Dvě nové sovětské knížky o sociolingvistice

Jiří Kraus

[Discussion]

(pdf)

Две новые советские книги о социолингвистике / Deux ouvrages soviétiques récents consacrés à la sociolinguistique

Časopisecká a knižní produkce sovětských prací o sociolingvistice představuje v současné době už velmi rozsáhlou bibliografii statí a monografií speciálních i obecnějších, teoretických i empirických. Příčiny tohoto rozmachu lze nalézt v tradici sovětské sociální lingvistiky let 20. a 30. (v díle Polivanovově, Jakubinského, Vinokurově, Barannikovově a četných autorů dalších), v potřebě kriticky zhodnotit sociolingvistické názory autorů zahraničních, především amerických, a konečně — a to je zřejmě impulsem nejsilnějším — v nutnosti rozpracovat praktické otázky fungování jazyka v sovětské společnosti i za hranicemi, zvláště v oblasti zemí Asie a Afriky.

V současné době lze u sovětských autorů pozorovat snahu o zobecnění teorie a empirie sociolingvistiky. Nasvědčuje tomu i nedávná diskuse o sociolingvistice, která probíhala na stránkách časopisu Voprosy jazykoznanija a která přinesla mnohé zajímavé myšlenky a podněty, i skutečnost, že 7. svazek v lingvistických kruzích velmi ceněné (a bohužel u nás ne vždy dosažitelné) série Novoje v lingvistike je věnován právě tomuto okruhu. Na tomto místě si chci povšimnout dvou prací knižních, z nichž jedna je pokusem o samostatnou koncepci sociolingvistiky, a druhá, kolektivní, je výsledkem zájmu sovětských autorů o jazykovou politiku Sovětského svazu i zemí tzv. třetího světa.[1]

Autorem první monografie, která nese název Sinchronnaja sociolingvistika. Teorija i problemy (Moskva 1976, 168 s.), je známý moskevský sociolingvista a koreolog L. B. Nikol’skij. Záslužné je už to, že si klade cíl představit sociolingvistickou problematiku vcelku, systematicky, a že uvádí výklad základních termínů oboru. Tento přístup je v sociolingvistice spíše výjimkou; převažují zde totiž hlavně monografie speciální, dílčí popisy jednotlivých empirických pokusů a studie zabývající se pouze jednou oblastí jazykovou nebo geografickou. Pokud jde o záběr obecnější, dávají autoři přednost čítankám (taková je např. Brightova z r. 1966 (rec. Soc. čas. 5, 1969, 228—232), Fishmanova z r. 1967 (rec. SaS 30, 1969, 326—332), čítanky nakl. Penguin (rec. SaS 34, 1973, 269—271), zmíněné Novoje v lingvistike VII (1974) a četné další). Ze systematických příruček odborného zaměření mohu uvést alespoň Dittmarovu Soziolinguistik (Frankfurt a. M. 1973), tematicky poněkud omezenou Capellovu práci Studies in Socio-Linguistics (rec. v SaS 30, 1969, 326—332), z novějších Hymesovy Foundations in Sociolinguistics (Philadelphia 1974). Velmi pře[158]kvapuje, že ani jednu z nich Nikol’skij v bibliografii (dovedené do r. 1974) neuvádí. Domnívám se, že zvláště pokud jde o příručku Dittmarovu, je to dost na škodu věci; její rozsah je poměrně vyčerpávající a navíc obsahuje velmi dobře zpracovanou bibliografii.

Nikol’ského monografie obsahuje čtyři oddíly rozdělené do mnoha menších kapitol: (I) Úvod (s rozborem historických zdrojů sociolingvistiky), (II) Předpoklady sociolingvistického přístupu k jazyku (s výkladem funkčního rozvrstvení jazykové komunikace), (III) Sociologická lingvistika (soustřeďující se na rozbor jazykových situací, bilingvismu a diglosie), zřejmě jádro celé knihy, a (IV) Lingvistická sociologie (tj. pohled na útvary společenské a historické z hlediska jazyka a jazykovědy; hlavním obsahem této kapitoly je jazyková problematika rozvojových zemí).

První oddíl: K zdrojům sociolingvistiky řadí Nikol’skij sovětskou sociální lingvistiku, dále názory představitelů pražské školy (opírá se při tom o publikaci Pražskij lingvističeskij kružok, Moskva 1967) a americkou sociolingvistiku a etnolingvistiku. Zcela ponechává stranou francouzskou sociologii jazyka, ačkoli sovětskému pojetí je poměrně blízká (zvláště pracemi Meilletovými, Vendryesovými, Grammontovými a Cohenovými). Nezmiňuje se ani o pracích orientalistických (ať již zaměřením nebo původem), ačkoli je zná a v dalších kapitolách s nimi pracuje.

V druhém oddílu knihy se Nikol’skij zabývá diferenciací jazykové komunikace podle prostředí (odlišeného na základě hledisek územních, pracovních, podle povahy styku — soukromého, veřejného atd.) a podle typu jazykových útvarů (spisovných, nadnářečních, nářečních, profesionálních). Z vzájemného vztahu prostředí a jazykového útvaru vyplývají dvě varianty sociolingvistické analýzy. Buď je jejím cílem poznání sociálních jevů a útvarů (vymezených historicky, ekonomicky, politicky, etnicky atp.) a jazyk spolu s jazykovědou jsou jen nástroji této analýzy, nebo se uplatňuje přístup opačný; předmětem analýzy je jazyk sám a nástrojovou funkci mají kategorie sociální. O vlastní sociolingvistiku jde vlastně teprve v případě druhém, při zkoumání jazyka v sociálním kontextu, kdežto případ první řadí jako obor stojící za hranicemi jazykovědy, sociologii jazyka (lingvosociologii).

Sociolingvistiku staví Nikol’skij vedle nauky o vlastní struktuře jazyka, intralingvistiky. Sociolingvistiku (v širším chápání) dělí do tří okruhů:

(a) okruh zabývající se jazykovými útvary a podsystémy;

(b) problematika jazykových situací, bilingvismu a diglosie;

(c) otázky jazykové politiky a jazykového plánování.

Hlavním přínosem monografie je výklad jazykových situací definovaných jako souhrn jazyků, funkčních jazyků a funkčních stylů sloužících komunikaci v určitém administrativně územním celku nebo etnickém útvaru. Tyto situace se dělí podle dvou kritérií na (1) exoglosní (zahrnující samostatné jazyky) a (2) endoglosní (zahrnující nespisovné útvary územní a funkční), dále na (3) vyrovnané (s přibližně stejným rozsahem a typem funkcí) a (4) nevyrovnané (co do funkcí odlišné). Jsou tedy situace (1) exoglosní vyrovnané (např. ve Švýcarsku a v Belgii), (2) exoglosní nevyrovnané (Wales, Bretaň), (3) endoglosní vyrovnané (do 15. stol. v Německu) a (4) endoglosní nevyrovnané (severní, centrální a toskánské dialekty v Itálii).

Třetí oddíl se soustřeďuje na problematiku bilingvismu a diglosie. Bilingvismus označuje individuální nebo masový jev užívání cizího jazyka v celém rozsahu praktické komunikace, k němuž dochází při kontaktu jazyků na určitém území. Diglosie je užíváním dvou jazyků nebo jazykových útvarů v různých funkcích. (Ve vztahu diglosie je u většiny uživatelů např. lidová (nářeční) arabština ve funkci běžně dorozumívací a arabština spisovná sloužící funkcím ostatním; ve středověku byly ve vztahu diglosie latina a funkčně nedotvořené jazyky domácí.)

Cenným příspěvkem práce k tomuto tradičnímu tématu, které vznik sociolingvistiky dávno předcházelo, je výklad založený na materiálu různých jazyků opírající se [159]o teoretické názory sovětských lingvistů i o praxi sovětské národnostní politiky. V zásadě rozlišuje Nikol’skij (ve shodě s Ju. Dešerijevem) dvojjazyčnost (vícejazyčnost) podmíněnou územně a podmíněnou sociálně. K první z nich dochází v důsledku územních kontaktů mezi jazyky (tádžičtina — uzbečtina, korejština — čínština, jorubština — hauština), k druhé dochází tehdy, jestliže „druhý“ jazyk plní funkci sjednocující, internacionální. Takovou úlohu má v SSSR ruština v komunikačním styku inteligence svazových a autonomních republik, autonomních oblastí a národnostních okruhů. Na rozdíl od dvojjazyčnosti územní tu ruština vystupuje ve své podobě spisovné, pouze s některými interferencemi struktury jazyka mateřského. Další klasifikace typů vícejazyčnosti (bilingvismu a diglosie) se opírá o funkční typ zúčastněných jazyků (nářečí, nadnářeční útvar, profesionální jazyk, spisovný jazyk atp.) a o možnosti jejich vzájemné kombinace.

Cenné poznámky se vztahují i k pojmu jazyková politika. Nikol’skij posuzuje jeho různé definice („systém opatření záměrně regulujících funkční stránku jazyka a jejím prostřednictvím v určité míře i jeho strukturu“ — Avrorin; „jazykový aspekt stranické a státní politiky v oblasti národnostní“ — Bazijev, Isajev) a rozlišuje (a) politické teorie, o něž se opírá jazyková regulace (národnostně jazykovou politiku) a (b) konkrétní realizace těchto teorií (vlastní jazykovou politiku). Jazykovou politikou je tedy celá praxe záměrné regulace živelných jazykových procesů, která je zaměřena buď na minulost, tj. na kodifikaci jevů již existujících, nebo na budoucnost, na předvídání budoucího vývoje. Tyto procesy zahrnují i tzv. jazykové plánování, jemuž v ruštině odpovídá termín jazykovoje stroitel’stvo, celou oblast jazykové kultury a konečně předvídání budoucího vývoje jazyka (jazykovoje prognozirovanije). Zajímavá a originální je typologie druhů jazykové politiky. Podle (a) časového zaměření se dělí na retrospektivní a prospektivní, podle (b) třídního obsahu na politiku demokratizační (např. v KLDR se nový spisovný jazyk utváří na základě běžně mluvených útvarů) a antidemokratizační (v řadě nově vzniklých afrických států je za spisovný jazyk prohlášena automaticky mluva metropole), (c) podle etnické orientace na internacionalistickou (ve VDR se slovní zásoba doplňuje nejen z vietnamských, ale i čínských a západoevropských zdrojů) a nacionalistickou.

V závěru třetího oddílu je zmínka o řečovém komunikačním chování, jehož rozbor vychází z tradic učení L. V. Ščerby o řečové činnosti a který je v současné době rozvíjen pracemi skupiny vedené A. A. Leont’jevem. Zde je výklad asi nejméně systémový, obsahuje spíše jen několik kusých poznámek. Postrádám důsledné odlišení pojmu řečová situace (skládající se z mluvčího, adresáta a jednotlivých prvků komunikačního prostředí) od situace jazykové, jíž je věnována předcházející část knihy. Právě sem by mohlo patřit i vysvětlení vztahu sociolingvistiky k psycholingvistice, které autor vůbec neuvádí, ačkoli z jeho výkladu jisté možnosti spolupráce obou oborů vyplývají.

Poslední, čtvrtý oddíl obsahuje stručnou úvahu na téma „lingvosociologické problémy rozvojových zemí“, cennou zvláště konkrétními materiálovými údaji, a popis funkcí jazyka ve společenských kolektivech. Autor rozlišuje čtyři tyto funkce: konsolidační, integrační, dezintegrační a symbolickou.

Největší předností Nikol’ského pohledu na sociolingvistickou problematiku je zajímavý ilustrační materiál a důsledně uplatňovaný rovnoměrný přístup k různým oblastem územním i jazykovým. Na knize je zřetelně vidět, že některá témata jsou autorovi blízká (rozbor jazykových situací), jiná vzdálenější (situace řečové a ta oblast sociolingvistiky, která někdy nese název „etnografie sdělování“). Zcela chybí rozbor praktických metod a procedur sociolingvistického výzkumu a posouzení úlohy, kterou při tomto výzkumu mají vědní oblasti hraniční (psychologie, psycholingvistika, teorie komunikace, demografie, metody matematické, zvl. statistické zpracování anket atd.). Jako celek je však Nikol’ského monografie nesporným přínosem pro moderní sociolingvistiku a závažným poučením pro obecnou jazykovědu vůbec.

[160]Redaktory druhé posuzované knihy, sborníku Sociolingvističeskije problemy razvivajuščichsja stran (Moskva 1975, 334 s.), jsou přední sovětští sociolingvisté a orientalisté Ju. D. Dešerijev, A. N. Baskakov, L. B. Nikol’skij a N. V. Ochotinová. Jde o závažný příspěvek sovětské jazykovědy k důležitým otázkám marxistické národnostní politiky. Většina prací vznikla přímo v průběhu řešení určitého konkrétního problému, ať už v jazykové oblasti sovětské, nebo jiné (hlavně asijské a africké). Informace zde obsažené jsou vyloženy většinou zajímavým a hlavně velmi názorným způsobem. Nevýhodou uspořádání sborníku je to, že sled jednotlivých prací se neřídí ani jazyky, ani problémovými okruhy (např. otázkami grafiky, gramatiky, terminologie), ani zeměpisnými oblastmi a že chybí rejstřík jak věcný, tak jmenný.

Pro českého čtenáře může být přitažlivá — snad poněkud překvapivě — velmi aktuální stať předního sovětského turkologa A. N. Baskakova o jazykové politice Turecké lingvistické společnosti. Podobně jako čeština i turečtina totiž prošla v minulých stoletích silnými nepříznivě se projevujícími vlivy jazyků cizích, hlavně perštiny a arabštiny. Teprve buržoazní revoluce z let 1918—23 dospěla k požadavku čistoty a spisovnosti turečtiny; tento v podstatě pozitivní jev byl doprovázen silnou vlnou purismu. Oficiální hlasatelkou puristických názorů se stala právě Turecká lingvistická společnost vzniklá za aktivní organizátorské činnosti Atatürkovy, která si kladla za cíl přeměnit cizími vlivy zanesenou starou turečtinu (osmanštinu) v „čistý“ turecký jazyk.

V r. 1966 již bylo možno konstatovat, že za 34 let práce Společnosti se podíl od původu tureckých slov ve spisovné turečtině zvýšil z 35 % na 72 % (hlavně na úkor slov arabských). V současné době Společnost usměrňuje jazyk veřejných, zvláště pak masových komunikačních prostředků. I přes tyto regulační tendence se v turečtině silně projevuje rozpor mezi puristickou antidemokratizační politikou prováděnou Společností a demokratizačními snahami o přiblížení turečtiny arabštině, protože většina obyvatelstva hovoří jazykem se značnou příměsí slov arabských.

Hodně pozornosti se ve sborníku věnuje otázkám grafických systémů v nově se utvářejících spisovných jazycích na území SSSR, otázkám terminologie a odborného vyjadřování vůbec, jazykovým situacím na různých územních celcích (Indie, Afriky). Obecněji jsou zaměřeny studie P. A. Azimova a Ju. D. Dešerijeva (Sovetskij opyt razvitija nacional’nych jazykov) a V. G. Kostomarova Problema obščestvennych funkcij jazyka i ponjatije „mirovoj jazyk“. Myšlenka světového jazyka sloužícího mezinárodnímu dorozumívání se v současné sovětské jazykovědě objevuje dosti často; k předpokládaným vlastnostem tohoto jazyka patří (podle Kostomarova a dalších sovětských autorů) (a) poměrně velký počet lidí, kteří jím hovoří, (b) rozsáhlost teritoria, (c) jeho uvědomělé užívání jinými než rodilými mluvčími, (d) velká funkční rozrůzněnost.

Obě uvedené práce dobře reprezentují sovětskou sociolingvistiku a dokumentují značnou šíři odborného zájmu autorů i hlubokou vzájemnou propojenost jejich teoretické i praktické orientace.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 2, pp. 157-160

Previous Růžena Buchtelová, Ludmila Švestková: Před vydáním příručky Výslovnost spisovné češtiny II

Next Jana Jiřičková: Problémy gramatiky textu v německém sborníku