Z nových prací o jazykovém vývoji

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

Обзор новых работ по истории языка / Les ouvrages nouveaux sur le développement historique des langues

Před nedávnem jsme tu referovali (SaS 35, 1974, 65—70) o Prvé mezinárodní konferenci pro otázky historickolingvistické, která se konala v září 1973 v Edinburku a jíž byl demonstrován vzrůstající a stále se prohlubující zájem o otázky jazykové diachronie (které, jak známo, bývaly v uplynulých desetiletích na světovém lingvistickém fóru zatlačovány značně do pozadí otázkami jazykové synchronie). Že tento [70]zájem není pouze nahodilý, ale má dnes už zase hlubší kořeny, dokazuje řada závažných publikací, které v poslední době problematice jazykového vývoje věnovali badatelé působící na angloamerických univerzitách, tedy v oblasti, kde v posledních letech zájem o synchronii nesporně vysoce převládal. Pozoruhodné je i to, že autoři těchto publikací vycházejí z různých jazykovědných tradic, ve shodě s rozmanitostí svého hlavního badatelského úseku, ač přitom ovšem hledí dospět k obecně lingvistickým závěrům. Chceme se v tomto souborném referátě alespoň stručně dotknout tří významných monografií. Jedna z nich vyšla z pera helsinského lingvisty Raimo Anttily, který ji sepsal v době, kdy působil na kalifornské univerzitě v Los Angeles;[1] autorem druhé je glasgovský anglista M. L. Samuels[2] a konečně třetí je dílem severoamerického lingvisty Jamese M. Andersona, který nyní působí na kanadské univerzitě v Calgary a jehož hlavní zájem se soustřeďuje na jazyky románské.[3] Různá základní oborová specializace jmenovaných tří autorů se přirozeně obráží také v dokumentárních materiálech, jimiž každý z nich své teze ilustruje. Samuelsova kniha se soustřeďuje hlavně na problémy vývoje angličtiny, zatímco Anderson jakožto romanista čerpá svou dokumentaci především z vývoje jazyků románských, hlavně francouzštiny a španělštiny, jejichž konfrontace s latinou klasickou i vulgární je ovšem zvláště názorná. Konečně Anttila, ve shodě se svou ugrofinskou jazykovou zkušeností, se často odvolává na materiál finský, estonský atd., ale neméně bohatě je u něho zastoupen i dokladový materiál anglický, popř. i z jiných jazyků (mezi nimiž nechybí ani jazyky slovanské a tu a tam i domorodé jazyky amerického kontinentu).

Lze bezpečně říci, že Anttilova kniha převyšuje druhé dvě monografie nejen svým rozsahem, ale i metodologickou důkladností, s níž danou problematiku probírá (dokonce i indoevropský komparatista v ní najde leccos zajímavého). Autor je také dobře informován o vztazích jazykovědy k jiným vědním disciplínám: v závěrečných kapitolách se např. vykládá o vztahu mezi lingvistikou a antropologií (v americkém, širším smyslu tohoto slova) a také mezi lingvistikou a biologií (s cennými informacemi o nejnovějších objevech moderní genetiky). I Anderson sice jedná o těchto spojitostech, ale ne vždy s takovou až akribistickou důkladností a přísnou objektivností, o jakou usiluje Anttila. U Samuelse obdobné úseky chybějí, jsou však kompenzovány autorovou hlubokou zasvěceností do mimořádně složité problematiky anglického jazykového vývoje, s jeho sociolingvistickými aspekty a s některými jinými specificky anglickými aspekty jazykového dění (např. s činitelem fonestetickým a jeho — jak se zdá — mimořádně vysokou účastí na vývoji angličtiny). S odvoláním na tyto aspekty je autor s to předložit i některé nové výklady jevů, jež nebyly dosud zcela uspokojivě vysvětleny.

Jsou tedy tři monografie zde komentované navzájem sdostatek diferencovány, aby jejich srovnání mohlo být opravdu užitečné. Nás tu ovšem zajímá hlavně to, jak se jejich autoři vypořádávají s problémem motivace jazykových změn. Všichni usilují o velmi objektivní přístup k řešení této stěžejní otázky. Anttila např. zdůrazňuje (s. 277) svou “noncomittal position” (postavení, které se neváže na určitý lingvistický směr, resp. krédo). Samuels se zase ostře distancuje od výkladů jazykových změn počítajících jen s jediným motivem (“a single-cause explanation”, str. 3) a zdůrazňuje potřebu počítat s pravděpodobností vícerého podmínění změn (“multiple conditioning”). Nicméně na různých místech svých prací oba tito autoři přiznávají velmi významnou úlohu, kterou v jazykovém vývoji hrají zřetele systémové a funkční. Tak [71]Anttila (s. 392) výslovně praví, že jazyk je také teleologický systém, zaměřený na určitý cíl. Jazyk podle něho udržuje určitou dynamickou rovnováhu, která mu umožňuje jeho fungování. V přiléhavém paradoxu dokonce věc formuluje tak, že jazyk se musí stále měnit, aby mohl zůstávat stejný (s. 393), tj. aby mohl plnit svou funkci. Jsou to výroky, které českému čtenáři velice připomínají teze pražské školy už ze sklonku dvacátých let, kdy se u nás hodně mluvilo o terapeutické funkci velké části jazykových změn.[4] Přitom ovšem Anttila nepřehlíží významnou úlohu, kterou v jazykovém vývoji mají vnější činitelé (náležitá pozornost je v jeho knize věnována i faktům, jimiž se zabývá moderní sociolingvistické zkoumání).

I Samuels připouští závažnost funkčně strukturních zřetelů, ač výslovně zdůrazňuje, že se nepřiklání „k výlučně funkčnímu pojetí jazykového vývoje“. Na s. 28 dokonce říká, že „nemáme možnost rozhodnout, zdali v mozkovém procesu mluvčího, popř. pisatele přísluší důležitější úloha formě nebo funkci“. Funkční zaměření lze podle něho připustit u takových mluvčích, kteří projevují vyšší stupeň pohotové pozornosti (“alertness”). K tomu lze říci, že nepochybně zvyková mechanika hraje v jazyce a v jeho vývoji důležitou úlohu, ale že tam, kde by se její působení sráželo s funkčním uplatňováním jazyka (tj. s jeho sdělnou úlohou v nejširším slova smyslu), ustupuje tato zvyková mechanika do pozadí před funkčními zřeteli. Připomněli bychom tu svou formulaci z doby před dvanácti lety,[5] v tom smyslu, že ve vzájemné spolupráci činitelů vnitřních a vnějších v jazykovém vývoji přísluší vnitřním (tj. strukturně funkčním) činitelům úloha přednostní, avšak spíše kontrolní nežli iniciativní. Pěkný příklad takového kontrolního zásahu ukazuje vývoj, kterým prošlo ve svém vývoji na. osobní zájmeno she[6] (ze sta. hēo přes heō > he̯ō > hjọ̄ > çọ̄). Až do stadia çọ̄ byl jeho vývoj zřejmě dán motivací vnější, tj. zákonitostmi mechaniky mluvidel. Teprve na tomto stadiu zasáhla motivace vnitřní, tj. funkčně strukturní. Tato motivace zlikvidovala funkčně velmi nepatrně zatížený foném /ç/, a to navíc nikoli jeho fúzí s /j/, kterou by bylo lze očekávat podle analogie jiných případů, ale nečekanou fúzí s /š/. Tato fonologická fúze se pozoruhodně vyhnula splynutí zájmena pro 3. os. sg. fem. s jinými tvary anglických osobních zájmen, zejména se zájmenem 2. os. pl. ʒẹ̄. — Dodejme jen ještě, že také Anderson se staví velmi energicky za funkční pojetí jazykových změn, aniž se však vždycky v potřebné míře zabývá některými problémy, které toto funkční pojetí má za následek a které dobře vidí Anttila a Samuels. (V souvislosti s danou problematikou je třeba konstatovat, že Anttila ve svém bibliografickém soupise příslušné literatury uvádí i několik závažnějších položek z prací čs. badatelů; v poněkud menší míře to platí i o Samuelsovi, který se o těchto pracích místy výslovně zmiňuje i v textu, zatímco Anderson — patrně ve shodě se svým romanistickým zaměřením — má takové bibliografické údaje i odkazy v textu o našich pracích velmi vzácně.)

Posuzované práce se ovšem navzájem výrazně liší i svými metodologickými rámci. Nejcharakterističtěji se tento rámec projevuje opět u Anttily, který soustavně vychází ze znakové koncepce amerického filozofa C. S. Pierce, v které se — jak známo — rozlišuje mezi znakovou funkci indexovou, ikonickou a symbolickou; výklady o těchto třech znakových funkcích jsou u Anttily velmi jasné a názorné. I u konkrétních jazykových změn Anttila tyto znakové funkce zhusta sleduje a přesně rozlišuje. Tak např. změna slova, která se běžně označuje termínem lidová etymologie (j. angl. sparrowgrass z učeného asparagus) představuje přehodnocení výrazu symbolického [72](tj. plně arbitrérního) ve výraz ikonický, v němž sled dvou morfémů naznačuje, alespoň přibližně, význam nově vzniklého kompozita a tím označovanou skutečnost. Podobně změna sta. preterita bōc od inf. bacan ‚péci‘ v dnes běžný tvar baked představuje změnu symbolického tvaru v ikonický (kde k bázi bake, jež označuje základní lexikální význam, přistupuje složka -ed, označující minulost děje).

Naproti tomu je východiskem Samuelsových úvah spíše britský pragmaticismus, který má nechuť k výrazným doktrinálním konturám (v tom jsou čelní britští lingvisté do značné míry následovníky zakladatele londýnské jazykovědné školy J. R. Firthe[7]). S tím souvisí i dříve zde už zmíněná Samuelsova nechuť k „výhradně funkčním výkladům jazykových změn“ (jak už tu bylo výše naznačeno, nešlo ani v naší jazykovědné tradici o takový výhradně funkční výklad, který by vylučoval vnější, nefunkční činitele, ale šlo o hierarchii všech vývojových činitelů, v níž funkčnímu faktoru přísluší úloha kontrolní, tedy hierarchicky nejpřednější). Také uplatnění zmíněného už zřetele k fonestetické funkci hláskových skupin (srov. např. na. bl-, -mp s jejich výraznou signalizací nelibých konsociací výrazů je obsahujících) je jasně dědictvím Firthovy jazykovědné koncepce. Ukazuje to už Firthova drobná, ale nabádavá knížka Speech, která vyšla v Londýně již r. 1930 a nedávno byla v Anglii znovu přetištěna (u nás o ní referoval V. Mathesius již před čtyřiceti lety[8]).

Také Anderson se snaží o jistý druh pluralistického výkladu jazykových změn, ačkoli se na druhé straně obrací proti skepticismu těch lingvistů, kteří odmítají teleologický model jazykového vývoje (viz zvl. s. 202n., kde Anderson cituje dva odstavce z Jakobsonovy bukurešťské přednášky z r. 1967, v níž byla tato koncepce, která se u něho vyskytovala už v pozdních dvacátých letech, svým autorem znovu obhajována). Hlavní rozdíl mezi pojetím Samuelsovým a Andersonovým se nám zdá záležet v tom, že Anderson srovnává jazykové systémy a podsystémy jako celky a z jejich změn realizovaných v historickém vývoji vyvozuje obecnější závěry; naproti tomu Samuels vychází ze základny zdánlivě užší (zkoumaje vývoj hlavně jednoho jazyka, angličtiny), ale ve skutečnosti mnohem rozmanitější a různotvárnější, než je základna Andersonova, a to proto, že Samuels má k dispozici bohatý nářeční materiál (ovšem psaný) ze středoanglických dialektů, jež po dlouhá léta neúnavně sbíral a klasifikoval se svým edinburským kolegou prof. Angusem McIntoshem. Díky tomuto materiálu (bohatě doprovázenému i mapkovými nákresy) může Samuels také, alespoň v některých případech, navrhnout nová řešení některých starých problémů anglického jazykového vývoje. Zmíníme se tu alespoň o jednom z nich. Běží o střídnici střa. ę̄, jež ve většině na. slov splynula se střídnicí za střa. ẹ̄, takže dnes obsahují na. pokračování střa. výrazů lę̄pen a kẹ̄pen jednu a touž kmenovou samohlásku [i:] — [li:p, ki:p], zatímco pravopis obráží stále ještě někdejší vokalickou různost (leap : keep). Pouze ve třech nebo čtyřech případech je pokračováním střa. ę̄ na. dvojhláska [ei] — jde o výrazy j. break, great, steak a archaické yea. Zdá se — jak to formuloval jako prvý H. C. Wyld —, že na. [i:] je tu pokračováním výslovnosti vrstev nižších, zatímco na. [ei] obráží zbytky výslovnosti vrstev vyšších. Až potud by bylo vše v pořádku; otázka, která nebyla dosud vyřešena (a vlastně ani postavena), zní, proč se výslovnost s [ei] udržela právě v oné trojici, resp. čtveřici výše vypočtených výrazů.

Podle Samuelse tu běží alespoň u dvou z nich o motivaci fonestetickou. Zvláště zřetelně se to projevuje u výrazu great. Kdyby byla u tohoto slova pronikla výslovnost s [i:], bylo by to bývalo podle Samuelse v příkrém rozporu s fakty anglické fonestetické stavby slov, a to proto, že výrazy končící se na [-i:t] obvykle znamenají něco malého, drobného, jemného (srov. meet, neat, sweet atp.). Je to jistě pozoruhodný výklad, bude jej však nutno pozorně uvážit, poněvadž některé Samuelsem [73]definované fonestetické kategorie se zdají přece jen poněkud vágní, a tedy ne zcela přesvědčivé (když např. koncové [-aeg] prý sémanticky odpovídá významu “slow, tired or tedious action” — což by jistě nebylo možno aplikovat na výrazy j. flag, brag). Bude však asi nutno, jak už jsme se o tom stručně zmínili, přece jen připustit, že se v angličtině v průběhu jejího vývoje staly fonestetické zřetele výraznější složkou slovní struktury, než tomu bylo v jiných evropských jazycích.

Jiný důležitý rozdíl mezi koncepcí Andersonovou a Samuelsovou (a ovšem i Anttilovou) je v jejich poměru k metodě generativní a transformační. Anderson jí věnuje celou kapitolu své knihy (velkou a cennou část této kapitoly napsal Andersonův kolega George W. Patterson z albertské univerzity; jedná se v ní také o syntaktických změnách). Metodologický pluralismus přirozeně Andersonovi nebrání, aby složku generativistickotransformační nespojil se svou jinak v podstatě funkcionalistickou koncepcí. Je to ovšem generativistickotransformační složka ve své velmi vylepšené podobě, pracující již s pojmem “naturalness”, jenž vede k uznání starého známého funkčně strukturního protikladu našich domácích tradic, tj. příznakových a bezpříznakových jazykových složek (v podstatě tento pojem už akceptovali Chomsky a Halle v své monografii The Sound Pattern of English, vyšlé před šesti lety). Anderson s Pattersonem hledají i určitou generativistickotransformační motivaci jazykového vývoje v tom smyslu, že složitější množina pravidel generujících dané věty přechází v množinu jednodušší (psali jsme o té věci ostatně již v SaS 31, 1970, 111—124). To vše nemůže ovšem nic změnit na skutečnosti, že sebedůmyslnější množina pravidel a přestavba této množiny v jinou postihuje v podstatě jen průběh změny, nikoli její podstatnou motivaci. Jinými slovy, jde tu zase jen o pouhou deskripci, nikoli o výklad. Ostatně i Anderson (popř. Patterson) přiznává na s. 227, že při jazykové změně často nejde o zjednodušení, ale naopak o zkomplikování. Funkčně strukturní pojetí jazykového vývoje dovede i takovéto komplikace systémově vysvětlit, ale transformačně generativistickému pojetí se to — alespoň zatím — ještě nepodařilo.

Tím pozoruhodnější je postoj, který ke generativně transformačnímu pojetí jazykového vývoje zaujali Samuels a zvláště Anttila. Tak Samuels se staví velmi kriticky k pojmu „systematického fonému“, s kterým pracují Chomsky a Halle. Po právu prohlašuje (s. 29), že některé principy Chomského a Hallova pojetí jsou „zvláště nevhodné pro historické zkoumání“. Jde tu zvláště o údajnou podmíněnost fonologické stavby fakty morfologickými: jak praví Samuels, „ač je velmi žádoucí, aby se fonologie zkoumala v souvislosti s morfologií, neznamená to, že by se tyto dvě vrstvy jazyka musily násilně a uměle spřahovat dohromady“ (s. 30). Dochází k závěru, že Chomského a Hallův „systematický foném“ vyvolává více problémů, než dokáže rozřešit. Na Stockwellův požadavek, aby veškerá naše vědomost o historickém vývoji jazyka byla přeformulována v generativistických termínech, aby byl na tomto úseku možný další pokrok, odpovídá Samuels, že takový pokus by znamenal jistý luxus, který by badatele odváděl od úkolů mnohem naléhavějších, jako je detailní studium vztahů mezi změnami společenskými a jazykovými, historie fonestémů v jazyce atp. (s. 180).

Anttilovo stanovisko ke generativně transformačnímu pojetí jazykového vývoje (které zpravidla pracuje v termínech přidání nebo úbytku některého pravidla uvnitř množiny pravidel generujících danou promluvu) je nejpregnantněji vyjádřeno v 9. kapitole jeho knihy, nadepsané „Proč se jazyk mění?“ s podtitulem „Jazykoví a společenští činitelé“ (s. 179n.). Anttila tu vychází ze skutečnosti, že jazyk slouží společenskokulturním cílům, a proto je nucen udržet se v stavu schopném fungování, tj. stále se přizpůsobovat novému okolí (jak už tu bylo řečeno, běží tu v podstatě o touž koncepci, s jakou jsme se u nás setkávali v počátcích pražské funkčně strukturní jazykovědné práce). I když Anttila v celé své knize velmi objektivně a spra[74]vedlivě referuje o traktování jazykových změn „v termínech úprav množiny pravidel“, přece jen velmi správně upozorňuje (s. 179) na to, že popis jazykové změny provedený v těchto termínech ještě zdaleka neznamená odpověď na otázku, proč k dané změně došlo. (Tato záměna popisu a vysvětlení je, jak známo, příznačná pro velkou většinu generativistickotransformační literatury zabývající se vývojem jazyka.) I Anttila varuje před vykládáním jazykových změn tím, že by se hledala jediná příčina a sám věnuje stejně bedlivou pozornost jak vnějším (sociálním), tak vnitřním, tj. funkčně strukturním činitelům, kteří se na jazykovém vývoji podílejí. Základním činitelem v jazykovém vývoji je u něho, jak už bylo výše naznačeno, činitel účelový, teleologický: na s. 194 formuluje svůj přístup tak, že jazykovým účelem je zachovat si své fungování v čase a v jakémkoli kulturním prostředí (termín kulturní je tu ovšem třeba chápat v duchu amerických lingvistických tradic zase šíře, než je u nás obvyklé).

Ve svém referátě o edinburské konferenci jsme se zmínili také o důrazu, který Anttila klade na myšlenkový proces abdukce, jemuž už Pierce připisoval (a to nejen ve vědeckém myšlení) velký význam a který je třeba uznávat vedle procesů indukce a dedukce. Podle Anttily je abdukce, tj. hypotetické vyvozování zkusmých závěrů na základě dílčích, zpravidla neúplných premis, nejběžnějším typem lidského usuzování. Každá abdukce je ovšem spojena s jistým rizikem (Anttila tu přímo mluví o jistém „hazardu“, gamble), ale jedině ona vede k novým objevům. Dedukce má ovšem nepatrná rizika, ale zato sotva kdy vede k novým poznatkům. Rozdíl mezi indukcí a abdukcí je konečně v tom, že abdukce pátrá po tom, co snad existuje, kdežto indukce kontroluje to, co skutečně existuje (a ovšem dedukce dokazuje to, co musí být; viz s. 197).

S tímto Anttilovým kritickým přístupem k dedukci, jež je charakteristická pro matematickologické modely jazyka, souvisí pak zcela přirozeně jeho kladný postoj k pojmu jazykové tendence. Výslovně kritizuje ty jazykovědce, kteří tento pojem odmítají, protože jejich ctižádostí je dospět při zkoumání jazykových změn k úplné predikci. Avšak, jak Antilla právem zdůrazňuje, takový postoj zcela přehlíží skutečnost, že jazyk má patrně blíže ke společenským vědám než k logice a filozofii (a ovšem, dodejme, i k matematice). Stejně jako ve společenských vědách vůbec, i v jazykovědě můžeme své predikce formulovat pouze v termínech statistických vývodů (s. 187). Snad nebude příliš neskromné, poznamenáme-li v této souvislosti, že jsme zcela obdobně argumentovali o dané problematice jazykové prediktability již před více než desetiletím, když jsme se snažili uvést na správnou míru některé Chomského výtky adresované „taxonomické“ fonologii.[9]

Úzké meze vyměřené tomuto referátu přirozeně ani zdaleka nedovolují vyčerpat velké bohatství idejí a podnětů obsažených ve třech monografiích, o kterých tu byla řeč. Avšak snad i z těch několika poznámek, které jsme tu každé z nich mohli věnovat, vyplynulo s dostatečnou jasností, že obecná problematika jazykové diachronie se v dnešní době znovu těší velké a hluboké pozornosti lingvistů angloamerické jazykové oblasti. Ještě potěšitelnější je, že řešení otázek jazykovědné diachronie tu jde často obdobnými cestami, jakými se ubírala a stále ještě ubírá naše československá lingvistika budující na dobrých tradicích z let před druhou světovou válkou. Konečně pak může být pro nás potěšitelné, že alespoň část našeho úsilí na tomto problémovém úseku je v nových monografiích registrována; není-li v nich registrována ve své úplnosti, je to ovšem zčásti zaviněno i našimi nepostačujícími publikačními možnostmi a ne dost pružnou publikační politikou.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 1, s. 69-74

Předchozí Arnošt Lamprecht, Mirek Čejka: Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče

Následující Petr Sgall: Nad nedokončeným dílem I. I. Revzina