Několik zpráv o nové lingvistické literatuře a kritické marginálie k ní

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Несколько сообщений о новой лингвистической литературе и критические заметки к ней / Un rapport de la nouvelle littérature linguistique avec quelques remarques critiques

1. Sovětské dějiny jazykovědy

 

V moskevském akademickém nakladatelství „Nauka“ vyšly r. 1975 péčí Institutu vostokovodenija AN SSSR přehledné dějiny jazykovědy od nejstarších dob až do konce 19. stol. (se stručným doplňkem o jazykovědě moderní). Kniha má název Očerki po istorii lingvistiki (599 s.) a je dílem T. A. Amirovové, B. A. Ol’chovikova a Je. V. Roždestvenského. Již sám název napovídá, že nejde o dějiny soustavné a úplné, také některé formulace mají ráz zběžných informací; vcelku jde však o dobrý a užitečný přehled, který je koncipován především jako studijní pomůcka. Je přihlíženo i k filozofii jazyka, ale ne dost soustavně. Na Locka se např. dostalo jen ve formě dvou zmínek, podrobněji je však probírán Leibniz, jehož celá jedna kniha (Nouveaux essais sur l’entendement humain) kriticky na Locka navazuje (též na jeho úvahy o jazyce). Nedostalo se např. na J. S. Milla, G. Frega, Ch. S. Peircea aj. U Frega to zvlášť překvapuje, protože existují dobré sovětské práce o jeho sémantice (Birjukov) a význam Fregovy sémantické teorie je některými badateli až zveličován (Apresjan, Vetrov). Slovanská jazykověda tu nedopadla nejlíp, vůbec se nedostalo např. nejen [311]na J. A. Komenského (má své místo např. alespoň v dějinách usilování o vytvoření umělého mezinárodního jazyka), ale také na Dobrovského, Zubatého, Rozwadowského, o jejichž mezinárodním významu není nejmenších pochyb. Protože chybějí výklady o moderní indoevropeistice a rozvoji národopisného bádání, nedostalo se nejen např. na B. Hrozného, ale ani na A. Meilleta. Dosti podrobně jsou probíráni badatelé ruští, také Baudouinovi de Courtenay je věnováno dosti místa.

 

2. K dějinám gramatických teorií ve středověku

 

Dějiny jazykovědy, jako jsou sovětské Očerki, plní zvláštní funkci v dobách, kdy se lingvistická teorie dostává do pohybu v takové míře, jako je tomu za našich dní. Jazykověda nedávno prošla změnami, které bývají považovány za tak převratné, že se mluví o lingvistické revoluci. Vztahuje se to obyčejně na vznik generativní teorie, resp. na první její formulaci v Chomského práci Syntactic Structures (1957). Myšlenky tohoto díla byly však skutečně převratné jen v poměru k určité situaci a k určitým směrům, především v poměru k americkému deskriptivismu. To je tím pozoruhodnější, že z deskriptivismu určitého typu Chomsky sám vyšel. Jedna z hlavních složek jeho nové koncepce je rehabilitace intuice, jazykovědného povědomí jako kritéria gramatické správnosti. V americkém deskriptivismu souvisela averze proti lingvistické intuici s orientací na behavioristickou psychologii, jež popírala možnost introspekce. S uznáním oprávněnosti lingvistické intuice je spojeno odmítnutí behavioristického antimentalismu, jinými slovy: rehabilitace mentalismu.

To všechno nebylo bez významu ani pro evropskou lingvistickou situaci. Zde pomáhala rehabilitace lingvistické intuice korigovat starou pověru, že do jazyka patří jen to, co je dobře doloženo jazykovým územ, za jehož jediné bezpečné svědectví byly považovány záznamy, ať již v písemných projevech nebo v nahrávkách u projevů mluvených. Za nové situace, jak ji vytvořila generativní teorie, byla restituována práva tzv. subjektivních faktorů při určování toho, co patří k jazykové normě, co je jazykově „správné“. Že je základním kritériem jazykové správnosti sám řečový mechanismus, došlo u Chomského pregnantního vyjádření, že jazyk je zařízení na produkování správných vět. V této formulaci je dobře patrna souvislost s chápáním řečového mechanismu jako analogie k informačním automatům, zvláště také překladatelským, jež ovšem i dnes, po více než dvaceti letech usilování o jejich realizaci zůstávají spíše zařízením na produkování jazykových nesprávností než potvrzením správnosti určité lingvistické koncepce.

Pojetí jazyka jako zařízení na produkování správných vět (méně výrazná byla paralelní formulace, že jazyk je souhrnem všech správných vět) umožňovala navázání na základní složku de Saussurovy lingvistické teorie, na dichotomii langue - parole, a to hlavně v modifikaci, jež byla vypracována v pražské škole. Chomsky se nejdříve k celé strukturní jazykovědě, jež s touto dichotomií pracovala, stavěl hodně kriticky, ale nakonec se k celému tomuto širokému a mocnému proudu přiřadil, když dospěl k rozlišování jazykové kompetence a performance. O této dichotomii je již dnes obecně uznáváno, že je jen obměnou dichotomie langue - parole. Tak posléze se ukázalo, že v Chomského pojetí je obsaženo daleko víc lingvistické tradičnosti než revolučnosti.

To ovšem neznamená, že se generativní jazykověda od strukturní jazykovědy evropského typu (zvláště v její „pražské“ variantě) ničím podstatným neliší. Jsou zde nepochybně i různé závažné rozdíly, k nimž patří i docela odlišný poměr k lingvistické psychologii a k psychologii vůbec. V de Saussurově lingvistické teorii se uplatňovala výrazně orientace na sociologii a na půdě pražské školy dostala tato orientace ještě výraznější podobu. V práci s psychologickými pojmy se přímo viděla překážka rozvoje jazykovědy. To je zvlášť dobře patrno na některých formulacích Mathesiových. Když Mathesius mluví např. o významu Baudouina de Courtenay pro rozvoj [312]moderní jazykovědy, hodnotí v jeho celkově pozitivním působení jako negativní rys především to, že „byl maten šálivým světlem psychologie“. U Chomského nejde jen o prosté sblížení jazykovědy s psychologií, v jeho pojetí je jazykověda ve své podstatě jen psychologickou disciplínou. Jeho vlivem byl psychologický směr posílen zvláště v americké jazykovědě.

U Chomského je třeba hodnotit jako pozitivní rys i jeho úsilí o využití jazykovědné a lingvistickofilozofické tradice při upevňování teoretických základů celé své jazykovědné teorie. Že jsou některé jeho interpretace klasického dědictví sporné nebo dokonce nesprávné, je již jiná otázka. S námitkami se setkala např. Chomského snaha uvést do bližší souvislosti pojetí tzv. tvořivé síly jazyka s myšlenkami Humboldtovými; to však nic nemůže změnit na skutečnosti, že Humboldt do rodokmenu moderní jazykovědy patří (zdůrazňoval to i Mathesius).

Pro svou koncepci jazykových univerzálií (důležitou složkou této koncepce je pochybná myšlenka o „vrozené“ podmíněnosti všech základních jazykových kategorií) hledal Chomsky oporu v lingvistické filozofiii 17. stol., zvláště v tzv. cartesiánském směru, který došel klasického vyjádření v port-royalské mluvnici francouzštiny. Tento pokus měl silnou odezvu i v oživení aktivity v oblasti dějin jazykovědy i filozofie jazyka. Při hodnocení významu racionalistické jazykovědy a lingvistické filozofie 17. stol. se ukázala potřeba podrobněji prozkoumat i souvislosti s lingvistickým myšlením středověku. Tak byl oživen i zájem o středověké mluvnické teorie. Významným projevem toho je kniha Speculative Grammars of the Middle Ages (jež vyšla 1971 v nakladatelství Moutonově). Jejím autorem je americký badatel G. L. Bursill-Hall, který publikoval již v šedesátých letech několik časopiseckých studií z tohoto okruhu. Práce vznikla z podnětu a pod vedením R. H. Robinse, profesora londýnské univerzity, který se dějinami středověkých gramatických teorií soustavně zabývá; je také autorem přehledných dějin jazykovědy (A Short History of Linguistics, Londýn 1967).

Boursill-Hall se ve své obsáhlé práci (kniha má 424 s.) zabývá rozborem prací skupiny gramatiků, kteří bývají označováni jako „modistae“- nejvýznačnější z nich (počítá se jich asi dvanáct) byli Martin z Dacie, Thomas z Erfurtu a Siger z Courtrai. Doba jejich působení se dá vymezit asi padesátiletím na konci třináctého a počátku čtrnáctého století. Těm je v knize věnována hlavní pozornost. Byli to systematikové, kteří v úsilí o přesné definice jazykových kategorií využívali badatelských výsledků obnoveného aristotelismu. Latinská gramatická teorie tak svým způsobem obnovovala či osvěžovala své řecko-alexandrijské základy. Hlavní pracovní doménou modistů byla teorie slovních druhů a gramatických kategorií, které slovní druhy konstituují. Bursill-Hall připouští, že většina příslušníků tohoto směru tvořila organizovanou pracovní skupinu; připomínají se moderní jazykovědné lingvistické školy, jako školy pražská, kodaňská aj. (s. 35). Ve srovnání s dřívější mluvnickou tradicí, jež se opírala především o gramatiky Donatovu a Pricianovu, přinášejí modisté jako hlavní normu propracovanější sémantiku (s důrazem na korespondenci mezi gramatickými a antickými kategoriemi) a definiční přesnost, jež směřuje k formalizaci a pedagogické pragmatice. To umožnilo Bursill-Hallovi podat srovnávací charakteristiku tří zkoumaných gramatiků v přehledných diagramech, založených většinou na původních latinských definicích a charakteristikách.

Výsledků Bursill-Hallovy práce (a jiných děl tohoto druhu) bude možno využít také při studiu starší mluvnické tradice slovanské, jež ve své rané fázi má podobu učebních pomůcek pro vyučování latiny. Nejstarší pokusy o mluvnické zvládnutí slovanštiny (necháme-li stranou církevněslovanské adaptace gramatických traktátů řeckých) se vztahují na češtinu. Pocházejí až ze 16. stol., středověký zájem o hlubší proniknutí do logického ustrojení jazyka se v nich pochopitelně neuplatňuje. Bylo by tu tedy zbytečné hledat nějaké souvislosti s formalisticky orientovanými teoriemi, jež tvoří lingvistickou linii středověké logiky a filozofie. V dějinách slovanské vzděla[313]nosti však budou mít svoje místo, třebaže jen periferní, soupisy pramenných dokumentů o znalosti středověkých gramatických teorií, o jejich využívání na různých učilištích (nejen univerzitního typu), též studium rukopisů lingvistických děl chovaných v slovanských knihovnách atd. Přitom se mimo jiné ukáže, do jaké míry se slovanská kulturní střediska (týká se to samozřejmě v podstatě jen oblastí s římskolatinskou jurisdikcí) přičleňovala k různým západoevropským proudům, jež tvořily dvě základní větve: jižní, v podstatě románskou, a severní, na níž se vedle Francie podílely hlavně kraje germánské (včetně Anglie a Skandinávie), jež v době rozmachu scholastické učenosti tvořily ovšem v Evropě jen oblast periferní.

 

3. Nová čítanka k dějinám spisovné ruštiny

 

Čítanky (chrestomatie) k dějinám ruštiny mají dobrou tradici. Vynikající úroveň má třídílná čítanka, kterou vydali S. P. Obnorskij a S. G. Barchudarov (I. díl vyšel 1938, dva svazky II. dílu 1948—1949). Nová jednosvazková čítanka, kterou sestavil A. N. Kožin (Chrestomatija po istorii russkogo literaturnogo jazyka, Moskva 1974, naklad. „Vysšaja škola“, 415 s.), třebaže má menší rozsah (ukázek ze starší doby je méně), obsahuje i texty jinak málo přístupné a již proto jde o publikaci užitečnou. Je určena pro školní potřebu a tím se vysvětluje, že byla volena zjednodušená forma grafické reprodukce. Byly rozepisovány zkratky a vypuštěny tvrdé jery v slabé poloze (s určitými výjimkami), reprodukují se i litery bez distinktivní platnosti. Velmi sporné je, že se tak postupuje i při jať, jež se sice dlouho drží jen jako grafická dubleta, ale v starší době vyjadřovalo zvláštní hlásku. Nesmí se také zapomínat, že k dějinám spisovného jazyka patří i vývoj grafiky. Aspoň některé ukázky měly být reprodukovány tradičním způsobem, také ukázkové reprodukce by užitkovost čítanky zvýšily.

 

4. K dějinám zkoumání aktuálního členění věty (funkční větné perspektivy)

 

V sborníku Papers on Functional Sentence Perspective (dále Papers on FSP, Praha 1974; srov. rec. zde, s. 335—336), který obsahuje materiály konference, konané v Mariánských Lázních na podzim 1970, se v několika příspěvcích mluví o Mathesiově významu ve vývoji tohoto důležitého odvětví moderní syntaxe. Celkový přehled je podán v závěrečném příspěvku (F. Daneš aj.), a to ve vztahu k terminologickému vyjádření základních pojmů aktuálního členění. Navazuje se zde na výklad, který Daneš podal již r. 1962 v sborníku Slavjanska lingvistična terminologija I (Sofija 1962, 46—52). Daneš klade na počátek zkoumání jevů shrnovaných pod názvem aktuálního členění a funkční perspektivy větné francouzského filologa H. Weila, který publikoval svou průkopnickou práci již r. 1844. Mathesius sám Weilův přínos zhodnotil ve svém přehledu prací o anglickém slovosledu (Věstník Č. Akad. 16, 1907, s. 261n.), zmiňuje se o něm také v článku O tzv. aktuálním členění větném (Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 234). Podle J. Firbase Mathesius ve svém pojetí přímo z Weila vyšel a jeho myšlenky dále rozvinul (srov. v sb. Papers on FSP, s. 12). Toto tvrzení by mělo být podrobněji doloženo; zdá se nám spíše, že Mathesius vyšel z prací novějších, zvláště z těch, které začaly rozlišovat tzv. východisko a jádro věty (s použitím termínů psychologický podmět a psychologický přísudek).

V Mathesiově pojetí je také důležité řazení i jiných jevů než slovosledných k aktuálnímu členění, např. pasívních konstrukcí. Zde se opíral především o vlastní pozorování, jejichž první výsledky shrnul v studii O pasívu v moderní angličtině (Sb. filol. 5, 1915, s. 198). Došel k pozoruhodnému závěru, že nové formy pasívní jsou v angličtině pokračováním staré indoevropské tendence, která se projevila již hned vytvořením indoevropského pasíva vůbec: měnícího se pojímání slovesné věty subjektové (subjekt + verbum finitum), která od užšího významu konatel + konání přechází [314]k významu širšímu téma (osoba nebo věc, o níž se mluví) + dění k němu se vztahující. Zde je napovězeno i řešení spletité otázky funkce subjektu, jak ji stavějí v novější době různé práce o sémantice věty. Z hlediska slavistického je důležité, co vedlo Mathesia k tomu, aby se podrobněji zabýval problematikou aktuálního členění v češtině. Byl to nepochybně poznatek, že je zde často třeba ověřovat jemné distinkce funkční a že se k tomu hodí jen mateřský jazyk.

Při zkoumání aktuálního členění v češtině vyšel Mathesius z výkladu V. Ertla, podaných v přepracovaném vydání dvoudílné školské mluvnice Gebauerovy (Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I—II, přepracoval Václav Ertl, Praha 1914). V článku Základní funkce českého pořádku slov (Čeština a obecný jazykozpyt, s. 327 n.) připomíná Mathesius také Zubatého recenzi práce německého slavisty E. Bernekera Die Wortfolge in den slawischen Sprachen (Berlin 1930; recenze vyšla v 23. roč. LF). Zubatý zde upozornil na pravidla o postavení psychologického subjektu, nepokusil se však shrnout svá pozorování v ucelenou teorii, nicméně je „ze všech jeho kritických poznámek k výkladům Bernekerovým zřejmé, že v českém pořádku slov přisuzuje významný úkol aktuálnímu členění věty v základ výpovědi a její jádro“ (s. 327). K Ertlovu pokusu o shrnující pohled na pořádek slov v češtině se Mathesius nejdříve stavěl hodně kriticky (r. 1929 v přednášce o funkční lingvistice na sjezdu českých středošk. profesorů, vyšla v Sborníku sjezdových přednášek), časem své stanovisko zmírnil. V článku o základních funkcích českého pořádku slov (z r. 1938) spojuje ocenění Ertlova přínosu v zkoumání pořádku slov v češtině s celkovým jeho přínosem k poznání spisovné češtiny těmito slovy: „Ertlův rozbor češtiny je velmi jemný a pronikavý a bylo opravdovým prohřešením na autorovi, že se mu nedostalo pečlivého posouzení ze strany odborníků. I jeho rozbor českého slovosledu je, myslím, v podrobnostech skoro úplný, avšak v základním pojetí a soustavném rozvržení podle mého mínění, jak jsem již řekl roku 1929, pochybený a nesprávný“ (s. 329).

Mathesius pak ukazuje, že plně nevyhovuje Trávníčkova charakteristika českého slovosledu (v čl. Základy českého slovosledu, SaS 3, 1937). Základní linie českého pořádku slov zde jsou sice vystiženy zhruba správně, ale v jednotlivostech je Trávníčkův obraz „splývavý a neurčitý“. U Ertla je tomu obráceně: v podrobnostech je jeho obraz českého slovosledu „celkem jasný, ale v základních liniích pochybený“: U Ertla je mimo jiné matoucí zařazení výkladu o rytmických činitelích do části věnované charakteristice tzv. slovosledu obyčejného (neemfatického). Trávníček své názory později přizpůsobil stanovisku Mathesiovu, přestal však stavět na dichotomii základ a jádro výpovědi a dal se cestou odstupňování jednotlivých částí věty podle stupně novosti a důležitosti. Na jeho koncepci navazuje dosti těsně Firbas; jiní naši odborníci pro otázky aktuálního členění se víc drží koncepce Mathesiovy. Podrobnější materiálový výzkum je velmi naléhavý.

 

5. Moderní jazykověda v rozmluvách

 

V Moutonově nakladatelství vyšla kniha rozmluv Discussing Language (podobají se novinářským interview) s deseti čelnými lingvisty a s jedním filozofem jazyka. Z deseti lingvistů je šest Američanů (Wallace L. Chafe, Noam Chomsky, George Lakoff, Sydney M. Lamb, James McCawley, který je skotského původu, ale žije od r. 1944 v Spojených Státech) a čtyři Evropané (Algirdas J. Greimas, M. A. K. Halliday, Peter Hartmann, André Martinet, S. K. Šaumjan); filozofii jazyka zastupuje francouzský badatel Jacques Bouveresse. Všem těmto účastníkům rozmluv kladl otázky belgický lingvista Herman Parret, proto je uveden jako autor celé knihy. Kniha vyšla 1975, má však vročení z minulého roku (obsahuje 428 s., Janua linguarum, Seria maior, sv. 93). Mezi účastníky rozmluv mají převahu přísluš[315]níci mladší a střední generace, nejstarší je A. Martinet (nar. 1908). Okolnost, že mezi dotazovanými není ani jediný slovanského původu (nepočítáme-li S. K. Šaumjana), je poněkud překvapující, ale odpovídá to přece jen dnešnímu stavu. Jistě patří J. Kuryłowicz mezi 3—4 největší žijící lingvisty (vedle E. Benvenista a R. Jakobsona); z nich žádný však neparticipuje ve větší míře v oblasti, která H. Parreta především zajímala: teorie gramatiky sémanticky zaměřená spolu s teorií textů. Tato problematika má dnes několik význačných reprezentantů i mezi slovanskými badateli (většinou jsou to badatelé sovětští). S těmi však Parret patrně neměl možnost navázat kontakt v takové míře, jak to vyžadoval jeho způsob práce. Je ovšem třeba také přiznat, že dnes jazykověda v slovanských zemích při dobrém průměru postrádá význačných osobností mezi příslušníky mladší a střední generace. Převládá zde také orientace na jazykovědu americkou, třebaže vlna generativní gramatiky již opadává (to platí vlastně ve světovém měřítku).

V dialozích může každý dnešní lingvista najít něco užitečného, poučné jsou zde zvláště informace o vztazích současného stavu strukturní jazykovědy ke klasickému dědictví. Zvlášť pozoruhodné je např. Martinetovo kritické ocenění významu L. Hjelmsleva (včetně upozornění na rozdíly mezi dánským a anglickým zněním Prolegomen, k nimž není v českém překladu F. Čermáka přihlédnuto v dostatečné míře, aspoň co do jejich kvality). O pražské škole se zde vyslovuje s velikým uznáním anglický lingvista M. A. K. Halliday, který také zdůrazňuje potřebu etnologické orientace v jazykovědě, jak o to usiloval i vedoucí představitel londýnské školy J. R. Firth a jeho učitel B. Malinowski. Nepřekvapuje proto, že se Halliday uznale zmiňuje také o pracích Lévi-Straussových, zatímco u Martineta mají podobné zmínky zaostřeně ironický charakter. Martinet mluví ironicky i o Jakobsonově vlivu na strukturní orientaci v lingvistice i v jiných humanitních vědách.

Slovanská věda se dostala do Parretových dialogů také dílem sovětského badatele V. J. Proppa, který zemřel na jaře letošního roku (1975). To byl ovšem folklorista, nikoli jazykovědec. O jeho průkopnické knize o dějové struktuře pohádek se uznale zmiňuje A. Greimas, francouzský sémiolog litevského původu. Greimas si dobyl světového uznání jako představitel strukturní sémiotiky. V obou jeho hlavních dílech (Sémantique structurale, 1966; Du Sens. Essais sémiotiques, 1970) zaujímají význačné místo strukturní rozbory narativních textů (pohádek a mýtů), v nichž vychází z koncepce Proppovy a zároveň z Lévi-Strausse. Z Proppa převzal nejen formalizační metodu strukturní analýzy narativních textů, ale také zájem o mytické složky v lidových pohádkách. To je právě oblast, na níž mocně zapůsobil i Lévi-Strauss (našel v tom své stoupence i mezi sovětskými etnology, z nichž někteří vycházejí — rovněž jako Greimas — i z Proppa; platí to např. o Meletinském). Nadšený obdiv a vlny vlivu obou těchto významných osobností pomalu již opadávají, množí se i kritické hlasy na jejich adresu. K pozoruhodnějším patří např. kniha švédského etnologa B. Nathhorsta Formal or Structural Studies of Traditional Tales. The usefullnes of some methodological proposals advanced by Vladimir Propp, Alan Dundes, Claude Lévi-Strauss and Edmund Leach (Stockholm 1969).

Lévi-Strauss vděčí za svou popularitu v neposlední řadě tomu, že se dovolával strukturní jazykovědy (zvláště fonologie) jako své metodologické základny. Není bez zajímavosti číst v dialogu s Martinetem, že jde v tomto případě vlastně jen o jakési metaforické analogie. Nepochybně pravdu má Martinet v případě s Lévi-Straussovou rovnicí mezi „komunikací“ žen podle společenských zvyklostí a komunikací jazykovou. „Říká-li Lévi-Strauss, že komunikace v antropologii je totéž jako v jazykovědě, klade rovnítko mezi komunikací slov a komunikací žen. Podle mého názoru je to vtipné, jde však jen o metaforickou souvislost“ (s. 277). O Lévi-Straussovi se již hodně psalo, pozitivně i kriticky, dosud však nikdo soustavně nepodrobil rozboru jeho tvrzení, že se mu z moderní jazykovědy stala vzorem zvláště fonologie. I zde jde jen o vzdálené analogie, s výjimkou toho, že Lévi-Strauss podobně jako fonolo[316]gové pražské školy klade důraz na binární protiklady. Je zde však jeden důležitý rozdíl: zatímco ve fonologii mají převahu binární protiklady privativní (a z nich odvozené korelace), projevuje Lévi-Strauss zájem především o rozdíly kontrastní, zvláště ty, které v jazyce docházejí vyjádření v podobě různých antonym (např. sympatie - antipatie, světlo - tma, západ - východ, život - smrt, tento svět - zásvětí aj.). Svým způsobem sem patří i protiklad mezi kulturou a přírodou, o nějž Lévi-Strauss opírá své sociálně filozofické ideje; i zde však bez hlubšího teoretického zdůvodnění.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 4, s. 310-316

Předchozí Josef Štěpán: K pojetí kauzality, zvláště v jazyce

Následující Ludmila Uhlířová: Polské sborníky o struktuře textu