Nová sovětská práce o mistrovství slova veřejného projevu

Marie Benešová

[Chronicles]

(pdf)

Новая советская работа о мастерстве слова в публичных выступлениях / Un nouvel ouvrage soviétique sur l’art de parler dans les discours publiques

Jedním z příznačných rysů současné doby je snaha o co největší zapojení široké veřejnosti do společenského života. Stále roste jak význam sdělovacích prostředků, tak vlastní aktivita občanů projevující se i veřejným vystupováním. Mluvený projev ještě nikdy nebyl věcí tak širokého publika jako dnes. Vyvstaly ovšem i potíže se zachováním takové úrovně projevů, aby odpovídala kulturnosti socialistické společnosti. Příslušné vědní disciplíny zmobilizovaly proto své síly k realizaci tohoto náročného úkolu.

[346]O dílčí poučení o řešení problémů veřejného projevu se pokusili např. J. A. Belʼčikov a N. Kochtev v publikaci Lektoru o slove (Moskva 1973, 100 s. + 3 s. použité literatury, bez rejstříků) s označením „metodika dokonalého přednesu a řečnického umění“; publikace má charakter instruktivní příručky pro začínající řečníky.[1] V 15 kapitolách se autoři zabývají různými aspekty jazykové přípravy přednášejícího k veřejnému vystupování. Rozebírají principy výběru slov, vyjadřovacích možností ruského lexika a frazeologie, zabývají se problematikou syntaktické stavby mluveného jazykového projevu. Dávají k dispozici dostatečné množství poznatků o slovní zásobě současného ruského spisovného jazyka, nezbytných k osvojení základních principů a pravidel pro práci s textem.

Jako první podmínku k dosažení řečnického umění vytkli autoři bezpečné ovládání systému normy spisovného jazyka — „technické minimum přednašeče“. Normu spisovného jazyka definují jako závaznou variantu použití slova, frazeologismu, formy nebo konstrukce, která má relativně trvalou platnost v určitém údobí vývoje jazyka. — Druhou podmínkou je pak motivace projevu daná situací; té se musí podřídit výběr slov, syntaktická stavba, přiměřenost vyjadřovacích prostředků a výraznost přednesu, aby byl projev jasný, dynamický, působivý a obsažný, nenucený a nevyumělkovaný. — Třetí podmínkou je všestranná znalost přednášené látky, dobrá ideově teoretická připravenost řečníka, zaujetí a přesvědčení o významnosti a hodnotě jevu. Konečný efekt projevu zaručuje promyšlený kontakt s posluchači, vytvoření potřebné atmosféry.

V každé kapitole autoři podávají nejprve stručný teoretický výklad daného tématu a pak jej dokládají jazykovými příklady. Zvláštní pozornost věnují stylovému využití slov; vedle neutrálního základního významu slova rozlišují v podstatě dvojí typ stylového příznaku: (1) příznak emocionálně expresívní, jímž mluvčí vyjadřuje svůj vztah k předmětu projevu; autoři sem řadí poněkud zjednodušeně oba druhy lexikální expresivity (inherentní a adherentní) i expresivitu kontextovou,[2] bez dalšího rozlišování i dokumentování, přestože by to bylo — podle našeho názoru — zejména pro nezkušeného řečníka nejen účelné, ale přímo nezbytné, (2) příznak funkční, jenž spočívá v promyšleném výběru slov podle jejich stylového zařazení. Autoři zde na řadě příkladů vtipně ukazují, k jakým jazykovým nedopatřením dochází při nevhodném míšení slov různých stylových vrstev.

V souvislosti s problematikou stylové diferencovanosti jazykových prostředků rozlišují pak autoři dva druhy veřejné promluvy: informativní a agitační. V prvním typu má mluvčí podat posluchačům informace stručně, věcně a jasně, víceméně pomocí ustálených (standardních) formulací, bez vyjadřování vlastních postojů. Typ agitační promluvy má naopak za cíl zaujmout, přesvědčit a aktivizovat posluchače; pro to lze použít celé škály lexikálních, frazeologických, morfologických, syntaktických i zvukových prostředků.

V kap. 5.—10. probírají autoři nejdůležitější jazykové prostředky, které řečník nezbytně potřebuje znát, aby obohatil svůj slovník. Jsou to především synonyma; složitou problematiku synonymiky autoři zpřístupnili i začínajícím řečníkům bez hlubšího jazykového vzdělání tím, že ji pro přehlednost shrnuli do tří skupin podle povahy synonym: (1) tzv. synonyma ideografická, jimiž mluvčí s různou mírou přesnosti postihuje skutečnost; (2) synonyma jednak čistě stylová, v jejichž významech není celkem rozdílu, jednak jazyková, která se liší příslušností k různým jazykovým vrstvám, expresivitou, místním a dobovým zabarvením atd.; (3) synonyma situační, vázaná jen na konkrétní kontext, v němž vznikají. Z praktických důvodů uvedli autoři také texty s nevhodně volenými synonymy, a to i s jejich rozborem a úpravou.

Podobně výklad o paronymech a dubletách je zaměřen na jazykovou praxi. Ke směšným [347]situacím tu dochází obyčejně proto, že mluvčí nezná přesný význam slova, text nemá dostatečně promyšlen a pouze improvizuje.

Nejdůrazněji varují autoři před frázovitostí projevu, hlavně užíváním automatizovaných metafor a klišé nebo tzv. „univerzálních slov“, rj. slov širokého významu. Dále sem patří používání slov „vycpávkových“, neživých administrativních formulí, projevujících se v ruštině např. slovesnými podstatnými jmény, hromaděním substantiv v různých pádech, dlouhými souvětími, rozloženými přísudkovými výrazy a dalšími stylizacemi pro poslech těžko srozumitelnými. — K zařazení odborných termínů a profesionálních výrazů do projevu může vést přednášejícího v podstatě dvojí důvod: potřeba vyjádřit odbornou tematiku přesně, stručně a jasně, méně často pak v neodborných textech jako prostředku stylově motivovaného v metaforickém významu, a to s cílem řeč oživit. Výklad mohl též poskytnout poučení o nevhodném používání odborných slov (zejména cizích), které v podstatě spočívá: (1) v jejich nadměrném užívání, (2) v neadekvátnosti plynoucí z neznalosti významu slova, (3) ve zkomolené výslovnosti, např. proto, že mluvčí zná slovo jen v grafické podobě apod. Je všeobecně známo, že tyto chyby jsou i u nás stinnou stránkou mnoha veřejných promluv.

Zvláštní pozornost autoři dále věnovali užívání lidových rčení, přísloví a pořekadel (tradičních i situačně nově tvořených) jako emocionálního jazykového prostředku, který svou lakoničností vyjadřuje myšlenku živě a výrazně a potvrzuje ji navíc i autoritou „lidové moudrosti“. Kromě toho bývají tyto lidové aforismy pronášeny s důraznou intonací a tím se ještě zvyšuje pozornost posluchačů.

Nejpodrobněji — a možno říci i nejuceleněji — je zpracována kapitola o větné stavbě veřejné promluvy. Autoři vyslovují tři základní požadavky, které je nutno při přípravě textu zachovávat: (1) přiměřenou délku větných celků, (2) maximální motivační stylovou výraznost (pomocí speciálního systému stylistických figur[3]), (3) zachovávání vlastních syntaktických norem. Cenné jsou v této pasáži zejména praktické ukázky z proslovů vynikajících řečníků, z krásné literatury, z politického tisku i ze zvukových záznamů projevů prostých lidí při různých příležitostech. Autoři zde na živém materiálu dokazují, že klasické řečnické figury tvoří stále základní repertoár prostředků řečnického umění.

Stejně pečlivě si má řečník promyslit vhodné oslovování publika (funkce apelativní) a různé prostředky k udržování kontaktu (funkce sociativní). Podmínkami výběru je vlastní obsah projevu a konkrétní situace daná místem a druhem publika.

Velmi poučný je pro každého řečníka, zvl. začínajícího závěrečný podrobný soupis základní literatury (slovníků, gramatik, stylistik, rétorik, přetisků projevů, přednášek atd.) i s jejím popisem a návodem k jejímu praktickému užívání.

Za jistý nedostatek je možno považovat to, že autoři nevěnovali pozornost přednesu, který se s rovinou obsahovou a gramatickou podmiňuje a doplňuje. Zvuková vytříbenost jazykového projevu má nejen funkci estetickou, ale i výchovnou.[4] Každý přenášející by měl být upozorněn na mimojazykové činitele - mimiku, gestikulaci a celkové chování. Publikace (přestože je v záhlaví označena jako metodika) bohužel neposkytuje všeobecné poučení o různých druzích veřejného projevu, o volbě stylu, o různých způsobech přípravy, ani konkrétní metodický návod postupu při sestavování projevu, což dělá nejvíce potíží nejen začátečníkům, ale i rutinovaným řečníkům. — Práce Belʼčikovova a Kochtevova — přes uvedené připomínky — celkem názorně ukazuje, jak účinným prostředkem je živé slovo při rozšiřování politického a vědeckého poznávání, zvyšování ideové, společenské a kulturní úrovně sovětských lidí.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 4, pp. 345-347

Previous Alla Bémová, Jana Weisheitelová: Další svazky sovětského sborníku Mašinnyj perevod i prikladnaja lingvistika

Next Jiří Kraus: Jazyk, jazykověda a vědeckotechnická revoluce