Před vydáním příručky Výslovnost spisovné češtiny II

Růžena Buchtelová, Ludmila Švestková

[Rozhledy]

(pdf)

До издания пособия Произношение чешского литературного языка / Avant la publication du manuel Prononciation en tchèque littéraire

Ortoepická komise Ústavu pro jazyk český ČSAV za předsednictví M. Romportla a kolektiv pracovníků fonetické laboratoře ÚJČ připravili k vydání v nakladatelství Academia publikaci Výslovnost spisovné češtiny, II — Výslovnost slov přejatých. Jde o druhý díl pravidel české spisovné výslovnosti, navazující bezprostředně na díl prvý, který je kodifikací výslovnosti slov domácího původu[1] (pod názvem Výslovnost spisovné češtiny — její zásady a pravidla — Výslovnost slov českých vyšel poprvé v r. 1955, 2. vydání 1967). S některými základními rysy druhého dílu příručky chceme naši veřejnost touto zprávou seznámit.

Publikace Výslovnost slov přejatých bude první naší příručkou výslovnosti cizích [154]slov opírající se o vědecký základ a bude doplňovat řadu našich normativních příruček o důležitý úsek, který nebyl dosud soustavně zpracován. Uživatelé spisovného jazyka tak dostanou do rukou prvý pokus o kodifikaci české výslovnostní normy přejatých slov, kterou jim výslovnostní příručka předkládá jako „normativní příručku k prověření v praxi“. Zdánlivá rozpornost této formulace vystihuje současnou situaci v živé spisovné normě, její rozkolísanost v podobě mluvené (ale i psané), která je důsledkem postupující socializace spisovného jazyka. V souvislosti s tím, jak se rozšiřuje okruh aktivních uživatelů spisovného jazyka, vzrůstá potřeba prohloubeného popisu ortoepických norem, zejména v oblasti výslovnosti slov přejatých, která bezesporu představují významnou složku soudobé české slovní zásoby. Přejatá a v češtině dosud ne zcela zdomácnělá slova ovšem tvoří vyhraněnou skupinu slov nejen po stránce lexikální, tvaroslovné, slovotvorné i pravopisné, ale také i po stránce výslovnostní.[2] Právě tento specifický ráz výslovnosti přejatých slov a rychlý pohyb v současné spisovné normě značně ztěžovaly vědecké poznání současného stavu výslovnosti a jeho následnou kodifikaci. Zřetel k této jazykové situaci vedl k tomu, že ortoepická komise zvolila přístup odlišný od zpracování slov domácích, a to jak pro sběr dat při zjišťování současného výslovnostního úzu, tak pro jejich vlastní hodnocení.[3] Jedním z možných způsobů poznání stavu skutečné výslovnosti byla aplikace sociologických metod, zaměřená na zkoumání názorů a postojů široké veřejnosti k některým sporným výslovnostním jevům, přičemž mluvčí byli hodnoceni z hlediska generačního i sociálního. Výzkum, který se uskutečnil ve spolupráci s pedagogickými fakultami v Čechách a na Moravě a s Ústavem pro výzkum veřejného mínění, se neomezil jen na zjišťování stavu výslovnosti jednotlivých slov, ale snažil se postihnout i některé tendence v současné výslovnostní normě. Tato metoda doplnila a obohatila soubor dosud tradičně užívaných metod (excerpce, odposlechu, konzultací s odborníky, akustické analýzy apod.). I když výsledků výzkumu nebylo možno bezprostředně využít k změně v kodifikaci, umožnily do značné míry celkově se orientovat v současném stavu normy i ve směru jejího pohybu.[4]

Toto poznání skutečného stavu současné výslovnosti slov přejatých představovalo výchozí materiál při stanovení ortoepické normy. Snaha autorského kolektivu „zachytit v jazyce existující normu co nejobjektivněji i v její vývojové dynamice“[5] a na tomto základě stanovit kodifikaci, která tuto skutečnou normu nejen respektuje, ale v jistém smyslu i předjímá její vývoj, vedla i k tomu, že v mnoha případech nemohla být kodifikace rozhodnuta jednoznačně: toto dynamické a perspektivní pojetí kodifikace se projevilo mimo jiné i v připuštění výslovnostních dublet tam, kde se objevuje časté kolísání i v pečlivé mluvě spisovné.

Publikace Výslovnost slov přejatých má dvě části: v první se podávají obecné výklady o přejímání slov, zásady české výslovnosti slov cizího původu, poučení o vztahu výslovnosti přejatých slov k jejich pravopisu a podrobný přehled o výslovnosti samohlásek a souhlásek v slovech cizího původu i zásady české výslovnosti cizích jmen vlastních. Druhou podstatnou část tvoří abecedně uspořádaný výslovnostní slovník v celkovém rozsahu 25 000 hesel. V pravidlech i v slovníku je zásadně zachycena výslovnost přejatých slov, která se v češtině ustálila ve spisovných projevech a je jako spisovná hodnocena, nikoli výslovnost v jazyce, z něhož bylo slovo přejato.

[155]První kapitola, „Přejímání slov“, se většinou zabývá obecnou problematikou způsobů přejímání a šíření přejatých slov, jejich změnami a hodnocením těchto změn. — V druhé kapitole, „Zásady české výslovnosti slov cizího původu“, se vymezují zásady, jimiž se v češtině řídí výslovnost slov již přejatých i nově přejímaných. Při přejímání slova z cizího jazyka dochází v češtině obvykle k několika typům změn, z nichž nejdůležitější je substituce cizích hlásek hláskami domácími a počešťování přízvuku.[6] Naproti tomu v citátových výrazech se výslovnost blíží výslovnosti v jazyce původním, i když je tu snaha o vyrovnání s výslovností českou. Zásady uvedené v této kapitole mají obecnou platnost: přesto se však ponechává jistá volnost při posuzování dílčích případů, kde může rozhodnout jedině jazyková praxe.

V třetí kapitole, „Český pravopis a výslovnost přejatých slov“, se podává stručný výklad o vztahu mezi grafickou podobou slov původem cizích a jejich spisovnou českou výslovností. Současná kodifikace pravopisné normy (Pravidla českého pravopisu z r. 1957) zavedla v mnohých nových případech psaní přejatých slov tak, že jejich pravopisná podoba odpovídá jejich spisovné české výslovnosti. Zde Pravidla českého pravopisu do jisté míry předjímala výslovnost přejatých slov, avšak nekodifikovala ji. Protože se předpokládalo, že počešťování přejatých slov bude pokračovat, připouštějí se v dalších vydáních Pravidel českého pravopisu drobné změny a posuny (ve smyslu další racionalizace českého pravopisu);[7] v zásadě je však vývoj jazykových norem pravopisných i výslovnostních dosud nerovnoměrný. Podněty pro další pravopisnou kodifikaci uvedená příručka bezesporu přináší a částečně je i zde naznačuje.

Čtvrtá kapitola, „Samohlásky v slovech cizího původu“, podává poučení, jak se odlišné samohlásky cizích jazyků nahrazují vokály českými. Hlavní zásadou pro výslovnost samohlásek (popř. dvojhlásek) v přejatých slovech je náhrada samohlásky jazyka, z něhož je slovo přejímáno, kvalitativně nejbližší samohláskou českého spisovného samohláskového systému. Zásady, které jsou zde uváděny, se uplatňují ve slovníku při stanovení výslovnosti jednotlivých přejatých slov (pokud se ovšem jejich spisovná výslovnost neustálila ve spisovném jazyce v jiné podobě). V řadě případů navazuje tato kapitola na první díl pravidel české spisovné výslovnosti (Výslovnost spisovné češtiny I), kde se již předjímají některé zásady pro stanovení výslovnosti slov přejatých (např. výslovnost vokálu s předcházejícím rázem, při spojení dvou samohlásek atd.). Druhá část kapitoly pojednává o stavu kvantity samohlásek v přejatých slovech. Zatímco v slovech domácího původu je délka samohlásky označována v pravopisné podobě slova důsledně, ve slovech přejatých tomu tak není, ačkoli se protiklad délky a krátkosti uplatňuje ve slovech přejatých mnohdy výrazněji než ve slovech domácího původu.[8] V jiných případech bývá označována délka u slova základního, avšak nezachovává se ve všech jeho odvozeninách. Uvedená kapitola podává rozsáhlý dokladový materiál, kde jsou vyznačeny základní tendence výslovnosti v příponách nebo v koncových částech složenin slov cizího původu. (Důsledná konfrontace s pravopisnou podobou všech uváděných příkladů naznačuje další možný vývoj kodifikace v obou těchto rovinách.)

V páté kapitole, „Souhlásky v slovech cizího původu“, se uvádějí nejdůležitější způsoby náhrady a adaptace cizích konsonantů i tendence, které se projevují ve výslovnosti souhlásek v slovech cizího původu. Osobitosti v užívání souhlásek v přejatých slovech se týkají hlavně rozdílu mezi souhláskami znělými a neznělými, a to především proto, že základní pravidla substituce nejsou zde vždy — ani v rámci spi[156]sovného jazyka — plně uplatněna. Na řadě případů je zde doložena velmi silná tendence ke znělé výslovnosti (např. u s a z, které se v přejatých slovech někdy chápou jako dvě varianty jediné souhlásky, přičemž se jako základní varianta jeví z). I když v mnoha případech jde o tendenci výrazně se uplatňující v úzu, nedospívá tu prozatím spisovný jazyk k důslednější výslovnosti, což se odráží i v pravopise. Normativní poučení, zejména v této oblasti výslovnosti přejatých slov, je velmi důležité a perspektivní kodifikace může usměrnit tento stav k větší ustálenosti.

Při odvozování n. tvoření složených slov z cizích základů dochází někdy k hláskovým změnám, zejména v délce samohlásek. Podrobně se těmito změnami zabývá šestá kap., „Výslovnost při spojování a při odvozování“: je zde podán podrobný výčet zakončení slov, která nějakým způsobem ovlivňují délku samohlásky v první části slova.

Poslední kapitola, sedmá, „Zásady české výslovnosti cizích vlastních jmen“, klade si za cíl stanovit českou výslovnost vlastních jmen cizího původu, jejichž česká spisovná výslovnost se dosud neustálila. Nejdůležitější zásady tohoto převodu zachycují přehledné tabulky původní i zčeštěné výslovnosti vlastních jmen cizího původu. Je samozřejmé, že do této kapitoly nebylo možno zahrnout všechny jazyky světa: jsou zde uvedeny především jazyky evropské. I zde jsou pravidla převodu odstupňována podle stupně blízkosti určitého jazyka (např. pro jazyky, jejichž jména se přejímají do češtiny nejčastěji, např. pro ruštinu, němčinu, angličtinu aj.), jsou přehledy poměrně podrobné, pro jazyky ostatní se podávají přehledy jen diferenčně.

Obecná část pravidel výslovnosti cizích slov v češtině, jak jsme o ní právě referovali, zachycuje ovšem jen ty jevy, které lze postihnout nějakým obecnějším pravidlem nebo výrazně se uplatňující tendencí. Jednotlivosti obsahuje výslovnostní slovník. Neuvádí přirozeně všechna slova, která byla přejata do češtiny během jejího vývoje, ale jen ta, která jsou uživateli spisovného jazyka jako cizí dosud pociťována, taková, o jejichž správné výslovnosti by často mohla vzniknout pochybnost. Slovník neuvádí slova užívaná individuálně, slova expresívní, zastaralá a slangová. Pokud byla v ojedinělých případech tato slova přece jen do slovníku zařazena, tedy buď proto, že se jich hojně užívá v literatuře, nebo proto, že lze očekávat, že se zařadí do spisovné slovní zásoby; v tomto případě jsou tato slova zvlášť vyznačena. Výchozí jazykový materiál, převzatý z Příručního slovníku a ze Slovníku spisovného jazyka českého, byl doplněn excerpcí z Příručního slovníku naučného o hesla důležitá z odborného hlediska, slova nově v jazyce užívaná, zejména z oblasti věd technických apod. Vzhledem k tomu, že příručka Výslovnost spisovné češtiny II představuje první soustavnou publikaci věnovanou výslovnosti přejatých slov, předpokládali členové autorského kolektivu, že její přínos bude mimo jiné i informační: proto jsou zde uváděna zčásti i mnohá běžná slova základní slovní zásoby, která byla celkem již počeštěna (např. kanál, molo apod.). Příručka důsledně navazuje na ostatní normativní jazykové příručky a to se projevuje i ve fonetickém přepisu výslovnosti, uváděné v hranatých závorkách (fonetický přepis je zjednodušený, pro běžné uživatele vhodnější, podobný způsobu přepisu v Pravidlech českého pravopisu a v Slovníku spisovného jazyka českého). Konfrontace výslovnostní podoby hesla s jeho pravopisnou podobou se výrazně uplatňuje při řazení hesel, zejména pak při odkazování. Jsou-li v současné kodifikaci obě pravopisné podoby slova (hesla) ortograficky správné, avšak jedné z nich se dává přednost, jsou v slovníku zařazeny podoby obě i s diferenčním přepisem výslovnosti. Např. heslo torzo, které má pravopisnou podobu se s i z, se uvádí ve slovníku jako torso v. torzo [-zo] a torzo/torso [-zo]. Naproti tomu u slov, která podle dřívějších vydání Pravidel pravopisu byla psána odchylně od pravopisné podoby nynější, uvádí se starší podoba pouze s odkazem, např. toque v. toka. Jednotlivá hesla slovníku poučují tedy nejen o výslovnosti přejatých slov, ale zároveň i o jejich pravopise. Výrazný zřetel k potřebám uživatele a k ja[157]zykové praxi se projevil i v připuštění výslovnostních dublet v těch případech, kde se objevuje kolísání i v pečlivé mluvě spisovné.[9] I když si zároveň klademe otázku, do jaké míry budou dublety přechodnou záležitostí ve spisovné výslovnosti přejatých slov, přece je nutno připustit, že jejich zavedení se jeví v současné fázi vývoje spisovného jazyka jako nezbytné. Obraz současné výslovnosti přejatých slov a jeho kodifikace je v řadě detailů pro mnohé uživatele spisovného jazyka složitý, přesto však tato rozhodnutí jsou v každém jednotlivém případě dobře uvážena a objektivně zdůvodněna a nejsou v rozporu se základním posláním příručky, stanovit pokud možno jednotnou normu spisovné výslovnosti.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 2, s. 153-157

Předchozí Olga Martincová: Polsko-český příspěvek k otázce inovací v současných jazycích slovanských

Následující Jiří Kraus: Dvě nové sovětské knížky o sociolingvistice