Věta a výpověď

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Предложение и высказывание / La phrase et l’énonciation

Na můj článek o větě a výpovědi odpověděl prof. Hausenblas, ačkoli, jak sám říká, se nepovažuje za hlavního původce terminologických zmatků, které zavedením dichotomie věta - výpověď v naší lingvistice vznikly. Jeho odpověď má rozměr víc než dvojnásobný, ale na hlavní mé myšlenky nereaguje. Připojil jsem k jeho odpovědi narychlo jen několik poznámek, ale příležitostně se k některým jeho tvrzením ještě vrátím. Nepovažuji však za [174]účelné, aby se pokračovalo v diskusi takovým způsobem, jak to dělá prof. Hausenblas. Kdybych měl reagovat na všechno, s čím v jeho projevu nesouhlasím, byl by z toho asi článek zase ještě delší než jeho. Bude tedy lépe v diskusi pokračovat v sborníku, který vydává jako interní edici ÚJČ. Zatím považuji za potřebné doplnit svůj výklad těmito třemi připomínkami:

1. Původně navrhovaná dichotomie věta - výpověď byla každým z „autorů“ při aplikaci různým způsobem obměňována a výsledek je tak chaotický, že to není ke cti naší jazykovědy. Nezbývá než přistoupit k radikální nápravě aspoň z hlediska školských potřeb.

2. Hausenblas označuje za hlavního původce tohoto neutěšeného stavu (v jeho pojetí ovšem jde o stav utěšený) M. Dokulila. Dokulilovo zdůvodnění potřeby rozlišování mezi větou a výpovědí obsahuje však tak vážné rozpory, že překvapuje, když se k jeho koncepci přiklonil bez nezbytných omezení a výhrad. Dokulil nejdříve prohlašoval, že pro syntaktické útvary bez určitého slovesa se označení věta nehodí, ale hned vzápětí přešel k náhradě termínu věta termínem výpověď a došel pak k dvojici výpověď větná a výpověď nevětná, jež se v podstatě kryje s dvojicí věta slovesná a věta neslovesná.

3. Že se celá tato bolestná otázka nestala předmětem vážnější diskuse již dříve, má svou příčinu hlavně v malém zájmu o negativní důsledky v pedagogické praxi. Co si má žák s těmito novými pojmy a termíny počít, když v jejich užívání nejsou jednotni ani ti, kteří se o tuto novotu zasloužili. Tento zmatek je zvyšován okolností, že nejen jednotliví přívrženci nové „koncepce“ chápou vztah mezi větou a výpovědí různě, ale i tím, že někteří z nich sami své stanovisko několikrát změnili (to platí zvláště o doc. Danešovi).

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 2, pp. 173-174

Previous Vladimír Mejstřík: Morfematický slovník češtiny

Next Jaromír Hník: Abrahamův dokladový slovník lingvistické terminologie