K pojetí kauzality, zvláště v jazyce

Josef Štěpán

[Rozhledy]

(pdf)

К пониманию каузальности, особенно в языке / Sur la conception de la causalité, en particulier dans la langue

0. Jsou období ve vývoji vědy, kdy její nositelé se hlouběji zamýšlejí nad posláním vědy. V poslední době to platí u nás ve zvýšené míře i o jazykovědě, jak nejnověji ukázal např. seminář jazykovědců-komunistů v květnu 1973.[1] „Jazyk je mnohotvárný jev, a proto také umožňuje různorodý přístup k jeho zkoumání. To však v žádném případě nesmí znamenat ústup z pozic principiálního posouzení filozofických hledisek jednotlivých metod a metodologií.“[2] Marxistický filozofický pohled na jazyk vycházející nejen z dialektiky, ale i z materialismu uplatňuje soustavně především K. Horálek[3] i celá řada dalších našich lingvistů. V tomto příspěvku jde o dílčí kategorii kauzality.

Kategorií kauzality jako velmi obecným pojmem se zabývá především filozofie. Užívá se jí i v speciálních vědách. Také v jazykovědě se uvažuje např. o tzv. příslovečném určení příčinnosti, o větách kauzálních. Nebudeme zde porovnávat kauzální vztahy mezi jevy skutečnosti a jejich jazykové vyjádření, ale půjde nám především o porovnávání výsledků popisu kauzality u filozofů, zvláště o určení hranice mezi pojetím marxistickým a nemarxistickým (část 1); to bude východiskem při kritice pojetí a zpracování kauzality v české jazykovědě (část 2).

1.0. Kategorie kauzality je pouze jednou z forem souvislosti objektivního světa. „Příčina a účinek jsou souvztažné pojmy. Jev, který vyvolává druhý jev, vystupuje ve vztahu k němu jako příčina. Výsledek působení je účinek.“[4] Podle Lenina „příčina a následek jsou ergo jen momenty vesmírné vzájemné závislosti, souvislosti (univerzální), vzájemného sřetězení událostí, jen články v řetěze vývoje hmoty“.[5] Kategorie kauzality má velký význam, protože podle marxistické filozofie myšlení v ní odrazilo nejdůležitější zákonitost objektivního světa, jejíž znalost je nevyhnutelná pro praktickou činnost lidí.

Podmínkou příčinného vztahu je podle marxistické filozofie vztah časový. Nejde tedy o statický vztah, jímž je vztah formálně matematický, ani o vztah koexistence. Kauzalita je vztah dynamický, není to však prosté následování (nekauzální sukcesy), nýbrž následování jevů v kauzální závislosti, která je objektivního charakteru. „Příčinná souvislost jevů má univerzální, všeobecný charakter. Všechny jevy ve světě a všechny změny vznikají působením příčin. Bezpříčinné jevy neexistují. Člověk poznává příčinnou souvislost jevů s různou mírou přesnosti; příčiny některých jevů nám jsou dodnes neznámy, ale objektivně existují.“[6] To je materialistické pojetí kauzality.

1.1. Problematika kauzality je různými filozofickými školami řešena různě. K tomu uvádí V. I. Lenin: „Skutečně vážná noetická otázka, rozdělující filozofické směry, není v tom, jakého stupně přesnosti dosáhly naše popisy příčinných souvislostí a mo[306]hou-li tyto popisy býti vyjádřeny přesnou matematickou formulí, — nýbrž v tom, je-li pramenem našeho poznání těchto souvislostí objektivní zákonitost přírody, či vlastnosti naší mysli, její schopnost poznávati určité apriorní pravdy apod.“[7] Jde tedy o protiklad materialismu a idealismu. Pokusme se uvést několik nemarxistických pojetí kauzality ve filozofii a ukázat problematiku z hlediska marxistické filozofie.

Materialistické pojetí vztahu příčiny a účinku představuje pojetí P. S. de Laplace. Tento francouzský materialista, který vycházel jen z makrosvěta, však chápe kauzalitu mechanisticky, každý účinek je podle něho způsobován konečným počtem příčin. Už Engels však ukázal na dialektický vztah příčiny a účinku.[8]

Laplaceovské pojetí je pouze jednou formou (mechanistickou, metafyzickou) tzv. determinismu, směru, který vychází z objektivnosti zákona příčinnosti, tedy z teze, že všechny jevy ve světě jsou příčinně podmíněny. Filozofové, kteří zákon příčinnosti popírají, jsou — jak známo — nazýváni indeterministy. Patří sem např. H. Bergson, jenž ve své filozofii zdůrazňoval, že skutečnost má povahu tvořivou, že jevy jsou neopakovatelné, nové jevy se vytvářejí zcela nahodile, nově apod. Jde o tzv. akauzální princip. K indeterminismu však patří především tzv. subjektivní idealismus od Huma, Kanta přes Macha a Avenaria až k soudobému novopozitivismu. Všimněme si nyní podrobněji tohoto směru a jeho argumentů.

1.2. D. Hume dovedl Lockův senzualismus až ke skepsi v poznání, popíral objektivnost existence příčinné souvislosti. Správně tvrdí, že vědění o příčinné souvislosti jevů získáváme ze zkušenosti, ale mylně redukuje zkušenost na subjektivní počitky, jejichž objektivní obsah popírá. Podle Huma je příčinnost pouze souvislost počitků plynoucí ze zvyku našeho nazírání, je to pouze určitá posloupná souvislost počitků a idejí.

I. Kant nesouhlasil s Humem, že příčinnost je pouze souvislostí počitků ze zvyku. Uznával existenci kauzality, nikoli však v objektivním světě, ale jako kategorii našeho rozumu. „Rozdíl mezi Humovou a Kantovou teorií příčinnosti jest druhořadý rozdíl mezi agnostiky, kteří spolu v základě souhlasí, tj. v odmítání objektivní zákonitosti přírody.“[9]

Podle E. Macha „v přírodě není příčiny a účinku … (s. 474). Ostatně jsem několikrát vyložil, že všechny formy kauzálního zákona prýští ze subjektivních pohnutek (Trieben); příroda nemusí jim nutně odpovídati.“[10] Pro Poincaréa jsou přírodní zákony symboly, konvencemi, které si člověk vytváří pro své pohodlí. „Jedinou pravou objektivní realitou jest vnitřní harmonie světa.“[11] K tomu Lenin dodává: „Poincaré nazývá objektivním to, co jest všeobecně platné, uznávané většinou lidí nebo všemi, tj. čistě subjektivisticky ruší objektivní pravdu jako všichni machisté — a na otázku, existuje-li ‚harmonie‘ mimo nás (L.), kategoricky prohlašuje: ‚bezpochyby nikoliv‘. Je svrchovaně jasno, že nové termíny nic nemění na staré, prastaré filozofické linii agnosticismu, neboť podstata ‚originální‘ teorie Poincaréovy záleží v odmítnutí (třebas daleko není důsledný) objektivní reálnosti a objektivní zákonitosti přírody.“[12] Ukazuje se tedy, že podstata názorů tzv. machistů, resp. empiriokritiků, nezáleží nutně v opakování formulací Kantových, Humových nebo jiných, ale v popření objektivní zákonitosti v přírodě a vyvození těch či oněch principů z lidského vědomí, ze subjektu, a nikoli z bytí, přírody, z objektu lidského poznání.

[307]Zastavme se dále u Russelova pojetí kauzality.[13] V úvodu Russel vymezuje cíl své práce takto: „Chci především vyložit svůj názor, že slovo ‚příčina‘ je tak neoddělitelně spjato se scestnými asociacemi, že je žádoucí toto slovo úplně vyhnat z filozofického slovníku; dále chci zkoumat, kterého principu, existuje-li nějaký, věda užívá místo předpokládaného ‚zákona kauzality‘, o němž si filozofové představují, že je vědou využíván“ (223).

Russel pak rozebírá definice kauzality z Baldwinova Slovníku. Vycházeje z logického a lingvistického přístupu, ukazuje na rozpory v dosavadních definicích a odmítá zákon kauzality. Nemůže však popřít takovou skutečnost, že kámen, když přijde do styku s tabulí skla, sklo rozbíjí a že tomu tak bude i nadále. Místo o kauzalitě uvažuje zde o zvláštním případu následnosti, který je podle něho třeba odlišit od tradičního vztahu příčiny a účinku. Uvádí:

„Následnost pro všechny doma nepozorované případy je jen víceméně pravděpodobná, zatímco o vztahu příčiny a účinku se předpokládalo, že je nutný“ (234). A pokračuje: „Zákony pravděpodobnostní následnosti, i když jsou užitečné v denním životě a v raném stadiu vývoje vědy, mají tendenci, aby byly nahrazeny zcela odlišnými zákony, postoupí-li věda dále. To, co se děje v pokročilejší vědě, může ilustrovat gravitační zákon. V pohybech vzájemně se přitahujících těles není nic, co by mohlo být nazváno příčinou, a nic, co by mohlo být nazváno účinkem; jsou zde jen formule. Můžeme nalézt určité diferenciální rovnice, které platí v jakémkoliv okamžiku pro jakoukoliv částici systému a které, jsou-li dány polohy a rychlosti v jednom okamžiku nebo polohy ve dvou okamžicích, umožňují teoreticky vypočíst polohy v jakémkoliv dřívějším nebo pozdějším okamžiku. To znamená, že poloha v nějakém okamžiku je funkcí (J. Š.) tohoto okamžiku a poloh v dvou daných okamžicích. Toto tvrzení platí v celé fyzice a nejen ve zvláštním případě gravitace. Není však zde nic, co by mohlo být nazváno ‚příčinou‘, a nic, co by mohlo být nazváno ‚účinkem‘ v takovém systému“ (235).

Russel — vycházeje z oblasti mikrosvěta, kde zákonitosti jsou poněkud odlišné než v makrosvětě (pro makrosvět i mikrosvět však je podstatné, že existují vně a nezávisle na vědomí, jak ukázal Lenin ve své definici hmoty) — výslovně nahrazuje kauzální závislost, která je podle Lenina momentem vesmírné souvislosti, „ideou funkce“, funkční závislostí z matematiky. Tím redukuje objektivní realitu, převádí ji na abstraktní, matematickou bázi. Russelovo pojetí je tak koneckonců subjektivně idealistické, třebaže je zahaleno do moderního roucha.

Russel podobně jako jeho předchůdci mají jedno společné: negují objektivní, usilují nejen o likvidaci kategorie kauzality, ale o likvidaci filozofických kategorií vůbec. Liší se v tom, nač redukují filozofii: např. empiriokritikové redukovali filozofii na materiál psychologie (subjektivní pohnutky, počitky apod.), naproti tomu Russel ji redukuje na problémy lingvistické a logické.

Russel měl velký vliv na konstituování tzv. neopozitivismu.[14] Představitele tohoto celého širokého a rozmanitého proudu spojuje tendence vidět úkol filozofie v analýze jazyka a v odmítání světonázorové orientace filozofie, i když někteří jednotlivci a skupiny kombinují svou analýzu i s jinými filozofickými koncepcemi, nebo ani své filozofické krédo jasně neformulují. Oblast metodologie, tj. metodologii vědeckých postupů a logickou strukturu vědeckých výpovědí, považují za svou vlastní doménu. Sem patří i stať C. G. Hempela a P. Oppenheima, která se zabývá tzv. teorií explanace a zákonitě tedy i problematikou kauzality.[15]

[308]2. Přejděme nyní k pojetí kauzality (příslovečného určení příčiny, resp. příčinnosti) v jazykovědě. V základních syntaxích češtiny se zpravidla neuvádí vztah jazykovědného pojetí kauzality k pojetí logickému a filozofickému a v zásadě se rozlišuje určení příčiny, účelu, podmínky a přípustky. Průkopnicky uvažoval o jazykové kauzalitě ve vztahu k filozofii a zvláště k logice K. Svoboda.[16] Vycházeje ze sovětských logik, navrhoval rozlišovat pojmy příčina a důvod i v jazykovědě. Definuje-li se příčina jako „jev, který nutně vyvolává druhý jev,“[17] a důvod jako „myšlenka, z které vyplývá jiná myšlenka“,[18] pak podle Svobody vedlejší věta v souvětí Řeka zamrzá, protože se snižuje teplota okolního vzduchu pod bod mrazu je větou příčinnou a vedlejší věta v souvětí Zmeškal patrně vlak, poněvadž by tu jinak musel být je větou důvodovou. Toto pojetí K. Svoboda dále propracoval.[19]

Všimněme si podrobněji pojetí kategorie kauzality v monografii Svatavy Machové Příčina v syntaxi češtiny, Praha 1972. Autorka patří bezesporu ke schopným lingvistům a věříme, že v budoucnu obohatí naši lingvistiku.

Machová tvrdí, že „vymezit vzájemný poměr mezi významem termínu příčina ve filozofii a termínu příslovečné určení příčiny v české lingvistice při velké variabilitě významu obou, aniž bychom se opřeli pouze o jednoho filozofa a pouze o jednoho lingvistu, je neproveditelné“ (s. 12). O několik stránek dále se opírá o práci A. W. Burkse,[20] když píše: „Směřuji k tomu, abych ukázala, že to, co je společné pro všechny druhy příslovečného určení příčiny, je v podstatě obsaženo v ‚aitiologické implikaci‘. ‚Aitiologická implikace‘ je pouze můj pracovní termín (aitíā — řec. příčina); tato implikace má tytéž vlastnosti, jaké má kauzální implikace v práci A. W. Burkse“ (20). Vycházejíc z Burksova logického aparátu, rozkládá Machová informaci obsaženou v každém druhu příslovečného určení příčiny a formálně zapisuje podmínku možnou, vlastní příčinu, podmínku neskutečnou a účel. Ze zkoumání vylučuje přípustku a nerozlišuje příčinu a důvod. Při vyvozování neskutečné podmínky, vlastní příčiny a účelu vycházela Machová z tvrzení o podmínce možné, která je „nositelem společné části významů skupiny ‚příslovečné určení příčiny‘“ (24). Učinila tak východiskem své koncepce pouze logickou kategorii a nikoli jazykový materiál jako odraz objektivní reality v myšlení.

Jak se dívat na větu Jestliže ta kniha leží na (tomto) stole, je psána německy? Podle Machové „její pravdivost je zajištěna jen znalostí faktického stavu v daném okamžiku (tzn. že víme, že v daném okemžiku leží na tomto stole jen knihy psané německy), a nikoli na základě platnosti obecného vztahu. Zde nejde o implikaci aitiologickou“ (24). Znamená to snad, že u vět, které jsou zahrnovány do aitiologické implikace, není třeba uvažovat jejich vztah k objektivní realitě? Stačí se omezovat jen na tzv. „obecné vztahy“, které jsou konstruovány lingvistou? Ke kladné odpovědi svádí zvláštní charakter vět podmínkových. Už K. Svoboda správně ukázal, že „reálný obsah vět podmínkových je velmi široký, že vyjadřují příčinu, reálnou podmínku, účel, ale i pouhou vnější, ale pravidelnou shodu časovou a místní, ojediněle eventualitu. Společné mají věty podmínkové to, že uvádějí všechny okolnosti jen jako myšlené (a to možné i nemožné) na rozdíl např. od vět příčinných a časových, které podávají své obsahy jako existující ať v přítomnosti nebo minulosti nebo budoucnosti.[21] Na těchto myšlených obsazích činí mluvčí ve větách podmínkových s výjimkou nepravých vět podmínkových závislou existenci či realizaci obsahů vy[309]jádřených ve větách řídících“ (o. c. v pozn. 16, s. 6). Správná je však odpověď záporná: při popisu kauzality v jazyce se nelze opírat jen o „obecné vztahy“, popř. logické formule a jejich pravdivost; třebaže myšlenková podmínka je pojem značně širší než reálná podmínka (to vede Machovou k tomu, že tzv. možnou podmínku bere za základ neskutečné podmínky, vlastní příčiny a účelu), nelze ji brát jako východisko popisu skupiny „příslovečné určení příčiny“. Takový přístup je totiž nepřímým popřením objektivní zákonitosti v přírodě a koneckonců „vyvozením těch či oněch ‚podmínek zkušenosti‘, těch či oněch principů, postulátů, předpokladů ze subjektu (L.), z lidského vědomí, a nikoliv z přírody.“[22]

Několik poznámek k metodologii, která je sice zajímavá svou novostí, avšak je poznamenána větší měrou subjektivismu, než bývá běžné. Autorka uvádí: „Formy nalezené v textu nejprve sama substituuji jinými formami a zapisuji všechny přijatelné substituce … Substituce jsem považovala za přijatelné tehdy, jestliže podle mého jazykového povědomí byly vzniklé věty přijatelné a současně měly stejný význam“ (32). Autorka odmítá přístup, kdy při analýze se pracuje jen s formami, které se vyskytly v excerpovaném textu, a to s odůvodněním, že „konečné vývody budou zřejmě platné, avšak pravděpodobně značně neúplné“ (31). K tomu je možno dodat: dostatečně rozsáhlý a reprezentativní korpus materiálu by poskytoval relativně úplné závěry. Toho je si autorka zřejmě vědoma, jde jí však o rychlejší přehled o substitučních možnostech. Autorka sice používá jako doplněk metody informátorů, někdy se však názory informátorů rozcházejí, a tak v závěrečné etapě rozhodovala nakonec autorka o přijatelnosti vět stejně sama.

Uvedený přístup má za následek, že autorka, vycházejíc z logického pojetí kategorie kauzality, zkresluje popis objektivní reality, v našem případě popis jazyka a jazykové příčinnosti. Uvedeme pouze jeden příklad. Na str. 17 uvádí Machová schéma kauzálního řetězce s tzv. „přetržitým“ pořadím:[23]

 

Dodává k příkladu: „Uvedený příklad lze pak realizovat takto: Protože u něho nastaly komplikace, poněvadž nedodržoval přesně nařízení lékařů, zůstal v nemocnici dva týdny“ (17). Je to souvětí, které patří do normy současné spisovné češtiny? Provedli jsme úplnou excerpci tzv. souvětí s řetězovou závislostí[24] z 33 knih napsaných v nové češtině. Získali jsme celkem 28 451 souvětí s řetězovou závislostí. V tomto korpusu bylo pouze jedno souvětí, které odpovídá schématu S. Machové: Poněvadž někteří knížata říšští již nahlas mluvili o sesazení jeho, protože přízniv byl městům, byloť mu ovšem tím více potřebí pomoci bratří. Je to souvětí z Palackého Dějin, jejichž jazyk je dnes, jak je zřejmé, silně zastaralý; avšak i u Palackého je uvedený typ zcela okrajový. Schéma Machové je tedy pouze logická konstrukce.[25]

3. Závěr. Pojem kauzality užívaný v jazykovědě je třeba chápat v souhlase s dialektickým materialismem. Ukázali jsme, jak chápání kauzality je odlišné u materialistické a idealistické filozofie, pokusili jsme se naznačit, že subjektivně idealistické pojetí, třebaže se tváří vědecky a exaktně, nepřestává být pojetím idealistickým. [310]Tápání při popisu kauzality v jazykovědě vyplývá ze složitosti problematiky, z neujasněnosti postavení jazyka v objektivní realitě.

Lidské myšlení je zpravidla vyjadřováno ve slovech a větách, existuje obyčejně v jazykovém obalu. Pojem kauzalita má své jazykové vyjádření, především formu souvětí s vedlejší větou příčinnou. Z toho, že myšlení a jazyk jsou neoddělitelné, neplyne, že jsou vzájemně totožné. Rozdíl mezi myšlením a jazykem je v tom, že myšlení je — jak známo — odraz objektivní skutečnosti v lidském subjektu, kdežto jazyk je způsob vyjádření, zachycení myšlení a zároveň prostředek jeho předání jiným lidem. To je pojetí dialektického materialismu. Jinak řečeno, na jistém stupni vývoje hmoty vzniká vědomí jako nejvyšší produkt hmoty, přírody; vlastností hmoty je odraz, který je aktivní, stupeň aktivity odrazu stoupá od nižších forem hmoty k vyšším (vývojově nejnižší je fyzikální forma odrazu, vyšší je citlivost u bílkovin, ještě vyšší je biologická forma odrazu, do níž se zahrnuje dráždivost, vzrušivost a konečně reflexy; ty se u živočichů projevují tzv. první signální soustavou, u člověka vedle toho i druhou signální soustavou, pro niž — stručně řečeno — je charakteristická schopnost abstrakce, slova, řeč).[26]

Existuje tedy velmi zprostředkovaný vztah mezi fyzikální kauzalitou, která je přímo vlastní jistým neživým objektům (srov. Russelův příklad o kamenu), a kauzalitou jazykovou, která je odrazem fyzikální kauzality v myšlení, ve vědomí, které je ovšem vlastností vysoce organizované hmoty. Kauzalita jazyková a kauzalita myšlenková (logická) nejsou však totožné. Složitost vztahů mezi kauzalitou fyzikální (biologickou aj.), myšlenkovou a jazykovou, kterou jsme se pokusili naznačit, bývá často zjednodušována (redukována) z idealistických pozic ve filozofii; nejnověji je kauzalita zkoumána pouze jako logická, myšlenková kategorie. Používá se k tomu často složitého formálního aparátu, metajazyka, který je pro mnohé lingvisty přitažlivý svou exaktností, ale i tím, že filozofové projevují zvýšený zájem o jazyk. Jazykovědcům někdy uniká, že tito filozofové redukují celou filozofii jen na logickou a lingvistickou analýzu, že odmítají řešit (nebo neřeší) základní filozofickou otázku.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 4, s. 305-310

Předchozí František Všetička: Kompozice Bezručova Bernarda Žára

Následující Karel Horálek: Několik zpráv o nové lingvistické literatuře a kritické marginálie k ní