K diskusi o slovnědruhové povaze předložek a jejich klasifikaci

Libuše Kroupová

[Articles]

(pdf)

К дисскусии о предлогах и их классификации с точки зрения частей речи / Contribution à la discussion sur la classification des prépositions et leur caractère du point de vue des parties du discours

Problematika slovních druhů patří k živým a otevřeným otázkám dnešního dynamického rozvoje češtiny. Na předložkách se velmi dobře ukazuje i složitost těchto otázek.

Komplexní pohled morfologickosyntaktickolexikální určuje předložky jako slovnědruhovou kategorii; definujeme je jako slova neohebná (ev. ustálené víceslovné lexikální jednotky), relační, synsyntagmatická, větně nesamostatná, synsyntaktická,[1] s lexikálním významem realizovaným v jejich gramatické funkci. Předložky chápeme tedy jako slova, nikoli jako pouhé morfémy, a rozlišujeme předložky primární a sekundární.

V našem příspěvku se chceme zaměřit na ty body uvedené charakteristiky, které se jeví v chápání základních rysů předložek jako diskusní. I když na jedné straně byla předložkám přiznána slovnědruhová platnost už od dob antických (např. Jask, Aristarchos aj.), někteří badatelé jim nepřiznávají kategoriální samostatnost a řadí je např. do jedné kategorie s částicemi (Verguin), s adverbii a spojkami (Duden), se zájmeny (Ullmann), někteří odmítají jejich zařazení jako slov „služebných“ do systémů druhů slov vůbec (Sunik) ap. Předložky bývají označovány jako pomocná slova uplatňující se při realizaci syntaktických i lexikálně vztahových významů jmen (Havránek - Jedlička, Šmilauer), jako pomocná (gramatická) slova s významem lexikálně mluvnickým, jako přechodný článek slova, jako slova formální (Horálek), jako gramatická slova (Morfológia slovenského jazyka), jako pomocná vztahová slova (Oravec), s relativním slovním obsahem, jen vztahovým, mluvnickým, přímo jako flektivní prostředky (Kopečný), jako morfémy (Vendryes),[2] s formálním významem podobným pádové formě bez lexikálního obsahu (I. I. Davidov, A. M. Peškovskij, A. A. Šachmatov).[3] Pro některé badatele je předložka přímo pádovým formantem jména nebo aglutinačním prefixem nepřímého pádu (I. I. Meščaninov),[4] jiní se dívají na předložku jako na afix (V. T. Rudelev).[5]

Stanovisko na opačném pólu zaujímají ti, kteří tvrdí, že předložka je významově samostatná bez spojení se závislým jménem (A. S. Šiškov),[6] bez sepětí s významem následujících jmen v té nebo jiné gramatické formě (Vl. Stojunin),[7] že význam pádu je tak samostatný a nezávislý na předložce, jako samostatný a nezávislý na pádu je význam předložky (N. P. Nekrasov).[8]

[266]Domníváme se, že předložka je slovem lexikálně gramatickým. Neztotožňujeme se tedy s názory, že předložka lexikální význam nemá,[9] ale nemůžeme ani akceptovat to, že by byla „odtržena“ od pádu. V souhlase s J. Kořenským[10] považujeme předložku za prostředek, který se na jednoznačném určování předpokládaných celostních významů pádů podílí — ovšem v součinnosti se strukturou paradigmatických morfologických modifikací. Nemůžeme dát zcela za pravdu J. Oravcovi,[11] hodnotí-li předložkový pád ne jako spojení slov, nýbrž jako morfologickou jednotku, tvar jednoho slova s odůvodněním, že předložka není plnovýznamové, nýbrž synsémantické slovo. Oravec vychází z Kuryłowicze,[12] který nevidí v předložce dominantu pádu, ale jeden z podmorfémů předložkového pádu, a to hlavní. Podle Kuryłowicze poměrná formální samostatnost předložky není vážnou překážkou tomu, aby předložka funkčně vystupovala jako jeden z morfémů pádových. Oravcovo konstatování, že pád je významově širší než předložka, je jistě správné, protože pád vyjadřuje všeobecnější vztahy, které ani všechny předložky nevyčerpávají. Jinak se však domníváme, že vzhledem k tomu, že jednotlivé předložky se mohou pojit s více pády, a tím vyjadřovat i různé významy, je předložka dominantou pádu, který se jí přizpůsobuje.[13] Právě sekundární předložky jsou toho dobrým ukazatelem; dokumentují výsledek vývoje, který předložka od původní své nadbytečnosti u pádového významu prodělala.

Předložky tedy nepovažujeme za morfémy,[14] pokud ovšem nechceme pracovat se značně vágním pojmem pohyblivého morfému. Předložka není součástí slova, které řídí, může se od něho oddělit, mezi předložku a slovo, které předložka řídí, můžeme vložit další kvalifikující výraz. Jednota lexikálního a gramatického významu předložky je pak další podporou pro chápání předložky jako slova.

Stručně se dále dotkneme základní klasifikace přeložek a jejich označení. Upouštíme od běžného označení předložky vlastní a nevlastní, úzce spjatého s jejich původem a funkcí, a užíváme jiného volitelného termínu — předložky primární a sekundární, který je podle našeho názoru vhodnější, jak se pokusíme dále osvětlit.

Dělení předložek „podle původu“ na „(1) vlastní, tj. neodvozené z jiných slov, a (2) nevlastní, druhotné, tj. odvozené z jiných slov“[15] je možno chápat jak v rovině synchronní, tak diachronní, ale není tu vždy plný souhlas; zejména předložky syn[267]chronně neodvozené jsou často diachronně odvozené. I předložky primární (vlastní) vznikly z jiných druhů slov.[16]

Nedostačuje ani kritérium funkční (distribuční), chápou-li se jako sekundární (nevlastní) předložky taková slova, která mohou vystupovat i v platnosti jiného slovního druhu, a předložky primární (vlastní) jako „slova, která se vyskytují jenom s významem předložek“,[17] nepostihuje se jím charakter výrazů jako dle, podle ap., hodnocených běžně jako předložky sekundární (nevlastní) na základě rysů přízvukových i jiných.[18] Ve slovenštině[19] se naproti tomu obdobné výrazy jako okrem, medzi, a shodně s Havránkem - Jedličkou, i proti mezi primární předložky řadí, ale není jasné, proč potom nezařadit k primárním předložkám i výrazy jako podľa, poblíž, pomedzi, spomedzi, prostred, sprostred, naprostred, vzhľadom na, počas, necháme-li stranou předložky ve slovenštině zastaralé a knižní jako dľa, strany, straniva, ohľadom, ohľadne aj. Tyto výrazy se dnes v dané podobě v platnosti jiných slovních druhů rovněž nevyskytují; buď základové slovo zaniklo jako samostatné slovo, nebo jeho význam v platnosti předložkové se natolik vzdálil, že se silně oslabila nebo dokonce vůbec přerušila souvislost např. příslušného pádu substantiva s nově vzniklou předložkou, což mělo i důsledek pravopisný (psaní dohromady). Stejně i v češtině bychom pak měli podle funkčního kritéria řadit k primárním předložkám výrazy jako dle, mezi, namísto, vzhledem k, stran, vůči ap.

Jako třídící kritérium uvádí se i hledisko sémantické, event. v kombinaci s hlediskem funkčním.[20] Proti tomu by v podstatě nemělo být námitek. Sémantické hledisko je např. jedním z kritérií pro vydělení hranice mezi uzavřenou řadou předložek primárních a otevřenou řadou předložek sekundárních. Protože však jsou mezi primárními a sekundárními předložkami možné jisté sémantické přesahy, nestavíme tento dělicí prvek na první místo.

Z těchto úvah vyplývá, že důsledné uplatňování funkčního kritéria zařazením nově vzniklých výrazů jako vzhledem k, namísto ap. by narušilo uzavřenou řadu předložek primárních a ani nevyřešilo potíže se zařazením předložek dle, mezi ap.

Hranici mezi diachronní odvozeností a neodvozeností je ovšem velmi nesnadno vést. Co lze historicky poměrně zřetelně stanovit, je soubor předložek, které se již [268]v době praslovanské jeví jako předložky primární:[21] bez(e), do, k (ke, ku), na, nad(e), o, ob, od(e), po, pod(e), pro, před(e), přes(e), při, s (se), u, v (ve), z (ze), za. Později vzniklé předložky lze považovat za sekundární. Název v tomto případě není v rozporu s označovaným jevem. Je celkem zajímavé, že toto zdánlivě nahodilé rozhraničení se pozoruhodně promítá i do současného stavu. Synchronním výrazem tohoto historického principu jsou především dvě kritéria, která nám dnes spolehlivě odlišují předložky primární od sekundárních: (1) korespondence s předložkovými předponami (myšleno v jejich výčtu, kromě předložek k a bez, nikoli však v sémantické identitě jejich užití, srov. zajít do domu); (2) jednoslabičnost (nebereme-li v úvahu vokalizaci), spojenou s hlavním přízvukem, pokud nenásleduje slovo víceslabičné nebo obtížně vyslovitelné, kdy se přízvuk přesune (na rozdíl od jednoslabičných předložek sekundárních bez hlavního přízvuku jako dle, skrz), a neslabičnost, splývající s první slabikou slov spojených hlavním přízvukem.

Kromě těchto dvou diferenčních kritérií vyznačují se primární předložky ze synchronního hlediska ještě jednotou dalších rysů, i když tyto rysy neznamenají jasnou hranici (můžeme je shledat i u některých předložek sekundárních). Tyto rysy reprezentují:

a) ztráta souvislosti se slovem, z něhož vznikly, tedy slovotvorná nemotivovanost,

b) změna j v ň u počátečního písmene zájmen 3. os. v postavení po předložce,

c) binární protiklady (bez × s; do × z ap.),

d) rozsáhlost polysémie a významová šíře (proti explicitnímu vyjádření sekundárních předložek),

e) možnost být hlavním konstrukčním prvkem frazeologického obratu (mluvit do někoho),

f) spojitost s takovým pádem, který odpovídá jejich významu (srov. do něčeho, k něčemu, nad něčím, kdežto u předložek sekundárních je pád zpravidla dán gramatickou realizací),

g) možnost být prostředkem slovesné rekce,

h) možnost řídit jména, zájmena, číslovky, příslovce, ev. i spojky.

Nejblíže k hranici primárních předložek mají stabilizované předložky bezkontaktní. Rozborem sekundárních předložek se v tomto článku nechceme zabývat, protože tyto předložky byly již dříve předmětem našeho zkoumání.[22]

 

R É S U M É

Part-of-speech Character of Prepositions and their Classification

The article gives the definition of preposition and discusses some open points of this problem — the legitimacy of preposition as a part-of-speech category, as a lexical and grammatical word (but not morpheme) and its dominant situation in relation to cases. The author proposes a number of features that may distinguish between the so-called primary and secondary prepositions; she takes into consideration the period of the origin of prepositions (the diachronic point of view), their correspondence to the prepositional prefixes, their accentual features etc. (the synchronic point of view).

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 4, pp. 265-268

Previous Dana Konečná: O významech českých pravých předložek

Next Karel Svoboda: Neshodný přívlastek adjektivní (Konstrukce typu něco veselého)