Jazyk a společnost

Vladimír Skalička

[Articles]

(pdf)

Язык и общество / La langue et la société

Otázka jazyka a společnosti má důležité, skoro klíčové místo v jazykovědě. Na tom, jak chápeme tuto otázku, může být zřejmé, jak se díváme na jazyk vůbec: Zdali jej chápeme jako něco zcela samostatného, odtrženého od vnějšího světa, nebo jako něco, co se světem úzce souvisí a má k němu přímý, mnohonásobný vztah.

Je jistě velmi mnoho dokladů o tom, jak jazyk s vývojem společnosti úzce souvisí. Přitom však je třeba se neustále zabývat i otázkou zcela opačnou. Velmi často se můžeme setkávat s názorem — jistě nesprávným — že všecko, co je v jazyce, je odrazem nebo dokonce napodobením něčeho ze společnosti. Je to názor přehnaný, který mechanicky přenáší to, co víme o společnosti, do jazyka. Příkladů takového přehánění je mnoho, ještě se o tom zmíníme. Někdy jde o případ skoro komický. Tak např. Baudouin de Courtenay vysvětloval existenci rodů v indoevropských jazycích přesexualizovaností starých Indoevropanů. Je však dobře známo, že jiné jazyky, náležející národům sexuálně nijak vlažným, rody nemají.

Souvislost mezi jazykem a společností není jednoduchá, nýbrž složitá. Na jedné straně vše, co se ve společnosti děje, se nějak projevuje v jazyce. Na druhé straně je jazyk samostatný útvar, který sice neustále přijímá impulsy ze života společnosti a sám přináší impulsy k jejímu vývoji, ale zároveň žije samostatně, podle svých potřeb. Jazyková problematika je složitá, mnohostranná, a proto v jednotlivostech si musíme dát dobrý pozor na to, jakým způsobem se společnost a jazyk stýkají.

Především jde tu o širokou oblast otázek, které se dají shrnout pod heslem tzv. jazykové různosti. Je dobře známo, že jazyky se od sebe liší a že také uvnitř jednoho jazyka jsou diference místní, dialektické a společenské. Rozdíly mezi jazyky a rozdíly uvnitř jazyků jsou zcela jasně v souvislosti s vývojem společnosti, jak je to vidět už z toho, že v některých dobách tyto rozdíly se rozrůstají, v jiných dobách zase klesají. V některých dobách dochází k jazykovému vyrovnávání. Tak je tomu v dobách velikých centralizovaných říší, kdy jednotlivé dialekty a jednotlivé jazyky mizejí. Tak to vidíme např. v říši římské, kdy mizely dialekty latinské, pak i jazyky s latinou příbuzné, tzv. jazyky italické, jako oskičtina a umberština, nakonec jazyky vzdáleně příbuzné nebo zcela nepříbuzné, jako etruština, galština v severní Itálii a Francii, jazyky Iberů ve Španělsku, punština v Tunisku aj. K podobné destrukci jazykových rozdílů dochází v moderní době. Např. Francie byla zemí s velmi bohatými rozdíly v dialektech. V nové době však se tyto rozdíly vyrovnávají. V severní Francii se diference již do značné míry vyrovnaly, v jižní Francii jde tento vývoj pomaleji.

Naopak zase v dobách společenské diferenciace se tyto rozdíly rozrůstají. Tak např. v době rozkladu říše římské dochází i k jazykovému rozkladu, který vrcholí vytvořením několika samostatných jazyků.

K tomu je třeba ještě poznamenat, že nejde tady o nějakou přesnou paralelnost, že v některých jazycích je proces sjednocování nebo rozlišování rychlejší, jinde pomalejší. Tak např. na Moravě jsou dialektické rozdíly silnější než v Čechách.

Další otázkou je, co se asi stane v dalším vývoji, kdy společnost celého světa se bude stále více a více sjednocovat. Je třeba čekat, že dojde i k jazykovému sjednocení, jak už to prorokoval J. A. Komenský.

Jiný okruh otázek se týká vztahu jazyka k nejazyku. To znamená, že se snažíme odpovědět na otázku, jak společnost a vůbec všechno mimo jazyk působí na jazyk, jak se v jazyce obrážejí vlastnosti společnosti.

[86]Je třeba říci, že skutečně vnější svět — a s tím také stav společnosti — na jazyk působí a utváří jej. To vidíme dobře na slovníku. Dobrý slovník nějakého jazyka je dobrým zrcadlem kulturního stavu příslušného národa. Uvedu drastický příklad: V latině existuje slovo spoliarium. Znamená jakousi šatnu, kde se gladiátoři oblékali, kam se zase vraceli nebo byli jako ranění přinášeni a kde byli dobíjeni. Je to součást terminologie gladiátorských her a dnes jistě nikdo nemá zájem o to, zavádět takové slovo do některého moderního jazyka. A tak jsou slovníky jednotlivých jazyků široké nebo úzké v jednotlivých oborech podle toho, jak to který jazyk potřebuje. Proto je v arabštině tolik slov pro velbloudy a jejich pěstování, v laponštině tolik slov pro soby. V jazycích severu (samojedské jazyky, jukagirština, čukočtina) je mnoho slov pro sníh a jeho odrůdy. U národů, kde přežívají zbytky rodového zřízení, je velmi bohatá terminologie příbuzenská. My, jak víme, vystačíme s několika slovy. O příbuzenské terminologii u australských Arantů nebo sibiřských Chantů a Mansijů je třeba psát celé studie. Ve své poslední historii jsme odstranili rozdíl mezi strýcem a ujcem, kdežto tam se jmenuje jinak otcův bratr starší než otec, otcův bratr mladší než otec, muž otcovy sestry, která je starší než otec nebo mladší než otec, matčin bratr, který je starší nebo mladší než matka, atd. Jsou prý v Jižní Americe tak malé národy, u nichž není zapotřebí osobních jmen — vyjádření příbuzenských vztahů postačí. Tak, jak lidé přecházejí na vyšší stadia společenských vztahů, tato komplikovaná terminologie se stává do značné míry zbytečnou a redukuje se. Tato redukce — jak na to upozorňuje B. Engels — se opožďuje za vývojem společnosti a tak máme např. v maďarštině, jazyku národa se starou kulturou na vysokém stupni společenského vývoje, stále ještě rozdíly jako bátya ‚starší bratr‘, öcs ‚mladší bratr‘.

Někdy se projevuje společenská situace v tom, jak se tvoří slova. Tak např. v latině nebo ve středověku se jmenuje nižší šlechtic podle svého vztahu ke koni: lat. eques, fr. chevalier, šp. caballero, něm. Ritter (od reiten ‚jet na koni‘). Sedlák je ten, kdo jde — i do boje — pěšky: pedö̅ — šp. peón. V staré turečtině střední Asie dokonce atsyz ‚bez koně‘ byl výraz pro ‚chudý‘. Turecky arkadaš ‚přítel‘ je vlastně ‚společník co do zad, spolehlivý‘.

Jde tedy jen o jednotlivé případy. Nemůžeme si myslit, že snad kterékoli slovo takto ukazuje něco ze sociálního života. Byla to chyba některých škol, že takto — možno říci nedočkavě — se snažily cokoli vykládat ze sociálního života. Většinou u slov jde jen o jednoduché vyjádření hlavních vlastností věcí, jako např. chytrost je od chytrý, království od král atd. Nic dalšího zde není.

Nalézání falešných vztahů mezi jazykem a společností se projevuje především v gramatice, v morfologii, syntaxi i v hláskosloví. Naprostí diletanti, ale i dobří jinak odborníci stále a stále, ať namátkou, nebo soustavně, uvádějí nové a nové doklady o takových souvislostech. Uvedu některé doklady drobné: Orientalista Kowalewski vykládá o arabštině, že je stejně nepravidelná, jako je nepravidelná arabská psychika — jaká je vidět např. v koránu. A. Sauvageot vykládá, že pravidelnost turečtiny, ba její jednotvárnost je přímo dána jednotvárností středoasijské stepi, odkud Turci přišli. Soustavně chtěl vysvětlit jazyk z různých společenských situací W. Humboldt. Pro něho, stejně jako pro jeho následovníky, byl jazyk výrazem psychiky příslušného národa. Rozdíly mezi jazyky byly prostě výrazem rozdílů psychiky. A tak jazyky flexívní, tj. jazyky Indoevropanů, musily být zcela jiné než jazyky izolující, jako je jazyk Číňanů, a docela už jiné než jazyky aglutinační, jako jsou jazyk turecký, mongolský a jiné. U Humboldta není sice nikde podrobně a přesně vysvětleno, o jaké souvislosti vlastně jde. Ale jeho následovníci, novohumboldtovci, se takovému vysvětlení blíží. Ať již jde o Weisgerbera, Whorfa nebo o celou školu sociolingvistickou, neustále se tu vracejí teze o tom, že v jazyce se projevuje sociální život národa. Nechci se tu zmiňovat o tom, co bylo správného na jejich výkladech [87]jiných. Ale tam, kde nalézali souvislosti společnosti a jazyka jevící se nějak na podobě jazyka, byli na špatné cestě. Tak se stává např., že některý lingvista nalézá v nějakém jazyku Tichomoří nepravidelnost u nějakého jazyka, kterým mluví národ s demokratičtějším zřízením, a pravidelnost u jiného jazyka a národa s autoritativnějším zřízením. Jinde se vykládá, že Švýcar je poučován dvakrát: v rodném dialektu o domácím světě, ve spisovné němčině o širém světě okolo.

Velmi často se vidí v rozdílech jazyků doklad různého stupně vývoje. V takovém případě se užívá často termínu jazyky primitivní. Myslí se tím jazyky patřící národům stojícím na nízkém stupni vývoje. Znamená to, že to, co se najde v těchto jazycích, považuje se za doklad jazykové primitivnosti, zvláště když se to rozchází s tím, co autor zná ze svého jazyka. Tak se vidí např. primitivnost v tzv. inklusivu a exklusivu, tj. rozdílu mezi ‚my s tebou‘ a ‚my bez tebe‘, a nevidí se, že stejný rozdíl je v jazyce, jako je indonéština nebo kečujština. Nebo se vidí primitivnost v tzv. ergativní konstrukci. A přece ergativní konstrukce je i v gruzínštině a v jazyce hindí.

Vztah jazyka a společnosti zkoumáme konečně tam, kde jde o uplatnění jazyka ve společnosti. Zde je rozhodně možno najít velmi mnoho poučného a je to věc důležitá jako úkol sociolingvistiky. Můžeme tu zjišťovat, jakou úlohu má jazyk v životě společnosti, jak napomáhá jejímu rozvoji. Můžeme vidět, jak se jazyk diferencuje podle toho, které třídě nebo které vrstvě společenské slouží. Můžeme vidět, jak se účastní lidské práce, popř. jak z ní mizí, atd.

Bylo mým úkolem v tomto výkladu ukázat, jaká je souvislost mezi jazykem a společností; dále pak, že tato souvislost není mechanická, vždy jednostejná, nýbrž že se mění, zmenšuje a zvětšuje, podle jednotlivých oborů jazyka.

 

R É S U M É

Sprache und Gesellschaft

Die Problematik des Zusammenhanges der Sprache und der Gesellschaft ist sehr wichtig. Oft aber finden Übertreibungen statt. So wird die Sprache manchmal als eine Wiederholung der Außenwelt und der Gesellschaft angesehen. Die Verschiedenheit der Sprachen wird durch die Situation der Gesellschaft stark beeinflußt: Die Geschichte kennt Zeitalter der Unifizierung (das römische Reich) und Zeitalter der Differenzierung (im europäischen Mittelalter). Was die Struktur der Sprache betrifft, beeinflußt die Gesellschaft die Lexik, weniger aber die Grammatik (verschiedene, oft phantastische Versuche müssen abgelehnt werden).

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 2, pp. 85-87

Previous Slavomír Utěšený: Jaromír Bělič šedesátiletý

Next Pavel Novák: K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu