Bulharská konference o aktuálním členění větném

Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Болгарская конференция об актуальном членении предложения / Une conférence bulgare sur la perspective de l’énoncé (1976)

Společnou česko-bulharskou konferenci s názvem „Aktuální členění větné a bulharština“ uspořádala v Sofii ve dnech 9.—11. listopadu 1976 fakulta slovanských filologií Sofijské univerzity Klimenta Ochridského ve spolupráci s filozofickou fakultou UJEP v Brně.

Po mezinárodním symposiu v Mariánských Lázních v r. 1970[1] to byla další konference věnovaná speciálně problematice aktuálního členění. Jejím charakteristickým rysem bylo sepětí teoretických i metodologických problémů aktuálního členění především s aplikacemi na jazykový materiál bulharský, se specifičností prostředků, které má bulharština k dispozici k vyjadřování aktuálního členění, a s empirickým výzkumem bulharštiny v konfrontaci s jinými jazyky. Úspěšný průběh konference, zejména intenzívní soustředění na diskusi, bylo umožněno tím, že účastníci konference dostali dva měsíce předem sborník s texty většiny referátů; tyto referáty se během zasedání už nepřednášely, ale přímo se přistoupilo k velmi živé a neformální diskusi k nim (diskutovalo se i k těm referátům otištěným ve sborníku, jejichž autoři nebyli přítomni). Teprve poslední den konference byla dána možnost vystoupit s dodatečně přihlášenými příspěvky těm účastníkům, kteří je neposlali včas k otištění (tj. necelý rok před konferencí); byla jim věnována část zasedání, v druhé části se pak k nim diskutovalo. Taková forma konference je z pracovního hlediska velmi efektivní, protože účastníci se mohou připravit předem a být aktivní v průběhu celého jednání. Předpokládá však zároveň důkladnou a organizačně náročnou přípravu ze strany pořadatelů. Všechny tyto předpoklady byly hostitelskou zemí vzorně splněny. Konference se zúčastnilo asi šedesát osob, z toho devět z Československa a dva z Polska (seznam účastníků nebyl vydán). Jednacími jazyky byly bulharština a čeština. Referáty v definitivním znění spolu s diskusními příspěvky budou otištěny ve SPFFBU v Brně.

Z dosavadních prací o aktuálním členění v bulharštině byly u nás známy jen stati Ivančevovy, nověji též práce E. Georgieové a J. Băčvarova.[2] Konference však ukázala, že bá[251]dání v této oblasti se v Bulharsku rozvíjí v poslední době s mnohem větší intenzitou. Byl přednesen velký počet referátů, a to nejen od autorů ze sofijských pracovišť, ale zastoupeny byly i vysoké školy v Trnově, Varně a Šumenu. Referáty, čerpající z podrobné znalosti české a sovětské literatury o daném tématu, přinesly v prvé řadě důkladnou a materiálem podloženou analýzu prostředků aktuálního členění a způsobů jejich využití v nové i staré bulharštině, a v rámci této analýzy přispěly k rozvíjení teorie aktuálního členění. Příznačná byla snaha po hledání širších souvislostí mezi aktuálním členěním a dalšími sférami jazykové problematiky. Zásluhou jiných referátů pak bylo i to, že se v nich kladly nové, aktuální otázky, popř. ověřovala experimentální metodika výzkumu. Vedle rozboru základních prostředků, reprezentujících jazyková nebo alespoň indoevropská univerzália, jako je intonace (referáty Nikovovův a Penčevův), se pozornost soustředila na otázky, které jsou i u nás méně propracovány. Např. velmi zasvěcenou analýzu koordinačních syntagmat ve vztahu k aktuálnímu členění podala I. Vasevová. Vyšla z teze, že již samo „analytické“ vyjadřování (tj. vyjádření několikanásobným větným členem) dodává příslušné složce věty větší komunikativní váhu v porovnání s větnými složkami bez koordinace, a ukázala sémantické, gramatické a intonační prostředky, které takové „aktualizaci“ několikanásobného větného členu napomáhají, ať už je tento větný člen v pozici tématu, nebo (častěji) v pozici rématu. Vztahem záporu a aktuálního členění se zabývala K. Ilievová a L. Laškovová. Rozboru aktuálního členění souvětí byly věnovány referáty R. Nicolovové a S. Petrovové. Interpunkce jakožto odrazu intonačních poměrů, zejm. pauz, a dosahu interpunkce pro syntaktickou strukturu věty (tzv. „přelévání syntagmat“ a „pohyblivosti syntaktické hranice“) se týkal referát E. Georgievové. Stranou pozornosti — i to je jisté novum — nezůstalo ani aktuální členění v bulharštině staré, která svou uzavřeností co do času a objemu textů i jejich charakterem (písemné památky, překlady z řečtiny) přináší specifické problémy metodologické (S. Ivančev, T. Bujukliev), odlišné od studia aktuálního členění v jazyce živém, současném. M. Tichovová sledovala výskyt větného schématu „subjekt — predikát — objekt“ v evangelním textu se zřetelem k tomu, jakou komunikační funkci jednotlivé větné členy nesou a jakými sémantickými rysy je tato jejich funkce signalizována (např. aorist signalizuje často rematičnost slovesa). Obecně byl pojat referát I. Lekova o zpětné vazbě v jazyce, studující případy fixace tzv. zpětné vazby, tedy pojmu známého z kybernetiky, v jazykových kategoriích, a to počínaje nejnižšími jazykovými jednotkami (na rovině fonologické jde např. o regresívní asimilaci, metatezi aj.) a konče textem a jeho kompozicí. Z jiného hlediska zkoumal konstitutivní vlastnosti textu S. Petkov, a to na základě předpokladu, že tyto vlastnosti zůstanou do jisté míry zachovány i tehdy, jestliže půjde o text experimentálně sestavený několika mluvčími za určitých (uměle vytvořených) komunikativních podmínek. Makrostrukturou textu, a to realizacemi (hyper)tematických posloupností mezi odstavci souvislého textu, se zabýval J. Băčvarov. Otázku normy a normovatelnosti jevů v oblasti nadvětné položil M. Lilov.

V řadě referátů se objevily nové pojmy nebo termíny. Např. S. Ivančev navrhl klasifikaci tematických prvků na tzv. nové téma a staré téma podle toho, zda slovo (sousloví, větný člen) se v textu vyskytuje ve funkci tématu poprvé (např. tematizuje-li se réma předcházející věty, pak jde o tzv. vstřícné téma), nebo zda se toto téma již opakuje podruhé, ev. poněkolikáté (tzv. paralelní, opakující se, průběžné téma). Se zvyšujícím se počtem opakování dochází postupně k jeho dezaktualizaci (desémantizaci, ev. k ztrátě jeho emotivnosti, akcentu apod.) a téma se stává elementem (široce chápané) tranzitní části věty. — S aktuálním členěním souvisejí úzce také termíny aktualizace (a dezaktualizace), aktualizovaný a aktualizátor, tj. prostředek aktualizace. Podle opakovaného užívání u různých referentů (I. Vasevové, E. Georgievové, S. Ivančeva, K. Ilievové, L. Laškovové, R. Nicolovové a S. Petkova) je vidět, že mezi bulharskými lingvisty jde o výrazy dnes již vžité (i když dosud ne úplně jednoznačné), které, jak se zdá, se dobře začleňují do terminologické soustavy. U nás se v souvislosti s aktuálním členěním (ale často ovšem i v mnoha souvislostech dalších) užívá jen výrazů aktualizace, aktualizovaný; místo výrazu aktualizátor máme několik různých, významově diferencovaných termínů.

Bulharštiny bylo jakožto srovnávacího jazyka materiálově využito i ve většině referátů [252]českých účastníků konference. J. Firbas podal přehled základních pojmů teorie funkční perspektivy větné a podrobněji pak rozebral typy vět zahajujících sdělení. P. Sgall a E. Hajičová ve společném referátě aplikovali tzv. otázkový test na bulharský materiál. P. Adamec ukázal na úlohu aktuálního členění v procesu generování věty. J. Chloupek[3] doložil specifické rysy aktuálního členění v nářečích a v mluveném jazyce vůbec. S. Žaža se soustředil na problematiku aktuálního členění v souvětí. Z historických aspektů (na materiále staroslověnském) zkoumal aktuální členění R. Večerka. M. Čejka analyzoval některé lexikální prostředky, jimiž se realizuje konstitutivní princip koherence textu, tj. opakování (zejm. lexémy dva, oba a bulh. dvamata). Konfrontace prostředků aktuálního členění v češtině a bulharštině byla tématem referátů R. Mrázka a L. Uhlířové. Všichni čeští hosté (mimo výše jmenované byli přítomni ještě F. Daneš a E. Golková) se význačně podíleli na diskusích.

Konference přinesla řadu nových poznatků týkajících se analýzy aktuálního členění v bulharštině a prostřednictvím bulharštiny i mnoho poznatků obecnějších. Bulharština totiž v důsledku historických a geografických okolností nabyla specifických rysů, jimiž se odlišuje od ostatních slovanských jazyků, a vzájemná souhra všech prostředků aktuálního členění (zasahujících různé jazykové plány) má zde proto řadu zvláštností. Jejich poznání a popis přispívá k dalšímu rozvinutí a obohacení teorie aktuálního členění. Výsledků konference bude jistě využito i pro chystanou[4] vědeckou mluvnici bulharštiny.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 250-252

Previous Iva Nebeská: Psychologický pohled na některé jazykovědné otázky

Next Růžena Buchtelová, Zdena Palková: Konference o kultuře řeči v NDR