Slovník homonym O. S. Achmanovové

Václava Holubová

[Discussion]

(pdf)

Словарь омонимов О. С. Ахмановой / Le dictionnaire des homonymes de О. S. Achmanova

Jev homonymie, který můžeme pozorovat na různých jazykových rovinách, lexikální, morfologické i syntaktické, jež operují znakovými, výrazově-obsahovými jed[48]notkami, je znám obtížností své problematiky. Čas od času upoutává pozornost lingvistického bádání, zvláště je-li aktuální vedle jeho teoretického popisu i praktická aplikace na jazykovém materiálu. Nejvíce soustavné pozornosti i systematického zpracování se u nás dostalo homonymii morfologické,[1] jež spočívá na fonematické shodě různých tvarů slov, a to jak v rámci téhož lexému, tak i lexémů různých. Formálně je způsobena totožností výrazových komponentů deklinačních a konjugačních. Syntaktická homonymie se chápe jako formální shoda syntaktických prostředků při jejich různém syntaktickém obsahu.[2]

Slovník homonym ruského jazyka O. S. Achmanovové Slovar’ omonimov russkogo jazyka (Moskva 1974, 448 s.) souborně zpracovává lexikální homonymii v ruštině. Je dalším článkem v řadě příspěvků sovětské jazykovědy k problému homonymie v jazyce a jeho řešení.[3] Při jeho vypracovávání se mohla autorka opřít o svou dřívější práci Očerki po obščej i russkoj leksikologii (Moskva 1957),[4] kde se otázkou lexikální homonymie zabývala již šíře.

Úkol zpracování lexikální homonymie jakožto dílčí struktury slovní zásoby si vyžádal stanovení výchozích kritérií pro vyčleňování homonym z celku slovní zásoby a pro klasifikování různých typů homonymních vztahů. Při stanovení kritérií pro rozlišení typů homonymie posloužilo autorce, jak sama uvádí, vymezení homonym podané již na lexikografické konferenci v Bratislavě r. 1952. Homonyma tam byla pracovně definována jako „dvě nebo více slov, která se skládají z totožných fonematických řad, ale liší se významově, gramaticky, anebo i významově i gramaticky“.[5]

Autorka se soustředila především na rozpracování hledisek těch typů homonymie, u nichž je významový rozdíl provázen i rozdílem v gramatickém utváření, tj. homonym, která mají „zřetelnou morfologickou strukturu“. Na jejich základě se snaží identifikovat různost slov při jejich shodném zvukovém znění a specifikovat je jako homonyma. Kritérium morfologickoslovotvorné, které přihlíží k formálnímu utváření slov, je uplatňováno proto u tzv. homonymie vyjádřené.

Kde tato formální stránka nesignalizuje různost slov, a přesto jde o slova různá, homonymní, mluví se o rozpadlé polysémii (oddálení nebo specifikace některého významu slova a jeho osamostatnění jako slova jiného). Pro její určení jsou rozhodující zvolené prostředky sémantické analýzy.

Tradičně za nejméně sporné případy homonymie jsou považována tzv. homonyma etymologická. Jejich zvuková shoda je většinou důsledkem hláskového nebo tvaroslovného vývoje slov od původu různých, a to jak domácích, tak cizích, někdy ovšem také proto, že pro různé úseky skutečnosti bylo náhodně užito stejné zvukové řady (např. ruské ikra 1. kaviár, 2. lýtko).[6]

Výchozí jednotkou při zpracování slovníku se stala reprezentativní lexikální forma — slovníkový tvar slova. Podle tří základních kritérií — slovotvorného, rozpadu polysémie a etymologického — pak autorka klasifikuje homonymní vztahy.

[49]První hledisko, morfologickoslovotvorné, se uplatňuje převážně u slov derivovaných:

(1) homonymie základů: Sem patří taková derivovaná slova, která jsou odvozena od různých fundujících základů, např. rus. kolkij 1 je odvozeno od kolot’ 1 (kolot’ igloj) a kolkij 2 od kolot’ 2 (kolot’ drova), čes. vytopit 1 od topit 1 (uhlím) a vytopit 2 (vodou) od topit 2, lícní 1 k líce 1 (kost) a lícní 2 k líc ‚averzní‘ atp. Na základě tohoto vztahu se mohou stát homonymy celé lexikálně gramatické třídy slov, od sloves odvozená deverbativní substantiva, od substantiv odvozená adjektiva atd.

 

(2) homonymie afixů, tj. slovotvorných předpon a přípon, které homonymizují i slova, jež jsou jimi odvozena. Proto můžeme ve slovníku najít jako heslová slova i základní slovotvorné předpony a přípony, které se vyznačují různými významy a funkcemi (několikanásobnou homonymií). Např. substantivní sufixy -tel’, -nik, -ščik, -čik znamenající (1) osobu, (2) předmět: deržatel’ 1 ‚vlastník‘ od deržat’ + tel’ 1 a deržatel’ 2 ‚spona na papír‘ od deržat’ + tel’ 2. U slovesných předpon, které se obvykle vyznačují několikanásobnou polysémií, nemohly být pochopitelně všecky odstíny významů osamostatněny. Jednotlivé specifikace významů byly převedeny pod obecnější významy, které mají již stěží slučitelné sémantické příznaky. Např. u předpony za- je uveden význam (1) začátku děje a (2) dokončení děje, dosažení výsledku děje, zahrnující celou škálu odstínů míry, směru, místa, dokonavosti atd.

K tomuto typu byla zařazena i homonymie množného čísla (tj. morfologické koncovky), pokud je výsledkem lexikalizace, v ruštině např. slivki 1 (pl. k slivka) ‚druh švestky‘ a slivki 2 (pl. tantum) ‚smetana‘, v češtině srov. čáry 1 (pl. k čára) a čáry 2 ‚kouzla‘.

 

(3) různá členitost slova, tj. nestejná morfologická motivace stavby slova, kdy jde o různá sémantická a morfologická spojení s fundujícím základem. Členy tohoto podtypu jsou ve všech případech slovesa, např. v ruštině zaletat’ 1 (nedok. k zaletet’) ‚vlétat, zalétat‘ a zaletat’ 2 dok. (za 1 + letat’) ‚začít létat‘; razvit’ 1 ‚vycvičit, vypěstovat; rozvinout‘ a razvit’ 2 (raz + vit’) ‚rozplést‘, v češtině např. lízat 1 ned. ‚olizovat‘ a lízat 2 (nás. k lézt) ‚lézávat‘.

 

(4) rozdíl ve vlastní struktuře, který není explicitně vyjádřen v tvaru slova a je dán tzv. kryptotypickými vlastnostmi morfologické struktury: Např. v ruštině sjezd 1 (lingvistov), sjezd 2 (k reke); sklad 1 (torgovyj), sklad 2 (tela), v češtině např. lokálka 1 ‚místní dráha‘, lokálka 2 ‚novin. zpráva‘; mdlíti 1 ‚stávat se mdlým‘, mdlíti 2 ‚činit mdlým, chabým‘.

 

(5) slovnědruhové rozdíly: Homonymie tohoto typu je v slovníku zachycena pouze u těch slov, která se liší nejen slovnědruhově, ale také lexikálně, významovým obsahem, např. peč 1 slov. ‚péci‘, peč 2 podst. jm. ‚pec, kamna‘; blago 1 podst. jm. ‚blaho, štěstí‘, blago 2 spoj. ‚protože, poněvadž‘.

 

Slovnědruhová homonymie je v slovníku zpracována ještě na jiném místě, a to v příloze, kde je umístěna tzv. funkčně syntaktická homonymie. Týká se slov morfematicky totožných, obvykle i stejného věcného obsahu, která však ve větě mají různé, syntakticky určené funkce. V některých případech, jako u adverbií a predikativ, lze mluvit i o lexikalizaci způsobené sekundární syntaktickou funkcí přísudku základního slovního druhu adverbií. Slovník takto zpracovává jednak tvary na -o u adverbií, predikativ a jmenných tvarů adjektiv (zde překračuje zásadu držet se slovníkových tvarů slov), jednak tvary adjektiv a s nimi homonymních substantivizovaných adjektiv. Případy, kdy plnovýznamový slovní druh má také [50]funkci gramatického slovního druhu, nejsou uváděny jako homonyma, např. kogda (příslovce i spojka).[7]

Na základě kritéria druhého byla do slovníku zařazena homonyma etymologická. Homonyma tohoto typu bývají uznávána většinou bez výhrad vzhledem k tomu, že jde o slova v diachronii prokazatelně různá, srov. např. jen v češtině hyperbola 1 (z řec.) geom. ‚kuželosečka‘, hyperbola 2 (z řec.) liter. ‚nadsázka, zveličování‘; lupina 1 ‚šupina‘, lupina 2 (z lat.) bot. ‚vlčí bob‘: raketa 1 (z fr. < it. < arab.) ‚pálka‘, raketa 2 (z něm. < fr. < lat.) ‚kuželovité létací zařízení‘.

Třetím hlediskem pro zařazení homonym do slovníku byl tzv. rozpad polysémie. Protože však tento jev nemá vnější výrazové prostředky, jako tomu bylo u předchozích typů, k jeho určení musí být užito postupů sémantické analýzy zjišťující spojitost nebo oddálení významových prvků. Ostatní vlastnosti slov, např. rozdílnost slovotvorných řad, charakter slovních spojení atp., mohou mít pouze kontrolní funkci.

Autorka se pokusila zachytit živý proces rozpadu polysémie a s ním současné hymonymizace tím, že rozlišuje „dokončený“ a „nedokončený“ proces rozpadu polysémie. Homonyma jsou označena hvězdičkou (*), není-li proces homonymizace zcela dokončen: např. licó 1 ‚osoba, tvář‘, licó 2 ‚gramat. kategorie‘; klass* 1 (třída pracujících), klass* 2 ‚stupeň; školní třída atd.‘; knížka* 1 ‚malá kniha‘, knížka* 2 (vkladní, pracovní k.); seč* 1 ‚sekat; otesávat‘, seč* 2 ‚trestat, mrskat‘. Hodnotu slovníku by jistě bylo zvýšilo, kdyby bylo explicitně naznačeno, jaká sémantická měřítka sloužila při stanovení stupně rozpadu polysémie a přechodu k homonymii.

Jednotlivá hesla slovníku jsou uspořádána tak, že v záhlaví je uveden společný zvukový komplex, shodný pro celou homonymickou skupinu dvou a více slov, a je opatřen údajem o počtu členů a indexem typu homonymického vztahu mezi členy skupiny. Vyznačují se i potenciální homonyma (v hranatých závorkách), která se mohou snadno utvořit, ale v řeči se téměř nebo vůbec neužívají (např. zadrat’sja 2).

Gramatické údaje a stylistická hodnota se uvádějí jen tehdy, zdůrazňují-li homonymní protiklad slov (podle této relevance mohou tedy být u jednotlivých slov údaje o osobních koncovkách, slovesných vazbách, pádových koncovkách, tvarech množného čísla, jmenných tvarech, o příslušnosti k slovnímu druhu a dále i o vidu, přechodnosti a nepřechodnosti, neosobnosti, životnosti, neživotnosti). Stylistické charakteristiky se uvádějí jen v případě příznakového užití čtyřmi typy charakteristik „speciální“, „zastaralé“, „oblastní“, „hovorové“. Za údaji gramatickými a stylistickými jsou homonymní slova (mimo typ III) opatřena informacemi různého druhu, odhalujícími podstatu homonymického vztahu a důvod pro zařazení k danému klasifikačnímu typu. Ty se proto týkají fundujícího základu, homonymních slovotvorných afixů, údajů o morfologické členitosti, o deverbativním nebo předmětném významu substantiva apod. při rozdílu vnitřní struktury slova a etymologických údajů. Pro větší názornost homonymních vztahů slov jsou u každého členu homonymní skupiny uváděny cizojazyčné ekvivalenty, anglický, francouzský a německý. Každé slovo je rovněž doprovázeno příklady slovotvorné řady, které ilustrují rozdílné slovotvorné vztahy členů homonymní skupiny. Význam slova se udává převážně slovními spojeními a citáty, ojediněle výkladem.

Vedle abecední části vlastního slovníku homonym je dílo opatřeno i dvěma rejstříky a dvěma přílohami. První rejstřík podává přehled o příslušnosti homonym k jednotlivým homonymním typům a jejich evidenci v rámci vydělených typů. Druhý rejstřík ukazuje distribuci homonym a jejich typů uvnitř jednotlivých slovních druhů. — Do jedné z příloh byly vzhledem k významotvorné funkci ruského přízvuku [51]také vyčleněny homografy, a to v počtu 117 heslových dvojic. (V druhé příloze je výše zmíněná funkčně syntaktická homonymie.)

Zpracování slovníku vyniká přehledností (stavba hesla, rejstříky, přílohy); snad jen postrádáme to, že afixy do slovníku zařazené nenajdeme v žádném rejstříku. Systémově strukturní prostředky, kterých bylo využito při určení homonymních vztahů, a jejich aplikace na homonymní vrstvu slovní zásoby osvětlily v mnoha případech podstatu homonymních jevů o to významněji, že byly použity pro celek homonymních jednotek (jak je to u slovníkového zpracování samozřejmé). Ukazuje se, že úhrnné zpracování dílčích vrstev slovní zásoby může přispět k jasnějšímu poznání její struktury a je vhodným prostředkem k jejímu hlubšímu studiu. — O tom, že slovník nebude bez užitku také v aplikovaných oborech jazykovědy (dvoujazyčné slovníky, výuka jazyků), při kvantitativním zpracování textů apod., nelze pochybovat.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 47-51

Previous Ján Horecký: Práca o štatistike českého lexika

Next Jan Králík: Sovětský přínos k matematickým modelům proměny slovníku v čase