Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od března do června 1937

[Kronika]

(pdf)

Conférences faites au Cercle linguistique de Prague d’mars à juin 1937

8. března. E. Benveniste: Jazykové vyjádření kolikosti (gramatické číslo a číslovky). Kolikost se označuje v jazyce buď zvláštními slovy — číslovkami — anebo tvaroslovnými prostředky — protikladem singuláru a plurálu. Rozbor prvních základních číslovek praindoevropštiny od jedné do čtyř ukazuje, že jejich východiskem bylo nazírání prostorové a že šlo o určení blízkosti nebo vzdálenosti předmětu vzhledem k subjektu. V pojmu plurálnosti, jenž zahrnuje ideu obecnosti a zároveň dělitelnosti, lze zjistiti distinkci kvalitativního původu, proměnlivou podle druhu označených předmětů, zejména vzhledem k jejich životnosti nebo neživotnosti. Z těchto dvou řad pozorování vyplývá definice čísla jako kvality, podřaděné pojetí prostorovému. Přechod k číslování ve vlastním slova smyslu je umožněn jednak procesem abstrakce neboli vjemem podstatové totožnosti počítaných prvků, jednak zásahem ruky jako počitadla. Pak číslo již nenáleží věci a uplatňuje se jako samostatná kategorie.

 

22. března. Fr. Trávníček: Základy československého slovosledu (uveřejněno v Slovu a slovesnosti 3, 1937, str. 78—86).

 

24. března. Viggo Bröndal: Pojem a soustavy gramatických pádů. Pojem skutečných pádů je čistě morfologický, nikoli syntaktický. Pád může sice býti substituován slovosledem, totiž faktem syntaktickým, ten však nikdy není jeho přesným ekvivalentem. Z téhož důvodu nelze pády plně vyjádřiti perifrází, jež zahrnuje skupinu autonomních slov. Pády nikdy nevyjadřují prosté vztahy (geometrické a pod.). Každý pravý pád musí míti svou vlastní vnější formu. Má-li jazyk pády, tvoří vždy zvláštní a uzavřený systém. Každý pád v sobě nese v mezích systému obecnou ideu. Pády lze tedy srovnávati s druhy slovními; je na př. zřejmá analogie mezi vokativem a citoslovcem a do jisté míry mezi genitivem a předložkou. Pády lze srovnávati i s členy větnými. Obecné ideje pádové mají ekvivalenty i v jiných tvaroslovných oblastech, zejména v časování. Pádosloví nesmí a priori vnucovat určitý systém jazykům všem. Tak neprávem gramatická tradice imputovala velmi speciální řecko-latinský systém jak moderním jazykům západním téměř po[256]strádajícím deklinaci, tak i neindoevropským jazykům, které mají často zcela odlišnou soustavu pádovou. Nelze předpokládat universální existenci jistých pádů, jak to dělali na př. Wundt a Wilhelm Schmidt. Pádové systémy se nápadně liší i počtem i povahou pádů, ba i v mezích jednoho jazyka může býti několik různých systémů pádových. Tak z čísel se duál zpravidla vyznačuje nejmenším a singulár největším počtem rozdílných pádů. Z rodů má nejméně pádů neutrum, nejvíce masculinum. To lze vysvětliti zásadou kompensace neboli snahou vyhnouti se mnohonásobně komplexním tvaroslovným kategoriím; na př. vokativ je nejkomplexnější z pádů a proto nejsnáze mizí. Stejně se vysvětluje snadné mizení a slabá pádová diferenciace duálu. Pádová diferencovanost jednotlivých gramatických rodů je tím slabší, čím komplexnější je rod. Analysa pádů musí přihlížet k tomu, zda ve významu daného pádu převládá deskripce anebo relace a zda jde o formu funkční anebo substanční. O zjištění a kombinaci těchto prvků se opírá pádová systematika a typologie pádových soustav. Vychází najevo, že mezi některými pády jsou zákonité vztahy, totiž existence jisté pádové dvojice nutně předpokládá existenci jisté jiné dvojice anebo ji naopak nutně vylučuje. Přednášející podal četné příklady takové pádové solidarity.

 

26. dubna: J. Mukařovský: Památce F. X. Šaldy (uveřejněno v Slovu a slovesnosti 3, 1937, str. 65—78).

 

10. května. K. H. Menges: Jazyky Turkestanu. Přednášející podává zeměpisný přehled Turkestanu, obraz rozšíření tureckých národů vůbec a v Turkestanu zvláště, relief historického vývoje Turkestanu a sociologického rozvrstvení tureckých národů a charakteristiku historických a současných jazykových poměrů tohoto území, při čemž hlavní pozornost věnuje jazyku uzbeckému. Vytýká průkopnický význam prací E. Polivanova, který první podal vědeckou mluvnici a dialektologii uzbekštiny. Menges v zásadě přijímá a doplňuje Polivanovovo třídění uzbeckých dialektů a zdůrazňuje rozdílný sociální substrát každé z těchto skupin. Iranisované dialekty náležejí převážně obyvatelstvu městskému, neiranisované neboli vlastní uzbecké dialekty obyvatelstvu kočovnému a dialekty přechodné polousedlému selskému obyvatelstvu. V iranisovaných dialektech shledává přímé pokračování čahatajského a staroujhurského jazyka, který se intensivně iranisoval souběžně s poturčením původního íránského obyvatelstva. Neiranisované kočovnické dialekty jsou výsledkem poslední turecké invase do Turkestanu, a jen jim skutečně přísluší původ kypčacko-uzbecký. Ale i tyto dialekty podléhají postupně vlivu iranisovaných dialektů čahatajského původu.

 

31. května: Pavel Eisner: Zrození básnického překladu.

Básnický překlad není co do svého vzniku produktem úvah účelových a užitkových, je to akt subjektivní nutnosti více méně osudové a hlubokých spřízněností bytostných. S výhradou, že jde o jeho osobní zkušenosti, dovozoval E., že překladatel při práci prožívá hluboké rozvlnění hudebních hladin duševních — ovšem běží o hudbu jinou než obvyklou ‚hudbu.‘ I jinak má duševní stav mnoho příbuzného se stavem při vzniku básnického díla samostatného. V tomto duševním dění rozeznává E. dvě fáze: první ženskou, v níž se překladatel trpně oddává virilnímu principu autorově, druhou a konečnou mužskou, v níž se překladatel utká se svým autorem v milostném souboji. — V debatě přinesli hojně nových postřehů k tomuto složitému dění zejména O. Fischer a R. Jakobson.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 4, str. 255-256

Předchozí rd. (= Redakce), Stanislav Lyer, L. Georgiev, Arnošt Gerad, Ľudovít Novák, Josef Vachek: „Brána jazyků“, sbírka konversačních příruček

Následující Alt. (= Jaroslav Albrecht): Kniha o Otakaru Hostinském