Kritéria periodizace českého jazykového vývoje

Václav Křístek

[Articles]

(pdf)

Критерии периодизации развития чешского языка / Les critères de la périodisation dans l’évolution de la langue tchèque

Mezi úkoly, které známé usnesení předsednictva ÚV KSČ „Vývoj a současný stav společenských věd“ (z května 1974) jazykovědě a jazykovědcům ukládá, je mj. zkoumat dále základní otázky českého jazykového vývoje a jeho zákonitostí a v této souvislosti řešit též závažný problém periodizace tohoto vývoje. Není to proto, že by tyto otázky nebyly dosud zkoumány; naopak je možno uvést, že naše dosavadní literatura je v tomto směru dosti bohatá, snad bohatší než u jiných slovanských národů, ať už myslíme na tzv. vnitřní dějiny jazyka (na historickou mluvnici), podrobně zpracované v díle Jana Gebauera, Oldřicha Hujera, Františka Trávníčka a dalších, anebo tzv. dějiny vnější, reprezentované význačnými pracemi počínaje Dobrovského Dějinami české řeči a literatury přes práce Josefa Jungmanna, Pavla Josefa Šafaříka, Aloise Vojtěcha Šembery, Miloše Weingarta, Václava Vondráka a jiných, až po poslední syntetickou práci Bohuslava Havránka Vývoj spisovného jazyka českého (z r. 1936), popř. práce na něho navazující. Připomíná-li citované usnesení tento úkol znovu, je to proto, že problematiku českého jazykového vývoje a jeho periodizace je třeba zkoumat na základě marxistické metodologie, marxistického přístupu a chápání jazyka jako společenského jevu, jeho vnitřních vývojových zákonitostí, což dosavadní literatura uplatnit nemohla (s výjimkou práce Havránkovy, lišící se od všech předcházejících právě snahou o ilustraci českého jazykového vývoje při respektování vzájemného vztahu vývoje jazyka a vývoje společnosti).[1]

Některé cenné podněty je možno najít v Horálkově Úvodu do studia slovanských jazyků, zvláště v druhém vydání z r. 1962, tedy z doby, kdy autor už mohl těžit z výsledků sovětské i naší diskuse o otázkách jazykovědy v padesátých letech. Myslím tu zejména na kapitoly jako „Funkční a systémová podmíněnost, sociální základ jazykových změn“ a dále oddíl „Formace jazyků národnostních a otázky periodizace“. Existuje i poměrně bohatá literatura další (pokud zde není průběžně citována, viz pozn. č. 10), přesto však zbývá ještě hodně udělat. Zvlášť cenné pro řešení tohoto úkolu jsou vývojově pojaté dílčí studie typu Hausenblasova Vývoje předmětového genitivu v češtině (Praha 1958). Nezbytným předpokladem pro další úspěšný postup je kolektivní vyjasnění výchozích kritérií.

Jakkoli je vývoj jazyka zřejmý a projevuje se v jasných změnách, které můžeme sledovat v dostupných jazykových památkách (vývoj vůbec je stálý rys existence jazyka), málo ještě víme o souvislostech těchto změn[2] a o vývojových zákonitostech, které je způsobují. Zpravidla se soudí, že příčiny jazykových změn jsou dvojí: vnější, extralingvální, vyplývající ze změn ve společnosti (historická skutečnost se změnila a to si vyžádalo změny v jazyce, neboť jazyk citlivě reaguje na všechny změny v činnosti člověka a společnosti) a příčiny systémově funkční, vyvolávající změny, u nichž nelze odhalit žádné vnější podněty (např. tzv. německé posouvání hlásek — die deutsche Lautverschiebung —, srov. k tomu známé místo z dopisu B. Engelse Josefu Blochovi). Vzájemný vztah těchto změn je dán tím, že obojí se uplatňují v jazyce, dostávají „jazykovou“ podobu. Vyvolají-li změnu v jazyce vnější podněty, společenské (např. potřeba vyjadřovat přesněji a citlivěji příčinné, podmínkové, [178]přípustkové vztahy vede k upřesňování významu spojek a k stabilizaci příslušných větných schémat, jak tomu bylo u nás v období humanismu), neliší se koneckonců tyto změny od změn, pro něž žádné vnější podněty nenajdeme. Na druhé straně zase realizace, šíření a dosah tzv. vnitřních změn závisí na společnosti. Různé složky, roviny nebo plány jazyka projevují různou náklonnost i odolnost k jazykovým změnám. Nejcitlivěji reaguje na vnější podněty slovní zásoba jazyka s výjimkou jejího jádra, které je relativně stálé; nejméně se mění mluvnická stavba, ale i ta odstupňovaně, jinak např. jádro morfologie nebo základní syntaktické konstrukce, jinak periférie těchto jevů.

Pro postižení vývojových linií daného jazyka bude nezbytné odhlédnout od drobných nesoustavných faktů. Třeba odhalovat „uzlové body“ ve vývoji jazyků, kde se různé směry spojují v jediný směr, kde dílčí změny přecházejí v změnu celkového charakteru.[3] Při řešení základních otázek vývoje jazyka a jeho periodizace bude užitečné vyjít od marxistického pohledu na vývoj vůbec a jeho aplikace na vývoj jazyka při respektování faktu, že jazyk je jev společenský. Vývojem rozumíme pohyb ve vzestupné linii, přechod od kvality nižší k vyšší, od jednoduché ke komplikovanější, pohyb, který v pojetí dialektického materialismu není způsobován vnějšími podněty a vlivy, nýbrž vyplývá z vnitřních protikladů a z řešení těchto protikladů. Je to tedy jakýsi „samopohyb“ (Lenin užívá termínu samodviženije[4]). Ve vývoji různých jevů skutečnosti jsou ovšem patrné rozdíly, a to na ose pozvolnost a náhlé (revoluční) změny. Jazyk chápeme z marxistického hlediska jako stále se měnící systém verbálních znaků vzniklý z potřeb společenského života, zejména z potřeb organizování výrobní činnosti, systém sloužící k formování myšlenek a jejich výměně, dále k sdělování volních projevů a emocionálních zážitků a též k fixování a uchovávání získaných poznatků. Jazyk je podle Lenina nejdůležitějším prostředkem lidského styku.

Už ve známé sovětské diskusi o otázkách jazyka a jazykovědy bylo prokázáno, že jazyk se nevyvíjí náhlými zvraty, nýbrž postupným a dlouhotrvajícím přibýváním prvků nové kvality a postupným zanikáním prvků kvality staré. Tento fakt je nutno respektovat při úsilí o odhalování zákonitostí jazykového vývoje i při snaze charakterizovat jednotlivé epochy ve vývoji konkrétního jazyka. Nebude možno (až na výjimky) nalézat výrazné mezníky jazykového vývoje. Přechod od jedné epochy k druhé bude se jevit jako pozvolný, nenáhlý.

Některé změny v jazyce se dají vysvětlit již ze samé podstaty jazyka jako společenského jevu a z jeho nástrojové povahy. Jazyk je bezprostředně spjat s výrobní činností člověka a vůbec s jakoukoli jeho činností a toto sepětí způsobuje, že se jazyk stále mění. Na změny v životě společnosti reaguje jazyk tím, že doplňuje svůj slovník a postupně vyvíjí i svou gramatickou stavbu. Sepětí jazyka a společnosti je zdrojem stále přítomné tendence k změnám.

Ale jazyk je zároveň nástroj. Byl vytvořen a existuje proto, aby společnosti sloužil svým specifickým způsobem — jako nástroj styku, a to nejen v rámci jedné generace, nýbrž plynule mezi generacemi. Nástrojová povaha jazyka naopak žádá, aby jazyk byl pokud možno stabilní, aby se pokud možno neměnil. Řešení tohoto stále přítomného, dialektického rozporu, plynoucího ze samé podstaty jazyka jako společenského jevu a jazyka jako nástroje styku mezi lidmi, je bezesporu jedním z hlavních zdrojů vnitřního pohybu v jazyce, a tedy jazykového vývoje.

Jiné faktory jazykových změn je možno vyvodit ze systémové povahy jazyka. Jazyk je systém a podobně jako jiné systémy představuje celek, a to nikoli jako [179]prostý souhrn částí, nýbrž vnitřně skloubenou soustavou, v níž jednotlivé součásti (elementy) jsou v jistých vztazích a celek je ovládán specifickými vnitřními zákonitostmi. Jazyk patří k těm systémům, které se vyznačují schopností samoregulace, např. vůči různým vnějším podnětům. Změny, které se dotýkají jistých částí, vyvolávají vzhledem k oné vnitřní skloubenosti změny další, přičemž se tak děje podle vnitřních (systémových) zákonitostí. Vyrovnává se tak narušená rovnováha složek jazykového systému. Tento jev pokládají někteří jazykovědci za velmi důležitý („Zákon zachování systémovosti je dominantou jazykového vývoje“[5]), jiní zdůrazňují složitost tohoto dění. Je iluzí chtít vyložit vše ve vývoji jazyků, vyložit jazykový proces jako proces, kde jedna změna nutně vyplývá z druhé a každá dílčí změna uskutečňuje hotový celkový plán (o.c. v pozn. 3, s. 78). Jindy se tvrdí, že „existuje i nezávislý vnitřní vývoj především gramatické stavby jazyka“,[6] ale na druhé straně i postupné zdokonalování gramatické stavby vyplývá z potřeb společnosti (např. v českém jazykovém vývoji odlišení předmětového a podmětového pádu u životných nebo vůbec převládnutí rodového principu v deklinaci substantiv aj.).

Za historické období ve vývoji češtiny pokládáme období od 9. stol. (tedy od doby Velké Moravy) do současnosti. O periodizaci předhistorického období v rámci jazyků západoslovanských se pokusil Eugen Pauliny.[7] Historické období vývoje češtiny zabírá tedy více než 1000 let. Jednotlivá slova, glosy, přípisky můžeme sledovat od 11. stol., souvislejší jazykové památky od začátku 13. stol. a památky literární od konce téhož století. Jazyk těchto památek je pro současníka do jisté míry srozumitelný, jindy zase poměrně složitý (např. první dochovanou českou větu, přípisek v latinsky psané zakládací listině kapituly litoměřické „Pauel dal geft plofcoucih zemu …“ můžeme bez větších potíží číst a rozumíme jí, ale např. jazyk prvních veršovaných legend z přelomu 13. a 14. stol. je pro nás obtížný). To svědčí jednak o značné stabilitě českého jazyka, jednak i o tom, že se jazyk přece jen měnil a změnil. Povaha, časové zařazení a chronologický sled těchto změn jsou pro češtinu poměrně dobře zpracovány v citovaných spisech. Nápadný je fakt, na který upozorňuje Vl. Skalička (o.c. v pozn. 3, s. 96), že nejhlubší změny češtiny jsou na začátku jejího doloženého vývoje historického ve středověku. Později se vývoj zpomaluje. Husovu jazyku rozumíme poměrně dobře a jazyk Erbenův a Máchův je i jazykem naším. Už dobrá odpověď na to, proč tomu tak je, mohla by být podstatnou částí odpovědi na základní otázku charakteru a příčin českého jazykového vývoje. Ale to není snadné. S velkou pravděpodobností půjde o celý komplex příčin, mezi nimi význačnou úlohu budou mít všechny změny ve vývoji společnosti, např. změny ve výrobě jako základní formě existence společnosti, změny společenskopolitické, např. postupné vytváření české národnosti z českého kmenového svazu.

Národnost v marxistickém pojetí je pojem z teorie společnosti a společenského vývoje, představující předstupeň novodobého národa. V Evropě se národnosti vytvářely na základě jazykové příbuznosti kmenů, ve společných životních formách, zvycích a tradicích, v nichž se formovaly základy národního uvědomění. Národnosti tvořily základ pro vznik a rozvoj centralizovaného státu, jak tomu bylo i u nás po zániku Velké Moravy, kdy se s počátkem 10. stol. formoval přemyslovský stát.

Jako výchozí kritérium pro rozdělení historického období se nabízí rozdělení podle základních společenských formací. I když není snadné přímé souvislosti mezi vý[180]vojem jazyka a společnosti zejména pro starší vývojové fáze prokázat (Pauliny, který ovšem v citované práci probírá jevy fonologické a morfologické, o tom říká: „… uvádzať príčinnú súvislosť medzi jazykovým a spoločenským vývinom nie je možné … Na jiném místě píše: … Jednako však predsa niečo možno povedať k tejto paralelnosti“, srov. o. c. v pozn. 7, s. 93), přece jen i český jazykový vývoj takové příklady poskytuje. Je to např. diferenciační a integrační vývoj dialektů v souvislosti se společenským řádem. Feudální rozdrobenost vede nezbytně k rozdrobenosti nářeční. Dialektologové ukazují na nápadnou shodu izoglos nářečních jevů s hranicemi feudálních dominií. Platí to však o nářečích na Moravě. V Čechách byla situace jiná. Boh. Havránek to vysvětluje tím, že v Čechách došlo v době husitské k výraznému sjednocení jazyka (viz o.c. v pozn. 1). Naopak nastolování kapitalistických výrobních vztahů, úsilí o budování pevného jednotného státu vede i k jazykovému vývoji a sjednocování (ve směru k jazyku spisovnému). B. Engels ukazuje, že v nové době se dialekty koncentrují v národním jazyce, což je podmíněno koncentrací politickou a hospodářskou.[8] Dostupné jsou pro tento fakt jevy z období socialismu: pro jazykový vývoj této doby je nápadné rozšíření počtu uživatelů spisovného jazyka jako reprezentativního útvaru jazyka národního a v jeho rámci zřetelné tendence racionalizační (v souvislosti se zvýšeným významem odbornosti v životě společnosti), tendence specializační (všichni nemohou zvládat všechno), kondenzační a internacionalizační.[9] Je tedy možno oprávněně tvrdit, že souvislost mezi společenským řádem a jazykem existuje a že je ji možno na jazykových faktech prokázat.

Bude proto výhodné stanovit jako výchozí kritérium českého jazykového vývoje dělení na tři základní období podle společenských formací: jazyk epochy feudální (od nejstarších historických dob do posledních desítiletí století 18., s přechodovým obdobím mezi feudalismem a kapitalismem zhruba do poloviny stol. 19.), kapitalistické (tj. dalších zhruba 100 let do nástupu k budování socialistické společnosti po druhé světové válce) a socialistické. (Vycházím tu z periodizace historiků, srov. např. Václav Husa, Epochy českých dějin, Praha 1949.)

Jak ovšem dělit dál, podle jakých kritérií utřídit vývoj jazyka v rámci jednotlivých společenských formací. Tu právě třeba odhalovat ony „uzlové body, kde se různé směry spojují v jediný směr, kde dílčí změny přecházejí v změny celkového charakteru“. To platí hlavně o epoše feudální, jednak proto, že je nejdelší, jednak proto, že právě v ní, jak ukázala dosavadní bádání, je soustředěno nejvíce změn. Jazyk v počátku kapitalistického období je dnešnímu jazyku velmi blízký, období socialistické zahrnuje vlastně jen třicet let, což vzhledem k známé plynulosti jazykového vývoje je doba velmi krátká, i když už i pro ni je možno ukázat ne-li na výrazné změny, tedy alespoň na jisté tendence k nim (srov. např. o.c. v pozn. 9).

Při hledání mezníků jazykového vývoje je třeba rovněž brát v úvahu, že povaha a množství změn může být různá v různých složkách a plánech jazyka (odolné a méně odolné složky jazyka) a také v různých útvarech jazyka celonárodního, resp. celospolečenského (jiná je situace ve spisovném jazyce, jiná v obecné češtině a jiná v dialektech). Ještě nápadnější mohou být rozdíly týkající se různých stylových oblastí spisovného jazyka. Ukázalo by to specifické studium rozvoje jednotlivých stylů. Např. odborný styl si vypracovával své specifické prostředky už v době poměrně velmi dávné (např. jazyk literatury právnické v průběhu 14. stol. počínaje Knihou rožmberskou). Praktický odborný styl se rozvíjel i v době husitské, ale kupodivu všestranný rozvoj jazyka za humanismu neznamená analogický rozvoj od[181]borného vyjadřování, nejspíše proto, že v odborné literatuře se znovu více uplatňuje latina. Zato jazyk náboženské literatury té doby, hlavně biblického překladu, byl na vysoké úrovni a právem se uvádí, že jazyk Kralické bible byl po dlouhou dobu vzorem vytříbeného, kultivovaného jazyka.

Podívejme se nyní, jak řeší otázku periodizace autoři starších přehledů vývoje českého jazyka. Josef Dobrovský rozlišuje tyto periody (Perioden der Kultur der böhmischen Sprache): první období zaujímající vlastně předhistorický úsek (r. 550 až 900), kdy — jak Dobrovský uvádí — kmen Čechů se už oddělil od ostatních západoslovanských kmenů, a pokud jde o stavbu a základní vlastnosti českého jazyka, byl to už tehdy jazyk dnešní. Druhé období klade Dobrovský mezi léta 900—1311 (toho roku byla korunovace Jana Lucemburského). Třetí období představuje časový úsek od nástupu Lucemburků do Husa (tedy od přelomu 13. a 14. stol. zhruba do r. 1410). Čtvrtá perioda trvá do r. 1520, pátá do Bílé hory, šestá představuje dobu úpadku (die böhmische Sprache gerät in Verfall) a trvá do osmdesátých let 18. století.

Velmi podobně stanoví jednotlivé etapy vývoje českého jazyka i Jungmann v Historii literatury české (1. vydání z r. 1825, druhé je posmrtné, z r. 1849), v níž jednotlivé oddíly jsou vždy uvedeny „krátkou historií národu, osvícení a jazyka“. Rovněž Jungmann rozlišuje šest období: první od nejstarších dob do vymření Přemyslovců (1306), druhé až do Husa (1311—1409), třetí do rozšíření knihtisku (1526), čtvrté „do přemožení nekatolické strany v Čechách“ (1527—1620), páté od Bílé hory do „uvedení němčiny ve školách a kancelářích“ (od r. 1621 do r. 1774). Poslední, šesté období je dovedeno do Jungmannovy současnosti (1775—1846). To ovšem až v druhém vydání, pořízeném V. V. Tomkem. Periodizace Šafaříkova a Šemberova je obdobná.

Uvádění přesných dat v periodizaci Dobrovského i Jungmannově, dat nikoli stejné závažnosti, třeba brát jako výchozí orientaci. Dobrovský i Jungmann byli vynikajícími znalci jazyka a jeho historie, jejich periodizace vyplývá přirozeně z jazykových faktů, a tak dovedli vyznačit skutečně rozhodující etapy českého jazykového vývoje. I my se nyní domníváme (srov. např. B. Havránek, pozn. 1), že skutečně klíčovými etapami ve vývoji českého jazyka (tj. obdobími, která mají význačný vliv na celkový další rozvoj) jsou, po tzv. přípravném období, stol. 14. s centrem doby lucemburské, doba husitská, zhruba stol. 15. s přesahem do stol. 16., období humanistické (do Bílé hory), v němž se v rozhodujících rysech stabilizuje jazyk už na dnešní podobu. Po něm následuje období protireformace, doba úpadku, kdy je čeština postupně vytlačována ze svých pozic. Obrozením začíná novodobý vývoj českého jazyka.

Zdá se, že tak jako základní vývojové epochy, spjaté se základními společenskými formacemi, můžeme pokládat za výchozí etapy i ve vývoji jazyka, tak i pro jejich další vnitřní dělení přicházejí v úvahu jednotlivé fáze společnosti feudální, popř. kapitalistické, zvláště pak tehdy, podaří-li se najít spojitosti vývoje společenského a jazykového.

Zvlášť důležité je to pro období feudální. Historikové dělí dlouhé feudální období zpravidla na čtyři fáze: první od nejstarších dob do husitské revoluce, druhá od husitské revoluce do Bílé hory, třetí od Bílé hory do osmdesátých let 18. stol. Poslední, čtvrtá fáze (od osmdesátých let 18. stol. do poloviny stol. 19.) „není jen poslední fází v epoše feudalismu, je to zároveň i období přechodu k novému společenskému zřízení kapitalistickému“ (V. Husa, o.c., s. 49).

Historikové tedy nevyčleňují husitství jako samostatné období („Přes všechna tato velká aktiva, jež činí z husitství nejslavnější dobu českých dějin, neznamená [182]husitské hnutí počátek nové epochy ve vývoji společenských řádů v českých zemích.“ Ibid., s. 43). Jak naznačila už periodizace Dobrovského nebo Jungmannova, vycházející především z faktů jazykových, je z hlediska vývoje jazykového nezbytné považovat husitství a husitskou dobu za samostatné období ve vývoji jazyka. Už prosté srovnání jazyka stol. 14. a jazyka doby husitské ukazuje na značné rozdíly plynoucí hlavně z toho, že jazyk doby husitské v souvislosti hlavně se svou funkcí popularizační a s výrazným rozšířením počtu aktivních uživatelů jazyka spisovného (jazyk propagace revolučních myšlenek) se dost podstatně odlišil od jazyka lucemburské doby, hlavně tím, že se rychle zbavil některých archaických rysů, rozšířil svou slovní zásobu, ustálil některá mluvnická pravidla (např. vzájemný poměr v užívání jmenných a složených tvarů adjektiv, dnešní rozvržení koncovek 1. os. sg. préz. sloves aj.). Spisovný jazyk, jak říkáme dnešní terminologií, se demokratizoval a velmi se tak přiblížil pojetí jazyka vskutku celospolečenského.

Tyto a podobné jevy jsou známy (srov. B. Havránek, Vývoj, 1936) a jistě se bude s nimi i nadále při členění českého jazykového vývoje počítat. Přesto však třeba ještě mnoho vykonat, podstoupit mnoho detailnějšího studia k tomu, abychom mohli s větší jistotou odhalovat průsečíky společenských a jazykových změn jako uzlové body podrobnější, vnitřně oprávněné periodizace vývoje českého jazyka.[10]

 

R É S U M É

Kriterien zur Periodisierung der Entwicklung der tschechischen Sprache

Die Entwicklung ist ein ständiger Zug der Sprachexistenz. Sprachveränderungen sind im wesentlichen von zweierlei Art: einerseits ergeben sie sich aus Veränderungen der Gesellschaft und sind die Folge der engen Beziehung der Entwicklung der Sprache und der Gesellschaft unabhängig. Beide erhalten allerdings eine Sprachgestalt. Die Sprachentwicklung erfolgt nicht durch Brüche, sondern durch sukzessive Häufung von Elementen neuer Qualität und Absterben von überlebten Elementen. Aus dem Wesen der Sprache als gesellschaftlicher Erscheinung resultiert die Tendenz zu ständigen Veränderungen, aus der Natur der Sprache als Kommunikationsmittel resultiert die gegensätzliche Tendenz zur Stabilisierung. Die ständige Lösung dieses dialektischen Widerspruchs ist eine bedeutende Quelle der Bewegung in der Sprache, sie ist in bedeutendem Masse die Achse der Sprachentwicklung. Andere Sprachveränderungen resultieren aus dem Systemcharakter der Sprache und aus deren Fähigkeit der Selbstregulierung, d.h. vor allem der Fähigkeit das gestörte Gleichgewicht der Komponenten auszugleichen.

Die tausendjährige historische Epoche der Entwicklung der tschechischen Sprache teilen wir in der Regel in Abschnitte nach Gesellschaftsformationen ein. Dies ist deshalb möglich, weil es nachweisbar einen Zusammenhang zwischen der gesellschaftlichen und der sprachlichen Ent[183]wicklung gibt. Die feudale Epoche, die die längste ist, teilen wir weiter nach den sog. Phasen des Feudalismus in den böhmischen Ländern ein. Die Ergebnisse, zu denen wir gelangen, sind weitgehend mit den Ergebnissen der Periodisierung von Josef Dobrovský und Josef Jungmann identisch. Obwohl für die Erforschung der Entwicklung der tschechischen Sprache bereits viel getan wurde, gibt es noch wenig erforschte und bekannte Epochen (z.B. die Epoche der Gegenreformation) und es bleibt noch viel Teilarbeit, die in der Zukunft eine Gesamtsynthese ermöglichen wird.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 3, pp. 177-183

Previous Oldřich Uličný: Lipské Linguistische Arbeitsberichte pokračují

Next Petr Sgall: K obecným otázkám sémantiky věty