K vertikálnímu rozvrstvení odborných jazyků

Lothar Hoffmann (Lipsko)

[Articles]

(pdf)

К вертикальному расслоению научных языков / La stratification verticale des langages professionnels

Odborné jazyky teoretických i aplikovaných věd ani jazyky technických a výrobních oborů netvoří absolutně jednotné realizační formy jazykového systému, nýbrž představují velmi diferencované, mnohovrstvé útvary. Vedle horizontálního členění, které v podstatě odpovídá mimojazykovému třídění na komunikační sféry a slouží k vzájemnému ohraničení jazyků jednotlivých oborů, se téměř u všech odborných jazyků dá zjistit i rozvrstvení vertikální; tím se teď budeme zabývat podrobněji.[1]

Mluvíme-li o vertikálním rozvrstvení, nemyslíme při tom ani na sociální stratifikaci nositelů jazyka, ani na jakékoli hodnocení jejich jednotlivých vrstev. Spíše se budeme snažit sledovat vzrůstající zpřesňování, kterého se dostává jazyku v odborné komunikaci v tím větší míře, čím dále tento jazyk proniká v souvislosti se stálým zdokonalováním jakožto nástroj poznávání a sdělování od konkrétního k abstraktnímu, od zvláštního k obecnému, od jevu k podstatě. V literatuře nacházíme k tomuto zkoumání různá východiska. Za jedno z nich je možno považovat Havránkovo dělení odborného jazyka na jazyk praktický a vědecký.[2] I hranice mezi přirozeným a umělým jazykem, na niž narazíme v některých vědních oborech, jakmile dospějeme k určitému stupni abstrakce, by mohla oddělovat dvě vrstvy odborných jazyků. Další diferenciace se různě odvozovala z Mackensenova[3] schématu odborné komunikace jako „proudového obvodu“: odborný jazyk — dílenský jazyk — spotřebitelský (popř. prodavačský[4]) jazyk. Tyto termíny nebyly zvoleny příliš šťastně, hlavně proto, že nevycházejí z jednotného klasifikačního hlediska: Termín odborný jazyk se orientuje na obsah, dílenský jazyk na prostředí a spotřebitelský (popř. prodavačský) jazyk na nositele komunikace.

Samozřejmě se ani zde — právě tak jako při horizontálním členění — nedospívá k jasnému vymezení. V literatuře se dosud neobjevily žádné metodické pokyny, které by v tomto ohledu mohly vést k cíli. O odborných jazycích v oblasti techniky tam H. Ischreyt píše (H. Ischreyt, l. c. v pozn. 4): „Technický jazyk se v posledních desetiletích v důsledku specializace opravdu rozštěpil ještě více než třeba jazyk právnický, lékařský atd. Zdá se, že to postihlo všechny vrstvy, takže jde skutečně o členění prostupující všemi vrstvami. Např. dílenský jazyk ve výpočetních střediscích, u jaderného reaktoru, v továrně na obráběcí stroje a v závodě zpracovávajícím plastické hmoty se sice liší pokaždé jinak, ale přinejmenším stejně výrazně jako jazyky vědecké od jazyků prodavačských v podnicích téhož oboru.“ Z tohoto citátu je dostatečně zřejmé, v jak značné míře přechází horizontální členění do vertikálního rozvrstvení a naopak. Přesto se chceme pokusit dospět k přijatelnému řešení tím, že za kritéria zvolíme stupeň abstrakce, formu vyjadřování prvků a vztahů, prostředí a účastníky komunikace.

[108]Nejjednodušší by bylo jednotlivé vrstvy přímo nepojmenovávat, ale označit je pouze symboly. Mohli bychom pak mluvit o vrstvách A, B, C, D, E nebo I, II, III, IV, V. Protože však tyto symboly samy nic nevyjadřují, museli bychom ke každému z nich připojit výklad. Ten by mohl být nejprve obecný, např. asi takovýto:

(1)	A = nejvyšší stupeň abstrakce
	B = velmi vysoký stupeň abstrakce
	C = vysoký stupeň abstrakce
	D = nízký stupeň abstrakce
	E = velmi nízký stupeň abstrakce

Z toho by se dalo stále ještě málo poznat. Pravděpodobně se nemůžeme vzdát charakterizování formy vyjadřování prvků a vztahů, při němž by si bylo možno představit např. toto rozvrstvení:

(2)	A =	umělé symboly pro prvky i relace
	B =	umělé symboly pro prvky; přirozený jazyk pro relace (syntax)
	C =	přirozený jazyk s velmi vysokým podílem odborných názvů a striktně určenou syntaxí
	D =	přirozený jazyk s vysokým podílem odborných názvů a s poměrně volnou syntaxí
	E =	přirozený jazyk jen s několika termíny a volnou syntaxí

Doplníme-li ještě prostředí, v němž se těchto jazykových vrstev užívá, dospějeme k tomuto třídění:

(3)	A = základní teoretické vědy
	B = experimentální a technické vědy
	C = aplikované vědy a technika
	D = výroba (materiální produkce)
	E = spotřeba

Jestliže vezmeme ještě v úvahu i nositele nebo účastníky komunikace, dostaneme další rozvrstvení:

(4)	A =	vědci ↔ vědci
	B =	vědci (technici) ↔ vědci (technici) ↔ vědecké a technické pomocné síly
	C =	vědci (technici) ↔ vědečtí a techničtí vedoucí výroby
	D =	vědečtí a techničtí vedoucí výroby ↔ mistři ↔ odborní dělníci (zaměstnanci)
	E =	zástupci výroby ↔ zástupci obchodu ↔ spotřebitelé ↔ spotřebitelé

Tyto čtyři stratifikace se dají snadno pouhým sečtením znaků jednotlivých vrstev shrnout do stratifikace jediné; při tom se neprojeví žádné rozpory, třebaže jednotlivé znaky postihují zcela odlišné stránky komunikačního aktu:

A = (1) nejvyšší stupeň abstrakce, (2) umělé symboly pro prvky i relace, (3) základní teoretické vědy, (4) vědci ↔ vědci;

B = (1) velmi vysoký stupeň abstrakce, (2) umělé symboly pro prvky, přirozený jazyk pro relace (syntax), (3) experimentální a technické vědy, (4) vědci (technici) ↔ vědci (technici) ↔ vědecké a technické pomocné síly;

C = (1) vysoký stupeň abstrakce, (2) přirozený jazyk s vysokým podílem odborných názvů a striktně určenou syntaxí, (3) aplikované vědy a technika, (4) vědci (technici) ↔ vědečtí a techničtí vedoucí výroby;

D = (1) nízký stupeň abstrakce, (2) přirozený jazyk s vysokým podílem odborných názvů a s poměrně volnou syntaxí, (3) výroba, (4) vědečtí a techničtí vedoucí výroby ↔ mistři ↔ odborní dělníci (zaměstnanci);

[109]E = (1) velmi nízký stupeň abstrakce, (2) přirozený jazyk s několika odbornými názvy a volnou syntaxí, (3) spotřeba, (4) zástupci výroby ↔ zástupci obchodu ↔ spotřebitelé ↔ spotřebitelé.

Všechny tyto přehledy vertikálního rozvrstvení odborných jazyků počítají se zjednodušováním a mají zčásti virtuální charakter. To znamená:

1. Odborný jazyk může, avšak nemusí mít všechny vrstvy (A—E). Existují vědní obory, které nikdy nepronikají až do výroby, a naopak existují výrobní oblasti, které vůbec nepracují s vlastním vědeckým výzkumem. — Některé vědní obory nepostupují ve svých abstrakcích nutně až ke stupni A.

V uvedeném schématu se mluví jen o výrobní sféře, avšak lze je přenášet i do jiných komunikačních oblastí. Pojem výroba by se nahradil pojmem (společenská) praxe. Možná, že by se měl pojem výroba vůbec nahradit pojmem produktivní (společenská) činnost. To platí např. pro odborný jazyk z oblasti politiky, kultury i celé řady společenských věd. Tak by se pro filosofii a historické vědy mohl považovat stupeň C za další vzdělávání vedoucích politických pracovníků (stranická škola, marxistické kolokvium aj.). Vrstva D se uplatňuje především v denní politické přesvědčovací činnosti (agitace a propaganda) a ve vrstvě E je konečně obsažen rozhovor o aktuálních politických problémech. V hudbě, kde bychom se mohli dohadovat o tom, patří-li „notový jazyk“ a „kompozice“ do vrstvy A, se uplatní vrstvy B a C převážně ve výuce hudební teorii. Do vrstvy D by patřilo např. dorozumívání mezi členy některého orchestru nebo pěveckého sboru, do vrstvy E výměna názorů mezi návštěvníky koncertu, přívrženci beatové hudby apod. Do vrstvy E patří ostatně také rozmluvy pacientů o chorobách, diváků o sportu, lidí, kteří potřebují ošacení, o módě atd. Bude úkolem dalších dílčích výzkumů, aby tento obraz doplnily.

Pro každý odborný jazyk se dá z hlediska úplnosti vertikálního rozvrstvení navrhnout jednoduchá matice, např.:

A—		A+
B+		B+
C+	nebo	C—	atd.
D+		D—
E+		E—

2. Vrstvy se v konkrétním komunikačním aktu, popř. v jazykovém textu, jen zřídkakdy vyskytují v čisté podobě. Když matematik popíše celé stránky rovnicemi, přechází znovu k přirozenému jazyku. Logik vysvětluje své formalizované výrazy pomocí prostředků přirozeného jazyka. Lékař „překládá“ pacientovi svou diagnózu z vrstvy C do vrstvy D. Sociolog zařazuje do svého textu statistické vzorce a hodnoty. Ekonom zvyšuje názornost svého slovního sdělení pomocí diagramů atd. I ve vrstvě D, a to i v jejích mluvených projevech, mají závažnou úlohu čísla, vzorce, výkresy atp.

3. Šipky recipročních vztahů neplatí jen pro každý označený pár komunikačních partnerů, ale pro všechny páry uvedené pod číslem (4) ve stejné vrstvě (srov. zvláště vrstvy D a E). Kromě toho by podrobnější výčet dalších účastníků komunikačního procesu silně zmenšil přehlednost schematického vyjádření. Ve vrstvě C neexistují ovšem jen jazykové kontakty mezi vědci (techniky) na straně jedné a vědeckými a technickými vedoucími výroby na straně druhé, ale také mezi vědci, mistry, dělníky a jinými zaměstnanci. Nám tu jde jen o hlavní směr.

4. Pojem odborné názvy se tu chápe velmi široce. V podstatě se tím míní veškerá odborná slovní zásoba, ať už je přesně vymezena a normována, nebo není. Že vzhledem k užívání a k chápání sémantických znaků nebo — řečeno jinak — vzhledem k pojmové stránce termínu jsou mezi vrstvami C, D a E velké rozdíly, to bylo už dost často zdůrazněno.

[110]5. Pod pojmy relace a syntax rozumíme v podstatě totéž. O „relacích“ mluvíme tehdy, jsou-li vyjádřeny vztahy mezi jednotlivými znaky pomocí symbolů (=, ≦, ≧, ⩠, ⋃, ⋂, ⊇ aj.), o „syntaxi“ tehdy, vyjadřují-li se vztahy pomocí prostředků přirozeného jazyka. Se „striktně určenou syntaxí“ se setkáváme tehdy, vyjadřují-li se stejné logické vztahy stejnými syntaktickými konstrukcemi; „poměrně volná syntax“ připouští syntaktická synonyma, „volná syntax“ charakterizuje především mluvené projevy, vyznačuje se tedy odchylkami od normálního pořadí větných členů, neúplnými nebo agramatickými větami apod.

6. Můžeme mít různé názory na to, zda je správné zahrnovat do našeho zkoumání odborných jazyků i vrstvu A, vzhledem k tomu, že v ní přece nejde o znaky přirozeného jazyka. Rozhodli jsme se pro to hlavně ze tří důvodů: a) Znaky umělých jazyků neexistují nezávisle na jazyce přirozeném. b) Kdybychom ji opomenuli, zanedbali bychom tak důležitou formu materializace odborných obsahů vědomí, bez níž není odborná jazyková komunikace v některých vědních oborech vůbec možná. c) V aplikované lingvistice dosahuje tato vrstva stále většího významu, především při automatickém zpracovávání informací a v dokumentaci, ve statistické lingvistice, v programování výuky cizím jazykům atd. Pro vícejazyčnou komunikaci a pro výuku cizím jazykům je důležité i to, že odborník musí být schopen správně přečíst a vyslovovat matematické vzorce, značky chemických sloučenin, logické výrazy apod.

7. Víme, že ve vrstvách D a E se v hojném počtu vyskytují i metafory, slangové výrazy, vulgarismy a podobné jevy, avšak těch si zde nevšímáme. Kromě toho bychom mohli i pochybovat o tom, zda vrstva E ještě patří k jazykům odborným.[5] Zde jsme v podstatě už na přechodu k tzv. jazyku „obecnému“. Vycházíme-li však z horizontálního členění podle komunikačních oblastí, které odpovídají jednotlivým oborům, pak se v jazykovém dorozumívání ve vrstvě E hovoří právě také o věcech, a to o těch, které se vyrobily v oblasti působení vrstvy D (ve výrobní sféře).

Trochu jinak je tomu s přenášením významu — často v ironickém smyslu — při užívání prostředků odborného jazyka mimo jejich původní komunikační sféru. Není nezbytně nutné hodnotit tyto jevy jako přejímání do obecného jazyka. V mnoha případech jde o přecházení do jiné komunikační sféry. Díváme-li se na tyto jevy takto, můžeme lépe vysvětlovat i účinek přejatých jazykových prostředků v novém, podstatně jiném okolí: Spočívá v kontrastu, v neadekvátnosti a v neobvyklosti.

Vraťme se však k našemu celkovému přehledu a ozřejměme si jednotlivé vrstvy odborného jazyka několika příklady:

A:	H∞ =	lim	Hn (Shannonův vzorec k určení entropie jazyka) nebo
		n → ∞
	a2 + b2 = c2 (Pythagorova věta).

B: Je-li a menší než b a b menší než c, pak je i a menší než c.

Koncem první sekundy činí rychlost (asi) 10 m, koncem druhé sekundy 20 m, koncem třetí sekundy 30 m … koncem t-té sekundy v_t = g . tm (vždy za sekundu).

C: Eruptivní protuberance se skládají hlavně z vodíku, hélia a ionizovaného kalcia, tj. z atomů vápníku, od nichž se odštěpily elektrony.

V socialistickém hospodářství se zespolečenštěním výrobních prostředků likvidují takové barometry buržoazního hospodářského života, jako jsou spontánní výkyvy tržních cen, míra zisku, úrok, kursy akcií, jimiž se řídí kapitalisté, když ukládají svůj kapitál do toho nebo onoho výrobního odvětví.

D: Ohněte střihací list tak, aby se třmenové svorky octly na vnitřní straně; pak jej zaveďte zdola do rámu hlavice, aby se příslušný otvor listu nacházel nad svorkovou spojkou.

Vezmi dvanáctku klíč, dobře dotáhni matky a promaž všechny tlakové mazničky.

[111]E: Zde na zadní stěně televizního šasi jsou umístěny síťové pojistky a anodová pojistka; než začnete vyměňovat pojistky, musíte vytáhnout síťovou zástrčku ze zásuvky, povolit čtyři šrouby a vyjmout zadní stěnu.

Nový model Moskvič 412 je vybaven motorem s vrchovou pětiložiskovou vačkovou hřídelí, má obsah válců 1478 cm³, zesílenou spojku a plně synchronizovanou převodovku.

Chceme-li po tom všem přece jen najít pro jednotlivé nepříliš heterogenní vrstvy odborných jazyků pojmenování, nabízí se nám kritérium prostředí, širokého rámce, v němž probíhá jazyková komunikace, jako nejvhodnější základ, který vylučuje i překrývání s členěním horizontálním. Mohli bychom tedy uvnitř jednotlivých odborných jazyků i v celé odborné stylové sféře mluvit o těchto pěti hlavních vrstvách:

A jazyk základních teoretických věd

B jazyk experimentálních a technických věd

C jazyk užitých věd a techniky

D jazyk výroby (materiální produkce)

E jazyk spotřeby (konzumpce)

Toto rozdělení je sice zřetelnější a jednotnější než dosavadní a po předchozích výkladech by mělo být jasné, co se jednotlivými vrstvami míní, ale úplně uspokojit přece jen stále ještě nemůže, protože žádná z vrstev se nevyskytuje v čisté podobě. K nejsilnějším interferencím dochází mezi vrstvami A, B a C; zřetelněji ohraničitelné, i když v materiálu obtížněji postižitelné jsou vrstvy D a E. Vrstva A by se dala zcela jednoznačně určit jen tehdy, kdyby se pod tímto pojmem rozuměl (jak jsme to praktikovali u druhého kritéria) jazyk složený jen z umělých symbolů; pak bychom tuto vrstvu však nemohli označit termínem jazyk základních teoretických věd, protože i tento jazyk užívá prostředků přirozeného jazyka. Potíže s pojmenováním nám však nesmějí zastřít skutečnost, že existuje vertikální rozvrstvení odborných jazyků, jehož podstatné znaky jsme podle našeho názoru uvedenými čtyřmi kritérii dokázali vystihnout.

(Z německého originálu přeložil A. Tejnor)

 

R É S U M É

Zur vertikalen Schichtung der Fachsprache

In den Tagen vom 14.—15. 11. 1973 wurde an der Landwirtschaftlichen Hochschule in Prag ein Kolloquium über Stil und Kultur der Fachsprache abgehalten. Lothar Hoffmann aus Leipzig versuchte in seinem Referat, die zunehmende Präzisierung zu verfolgen, die die Sprache in der fachlichen Kommunikation erfährt, je weiter sie vom Konkreten zum Abstrakten vordringt. Als Kriterien der vertikalen Gliederung wurden die Abstraktionsstufe, die äußere Sprachform, das Milieu und die Teilnehmer an der Kommunikation gewählt.

Zusammenfassung der vier Stratifikationen:

A = (1) höchste Abstraktionsstufe, (2) künstliche Symbole für Elemente und Relationen, (3) theoretische Grundlagenwissenschaften, (4) Wissenschaftler ↔ Wissenschaftler;

B = (1) sehr hohe Abstraktionsstufe, (2) künstliche Symbole für Elemente, natürliche Sprache für Relationen (Syntax), (3) experimentelle und technische Wissenschaften, (4) Wissenschaftler (Techniker) ↔ Wissenschaftler (Techniker) ↔ wissenschaftlich-technische Hilfskräfte; C = (1) [112]hohe Abstraktionsstufe, (2) natürliche Sprache mit einem sehr hohen Anteil an Fachterminologie und einer streng determinierten Syntax, (3) angewandte Wissenschaften und Technik, (4) Wissenschaftler (Techniker) ↔ wissenschaftliche und technische Leiter der materiellen Produktion; D = (1) niedrige Abstraktionsstufe, (2) natürliche Sprache mit einem hohen Anteil an Fachterminologie und einer relativ ungebundenen Syntax, (3) materielle Produktion, (4) wissenschaftliche und technische Leiter der materiellen Produktion ↔ Meister ↔ Facharbeiter (Angestellte); E = (1) sehr niedrige Abstraktionsstufe, (2) natürliche Sprache mit einigen Fachtermini und ungebundener Syntax, (3) Konsumption, (4) Vertreter der materiellen Produktion ↔ Vertreter des Handels ↔ Konsumenten.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 2, pp. 107-112

Previous Ludmila Uhlířová: O vztahu sémantiky příslovečného určení k aktuálnímu členění

Next Jiřina Novotná-Hůrková: K výslovnosti některých souhláskových skupin a tzv. rázu v češtině