dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Tzv. neúplné výpovědi v nářeční syntaxi

Věra Michálková

[Články]

(pdf)

Т. наз. неполные высказывания в диалектном синтаксисе / Les soi-disantes énonciations incomplètes dans la syntaxe dialectale

0.1. Pro třídění jednoduchých vět (výpovědí) se užívá v současné syntaktické literatuře (v níž se ovšem analyzuje materiál pocházející naprostou většinou z napsaných projevů spisovných, tedy z projevů připravených) několika kritérií, která postihují některé základní diference jejich syntakticko-sémantické výstavby.[1] Ze základních lze připomenout především diference na osách slovesnost - neslovesnost, dvojčlennost - jednočlennost, sponovost - nesponovost, agentnost - deagentnost, a to zvlášť pokud je předmětem analýzy věta (výpověď) v běžném, např. prakticko-školském pojetí, totiž věta (výpověď) jakožto mluvnicky, intonačně a sémanticky uzavřená jednotka jazykového sdělení. Při zkoumání nepřipravených projevů jazyka mluveného, především projevů nespisovných, a to v podobě jak běžně mluvené vůbec, tak i nářeční, hlavně projevů se silnou složkou emocionálního zaujetí mluvčího k obsahu projevu (které se v dokladovém materiálu vzpomenutých syntaktických prací objevují zcela ojediněle[2]) jeví se však taková kritéria jako méně vhodná. Mluvený projev, pokud není výrazně klidné vyprávěcí povahy, obsahuje totiž také řadu sdělení v různé míře autonomních,[3] která po formální stránce neodpovídají vždy všem nárokům a požadavkům, které současné normativní mluvnice uplatňují vůči jednotkám projevu označovaným jako věta (výpověď), nemají totiž některé rysy a vlastnosti, které mají gramaticky správné věty (výpovědi) psaného jazyka spisovného.[4]

Uvedená autonomnost výpovědi se podle našeho názoru týká především obsahové, věcné stránky zkoumaného sdělení, popř. jeho intonační uzavřenosti. Nedostatek formální vázanosti takto pojaté výpovědi s jejím kontextem je vidět mimo jiné v tom, že se některý závažný člen takovéhoto obsahově autonomního sdělení buď v nějaké formě slovně naznačuje, popř. se naň pouze upozorňuje v předchozím intonačně a mluvnicky uzavřeném kontextu, anebo že tento člen není slovně vyjádřen nebo naznačen vůbec a vyplývá jen z mimojazykové situace; toto mluvnicky jakoby nezakotvené autonomní sdělení pak pouze volně navazuje na známou sice, ale slovně nevyjádřenou ani nenaznačenou situaci. Příkladem prvních typů vyjádření mohou být mimo jiné tzv. odpověďové výpovědi, které je nutno vždy zkoumat v souvislosti s příslušnými otázkami, a to jak zjišťovacími, tak doplňovacími: Srov. rozmluvu:[5] A: A hřiby lepší róstły, dyš sa to vypásło, tá tráva stará! B: A jaké hřiby? A: Bíłé! Bíłé. B: Bíłé, a jaké ešče? C: Aj sinále, sinále říkali. A: My zme inačí aňi nezbírali! B: To sú takové modré? A: Ty modřáky jako, tym pravíja modřáky. Příkladem druhých typů v uvedeném slova smyslu autonomních vyjádření jsou sdělení označovaná v někte[194]rých pracích jako tzv. věty (výpovědi) neúplné, eliptické, kusé apod.,[6] srov.: Do Łuhačovic jezďí autobus, tož jezďím autobusem do Łuhačovic. Každú neďelu. — Ale dibi sa ďecka mohli fčilkaj hrát, tak jak sme sa mohli mi hrát! Aj při tom paséňí tech kráv! Apod.

0.2. Ve svých poznámkách si chceme povšimnout těchto výpovědí neúplných. V této souvislosti si neklademe za úkol řešit otázku, zda jde v jednotlivých případech průkazně o výpovědi bez určitého slovesného tvaru (tedy o výpovědi eliptické, kusé apod.), nebo o skutečné výpovědi neverbální.[7] Na pozadí psaných projevů se stejnou mírou sdělnosti by zajisté bylo možno (nikoli však nutno) do každého z uvedených vyjádření dodat sloveso nebo alespoň sponu, avšak hojnost a rozmanitost neverbálních výpovědí z projevů (běžně) mluvených a nářečních se takovémuto víceméně mechanickému a jazykově sotva odůvodnitelnému zásahu do jejich výstavby vzpírá. Děje se tak i proto, že by byl každý, kdo by se chtěl o takovéto „doplňování“ pokusit, v řadě případů patrně na rozpacích, které konkrétní sloveso by se mělo do jednotlivých výpovědí dosadit. Srov. (některá eventuální slovesa uvádíme v závorce): šła sem na žałuď ‚žaludy‘ … já płachtu z mňechem pot pažu (vzala jsem, dala jsem, chytla jsem, hodila jsem aj.); B: Ale jak na to (ovce) vołávali, aňi bich fčil nemohł řéct. A: A vječinú barišu (se řeklo, se volalo, se zakřičelo ap.), šak to ináč sa i neřekło, enom barišu (se řeklo, se volalo, se zakřičelo ap.). Kromě toho se ukazuje, že je přechod od výpovědí takto v jistém slova smyslu „neúplných“, tj. bez určitého slovesa, k výpovědím „úplným“, tj. k výpovědím s vyjádřeným určitým slovesným tvarem, vcelku plynulý.[8] Důvody pro toto tvrzení máme dva. Jednak se vedle sebe bez patrného rozlišení jako konkurující prostředky vyskytuje řada výpovědí verbálních a neverbálních (srov.: hleďím, bratr mrtvý / hleďím, bratr je mrtvý;[9] skočiła, oči vyvalené / skočiła, oči m’eła vyvalené;[10] my zme potom fšeci do Kłobúk / my zme potom fšeci odjeli do Kłobúk), jednak se objevují výpovědi, v nichž je slovesný tvar jen jakoby naznačen, je v nich např. uvedena zvratná částice nebo pomocné sloveso; můžeme tedy sice podle nich určit mluvnickou formu eventuálního významového slovesa, nejasná je však jeho stránka významová, obsahová, srov.: trochu sa to navrchu enom (uvolní, povolí, rozpárá ap.), diš ešče mi sme (byli doma, hospodařili, sami nakládali ap.); dvje bečki zelí sa za zimu zedło. Někdy dokonce zastupuje, nahrazuje obsah významového slovesa obsahově prázdný výraz tento, srov.: sklénky sa trochu tento a čepovało sa nanovo.[11]

0.3. Ilustrující materiál, kterým chceme podepřít tyto své poznámky o tzv. neúplných výpovědích,[12] zařadili jsme do tří oddílů. V prvním uvedeme výpovědi [195]s pouze mluvnicky signalizovaným tvarem slovesným bez jeho obsahové složky, v druhém oddílu pak výpovědi, které by bylo možno konfrontovat s obdobně sdělnými výpověďmi sponovými, a to jak (fakultativně) v některých jiných projevech mluvených, tak (obligátně) především v projevech psaných, a konečně v třetím výpovědi, u nichž by bylo možno za obdobných uvedených podmínek uskutečnit konfrontaci s výpověďmi obsahujícími rozmanitá slovesa významová.

1. Gramatická charakteristika eventuálního slovesného tvaru (totiž reflex. 3. os. sg.) bývá „naznačena“ v některých výpovědích pouhou reflexívní partikulí se bez tvaru příslušného slovesa, srov.: to sa pot ten spłávek (dalo, položilo, ukrylo, hodilo ap.);[13] toš to, ten šátek tureckej … toš to se (dalo, připevnilo, uvázalo), na šablu: ten šátek se (dal, složil, přivázal, připevnil ap.) tak, do takového trojúhelníka; achá, já už vím, proč sas (zalekl, zarazil, zmátl, polekal ap.). Jindy ukazují tvary „pomocného“ slovesa, že by eventuální „celé“ významové sloveso bylo v kondicionálu, srov.: já bich to tag už (udělal, zařídil, sjednal ap.); já bih vám (řekl, odpověděl, vynadal ap.); tem bi nás (pokáral, potrestal, sjel ap.). Podobně signalizuje tvar pomocného slovesa, že by celý eventuální slovesný tvar byl v minulém čase, např.: ale dříf sme to enom tak (šili, prošívali, vyráběli ap.); a to sem já aňi (neuměl, nesvedl, nedovedl, nedokázal ap.); já sem z ogarem do Jabłúnky g dochtorovi (šla, utíkala, běžela, letěla, spěchala ap.), nebo v budoucím čase, srov.: co já sa tu budu (trápit, párat, zdržovat; hrát ap.); ťí sa vám s tym nebudú (hlídat, opatrovat, ošetřovat; trápit ap.).

2. V běžném hovoru, který zhusta reaguje na rozmanité, avšak opakující se situace, objevuje se řada víceméně ustálených a zautomatizovaných neverbálních obratů, z nichž řada má povahu uzuální až frazeologickou; některé jsou oznamovací, např.: a co to tam; ale co; a toš tak; toš tag z ďeckama; jiné tázací, např.: toš jak?; a co s vama?; no co s tým? aj. I některé další neverbální výpovědi mají charakter do velké míry ustálených, frazeologických obratů, srov. (konstrukce s infinitivy): škoda młuviť, haňba, chváliť; radosť ho poslúchať; hrúza spomínať; strach sa na ňu ďívať; (konstrukce se substantivy) škoda staříčka; ej, škoda tych rukú ap.[14]

Aktuální, živý projev, především zaujatější nebo vzrušenější se však rovněž obejde nezřídka bez spony, např.: jeden proťiv druhému; takovich fšelijakich tech słov!; to jeďiňe diš tá słavnost nejaká; jag vječí uš, toš us sem bíł doma. V některých případech proniká v těchto výpovědích, obsahují-li infinitiv významového slovesa, z širšího kontextu modální odstín možnosti, srov.: u nás teho neviďet; tak to cíťit ten kél ‚kapustu‘, potvoru; jindy modální odstín nutnosti, srov.: a toš enom hlídat; zitra fšecko pozapisovat; s tím (angínou) nechoďid velice po venku.

V řadě případů může být interpret na rozpacích, zvlášť analyzuje-li rozvitější výpověď, má-li pro pracovní konfrontaci porovnávat vyslovenou neverbální výpověď s eventuálním vyjádřením obsahujícím sponu, anebo s vyjádřením obsahujícím sloveso významové. Pro mluvčího formulačně méně zběhlého by sice bylo možno předpokládat pouhou sponu, kdežto mluvčí pohotovější nebo zkušenější by snad mohl dát přednost některému slovesu významovému. Skutečná opora ve formální stránce výpovědi pro to, aby bylo možno mezi oběma eventualitami odpovědně a jednoznačně rozhodnout, však schází. Proto řadíme všechny doklady z uvedeného hlediska ne zcela průkazné do oddílu třetího.

3. Výpovědi bez významového slovesa, které jsou součástí známého jazykového kontextu a známé mimojazykové situace, jsou pro mluvčího i posluchače v naprosté [196]většině obsahově zcela zřetelné a jasné. Tak např. delší projev o tom, jak chlapci všechno domlouvali, zařizovali a vyjednávali před posvícením, končí mluvčí konstatováním: toš to ťí chłapci uš tag mezi sebou. V něm je jakoby obsažen, pojat jak význam tří už uvedených z kontextu plynoucích sloves, tak i eventuálních dalších, plynoucích z mimojazykové situace, např.: dělali, organizovali, rozdělovali práci ap. Obdobně je třeba rozumět na takto širokém obsahovém pozadí i dalším neslovesným výpovědím jako: ale tak; toš fčil uš enom toto; a pohrep fčil a fšecko, toš; já enom hřípka a iného už ne aj.

Obdobné neverbální výpovědi bývají nezřídka součástí souvětí.[15] Stojí např. v platnosti vedlejší věty a obsah eventuálního slovesného tvaru je tu do jisté míry naznačen příslovečným určením; za konkurující prostředek celých těchto výpovědí by bylo třeba považovat souvětí s vedlejší příslovečnou větou. Např.: dyž já, za ďecka, já sem neznała žádné (zábavy, povyražení ap.); tož vihine to nářečí, protože tí ďěťi f tej škole to spisovňe (mluví, píší, vyjadřují se apod.). Ale uvedené neverbální výpovědi mohou mít v souvětí také jinou platnost, např. mohou fungovat v platnosti obsahových vět, srov.: no tož ju aj informovali, jaké neščesťí. Jindy se mohou vázat k polovětné přechodníkové konstrukci, srov.: donďa dom, mamko to, taťko to; buďa ďecka, hład a bída. Nezřídka je možno setkat se s neverbálním vyjádřením ve větách uvozovacích, např.: oňi vám ci kluci s tích, po tich internátoch, toš co sú tam chłapci ze Žítkovéj, oňi: „Pojce, Žítkovú visíłajú!“; Piłečena ‚Pilečková‘ na mňa: „Vy ste za to!“ ‚vy za to můžete‘ aj. K jinému významovému okruhu eventuálních sloves „doplnitelných“, totiž ke slovesům pohybu, ukazují výpovědi obsahující některá příslovečná určení místa, srov.: žádné řeči a fšeci sem; ostatňí ďecka ven; tož my zas spátky; přišéł ocun, Ňemci pryč ap.

Jistou paralelu s případy, o nichž jsme se zmínili výše a které jako by naznačovaly jen mluvnický tvar eventuálního slovesa, nikoli však jeho obsah, lze vidět v neverbálních výpovědích, jejichž jádrem je některý z výrazů negace. Na něm je v projevu také hlavní důraz, neboť mluvčímu na něm zřejmě nejvíc záleží, např.: oňi bez zaproséňí ňic; prf sa aňi moc né; oňi né bábofka, než babúfka. Sám základní výraz negace ne funguje ve větné platnosti s významem asi ‚není tak‘, jak by „říkalo“ eventuální „celé“ sloveso, a to i jako součást souvětí, srov.: donez rížu, ale esi majou łámanou, né; že bizme modz zebrali, né; né, že bych piła; ona né, že by ležała. Tento výraz negace se vyskytuje rovněž jako součást naznačeného kondicionálu v platnosti vedlejší věty ireálně podmínkové, např.: dibi né toho, tož ho vihoďili; dyby né vás, tož opravdu nevím. (Ne ve spojení s tak, popř. s tak aby ve sledu dvou negativních výpovědí, mezi nimiž je stupňovací vztah, je součástí spojkového výrazu, srov.: záňed bívá smrtelní, né tag rostrhnúť sliňifku; nevidím na čtéňí, né tag vyšívať apod.)

V úvodu k těmto našim poznámkám jsme připomenuli, že rozmanité tzv. neúplné výpovědi bývají zvlášť hojné ve vzrušených nebo výrazně emocionálně zabarvených projevech. Rozčilený mluvčí ve snaze vyjádřit se rychle a přiměřeně k citově náročné situaci omezuje se mnohdy pouze na označování jednotlivých složek svého sdělení a méně se stará o jejich mluvnické usouvztažnění. Děje a procesy uskutečňující se v jisté situaci nepovažuje v emocionálně vzrušené reakci pro své sdělení za nezbytné, potlačuje je proto nebo je odsouvá do pozadí svého projevu a soustřeďuje se především na pojmenování nových, jakoby staticky pojatých složek své informace; např. a potem uš jak trochu vječí, tož zas krávi, uš palicu do ruki a uš hajda; to víte, honem skočili, žebřík, leťeli si žebříg zebrat a núž; tam ďecka, jedno blbjejší jag druhé, jedno hłuchoňemé. Nové skutečnosti dodává mluvčí nezřídka jakoby v základní formě, mnohdy je uvádí takřka jako programové heslo, nadpis tematicky nového oddílu [197]projevu, např. a fčilkaj, fčilkaj o tej Koplíce ‚Koplíkové‘; vám cosi povím, to mojého staříčka staříček; toš to také ďedáček; ja, s tými Mikułášami; a ty Łuce, ‚Lucie‘. V některých takovýchto expresívně exponovaných projevech jako by mluvčí v rozrušení přecházel do jiného mluvnického kontextu nebo se dostával mimo něj a ocital se v jiné vazbě, srov.: já mám ráda husté, ližičkú ukrajovat (kyselé mléko); mňa sem dovézli roďičé, Petrúfka ‚z Petrůvky‘; ona sa tak třepała, lek veliký ‚úlek‘ ap.

4. Uvedený dokladový materiál by zajisté bylo možno rozhojnit o další typy,[16] které se v mluvených projevech častěji vyskytují. Nám tu však nejde o podání jejich výčtu, popř. s poznámkami o frekvenci jednotlivých konstrukcí. Chceme pouze ukázat, že pozornost, jaká se těmto tzv. neúplným (nikoli však nedokončeným) větám (výpovědím) věnuje v monografiích o současné větné skladbě i v jiných pracích zabývajících se skladbou jazykových projevů, není zcela úměrná ani hojnosti, ani rozmanitosti uvedených neverbálních výpovědí v (běžně) mluvených projevech ani v projevech nářečních. V denním hovoru, ať už v podstatě monologické, nebo dialogické povahy, je totiž mnohem více neslovesných výpovědí, než by se mohlo zdát na základě dokladového materiálu uváděného ve skladbách i v dílčích studiích o některých syntaktických otázkách současného jazyka. V jeho spisovné formě (psané i mluvené) se totiž většinou neobjevují anebo se jen zcela výjimečně připomínají pouze některé z nich.[17] Např. F. Kopečný uvádí v podstatě tři typy neúplných (eliptických) vyjádření: (1) bez slovesa, srov. např.: copak vy od křtin?; křídu!; ty mně, já tobě aj.; (2) bez substantiva udaného v kontextu, srov. např. Staré a Nové Město; nezbylo mi ani na elektriku aj. a (3) řidší vynechávání hodnotícího adjektiva přísudkového, srov. např.: ta, pane, je! aj.[18] Naše pozornost se soustředila na první typ uvedených výpovědí, neboť se nám zdá pro nespisovný mluvený projev ať už v podobě běžně mluvené, nebo nářeční zvlášť příznačný i vděčný pro zkoumání, a to z několika důvodů: pro hojnost existujících případů, pro rozmanitost výstavby neverbálních výpovědí, které se uvedeným způsobem uplatňují, a konečně pro skutečnost, zatím víceméně opomíjenou, že jsou totiž tyto neverbální výpovědi jistým způsobem zasahovány působením některých gramatických „vlastností“ sloves z blízkého kontextu, že jsou vystaveny působení těchto „vlastností“; tomuto jevu věnujeme následující poznámky.

5. Zmínili jsme se už o tom, že některé výpovědi obsahují pouze gramatický signál slovesného tvaru, nikoli však jeho složku významovou, např. była taká osnova a na tem sa to; to já byh rači doma aj. Jindy však, a to častěji, nerealizuje se ani tento signál a výpověď obsahuje jen jmenné prostředky, srov.: jak už o dvuch čaganoch!; (fšude) plno ďivokého trnkáčej; na šmigrúst teho křiku a řvaňí! ap. V prvním případě lze bezpečně podle gramatické části stanovit, v jaké formě by muselo být v uvedeném kontextu eventuální sloveso: v prvním případě v reflex. 3. os. sg., v druhém v 1. os. sg. Pokud však běží o uplatnění těchto výpovědí v čase, je třeba u obou vzít v úvahu jejich širší jazykový kontext. Ještě více jsme na širší jazykovou (a někdy popř. i situační) souvislost odkázáni u výpovědí, jež jsou vystavěny pouze z jmenných složek, zvláště když neobsahují nějaké lexikálně vyjádřené časové určení. Určité slovesné tvary verbálních výpovědí širší souvislosti však jako by vyzařovaly některé své mluvnické kategorie, jako osobu, číslo, modus, čas, tj. vysílaly je do svého okolí a překrývaly jimi i sousední výpovědi neverbální. Srov. např. uvedený už doklad: a pohrep fčil a fšecko, toš byl vzrušeně pronesen v delším vyprávění, v němž mluvčí vzpomínala na náhlé úmrtí svého muže. Adverbium fčil z uvedené neverbální výpovědi přiřadilo toto sdělení mezi ostatní výpovědi, v nichž byly určité slovesné [198]tvary v minulém čase, a začlenilo je tak zřetelně do uplynulého dějového pásma. Naproti tomu neslovesná výpověď (fšude) plno ďivokého trnkáčej uvedená v stručném popise krajiny má v naznačené souvislosti platnost mimočasovou: podle mluvčího stále, tj. ve všech dobách, platí, že na určitých místech roste plno planého trní.

Také modální odstíny získávají neverbální výpovědi ze svého jazykového (i širšího) kontextu, srov. přišéł ocun, Ňemci pryč; druhá, neverbální výpověď Ňemci pryč přejímá z bezprostředně předcházející verbální výpovědi svou platnost v minulém čase, z širšího kontextu pak odstín nutnosti, nevyhnutelnosti. — Rovněž k mluvnické osobě a číslu může odkazovat neverbální výpověď připínající se k výpovědi, v níž jsou tyto kategorie formou určitého slovesa vyjádřeny, srov. jag vječí uš, tož uš sem bíł doma. Pokud jde o tyto dvě posledně jmenované kategorie, totiž osobu a číslo, bývá situace zjednodušena tím, že se v neverbálních výpovědích často vyskytuje lexikální označení činitele, konatele, srov. dyž já, za ďecka, já sem neznała žádné (zábavy, povyražení ap.); tož vihine to nářečí, protože tí ďeťi f tej škole to spisovňe. V prvním příkladě ukazuje nepochybně jmenná výpověď (v platnosti vedlejší v. příslovečné časové) k 1. os. sg., v druhém příkladě (kde má jmenná výpověď platnost vedlejší v. příslovečné příčinné) ukazuje k 3. os. pl.

6. Při zkoumání materiálu běžně mluveného jazyka právě tak jako projevů nářečních při studiu syntaxe byl nejednou zdůrazněn zcela oprávněný požadavek, aby se soustavněji neprobíraly pouze projevy charakteru vyprávěcího, popř. popisného, nýbrž aby se v přiměřené míře pracovalo také s projevy denního styku lidí mezi sebou, hlavně s dialogy. Ukazovalo se totiž, že se výpovědi rozmanitých vyprávění a popisů pronášených bez zřetelnějšího emocionálního vzrušení mluvčího neliší podstatněji po formální stránce ve skladbě od obdobných projevů psaných. Kromě toho bylo již dříve známo, že dialog nebo rozmluva mají jinou stavbu než monolog. Předpokládalo se, že by nepřipravené, bezprostředně reagující části běžného hovoru mohly obsahovat také jiné typy výpovědí než repliky dialogů nebo rozmluvy více osob v umělecké próze, popř. v dramatech, a že by tedy autentické dialogy mohly přinést další, nejednou pestřejší inventář výstavby výpovědí, než poskytoval dosavadní vzpomenutý materiál. Rovněž se předpokládalo, že by takovýchto rozhovorů mělo být v dosavadních i budoucích magnetofonových záznamech projevů běžně hovořících mluvčích značné množství. Soustavnější rozbor záznamů od rozmanitých mluvčích na různá témata a v různých situacích však přináší poněkud překvapující zjištění. Ukazuje se totiž, že se v mnohem menší míře, než se zatím soudilo, vyskytují v běžném společenském styku nejrůznějších mluvčích skutečné dialogy a rozmluvy více osob, takové, které by celou rozmluvu účastníků posouvaly tematicky přímočaře kupředu.

Dialog nebo rozmluva, jak je známe např. v uměleckém zpracování z jevištních forem, totiž takové útvary, které v jednotlivých replikách záměrně směřují dílčími sděleními k určité gradaci, jsou v našich autentických záznamech mluvených projevů (v nejrůznějších situacích a u nejrůznějších mluvčích) víceméně výjimkou. Mnohem častěji se vyskytuje rozmlouvání jakožto postupné odvíjení jednotlivých drobných motivů tak, že následující mluvčí předchozí sdělení podle svého soudu spíše nějak usměrní, doplní, dodá další informaci, traduje původní informaci ze svého hlediska, formuluje ji přesněji, výstižněji apod. Skutečný, tradičně (v literatuře) chápaný dialog nebo rozmluva více osob s živým, rychlým střídáním mluvčích a směřující k jisté pointě je proto v našich zachycených mluvených projevech zatím stále ještě mnohem vzácnější, než se původně soudilo.[19]

[199]Dosavadní zaznamenané rozmluvy by bylo z velké části možno v podstatě charakterizovat jako různě komentovaná drobnější obsahově relativně ucelená sdělení jednoho mluvčího určená dalším účastníkům rozmluvy.[20] Právě ony různé doplňky a dodatky, obměny a úpravy předchozí výpovědi jsou však velmi hojně vyjadřovány výše připomenutými neverbálními výpověďmi, uplatňujícími se jako časté, výrazné a typické prostředky mluveného jazyka. Jejich verbální kontext jim umožňuje uvedeným „přesahováním“[21] některých kategorií zprostředkovávat obsahově i gramaticky plnou informaci, i pokud jde o gramatické významy obvykle ryze slovesné, jako je např. čas, modus, osoba aj. Uvedené přesahování některých těchto typicky slovesných kategorií i do výpovědí neverbálních se uplatňuje, jak jsme se pokusili ukázat, v mluvených projevech velmi často a patří k charakteristickým úsporám, elipsám mluveného vyjadřování. V našich předchozích poznámkách nešlo proto pouze o upozornění na hojnost a rozmanitost neverbálních výpovědí různé skladebné platnosti v rozmanitých (běžně) mluvených i nářečních projevech současného jazyka a i v některých projevech psaných,[22] nýbrž také o zdůraznění uvedeného druhu gramatické elipsy, s níž by bylo užitečné při syntaktické analýze veškerých mluvených projevů soustavněji počítat.

 

R É S U M É

Les énoncés dits elliptiques dans la syntaxe dialectale

La littérature contemporaine traitant la syntaxe emploie, pour classer les phrases simples (les énoncés), un certain nombre de critères qui permettent de saisir certaines oppositions de leur construction syntactico-sémantique (phrase à un élément ou à deux éléments, présence ou absence du verbe, présence ou absence de la copule, présence de l’agent ou son écartement du rôle du sujet). Le matériel examiné dans la littérature en question provient pour la plus grande partie d’énoncés écrits préparés. Si l’on examine les structures des énoncés parlés non préparés, les critères indiqués semblent moins bien convenir. Cela tient surtout à ce que de nombreux énoncés parlés non préparés sont réalisés en structure sans verbe. Dans l’ensemble des constructions verbales des énoncés écrits préparés, on désigne et caractérise, dans la littérature susmentionnée, ces énoncés parlés sans verbe comme des énoncés incomplets, inachevés etc. Vu le nombre de leurs types et leur grande fréquence, nous n’en analysons qu’un certain nombre dans notre article, nous les commentons et nous les apprécions aussi bien dans les énoncés narratifs ou descriptifs que dans les dialogues. Nous nous voyons obligés de leur adjuger une certaine autonomie de référence. Tout cela montre qu’il faudrait s’intéresser à ce type d’ellipse grammaticale plus systématiquement qu’on le faisait jusqu’à présent et compter avec lui dans l’analyse syntactique de tous les énoncés parlés non préparés.


[1] Srov. především F. Kopečný, Základy české skladby, 2. vyd. 1962; V. Šmilauer, Novočeská skladba, 2. vyd. 1966; J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1972 (tam i další literatura); ze starších pak zvl. F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, 2. vyd. 1951.

[2] Srov. např. F. Kopečný, o. c. sub 1.

[3] Srov. B. Havránek, Větná struktura v nejstarších fázích slovanských jazyků. Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů (Varšava 1973), s. 5n.; dále srov. sb. Voprosy jazyka sovremennoj russkoj literatury, Moskva 1971 a v něm stať redaktora sborníku V. D. Levina věnovanou spisovnému jazyku a uměleckému vyprávění (s. 9—96), o které referovala B. Rulíková v NŘ 56, 1973, s. 155n.

[4] Nezabýváme se však výpověďmi ze základních nebo chybných tvarů slov, tj. větami negramatickými, které se v nepřipravených projevech rovněž, i když jen zcela ojediněle, vyskytují a na které upozorňuje F. Kopečný, o. c., s. 21.

[5] Doklady v tomto článku jsou vyexcerpovány z magnetofonových záznamů běžné řeči mluvčích z oblasti východomoravských nářečí. Poněvadž jde o materiál skladebné povahy, zjednodušili jsme poněkud způsob fonetického přepisu ukázek. Pro úsporu místa neuvádíme přesnou lokalizaci jednotlivých dokladů. — Řadu obdobně autonomních výpovědí by bylo možno uvést rovněž z jiných oblastí jazyka (běžně) mluveného i z hovorové formy jazyka spisovného; srov. pozn. 10 a 11.

[6] Srov. díla v pozn. 1, zvl. příslušnou partii Šmilauerovy Novočeské skladby a jeho studii Elipsa (úspora slovního výrazu), Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, s. 43—49, dále i některé práce novější, např. J. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971; J. Balhar, Skladba lašských nářečí, Praha 1974; V. Michálková, Studie o východomoravské nářeční větě, Praha 1971; O. Müllerová, K syntaxi nepřipravených souvislých mluvených projevů, SaS 27, 1966, s. 118n.; K. Koževniková, Některé vztahy obsahové a výrazové výstavby v nepřipraveném mluveném projevu, SlavPrag 10, 1968, s. 329n. a Spontannaja ustnaja reč v epičeskoj proze, AUC Philol. 1970.

[7] O neurčitosti hranice mezi uvedenými typy a o nesnázích při pokusech postihnout je srov. zvl. v cit. d. Šmilauerově; dále pak J. Hrbáček, Poznámky k výkladům o tzv. stažené větě v mluvnicích českých a ruských, Bulletin Vys. školy rus. jazyka a lit. V, Praha 1961, 181—187.

[8] Srov. J. Hrbáček, o. c. sub. 6.

[9] Kdybychom ovšem porovnávali některé tyto konstrukce s některými obdobnými vyjádřeními v psaném spisovném projevu, mohli bychom v jednotlivých případech uvažovat i o nedostatečném vyjádření predikativnosti. Srov. F. Kopečný, o. c., s. 67.

[10] O tomto typu se ve spisovném jazyce zmiňuje V. Šmilauer, o. c. sub 1, zvl. s. 79 a 344 až 345.

[11] O obdobných případech ve spisovných projevech srov. F. Kopečný, o. c. sub 1, zvl. s. 168.

[12] V tomto příspěvku se zabýváme pouze výpověďmi intonačně uzavřenými; mimo jeho rámec jsou výpovědi nedokončené, intonačně neuzavřené a rovněž rozmanité zřejmé anomálie, přeřeknutí, individuální deformace apod.

[13] Slovesa jsou ovšem „doplněna“ podle aktuálního kontextu jen v jistém v úvahu přicházejícím sémantickém okruhu, nikoli v nářečně autentických lexikálních a morfologických podobách.

[14] Rovněž u těchto typů upozorňuje v o. c. sub 1 (s. 164) V. Šmilauer, že „hranice s větou eliptickou jsou zcela nezřetelné“.

[15] V. Šmilauer, o. c. sub 1 na s. 85 upozorňuje, že neverbální výpovědi substantivní, adjektivní, příslovečné a infinitivní „mohou se někdy přiřaďovat k větám dvojčlenným a jim se podřaďovat“.

[16] Srov. J. Balhar, J. Chloupek, V. Michálková, práce cit. v pozn. 6.

[17] Srov. pozn. 10, 11.

[18] Srov. o. c. sub 1, s. 65. Naproti tomu V. Šmilauer v o. c. sleduje v oddílu Elipsa slovní úsporu u jednotlivých členů vztahu predikačního a vztahu určovacího, srov. s. 78—81.

[19] Srov. např. soubor autentických ukázek nářečních projevů z rozmanitých nářečních oblastí moravských, shromažďovaných na brněnském pracovišti Ústavu pro jazyk český, otištěné ukázky ve vyšlých nářečních monografiích a ve sbírce nářečních textů z celé oblasti českého národního jazyka, která je v tisku v SPN, apod. Obdobná se zdá situace i v materiálech z jiných jazyků, ze slovanských srov. např. Sorbische Dialekttexte 1—7, Bautzen 1963—68, z neslovanských např. C. Cohuţ - M. Vulpe, Graiul din zona „Porţile de Fier“ I, Texte. Sintaxă, Bukurešť 1973 aj. — Dále srov. C. Bosák - I. Camutaliová, K výstavbě dialogu, SaS 28, 1967, s. 237n.; tam i další literatura; E. Pauliny, K otázke dialógu a monológu, JS 3, 1941, s. 5n.

[20] Na tomto místě uvádíme jen několik obecnějších poznámek o nářečních rozmluvách, jak vyplynuly z rozboru našich textů. Vlastní povaha a výstavba nářeční rozmluvy by si zasloužily samostatný výklad.

[21] Pro toto „přesahování“ užíváme pracovního označení slovesně kategoriální transgrese, srov. pozn. 14.

[22] Srov. např. A. Stich, Neúplné (eliptické) věty v publicistických projevech, NŘ 47, 1964, s. 9n.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 3, s. 193-199

Předchozí Petr Zima: Jazykový text a jazykový informant (Na okraj zdánlivého rozdílu mezi evropskou a mimoevropskou lingvistikou)

Následující Jiří Šulc: Pokus o obsahovou analýzu jazyka letců (z hlediska psycholingvistiky)