Nad nedokončeným dílem I. I. Revzina

Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

Над незаконченным трудом И. И. Pевзниа / Quelques réflexions sur l’oeuvre inachevée de I. I. Revzin

V době, kdy se lingvistika mimořádně rychle rozvíjí především díky novým kontaktům s logikou, matematikou, kybernetikou a jinými obory, i v souvislosti s novými perspektivními aplikacemi, ztrácí sovětská lingvistika jednoho z těch, kteří vynikli svým odhodláním razit nové cesty teoretického výzkumu. Předčasný odchod I. I. Revzina — po nutném chirurgickém zákroku v březnu 1974 — znamená, že zůstane nedokončené dílo, které má pro sovětskou lingvistiku v kontextu současné vědy i tak nemalý význam. Málokterý odborník dovede nová hlediska vědecké metodologie tak důsledně uplatňovat v tak širokém okruhu oborů — od základních problémů popisu a rozboru jazyka přes řadu otázek gramatiky a fonologie až po poetiku — a spojovat je jak s vědeckým přístupem filozofickým, tak s prohloubeným využitím starších i novějších vědeckých tradic. Revzinovy práce přinesly řadu konkrétních výsledků, zejména v konfrontačním a typologickém porovnání struktur slovanských jazyků, ale ještě daleko významnější jsou jeho podněty k užívání nových postupů a metod, jeho nové pohledy na nejzávažnější problémové okruhy (predikace a depredikace, morfém a morf, foném a archifoném, vztahy paradigmatické a syntagmatické, modely analytické a syntetické), otvírání cest k novým způsobům a oblastem výzkumu užitečného pro lingvistickou teorii samu i pro její vztah k aplikacím.

Už koncem padesátých let, kdy se prudce rozšířil zájem o kybernetiku, strojový překlad a matematicko-logická hlediska a postupy v lingvistice, patřil Revzin k předním průkopníkům nového zaměření v sovětské lingvistice, která — ne bez jeho zásluhy — už tehdy ukázala, že se svou teoretickou úrovní i svým významem pro závažné aplikace dovede vyrovnat kterémukoli zahraničnímu směru. Revzinovy stati v časopisech lingvistických i filozofických byly vždy příkladem širokého rozhledu a cílevědomého budování kontaktu mezi obory, a ovšem také navazování na nejnovější i klasické impulsy domácí a zahraniční (mezi nimiž byly podněty české lingvistiky vždy v popředí jeho zájmu).

Revzinova první kniha, Modeli jazyka (vydaná r. 1962), je věnována jeho vlastnímu zhodnocení a utřídění různých typů popisu jazyka a jeho složek, jak je navrhli Trubeckoj, Martinet, Harris, Chomsky, Dobrušin, Kulaginová, Yngve a řada dalších, i zcela původnímu zpracování řady základních otázek. Z jistého hlediska tu jde především o přesné vymezení lingvistických pojmů s pomocí matematického nebo logického aparátu (k tomu srovnej už recenzi K. Berky a P. Nováka v SaS 24, 1963, 133—140). Ještě významnější však je, že tento aparát, který je u Revzina podložen promyšlenými lingvistickými úvahami a plně zdůvodněn (takže zajišťuje potřebnou explicitnost vědeckého výkladu), je v knize vhodně sklouben s vlastním motivačním a výkladovým textem; kniha je čtivá i pro ty, kteří se logickou notací zabývat nechtějí, ale přesvědčivě ukazuje, že obtíže s tím spojené mohou být poměrně snadno překonány a že práce s teorémy a stručně podanými důkazy je v lingvistice stejně užitečná jako v jiných oborech, jejichž úroveň umožňuje uplatnění principů současné metodologie věd. Revzinova kniha sehrála v tomto smyslu důležitou úlohu ve vztahu mezi lingvisty a matematiky (i logiky), ukazujíc oběma stranám, že vzájemná spolupráce dnes už může být velmi plodná. I původní ruská verze získala velmi široký mezinárodní ohlas, který pak byl ještě zesílen francouzským překladem knihy (s řadou doplňků a úprav) pod titulem Les modèles linguistiques (jako 2. svazek edice Monographies de linguistique mathématique, Paříž 1968).

Spíše pokračováním než snad jen upraveným novým vydáním Modelů jazyka je druhá Revzinova kniha, Metod modelirovanija i tipologija slavjanskich jazykov, Moskva 1967 (kterou jsme recenzovali v SaS 29, 1968, 210 až [76]212). Zde už je těžiště v autorově vlastní široce založené koncepci popisu jazyka, v níž jsou již skloubeny modely paradigmatické se syntagmatickými, a to na podkladě dvou disjunktních množin řetězů považovaných za předem dané množiny tzv. vět reálných (interpretovatelné jako soubor vět doložených ve zkoumaných textech) a množiny vět „zakázaných“, obsahujících zjevné odchylky od mluvnické stavby daného jazyka. Toto východisko umožňuje i nový pohled na vztah mezi syntetickými (generativními ap.) a analytickými modely jazyka, neboť tu už není třeba předpokládat množinu všech přípustných vět určitého jazyka jako předem danou. Jasněji než v první knize se tu mj. rýsuje i hlavní Revzinův cíl — vybudovat novou typologii slovanských jazyků, která by se nesoustřeďovala na roviny blízké morfologii, nýbrž přinesla by hlubší vhled i do struktury rovin vyšších a opírala by se přitom o exaktně vymezené základní pojmy lingvistického popisu.

Tomuto cíli je také do značné míry věnována řada publikací z úseku strukturně typologického porovnání slovanských jazyků, kterou Revzin pomohl uvést v život a mezi jejíž hlavní inspirátory a organizátory patřil spolu se svými spolupracovníky z Institutu slavjanovedenija AN SSSR. V těchto sbornících lingvistických studií, stejně jako na mnoha konferencích, které byly v sovětských univerzitních městech pořádány v oborech těsně spojených s novými metodami v lingvistice, i v knize Osnovy obščego i mašinnogo perevoda, Moskva 1964, napsané spolu s V. J. Rozencvejgem, a v řadě dalších vědeckých publikací usiloval Revzin vždy o plodnou spolupráci lingvistů s badateli jiných oborů. Čeští čtenáři znají také v českém překladu dvě jeho stati publikované původně rusky (vzhledem k tomuto širšímu zaměření) v čas. Voprosy filosofii; jedna z nich, Logický model jako prostředek vědeckého bádání (z r. 1966, spoluaut. A. A. Zinovev), vyšla u nás ve sb. Teorie modelů a modelování, Praha 1967, druhá, Vývoj pojmu „struktura jazyka“ (z r. 1969), ve sb. Principy strukturní syntaxe I, Praha 1974, 146—157.

Teprve posmrtně bude v Moskvě vydána Revzinova široce založená práce o gramatice němčiny.

Dnes, kdy se přísná kritéria teoretické práce v lingvistice znovu stávají aktuálními jak v souvislosti s novými výsledky teoretické sémantiky, tak ve spojení s opětným vzrůstem zájmu o technické aplikace lingvistiky v informatice, je pro sovětskou lingvistiku zvlášť bolestná ztráta vědce, který se v zájmu pokroku vědy nebál experimentovat a podstupovat riziko spojené s každým nevyzkoušeným a neustáleným přístupem.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 1, s. 75-76

Předchozí Josef Vachek: Z nových prací o jazykovém vývoji

Následující Vladimír Macura: Sborník sovětské strukturně typologické lingvistiky