Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K obecným otázkám sémantiky věty

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

К общим вопросам семантики предложения / Problèmes généraux de la sémantique de la phrase

1. Po více než sto let bylo pro lingvistiku typické, že směry přicházející s novými metodami, které se později rozšířily, zpravidla formulovaly a ověřovaly tyto své nové metody především v oblasti hláskosloví; platí to mutatis mutandis o prvních obdobích srovnávacího jazykozpytu (od Boppa po Schleichera), o dobách, kdy nejrozšířenějším směrem v lingvistice byla lipská škola mladogramatická, dále ovšem i o době rozvoje experimentální fonetiky, ale také o výchozím období pražské lingvistické školy (viz vznik fonologie). Pro jednotlivá období lze ovšem uvádět osobnosti výjimečné (v české lingvistice byla např. silná tradice syntaktická přítomna už v díle Zubatého), to však není pro celkový obraz rozhodující. Teprve v druhé polovině našeho století se situace podstatněji mění — Chomsky a další přicházejí s metodami, jež se uplatňují především v syntaxi. Protože transformační teorie navazuje (i když polemicky) na bloomfieldovskou deskriptivní lingvistiku, je zpočátku na syntax plně soustředěna a význam sémantické problematiky podceňuje.[1] Od počátku sedmdesátých let se však stále více pozornosti dostává směru, který svou novou metodu vypracovává především se zřetelem k problematice sémantické a k jejímu řešení na základě spolupráce lingvistiky s logikou. Počátky tohoto směru jsou spojeny především se jménem zesnulého kalifornského logika R. Montagua, z jeho následovníků jmenujme jen M. J. Cresswella jako logika, Ö. Dahla jako lingvistu.[2]

Podobně jako v sovětské lingvistice jsou i u nás dány poměrně dobré předpoklady k tomu, aby nás nový vývoj — k němuž ovšem patří i stále se zvyšující zájem o sémantiku i mezi transformacionalisty a jinde — nezastihl nepřipraveny; otázkám sémantiky se u nás totiž odedávna věnovala soustavná pozornost, mimo jiné také právě ve spolupráci s logiky. Už v pracích V. Mathesia bylo funkční hledisko spojováno s tím, že jazykové jevy a vztahy mezi nimi byly studovány s ohledem na význam nejen v oblasti jednotek pojmenovávacích, ale i v syntaxi. Jedna ze známých diskrepancí mezi lingvistikou a logickou sémantikou, totiž skutečnost, že lingvisté studovali zejména sémantiku lexikální, zatímco logikové měli vždy blíže k sémantice věty, není tedy u nás v posledních desetiletích takovou překážkou pro spolupráci obou oborů jako v některých jiných zemích.

Základní význam sémantiky v lingvistické problematice souvisí ovšem s hlavní funkcí jazyka ve společnosti, s jeho povahou sdělovacího prostředku, který umožňuje vyjadřovat myšlenkové obsahy (strukturované na základě odrazu reality ve vědomí člověka) s pomocí akustických nebo grafických jevů přenášených od člověka k člověku. Jak upozornil M. Komárek,[3] jsou i pro lingvistiku přímo relevantní Leninovy úvahy týkající se vnitřních protikladů vlastních všem jevům skutečnosti. Z tohoto [185]hlediska lze jistě za jeden ze základních aspektů jazykové struktury považovat vztah mezi neomezeností, neustálou novostí sdělovaných obsahů a nutnou omezeností sdělovacích prostředků.[4] Z tohoto protikladu lze patrně vyvodit opakované narušování a obnovování obsahu a formy znaku, které chápe J. Kořenský[5] jako integrující a určující princip rozvoje a fungování jazyka. Studium vztahu obsahu a formy, tzn. i sémanticky orientované studium jazykových jednotek, má z tohoto hlediska základní význam pro poznání povahy jazyka i zákonitostí jeho vývoje.

Souvislost mezi dialektikou formy a obsahu a dialektickým vztahem obecného a zvláštního, charakterizovaná už před lety akademikem Havránkem, zahrnuje ovšem i skutečnost, že (jak na semináři jazykovědců komunistů připomněl J. Horecký) obraz světa není jazykem vytvářen, nýbrž že objektivní realita je určujícím prvkem v procesu poznávání; nelze proto, jak v úvodním referátu semináře konstatují K. Horálek a J. Horecký, rozšiřovat na významovou stránku jazyka princip konvencionality, jak to bývá požadováno v některých západoevropských směrech strukturní lingvistiky.[6]

Jedním z činitelů závažných pro ústřední postavení sémantické problematiky při studiu jazyka je i důležitost sémantiky pro konfrontační studium jazyků,[7] které je v jistém smyslu teoretickou základnou nejzávažnějších aplikací lingvistiky (pedagogických i technických). Připomeňme v této souvislosti Mathesiův známý předpoklad, podle něhož lze při analytickém srovnávání přistupovat k jednotlivým jazykům jedině ze stanoviska funkčního, protože obecné výrazové a sdělovací potřeby, v základě společné veškerému lidstvu, jsou jediným společným jmenovatelem, na který můžeme uvést výrazové a sdělovací prostředky, jež jsou v každém jazyku jiné (viz jeho sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 157n.). Nehledě na to, že vágnost pojmů jako „obecné výrazové a sdělovací potřeby“ nebyla dosud překonána (jak bylo připomenuto ve výše uved. sb. Problémy marxistické jazykovědy ve stati P. Nováka a P. Sgalla, s. 41, viz pozn. 4, je daleko obtížnější hledat vědeckou filozofickou oporu pro vztah jazyka a vědomí než pro vztah jazyka a společnosti), podařilo se v české i slovenské lingvistice v řadě ohledů uplatnit a široce zpracovat toto Mathesiovo stanovisko, spojené s přesvědčením o tom, že objektivní realita je určujícím prvkem ve vztahu k vědomí i k jazykovým významům. Jednou z oblastí takového uplatnění je Skaličkova typologie jazyků, jejíž základní devíza, že jazyky řeší týž problém, jen různými prostředky, je v naší marxisticky orientované lingvistice kladně přijímána už po desetiletí.

[186]2. K základním otázkám, na něž jsou dosud různé názory, však patří, jak chápat význam slov (morfémů) a vět, jeho vztah k obsahům vědomí a k realitě, zda lze tuto sémantickou problematiku u vět řešit obdobně jako u jednotek z oblasti pojmenování ap. Jak upozornil K. Horálek ve své knize Filosofie jazyka (Praha 1967, s. 37), přeceňuje Frege, jeden ze zakladatelů sémantického bádání v logice, možnost přímé cesty od významovosti (denotativní platnosti) slov k významovosti vět, neboť „jméno může mít jen smyšlený význam a věta přesto (v rámci dané konvence) může být považována za pravdivou (nebo nepravdivou)“. V další části článku chceme ukázat, že dosavadní sémantický výzkum nedospěl k plně uspokojivému zachycení této možnosti, že však již přinesl řešení řady jiných otázek, které v době Fregeho a zčásti ještě i daleko později zůstávaly otevřené, a že dnes už existuje reálná možnost přistoupit i k řešení sporných otázek sémantiky věty ve smyslu Horálkem naznačeném.

Otevřené otázky, o nichž jsme se zmínili a které po dlouhou dobu stály v cestě plodnější a rozsáhlejší spolupráci mezi lingvisty a logiky v otázkách sémantiky, týkají se především toho, že jednotlivé aspekty sémantiky věty byly z logického hlediska zpracovávány (ba i odkrývány a chápány) jen postupně, takže po celou dobu bylo charakteristické, že se logika dovedla v potřebné míře vyrovnat jen s popisem sémantiky určitých skupin vět, které byly v té či oné míře obdobné formulím logických jazyků, z hlediska přirozeného jazyka však představovaly jen případy jistým způsobem omezené, ba okrajové.

Rychle ovšem zastaralo přímé spojování vět s pravdivostí nebo nepravdivostí, silně zjednodušující problematiku logické sémantiky. Jedinou pravdivostní hodnotu mají věty jako (1) a (2) — analytické, tj. vždy pravdivé nebo vždy nepravdivé — a z určitého hlediska i takové, jako (3), tzn. syntetické, ale (při odhlédnutí od určitých komplikací spojených s tím, že ve skutečnosti je vše jen relativní, tedy ani obecnost málo obsažných tvrzení není úplná) s pravdivostní platností neomezenou v realitě ani časově, ani místně.

(1) Sníh je bílý, anebo není bílý.

(2) Dvě a dvě je pět.

(3) Barva sněhu je bílá.

K větám posledně uvedené skupiny je možno přiřadit i takové, v nichž je jejich časové a místní omezení výslovně uvedeno, jako např. (4). Problémem však zůstávají jednak věty, které odpovídají jen některému úseku reality — např. časovému, jako (5) — nebo jen některé konvenci ve smyslu výše uvedené připomínky Horálkovy, jako (6), a jednak věty, které sice své časové nebo místní aj. omezení výslovně uvádějí — podobně jako tomu bylo v příkladu (4) — ale ne v termínech přímo odkazujících svým významem k odrazu daného úseku reality, jako v onom příkladu, nýbrž v podobě prostředků deiktických, Jakobsonových šiftrů, v logice označovaných jako indexické prvky nebo referenční body, jako třeba (7) nebo (8).

(4) V Praze 20. listopadu 1975 pršelo.

(5) Hlavním městem Polska je Krakov.

(6) Pegas má křídla.

(7) Včera tu pršelo.

(8) Závidím ti.

3.1 Sémantickou problematiku vět jako (5) a (6) zpracovává logická teorie modelů (někdy se v této souvislosti mluví o sémantice tzv. možných světů), vycházející z prací Tarského; při přesnějším zpracování sem pak patří i věty jako (3) a (4), které odpovídají známé realitě, ale v rámci některých konvencí ap. mohou popř. být i ne[187]pravdivé.[8] Teorie modelů řeší i velkou část problematiky týkající se toho, že tzv. věty postojové, tj. např. věty s řídícími slovesy jako domnívat se, věřit, jsou co do svého vztahu k realitě komplikovanější než obdobné věty se slovesy jako vědět: jen první mohou být pravdivé i v tom případě, že obsah vedlejší věty obsahové sám o sobě pravdivý není — že jde o domnění neoprávněná nebo víru klamnou, — ale přitom i taková klamná víra má své sémantické vlastnosti, její jednotlivé složky si mohou odporovat nebo nikoli, mají své důsledky atd. V teorii modelů se neberou v úvahu jen predikáty a kontexty extenzionální (u nichž je vztah obsahu věty k realitě z jistého hlediska bezprostřednější), ale i intenzionální (důležité pro věty postojové i pro modální logiku). Zcela stručně lze říci, že se v rámci teorie modelů již nepočítá s tím, že by věta měla určitou pravdivostní hodnotu; tu má teprve konkrétní užití věty (srov. k tomu u nás už Fr. Daneš, Znovu k problematice „označování“ a „vyjadřování“, SaS 28, 1967, 306—310). Naproti tomu u věty samé (jako jednotky jazykového systému) se počítá jen s pravdivostními podmínkami, tj. s tím, že je možno vymezit, jaké realitě věta odpovídá a jaké nikoli.

I když tu (i v dalším) bereme v úvahu jen věty oznamovací, stává se v tomto bodě problematika sémantiky věty již značně složitou. V logické sémantice bývá komplexnost sémantických aspektů věty spojována především s dvojicí pojmů extenze a intenze. Chceme ukázat, že možnost jejich vhodného užití pro studium přirozeného jazyka do značné míry záleží na tom, jak jsou uvedené dva pojmy chápány, že totiž logický pojem intenze může odpovídat nárokům lingvistické sémantiky (může být chápán jako korelát jazykového významu) jen tehdy, je-li vymezen zásadně jinak, než bývá v carnapovské sémantice obvyklé.

Považujeme-li např. slova příslovce a adverbium za plně synonymní (lišící se jen stylistickým zabarvením, ne významově), pak i věty (9) a (10) budou v jistém smyslu sémanticky shodné. Pochybnosti o jejich synonymii v plném smyslu slova však vznikají proto, že v takovém intenzionálním kontextu jako (11) a (12) už o plnou významovou shodu — podle některých názorů — jít nemusí.

(9) Příslovce je často odvozeno od přídavného jména.

(10) Adverbium je často odvozeno od přídavného jména.

(11) Karel se domnívá, že příslovce je často odvozeno od přídavného jména.

(12) Karel se domnívá, že adverbium je často odvozeno od přídavného jména.

Spolu s dalšími logiky dovozuje Carnap, že v takových případech je stále ještě možné mluvit o synonymii (o plné významové shodě) vět, neboť domnívá-li se např. někdo, že to, co platí o příslovcích, nemusí platit o adverbiích, pak nezná dost dobře daný jazyk a nemůžeme pro studium tohoto jazyka z nedůslednosti jeho názorů nic přímo vyvozovat; na obtížnější situaci však toto pojetí naráží tam, kde jde o diferenci mezi větou analyticky pravdivou (tautologií) jako (13) a větou syntetickou (která obsahuje určitou informaci) jako (14).[9]

Carnap se v uvedené knize snaží tyto obtíže odstranit předpokladem, podle něhož plně synonymní věty mohou sice obsahovat různá (synonymní) pojmenování (řečeno v naší terminologii), nemohou se však lišit co do tzv. intenzionální struktury, tzn. konstrukce jednotlivých pojmů (konceptů) musí v nich být zcela paralelní, jako je tomu ve větách (9) a (10) nebo (11) a (12), nikoli však ve větách (13) a (14). Tímto požadavkem má být zachováno i pro intenzionální kontexty pravidlo, podle něhož záměna plně synonymních (tedy i intenzionálně shodně strukturovaných) pojmenování nic nemění na pravdivostních podmínkách věty, na její extenzionální platnosti. Dá se však ukázat, že tento postup daný cíl nesplňuje, neboť stačí ve vě[188]tách (13) a (14) zaměnit všechny výskyty slova bratr slovem příslovce a výraz sourozenec mužského pohlaví slovem adverbium, abychom dostali protipříklad, který Carnapův názor vyvrací: věty (15) a (16) se neliší jinak než užitím různých synonym, mají tedy shodnou intenzionální strukturu, a přesto je mezi nimi závažný sémantický rozdíl, obdobný jako u předchozí dvojice.

(13) Pojem ‚bratr‘ je shodný s pojmem ‚bratr‘.

(14) Pojem ‚bratr‘ je shodný s pojmem ‚sourozenec mužského pohlaví‘.

(15) Pojem ‚příslovce‘ je shodný s pojmem ‚příslovce‘

(16) Pojem ‚příslovce‘ je shodný s pojmem ‚adverbium‘.

Jistě nelze tvrdit, že tyto dvě věty jsou synonymní.

Domníváme se, že vhodnější než přístup Carnapův tu bude přístup jiný, který by bral důsledněji v úvahu vztah mezi výrazem a významem uvnitř zkoumaného jazyka a přihlížel by k tomu, že se vyjadřujeme jak o výrazu, tak i o významu jednotek jazyka, který studujeme. Je známo, že v takových větách, v nichž určité jazykové jednotky (slova aj.) nejsou přímo jako jazykové jednotky užity, nýbrž se o nich jen zmiňujeme (mluví se o nich, ne jimi), nejsou ovšem ani plná synonyma volně zaměnitelná (jejich záměnou se pravdivostní podmínky dané věty mění, obměněná věta již odpovídá jiné realitě); tak je tomu jistě např. ve větách (17) a (18).

(17) Slovo příslovce začíná fonémem, kterým začíná největší počet českých slov.

(18) Slovo adverbium začíná fonémem, kterým začíná největší počet českých slov.

Podle toho, co o češtině víme, je za dnešních podmínek pravdivá věta (17), nikoli (18), pokud jde ovšem o jejich užití se zřetelem k danému stavu věcí, nikoli k nějakým fiktivním podmínkám. Neshoda pravdivostních podmínek obou vět nijak neudivuje, přestože se věty liší jen výskytem různých synonym, nikoli intenzionální strukturou. Tato povaha obou vět je dána tím, že obě věty daných synonym přímo neužívají, nýbrž se o nich jen zmiňují (nemluví se o příslovcích, nýbrž o názvech pro ně). Vypovídají o jejich fonologickém složení. Ani věty vypovídající o jiných stránkách synonymních slov, o jejich povaze morfematické nebo syntaktické, a také o jejich významu, tzn. věty metajazykové, nemusejí však mít stejné pravdivostní podmínky. Tím si můžeme vysvětlit, že i věty (15) a (16), které jsou větami metajazykovými (o uvedených synonymech, totiž o jejich sémantické platnosti, se jen zmiňují), nejsou plně synonymní, přestože mají shodnou intenzionální strukturu.

3.2 Pojem intenzionální struktury tedy sám k vysvětlení uvedených sémantických rozdílů nestačí, je třeba brát v úvahu i rozdíl mezi intenzionálním a metajazykovým kontextem. Zůstaneme-li u kontextů intenzionálních, zjistíme, jak jsme už výše naznačili, že dosud obvyklé vymezení pojmů extenze a intenze nestačí k tomu, abychom mohli zachytit význam (smysl) vět přirozeného jazyka.[10]

Zpravidla se chápe extenze vět jako daná jejich pravdivostními podmínkami (dvě věty s touž extenzí jsou pravdivé vždy obě zároveň, tzn. odpovídají témuž stavu reálné skutečnosti), a intenze se pak vymezuje postupem, který lze naznačit takto: vyplývá-li shoda extenze dvou vět ne z určitého stavu reality, ale je-li dána obecně, pro všechny možné stavy věcí („světy“, včetně konvencí, domnělých možností atd.), pak mají obě věty stejnou intenzi. To ovšem znamená, že mají shodnou intenzi všechny tautologie, i všechny věty analyticky nepravdivé.

Kdybychom se při sémantickém rozboru spokojili s takto vymezenou intenzí, znamenalo by to, že nebude možné rozlišit smysl věty (1) od smyslu věty Dvě a dvě [189]jsou čtyři (obě jsou tautologie), ani smysl věty (2) od smyslu věty Adverbií je v češtině víc než příslovcí (obě jsou — za výše uvedeného předpokladu úplné synonymie slov adverbium a příslovce — vždy nepravdivé). Bylo by snad možné navrhnout takovou definici intenze, podle níž by výše uvedené vymezení neplatilo pro věty analytické, nýbrž jen pro syntetické (tj. pro tvrzení, jejichž pravdivost nebo nepravdivost nevyplývá přímo z pravidel jazyka, nýbrž musí být ověřována ve vztahu k dané realitě, konvenci atd.). Zdá se však, že ani takové řešení by nemohlo být plně uspokojivé, a to přinejmenším ze dvou důvodů: Za prvé by zůstalo nejasné, jak vymezit intenzi vět analytických (což ovšem pro lingvistiku není zvlášť důležité, neboť pro ni jsou v jistém smyslu daleko důležitější věty syntetické, ty, jejichž pravdivostní podmínky jsou omezeny skutečností nebo sdělovaným obsahem vědomí). Za druhé lze ukázat, že i mezi větami syntetickými existují takové, které sice mají stejné pravdivostní podmínky, ale nikoli stejný smysl v lingvistickém slova smyslu (jsme zvyklí říkat, že mají stejný obsah, ale nikoli význam, nebo že se shodují ontologicky, ale ne svou vlastní jazykovou sémantikou).

 

Vezměme jako další příklady další dvě dvojice vět:

(19) Jirkovi poručili vrátit se domů.

(20) Jirkovi poručili, aby se vrátil domů.

(21) Karel si od Zdeňka koupil auto.

(22) Karlovi Zdeněk prodal auto.

Věty v obou dvojicích odpovídají stejným pravdivostním podmínkám: ve všech situacích, pro které je pravdivá věta (19), a jen v nich, je pravdivá i věta (20), a totéž platí pro druhou dvojici. Ve vztahu k vyjadřované realitě tedy není mezi členy dvojic rozdíl, čili jejich extenzionální platnost je stejná. Patrně ale nebudeme spokojeni s tím, aby sémantický popis u obou dvojic prostě konstatoval jen tuto shodu; druhá dvojice přece není sémanticky tak úplně shodná jako dvojice první. Je ovšem dost obtížné postihnout, v čem záleží neúplnost této shody; často se mluví o tom, že funkce různých pádů ve větě vedou k tomu, že některý z větných členů závislých na slovesu je postaven do popředí (jako podmět věty, který se ovšem často ani nepovažuje za závislý na slovesu) a jiné do pozadí, a že právě tím je dán jemný významový rozdíl mezi takovými větami jako (21) a (22). Žádný z dosavadních přístupů k funkcím pádů však jasně neukázal, jak lze doložit sémantickou platnost tohoto rozdílu mezi nimi.

Nemůžeme se tu podrobněji zabývat koncepcemi funkcí pádů; navrhli jsme určitý přístup k této problematice (v návaznosti na koncepci Kuryłowiczovu a Skaličkovu), který chápe pády (prosté i předložkové) jako morfematické jednotky, jejichž funkcemi jsou jednotky větněčlenské a zprostředkovaně i tektogramatické syntaxe, z nichž některé mají povahu syntaktických relací, jiné morfologických významů.[11] Nejde tedy o to, že bychom nepředpokládali existenci otázek o tom, na kterou rovinu pády patří nebo jakou povahu mají jejich funkce, nýbrž o to, že odpověď na tyto otázky chceme formulovat v souvislosti se zachycením jevů dalších, tedy s celkovou podobou popisu jazyka, zejména také v souvislosti s chápáním větné stavby. Je tu ovšem ještě mnoho mezer, ale ani ty koncepce, které vycházejí z pojmu pádu jako základ[190]ního, předem daného, nemohou zatím nabídnout jasnou definici pádu, která by např. umožnila vhodným způsobem bez dalších komplikací řešit takové otázky, jako je rozlišení ve dne o dni (ve vztahu např. k tzv. dvěma lokativům v ruštině). Pojem pádu sám o sobě není primitivnější ani názornější než pojmy jiné a úvahy o pádech jsou vždy — více či méně zřetelně — vázány i na předpoklady týkající se významové stavby věty aj.; považujeme tedy za bezpečnější i tyto předpoklady specifikovat, aby bylo zřetelnější, že je třeba je ověřovat.

Při tomto pojetí lze pak přijmout Skaličkovu charakteristiku větné stavby jako „antropocentrické“,[12] tj. vytvořené na základě podmínek daných funkcí jazyka jako společenského jevu a vývojem společnosti i jejích sdělovacích potřeb. Tyto podmínky vedly k tomu, že se v samých základech gramatické stavby mnoha, ne-li všech jazyků setkáváme s (tektogramatickými) vzorci pro takové situace, jako je činnost člověka (zasahující nějaký objekt, popř. určená nějakému adresátovi, vedoucí k vytvoření nového předmětu aj.). Nebývají tu však obdobné vzorce pro činnosti v životě společnosti méně důležité, jako jsou např. obchodní transakce. Událost, která je z jedné strany viděna jako prodej, z druhé jako koupě, musí proto být v češtině (stejně jako v řadě jiných jazyků) ztvárněna (necháme-li stranou některé okrajovější možnosti) s pomocí schématu akčního, tedy jeden z obou účastníků transakce musí být implicite označen jako konatel; ačkoli při transakci musejí do jisté míry být aktivní oba účastníci, aspoň pokud jde o vyslovení souhlasu, je tu jako aktivní představen jeden z nich.

Ani tato úvaha ovšem ještě neukazuje zcela přesvědčivě, že rozdíl konstrukcí užitých ve větách (21) a (22) je přímo spojen s rozdílem sémantickým, s rozdílem ve smyslu obou vět. Je možné připojit i z lingvistických diskusí známé argumenty týkající se toho, že např. pokračování … aby získal peníze na nový byt lze připojit jen k větě (22), nikoli k (21); i ty však mají svá úskalí (není snadné z jejich přesné formulace vyvodit sémantickou relevanci). Za přesvědčivější však považujeme to, že při jiném „obsazení“ konstrukcí (v daném případě jde o obsazení morfologické, nikoli lexikální, ale to není rozhodující) už bude sémantický rozdíl mezi nimi zcela zřejmý, nebudou se totiž shodovat ani jejich pravdivostní podmínky: Změníme-li např. slovesný vid, pak patrně uznáme, že z toho, že někdo něco prodává, ještě nevyplývá, že jiný si to kupuje.

Je možné uvést řadu podobných konstrukčních rozdílů, které jsou v obecném případě sémanticky relevantní, i když při určitém „obsazení“ synonymii nenarušují. Patří sem jak tzv. konkurence vidů a podobné jevy z okruhu slovesného času,[13] tak i např. hierarchie výpovědní dynamičnosti, která je sémanticky relevantní ve dvojicích vět jako (23) a (24) nebo (25) a (26), a o které pak bude lépe říci, že i tam, kde díky specifickému „obsazení“ není spojena s růzností pravdivostních podmínek, jako je tomu u vět (27) a (28), je spojena s růzností smyslu vět (předpokládáme normální intonaci).

(23) Málo knih čte mnoho lidí.

(24) Mnoho lidí čte málo knih.

(25) Na Moravě se mluví česky.

(26) Česky se mluví na Moravě.

(27) Jirka viděl Zdeňka.

(28) Zdeňka viděl Jirka.

Můžeme tedy obecněji říci, že o shodě smyslu (významu) dvou vět budeme mluvit jen tam, kde konstrukční rozdíly mezi větami jsou samy o sobě sémanticky irelevant[191]ní (je dáno pravidly jazyka, že věty lišící se jen těmito konstrukcemi jsou synonymní). Dvě věty, které mají shodné pravdivostní podmínky proto, že sice obsahují sémanticky (v obecném případě) různé konstrukce, ale díky specifickému lexikálnímu nebo morfologickému obsazení se v nich tato různost neprojevuje (co do extenze), budeme považovat za shodné obsahem, nikoli významem (smyslem).

Dodejme, že tento postup nám umožní mluvit o různém smyslu také u vět jako (29) a (30), které se liší výběrem hlavního predikátu (a jejichž negace se ovšem neshodují ani v pravdivostních podmínkách).

(29) Ten starý stůl je žlutý.

(30) Ten žlutý stůl je starý.

4. Poslední dvojicí příkladů jsme (podobně jako už dříve řadou příkladů obsahujících jiné slovesné časy než neaktuální prézens; při přesnějším chápání i věta (5) patří sem) dospěli k větám obsahujícím tzv. pragmatické indexy (šiftry, referenční body), srov. výše příklady (7) a (8). K explicitnímu popisu takových vět logika dlouho neměla vhodné prostředky,[14] a teprve kolem r. 1970 se podařilo alespoň základní východiska pro jejich zachycení najít. Nejdůležitější z nich lze stručně charakterizovat tak, že v zápisu významu věty jako jednotky jazykového systému jsou na místě referenčních bodů jen volné proměnné, které dostanou konkrétní hodnoty teprve pro určitý výskyt věty (výpovědní událost); jde tu v základě jen o abstraktní vyjádření celkem zřejmé skutečnosti, že při daném užití věty ve sdělovacím procesu (aspoň v jeho primární variantě, v přímém hovoru) je právě samým jejím užitím vymezeno, kdo je jejím mluvčím a posluchačem, stejně jako je tím vymezen okamžik a místo promluvy. A na tomto konkrétním vymezení pak ovšem závisí i pravdivostní hodnota takového užití věty, jeho shoda nebo neshoda se skutečností.

Ani uvedený přístup k referenčním bodům nestačí však úplně k překonání výše charakterizovaných překážek pro spolupráci mezi lingvisty a logiky. Dovedeme s jeho uplatněním už popsat extenzionální i intenzionální platnost vět se šiftry, takže se při práci s logickou strukturou vět už nemusíme omezovat na celkem okrajové typy vět, které žádné šiftry neobsahují, a to znamená velmi podstatný pokrok. Stále ještě jsou tu však přinejmenším nedostatky dvojího druhu:

4.1 Za prvé, intenzionální platnost vět ve smyslu výše uvedeného vymezení intenze na základě shody pravdivostních podmínek (tedy na základě extenze) se, jak jsme viděli, neshoduje s vymezením smyslu (významu) vět. Sémantický rozbor věty zahrnující připomenuté zpracování indexů tedy stále ještě přiřadí shodnou intenzionální platnost nejen větám jako (19) a (20) — kde s tím patrně budeme spokojeni — ale také větám jako (21) a (22), dále (27) a (28), i (29) a (30), kde s tím zřejmě spokojeni nebudeme.

Východiskem k řešení této otázky může být to, že intenzi v dosud obvyklém chápání nahradíme tím, co jsme zde nazývali jazykovým významem věty, popř. jejím smyslem (starou terminologii můžeme přitom ponechat, anebo změnit, to už není podstatné). Podmínky pro přiznání shody smyslu, jak jsme to výše formulovali, bylo by snad možné (to si ovšem vyžaduje ještě bližší ověření) ztotožnit s intenzionální strukturou ve smyslu Carnapově (s výše uvedenými výhradami). Znamenalo by to, že intenzionální strukturu považujeme za záležitost především lingvistickou, neboť ke zjištění, zda to či ono pravidlo odpovídající rozdílu dvou gramatických [192]konstrukcí (obvykle jde o rozdíly zachycované např. jako fakultativní pravidla převodních složek; může jít i o složku morfematickou nebo fonologickou, srov. dvojice jako učit se co/čemu, Češi/Čechové) je nebo není sémanticky relevantní, lze dojít jen na základě důkladné znalosti struktury daného jazyka. K takovému zjištění je třeba prozkoumat různé typy kontextů na základě objektivně kontrolovatelných kritérií, která umožňují vyhnout se chybám spojeným s dost běžným subjektivním přístupem.[15] K takovému zkoumání sémantické platnosti vět (jejich vztahu k realitě i k obsahům vědomí) nestačí pracovat s omezeným souborem textů, neboť v něm zpravidla nenajdeme zkoumané paralelní konstrukce s týmž lexikálním obsazením ap.; musíme užívat i introspekce a kontrolovat její spolehlivost v co největší míře pomocí informantů. V tomto směru je jistě závažná Horálkova poznámka o tom, že se už do značné míry podařilo „korigovat starou pověru, že do jazyka patří jen to, co je dobře doloženo jazykovým územ, za jehož jediné bezpečné svědectví byly považovány záznamy“.[16]

Zdá se, že naznačené řešení vztahu mezi jazykovým významem a intenzionální strukturou by umožnilo mluvit o shodě smyslu (synonymii) právě u těch vět, které mají shodný významový (tektogramatický) zápis a liší se jen zápisy na (některých) nižších rovinách. Je pak možné toto zpracování smyslu spojit s popisem jazyka počítajícím s rozčleněním vztahu mezi významovou a výrazovou stránkou jazykového znaku do několika (více než dvou) rovin uspořádaných od významu k výrazu. Toto pojetí bývá v naší lingvistické literatuře spojováno s dialektickým přístupem ke vztahu formy a funkce;[17] z jistého hlediska je spojeno s určitými výhodami ve srovnání s členěním jazykového systému do rovin podle komplexnosti jednotek,[18] zejména v souvislosti s hledisky aplikačními.

4.2 Za druhé je uvedený přístup k pragmatickým indexům (i po naznačeném doplnění a uvedení do souvislosti se systematickým lingvistickým zpracováním vztahu [193]mezi sémantikou a gramatikou) nedostatečný v jiném ohledu, který nás přivádí zpátky k tomu, že pravdivost věty může být posuzována (v rámci dané konvence) i při výskytu jmen se smyšleným významem (viz výše, odd. 2). Docházíme tak znovu k problematice stavů věcí, tzv. možných světů, a k její dosavadní nepropracovanosti z hlediska logické sémantiky. Zcela stručně tu můžeme upozornit na to, že teorie modelů, a také sémantika užívající pragmatických indexů jsou dnes už v tomto ohledu z různých stran kritizovány; zejména se tu ukazuje,[19] že je třeba při popisu a rozboru přirozeného jazyka počítat s jeho vázaností na podmínky dané sdělovacím procesem, tedy základní funkcí jazyka ve společnosti (v carnapovské terminologii se v podobných souvislostech mluví o zřeteli pragmatickém). Jazyk vznikl a rozvinul se za určitých konkrétních společenských podmínek, kterými byl spoluvytvářen a kterým se přizpůsobil i ve svých základních vlastnostech. Je třeba při jeho popisu vyvodit důsledky z toho, že jeho uživatelé neznají objektivní realitu (nebo tzv. aktuální svět) v plné míře, mají na ni různé názory (obsahující třeba i nedůslednosti), ale — dodejme — že možnost vzájemného porozumění, tedy užívání jazyka, je podmíněna tím, že určitou část představ o světě mají společnou (a ta zahrnuje i výslovně dohodnuté nebo zvykové konvence týkající se třeba i fikcí a bájí).

Domníváme se, že tyto společné obsahy vědomí (přesněji, ty, které má mluvčí, a o nichž předpokládá, že adresát výpovědi je s ním sdílí) jsou nadto určitým způsobem hierarchizovány a že se i v gramatické stavbě jazyka a v její sémantice tato hierarchie v obecné podobě projevuje. Především jde o to, že věta přirozeného jazyka se liší od běžně užívané základní podoby formule logického kalkulu už v tom, že je ve své stavbě přizpůsobena uvedeným aspektům sdělovacího procesu, z jehož potřeb přirozený jazyk vyšel; stavba věty je přizpůsobena tomu, že výpověď neobsahuje zpravidla jen tvrzení jako takové, ale že má povahu pokynu pro posluchače, aby své dosavadní znalosti (a jiné obsahy vědomí), přesněji některou jejich část, stojící v daném okamžiku v popředí uvedené společné zásoby znalostí, určitým způsobem upravil.[20] Stavba věty proto vedle základního syntaktického členění zahrnuje i členění aktuální, které odráží uvedenou hierarchii společné zásoby znalostí. Z uvedeného pak vyplývá, že není nejvhodnější odkazovat aktuální členění do zvláštní „pragmatické složky“ popisu jazyka, kterou badatelé různých směrů už od šedesátých let postulují, jejíž vyčlenění ani vnitřní složení však zatím nebylo nikým zpracováno. Lépe se osvědčuje jiný postup, totiž zařadit základní prvky aktuálního členění (výpovědní dynamičnost a kontextové zapojení) do popisu jazyka v jeho rovině sémantické i v rovinách ostatních, neboť i zde jde o složitou souhru funkcí a prostředků, od pravdivostních hodnot až po slovosled a intonaci. Jen takové úplné zpracování jazykového systému může patrně být základnou pro zachycení jak vzájemné souvislosti jevů uvnitř jazykového systému, tak i vázanosti jazyka na jeho základní společenskou funkci.

 

[194]R É S U M É

Remarks on the Semantics of the Sentence

The author attempts to show that Carnapian semantics, even if completed in the sense of Montague and treated in an ‘intensionalist’ way, does not deal with linguistic meaning proper. Only if Carnap’s intensional structure is studied systematically (which is a linguistic task), i.e. if syntactic distinctions are classified into semantically relevant and irrelevant, the possibility is given to describe formally also the differences between the meanings of two sentences which (thanks to accidental aspects determined by their lexical and morphological cast) are assigned the same intension.


[1] Popis syntaktické složky zaujímá v prvotní podobě transformační gramatiky místo neúměrně velké, i na úkor morfologie, jak upozornili H. Křížková-Běličová a R. Zimek, K vývoji a současnému stavu a perspektivám české rusistiky, sb. O marxistickú jazykovedu v ČSSR (dále OMJ), Bratislava 1974, 69—80, zejm. s. 71; k vývoji transformační gramatiky z podobného hlediska srov. P. Sgall, O razvitii teorii poroždajuščich modelej jazyka, Trudy po russkoj i slavjanskoj filologii XXII, Serija lingvističeskaja, Učennyje zapiski Tartuskogo gosudarstvennogo universiteta, Tartu 1973, 3—31, zejm. s. 15.

[2] R. Montague, Universal Grammar, Theorie 36, 1970, 373—398; M. J. Cresswell, Logics and Languages, London 1973; Ö. Dahl, On Points of Reference, Logical Grammar Reports I, Göteborg 1972.

[3] K dialektice jazykového vývoje, SlavPrag 4, 1962, 19—26, zejm. s. 20.

[4] Srov. P. Novák a P. Sgall, K otázce zákonů jazykového vývoje, SlavPrag 4, 1962, 27—34, zejm. s. 31; též literaturu citovanou u P. Sgalla a. J. Panevové Obsah, význam a gramatika se sémantickou bází, SaS 37, 1976, 14—25, pozn. 2; na posledně uvedenou stať zde chceme navázat i v dalších bodech, zejména pokud jde o vztah dichotomie „obsah — význam“ k problematice logické sémantiky a algebraické lingvistiky.

[6] Viz k těmto otázkám B. Havránek, Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy, SaS 22, 1961, zejm. s. 82n.; též ve sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 16n.; K. Horálek a J. Horecký, Dnešní situace a úkoly naší jazykovědy, OMJ, 11—46, zejm. s. 17; J. Horecký, O matematických metódach v jazykovede, OMJ, 203—207, zejm. s. 205. Přestože každý jazyk svým sémantickým systémem poněkud jinak kategorizuje skutečnost a při konstituování významů je možnost jistého výběru relevantních rysů skutečnosti, je podstatnější to, že jazykové významy jsou odrazem reality, jak dovozuje J. Popela, K otázce vlivu jazyka na myšlení, OMJ, 166—169.

[7] O závažnosti této disciplíny a o aktuální potřebě rozpracovat její metodologii viz Vl. Hrabě, K překonávání vlivu soudobých buržoazních jazykovědných směrů na naši lingvistiku, OMJ, 47—56, zejm. s. 54; k metodám konfrontačního studia jazyků na základě jejich generativního popisu se sémantickou bází viz diskusní příspěvky J. Panevové, E. Hajičové a P. Sgalla na pražské konferenci o konfrontačním studiu slovanských jazyků (říjen 1973), z nichž první dva byly publikovány v čas. Slavica Slovaca 9, 1974, s. 312n. a 314n.

[8] K otázkám této logické teorie srov. sb. Teorie modelů a modelování, Praha 1967.

[9] Viz R. Carnap, Meaning and Necessity, Chicago 1947 (2. vyd. 1966, s. 63).

[10] Za podněty závažné pro tuto část stati vděčím myšlenkám obsaženým v několika přednáškách dr. O. Procházky v letech 1973—5.

[11] P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967, zejm. s. 50n., 54, 98n., 166n. aj.; za výhodu tohoto přístupu považujeme především to, že dobře umožňuje podrobně zachycovat různé jevy jednotlivých rovin jazykového systému v jejich vzájemné souvislosti; srov. nyní zejm. studii J. Panevové On Verbal Frames in Functional Generative Description, Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 22, 1974, 3—40; 23, 1975, 17—52, kde je nově rozebrán soubor pádům (bezpředložkovým, gramatickým) odpovídajících jednotek tektogramatické roviny.

[12] Vl. Skalička, Das Wesen der Morphologie und der Syntax, SlavPrag 4, 1963, 123—128.

[13] Viz společnou stať s J. Panevovou cit. výše v pozn. 4, a tam zejm. pozn. 27.

[14] Srov. literaturu uved. v pozn. 2; v tomto druhu sémantického popisu se užívá poměrně složitého matematického aparátu, ale jde tu ovšem o formalizaci poznatků o přirozeném jazyce, která dobře ilustruje myšlenky J. Horeckého (viz jeho uved. stať, OMJ, zejm. s. 205n.) o tom, že matematické modely jsou v souladu s postuláty materialistické filozofie a s potřebami socialistické společnosti.

[15] Ke způsobu práce s takovými kritérii srov. zejm. stať J. Panevové cit. v pozn. 11; dále E. Hajičová, Negace a presupozice ve významové stavbě věty, Praha 1975, zejm. s. 63—76; dále srov. též P. Sgall, Značenije, soderžanije i intensional’naja semantika, v tisku v čas. Naučno-techničeskaja informacija, serija 2.

[16] K. Horálek, Několik zpráv o nové lingvistické literatuře a kritické marginálie k ní, SaS 36, 1975, 310—316, s. 311; stať J. Štěpána K pojetí kauzality, zvláště v jazyce, tamtéž, s. 305—310, naopak požaduje postup plně spoléhající na excerpci; jeho vývody však spíš navozují, že je přece jen třeba obracet se i k jazykovému povědomí (nevhodně v té souvislosti mluví o „logické konstrukci“); otázka, jak dalece je správný postřeh S. Machové o vztahu podmínky možné k podmínce neskutečné, vlastní příčině (popř. i důvodu) a k účelu, Štěpánem kritizovaný, může jistě být rozhodnuta dalším empirickým studiem (užívajícím obou uvedených postupů).

[17] Pro otázky dialektiky formy a obsahu jsou závažné a dosud ne plně využité podněty akad. Havránka, na které jsme už upozornili v pozn. 6; k rozčlenění tohoto vztahu do několika (uspořádaných) rovin viz jeho stati Strukturální lingvistika a Syntax v OSN Nové doby VI/1, Praha 1940; pojetí, podle něhož jednotky morfematické jsou (především) prostředky vyjádření syntaktických vztahů, a syntaktické jednotky zase mají funkce na rovině vyšší, je známo i z prací Mathesiových (O funkci podmětu, nyní viz Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 277 až 285), Skaličkových (viz např. jeho stať uved. zde v pozn. 12) a dalších, v sovětské lingvistice viz zejm. I. I. Revzin, Formal’nyj i semantičeskij analiz sintaksičeskich svjazej v jazyke, sb. Primenenije logiki v nauke i technike, Moskva 1961, s. 119—139, a po něm u řady dalších autorů; známé základní zpracování dialektiky obsahu, formy a významu, které podali M. Dokulil a Fr. Daneš, K tzv. významové a mluvnické stavbě věty, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 231—246, rozvíjí nově zejm. J. Kořenský ve výše uvedené stati; Dokulilovo a Danešovo zpracování je též naším východiskem; že dialektické chápání funkce a formy jako pojmů relativních vede k předpokladu více než dvou rovin, k tomu viz P. Sgall a P. Novák, Matematické metody a marxistická jazykověda, sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 41—50, s. 48.

[18] V deskriptivní lingvistice byl podobný přístup spojován s nesprávným předpokladem, že význam není v rámci lingvistiky poznatelný; kriticky se k tomu vyslovuje Vl. Hrabě v uved. stati, OMJ, s. 48; že není správné studovat formu jazykových jednotek bez zřetele k jejich významu, na to upozornil zejména B. Havránek v uved. stati, SaS 22, 1961, s. 83.

[19] Např. v dosud nepublikované disertační práci P. Stekelera; viz též H. J. Schneider, Pragmatik als Basis von Semantik und Syntax, Frankfurt/M. 1975, zejm. s. 112n.

[20] Podrobněji viz E. Benešová — E. Hajičová — P. Sgall, Remarks on the Topic/Comment Articulation, Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 19, 1975, 29—58; 20, 3—42 (zejm. § 4); je ostatně příznačné, že v nových technických aplikacích lingvistiky právě statické pojetí obsahových struktur, obvyklé v logice, nevyhovuje a že se tu hledá nová, „imperativní“ forma zápisu obsahu, která má s uvedeným pojetím výpovědi jako „pokynu“ mnoho společného.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 3, pp. 184-194

Previous Václav Křístek: Kritéria periodizace českého jazykového vývoje

Next Milan Morávek, Olga Müllerová: Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu)