Ze VII. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě

Josef Filipec, Alois Jedlička

[Rozhledy]

(pdf)

Из 7-ого международного съезда славистов в Варшаве / Le VIIe Congrès international des Slavisants à Warsowie

IV. Problematika lexikologie, tvoření slov, lexikální sémantiky a lexikografie

 

Z 334 jazykovědných résumé referátů a sdělení otištěných v sborníku VII. MKS ve Varšavě (ne všechny byly předneseny) týkalo se uvedené problematiky nejméně 67, tedy asi jedna pětina. Bylo rozvinuto bohaté spektrum dílčích otázek a lze jen litovat, že nebylo v moci organizátorů kongresu pokusit se o jejich soustředění v jisté okruhy, o jejich hierarchizaci podle závažnosti tématu a jeho řešení, jakož i o jejich prodiskutování. Na program se tedy dostaly otázky jak důležité, tak i podružné.

[145]Velkým přínosem proti dřívějším kongresům se ukázala existence Mezinárodní lexikologicko-lexikografické komise (MLLK) při MKS, jejíž úspěšné první zasedání bylo v lednu 1973 ve Smolenicích. Tato komise, jejímž předsedou je V. Blanár, zastupovaný Š. Peciarem, ve Varšavě za předsedání J. Horeckého přijala plán pracovního zasedání v r. 1974 (bohužel se neuskuteční v Temešváru v RLR), soustředěný k třem bodům: sémantická analýza lexikálních jednotek, systém v slovní zásobě a jeho pojmosloví a otázky konfrontace jazyků, počítaje v to i kontakty mezi jazyky a problematiku etymologickou. Uveďme ještě, že všechna tato témata vyplynula právě i z práce českých a slovenských lexikologů, kteří uvedené stěžejní otázky rozpracovávají.

V popředí teoretického zájmu stojí stále lexikální sémantika, která je dnes — nejen podle našeho názoru — na jakési křižovatce. Směr k interpretační sémantice v rámci generativní gramatiky není dnes už ani v USA jednoznačný[89] a i my k němu máme podstatné výhrady. Doklad tohoto tvrzení je možno vidět i v referátu Z. F. Oliveriuse, bohužel nepředneseném;[90] je v něm řada cenných postřehů, avšak vůbec nepřihlíží k domácí literatuře a vyúsťuje v konstatování, že význam slova lze určit ve třech krocích, a to na základě výzkumu morfémů a pak další konkretizací (třetí krok se neuvádí): např. tele-viz-or obsahuje prvky ‚vzdálenost‘ — ‚vidění‘ — ‚činitel‘. To ovšem staví na hlavu fakt, že významy morfémů lze vyvodit z významu okolí, tj. v případě morfému slova, popř. syntagmatu (srov. k tomu dále práci E. Fodorové). Není také jasné, proč autor zavádí u slova želt-in-a, uvedeného v Slovníku spisovné ruštiny jako zastaralé se synonymem želtizna ‚želtyj cvet, ottenok‘, prvek ‚jediničnyj predmet‘, u slova televizor však nikoli, ačkoli by to bylo ještě oprávněnější. Je jistě metodicky správné, že sémantická analýza se uvádí ve vztah s morfematickým členěním slov, ale je toto členění jasné běžnému uživateli jazyka u slov typu televizor?

Na tvoření slov se zakládal referát J. Horeckého.[91] Podle něho je možný generativní popis slovníku pomocí hierarchicky uspořádaných sémantických rysů, jako je stav-činnost, aktivní a pasívní vztah k činnosti, možnost-nemožnost, přímý vztah k agentu-okolnost činnosti, normální stupeň-intenzívní stupeň činnosti ap. Tento pokus však nepovažujeme za zdařilý, pokud jde o generativnost, protože tu nejde o zahrnující hierarchii rysů, nýbrž o jejich střídání. V příspěvku vidíme protimluvy.

Otázkám tvoření slov byl věnován větší počet referátů. Jen bibliografie prací týkajících se především polštiny obsahuje 525 záznamů.[92] Její cena je též v tom, že obsahuje velmi cenný věcný rejstřík. Významná je též publikace varšavské university o otázkách tvoření slov, obsahující referáty z konference konané v r. 1972 a cennou diskusi.[93] V této publikaci jsou např. charakterizovány hlavní směry metodologického přístupu k otázkám tvoření slov — kromě metody distribuční je to i přístup generativní. O ten se např. pokouší s využitím německé práce Wurzelovy v Studia grammatica VIII (necituje se však práce Motschova uvedená u Dokulila, 1964) R. Laskowski (Pol.).[94] I když jsou práce polské školy orientovány syntakticky, ukazuje se, že ani v Polsku není jednoznačně rozhodnuta otázka místa tvoření slov a zvláště otázka vztahu slovotvorných a sémantických tříd. Pojetí [146]polské školy, počítaje v to i Kuryłowicze, aplikuje ve svém příspěvku i S. Karolak (Pol.),[95] vysvětlující transkategorizaci a sémantické variace jí způsobené jako důsledek syntaktické derivace, a s jistými výhradami a se zjednodušením onomaziologických kategorií Dokulilových i Francouz F. Gréciet.[96] V podstatě kritické stanovisko Dokulilovo[97] k syntaktickému pojetí omezuje R. Zimek[98] poukazem k sémantické povaze hloubkové struktury některých syntaktických konstrukcí, které lze považovat za transformy motivovaných pojmenování, a to nejen substantiv, ale i adjektiv a denominativních sloves. Přestože se Zimek dovolává některých severoamerických a sovětských autorů, zvláště Šaumjana a Sobolevové, domníváme se, že neotřásl Dokulilovou teorií.[*] Např. výraz listonoš (s. 313) není každý nosič listů, tím může být např. i pes. Tu by bylo třeba dohodnout se na definici hloubkové struktury a jejího vztahu k smyslu výpovědi.

Velmi dobrou úroveň měl příspěvek E. Fodorové (Rum.),[99] známé už z pražského slavistického kongresu. Její práce vyniká znalostí a zhodnocením příslušné odborné literatury — mimo jiné navazuje na stále cennou studii G. O. Vinokura Zametki po-russkomu slovoobrazovaniju z r. 1946, znovu vydanou ve výboru jeho prací z r. 1959. Autorka se soustředila na otázku vnitřní valence (spojitelnosti) motivovaných slov a považuje za podstatný vztah invariantního motivujícího základu a jeho distinktivního příznaku (např. u slova les je to příznak konkrétního předmětu) k motivovanému základu (např. lesnik). Potěšitelné na všech těchto pracích je i konfrontační hledisko a zřetel k jazykové typologii, uplatňované ovšem v různé míře. To platí i o dílčím příspěvku M. O. Malíkové,[100] analyzující za pomoci symboliky čtyři typy složenin s první částí málo-/malo-.

Velmi náročné cíle si klade pracný a převahou popisný příspěvek ukrajinské bohemistky a slavistky V. T. Kolomijcové[101] o rozvoji tvoření slov v osmi slovanských jazycích. Autorka prozkoumala asi osm tisíc neologismů, které vznikly domácím tvořením, kalkováním a přejetím. Tyto novotvary patří čtyřem pojmenovacím druhům slov, přičemž na substantiva připadá 60 až 80 %, a u všech druhů slov se uvádějí spojení slov (pres-centr), složeniny, zkratky, sufixy, prefixy a bezafixové tvoření. Terminologickým neologismům věnovala pozornost M. Dumitrescu (Rum.).[102]

Několik referátů bylo věnováno vztahu tvoření slov a stylistiky. Platí to o sdělení G. P. Neščimenkové (SSSR),[103] založeném též na studiu a podnětech získaných v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Předmětem autorčina zájmu jsou především substantivní a adjektivní deminutiva a intenzifikační adjektiva, popř. příslovce, tvořená pomocí doplňujících formantů, popř. „navlékáním“ a vkládáním [147]morfémů (přepřejemný, maliličký). Autorka upozornila též na zkracování slov připojováním jiného sufixu, typické zvláště pro hovorový jazyk a slang (ředitel-říďa, plovárna-plovka ap.). Augmentativy a pejorativy z konfrontačního hlediska se zabývaly dva referáty, bulharský a jugoslávský.[104]

Referáty a sdělení nebyly na kongresu vždy přijímány jen s poklidným souhlasem. Tak např. došlo k diskusi o dvou koncepcích funkce slovesných předpon. Propracovanou koncepci, syntézu řady předchozích analytických prací, přineslo sdělení E. Sekaninové.[105] V konfrontačním pohledu lze rozlišit tři typy slovesných předpon: obměňující lexikální význam jednoduchých sloves, označující jednotlivé fáze slovesného děje a prostě vidové. — Dánský lingvista a překladatel z češtiny Chr. Hovgaard,[106] opírající se především o údaje slovníků, přecenil kvantitu sloves s předponou o-/ob- vyjadřujících dokonavost; to bylo výše uvedenou autorkou kritizováno.

Zajímavý byl příspěvek S. Rosponda (Pol.),[107] poukazující na souvztažnost i specifičnost tvoření vlastních jmen proti apelativům. V souvislosti s motivovanými jednotkami je třeba připomenout referát W. Cienkowského (Pol.),[108] který se pokusil zpřesnit typy motivace, jak je známe např. z Ullmanna aj. Motivovanými i nemotivovanými lexémy a možností formálního popisu odvozenin se zabývala také zmíněná už J. Puzyninová[109] a rozlišila souřadně, podřadně a vzájemně motivované lexémy.

Otázka motivace je na místě i u frazeologických jednotek, jimž bylo věnováno několik referátů. Nejdále asi postoupila práce St. Skorupky (Pol.), autora dvousvazkového Słowniku frazeologicznego języka polskiego (Varšava 1967—8), který se zabývá konfrontační frazeologií slovanskou.[110] V referátu pro varšavský kongres poukázal na některé typy gramaticko-sémantické idiomatičnosti, především na konstrukční a syntaktické rozdíly v jednotlivých jazycích. Ve frazeologii je ovšem třeba zvláštní opatrnosti a dobré znalosti materiálu, jeho úplnosti, stylistických charakteristik (v češtině je např. ochořeti kniž., onemocnět však běžné, srov. s. 225), je třeba vycházet ze znalosti úzu, přihlížet k polysémii, rozlišovat mezi jazykem a metajazykem (povalovat se expr. proti výkladovému spojení ‚trávit čas zahálkou‘, s. 256) atd. Autorova výzva k intenzívnější práci na tomto poli je oprávněná, protože rozpracovanost např. české frazeologie, pokud jde jak o excerpci materiálu z textů, tak o jeho teoretický popis, je nedostačující. Nejdále v tomto ohledu je ruština, kde se připravuje speciální frazeologický slovník a příslušná teorie se rozpracovává např. v pracích Babkinových, Rojzenzonových aj. Zvlášť ostře osvětlil problematiku frazeologie referát N. I. Tolstého (o. c. v pozn. 31), který předvedl na příkladu frazeologismu, majícího v Západním Polesí formu na čórnyj paz’ur (n’ogoť) ‚ani co by se za nehet vešlo‘, složitou a obtížnou problematiku rekonstrukce frazeologie a zvláště zjištění prvotního významu (pravýznamu). Domýšleje podněty Meilletovy a Benvenistovy dovodil, že jen na základě synchronní textové analýzy lze přejít k výzkumům etymologickým (s. 275), že je třeba vyhnout se, především zřetelem k nářečnímu materiálu všech slovanských jazyků, popř. i jazyků baltských a indoíránských, možnému vlivu jazyků západoevropských a na druhé straně vlivu turečtiny a arabštiny, a tím vyloučit časté možnosti kalko[148]vání. Tolstého práce vždy vynikají nejen erudicí a znalostí materiálu, ale i pojmovou a terminologickou přesností. Je potěšitelné, že jeho koncepce frazeologismu (frazému) je ve shodě s naším pojetím, podle něhož nejde o spojení „slov“, ale o spojení lexémů (lexik. forem) s příslušným významem, odlišným od významu jednotlivých lexémů, pokud tvoří i samostatné lexikální jednotky.

Ve světle těchto hlavních referátů týkala se další tři sdělení jen dílčích otázek. A. Menac (Jug.)[111] upozornil na rozsáhlé přejímání a kalkování frazeologie v ruštině a chorvatštině, K. Ničevová (Bulh.)[112] se zaujala dvěma typy syntaktické frazeologie, příznačnými pro hovorový jazyk, a E. Ehegoetz (NDR)[113] v souvislosti s připravovanou koncepcí polsko-německého slovníku frazeologického osvětlil otázku úplných a částečných ekvivalentů a synonym.

Bylo už naznačeno, že mnohé referáty sledovaly danou problematiku z hlediska více slovanských jazyků. Konfrontace v slovní zásobě se týkal příspěvek J. Filipce,[114] poukazující na metodologickou souvislost vnitrojazykové a mezijazykové konfrontace, dovozující nutnost mnohoaspektové analýzy lexikálních jednotek v dílčích systémech a podsystémech a soustřeďující se na analýzu významu v distinktivní rysy (sémy), na postižení významového prvku společného podsystémům dvou i více jazyků a na vztahy mezi dílčími podsystémy (slovesa polohy, změny polohy a pohybu).[115]

Životnost konfrontační tematiky dosvědčila nejen diskuse k tomuto příspěvku, ale i několik dalších sdělení. Byl to především metodologicky původní, i když tematicky užší výklad G. Spiesse (NSR),[116] pracující zcela obdobnou metodou s tím rozdílem, že vycházel z tradice německých teorií o jazykovém poli a analýzu v sémantické prvky nahradil metodou tzv. parafrází, a sdělení V. Budovičové,[117] přenášející konkrétní situaci našich dvou jazyků do obecnější roviny. Jako zdroje lexikálního pohybu uvedla jevy expresivity, překlad, napětí systému dvou jazyků v kontaktové situaci a působení modelů.[118] — Dílčí tematiky podsystémů se týkalo ještě sdělení T. Šeremetové (o. c. v pozn. 70), jejíž v podstatě distribuční analýzu sloves pohybu lze chápat jako doplněk zjištění v našem referátě, a pokus J. L. Listona (USA)[119] o strukturní analýzu sémantického pole částí těla. Konfrontační zaměření mělo ještě několik dalších referátů a sdělení, které budou uvedeny dále pod jednotlivými druhy slov v části týkající se vztahu slovní zásoby a gramatiky. Zde zasluhuje ještě zmínky referát V. Vascenca (Rum.)[120] o mezijazykové homonymii.

[149]Je pochopitelné, že slavisté neslovanských, zvláště evropských zemí hledají tematiku vhodnou pro výzkum slovanských i svých jazyků. Tak dochází ke zkoumání kontaktů mezi jazyky různých typů, což je i metodologicky plodné a žádoucí. Značnou pozornost na sebe upoutala tematika kalků, jejichž typologii předložil C. Apreotesei (Rum.).[121] Rozlišuje kalky lexikální, a to sémantické a morfematické (odvozeniny, složeniny a zkratky), dále frazeologické (syntagmatické) a gramatické (syntaktické a morfologické). — Známý maďarský slavista, etymolog a znalec české i slovenské a slovanské lexikografie L. Kiss se zabýval slovanskými kalky v maďarské slovní zásobě.[122] Nejen že rozšířil zjištění svých předchůdců, O. Asbótha a J. Melicha, o kalcích v náboženské a církevní terminologii, ale podnikl velmi náročný, onomaziologicky orientovaný výzkum, opírající se též o zjištění archeologů, historiků, národopisců aj. — I. Sipos (Maď.)[123] věnoval pozornost slovensko-maďarským kontaktům v MLR a na Slovensku. Značný vliv slovanských lexikálních kořenů na maďarskou slovní zásobu zdůraznil ve svém zajímavém příspěvku, založeném také na četných statistikách, F. Papp.[124] — Řeckých kalků v bulharštině a jejich cirkulace v slovanských jazycích si povšimla W. Budziszewská (Pol.),[125] problematiku kalků v srbochorvatštině osvětlil Svein Mønnesland (Norsko).[126] Výsledky těchto prací jasně prokazují, že pojem kalku je širší, než jak se většinou dosud chápal, a že jde o kvantitativně velmi početnou skupinu slov, kterou je třeba zkoumat s velkou erudicí. Otázka kalků souvisí historicky též s otázkou purismu a v poslední době s otázkou internacionalismů, zvláště vzešlých z angličtiny, i americké, a z ruštiny. To ostatně připomněl i O. Freydank (NDR),[127] který referoval o sémantických evropeismech. Jako průkopnickou lze označit práci B. Müllerové (NDR),[128] která upozornila na nové pojetí německo-západoslovanských kontaktů a mimo jiné na vliv slovinštiny na německou regionální právní terminologii na území Rakouska.[129]

Pro lexikologii je dnes příznačné její sblížení s gramatikou, především se syntaxí. Proto aspoň zběžně uvedeme jednak několik prací obecnější povahy, z nichž některé jsou zde uvedeny na jiném místě, jednak některé práce speciální, týkající se především druhů slov. Důsledkem komplexnosti jazykových jevů — už dříve jsme se zmínili o mnohoaspektovosti lexikálních jednotek — je vzájemné zaklínění jednotlivých rovin, které nejsou určeny jen vztahem podřízenosti nižších rovin rovinám vyšším, jak si to myslí někteří zahraniční i naši lingvisté, ale především vztahem vzájemného mnohostranného podmiňování. Něco jiného je vědecká abstrakce a vědecký výzkum jednotlivých rovin a aspektů jazykových jevů. Předchozí formulace jsou z referátu V. Barneta,[130] v němž se právem připomněl Bondarkův pojem funkčně sémantické kategorie. V témž pojetí je psán výstižný referát tří bulharských autorek o funkci lexikálních prvků, a to spojek, pádových předložek a relativ v orga[150]nizaci dílčích syntaktických systémů.[131] — Je pochopitelné, že v období rozvoje sémantické orientace vzbudily pozornost badatelů pracujících v generativní gramatice i gramatické kategorie. Ukázalo se, že nejde jen o jevy povrchové struktury. O tom vydal svědectví R. A. Rothstein (USA),[132] upozorňující na kategorii rodu, jíž věnovaly zajímavou studii dvě bulharské autorky, K. Čolakovová, pracující na frazeologickém slovníku, a K. Ivanovová.[133] Ve smyslu Andrejčinovy koncepce vysvětlují typy slovesného rodu (činnost, trpnost, zvratnost, bezrodost) pomocí jednoduché matice, jejíž platnost rozšiřují na všechny slovanské jazyky, s tím omezením, že bulharština je mezi nimi jazykem analytickým.

Do lexikologie dnes patří svým podílem i otázky druhů slov, které se chápou jako komplexy vztahující se k lexikální sémantice, syntaxi a morfologii. Z důležitějších referátů, které byly na konferenci předneseny, namnoze se zřetelem konfrontačním, uvádíme aspoň referát H. Křížkové (o. c. v pozn. 61) o zájmenech (srov. zde s. 58) a sdělení G. Fischera (Rak.)[134] postihující sémantickou (referenční), distribuční a syntaktickou (popř. hypersyntaktickou) funkci číslovek. Zaslouženou pozornost na sebe dnes ve světě upoutalo sloveso (srov. zde s. 60—61), a to pro své vlastnosti sémantické, konstrukčně syntaktické a morfologické (otázku vidu zde ponechávám stranou). Otázku aktualizačních kategorií slovesa (kategorie vyjadřující vztahy k realitě, popř. i promluvové situaci) — v sovětských pracích se užívá i termínu predikativnosť — zpřesnil ve svém referátě J. Novotný.[135]

Několik příspěvků bylo věnováno předložkám. Syntetickou povahu má nejpropracovanější z nich, práce J. Oravce,[136] známá z řady jeho předchozích prací. Vývojovou změnu flexe k postupujícím předložkovým konstrukcím a tím k analytičnosti v ruštině zachycuje M. Widnäs (Finsko).[137] Touž tendenci potvrzuje S. Spasovová-Michajlovová (Bulh.)[138] pro bulharštinu a zdůrazňuje v systému bulharských předložek zvláště opozici směrovosti a vzdalování. — Na spojky a částice se dostalo v příspěvku Mistríkově (srov. o. c. v pozn. 66, zde i s. 60). Kategorií stavu, kterou se v minulosti několik jazykovědců i u nás snažilo oddělit od adverbií, zabývá se W. Sperber (NDR).[139] Jeho doporučení, zahrnout adjektiva, deadjektivní adverbia a kategorii stavu pod jeden slovní druh, platí však spíše jen pro němčinu.

Menší počet příspěvků byl věnován otázkám terminologie. V. Kolari (Finsko)[140] promluvil o tvoření vědecké nomenklatury v obrozenské češtině (jde o Preslovo názvosloví savců), o rumunských botanických termínech u Slovanů severních Karpat a též o slovanských a českých názvech rostlin původu rumunského informovala T. Alexandruová (Rum.),[141] slovanskými termíny rostlin s jistými onomaziologickými příznaky se zabýval Ch. Choliolčev (Bulh.),[142] ukrajinské názvy z oblasti [151]vinařství a jejich původ analyzoval O. Horbatsch (NSR).[143] O výkladovém slovníku ukrajinském informoval slavistickou veřejnost L. S. Palamarčuk (SSSR).[144]

Do širšího rámce lexikologie patří i etymologie. Té se týkal závažný příspěvek O. N. Trubačeva (SSSR),[145] jenž mimo jiné dovozoval, že znalost etymologie je nutná i při práci na slovníku současného jazyka, např. při řešení otázky homonym, a tím spíše při práci na slovníku historickém. Praslovanská lexikografie je pak přímo svázána s etymologií, což autor osvětlil na svém pojetí vývoje praslovanského c-.

Uvedené práce jistě dosvědčují početnost a bohatost otázek, které patří do rámce lexikologie, na druhé straně je však třeba uvést, že by těchto otázek mohlo být ještě daleko víc a měly by být řešeny ještě hlouběji. Na některých je přece jen vidět, že byly dělány spíše z důvodů vnějších. Další vývoj lexikologické problematiky může příznivě ovlivnit uvedená MLLK při MKS, jakož i příslušné národní komise.

Josef Filipec

 

V. Problematika vývoje slovanských spisovných jazyků z hlediska sociolingvistického

 

Na rozdíl od předcházejících slavistických sjezdů (především počínaje sjezdem moskevským v r. 1958), na nichž byly předneseny zásadní programové referáty o obsahu, zaměření a problematice srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských,[146] soustředila se na VII. sjezdu ve Varšavě tematika spisovných jazyků na dva úže vymezené tematické okruhy, a to v podsekci I-2 na historii vytváření spisovných jazyků slovanských se zřetelem k působení prvků jinojazykových, především řeckolatinských, a v podsekci I-5 na dynamiku rozvoje slovanských spisovných jazyků od 2. pol. 18. stol. z hlediska sociolingvistického. Vzhledem k zaměření našeho časopisu dotkneme se především referátů a sdělení přednesených v podsekci I-5.

Tematika projednávaná v této podsekci byla velmi pestrá z hlediska rozsahu i obsahového zaměření; byly rozdíly i ve zvoleném metodologickém přístupu i v pojmosloví. Byly zastoupeny referáty široce slavistického zaměření (Brozović, Urbańczyk, Auty), konfrontační studie o rozvoji některých spisovných slovanských jazyků (Gutschmidt, Schuster-Šewc), byly předneseny referáty a sdělení o jednotlivých slovanských spisovných jazycích, i se zřetelem konfrontačním (běloruština /Kremko-Žuravskij/, polština /Szymczak, Kania, Trypućko, Pankowski/, čeština /Romportl, Kolari, Millet/, slovenština /Ružička/, srbština a chorvatština /Mladenović, Moguš, Vince/, bulharština /Andrejčin, Demina, Chelaru/), byla ilustrována problematika jazykových kontaktů (Király, Hadrovics) atd. Pokud jde o časové vymezení zkoumaných vývojových období, zabíraly referáty a sdělení časové úseky od 18. stol. až po současný jazyk, poměrně značná koncentrace se projevila na období obrození (podle situace v jednotlivých jazycích rozprostřené na 19. stol.). Byly zkoumány jevy různých jazykových rovin, roviny fonologické, morfologické, syntaktické i lexikální, specifická pozornost byla věnována jevům výslovnostním a často se dostávalo probíraným jevům i hodnocení stylového. Do pozadí ustoupila — ve srovnání s dominantním často zájmem na předchozích sjezdech — problematika mluveného a hovorového jazyka (s výjimkou problematiky výslovnostní). Sociolingvistický přístup byl v některých referátech dominantní (Brozović, Brang), [152]v mnoha referátech se opíral o vypracovanou nebo propracovávanou pojmoslovnou a terminologickou základnu (Auty, Jedlička, Gutschmidt, Schuster-Šewc), obrazil se v zjišťování extralingvistických faktorů ap.

1. Některých obecných otázek a problémů se dotýkaly především referáty R. Autyho, Al. Jedličky a P. Branga. Snad největšího diskusního ohlasu se dostalo ref. R. Autyho (V. Brit.),[147] věnovanému úloze purismu ve vývoji slovanských spisovných jazyků. R. Auty vyšel z vymezení pojmu purismu a z jeho projevů v jednotlivých spisovných jazycích slovanských v různých vývojových obdobích; rozlišil z tohoto hlediska spisovnou polštinu a ruštinu, které byly málo zasaženy purismem (výklad pro to našel v historických podmínkách vývoje jazyka a jeho nositelů), od ostatních slovanských jazyků. V zásadě pak rozlišil dvojí purismus, na jedné straně namířený proti prvkům neslovanským, na straně druhé pak v některých jazycích proti prvkům přejímaným ze slovanských jazyků, zpravidla působením jazykového kontaktu (s ilustrací na vztahu slovenštiny a češtiny a slovinštiny a srbochorvatštiny). Pojal purismus jako velmi důležitého činitele ve vývoji slovanských spisovných jazyků, který může být podle okolností traktován jak pozitivně, tak negativně. — Myšlenkově bohatý a podnětný výklad R. Autyho, dosvědčující v dobře volených ilustračních dokladech podrobnou znalost faktů, vzbudil zaslouženou pozornost; v diskusi se k němu vyslovilo 15 slavistů (P. Ivić, D. Brozović, P. Brang, V. Křístek, Al. Jedlička, Ľ. Novák, J. Ružička, P. Ondrus, S. Heřman, H. Orzechowska aj.). Diskuse ukázala, že problematika purismu je přes slábnoucí jeho projevy stále živá. Složitost fenoménu vyžaduje, aby byly řešeny teoretické otázky, aby byla vypracována typologie purismu a puristických projevů, aby byly diferencovány podmínky vzniku purismu i citové prvky, které jej mnohdy doprovázejí. Bylo poukazováno na kladné i záporné stránky purismu (byl vysloven názor, že purismus namířený proti neslovanským prvkům podporuje demokratizaci kultury, na druhé straně se konstatovalo, že proces evropeizace v slovanských spisovných jazycích má charakter antipuristický), byl osvětlován specifický ráz purismu v jednotlivých spisovných jazycích a v různých vývojových obdobích.

Živý ohlas měl i obecně založený ref. P. Branga (Švýc.)[148] o úkolech sociolingvistického bádání, dokumentovaný především kritickým přehlédnutím prací o spisovné ruštině. Autor konstatoval velký rozmach, ba jistou módnost sociolingvistických prací v posledním desetiletí, ale zároveň vyslovil oprávněný požadavek podrobně se seznámit s pracemi, které představují především od 20. let tohoto století počátky sociolingvistického zkoumání a přístupu. Jako zvláštní oddíl sociolingvistiky chápe sociolingvistiku spisovných jazyků; je třeba s tím souhlasit, protože právě tento úsek má v lingvistice slovanských zemí (především v Sovětském svazu) poměrně dlouhou a dobrou tradici a představuje právě specifické zaměření sociolingvistických prací na rozdíl např. od sociolingvistiky americké, jinak orientované. Za důležitý úkol považuje P. Brang studium a koordinaci sociolingvistické terminologie (počítá k ní např. i termíny kultura jazyka, jazyková politika, nejde mu ovšem o formu termínů, nýbrž o jejich obsah a vymezení). Se souhlasem je třeba rovněž přijmout zdůraznění takového pojetí sociolingvistického zkoumání spisovného jazyka, které se neomezuje na studium vývoje spisovné normy ve vztahu k vývoji společnosti, nýbrž soustřeďuje se — řečeno naší terminologií — na problémy souvisící s postavením spisovného jazyka v dané jazykové situaci, a tedy se vztahem spisovného jazyka k ostatním útvarům národního jazyka (v ruské terminologii se pro ně [153]někdy užívá termínu formy suščestvovanija nacionaľnogo jazyka, v něm. Existenzformen der Nationalsprache). Autor se dotkl problematiky tzv. sociálních dialektů, městské mluvy, slangů a samostatnou pozornost věnoval i sociolingvistickému pohledu na vztah spisovného jazyka a jazyka slovesného uměleckého díla. — V diskusi vystoupili především sovětští lingvisté (F. P. Filin, A. V. Desnickaja a další), kteří jednak doplnili výklady Brangovy některými novými fakty, jednak korigovali některá jeho tvrzení poukazem na zastoupení sociolingvistických zkoumání v dnešní sovětské jazykovědě, zvl. v Ústavu ruského jazyka v Moskvě. Al. Jedlička připomněl sociolingvistickou orientaci české teorie spisovného jazyka, vyzdvihl plodnost pojmu jazyková situace pro širší osvětlení problematiky spisovného jazyka současného i jeho vývoje a ukázal, jak je sociolingvistický aspekt zastoupen v projektu připravované charakteristiky spisovných jazyků slovanských, na niž se zaměřuje činnost Mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské při Mezinár. komitétu slavistů.[149] Byl podán i návrh na širší zastoupení sociolingvistické problematiky na příštím slavistickém sjezdu (J. Hamm).

Obecnými otázkami se zabýval i ref. Al. Jedličky Dynamika vývoje spisovného jazyka a jeho stylová diferenciace.[150] Ukázal, jak nové popisy gramatické stavby současných spisovných jazyků slovanských si proklamativně kladou za cíl postihnout synchronní dynamiku systému a zachytit stylovou diferenciaci spisovných prostředků. Synchronní dynamika se vidí v rozlišení prvků centrálních a periferních, produktivních a neproduktivních; obráží se v ní vnitřní vývojové zákonitosti i působení faktorů extralingvistických. Rozlišení prvků centrálních a periferních je jedním z pramenů stylové diferenciace. Autor věnoval pozornost uplatňování inovací ve spisovné normě, a to i pod vlivem působení běžně mluveného jazyka. Upozornil na jednostrannost dosavadního zájmu o hovorovou vrstvu spisovného jazyka a vyslovil požadavek věnovat i v konfrontačním osvětlení pozornost knižním prostředkům ve spisovných jazycích slovanských. — V diskusi J. Ružička velmi kladně zhodnotil obecná východiska referátu, upření pozornosti na komunikativní stránku jazyka a vidění dialektického vztahu a napětí mezi jednotlivými složkami jazyka, jakož i poukaz na nerovnoměrný vývoj jednotlivých rovin spisovného jazyka (se souhlasem je třeba přijmout konstatování o malé propracovanosti syntaktické problematiky z probíraných hledisk).

2. Široký slavistický záběr nacházíme — vedle už výše uvedeného ref. R. Autyho — v referátech D. Brozoviće a St. Urbańczyka. D. Brozović (Jug.)[151] velmi vhodně zvolil za předmět své charakteristiky problémů jazykové standardizace ve vztahu k sociolingvistické situaci v slovanském světě období 18. stol., tedy období, které má význam pro pozdější formování standardních slovanských jazyků i slovanských národů v 19. století. V myšlenkově a koncepčně obsažném a hutném výkladu, faktograficky bohatě doloženém, probral společné i specifické rysy problematiky sociolingvistické situace: za ústřední společný cíl pokládá přípravné ideové pokusy vyrovnat se v následujícím století s románskogermánským světem, pokud jde o paralelní vytvoření „mozaiky“ národů a standardních jazyků. Rozlišil dále vlastní jazykové problémy od mimojazykových, extralingvistických: Pokud jde o jazykové problémy ve vlastním slova smyslu, dotkl se tzv. církevněslovanského komplexu v historii slovanských jazyků, zabýval se důležitou otázkou vztahu k tradici domácího psaného jazyka v jednotlivých slovanských jazycích, naznačil úlohu jazyka[154]-vzoru[152] v standardizačních procesech v jiných jazycích (ze slovanských jazyků mohly plnit tuto úlohu vzoru rozvité jazyky jako čeština, polština a ruština). Z mimojazykových problémů dotkl se Brozović v závěru svého výkladu úlohy a vlivu jednotlivých krajů, oblastí, majících ve větších celcích své specifické kulturní i ekonomickosociální zvláštnosti, na jazykové procesy, dále otázky náboženských a církevních vztahů v jednotlivých slovanských společenstvích ap.

St. Urbańczyk (Pol.)[153] se zabýval následujícím vývojovým obdobím, a to 19. stol., a probral paralelní jevy vyskytující se v slovanských spisovných jazycích, především v polštině, češtině a ruštině. Poukázal přitom na proces evropeizace v slovní zásobě, především při přejímání terminologie (autor k němu počítá nejen vlastní přejímání slov, nýbrž i kalkování), na proces odklonu od humanistické větné stavby (jsoucí pod vlivem latinským). Mluvil dále o procesu neologizace a zmínil se přitom o regulativní úloze velkých slovníků, akademického ruského, Lindova a Jungmannova, a dotkl se i problému purismu. Ve vývoji spisovných jazyků v 2. pol. 19. stol. vyzvedl jejich další funkční rozvíjení pod vlivem společenských vyjadřovacích potřeb, poukázal na souvislost s rozvojem školství a naznačil některé jiné paralelní jevy, např. v jazyce literárních děl. Se souhlasem je třeba přijmout závěrečné zdůraznění, že nejde o typické jevy vlastní jen slovanským spisovným jazykům, nýbrž v mnoha případech o jevy paralelně se vyskytující i v jiných evropských jazycích v tomto období.

Paralelními, ale i divergentními vývojovými tendencemi v mladších spisovných jazycích slovanských (konkrétně v bulharštině, běloruštině a jako na pozadí i v lužické srbštině) se zabýval ref. K. Gutschmidta (NDR).[154] Autor vyšel z vymezení národního spisovného jazyka a jako plodný a nosný přijal pojem jazykové situace, s nímž se v poslední době pracuje v sovětské jazykovědě. Jeho vymezení přejal od sovětského lingvisty L. B. Nikolského (srov. jeho stať ve sb. Jazyk i obščestvo 1968). Dodejme, že se s tímto pojmem-termínem setkáváme i v české jazykovědě (např. u Al. Jedličky a V. Barneta).[155] Tento pojem zahrnuje koexistenci různých jazykových útvarů daného jazykového celku a dovoluje pak charakterizovat vzájemné vztahy mezi nimi, jak v linii diachronní, tak v pohledu synchronním. Gutschmidt pracuje i s pojmem mluveného kulturního jazyka, tj. kulturní koiné, jejímž nositelem bylo v bulharské situaci na rozdíl od venkovských nositelů dialektu městské obyvatelstvo. V bulharském jazykovém společenství fungovaly ovšem i tradiční psané formy (útvary), jazyk damaskinů a církevněslovanský jazyk různých redakcí, a v úzké vrstvě bulharské velkoburžoazie i cizí spisovný jazyk, řečtina. Tento model jazykové situace bulharské posloužil pak autorovi jako konfrontační východisko pro charakteristiku situace běloruské v počátečním období vzniku nového běloruského spisovného jazyka (v letech 1840—1900) a zčásti i k charakteristice situace lužickosrbské. Za důležitý sociolingvistický prvek, kterému je třeba při srovnávacím studiu spisovných jazyků slovanských věnovat pozornost, považuje autor právem společenské vyjadřovací potřeby a požadavky kladené na spisovný jazyk. I zdůrazňování tohoto aspektu má v české a slovenské lingvistice dlouhou tradici, počínaje už pracemi B. Havránka v třicátých letech; nedávno [155]na něm založil svůj výklad o úkolech konfrontačního studia vývoje slovanských spisovných jazyků E. Pauliny (srov. zpr. Al. Jedličky v SaS 33, 1972, 71).

Také ref. H. Schustera-Šewce (NDR)[156] vyšel z vymezení základních pojmů, především pojmu standardní jazyk, a ze zdůraznění určujícího významu sociálních podmínek při posuzování vývojových procesů ve spisovných (standardních) jazycích. Ve vlastním výkladu se soustředil na západoslovanské standardní jazyky, přičemž odlišil situaci horní a dolní lužičtiny od ostatních standardních jazyků. Standardní norma obou lužických jazyků je poměrně málo rozvita, také stylové rozpětí je omezeno. Je to podmíněno historickosociálními okolnostmi (především tím, že nevznikla národní lužická formace).

3. Problematiky jednotlivých spisovných jazyků slovanských se týkaly referáty L. Andrejčina, M. Szymczaka, I. I. Kremka a A. J. Žuravského a J. Ružičky. L. Andrejčin (Bulh.)[157] spojil unifikační procesy ve spisovné bulharštině se změněnými podmínkami společenskými a kulturními po osvobození v r. 1878. Vedle problému dialektového základu věnoval pozornost i vlivu různých pojetí („škol“) kultury jazyka. — Ref. M. Szymczaka (Pol.) o nových smíšených dialektech slovanských, přednesený v podsekci I-5, se vymyká z vymezené tematiky spisovných jazyků. Pozornosti z hlediska naší tematiky však zaslouží stať téhož autora uveřejněná v polském sborníku určeném sjezdu, Z polskich studiów.[158] Autor se v ní zabývá podílem mazovských prvků při vytváření spisovné polštiny. V době, kdy se stala Varšava jako představitelka mazovské jazykové oblasti politickým a kulturním centrem, byla už v podstatě spisovná polština ustálena. Přesto je podíl mazovských prvků ve spisovné polštině — a autor jejich podrobný výčet podává — značný. Jde přitom o obecnou problematiku regionálně podmíněných variantních prostředků ve spisovné polštině, která byla dosud dosti opomíjena. — V ref. I. I. Kremka a A. I. Žuravského (SSSR)[159] byla probrána na pozadí specifických podmínek, politických a sociálních, historie běloruského spisovného jazyka, a to jeho dvou vývojových podob, starého a nového běloruského spisovného jazyka. Proces vytváření nového běloruského spisovného jazyka byl pod vlivem složité jazykové situace, v níž se obrážely poměry politické a sociální, národnostní a náboženské na území Bílé Rusi, velmi dlouhý a komplikovaný a trval od konce 18. stol. do začátku století 20. — V prohloubeném výkladu J. Ružičky[160] o rozvoji spisovné slovenštiny v 20. století byly koncentrovaně probrány hlavní problémy, s nimiž se setkáváme. Autor rozlišil tři období v tomto vývoji, do r. 1918, mezi světovými válkami a od čtyřicátých let dodnes, přičemž charakterizoval na jedné straně extralingvistické podmínky a vztah uživatelů ke spisovnému jazyku, na druhé straně jednotlivé roviny jazykové stavby a jejich změny. V souvislosti s prudkým rozvojem slovní zásoby v posledních dvou obdobích dotkl se i problematiky přejímání lexikálních prostředků z češtiny. Cenné byly poznatky týkající se rozvoje spisovné syntaxe o prvky, které autor charakterizoval jako evropeismy. Z příkladů J. Ružičkou uváděných je zřejmé, že jde o syntaktické prostředky jen spisovné (pasívum, participiální konstrukce, prostředky nominalizace ap.), které patří nezbytně do repertoáru prostředků vyspělého a funkčně plně rozvitého spisovného jazyka. Je proto lépe [156]mluvit o nich nikoli jako o projevu a procesu evropeizace syntaxe, nýbrž jako o procesu dosažení plného stupně vyhraněné spisovnosti.

Problematiky jednotlivých spisovných jazyků a dílčích jevů v nich se týkala i četná sdělení, přednesená často slavisty-specialisty v studiu příslušných jazyků z neslovanských zemí. Dílčími problémy spisovné češtiny se zabývala sdělení Y. Milleta a V. Kolariho. Y. Millet (Fr.)[161] řešil na bohatém materiále problém přejatých slov v češtině zakončených na K (konsonant) -r a na K -er. Sledoval přitom jednak vliv předcházející souhlásky na volbu zakončení -r nebo -er, jednak geneticky vliv jazyka, z něhož bylo slovo přejato; nelze vyloučit ani možnost využití suf. -ér při tvoření deverbativ od přejatých sloves (typ: sprintovat - sprinter). — V. Kolari (Finsko)[162] navázal na zájem svého učitele V. Kiparského o problematiku neologismů v českém jazykovém obrození v 1. polovině 19. stol. a na základě své šíře proponované a dobře pojaté práce o přírodovědné terminologii J. S. Presla ilustroval na materiálu z Preslovy terminologie živočichů některé obecné problémy (přizpůsobování slavismů slovotvornému systému českému, otázka vztahu české obrozenské terminologie k terminologii polské a ruské, především jejich event. oddalování jako důsledek českého obrozenského vývoje ap.). — V kolektivním sdělení (M. Romportl, J. Novotná, R. Buchtelová) charakterizovali pracovníci fonetického oddělení ÚJČ[163] tendence vývoje české ortoepické normy, zásady její současné kodifikace a metody jejího zjišťování. Vyslovili se přitom na základě průzkumu mluvených projevů o některých ortoepických problémech; průzkum potvrdil tendenci k zjednodušování konsonatických skupin stejných sykavek nebo skupin ts (ds), tš (dš) i v neutrální spisovné výslovnosti stejně jako ústup rázu ve spojení neslabičných předložek s, z, v, k s vokalickým počátkem slova. Pozornosti si zaslouží uplatnění sociologických metod při zkoumání jevů spisovné výslovnosti, především výslovnosti přejatých slov.

I v souboru sdělení týkajících se spisovné polštiny byla věnována pozornost otázkám výslovnosti. J. T. Kania (Pol.)[164] podal v úvodu svého sdělení o fonetických problémech současné hovorové polštiny přehled řešení problematiky výslovnostních stylů v různých lingvistických tradicích (francouzské, anglické, ruské — u L. V. Ščerby a nově u M. V. Panova —, polské a také české). Z českých prací připomíná bohužel jen starší, dnes překonané Hálovo rozlišení tří „stylů“, a to mluvy pečlivé, pohodlné a nedbalé. Je možno konstatovat, že už v r. 1954 v kolektivní, neprávem zapadlé příručce O mluveném slově (autoři Fr. Daneš, B. Hála, Al. Jedlička, M. Romportl) naznačil Al. Jedlička jiné pojetí výslovnostních stylů (výslovnost čistě spisovná, hovorová a deklamační), které se obráží i v oficiální ortoepické příručce Výslovnost spisovné češtiny I, 2. vyd. 1967.[165] — O některých jevech spisovné polštiny se ve svých sděleních vyslovili i slavisté-polonisté z neslovanských zemí. J. Trypućko (Švédsko)[166] probral na základě úplného dokladového materiálu vývoj tvarů nom. pl. mask. typu fundament, interes, urzęd s koncovkou latinského původu -a. Kriticky se zabýval i hodnocením těchto tvarů ze strany některých starších gramatiků a puristů a dospěl k závěru, že tvary s touto koncovkou náleží už k morfologickým [157]přežitkům, které je možno v dnešní kodifikaci pominout. — Sdělení M. Pankowského (Belgie)[167] o některých rysech vývoje spisovné polštiny po r. 1945 vyšlo ze zkušeností a postojů polského lingvisty, který žije více než dvacet let mimo Polsko. Za zmínku z jeho charakteristiky stojí mj. hodnocení šířících se univerbizovaných útvarů typu atomówka, mieszkaniówka, v kterých autor nevidí jen projev tendence po ekonomii vyjádření, ale spíše jistou výrazovou bagatelizaci označené věci (je pravděpodobné, že se zde zobecňují rysy vycházející z hodnocení některých konkrétních pojmenování).

Poměrně tematicky ucelený soubor představovala na sjezdových jednáních sdělení týkající se problematiky spisovného jazyka na teritoriu srbském a chorvatském. Soustředila se na sledování starších období (2. pol. 18. století a století 19.). A. Mladenović (Jug.)[168] sledoval typy spisovného jazyka v dílech srbských autorů z 2. pol. 18. stol. a počátku 19. stol., tedy z období předvukovského. S Vukem spojuje psaný, literární jazyk těchto autorů jeho lidový domácí základ, liší se však konkrétním východiskem: na rozdíl od (i)jekavského základu východohercegovské kodifikace Vukovy je základem úzu zkoumaných předvukovských autorů ekavský dialekt z oblasti Šumadie a Vojvodiny. Vedle psaného jazyka realizovaného v dílech zkoumaných autorů koexistoval v daném období i ruskoslovanský a slovanskosrbský jazyk, přičemž vukovská reforma se musela střetnout především s živě se uplatňujícím jazykem srbskoslovanským. — Chorvatští lingvisté M. Moguš a Z. Vince se v různém aspektu dotkli problematiky ilyrismu a ilyrského hnutí. M. Moguš[169] charakterizoval jazykový podklad ilyrského hnutí na výrocích jeho představitele L. Gaje, Z. Vince[170] pak konstatoval, v souvislosti s podrobným rozborem jazyka chorvatských autorů z oblasti dalmatské a slavonské, že L. Gaj svou podporou štokavského základu spisovného jazyka chtěl navázat na tradici chorvatského spisovného jazyka představovaného významnými autory z oblasti dalmatskoslavonské.

Problémů spisovné bulharštiny se týkalo sdělení E. I. Deminové (SSSR)[171] o problémech normy při vytváření bulharského literárního (knižního) jazyka na lidovém základě v 17. stol. Na základě rozboru textů damaskinů pokusila se autorka charakterizovat normu jazyka uvedeného období jako normu vytvářejícího se knižního jazyka na lidovém domácím základě. Norma ta představuje syntézu prvků normy tradičního jazyka psaného a živého jazyka mluveného. — V. G. Chelaru (Rum.)[172] upozornil na mimojazykové souvislosti, jež se promítly do vývoje spisovné bulharštiny v období 1800—1877 mimo jazykové hranice bulharské, a to v Rumunsku, a probral vliv rumunské složky jednak v rovině teoretické, jednak v literární tvorbě.

4. Problematika jazykových kontaktů v podmínkách bilingvismu, popř. polylingvismu byla zastoupena v referátech maďarských slavistů P. Királye a L. Hadrovicse. P. Király[173] naznačil širokou problematiku slovanského písemnictví a slo[158]vanských spisovných jazyků na území Uherska v 17.—19. stol. Ukázal na společné ale také diferenční rysy ve vývoji těchto jazyků a zamyslel se nad tím, jakou úlohu měly literární projevy psané slovanskými jazyky při národním uvědomění slovanských národních menšin. — L. Hadrovics[174] se zabýval syntaktickými inovacemi v regionálním literárním jazyce Chorvatů usedlých v Rakousku, které vznikly pod vlivem němčiny a maďarštiny. Zjistil je především v pádové rekci, v slovosledu a v některých idiomatických obratech.

Jednání v podsekci I-5, v níž byla soustředěna tematika studia slovanských spisovných jazyků, lze celkově hodnotit kladně; znamenalo rozhodně krok vpřed při řešení dané problematiky. Většina základních referátů vycházela z pevné metodologické a pojmoslovné základny, v níž se obrážely výtěžky teorie spisovného jazyka, mnohé z referátů přispěly k propracování problematiky jak z hlediska obecně teoretického, tak v rovině slavisticky konfrontační. Sociolingvistická orientace se projevila ve využití a osvětlení některých základních pojmů (jazyková situace, postoje uživatelů k jazyku, problematika variantnosti) a obrazila se i v metodě zkoumání, v zjištěných výsledcích a v jejich interpretaci. Cenné bylo, že se sledovaly vývojové procesy a tendence ve spisovných slovanských jazycích v komplexnosti a v plné složitosti a že se neupadalo do zjednodušujícího traktování jevů. Jen ojediněle mohl vzniknout dojem, že se apriorní schéma vyplnilo jednotlivými fakty v podstatě už známými. Problémy, které se v základních referátech řešily, patřily k závažným a vědecky aktuálním. I když soubor témat a řešených otázek mohl působit dojmem jisté roztříštěnosti, přece jen podrobnější analýza odhalila — jak jsme se pokusili ukázat — pevněji skloubené a celistvější výrazné celky. Nadto se v referátech z různých dílčích okruhů projevovaly společné nebo podobné rysy metodologické a pojmoslovné.

Podanou charakteristiku je třeba ještě doplnit stručnou zmínkou o zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky při Mezinárodním komitétu slavistů, které se konalo v rámci slavistického sjezdu za předsednictví Al. Jedličky.[175] V souhrnné zprávě o činnosti komise od jejího zřízení a ustavení v r. 1970 mohl předseda komise vyzvednout aktivitu všech členů komise, kontinuitu v účasti na zasedáních i příznivý ohlas dosavadní práce komise v slavistické veřejnosti. Informoval komisi o práci na projektu konfrontační charakteristiky slovanských spisovných jazyků a o přípravě 3. zasedání komise v Praze v říjnu r. 1973, spojeném s konferencí o spisovných slovanských jazycích v době obrození a věnovaném uctění dvoustého výročí narození J. Jungmanna.

Alois Jedlička

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 2, s. 144-158

Předchozí Karel Horálek: Lingvistika a „myslící“ automaty

Následující Zdeněk Skoupil: Jiří Krámský šedesátníkem