Zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Lipsku

Miroslav Grepl, Karel Hausenblas

[Discussion]

(pdf)

Заседание Международной комиссии по изучению грамматического строя славянских языков в Лейпциге (1974) / La session de la Commission internationale pour l’étude de la structure grammaticale des langues slaves à Leipzig (1974)

Ve dnech 8.—12. října 1974 se konalo další pracovní zasedání komise v Lipsku. Mohlo se uskutečnit díky porozumění a podpoře Akademie věd NDR a obětavé péči akad. prof. Rudolfa Růžičky. Na zasedání byli přítomni tito členové komise: akad. prof. R. Růžička a Dr. phil. F. Michałk z NDR, doc. dr. M. Grepl, CSc. (sekretář komise), prof. dr. K. Hausenblas, DrSc., doc. dr. J. Mistrík, DrSc., z ČSSR, prof. N. Ju. Švedovová, prof. A. V. Bondarko, doc. A. Je. Michnevič a V. V. Lopatin, kandidát věd, z SSSR, prof. dr. St. Urbańczyk, prof. dr. J. Siatkowski, doc. dr. Z. Topolińská a doc. dr. K. Pisarková z Polska, prof. L. Andrejčin a prof. S. Ivančev z Bulharska, prof. dr. Milka Ivićová, prof. dr. B. Korubin, prof. dr. J. Toporišič z Jugoslávie.

Pro nemoc nebo z jiných vážných příčin byli omluveni: akad. B. Havránek (předseda komise), prof. dr. J. Ružička, člen korespondent SAV (zástupce předsedy komise), akad. prof. dr. Mihailo Stevanović (Jugoslávie), prof. I. D. Lekov, člen korespondent BAV (Bulharsko), člen korespondent A. V. USSR A. S. Melničuk a prof. V. I. Koduchov (SSSR).

Za nepřítomného předsedu akad. Bohuslava Havránka řídil odborné i pracovní jednání komise z jeho pověření akad. prof. dr. R. Růžička, předseda gramatické komise slovanských jazyků NDR.

Kromě členů komise se jednání zúčastnila řada expertů: prof. dr. K. Horálek, DrSc., člen korespondent ČSAV, doc. dr. P. Adamec, CSc., doc. dr. O. Leška, CSc., doc. dr. M. Komárek, CSc., doc. dr. P. Sgall, DrSc., doc. dr. M. Novotný, CSc., prof. dr. R. Mrázek, CSc., dr. O. Uličný, CSc., doc. dr. J. Kačala, CSc. (ČSSR); prof. dr. K. Polański, doc. dr. St. Karolak, dr. B. Laskowski, dr. M. Grochowski, dr. W. Szybystová (Polsko), doc. dr. L. Popović (Jugoslávie) a někteří lingvisté z NDR.

Od svého vzniku v r. 1963 měla komise za úkol konfrontovat teoretická i metodologická východiska jednotlivých slavistických pracovišť při řešení základních otázek slovanské syntaxe a morfologie, prohlubovat vzájemnou informovanost o práci jednotlivých středisek, zprostředkovávat intenzívnější pracovní kontakty a doporučovat projednávání závažných problémů a témat formou mezinárodních symposií nebo konferencí.[1] Cílevědomá a plánovitá práce komise, která se z iniciativy akad. B. Havránka scházela takřka každoročně, vyústila na bělehradském zasedání (1972) v konkrétní cíle programové, dané do jeho plánu na zasedání ve Smolenicích (1971). Jak vyplývá z protokolu bělehradského a moskevského (1973) zasedání komise, rozhodli se její členové na základě dosavadních výsledků dát na pořad jednání diskusi o celistvých koncepcích popisné gramatiky jednotlivých slovanských jazyků.

Podle usnesení z moskevského zasedání měly být proto v Lipsku projednávány projekty popisné gramatiky ruštiny, češtiny, slovenštiny a polštiny. Jako druhé bylo [50]stanoveno téma „Syntaktická kondenzace v slovanských jazycích“. Projekty gramatik (slovenský nebyl vypracován) měli členové komise a experti k dispozici ještě před zasedáním komise.

První dva dny zasedání komise byly věnovány představení koncepcí české, polské a ruské gramatiky a diskusi o nich.

Koncepci české gramatiky (Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny, rotaprint, Praha 1974)[2] prezentovali plénu za nepřítomnosti spoluautorů doc. dr. Fr. Daneše a dr. J. Kořenského M. Komárek, K. Hausenblas a M. Grepl. M. Komárek nejprve promluvil o celkovém rozvržení látky a postupu práce. K. Hausenblas se soustředil jednak na problematiku zpracovanou Fr. Danešem (zejména na otázky vztahu sémantické a výrazové roviny věty jako specifického znaku na syntaktické úrovni jazykového systému), jednak na problematiku nadvětné syntaxe. M. Grepl se věnoval charakteristice modifikujících významových složek základových větných struktur (složek kognitivních i komunikativních) a prostředků jejich vyjadřování a za nepřítomného Fr. Daneše i problematice komplexních větných struktur. M. Komárek vyložil, jaký je v české gramatické koncepci základní vztah mezi morfologií a syntaxí, upozornil na důsledky i přednosti „morfosyntaktického“ pojetí slovních druhů a gramatických kategorií (zastupoval v tom i nepřítomného spoluautora morfologické části J. Kořenského) a zdůvodnil své pojetí termínů morfém — morf — alomorf (spojovací morfém).

Polskou koncepci[3] představili plénu zasedání Z. Topolińská, St. Karolak a M. Grochowski. Své výklady konkretizovali a demonstrovali na úryvku polského překladu novely T. Manna Tonio Kröger, jak bylo dohodnuto na varšavském zasedání komise v r. 1973.

Z. Topolińská zdůraznila ve svém referátu nejprve základní teoreticko-metodologická východiska polské koncepce a vyložila nejdůležitější pojmy. Předmětem analýzy je text jakožto realita nám bezprostředně daná. Hranice textu a jeho jednotek (výpovědí) jsou dány a priori. Text má strukturu sémantickou a formální. Elementy struktury formální jsou věta (zdanie) a nominální skupina (grupa imienna). Elementy struktury sémantické jsou predikáty (co se mluví) a argumenty (o čem se mluví). Také sémantické elementy je třeba chápat jako konstrukty. Jedním z významných rysů argumentů je jejich kvantifikovatelnost, predikáty kvantifikovány nejsou. Metodologicky zvýrazňuje polská koncepce (stejně jako česká) postup od sémantiky k formě. V další části svého referátu se Z. Topolińská soustředila na podrobnou formální i sémantickou charakteristiku nominální skupiny a na sémantickou interpretaci u jednotlivých jejích formálních prvků. Při formální analýze základních nom. skupin s apelativy je třeba rozlišovat jejich konstitutivní členy, určení obohacující deskripci a komponenty kategoriální (např. zájmenné a číslovkové kvantifikátory); třeba také mít na zřeteli paradigmatický charakter nom. skupiny. Při jejich analýze funkčně sémantické je nutno vycházet z toho, zda fungují ve větě jako argument (identifikovaný nebo neidentifikovaný), anebo jako predikát (nespjatý s kvantifikátory). Důležitou problematiku představují transformované nominální skupiny ve funkci argumentu nebo predikátu, neboť při jejich sémantické interpretaci je třeba počítat s častou elizí (wyzerowanie) některého komponentu výchozí struktury. Specifickou záležitostí je funkce nom. skupiny jako operátoru a jako součásti idiomatizovaného predikátu.

St. Karolak se ve své charakteristice základních struktur predikátovoargumentových soustředil zejména na sémantickosyntaktickou klasifikaci predikátových [51]výrazů (predikátorů). Podle počtu a sémantických rysů argumentů dělí predikátory do tří základních kategorií: (1) predikátory s argumenty předmětnými, (2) s argumenty předmětnými i nepředmětnými, (3) s argumenty jen nepředmětnými. Pro vnitřní klasifikaci se uplatňují kritéria další, zejména počet argumentů (predikátory jedno-, dvou- a víceargumentové), u předmětných argumentů dále to, zda jde o argument personální nebo věcný. Velká pozornost se přitom věnuje podmínkám a možnostem substituce argumentů personálních a věcných a způsobům akomodace (vyjadřování) argumentů v nominální skupině. Závažnou interpretační úlohu pro správnou funkčně sémantickou klasifikaci predikátorů přikládá polská koncepce pojmu anulování (elize, wyzerowanie) argumentu.

M. Grochowski doplnil polské referáty výkladem o sémantických vztazích mezi predikativními výrazy v rámci tzv. komplexních větných struktur. Z tradičního hlediska šlo tedy jednak o problematiku souvětí, jednak o různé typy nominalizací predikátů fungujících jako argumenty. Největší pozornost věnoval typům vztahů mezi predikáty a interpretaci jejich sémantické informace (vychází ze srovnání obsahů a diferencuje je na základě binárních protikladů závislosti - nezávislosti, totožnosti - nedostatku totožnosti, vylučování - nevylučování a podobnosti).

Na tyto tři příspěvky volněji navazoval referát K. Pisarkové, věnovaný textové interpretaci úryvků novel T. Manna (Tonio Kröger a Smrt v Benátkách) v polském překladu. Jeho cílem bylo ukázat možnost a vhodnost rozšíření analýzy gramatické o analýzu obsahu a struktur nadvětných; přitom musel překročit hranice daných úryvků a odvolávat se k celku textu a k znění německého originálu. Byly zjištěny tyto relace: (1) vztah mezi gramatickými kategoriemi užitými v textu a základní „tezí“ celé povídky Tonio Kröger, tj. nemožností řešit konflikt mezi příslušností k sociální třídě definovatelné v kategoriích „mít“ a postavou tvůrčí osobnosti definovatelné v kategoriích „být“. Opozici mezi kategoriemi „mít“ a „být“ odpovídá opozice struktur posesívních (syntaktických, morfologických i lexikálních), definujících Krögera a Hansena, k existenčním, definujícím Lizavetu. (2) Vztah mezi postavou vypravěče (vím, vidím, slyším) a strukturou textu: „vím“ je v relaci se sémantickou hypotaxí, „vidím“ se sémantickou parataxí, „slyším“ s nutností využít struktur metatextových pro reprodukci dialogu. (3) Vztah mezi intencí vypravěče a chápáním textu příjemcem: není náležitě realizován, jestliže je v překladě užito neodpovídajících struktur, jako je tomu na několika místech právě v polském překladě, který není dostatečně adekvátní originálu.

N. Ju. Švedovová informovala pak účastníky zasedání o koncepčních změnách, ke kterým došlo v Prospektu ruské gramatiky (Moskva 1972), o dosavadních pracovních výsledcích při realizaci tohoto prospektu a celkovém pojetí a zaměření připravované popisné mluvnice ruštiny. Proti původnímu návrhu se podstatně mění náplň a teoretickometodologická východiska úvodních kapitol a v souvislosti s tím i metodologický přístup v oddílu věnovaném fonologii ruštiny. Vypuštěny nebo podstatně omezeny mají být kapitoly obsahující komentáře historické a kapitola o interpunkci. Naopak zařazena má být nově velká kapitola o intonaci a zvýrazněna ve všech složkách větné stavby jejich sémantická stránka. Cílem gramatiky však nadále zůstává maximálně úplný a ucelený popis gramatického systému ruštiny, opřený o širokou základnu materiálovou, využití všeho pozitivního, co přinesla ruská gramatická tradice, a normativní charakter gramatiky. Má to být gramatika pro široké vrstvy uživatelů, nikoli jen pro lingvisty. Metodologicky se akcentuje přístup od formy k významu, vycházející z elementárních struktur a postupující k jejich konkretizaci a snažící se postihnout podmínky a distributivní faktory jejich realizace. V této souvislosti bude velká pozornost věnována syntaktické potenci (valenci) slova, zejména slovesa, s úsilím o úplný soupis jednotlivých tříd a skupin stanovených na základě jejich sémanticko-syntaktických významů a selektivních pravidel (rysů). [52]Referentka zdůraznila, že takové východisko nijak nebrání akcentovat v gramatice rovinu významu, třeba však i v sémantice postupovat od významů abstraktnějších ke konkrétnějším. V rámci syntaktického popisu je třeba rozlišovat tři typy významu: obecný význam gramatických větných vzorců, sémantickou funkci jejich komponentů a sémantiku vyplývající z lexikálního obsazení gramatických schémat.

R. Růžička se ve svém referátě zabýval základní otázkou vztahu syntaxe a významu věty. V úvodu zdůraznil, že mnohé závažné myšlenky, které vyzvedla generativní gramatika a zejména generativní sémantika, byly už dávno předtím formulovány v ruské lingvistické tradici, zejména V. V. Vinogradovem a L. V. Ščerbou. Pokud jde o základní problém referátu, vyjádřil pochybnost o tom, že sotva bude možno dosáhnout plného souladu (jednoty) při zkoumání vztahů mezi sémantickými složkami a jejich syntaktickými reprezentanty; ani značně synonymní syntaktické prostředky (výrazy), vyjadřující týž smysl (propozici), nemůžeme vyvodit jeden z druhého na základě transformačních pravidel, neboť jsou do té míry rozdílné, že pokoušet se stanovit nějaké derivační vztahy mezi nimi by bylo úkolem velmi obtížným. V souvislosti s lexikalizací pak vznikají takové syntaktické struktury, které sotva mohou být navzájem konfrontovatelné, naopak mohou být blízké syntaktickým strukturám ztvárňujícím naprosto jiný smyslový obsah. Daná sémantická reprezentace věty proto může být konfrontována s některými hloubkově syntaktickými strukturami. To předpokládá využití jistých pravidel transformace. Při tom za výchozí (základní) je třeba pokládat ty syntaktické struktury, které mají nejprůzračnější a nejexplicitnější interpretační sílu. Své myšlenky demonstroval referent na některých konstrukcích z vybraných textů T. Manna. Např. povrchové úrovni věty „… strohý povýšený tón člověka … připadal mu nesnesitelný“ může při sémantické interpretaci odpovídat abstraktnější („hlubinnější“) rovina: „Připadalo mu, že tón je nesnesitelný“, ale nejsou vyloučeny ani jiné výchozí struktury. Důležité přitom je to, že se NP v podřadné větě „povyšuje“ do funkce subjektu celé výsledné konstrukce. Aplikace pravidla „povýšení“ (změny funkce, „poschodí“) je důležitá pro syntakticko-sémantickou interpretaci hotových povrchových struktur. Konfrontovat sémantickou složku věty přímo s její složkou povrchovou, bez zapojení hloubkově syntaktických reprezentací, by znamenalo rezignovat na odhalení podstatných syntaktických a obecně jazykových zákonitostí. Ale i tak v současné době není cesta od logickosémantické roviny, od propozice, k povrchové syntaktické struktuře věty snadno uskutečnitelná.

A. V. Bondarko přispěl k jednání konference samostatným projektem morfologie ruštiny. Základním pojmem v jeho projektu je pojem funkční morfologie; ta zahrnuje nauku o morfologických kategoriích se zvláštním důrazem na popis jejich sémantiky a fungování, odlišování funkcí základních od funkcí kontextově podmíněných, určování sémantických rysů jednotlivých komponentů dané kategorie metodou sémantických opozicí v rámci systému sémantických distinktivních rysů a stanovení funkčněsémantického pole dané kategorie, reprezentovaného danými gramatickými kategoriemi (centrum pole) a periferními komponenty (např. slovesný vid a „vidovost“, slovesný způsob a „způsobovost“, slovesný čas a temporálnost apod.).

Pojetí funkčněsémantického pole umožňuje odhalit vzájemný vztah a podíl prostředků jazykově systémových (např. morfologických forem) a lexikálních na jeho vyjadřování. Pojmy funkční morfologie a funkčně sémantické pole umožňují popsat morfologické kategorie (jejich funkčně sémantickou stránku) na jednotném principu, vymezit systém forem reprezentujících danou kategorii, charakterizovat funkčně sémantické pole, jehož centrem daná morfologická kategorie je, ukázat na vzájemnou souhru morfologických a lexikálně gramatických prostředků, stanovit sémantický obsah daných kategorií a fungování jejich komponentů.

[53]Ke všem referátům, zejména však k těm, které komentovaly předložené koncepce zpracování popisné gramatiky, se rozvinula rozsáhlá a obsažná diskuse. R. Laskowski se z pozic polského projektu zabýval morfologickou složkou projektu českého, zejména funkčně syntaktickou klasifikací slovních druhů. Ocenil české řešení jako velmi přijatelné, vyslovil však pochybnosti o možnosti klasifikovat lexémy do funkčních tříd a věnoval pak speciální pozornost funkční klasifikaci synsémantik: zdá se mu podstatné jejich rozlišení na relátory a nerelátory. Obrys funkční klasifikace slovních druhů by podle něho měl vycházet z těchto opozic: plní funkci výpovědi — neplní funkci výpovědi; v negativním případě: plní funkci větného členu — neplní funkci větného členu. — K problematice morfologie diskutoval dále V. V. Lopatin; v připomínkách k českému a polskému projektu konstatoval, že v českém je důsledně dodržen postup od významu k výrazu, v polském je méně propracován, a vyslovil výhrady k zařazení výrazů typu dobře, útulno k adjektivům. — Milka Ivićová ocenila na polských referátech snahu po jasném objasnění termínů a po úsilí demonstrovat teorii na textu, v českém projektu vyzvedla jeho explicitnost a pružnost jeho realizace; upozornila na to, že tzv. inverzní vztahy u predikátových sémantických formulí (např. x P y a y Ṕ x) mají svou problematiku sémantickou i výrazovou, zejména v rámci konfrontačním. Vyjádřila předpoklad, že nemožnost negativizace jistých intenzifikovaných struktur (Co jsem se naplakal! aj.) souvisí s obligátním sémantickým rysem emocionality.

K. Horálek se zabýval principiálními otázkami typů gramatiky a jejich charakteristikou (gramatika zdůrazňující dokladovou stránku a systematičnost, experimentální, školská, gramatika jako podkladový standard pro konfrontaci); zdůraznil potřebu respektovat tradici (i ve formě kritického překonání) a dosažené výsledky. Další jeho připomínky se týkaly poměru syntaxe a morfologie; zdůraznil zejména to, že chápání morfologie jako rezervoáru prostředků pro syntax je jen jedna stránka morfologie a že je třeba vidět i stránku druhou, tj. morfologii pojmenování. Připomněl dále, že úkolem komise by mělo být perspektivní vypracování jednotného standardu gramatiky jako základny pro mezislovanskou konfrontaci, a soustředil se na důležité aspekty uplatňování metodologického principu asymetrického dualismu formy a významu při popisu syntaktického systému. — K. Polański zdůraznil, že každý typ gramatiky, včetně tzv. školské, musí být zpracován na základě nových poznatků, vědecky, má-li skutečně přinášet hlubší jazykové poučení a porozumění jazyku. K metodologickým postupům od významu k formě a naopak uvedl, že žádný z těchto postupů není jednostranný a vlastně v sobě vždy zahrnuje postup od významové struktury k struktuře sémantické a zpětně k struktuře výrazové. Pokud jde o český projekt, konstatoval, že se zříká generativně transformačního způsobu popisu, ale s jistými transformačními výklady počítá.

N. Ju. Švedovová velmi ocenila inspirativnost českého projektu, pokud jde o vymezení jednotlivých sémantických složek výpovědi a o jejich vztah k rovině výrazu. Nikoli jednoznačně vymezený se jí zdá pojem propozice a jeho relace k pojmu propoziční nominace (s tím souvisí otázka významu jazykového a nejazykového). Připomněla dále, že intenční vlastnosti mají nejen slovesa, ale i jiná slova. Vyslovila přání, aby problematika hypersyntaxe, která je v projektu představena zajímavým způsobem, byla šíře rozpracována. — A. V. Bondarko vyzvedl teoreticko-metodologický přínos české koncepce pro gramatický výzkum; zdá se mu správné, že nezaložila svůj popis na generativistickém principu a aparátu N. Chomského. Obecně postuloval zvýšený zřetel k slovanskému materiálu a využití nejlepších tradic v slovanské syntaktické teorii. Metodologicky zdůraznil nutnost přihlížet v rovině sémantiky zvláště k sémantice gramatické (kategoriálně ztvárněné), zkoumat především ty složky, které reprezentují sémantiku jazykovou, odlišovat je od sémantiky mimolingvistické a mít na zřeteli komplexnost a celistvost popisu gramatického [54]systému. Vyslovil názor, že při signalizaci významu gramatických kategorií nebo jejich komponentů mají slovoformy významnější úlohu než gramatické morfémy.

F. Michałk se ve svém speciálním, ale důkladně teoreticky založeném a materiálově bohatě dokumentovaném příspěvku k diskusi o českém projektu zabýval dosavadním pojetím sémantické stránky kategorie čísla. Na základě materiálu z lužické srbštiny, kde vedle singuláru a plurálu stále žije také duál, a na základě sémantické distribuce těchto čísel vyslovil pochybnost o nepříznakovosti singuláru a příznakovosti plurálu, ale naopak uvedl řadu argumentů pro to, že bezpříznakový je plurál. — J. Mistrík se zabýval prostředky signalizování nadvětné a někdy vůbec kontextové výstavby (jako jsou prostředky rekurenční, kongruenční, konektory). Upozornil, že některé prostředky supersyntaktické mívají i jiné funkce, takže jejich nadvětný úkol zůstává v pozadí, je méně nápadný (např. u kongruence), a o to důležitější je jejich soustavné odhalování. — Sv. Ivančev postuloval pregnantnější vymezení pojmu propozice a jejího vztahu k pojmům sémantický větný vzorec, gramatický větný vzorec a komplexní větný vzorec. Postup od významu k výrazu je možno chápat v dvojím smyslu: jako nástroj poznání a explikace, nebo jako způsob popisu, zpracování. Vyslovil názor, že je možná negace i u výpovědí s intenzifikací, např. Ta se ale ještě nenajedla![4] Přednesl pak za nepřítomného I. Lekova jeho připomínky k českému a polskému projektu: souhlasí s vymezením poměru mezi morfologií a syntaxí v českém projektu, doporučuje, aby ve všech projektech byl zařazen oddíl supersyntaxe, přimlouvá se za využití statistické metody, za zachování slovnědruhové kategorie predikativ aj. — O. Leška mluvil o nutnosti zabudovat do celkového popisu gramatické stavby stratifikovaný popis výrazové stránky, zahrnující rovinu fonetickou, fonémickou a morfonologickou, a přimlouval se za samostatný, od tvoření slov oddělený výklad tzv. kmenosloví. — J. Novotný se domnívá, že v rámci tzv. komunikativních sémantických složek v pojetí české koncepce by bylo třeba vyčlenit jako zvláštní kategorii ty, které reprezentují vztah propozice k podmínkám komunikačního aktu (k partnerům promluvy, k momentu promluvy a jejímu místu); ke komunikativním složkám patří podle něho i vid.

K. Horálek osvětloval přístup k sémantice věty z hlediska logicko-filozofického. Zdůraznil myšlenku, že k pojmu propozice — který považuje za užitečný, který však bude třeba zpřesňovat — lze dospět nejen cestou abstrakce, ale i dedukce od gramatických větných vzorců, neboť tyto vzorce samy o sobě ještě nic určitého o podstatě sémanticko-syntaktických složek neříkají. Pojetí pravdivosti (pravda - nepravda), s nímž pracují při výkladech o propozici logikové, nemůže být základním východiskem pro sémantickou analýzu lingvistickou. Upozornil také na některé specifické aspekty pojetí propozice u Carnapa (jeho pojetí „smyslu“), který vychází z Fregeho. Fregovo rozlišování mezi smyslem a významem (za který považuje pravdivostní hodnotu věty) mělo ohlas i v lingvistice, řadou logiků bylo přejato bez podstatných změn. — P. Adamec poukázal na některé problémy v chápání pojmu propozice, který ač nelingvistického původu, získává si v syntaxi „domovské právo“: je-li pro touž propozici podmínkou identita lexémů, je třeba mít jasno v tom, jak chápat případy typu sněží — padá sníh. Vyslovil pochybnosti o tom, zda ve větách Petr dal Pavlovi knihu // Pavel dostal od Petra knihu lze mluvit o identitě propozice. Zdůraznil potřebu pracovat na podrobné klasifikaci sémantických tříd slov na základě jejich syntakticko-sémantických rysů a podat pokud možno úplně soupisy reprezentantů těchto tříd. — R. Mrázek se připojil ke skepsi R. Růžičky, že v současné době sotva lze dosáhnout plné a žádoucí jednoty při zkoumání vztahu sémantických složek a jejich syntaktických reprezentací a že cesta od propozice k její povrchové [55]struktuře je zatím nepřehledná. Vyzvedl interpretační sílu transformačních operací demonstrovaných v Růžičkově referátu. — Dr. Gladrow se zabýval různými druhy prostředků vyjadřování určenosti v bulharštině. — R. Laskowski upozornil v připomínkách k českému projektu mj. na to, že reflektivizace poukazuje spíše na relace mezi participanty věty než k mimojazykové skutečnosti. — O. Uličný diskutoval k otázkám pádových významů a k zařazení této problematiky do gramatického popisu: vycházel ze závislostního popisu sémantické větné struktury, který hierarchizuje sémantické rysy predikátu tak, že připisuje jednotlivým substantivním participantům takové umístění v jejich posloupnosti, jaké vyžaduje příslušné pádové séma (pádovou sémantiku vykládá na vztazích lokálních, kauzativních a intenzifikačních).

M. Grepl poukázal na to, že přístup od významu k formě není nikdy zcela prost subjektivismu a arbitrérnosti a že se tu otvírá i cesta k jisté bezbřehosti při stanovení dalších a dalších sémantických rysů pro stále minucióznější klasifikaci sémantických slovních tříd a skupin (měly by to být rysy relevantní syntakticky, tedy syntakticko-sémantické rysy). Aby se takové nebezpečí omezilo na minimum, je třeba neustále brát zřetel na ukazatele formální (počet aktantů, jejich formy, způsoby a možnosti jejich další determinace, formální alternace aktantů, distributivní podmínky a ještě další ukazatelé, kterým dosud možná nebylo věnováno dost pozornosti). Tito ukazatelé představují — nebo mohou představovat — důležité formální signály rozdílných sémantických hodnot identických jevů povrchových, srov. např. Petr dal našemu Pavlovi knihu; Petr objednal našemu Pavlovi // pro našeho Pavla letenku; Petr ukradl našemu Pavlovi knihu // knihu našeho Pavla. Sem je třeba zahrnout i ty transformační operace, které uvedl v referátě R. Růžička; nejde jen o jejich interpretační sílu při objasňování vztahu mezi propozičním významem a jeho povrchovým ztvárněním, ale o to, že sama možnost nebo nemožnost jisté transformační operace může být formálním signálem různosti identických povrchových struktur. — V české koncepci se třídy predikátů vymezují v podstatě na základě dvou kritérií: udáním sémanticko-syntaktické kategorie slovesné a udáním typu sémantického vztahu mezi participanty. Na tomto základě lze sémantickou strukturu predikátů popsat pomocí sémantické formule nebo postihnout jednotlivé třídy pomocí pěti distinktivních sémantických rysů. Česká koncepce tedy primárně nepočítá při sémantické klasifikaci predikátů s udáváním větných sémantických funkcí („rolí“) participantů. Tím však není řečeno, že by nebrala zřetel na sémantické rysy participantů. Při stanovení sémantického větného vzorce se plně počítá s uplatněním sémantických selektivních tendencí („pravidel“). — Z. Topolińská nejprve zdůraznila velkou teoretickou a metodologickou příbuznost polské a české koncepce, jejich vzájemnou podnětnost a vyslovila se pro užší spolupráci obou pracovních skupin. Pokud jde o projekt ruské gramatiky, není jí jasné, v jakém smyslu se funkce chápe jako jeden ze tří základních významů v syntaxi.

Na závěr diskuse k první části programu dostali slovo jednotliví referenti. K. Hausenblas nejprve navázal na to, co o potřebě různých typů mluvnic řekli M. Ivićová, K. Horálek a K. Polański. Názory se do značné míry shodují, jistě také v tom, že i v nižší škole by se měly objevovat nově pojaté mluvnice a že by tu mohly mít úspěch. Totéž však platí i u prací se zaměřením mimoškolním. Princip novosti přístupu přitom nemusí být neslučitelný s potřebou zřetele k tradici, realizovaného např. kritickým vyrovnáváním, jak o tom mluvil K. Horálek. — Fakt, že česká koncepce i koncepce ostatní byly přijaty s živým zájmem a pozoruměním a že k nim bylo sneseno mnoho připomínek, stejně jako možnost přímé vzájemné konfrontace představených pojetí mluví pro to, aby se v této mluvnické práci pokračovalo a dále postoupilo: kromě zisku pro zpracování mluvnic jednotlivých slovanských jazyků mohou být výsledky takto integrované práce užitečné i pro jiné cíle, např. pro slovanské mluvnice konfrontační, pro jazykovou teorii aj. — K připomínkám týkají[56]cím se přístupu od významu k výrazu a pojmu propozice uvedl, že gramatika musí náležitým způsobem přihlížet k obojí stránce jazykových jevů a k složitosti vztahu mezi nimi (dané asymetrickým dualismem), ať vychází z té, nebo z oné stránky (k důkladnému poznání je ostatně třeba několikrát směr postupu měnit a postupovat ve spirále), obojí přístup je tedy teoreticky rovnocenný a metodologicky se doplňuje. Pokud pak jde o způsob popisu v textu gramatiky, autoři české koncepce jsou si vědomi, že zvolený postup od významu k výrazu je spjat s některými obtížemi (počet výrazových prostředků je celkově menší než počet významů jimi vyjadřovaných, o dané významové entitě není možno mluvit bez určité její výrazové reprezentace — není-li ta vysoce formalizována, může to vést k sémantickému zkreslení, vysoká formalizace zase zatěžuje výkladový aparát), jejich snahou je, aby obě stránky jazyka a jejich vazba byly náležitě vystiženy. — Logika, z níž byl termín propozice přejat, provedla vzhledem k svým cílům diferenciaci výpovědního obsahu na složky kognitivní a jiné. Lingvistická syntax může tento podnět přijmout: totiž to, vyložit značně složitý komplex významové stavby výpovědi tak, že se vyjde z určitého jádra kognitivního obsahu a pak se připojí popis složek na toto jádro se vrstvící. Pracovat ovšem musí lingvistická syntax důsledně na úrovni jevů jazykových. Referent pak — ve smyslu Danešových partií — ukázal vztah mezi hlavními pojmy, s nimiž se tu pracuje; upozornil, že pro vhled do této soustavy pojmů je možná škoda, že např. termíny jádro propozice a sémantický větný vzorec jsou svým ustrojením značně daleko od sebe, ač jsou jimi označovány jevy lišící se jen stupněm zobecnění (druhý pojem je zobecněním prvního). — Připomínky k nadvětné syntaxi vesměs se souhlasem kvitovaly, že byla do koncepce gramatiky zařazena, a žádaly právem podrobnější zpracování této problematiky (do výkladu budou začleněny syntakticky relevantní poznatky o stavbě různých druhů promluv, tedy také promluv dialogických, a budou rozvedeny způsoby a prostředky spojování — k těm, o nichž mluvil J. Mistrík, patří ještě další, např. vedle prostředků rekurzívních též prostředky prospektivní, ukazující kupředu). Diskuse se však nevyslovila k základní otázce, jak široce vymezit pojem nadvětné syntaxe (supersyntaxe), k výstavbě promluvy, komunikátu, jako celku, referent se pokusí podat tu jedno z možných konkrétních řešení.

M. Grepl uvedl, že česká koncepce nepočítá se systematickým uplatněním generativně transformačního popisu, ve vhodných případech však bude transformačních pravidel a operací využito jako způsobu popisu (deagentizace, komplexní větné struktury) nebo jako prostředku diagnostického (při odhalování sémantických diferencí povrchově totožných struktur). — Problematika souvětí je v české koncepci řešena v rámci komplexních a rozvitých větných struktur a struktur rozšířených. — Potřeba stanovit sémantické třídy slov je stále naléhavější. Protože však tyto třídy jsou vyděleny na základě rysů sémanticko-syntaktických a představují tak jisté kategorie mající své centrum a periférii, není nutné (a ani vždy možné) úplně vyčíslit všechny reprezentanty, kteří k dané kategorii patří. — Myšlenka, že negativizaci intenzifikovaných výpovědí brání pevné sepětí (jednota) složky intenzifikační a emocionální, může pomoci problém ujasnit. Vždy však jde o jistý typ intenzifikace (velké úsilí nebo velká míra kvality, nikoli např. délka trvání děje); v dokladu Sv. Ivančeva nejde primárně o intenzifikaci. — Vyčlenit mezi aktualizačními složkami ty, které modifikují propozice vzhledem k podmínkám komunikačního aktu, je užitečné. Stěží však je možno mezi složky komunikativní ve smyslu české koncepce zahrnout i pasivizaci.

M. Komárek v odpovědi na připomínky k výkladu slovních druhů v českém konspektu uvedl, že syntaktická kritéria jsou pro slovnědruhovou klasifikaci bezesporu důležitá a projekt s nimi samozřejmě počítá. Už Kuryłowicz ovšem konstatoval těsnou souvislost mezi primární funkcí slovního druhu a jeho sémantikou; v primární [57]funkci totiž význam slovního druhu v maximální míře koresponduje se sémantikou příslušného funkčního místa ve světě. Použití syntaktického kritéria tedy pomáhá odhalit sémantickou podstatu slovních druhů, což je nezbytné právě pro ten typ gramatiky, která vychází od významu. — Přiřazení slov typu dobře, hezky — útulno k adjektivu odhaluje paralelismus mezi dvojicemi typu útulně — útulno a zdravý — zdráv, který při řazení těchto výrazů do různých slovních druhů uniká. Naše řazení má tedy značnou aplikativní hodnotu, odrážejí se v něm některé podstatné vlastnosti systému. Naproti tomu např. přiřazení substantiv verbálních ke slovesu je sice možné, ale nic nevysvětluje. — K diskusi o pojmu příznaku uvedl, že okolnost není vhodné považovat za příznak: je na rozdíl od příznaku vnějšková, nedotýká se podstaty jevů. Samozřejmě okolnost může být jazykovými operacemi převedena do kategorie příznaků (včerejší večírek, spodní voda). Pojem „příznak neprobíhající v čase“ je v našem užití široký, zahrnuje i pojem „příznak příznaku“ (ani ten neprobíhá v čase). — K nadstavbovým slovním druhům: Konstatování, že zájmena nebo číslovky nejsou „časti reči“, nýbrž „časticy reči“, je řešení jen verbální, vysvětluje jen velmi málo. Naproti tomu naše pojetí nadstavbových slovních druhů ukazuje jejich závislost na slovních druzích základních a těsné funkční i sémantické sepětí s nimi (podíl na vyjadřování týchž gramatických významů aj.). — K diskusním připomínkám k pojetí morfému: Možnou námitkou, že spojujeme v témž morfému jako alomorfy často velmi různě znějící segmenty a nepočítáme se synonymií morfémů, se elaborát zabývá (uvádějí se tam se zřetelem k češtině 3 různá pojetí poměru morfém — morf — alomorf). Zvolené pojetí však bude revidováno a bude dána přednost koncepci důsledně morfonologické (viz v tomto čísle SaS výtah z českého návrhu koncepce). — Konektor lze jistě chápat jako projev alternace morfému, naše pojetí však klade spíš důraz na segmentární charakter konektorů. Jejich označení jako semimorfémů lze hájit: konektor jakožto konstrukční prvek výrazové roviny může vyjadřovat význam jen zprostředkovaně, prostřednictvím morfologického typu, pro který je charakteristický. — Pokud jde o pojetí gramatického čísla, Michałkovy argumenty ukazují, že singulár asi bezpříznakovým členem protikladu čísla není, ale nepřesvědčují, že bezpříznakovým členem je plurál; spíše se zdá, že protiklad čísla je jiný typ opozice než privativní.

Odpovídajíc na připomínky k polskému projektu, Z. Topolińská akcentovala zejména potřebu vycházet z všestranné gramatické analýzy textu a obhajovala vzájemnou nezávislost jeho strukturace sémantické a formální. — Stručnými poznámkami ostatních referentů byla první část jednání uzavřena.

 

Druhému tématu, „Syntaktické kondenzaci v slovanských jazycích“, byly věnovány referáty M. Ivićové, A. Michneviče, P. Sgalla a připravený příspěvek J. Kačaly.

Referát M. Ivićové Pojem kondenzace a některé jeho teoretické a metodologické aspekty vyšel z pojetí, podle kterého o kondenzaci jde v těch případech, kdy sloveso („verbid“) zaujímá syntaktickou pozici závislé věty. Referentka navazuje zvl. na české práce Mathesiovy, Vachkovy a Noskovy a rozlišuje kondenzaci komplexní (sentenciální) a kumulativní (méně šťastně označenou jako „funkční“). Zaměřila se na případy, kdy se užívá slovesného tvaru „polofinitní“ povahy; tu se kumulativní kondenzace uskutečňuje bez sentenciální. Obrátila pak pozornost i na některé nedořešené otázky; nejprve na syntakticky autonomní infinitiv, v němž se kumulují dvě predikační funkce: funkce implicitního modálního slovesa a funkce slovesa vyjádřeného infinitivním tvarem. Jestliže by se tomuto infinitivu přiznal status (funkčního) kondenzátoru, pak by se Noskovo tvrzení, že sloveso nepodléhá kumulativní kondenzaci, ukázalo jako nepřesné. Jestliže by se větná kondenzace vymezovala jako signalizování větného obsahu jakýmkoli jiným způsobem než užitím finitního slovesa, pak by tuto povahu měla i kategorie „implicitnosti“, která se týká nedeverbativních substantiv — tuto problematiku je třeba podrobněji analyzovat. Podobně [58]by do oblasti kondenzace patřila i kategorie „prosentencializátoru“, jakým je napr. výraz jinak v příkladu Pospěšte si, jinak zmeškáte vlak. Na konec nadhodila otázku, zda by se status kondenzátoru měl přiznat i takovým prostředkům, kterých se užívá pro signalizaci presupozice, jako je tomu např. u výrazu již ve větě On již k nám nechodí (presupozice: dříve k nám chodil), popř. i u výrazu krásná dívka v příkladě Ivan přivedl svou dceru. Krásná dívka je okouzlila (presupozice: Ivanova dcera je krásná dívka). Závěrem konstatovala, že z metodologických postupů se při studiu kondenzace nejlépe osvědčuje testování pomocí transformací.

A. Je. Michnevič analyzoval v referátě Typy syntaktické kondenzace a syntaktická nejednoznačnost na běloruském materiále jev kondenzace široce pojatý jako synchronně dynamický proces týkající se jak roviny syntaktické (po sémantické stránce: propoziční nominace), tak i lexikální, pojmenovací (lexikální nominace). V obou analogicky rozlišuje tři typy („fáze“) kondenzace: zjevnou (lineární) — zhuštěnou (simultánní) — skrytou (supletivní). První typ reprezentuje v oblasti pojmenovací např. přívlastkové spojení (chvojnyj les), druhý odvozenina (chvojnik), třetí nemotivované pojmenování (bor); v oblasti syntaktické pak analogicky (1) např. podřadné souvětí, (2) nominalizace jako Paslja stvarennja kanala pustynja ažyla, (3) eliptické nebo anaforické konstrukce jako (Stvorany ljudzьmi kanal ažyviŭ pustynju, resp. (ljudzi stvaryli kanal) Geta ažyvila pustynju apod. Ukázal dále, že syntaktické kondenzáty 2. typu charakterizují tyto rysy: zachovávání relevantních původních lexikálních morfémů a hloubkových vztahů mezi nimi, možnost lexikálně jednoznačné rekonstrukce původní propozice bez odvolání se na kontext nebo situaci a možnost syntaktické nejednoznačnosti. Na rozdíl od toho kondenzáty 3. typu nezachovávají relevantní lexikální morfémy, nedovolují jednoznačně rekonstruovat původní propozici a vyznačují se sémantickou neurčitostí. — Při úplném výkladu sémantických vlastností syntaktických kondenzací je nutno překračovat oblast gramatiky ve směru k nauce o souvislém textu: zatímco 3. typ lexikální kondenzace spadá do (synchronní) lexikální „etymologie“, patří 3. typ kondenzace syntaktické do „syntaktické etymologie“ jakožto součásti sémantiky textu.

P. Sgall ve svém referátu o sémantice depredikace (syntaktické kondenzace) upozornil na to, že nominální nebo jiná depredikační konstrukce často nerozlišuje všechny sémantické distinkce, které jsou vlastní konstrukci základní (predikační). Proto je také nepřesné tvrzení, že transformace nemění význam; ve skutečnosti mohou transformace snižovat (ale nikoli zvyšovat) sémantickou diferenciaci uvnitř jednotlivých kategorií. Výjimečně lze ukázat i situace, kdy depredikací zdánlivě významové distinkce přibývají (např. o významech členu to platí, pokud nepočítáme s podobnými významy i u sloves, jako např. Hlavsa). Referent se připojil ke stanovisku akad. Růžičky v otázce nutného předpokladu roviny, která není ani v oblasti logické sémantiky, ani povrchové syntaxe; předpokládá však, že to bude rovina jazykové sémantiky spíše než hloubkové syntaxe. V otázce, co vše má být považováno za depredikaci, je mnoho různých názorů; aktuálním úkolem je přezkoumat názor, podle něhož sem patří snad všechna volná (neintenční) doplnění slovesa. Zatím se podařilo aspoň najít operativní (testovatelné) kritérium pro rozlišení doplnění obligatorních a fakultativních, popř. i intenčních a volných (viz novou práci J. Panevové); je však třeba hledat podobná kritéria pro další otevřené otázky.

J. Kačala pak ve svém sdělení podal vymezení syntaktických a sémantických vlastností kondenzovaných konstrukcí a přehled jejich typů, v podstatě ve shodě s československou tradicí.

I tematika kondenzace vyvolala živou diskusi. Ukázalo se především, že tento jev je možno chápat různě široce. Např. Sv. Ivančev uvedl, že při širokém pojetí by mohl být za kondenzovaný útvar považován každý flektivní tvar syntetický. Proto byl ve vystoupení několika mluvčích vysloven požadavek, aby hranice pojmu [59]syntaktické kondenzace byly přesněji vymezeny. V této souvislosti doporučoval K. Hausenblas, aby jev označovaný jako kondenzace byl zasazen do širší problematiky výstavby textu a konfrontován s jevy, jako je zkracování — rozšiřování textu, eliptičnost vyjadřování, explicitnost — implicitnost, popř. ještě další. Důkladný výklad kondenzací je potřebný jak z hlediska užívání jazyka ve výstavbě textu, tak z hlediska vnitrojazykového srovnávání a zachycení systémové paradigmatiky příslušných prostředků. — Důležitost výkladu kondenzovaných konstrukcí při výkladu výstavby textu zdůraznil i J. Mistrík. — M. Ivićová poukázala na dosah uplatnění kondenzací v jednotlivých jazycích pro jejich charakteristiku typologickou (jsou jazyky „vysokoverbidní“ a „nízkoverbidní“). — V řadě příspěvků byly osvětlovány dílčí vlastnosti kondenzací v slovanských jazycích: modální (Zimmermannová, Grepl), časové (Michałk), kategoriální omezení (Sv. Ivančev) aj.

Na pracovním zasedání komise byli členové informováni o tom, že materiály z bělehradského a předcházejícího moskevského zasedání brzy vyjdou. (Vyšly ještě koncem roku 1974.) Příští zasedání komise se má konat v Jugoslávii, a to ve Skopji v květnu nebo v září 1975. V r. 1976 bude komise zasedat v ČSSR ve Smolenicích; na toto zasedání naváže syntaktické symposium v Brně (téma: aktualizační sémantické složky výpovědi).

Pokud jde o pracovní náplň na nejbližší období a na zasedání ve Skopji, shodli se členové po diskusi na tomto programu: (1) pokračovat v práci na koncepcích gramatik jednotlivých slovanských jazyků; (2) kondenzace a jevy styčné z hlediska gramatického systému a výstavby textu. — Předložené koncepce budou dále propracovávány (v polské bude rozvedena složka morfologická, v české supersyntaktická, ev. připojeny ještě další), dále bude vypracována koncepce gramatiky lužické srbštiny a teoreticko-metodologická východiska, na jejichž základě se v současné době zpracovává gramatika bulharštiny, očekává se, že se vhodnou formou připojí ještě týmy další. Lužické a bulharské materiály dostanou členové komise v písemné podobě do konce března 1975.

Referáty o lipském jednání komise uveřejní zástupci jednotlivých delegací podle možnosti v domácích lingvistických časopisech, závazně budou publikovány v Slově a slovesnosti, Slavii a Voprosech jazykoznanija. Materiály z lipského zasedání budou publikovány ve dvou číslech časopisu Zeitschrift für Slawistik v r. 1975.

Polská a česká pracovní skupina se v Lipsku dohodly na intenzívnější spolupráci: setkají se jednak v dubnu v Polsku, jednak na podzim téhož roku v Olomouci. Výsledky těchto jednání budou dány komisi k dispozici v písemné podobě.

Dlouhodobým perspektivním úkolem komise zůstává sjednocování teoretických a metodologických stanovisek jako základny pro vypracování koncepce konfrontačních gramatik slovanských jazyků.

Jako host se pracovního zasedání komise zúčastnil prof. dr. K. Horálek. Přednesl některé podněty a náměty pro práci komise. Upozornil zejména na potřebu navázat spolupráci s komisí terminologickou a s komisí pro fonetiku a fonologii, neboť zatím se jednání komise soustřeďuje na gramatiku v užším smyslu (syntax a morfologii). Důležitý úkol vidí prof. K. Horálek ve vypracování gramatického standardu jakožto východiska pro konfrontační práce v oblasti slovanských jazyků; ovšem i tento standard by měl zahrnout složku fonologickou a morfologickou. Prof. K. Horálek proto navrhl, aby komise uvažovala o dvou až třech expertech pro tyto otázky. Sám doporučuje jako referenta pro spolupráci s komisí terminologickou prof. K. Polańského a jako referenta pro vypracování teoreticko-metodologické základny konfrontační gramatiky doc. H. Křížkovou. — V diskusi členové komise ocenili předložené návrhy jako užitečné, upozorňovali však na některé organizační obtíže (prof. Urbańczyk) nebo na možnosti jiného řešení, např. na ustavení samostatné komise s konkrétními cíli konfrontačními (prof. Ivančev). Pokud jde o podaný návrh na [60]experty pro výše uvedené úseky (K. Polański, H. Křížková), byl přijat a vedení příslušných národních delegací bylo pověřeno, aby se na ně obrátilo s dotazem, zda jsou ochotni tento úkol přijmout.

Komise také projednala způsob, jak byla recenzována Grammatika sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka (1970), zpracovaná kolektivem Institutu ruského jazyka Akademie věd SSSR za vedení N. Ju. Švedovové, v americkém časopise Language 50, 1974, 383—393 A. V. Isačenkem. Konstatovala, že na tuto práci bylo uveřejněno na třicet recenzí, obsahujících také kritiku, ale žádná z nich neobsahovala osobní urážky autorů. Komise byla toho názoru, že žádná vědecká recenze, jakkoli kritická, by se neměla snižovat k formulacím a výrazům osobně znevažujícím práci autorů.

Lze souhrnně říci, že lipské čtyřdenní zasedání komise svůj úkol úspěšně splnilo. Akad. R. Růžička v závěrečném slově veřejného zasedání konstatoval, že právě absolvované jednání potvrdilo správnost rozhodnutí, aby se přistoupilo k zpracování teoreticky důkladně fundovaných koncepcí gramatik jednotlivých slov. jazyků s demonstrováním přístupu na konkrétním materiálu. (Jen výběr textu se ukázal jako ne zcela vhodný: bylo by potřebné, aby byla eliminována problematika překladu: proto doporučil, aby napříště si každý pracovní tým vybral vhodné originální texty ve svém jazyce.) Předložené koncepce byly velmi plodným podkladem k diskusi. V té se dosáhlo v mnoha podstatných věcech značné shody, začíná se rýsovat obecný společný názor na základní otázky gramatické teorie. Diskusní výměnou názorů se stanoviska jednotlivých badatelů a pracovišť sbližují a dá se očekávat, že tento trend bude v budoucnu dále pokračovat. Diskuse o druhém tématu, o kondenzaci, zase dobře osvětlila stěžejní problematiku vztahu mezi významem a formou na jednotlivých úrovních stavby jazyka.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 1, pp. 49-60

Previous Karel Horálek: Diskusní poznámky

Next Karel Horálek: Účelnost v jazyce