdroj vývoje, což je ovšem jednostranné (vztah obou je dialektický). Velmi obecný byl také referát I. Lekova (Bulh.)[36] o kompenzaci jako vývojovém činiteli v slovanských jazycích. Kompenzace se zde chápe velmi široce — jako fakt systémový (statický) i vývojový (dynamický), různého rozsahu kvantitativního i funkčního, někdy i původu chronologicky různého. Lekovův referát se může stát podnětem k dalšímu, exaktnějšímu bádání o tomto problému.

h) Některé z ohlášených příspěvků nebyly pro nepřítomnost autorů předneseny. Uvedeme aspoň tři, jež pokládáme za nejzajímavější: P. Garde (Fr.)[37] zdůvodňuje zajímavou hypotézu, že vznik oxytonického paradigmatu byl v slovanských jazycích omezen na jižní a východní větev, kdežto zsl. jazyky zachovaly baltoslovanské místo přízvuku. Metodologicky zajímavý a přínosný příspěvek sov. autorů V. V. Ivanova a V. N. Toporova[38] se týká etymologie psl. mytologických názvů. A konečně referát E. Eichlera (NDR)[39] hodnotí přínos onomastiky ke zpřesnění klasifikace slovanských jazyků.

Hodnotíme-li historickosrovnávací část lingvistické sekce sjezdu jako celek, pak vidíme největší její přínos v některých konkrétních řešeních vývojové problematiky (to platí např. o fonologii, etymologii) a v aplikaci moderních metod a moderních způsobů synchronního popisu na vývojovou problematiku (to platí zvl. o morfologii, ale i o etymologii). Překvapuje menší zájem o vývoj syntaktické stránky jazyka. Je naopak třeba vítat živý zájem o problematiku praslovanštiny.

Miroslav Komárek

 

II. Problematika dialektologická

 

Dialektologie byla na sjezdu soustředěna převážně do 3. okruhu jazykovědných přednášek s tematickým zaměřením Problémy jazykového příbuzenství ve světle srovnávací dialektologie. Tento poměrně široký rámec umožnil zařadit příspěvky z různých oblastí dialektologického studia od dialektologie obecné přes studium jazykových [54]kontaktů až např. po příspěvky z dialektologie historické; několik příspěvků s dialektologickou tematikou bylo předneseno i v jiných sekcích. Celkem bylo v průběhu jednání kongresu předneseno 24 referátů a sdělení týkajících se dialektologie; přitom několik přihlášených příspěvků se neuskutečnilo.

Mezi příspěvky řešící otázky teorie a metody závažné pro dialektologii jako celek a její klasifikaci je třeba především jmenovat ref. P. Iviće (Jug.),[40] který byl zařazen na první den mezi úvodní společné přednášky celé jazykovědné sekce. Referát byl metodologicky závažný tím, že se při stanovení stupně příbuznosti jednotlivých nářečí snažil postavit metody klasifikace nářečí na exaktní, obecněji uplatnitelný princip. Při této klasifikaci se na základě důležitých strukturních shod a rozdílů ve vývoji hláskového systému jednotlivých nářečních typů, k nimž se od psl. období dospělo, dochází k číselným hodnotám, jimiž se označují vztahy mezi všemi sledovanými nářečními typy navzájem a zároveň se tak určuje i míra jejich příbuznosti. Autor uplatnil tuto metodu na celý jižně slovanský jazykový prostor a jako kritérium genetické klasifikace stanovil vývoj vokalismu, z konsonantismu pak vybral střídnice za psl. skupiny souhláska + j (jako příklad pokročilého divergentního procesu) a konečně zařadil i dnešní stav akcentologického systému, neboť prozodické jevy patří k výrazným rysům jižních slovanských nářečí. Výsledky tohoto rozboru přesvědčivě ukázaly, že jižní slovanská jazyková oblast se — bez ohledu na existující spisovné jazyky — člení na tři základní jazykovězeměpisné formace (jihovýchodní, štokavsko-čakavskou a severozápadní, tj. kajkavsko-slovinskou), při čemž vzájemný vztah mezi nimi je většinou stupňovitý. — O klasifikaci téhož jazykového území — rovněž netradičním způsobem — se pokusil ve sdělení K. E. Naylor (USA),[41] a to z hlediska aspektů synchronní morfologické typologie jmen (kategorie čísla a kategorie rodu). Je přirozené, že toto rozčlenění jižně slovanského území se nekryje s tradičním dělením, protože vybrané izomorfy neprobíhají vždy shodně s nářečními hranicemi. — V diskusi vyzvedl P. Ivić skutečnost, že celý jižní slovanský prostor se zde pojímá jako kontinuum a že za kritérium klasifikace byly zvoleny strukturní morfologické rozdíly; upozornil však na to. že některé vybrané strukturní rysy jsou v dnešních nářečích už omezené (existence duálu), anebo dokonce tak vzácné (nerozlišování rodu v některých makedonských a bulharských nářečích), že sotva mohou dnes plnit funkci klasifikačního znaku.

Do okruhu otázek obecné dialektologie patří i sdělení J. Štolce,[42] který na základě zkušeností z prací na Atlase slovenského jazyka znovu přesvědčivě prokázal důležitost jazykovězeměpisné metody při hodnocení diferencujících se jazykových jevů i při zjišťování vztahů začleňujících sledovaný jazykový celek do širších souvislostí. Jazykovězeměpisný pohled umožňuje při interpretaci jazykových faktů sledovat „celý soubor podstatně důležitých společenských okolností a především člověka jako realizátora jazykové skutečnosti v konkrétním životním prostředí“. Referent pak na příkladě bohaté fonetické a morfologické diferenciace slovenských nářečí ukázal na prospěšnost této metody při výzkumu problémů jazykového příbuzenství a při začlenění slovenského jazykového celku do rámce slovanských jazyků, a to v synchronním i diachronním rozměru.

Nad otázkou kritérií při klasifikaci jazykovězeměpisných dat, které přinášejí jazykové atlasy, se zamýšlel ve svém referátu K. Dejna (Pol.).[43] Vycházeje z rozlišení na dialektografii (materiálově popisné studium) a dialektologii (syntetizující historicky zaměřené studium teoretické), požadoval, aby při resumujícím hodnocení [55]a klasifikaci důležitých nářečních celků se nebral v úvahu úplný souhrn všech synchronních jazykovězeměpisných faktů (tj. hledisko dialektografické), nýbrž aby se pořídil diachronně orientovaný výběr hlavních jazykových inovací, které měly rozhodující podíl na formování daného celku, a to i s ohledem na spoluúčast genetických, kulturních, geografických, fyzikálních a politickoadministrativních faktorů při tomto procesu. Geneze, průběh a výsledné rozšíření vybraných důležitých jevů umožňuje nám jasněji zhodnotit i jejich úlohu při formování celonárodního jazyka. Na příkladě Polska, kde se formovalo celkem pět takových velkých celků, „dialektů“ (kašubský, mazovský, velkopolský, malopolský a slezský), referent pak konkrétně ukázal, které jevy by pro takto geneticky zaměřené hodnocení přicházely v úvahu. — V diskusi se upozorňovalo na to, že nejsou vždy podmínky tento teoreticky ideální požadavek po součinnosti všech důležitých jazykových i mimojazykových kritérií při dialektologické klasifikaci realizovat (P. Ivić), a to i s ohledem na rozdílné zaměření metod a cílů jiných vědeckých disciplín (Z. Sobierajski).

Problematiky jazykových kontaktů se týkal ref. S. B. Bernštejna (SSSR),[44] který si kladl za cíl podtrhnout závažnost studia jazykové interference v karpatské oblasti. Tento problém má bohatou historii a referent tu vychází ze znalostí a zkušeností, které získal jako vedoucí redaktor Karpatského dialektologického atlasu (1967) i jako autor široce založené monografie o této problematice, kterou připravuje do tisku. Referent vysvětlil, že různé, zdánlivě heterogenní elementy, s nimiž se setkáváme na různých místech karpatského prostoru, jsou vlastně podle názoru referenta stopami někdejšího ide. substrátu, které byly později asimilovány slovanskými jazyky, rumunštinou a maďarštinou. Tyto tzv. karpatismy je třeba lišit od balkanismů (vzniklých v balkánském areálu jako výsledek pozdějších migrací). Jde tu především o prvky lexikální, slovotvorné, popř. i o některé syntaktické konstrukce, nikoli však o jevy tvaroslovné (každý jazyk má svou morfologii); také je těžko s přesvědčivostí mluvit o fonetických karpatismech.

K živé problematice přechodových nářečí přispívá ref. B. Vidoeského (Jug.),[45] a to na příkladě makedonské jazykové oblasti, kde jsou výrazná přechodová pásma jak mezi jazyky (přechod makedonsko-srbský a makedonsko-bulharský), tak mezi nářečími téhož jazyka. Zvláštní pozornost se v referátě věnuje tomu faktu, že v těchto přechodných pásech se vytvářejí — často i vlivem jejich periferního postavení — i některé inovace, které se nevyskytují ani v jednom ze sousedních nářečí. — Pronikání čes. prvků v nářečích pol. typu na Těšínsku, vyplývajícímu z dominantního postavení češtiny jako jazyka kulturního, věnoval pozornost ve svém sdělení J. Basara (Pol.).[46] Dochází k zjištění, že jde hlavně o výpůjčky lexikální, při čemž místní dialekt dosud neztratil schopnost přejímané prvky adaptovat.

Problematika mluvy jazykových ostrovů, blízká problematice přechodových a smíšených nářečí, byla na sjezdu zastoupena dvěma příspěvky. A. Vašek[47] utřídil známá fakta z vývoje jazyků v izolaci a charakterizoval je pomocí jednotně zaváděné terminologie (izolovaný jazyk národní minority na rozdíl od izolovaného národního jazyka; bázový jazyk a jeho dnešní stav na rozdíl od dnešního stavu izolovaného jazyka atd.). — Na příkladě charvát. jazykových ostrovů v Rakousku, kde už dochází k fonetickému sbližování obou jazykových systémů, poukázal J. Neweklowski (Rak.)[48] na obtíže, které pro klasifikaci mluvy těchto ostrovů [56]vznikají v důsledku nového vývoje. Při přejímání cizích prvků ztrácí totiž nářečí vystěhovalců i výrazné distinktivní rysy, které jsou důležitým kritériem klasifikace (např. přechod čakavského ch v h aj.). — Na probíhající nivelizační procesy při vyrovnávání různorodých nářečních prvků v nově osídlených oblastech Polska, ČSSR, Bulharska a SSSR upozornil ref. M. Szymczaka (Pol.).[49]

Z příspěvků o morfologii zaujalo sdělení H. Fasky (NDR)[50] o vývoji gen.-ak. pl. živ. maskulin v lužické srbštině. Dnešní stav tohoto jevu v nářečích je výsledkem různých, často složitých tendencí k morfologickému vyrovnávání, způsobených zvláště tím, že rozsah jeho užívání v lužické srbštině byl a je nejednotný (např. ve spojeních s číslovkami aj.). — V diskusi se připomnělo (É. Decaux, J. Zieniukowa), že to není jen jev lužický.

Pozornost, která se při studiu strukturních jevů slovanských dialektů tradičně věnuje jevům hláskoslovným a tvaroslovným, se nyní přesouvá i na lexikum a v novější podobě i na tvoření slov. J. Bělič[51] ukázal na důležitost studia lexikální diferenciace slovanských nářečí — zvl. pokud jde o starší vrstvu slov —, jíž lze v řadě případů dosvědčit mnohé dřívější kontakty a vzájemnou souvislost různých částí území, na jejichž základě se později konstituovaly dnešní národní jazyky. Jde hlavně o ty případy, kdy se liší rozsáhlé části území (např. shody záp. částí čes. území s oblastí lužickou a vých. částí čes. jazyka s oblastí slovenskou, resp. i polskou), protože hranice mohou být výsledkem až sekundárního vývoje. — Podrobněji — na základě rozboru asi 1000 lexikálních jednotek — se hlavními lexikálními rozdíly na oblasti čes. jazyka zabýval ve svém příspěvku S. Utěšený.[52] Přestože celková síť česko-moravsko-slezských rozdílů je značně spletitá, význačné místo — a to vcelku ve shodě s diferenciací hláskoslovnou a tvaroslovnou — tu zaujímá široký šestistupňový přechod čes.-morav. (přes 200 izolex) uložených paralelně k býv. zemské hranici, a k němu pravoúhlé úhlopříčné stupňovité členění vydělující sv. a jz. části celého území (asi 120 izolex). — Uložení izolex paralelně s hláskoslovnými a tvaroslovnými rozdíly dosvědčuje pro slovenská nářečí A. Habovštiak;[53] zároveň upozornil na zvláštní postavení slovenštiny mezi slovanskými jazyky. — Na různé typy lexikálních shod velkopolsko-slezských a lužickosrbských ukázal v sdělení A. Zaręba (Pol.).[54] — V diskusi se upozornilo na to (H. Šewc a F. Michałk), že při těchto shodách může jít i o nezávislé výsledky. Někteří diskutující vyzývali k opatrnosti při hodnocení lexikálních vztahů vůbec (J. Siatkowski); naproti tomu se uvádělo (P. Ivić), že lexikum je důležitým doplňkem, zvl. může-li se opřít o relativně kompletní materiál s různými skupinami lexémů a může-li se užít statistické metody (též W. Pomianowska).

Slovotvorné problematice byly věnovány dva referáty polské (W. Pomianowska, H. Popowska-Taborska a kol.[55]), které přesvědčivě ukázaly, že i slovotvorný materiál může přinést zajímavé a cenné pohledy na diferenciaci slovanských nářečí.

Na zachování jednotné stylistické roviny při hodnocení nářečního materiálu poukázal ve svém příspěvku B. Finka (Jug.).[56] Na materiálu z charvát. nářečí pak dokumentoval známý fakt, že dublety jsou stylisticky diferencovány.

[57]Kromě toho byly předneseny dva příspěvky akcentologické (E. Smułkowa, Pol.; A. I. Moisejev, SSSR) a řada příspěvků z historické dialektologie (E. Baleczky, Maď.; É. Decaux, Fr.; F. Hinze, NDR; W. Kuraszkiewicz, Pol.; W. Mańczak, Pol.; E. Rzetelska-Feleszko, Pol.; P. Zwoliński, Pol.). Tyto příspěvky přecházely často na pole historie jazyka. Nejvýznamnější z nich byl ref. R. I. Avanesova (SSSR),[57] zajímající se o otázky souhrnné historie ruského jazyka a vztahů spisovného a dialektového jazyka v nejstarších dobách vývoje ruštiny.

V rámci sjezdu konalo se také zasedání Mezinárodní komise pro Slovanský jazykový atlas, jehož hlavním bodem byla zpráva R. I. Avanesova shrnující výsledky práce za posledních pět let. Že tyto práce za uplynulé období výrazně pokročily, je patrné i z toho, že polští pracovníci připravili pro výstavku sjezdu první rukopisné a dvě tištěné celoslovanské mapy a pracovníci sovětští odevzdali do tisku 5. svazek materiálů SJA s ukázkovými mapami.[58]

Přehlídka práce, kterou připravili slavističtí dialektologové pro varšavský kongres, přesvědčivě ukázala, jak se od pražského setkání rozšířil okruh sledovaných problémů a jak se zdokonaluje i úroveň metodických a teoretických přístupů při tomto studiu.

Jana a Pavel Jančákovi

 

III. Problematika gramatického popisu

 

Náplní jednání v čtvrté skupině lingvistické sekce kongresu měla být „charakteristika lexikálních a morfologických prostředků v slovanských jazycích z hlediska jejich sémantické, syntaktické a stylistické funkce“. Již sama tato formulace ukazuje, že na rozdíl od ostatních skupin z poměrně úzce stanovenou tematikou musila sem být zahrnuta především celá problematika synchronního gramatického popisu. Právě v této skupině se tak dostala do konfliktu jistě dobře míněná snaha organizátorů zabránit tomu, aby se na kongresu uplatnila věcná i metodická rozmanitost současného lingvistického zkoumání v celé dnes téměř nepřehlédnutelné šíři, s přáním mnoha předních slavistických pracovišť, která se gramatikou zabývají, předložit kongresu k zasvěcenému posouzení výtěžky svého bádání. Navíc se do čtvrté skupiny dostaly i příspěvky týkající se mluvnice historické, historické lexikologie, tvoření slov, dialektologie, stylistiky i fonologie, snad proto, že se vymykaly pregnantně formulovaným tématům skupin a sekcí jiných, ale nebylo je možno z různých důvodů přímo odmítnout, nebo jen vinou nedůslednosti; není např. pochopitelné, proč sem byl umístěn i Horeckého referát o systému deverbativních adjektiv, Wardovo sdělení o ruských apozičních kompozitech typu letec-kosmonaut, výklad o antroponymních deminutivech Ivanovové-Perczynské apod., když slovotvorné problematice byla věnována značná část jednání ve skupině šesté. Tak se stalo, že zejména kratších sdělení se v čtvrté skupině nahromadilo tolik, že probíhala paralelně na dvou, a jednou dokonce na třech místech a že program dělal dojem neorganického konglomerátu (což uškodilo zejména příspěvkům tematicky odlehlejším, např. pozoruhodnému sdělení B. Finky o stylistické diferenciaci dialektu).

Proto je velmi obtížné podat stručnou zprávu o jednání jako celku. Na druhé straně si nelze nepovšimnout toho, že převážná většina příspěvků se soustředila na rozmanité aspekty syntaktického uplatnění významu prostředků a kategorií; v popředí zájmu byly hlavně ty prostředky, které mají funkci spíše větotvornou (resp. „textotvornou“) než čistě pojmenovávací. Přitom se často konstatovala přechodnost hranice mezi gramatikou a lexikem. Tak se jen znovu [58]dokumentovalo, že syntax zůstává v centru pozornosti současné jazykovědy, ale že dalšího pokroku v ní lze dosáhnout jen tehdy, až se pečlivě prozkoumají všechny roviny, které se podílejí na sémantické výstavbě věty; avšak ani lexikální analýza nemůže zřejmě dojít k přesnějším poznatkům o strukturaci a systémovém uspořádání významových jednotek jazyka, pokud nebude brát v úvahu jejich syntaktické fungování.

Pokud jde o prostředky lexikální, připomeneme např. sdělení J. Oravce[59] o prvotních předložkách v slovanských jazycích. Tento status připisuje autor asi dvaceti lexémům: nejde jen o předložky původní z hlediska etymologie, „prvotnost“ se zakládá na synchronním, funkčním pohledu, v němž je vyznačuje výlučnost prepozicionální funkce, polysémie, významová svázanost s původními pádovými významy atd. (Kritéria nebyla ani v příspěvku samém uvedena v úplnosti.) Je pro ně rovněž typické, že tvoří uspořádaný systém: O. se domnívá, že k jeho popisu postačí opozice dynamičnost: statičnost a kontaktovost: nekontaktovost. Kombinacím těchto příznaků odpovídají i pádové vazby: tak např. bezkontaktové směřování vyjadřují předložky s dativem (k, proti), bezkontaktové statické místo předložky s instrumentálem (nad, pod, pred, za, medzi). Zejména distinktivnost vztahu ‚být s kontaktem‘ — ‚být bez něho‘ považuje O. za typickou pro jazyky slovanské (na rozdíl od germánských). — Podobnou problematikou se zabýval M. Jurkowski (Pol.):[60] rekapituloval výklady postavení předložky v syntagmatu (lexikální nebo gramatický morfém, komponent morfému složeného, konstituovaného zároveň morfémem pádovým) a sám zdůraznil podřízenost významu předložky gramatickým a lexikálním morfémům fungujícím v dané konstrukci (srov. v komnate / v janvare, begali po doroge / govorili po doroge). Z toho plyne, že samostatný význam předložky může být vykládán jen velice obecně nebo neúplně a že její status je pomezní.

Větší množství referátů se týkalo sémantických kategorií spjatých se zájmeny. Tak zejm. ref. H. Křížkové[61] nastínil na základě významových distinktivních rysů základní opozice uvnitř dílčích pronominálních systémů a konfrontoval z tohoto hlediska slovanské jazyky. (Jako předpoklad si ovšem autorka musila vymezit tento slovní druh na základě kritérií výlučně sémantických; správně při tom připouští, že mají též denotativní funkci, ale podávají jen nejobecnější charakteristiku jevu, jako je předmětnost, příznak, lokalizace apod. Tyto rysy jsou u různých typů zájmen rozvinuty v různé míře, nicméně lze mezi opozicemi vysledovat zřejmý paralelismus.) K uvažovaným vnitrosystémovým diferenciačním příznakům patří zejm. neurčitost, deiktičnost, anaforičnost, regresívnost — tu si nelze nepovšimnout, že jde spíše o rysy „funkčně syntaktické“ —, kvantitativní účast atd. Autorka pak věnovala zvláštní pozornost charakteru opozic, např. vztah zájmen kdo : co lze ve východoslov. jazycích považovat za ekvipolentní opozici, v ostatních za privativní (např. Čím budeš? Co jste zač? a rus. Kem vy rabotajete? Kto vy takoj?). — Obdobnou tematikou se zabývala též R. Nicolová (Bulh.) a M. Tomićová (Jug.), avšak tyto příspěvky zůstaly na úrovni pouhých skic.

M. Ivićová (Jug.)[62] si ve svém referátu položila otázku, zda lze přisuzovat lexému jedan v některých (dnes široce se uplatňujících) použitích v sch. charakter neurčitého členu. To by bylo možné jen tehdy, kdyby byly pro to dány systémové předpoklady, tj. existence „určitého“ korelátu, který by s jedan sdílel kladnou hodnotu rysu partikularizace a zápornou hodnotu rysu intenzívnosti (tato vlastnost [59]podle autorky odlišuje členy od atributivních zájmen), ale kontrastoval by s ním jakožto „nerematický“ (výstižněji řečeno s Poldaufem „neztotožňující“). Protože takový korelát sch. nemá, je třeba na danou otázku odpovědět záporně. (Tím ovšem není ani vyřešen, ani zpochybněn úkol sémanticky analyzovat jedan v nenumerálním užití a zařadit je do systému zájmen.) — Pozornost vzbudilo i sdělení R. Grzegorczykové (Pol.)[63] o vyjadřování kvantifikace v polské větě. I když se autorka soustředila především na lexikální prostředky této funkce, správně chápe kvantifikaci jako nezbytnou složku sémantické struktury věty vedle predikátu, argumentu a modálního rámce. Její závaznost plyne z toho, že slovníková platnost substantivních lexémů je toliko intenzionální, užití v textu předpokládá vymezit jejich extenzi. S jemným smyslem pro rozdíly mezi logickým kalkulem a přirozeným jazykem (i když termínu kvantifikace užívá spíše v logickém než běžně lingvistickém smyslu, nejde totiž jen o počet předmětů) rozlišuje jednak kvantifikaci obecnou, a to distributivní (Každý člověk je smrtelný), kolektivní (Všichni pracovníci byli na schůzi) a intenzionální, tj. takovou, kdy se mluví spíše o druhu než o nějaké množině (Indiáni si ještě v Asii ochočili psa), jednak kvantifikaci partikulární; tam se uvažuje dimenze určenosti, uvnitř neurčenosti se pak rozlišuje, jde-li o tuto vlastnost vzhledem k adresátu, nebo i k mluvčímu; uvažují se ještě dva typy kvantifikace „logické“, tj. existenciálnost a částečnost, a konečně libovolnost. Lze ovšem namítnout, že uvedené rozdíly se netýkají vždy extenze, nýbrž též pragmatiky. Vedle toho bychom uvítali definici typů kvantifikace; jde totiž spíše o funkční než lexikální kategorii a přístup, který G. zvolila, neumožňuje ji odhalit, pokud se nevyjádří typickými prostředky.

Veden konceptem „funkčně sémantické kategorie“ Bondarkovy, pokusil se W. Gladrow (NDR)[64] registrovat prostředky, které má k dispozici ruština, aby zachytila protiklad určenosti. Je cenné, že se neomezil na prostředky lexikální, jako jsou ukazovací a neurčitá zájmena, nýbrž že hledal její signály i v syntaxi a morfologii. Za morfologický výraz považuje zejména gen. (obvykle chápaný jako partitivní) u tranzitivních sloves: On vypil moloko — moloka (srov. něm. Er trank (etwas) Milch — er trank die Milch (aus), — autor dokonce spojuje tento sémantický rys přímo s koncovkou -a.) Kritické připomínky však vyvolal názor, že neurčenost substantiva v objektu vyjadřuje i dokonavá slovesná forma, která jej řídí. Syntaktickým prostředkem je slovosled a větná intonace: substantivum konkrétní, v individualizované souvislosti je [+ určené], pokud je zmíněnými prostředky vyznačeno jako téma; pokud je rematické, pak má negativní hodnotu tohoto rysu. Na souhru obou typů prostředků ukazují i kontexty jako … on napisal otcu, čtoby prislal jej deneg na dorogu … Den’gi ona otdast. Autor však především neuvažoval ruský pořádek neutrální, a proto ani nemohl studovat konkurenci různých sémantických faktorů, které se tu mohou uplatnit.

Přesvědčivě popsala Z. Topolińska (Pol.)[65] ve svém výkladu hlavní sémantické kategorie, které se uplatňují v struktuře nominální fráze a jsou přitom gramatikalizovány. (Považuje nomin. frázi za produkt jednoho z dvou základních principů budujících text; druhý vytváří seskupení determinujících elementů kolem verba finita. Mezi sémantikou výpovědi a nomin. fráze jsou shody; v obou případech lze rozlišovat jednotky potenciální a aktuální, přičemž proces aktualizace má obdobnou povahu.) Takovou gramatikalizovanou kategorií je v prvé řadě určenost, [60]která vyjadřuje informaci o různém typu reference. Správně připisuje tyto vlastnosti jen frázi ve funkci argumentové. Pojetím, podle něhož „generičnost“ spojuje výlučně s funkcí predikativní (tzn. Lékař pomáhá nemocným interpretuje zásadně jako „jestliže je někdo lékař, pomáhá nemocným“), se však po našem soudu příliš vzdaluje jazykovým faktům.

K syntaktické problematice pak zcela organicky tíhlo vystoupení J. Mistríka.[66] Ukázal v něm, že spojky a spojovací výrazy koordinující lze spolu s některými částicemi shrnout do jediné třídy, protože jde vesměs o dvoufunkční slova, vyjadřující potenciálně jednak objektivní vztahy mezi složkami promluvy, jednak subjektivní postoj mluvčího. Proto je nazývá „modálními konektory“ (zařazuje k nim zejména slov. a, i, buď, ale, preto, predsa, veď, beztoho, nech aj.). Toto jistě přesvědčující pojetí dokládá též (snad až příliš mechanickými) distribučními kritérii: při transformaci řeči přímé do nepřímé zůstávají před hypotaktickou spojkou jako součást výpovědi o mluvčím (bylo by však možno namítnout, že zvukově patří k nepřímé řeči); o zásadně spojovací funkci svědčí zas to, že i když stojí na počátku věty (v té pozici bývají považovány za partikule), navazuje rovněž, a to buď na širší kontext, nebo na situaci. Inventář modálních konektorů se v slovanských jazycích stále obohacuje, zejm. z oblasti partikulí čistě modálních.

Velký zájem se pochopitelně soustředil na vztah mezi syntaxí a lexikálním významem slovesa. Kolektivní referát F. Daneše, Zd. Hlavsy a J. Kořenského[67] (mimochodem takových projevů týmové lingvistické práce se ozvalo několik, což je jistě potěšitelný přínos varšavského sjezdu) poukázal na centrální úlohu slovesa v struktuře české věty: předpokládá se, že schopnost slovesa vázat na sebe konstitutivní větné elementy na rovině formálně gramatické (valenční potenciál) je výrazem jisté syntakticky relevantní vrstvy v slovesných významech. Tato vrstva se popisuje pomocí elementárních sémantických relací (např. vlastnění, lokalizace, procesu, přechodu apod.) mezi proměnnými, které lze obsadit názvy objektů nebo vlastností, popř. též (rekurzívně) dějů nebo stavů. Takto konstruovaná „sémantická formule“ umožňuje konfrontaci jednak s formální strukturou věty, jednak — protože na vyšším stupni abstrakce formule reprezentuje celé třídy slov jistého sémantického typu — s různými lexikálními realizacemi. — Dvěma nejzákladnějšími takovými sémantickými relacemi se zabýval ve svém sdělení R. Mrázek.[68] V příspěvku o funkční distribuci esse a habere v slovanské větě řešil danou otázku na širokém slavistickém materiále; konstatoval, že konstrukce s esse a habere ve vzájemných vztazích jsou významným typologickým ukazatelem. Soustředil se na sémantiku příslušnosti, vlastnictví a existence. Sémantiku posidence klasifikuje na vlastní posidenci (zde se převážně uplatňuje sloveso habere, pouze u jaz. východoslov. dominuje esse), dále na semiposidenci, kde je sémantika posidence zatlačena do pozadí sémantikou jinou, např. příznaku „přivlastňované“ substance (zde je charakteristickým prostředkem jižních slov. jazyků konstrukce s dativem, srov. bulh. Liceto a bledo); konečně mluví o posidencializaci, ke které řadí konstrukce, jako je ruské Zavtra u nas voskresenije nebo české Dnes máme hezky. Diskuse k jeho referátu přinesla vedle dalších specifických faktů ze slov. jazyků i konfrontaci Mrázkovy materiálové analýzy s modely výrazně deduktivními, přičemž byly konstatovány shody v základních rysech.

O. Kade, W. Kade, W. Mühlner, D. Radtke (NDR)[69] usilovali objasnit teoretické základy aplikace valenční teorie pro účely překladu, v jejich případě pře[61]kladu z němčiny do ruštiny. To je úkol velmi zajímavý a užitečný, pokud bychom předpokládali využití toho všeho, co nejlepší práce o slovesné valenci dosud přinesly. Pohříchu však autoři valenční teorii chápou velmi zjednodušeně, nepřihlížejí ke komplikované stratifikaci principu slovesné valence, která byla právě v něm. lingvistice propracována, neodlišují kvantitativní, formálně gramatické a větněsémantické faktory valence, zejm. pokud jde o jejich význam pro teorii překladu. V tomto smyslu také vyzněla diskuse.

Sémantickou klasifikací sloves se zabývalo několik řečníků. T. Šeremetová (Jug.)[70] navrhla třídit ruská slovesa pohybu na základě kontextů, v nichž se vyskytují. Kritérii jsou pro ni přítomnost nebo nepřítomnost ukazatele ohraničenosti, resp. neohraničenosti děje v čase a prostoru. — C. Piernikarski (Pol.)[71] ve svém vystoupení pokračoval ve svých starších pracích a zabýval se klasifikací akčních sloves se zřetelem k potřebám slovanského vidu. V diskusi byl oceněn význam zkoumání poměru mezi obecnou klasifikací dějů a sémantikou slovesného vidu, referentova sémantická klasifikace byla konfrontována s klasifikacemi jiných autorů, zejm. s těmi klasifikacemi, které nepřikládají příznaku akčnost — neakčnost postavení hlavního klasifikačního principu třídění dějů.

Také morfologická problematika se soustředila převážně na sloveso; i tu se často zdůrazňovala syntaktická relevance kategorií. Výmluvným příkladem bylo vystoupení K. Pisarkové (Pol.).[72] Pokoušela se vyvrátit názor, že by polský (a snad vůbec slovanský) modus byl z formálního hlediska v prvé řadě jevem paradigmatiky slovesa. I v starší polštině je totiž podíl morfologie na vyjadřování neindikativních modů malý; rozmanité odstíny, jako např. prosbu, žádost, rozkaz, vědomí povinnosti apod., vyjadřovaly prostředky syntaktické a partikule (často lexikalizované syntaktické konstrukce, např. bodaj ze staršího Bog daj!). Malou diferenciační schopnost morfol. prostředků dokládá autorka i tím, že v starší polštině měl infinitiv — dnes vyjadřující výlučně jen důrazný příkaz — též význam prosby. — Modem se zabýval též referát P. Adamce.[73] Analyzoval v něm význam modálních sloves a jejich ekvivalentů, které mají význam možnosti a nutnosti. Rozlišuje přitom sémantické elementy modality Psb (možnost) a Nes (nutnost) a jejich tři modifikace: hypotetickou (lze ji postihnout parafrází „zdá se mi, že je možné …“ apod.), faktickou („konstatuji, že je možné …“) a postulovanou („soudím, že lze schválit, aby …“). Kombinací těchto elementů se vytvářejí formule, jež se připojují jako hloubkové predikáty k „diktu“, „propozicionálnímu obsahu“. Autor si dále všímá negace a kondicionálu: tu je třeba rozlišovat případy, kdy se tato sémantická modifikace vztahuje k modalitě a kdy přímo k diktu. Samo vyjádření modality je často mnohoznačné (u ne dolžen zjišťuje A. šest možných významů); avšak kombinace postulovaných sémantických prvků vytvářejí uspořádaný systém, umožňují bezpečnou diferenciaci významů a popis jejich vztahů. Pokud jde o identifikaci významu modálního prostředku ve výpovědi, děje se na základě různých kontextových a situačních ukazatelů. A. je klasifikuje a všímá si zejm. funkce aktuálního členění. Velmi podnětný referát se bohužel z časových důvodů nedočkal diskuse. — M. Grepl[74] v svém referátu srovnával tzv. reflexívní formy sloves (osobní i neosobní) s participii na -n, -t a s konstrukcemi s „všeobecným podmětem“. Jejich invariantní význam našel v tom, že agens děje nezaujímá tu místo gramatického subjektu (termín agens [62]je tu ovšem třeba chápat hodně široce; zahrnuje i nositele stavu). G. navrhuje rozlišovat jednoduché konstrukce dějové (O tom už bylo rozhodnuto; Sedělo se i na zemi) a konstrukce „dispoziční“ (Sedí se mi dobře; Ta knížka se dobře čte). Vyjadřování deagentnosti může být důležitým ukazatelem typologické různosti mezi slovanskými jazyky. Živá diskuse směřovala především k ujasnění rovinové příslušnosti klíčových pojmů a upozorňovala na formální i sémantické diference mezi studovanými konstrukcemi. — Vystoupení P. Sgalla, vypracované s J. Panevovou,[75] uplatnilo myšlenky z nedávno publikované knihy, kterou autoři vydali spolu s E. Benešovou pod titulem Čas a modalita v češtině.[76] Předložilo explicitní pravidla postihující vyjádření zejména časových vztahů v obsahovém plánu souvětí, které dosavadní gramatické popisy zachycovaly jen neúplně. V sdělení byly naznačeny i souvislosti mezi češtinou a ruštinou, které se týkají inventáře významových jednotek a možností jejich kombinací.

Také aspektologická problematika byla na sjezdu zastoupena v několika příspěvcích: nejobecnější sémantické vlastnosti slovanského vidu se pokoušel zachytit A. Bogusławski (Pol.),[77] o vzniku a vývoji vidové korelace hovořil J. Forsythe (V. Brit.),[78] zevrubnou práci srovnávací představil S. Ivančev (Bulh.),[79] zajímavý detail byl předmětem vystoupení W. Śmiecha (Pol.).[80] (Shromáždil doklady na to, že násobenost se jednoznačně vyrozumívá tehdy, jestliže sloveso nedokonavé je rozvito adverbiálním vyjádřením hranice činnosti, srov. přebíhal ulici dlouhými kroky — deseti kroky.)

Problémem stojícím i na hranici morfologie a syntaxe se zabýval R. Lötzsch (NDR).[81] Postuloval v svém referátu „kauzátora“ jako „participanta situace“ větou vyjadřované; kategorii kauzativnosti však uvažuje jenom tehdy, jestliže má jazyk k dispozici pro takový vztah i zvláštní paradigmatickou formu slovesa. Takové formy nachází L. zejména v lužické srbštině a v češtině (Otec si dává šít oblek od krejčího — otec je v autorově pojetí kauzátorem, krejčí agensem; u nepřech. sloves srov. luž. srb. Mać da doktorej (dat.) / doktora (akuz.) přińć), kde je jejich produktivnost prakticky neomezena. Charakteristický je pro tyto formy též význam faktitivnosti, nejen permisivnosti (který se objevuje i v jiných slov. jazycích). Lötzschův příspěvek provokuje ke konfrontaci s jazyky neslov., u nichž se kauzativita v širokém smyslu studuje zejm. ve spojitosti s tzv. pádovou gramatikou a kde se zdá zakládat i zvláštní typ diateze (srov. Vězňové pochodovali — Dal vězňům / vězně pochodovat a angl. The prisoners marched — He marched the prisoners).[82]

Morfologických kategorií jména si všímalo mnohem méně příspěvků. Dosti rozpačitý dojem vzbudil referát M. Zagórské-Brooksové (USA)[83] o úloze čísla a rodu v gramatické shodě podmětu a přísudku. Nepřinesl nic než několik základních pozorování o podmětech typu žena a muž — žena s mužem + min. čas [63]v polštině. Autorce se nepodařilo vyřešit, zda shoda je tu jevem sémantickým, nebo povrchovým, což — jak se zdálo — mělo být ústředním problémem.

E. V. Češková ve společném referátě s I. I. Revzinem[84] dále rozvíjejí významné práce, kterými v minulosti k prozkoumání pádové problematiky přispěli. Usilují o to, překonat rozpor mezi morfologickou a syntaktickou koncepcí pádu. Pádový morfém je chápán jako bilaterální znak, jehož denotátem jsou kontextově podmíněné sémantické a syntaktické pádové funkce. Sémioticky odpovídají těmto funkcím syntax a sémantika relací mezi predikátem a termíny. Jako znak má pádový morfém nejen význam (Bedeutung), ale i smysl (Sinn). Smysl pádového morfému je kontextově nezávislý, je dán soustavou opozic a je totožný s morfologickým významem pádu. Syntaktické funkce jsou dány funkcemi morfologických významů v textu. Morfologická forma má za úkol lišit pády v textu, morfologický význam reguluje možnosti užití pádů a fixuje sémantické rozdíly mezi pády. Autoři neztotožňují svůj pojem morfologického významu s Jakobsonovým pojmem „Gesamtbedeutung“, ve své vlastní klasifikaci užívají vedle binárních i ternární opozice. Je škoda, že referát nereagoval na literaturu, která v poslední době rovněž hledá řešení koncepčního a metodologického rozporu syntaktického a morfologického pojetí pádu a že referentka ve svém vystoupení ve srovnání s tezemi poněkud oslabila důraz na využití pojmů Bedeutung a Sinn v interpretaci pádové sémantiky; v diskusi pak nereagovala na ty příspěvky, které (v intencích tištěné podoby) obracely pozornost na otázku vztahů klasické a generativní teorie pádu a vůbec predikátového komplementu.

Příspěvků ryze syntaktické povahy nebylo mnoho, zato vynikaly závažností. R. Růžička (NDR)[85] ve svém referátě vycházel ze sedmi příkladů, které podrobil syntaktické a sémantické analýze. Šlo o přechodníkové konstrukce s vypustitelným tvarem slovesa být. Konstrukce jsou zajímavé z hlediska vztahu presupoziční propozice k propozici hlavní věty. Presupozice slouží systematickému odrazu „prostoru“ sémantické interpretace vztahu obou propozic v daných větách, který zahrnuje variabilitu od určité redundantnosti až k široké variativnosti. To je dáno tím, že příslušná konstrukce nutí mluvčího k výkladu vztahu obou propozic na základě sémantiky každé z nich. Při tom může být sémantický výklad závislý na stavu a úrovni poznatků, přesvědčení a názorů participantů události. Diskuse k referátu se podnětně zabývala obecnými otázkami lingvistické sémantiky, zejména její stratifikací a vztahy lingvistické sémantiky k sémantice myšlení, obsahů vědomí, situace, komunikačního aktu apod.

Referát N. Ju. Švedovové (SSSR)[86] se hlásí svými teoreticko-metodologickými východisky k tomu proudu současného syntakticko-sémantického bádání, který je v Sov. svazu zastoupen též pracemi V. G. Gaka, T. B. Alisové, N. D. Arutjunové, u nás pak skupinou F. Daneše. Sémantickou strukturu věty chápe jako její informační obsah, prezentovaný abstraktně jakožto „usouvztažnění“ typizovaných elementů smyslu; ten je součástí jazykového systému. Kategorie, které jsou složkou těchto struktur, mohou být na různém stupni zobecnění a abstrakce. Analýza se musí především zaměřit na zjištění a systematizaci základních, nejobecnějších kategorií, tj. těch, které korelují za prvé se složkami strukturního schématu věty (tj. gramatického vzorce), za druhé s obligatorními rozšiřujícími složkami a za třetí s neadverbiálními determinantami věty. Samo „strukturní schéma“ jakožto elementární gramatická organizace věty je faktorem relevantním i pro sémantickou [64]strukturu věty a nelze je omezovat jen na věty s verbem finitem. V rámci daného strukturního schématu lze určovat k němu příslušející sémantické typy vět na základě souboru příznaků pěti různých druhů: (1) lexikálně sémantického obsazení složek schématu; (2) charakteru subjektového nebo subjekto-objektového determinantu a dalších distributivních vlastností vět; (3) systému forem (paradigmatu); (4) stému pravidelných realizací (gramatických modifikací); (5) vzájemných vztahů. V souvislosti s tím Š. zdůrazňuje, že jazykovědný rozbor nepředpokládá rekurs k mimojazykové „struktuře situace“, nýbrž že má být založen na specificky jazykovém materiále. Jazykové významy neexistují samy o sobě bez gramatického ztvárnění, dilema „buď sémantika, nebo gramatika“ je v zásadě pochybené. Tak jako každý význam, tak také sémantika věty má reálné prostředky své „objektivizace“. Referát vzbudil živý ohlas.

J. Veyrenc[87] se v svém příspěvku zabýval neosobními infinitivními konstrukcemi v ruštině (např. Ivanu ne vernuťsja domoj), přičemž se zaměřuje na konfrontaci pozitivního a negativního modálního významu těchto konstrukcí. Jde o protiklad „nadobnosť“ (Devoir) — „vozmožnosť“ (Pouvoir). Je pochopitelné, že nejde o týž vztah jako v případě negativní transformace osobní konstrukce (Přijde domů — Nepřijde domů), neboť nelze říci, že platí vztah Devoir + NEG = Pouvoir. — V případě jiné syntaktické třídy, která rovněž vyjadřuje nemožnost (Eto dlja nas neizbežno / Nam ne izbežat’ etogo — autor soudí, že tu jde o protiklad mající charakter protikladu aktiva a pasíva —), je zajímavé, že základem je negativní konstrukce, pozitivní konstrukce vzniká na základě de-negativní transformace. Lze tedy počítat s tím, že negativní konstrukce může být základní, což opravňuje i denegativní transformaci. Ovšem v případě vztahu Devoir — Pouvoir nelze počítat ani s řešením NON-Pouvoir — NEG = Devoir. Řešení je v negaci negace (NON-Pouvoir + NEG = Devoir). V tom případě interpretujeme výraz nam pogibnuť jako nam NE ne pogibnuť. Podle autora je lexikálním ekvivalentem těchto konstrukcí nelzja ne, neobchodimo, neizbežno. Lze uzavřít, že modalita NON-Pouvoir je základem, z něhož se pomocí denegativní transformace derivuje jednak Pouvoir, jednak prostřednictvím negativní transformace záporného základu Devoir.

V příspěvku výmluvně nazvaném Die substantivische Satzform ukázala I. Zimmermannová (NDR)[88] na paralelismus mezi slovním spojením, jehož jádrem je deverbativní substantivum, a vedlejší větou. Srovnávané konstrukce jsou založeny na téže logicko-sémantické struktuře, jež může být vyjádřena s menší nebo větší explicitností. Autorka navrhla generativní procedury, které by z takové sémantické báze vyvodily lexikálně obsazené struktury vedoucí k variantním povrchovým reprezentacím. (V diskusi jsme upozornili na to, že takto formálně pojatá kondenzace nepostihne všechny možnosti „substantivní větné formy“, je třeba sledovat např. nejen vztahy věty Věřil, že jeho mužstvo zvítězí k větě Věřil ve vítězství svého mužstva, nýbrž též k větě Věřil v své mužstvo; i tu lze vysledovat jisté pravidelnosti, ovšem sémantického rázu.)

Vcelku přinesly příspěvky přednesené v této skupině některé nové pohledy zejm. na významovou výstavbu věty a souvětí a daly nepochybně impuls k dalšímu výzkumu. Bylo by potěšitelné, kdyby se promítly i v proponovaných syntaktických analýzách slovanských jazyků, o kterých se uvažuje v dnešní době na několika pracovištích.

Zdeněk Hlavsa - Jan Kořenský

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 1, pp. 48-64

Previous Vladimír Mach, Svatava Machová: Kontrastivní výzkum — pokračování konfrontačních metod české lingvistiky

Next Josef Vachek: První mezinárodní konference o historické lingvistice v Edinburghu