„Brána jazyků“, sbírka konversačních příruček

rd. (= Redakce), Stanislav Lyer, L. Georgiev, Arnošt Gerad, Ľudovít Novák, Josef Vachek

[Kronika]

(pdf)

„Brána jazyků“ (Janua linguarum), cours compendieux de gues

Sbírka cizojazyčných konversací, vydávaná v pražském nakladatelství „Orbis“ pod názvem „Brána jazyků, rychlé kursy jazyků“ a redigovaná H. Siebenscheinem, vzala si za úkol uvésti co nejkratší cestou a úsporně do konversačních základů, potřebných pro situace denního života, zvláště při návštěvě cizích zemí. Ruku v ruce s tím jdou i základní informace o prostředí příslušného státu a národa.

Sbírka ta vychází rychlým tempem; vyšlo již sedm svazků, věnovaných postupně srbochorvatštině, ruštině, bulharštině, francouzštině, italštině, maďarštině a angličtině. Jednotlivé svazky mají zhruba stejný rozsah, 130—150 str. kapesního formátu (vázaný stojí každý svazek Kč 20˙—).

Poněvadž sbírka ta je sympatická jak tím, že slibuje hodnotným způsobem nahraditi dřívější užívání obdobných příruček cizích, majíc nad ně tu nespornou výhodu, že se vědomě opírá o české jazykové povědomí, které eliminovat ani při učení cizím jazykům prostě nelze, tak tím, že postupuje podle jednotného promyšleného plánu, který ulehčuje rychlou orientaci při studiu příručky další, dali jsme jednotlivé její svazky posouditi odborníkům příslušných jazyků. Věnujeme v našem časopise jejich posudkům přísně kritickým místa s vědomím, jak zřídka kdy se takovýmto příručkám dostane opravdové kritiky, ač je to nutné a důležité. Celkem se ukazuje v nich dobrá kvalita posuzovaných svazků, ale zároveň, že by neškodilo pro druhá vydání některých svazků vydaných a pro svazky další, kdyby někde pomohl teoretik praktikovi a naopak. A konečně nemůžeme zatajiti poznámku, že by si bylo přáti, aby také čeština svazků byla pečlivěji stylisována (myslíme na místa jako „býti do jazyka uveden na podkladu situací…, nebylo nikomu ještě proti mysli“).

Poněvadž základní schema příruček zůstává ve všech stejné, zmiňuje se o něm pouze kritika první. — Jsou zde probrány v detailových kritikách svazky 3. až 7. Nechali jsme stranou svazek první (Beringer—Pavlíček, Čech mezi Jihoslovany), poně[253]vadž k němu se vrátíme v chystaném souborném referátu o nových cvičebnicích jazyka srbochorvatského v některém příštím čísle Slova a slovesnosti, a svazek druhý P. Suchanova, Čech v SSSR., poněvadž o jiné příručce ruštiny téhož autora bylo nedávno — odmítavě — referováno v našem časopise v souborném referátu o učebnicích ruštiny (2, 1936, 127) a autor mezi tím vydal příruček několik, ke kterým se souborně vrátíme.

rd.

 

Jako čtvrtý svazek této sbírky vyšla francouzská konversace od Vladimíra Smoláka pod názvem „Čech mezi Francouzi“, jako šestý svazek italská od G. Riccoboniho „Čech v Italii.“

Obě tyto příručky jakož i ostatní jsou pracovány podle stejného plánu a osnovy. Jazyková látka se zde podává způsobem praktickým: jest indukována rozmluvami v nejdůležitějších situacích, v kterých se můžeme octnouti ve Francii a v Italii; tyto rozhovory jsou předem připraveny systematickým slovníčkem, který obsahuje výrazy i obraty, které se vyskytují v rozmluvě.

Aby toto praktické zaměření nevedlo jen k memorování cizojazyčných obratů a frází, nýbrž aby bylo umožněno porozuměti základům mluvnické stavby jazyka, je předeslána před praktickou a konversační částí stručná systematická mluvnice, která se stanoviska diferenčního zdůrazňuje hlavně to, čím se liší struktura francouzštiny nebo italštiny od češtiny. Praktické zřetele vedly autory k tomu, že nechali právem všechnu zbytečnou mluvnickou látku stranou a obírají se jenom jazykem hovorovým; proto na příklad ve francouzské konversaci se nemluví o passé défini, kterýžto tvar jest naprosto knižní. Tento mluvnický úvod jest uspořádán v přehledné kapitoly o výslovnosti a o jednotlivých částech řeči. Stavbě vět francouzských a italských, pokud se liší od struktury naší věty, jest věnováno také několik řádek.

Po mluvnickém úvodě následují vlastní lekce, které se skládají obyčejně ze tří částí: ze slovníku příslušné situace, z kratičkého rozhovoru k ní příslušejícího a pak ze stručného článku, který nás informuje o zvláštnostech cizího prostředí a doplňuje probíranou situaci. Těchto informačních statí jest zvláště hojně v konversaci G. Riccoboniho, který využívá této příležitosti, aby čtenářům doporučil přírodní i umělecké krásy Italie a aby jim usnadnil porozuměti veliké přeměně italského národa, kterou prošel po válce. Z praktických situací jest věnována obzvláštní péče kapitole gastronomické, která je jistě důležitá při cestách do ciziny (je docela odlišena i barvou papíru).

Jasné rozvržení i podání jazykové látky mající stále zřetel k praktickému cíli, jakož i pěkný informativní mluvnický úvod dělají z těchto úhledných a prakticky vypravených knížek výborné konversační příručky, které umožňují osvojiti si v době co nejkratší jazykové znalosti potřebné pro cesty i pro sumární poznání cizího prostředí, zrovna tak jako poskytují povšechný pohled do mluvnické struktury francouzštiny a italštiny.

Několik drobných poznámek. V kapitole o výslovnosti by bylo nutno upozorniti daleko více na fonologické rozdíly, které jsou tak důležité při učení cizím jazykům. G. Riccoboni se o nich zběžně zmiňuje (v. str. 9), když ukazuje na důležitost přesného rozlišování e otevřeného a e zavřeného; u Vl. Smoláka nenacházíme o nich zmínky, ač ve výslovnosti francouzské i jejím posuzování je především důležité poznání fonologických rozdílů nám cizích.

K francouzské konversaci bych ještě podotkl toto: Bylo by dobře udati výslovnost pro slovo tertio (str. 24), protože jest přejato z latiny; u slova garçon (str. 10) jest tiskovou chybou přepis [garso] místo [garsõ]; v casino (str. 12) není označeno o zavřené; slovo poivre má na str. 93 ,accent circonflexe‘, ač na str. 125 je správně bez něho. V odstavci o zájmeně tout (str. 22) by bylo dobře připomenout tvar tous s výslovností [tus] a významem „všichni (lidé)“. U přídavných jmen, jejichž ženský rod jest uveden a jest odlišný od maskulina (na př. rigoureuse, str. 68), by bylo praktické uvést i rod mužský (zde tedy — eux). K str. 41.: listonoš se volá také jen slovem facteur!

Ke konversaci italské: Bylo by dobře naznačit výslovnost substantiv na -ia, na př. gallería (str. 75) a economía (str. 25) již vzhledem k české výslovnosti, dobře farmacía (str. 75), malattía (str. 130). Na str. 11 je doplniti mezi substantiva s nepravidelným plurálem uovo — uova. Zájmena églino a élleno (str. 14) jsou již antikvity; poněkud níže nutno připomenouti, že není potřebí užívati u italského slovesa osobních zájmen, jak jest tomu ve franštině; činí se tak, jen když jest na zájmenu důraz. Trolleybus (str. 42) jest spíše filobus, kdežto filovía (nutno naznačit výslovnost) jest trolleybusová linka. Na str. 64 postrádám důležitý výraz ‚k vlastním rukám‘ — nelle proprie mani. Str. 83: moscone [254]je překládáno prostě „moskon“; bylo by dobře v poznámce vyložit, co to jest; tortellini jest přeloženo na str. 115 „masité koláčky“, o něco přesněji však na str. 116 „masem plněné nudle“. Podobně ossobuco přesněji na str. 121 než na str. 118.

St. Lyer

 

Jako třetí svazek vyšla bulharská konversace od G. N. Bakardžieva, Čech v Bulharsku.

Upozorňujeme stručně na některé nedostatky:

Zcela zbytečné a vzhledem k funkci naší práce příliš komplikované je Bakardžievovo rozdělení zájmen (str. 22 n.). Na str. 27 pak místo „děj v klidu“ má býti ovšem „stav“.

V lexiku: отношение není „chování“, nýbrž „vztah“, „poměr“; místo „пространство за екипажа“ by mělo být „помещение“; жила není „žíla“, nýbrž „sval“; č. „žíla“ je bulh. кървоносенъ cѫдъ; положение značí „situaci“, nikoli „polohu“. Nesprávně (patrně podle češtiny) je държавната глава fem. místo maskulina държавниятъ глава (str. 122); některé menší chyby necituji.

Někde zarážejí kalky z češtiny bulharštině cizí; na př. „nemohu si však pomoci“ обаче не мога да си помогна; „nenechte mě na suchu“ не ми оставайте на сухо; „ztratit hlavu“ изгубвамъ главата; „mám těžkou hlavu“ имамъ тежка глава; „dáti dopis do obálky“ дáвамъ писмото до плика (místo въ…).

Někde autor má zbytečné purismy: „obklad“ vyjadřuje slovem налагане, ač je v bulh. daleko obvyklejší компресъ, „klinika“ лежалница místo obv. клиникa, „teplota“ топлинно съcтояние místo температура a j. V práci tohoto druhu, t. j. v praktické učebnici pro cizince, nemá puristická tendence skutečně žádného oprávnění. Ba naopak, v takové práci bychom spíše chápali i jakousi přemíru termínů internacionálních.

Jinak však je to práce skutečně pěkná, vyniká účelným uspořádáním vhodného materiálu, poměrnou jasností a úplností a dobře vyplňuje citelnou doposud mezeru v naší učebnicové literatuře.

L. Georgiev, A. Gerad

 

Skaličkova příručka maďarštiny Čech mezi Maďary (maďarsky) vyšla jako 5. sv. této sbírky.

Stručná maďarská mluvnice Skaličkova nevybočuje z přísné jazykové synchronie. Jinak by bylo jeho hláskosloví prospělo několik fonetických poznámek, aspoň o artikulaci labialisovaného krátkého a (třebas: rty jsou sešpouleny jako při o), dlouhého é (asi: tvoří se mezi českým é a í), neboť z málo vhodné transkripce oa a éí, na př. oaťoa za atya, séíp za szép, začátečník si neutvoří ani přibližně správný obraz o artikulaci těchto hlásek. — Škoda, že autor nevolil snadnější variantu spisovné maďarštiny, která se šíří hlavně v poválečných letech a která ve většině případů zanedbává ve výslovnosti i v písmě kvantitu v řadě ú, ű, í. Byl by se tak vyhnul mnohým rozporům a nedůslednostem (jednou szíves, jednou szives, někde közűl, jinde közül, a pod.), z kterých snad některé nutno pokládat za tiskové chyby. Je však tiskových chyb více, než je radno v jazykové učebnici; opakují-li se častěji, dokonce vedle sebe, jsou to ovšem i v kvantitě, hlavně mimo vzpomenutou řadu, chyby skutečné (typ Hanyadik na místo Hányadik 63, 2 ×). Žádoucí by byla větší shoda mezi teoretickými poučkami a praksí (tak při rozdělování slov na konci řádek: hosz-szú jako příklad, ale hned leggros-szabb namísto legrosz-szabb, tedy také s jediným -g-). Věcně jsou výklady mluvnické skoro vesměs správné, jen snad v skladbě se opakuje omyl z jiných autorových prací teoretických: „stůl dítěte“ je buď a gyermek asztala anebo a gyermeknek az asztala, nikoli a gyermeknek asztala.

V části konversační by bývalo na prospěch uvésti více stylistických poznámek; tak u dvojtvarů typu ki-kicsoda, u preterita várék, u oslovování, v korespondenci a pod. Jinak slova jsou skoro vesměs bezvadně přeložena a fráze i ukázky vhodně voleny. Ukázky nepřesných překladů: z gram. části: kehely nejsou „kamna“ (12 a 14), nýbrž „kalich“ — „kamna“ značí kályha; z části slovníkové: „listonoš“ není postás, nýbrž levélhordó, co je přesně s českým tvarem shodný kalk z něm. Briefträger; někde je uvedeno synonymum, které je v konversaci a vůbec v denní praksi méně obvyklé: tak paplak „fara“ místo plébania (ovšem pap už vůbec není „farář“, nýbrž toliko „kněz“, „farář“ je plébános); z vět: „zda jsme u Vás nezapomněli“, není nem-e felejtettünk Önnél…, nýbrž nem felejtettünk-e Önnél… — Tato nedopatření, která se v dalších vydáních jistě a snadno opraví, ztrácejí se ovšem zcela před kladnými stránkami Skaličkovy příručky, která je připsána veliké snaze po sblížení podunajských národů a států.

Ľ. Novák

 

Jako 7. svazek vyšla příručka angličtiny od Bohumila Trnky, Čech mezi Angličany.

Příručka angličtiny, jíž byl v této sbírce vyměřen [255]přibližně týž rozsah jako příručkám jazyků ostatních, byla přirozeně proti těmto ostatním příručkám v nevýhodě, a to proto, že fonetická transkripce tekstu, bez níž každá příručka angličtiny je bezcenná, zabírá vždy velkou část místa, jež je k disposici. Proto v konversační části Trnkovy příručky najdeme bohužel jen výjimečně poznámky o angl. reáliích (tak v odst. Právo, Strava; ostatní příručky mohou si je dovolit i jinde — jen namátkou uvádím hesla Školství, Noviny, Divadlo, kde by byly poznámky vítány i v příručce anglické). Nutno uznati, že se v této frazeologicko-konversační části autor vyrovnal s tímto handicapem místa velmi dobře; angličtina její je svěží a idiomaticky přesná, stejně jako fonetická transkripce, která spolehlivě zaznamenává i oslabování samohlásek ve větné souvislosti. Škoda, že typografické důvody znemožnily soustavně označovati přízvučné samohlásky tučným tiskem (výjimku bylo třeba učiniti při ʌ a ə, srov. však str. 50, kde užito i těchto liter v tučném tisku).

Mluvnička při rozsahu 28 stránek může podati ovšem jen soupis pravidel a paradigmat a nemůže vycházet z jazykového vědomí českého tak soustavně, jak by bylo třeba a jak si jistě přál i sám autor. Proto se také knížka nehodí k naučení angličtiny; spíše jako repetitorium, zato arci výborné. Jest jen vítati, že autor v předmluvě čtenáři doporučil Mathesiův spisek „Nebojte se angličtiny“ (srov. Slovo a slovesnost 3, 1937, 64), který popisnou gramatiku Trnkovy příručky doplňuje se zvláštním zřením k jazykovému vědomí žákovu. — Gramatické poučení, jak je v příručce podáno, je spolehlivé a přesné. Pochvaly zaslouží zvláště to, že se autor obešel bez termínu „kondicionál“ — v angl. jde opravdu jen o oznam. způsob v preteritu, resp. plspf. Pro nové vydání lze doporučit jen několik menších změn. Na některých místech budou asi laikovi vadit odborné výrazy jako kakuminální (str. 10 pozn.), aktuální děj (str. 18) a pod. Výklad o rozdílu mezi angl. pret. a perf. by bylo snad lépe přesunouti z odst. „Souslednost časová“ (str. 22) do odst. „Časování“ (str. 16).

Celkem lze říci, že knížka vyplňuje citelnou mezeru v naší angličtinářské příručkové literatuře (obsahuje i amerikanismy, které se u nás v té soubornosti tak těžko hledají!).

Josef Vachek

 

Nejnověji vyšel v této sbírce svazek 9., věnovaný španělštině od R. J. Slabého.

rd.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 4, s. 252-255

Předchozí Dmytro Čyževśkyj: Příspěvek k symbolice českého básnictví náboženského (Doplněk k Slovu a slov. 2, 1936, str. 98n.)

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od března do června 1937