K otázce větných členů

František Daneš

[Articles]

(pdf)

К проблематике членов предложения / Au sujet des members de phrase

1. Při každé analýze věty docházíme nutně k jistému počtu složek, komponentů, z nichž se tato věta skládá. A je jistě možné tyto komponenty, resp. též jejich typy nazývat větné členy. Problematika větných členů záleží v tom, že větná struktura je jev značně komplexní, mnohovrstevný, a tak — obdobně jako tomu je v případě slovních druhů — uplatňuje se při vyčleňování a klasifikaci větných členů (tj. při stanovení jejich typů) několik hledisek, která se leckdy kříží. Užívání „klasické“ terminologie větných členů jako podmět (subjekt), přísudek (predikát), předmět (objekt), přívlastek (atribut) atd. bývá pak často vágní a několikaznačné.[1] Nesourodost kritérií, podle nichž se větné členy stanovují, je očividná např. z jejich definic v mnoha mluvnicích a svědčí o ní i ruská mluvnická tradice lišící termíny (a pojmy) podležaščeje a subjekt.

Už V. Ertl ve svém zpracování Gebauerovy Mluvnice české[2] uvádí v poznámce k § 464 tu okolnost, že se užívá termínu podmět někdy diferencovaně s trojím různým přívlastkem, „gramatický“, „psychologický“ a „logický“. A skutečně, pokud se rozhodneme pracovat v syntaktické analýze v termínech větných členů, musíme tak činit diferencovaně vzhledem k jednotlivým strukturním vrstvám větné stavby.[3] Do jaké míry je tu možno vystačit s klasickou větněčlenskou terminologií (což ovšem není věc nejdůležitější), je problematické.

Můžeme předpokládat, že v jazycích jako čeština lze v každé větě (jakožto potenciálním komunikátu či potenciální jednotce textu) počítat s trojí vrstvou nebo rovinou strukturace, a tedy také s třemi sadami „větných členů“. I když tento „třírovinný přístup k syntaxi“ nebývá vždy v gramatikách nebo v pracích syntaktických explicite formulován, bývá v nich často nějak implikován: s rovinou formálně gramatické struktury počítají zřejmě formulace typu: „Předmět je větný člen, který rozvíjí sloveso nebo nějaké dějové přídavné jméno a je tímto svým řídícím členem řízen … S tímto členem řídícím tvoří větnou (syntaktickou) dvojici. Předmětem bývá … jméno podstatné.“ K rovině sémantické (propoziční) struktury věty se víceméně hlásí výklad, že „předmět vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, které slovesný děj přímo zasahuje, na které přechází nebo kterých se přímo týká, nebo které jej nezbytně doplňují“, popř. užívání termínů typu „původce, činitel slovesného děje (agens)“. A konečně termíny jako východisko sdělení a jádro sdělení zřejmě [282]počítají se strukturní rovinou aktuálního členění.[4] Přitom o relativní autonomnosti všech tří rovin strukturace svědčí zase formulace typu „často bývá tím, od čeho vycházíme, podmět“ nebo „poměr činitele, původce (agentu) slovesného děje k subjektu“.[5] S několika strukturačními rovinami věty pracuje explicite Bauerova - Greplova Skladba spisovné češtiny (srov. § 6 „Výstavba výpovědi“). Nejdůrazněji a nejexplicitněji se ve prospěch třírovinného přístupu analýzy věty vyslovila nedávno známá sovětská lingvistka M. M. Guchmanová.[6]

Rozeznává (podobně jako my) rovinu „strukturně syntaktickou neboli formální“, r. „sémanticko-syntaktickou“ a r. „komunikativního členění“. Terminologicky řeší článek situaci tak, že pro rovinu formálně gramatickou ponechává terminologii v mluvnicích obvyklou (něm. Subjekt, Prädikat, …, v ruském znění nepochybně podležaščeje, …), pro rovinu sémantickou zvolil překladatel termíny Inhaltssubjekt, Inhaltsprädikat a Inhaltsobjekt (jako ruský ekvivalent se uvádí smyslovoj subjekt, predikat, objekt), přičemž pro Inhaltssubjekt a Inhaltsprädikat se uvádějí paralelní něm. termíny Träger (Erzeuger) des prädizierten Merkmals a das prädizierte Merkmal. Pro členy na rovině komunikativní ponechává autorka dnes už tradiční názvy téma a réma.

Jako podstatné se však jeví nejen rozeznávat větné členy a jejich typy diferencovaně na různých rovinách větné stavby (požadavek ne sice zcela nový, ale v praxi málo důsledně uplatňovaný); neméně důležité je všímat si i souvztažností členů různých rovin (což důsledně činí i Guchmanová.) Této otázce chci věnovat další část svých výkladů, a to hlavně pokud jde o „podmět (subjekt)“.

2. Formálně gramatickou strukturu věty můžeme popisovat např. jako valenční pole příslušného predikátového výrazu (predikátoru). Toto pole může být jednočlenné (Tatínek spí) nebo vícečlenné (Tatínek půjčil Vaškovi auto). Příslušné valenční pole predikátoru lze zapsat např. formou spát [Nom]; půjčit [Nom, Acc, (Dat)] a příslušné zobecněné gramatické struktury obou vět pak formou vzorců: (S_nom) — VF; (S_nom) — VF — S_acc — (S_dat). Ve vzorcích jsme zapsali valenční pozici S_nom vlevo, abychom ji tak rozlišili od pozic ostatních (pokud jsou); podle toho můžeme pak mluvit o pozici levovalenční a pozici (pozicích) pravovalenční(ch). I když tyto názvy pozic obrážejí naši celkem arbitrérně zvolenou formu zápisu, přece jen sám fakt, že tyto pozice rozlišujeme, arbitrérní není, je motivován specifickým postavením levovalenční pozice v struktuře věty. V čem záleží její specifičnost?

Především je tato pozice v češtině (podobně jako v jiných jazycích tzv. nominativního typu) součástí valné většiny větných vzorců. Kdybychom tuto pozici nazvali (pro usnadnění návaznosti na jiné práce) podmětovou (podmětem), pak bychom za podmět pokládali — na rozdíl od různorodých pojetí podmětu u jiných autorů — ten větný člen, který odpovídá valenční pozici Nom a shoduje se v příslušných kate[283]goriích s verbem finitem.[7] Jako podmět je pak ovšem třeba interpretovat i případy, kdy s nominativem mohou za jistých přesně vymezitelných sémantických podmínek alternovat některé výrazové formy jiné. Jde jednak o genitiv záporový a partitivní, jednak o některé pády předložkové (s explicitní nebo neexplicitní informací kvantitativní) v platnosti distributivní nebo aproximativní (Na každém stole leželo po dvou exemplářích. Rozsvítilo se na sta světel). Variantní pádová forma tu signalizuje některé sémantické rysy, které se netýkají syntaktických vztahů, nýbrž se na ně vrství.[8] Rovněž tak alternanty větné (vedlejší věty podmětové) a infinitivní (obojí v případech, kdy odpovídající sémantický větný člen, tj. sémantický participant, má charakter propoziční), je třeba pojímat jako podmět. Argumentem pro toto pojímání je ten formálně gramatický fakt, že se na takto vyjádřený větný člen ptáme nominativními tvary kdo?, co? (tedy stejně jako na podmět evidentně nominativní), a dále též to, že v mnoha případech existuje u téhož predikátoru (přísudkového slovesa) nominativní podmět jako jedna z alternant.

Srov. k tomu i výklady v Baudišově „Řeči“ (Praha 1926): „… jednoznačně lze mluviti o subjektu jen v případech jako tráva (je) zelená a všech formálně analogických případech, tj. kde to, o čem se vypovídá, je v nominativu. V případech jako není vody, vody ubývá jde též o ‚subjekt‘, ale přece by tu gramatikové byli na rozpacích, ač funkčně jest tu partitivní nominativ vyjádřený formou genitivu“ (s. 48). — V novějších pracích o češtině bývají genitivní „podměty“ traktovány různě; naše pojetí se shoduje se Šmilauerovým. K. Hausenblas (Vývoj předmětového genitivu v češtině, Praha 1958, 115) se přiklání k tomu, interpretovat tento větný člen jako výsledek neutralizace protikladu podmětu a předmětu. Jedním z hlavních argumentů proti chápání podmětovému je to, že tu přísudkové sloveso nemá gramatickou shodu s (domnělým) podmětem. Avšak tato shoda chybí též u typů s číslovkami (pět lidí přišlo), u nichž se i Hausenblas přiklání k pojetí podmětovému, s odvoláním na to, že tu platnost podmětu má kvantitativní slovní spojení jako celek. Nejde však u gen. partitivního (a vlastně i záporového) rovněž o výraz kvantitativního charakteru? Je ovšem pravda, že se na genitiv partitivní — na rozdíl od ostatních nenominativních podmětů — neptáme zájmenem ve tvaru nominativu (nýbrž genitivu). Snad by tu bylo možno mluvit o oslabení větněčlenské charakteristiky; distinkce zjištěné na větných typech centrálních mohou být oslabeny nebo chybět u typů periferních. Ostatně vměstnávání analýzy gramatické struktury věty do klasicky ustáleného počtu typů větných členů představuje v mnoha případech jisté násilí na jazykové skutečnosti.

Mohli bychom tedy nakonec říci, že podmět je vlastně vymezen především svou pozicí v relační (závislostní) struktuře formálně syntaktické. (Relační pojetí větných členů bývá v novějších pracích právem zdůrazňováno a vyplývá z poznatku, který před lety tak klasicky pregnantně vyjádřil P. Trost ve svém vymezení věty jakožto pole syntaktických vztahů.)

Specifické postavení podmětu se projevuje i jinak. Víme, že např. užívání posesívních zájmen reflexívních se zčásti řídí pravidlem rekurujícím k podmětu; užívání přechodníků je vázáno na totožnost podmětu přechodníku a verba finita;[9] u infinitivu [284]je valenční pozice podmětu blokována.[10] Také klasifikace příslovečných určení vzhledem k podmětu ukazuje některé zajímavé vztahy; apod.

Podmětová pozice má dále výrazný podíl na hierarchizaci valenčních pozic (a jim odpovídajících participantů) u vícevalenčních sloves: dodává odpovídajícímu participantu „sémantický akcent“, staví ho hierarchicky nejvýš neboli děj vyjádřený slovesem je prezentován, nazírán vždy z hlediska podmětového participantu (v kterékoli větněsémantické roli). (Do této souvislosti patří problematika tzv. hierarchizace a konverzních predikátů.[11])

Tuto hierarchizační úlohu pozice Nom uznávají i badatelé, kteří nepokládají za potřebné s pojmem podmětu pracovat, jako např. Chrakovskij (o.c. v pozn. 8); ten odmítá vázat hierarchizaci obecně na jistý morfologický prostředek a při stanovení hierarchie valenčních pozic se odvolává na (blíže nespecifikovaná) kritéria distribuční a transformační. Z hlediska typologického (konfrontačního) má jistě pravdu; nám však tu jde jen o češtinu. I tak lze ovšem s Chrakovským souhlasit v tom, že otázka, zda každé hierarchicky nejvýše postavené valenční pozici budeme říkat podmět, anebo zda pojetí tohoto členu omezíme jen na nominativní formu, anebo zda nakonec tento termín vůbec užívat nebudeme, je otázkou ryze terminologickou; podstatné je stanovení hierarchie ve větných konstrukcích všech typů. Ch. sám navrhuje na tradiční názvy větných členů rezignovat a užívat čistě pořadového označení první, druhý, třetí.

A je tu ještě jeden charakteristický rys podmětu, zvlášť výrazný právě v češtině. Jde o zásadní rozdíl mezi podmětem v 1. a 2. os., a podmětem v osobě 3. V prvních dvou osobách může být jen podmět pronominální, kdežto podmět substantivní vyžaduje v přísudku shodu ve 3. os. a může být pronominalizován. V češtině (a nejen v ní) je nadto ta zvláštnost, že u převážné většiny sloves může podmět zůstat za jistých kontextových podmínek nevyjádřen (je členem potenciálním; správný je ovšem postřeh Trostův, že přítomnost podmětu upevňuje větnou stavbu). Ukazuje se však, že v 1. a 2. os. je situace poněkud jiná než u os. 3.: jak nepřímo potvrzují i výklady v našich mluvnicích, pociťuje se u os. 1. a 2. nepřítomnost slovně vyjádřeného podmětu jako jev (stylisticky) bezpříznakový (vždyť osobní koncovka slovesa osobu signalizuje, takže příslušné zájmeno je v tomto směru nadbytečné), kdežto pro užití zájmena se předpokládají jisté okolnosti nebo podmínky (tento jev však není dosud v našich gramatikách ještě uspokojivě popsán); naproti tomu je pronominalizace (substantiv) u 3. osoby jev odlišný, základním případem je tu vyjádření substantivní. (Jestliže v gramatických větných vzorcích zapisujeme levovalenční pozici symbolem S_nom, předpokládáme tu zároveň jistá substituční pravidla; zdá se, že vycházet ze symbolu PRON^pers, tedy z podoby možné nakonec ve všech osobách, by bylo jednodušší jen zdánlivě.)

Z načrtnutého pojetí podmětu pro češtinu plyne, že konstrukce typu Bolí mne v krku. Daří se mi dobře. Došlo k výbuchu. Hemžilo se tam rybami. Zželelo se mu matky atp. se jeví jako bezpodměté (označení těchto konstrukcí jako „neosobních“ nebo „jednočlenných“ jeví se mi zavádějící). Za bezpodměté je pak třeba považovat i konstrukce transformované, např. „neosobní pasívum“ (Na branku se střílelo z dálky), a je nutno počítat s tím, že některé polysémní slovesné lexémy zahrnují vedle sloves podmětových (Daří se zde pšenice) i bezpodmětové (Daří se zde pšenici).

[285]V literatuře lingvistické a zejm. logické bývá subjekt (podmět) traktován často sémanticky (popř. nerozlišeně formálně i sémanticky, což vede k nejedné nejasnosti) nebo i komunikativně (jako „to, o čem se ve větě mluví“, zatímco to, co se o podmětu říká, je predikátem).[12] Sémantické chápání je pak dvojí: buď se subjekt definuje jako „nositel predikačního příznaku“, nebo jako výraz denotující individua (objekty) (na rozdíl od predikátu, který tuto referenční funkci nemá).[13] Různé názory lingvistů a logiků na podmět rozebrala nedávno T. Holówková;[14] svůj neutěšený přehled názorů uzavírá otázkou, zda by nebylo možné traktovat sémantiku přirozeného jazyka bez dichotomie „subjekt-predikát“. Zajímavý podnět definovat podmět čistě sémioticky podal U. Weinreich; v navázání na F. Schmidta[15] navrhuje chápat subjekt jako ten člen nějaké dvoučlenné asymetrické relace, který je s relátorem spojen metarelací „svazování (linking)“ na rozdíl od druhého členu relace, který je k relátoru ve vztahu „začlenění (nesting)“.

Jak už jsem se zmínil, v ruské (a sovětské) jazykovědné tradici se běžně pracuje s čistě sémanticky chápaným pojmem subjekt („smyslovoj subjekt“ nebo „subjekt dejstvija“), aniž se většinou nějak blíž specifikuje. Poměrně detailně se pokusila nedávno tento pojem specifikovat Guchmanová v cit. práci.

Sémantickým subjektem (budu zde užívat tohoto označení) je podle ní „nositel (původce) predikovaného příznaku“, přičemž „predikativním příznakem“ (neboli „sémantickým predikátem“) je nějaký „proces (děj nebo stav) nebo predikativní kvalitativní charakteristika“. Tento s. subjekt má několik konkrétních „variant“ (podle charakteru s. predikátu); jsou to: agens (aktivní původce příznaku, a to nejen životný a konkrétní), neaktivní nositel příznaku, jehož jednou „variantou“ je patients. (Pokud jde o s. objekt, bývá jím podle autorky rezultát procesu, adresát děje nebo stavu, popř. i — v jazycích ergativního nebo aktivního typu — patiens.)[16] — Toto vymezení s. subjektu je už na první pohled problematické. Jestliže mezi jeho „varianty“ zařadíme jak agens, tak patiens, dostáváme se do neřešitelné situace, neboť u mnoha sloves v aktivních i pasívních konstrukcích mohou vystupovat obě varianty zároveň, a pak by byly vedle sebe dva s. subjekty. Dále je evidentně problematické to, že zatímco patiens (v jazycích nominálních) je variantou s. subjektu, je rezultát uváděn jako varianta s. objektu.[17]

Zdá se tedy, že tato cesta, která by měla najít nějaký společný (velmi obecný) sém. jmenovatel pro jistou skupinu sém. rolí participantů, a to takový jmenovatel, který by je odlišil od jiné takové skupiny („objektové“), není příliš schůdná. Ve skutečnosti jde autorce vlastně o to (srov. i její formulaci na s. 25) shrnout pod jeden pojem („s. subjektu“) všechny sém. role, které jsou v jazycích nominativního typu asociovány s formálně gramatickým (tj. nominativním) podmětem, přičemž výslovně počítá i s tím, že u některých přísudků periferního typu mohou některé „subjektové“ role být vyjadřovány jinak než podmětovým nominativem (mrzí mne, že …; líbí se mi červená růže). (Přitom však autorka zřejmě pozapomněla na to, že naopak zase patiens může vystupovat u sloves podmětových jak v pozici podmětu, tak předmětu.) — Pro jinou sovětskou badatelku, V. A. Belošapkovovou (srov. její Sovremennyj russkij jazyk, Sintaksis, Moskva 1977, s. 129—131), je zřejmě sém. subjektem prostě ten participant, který stojí v dané větné struktuře hierarchicky nejvýše (řečeno s Chrakovským, viz výše).

[286]3. Nezbývá tedy než na pojem sém. subjektu rezignovat a pokusit se korelace mezi větnou rovinou formálně gramatickou (valenční) a sémantickou (sém. predikát a jeho participanty) pojmout jinak. Jak dobře napsal Bechert (o.c.), úkolem (funkcí) jednotek roviny formální je nepochybně rozlišit ve větě s vícevalenčním predikátorem jednotlivé funkční pozice (a tím i — v jazycích našeho typu[18] — jim odpovídající participanty), učinit je syntakticky identifikovatelnými. Obsahový podklad pro tuto identifikovatelnost tvoří sémantické a komunikativní vlastnosti výrazů dosazených do těchto pozic, jakož i sémantickosyntaktická třída slovesa (predikátoru). Z hlediska typologického je v jazycích typu češtiny základním principem formálního rozlišení pozic to, že ta pozice, která bývá většinou obsazována výrazem v roli agentu (pokud je ovšem tato role v intenčním poli daného slovesa obsažena) a vystupuje často zároveň v komunikativní funkci tématu, má týž pádový tvar (Nom) jako jediná pozice sloves jednovalenčních. A právě tuto pozici jmenujeme pozicí levovalenční (podmětovou).

Tuto skutečnost zajímavě komentoval z hlediska historického V. Mathesius: „… základ a jádro není totéž jako gramatický subjekt a gramatický predikát. (…) Kdysi tu taková shoda patrně bývala a gramatický subjekt patrně vznikl z ustáleného vyjadřování základu, kdežto gramatický predikát z ustáleného vyjadřování jádra. Vždyť vypovídání je vlastně akt predikace,[19] a pro predikaci se v indoevropských jazycích vytvořila zvláštní forma určitého slovesa, zatímco pro subjekt se vytvořil tvar nominativu jména nebo zájmena. Přitom ovšem spolupůsobili ještě činitelé jiní (bylo třeba slovních forem pro vyjádření konatele a konání atd.). Doba, po kterou se základ a gramatický subjekt kryly, však jistě netrvala dlouho. A je nesporné, že v dnešních jazycích bývá mezi členěním aktuálním a formálním velmi často nesouhlas.“[20]

Vztah mezi levovalenční (podmětovou) pozicí a participantskými rolemi obsaženými v intenčním poli daného (typu) predikátoru lze vystihnout patrně nejlépe formou preferenčních pravidel zjišťujících jisté priority.

Už Fillmore (v známé práci The Case for Case) upozornil, že je-li v anglické větě obsažen „agentivní pád“, pak se stává podmětem, není-li, stává se podmětem „instrumentální p.“, a není-li ani ten, pak je podmětem „p. objektový“ (stranou nechávám problematičnost jeho „pádů“, tj. větněsémantických rolí). Fillmore zároveň upozornil, že vedle těchto „normálních“ priorit existují případy odchylné, v nichž však je toto odchýlení nějak signalizováno na slovese (např. [287]pasívní formou). Obdobně i Jackendoff[21] stanovuje jistou hierarchii „tematických funkcí“ (1. agens; 2. lokace, zdroj, cíl; 3. téma) a preferenční pravidlo, podle něhož musí v angl. větě s pasívní konstrukcí odpovídat větnému členu s předl. by tematický element stojící v hierarchii výše než člen odpovídající podmětu. Také A. Becker[22] konstatuje jisté „asociace“ mezi větnými jednotkami formálními a významovými (např. ‚agens‘ má v angl. blíže k podmětu než k přísudku, kdežto ‚pohyb‘ zase k přísudku) a též tu skutečnost, že leckdy je nutno užít specifické větné konstrukce, aby se podmětem mohla vyjádřit významová jednotka obvykle s ním neasociovaná.

Při zjišťování a popisování preferenčních pravidel (či tendencí) by bylo asi nejvhodnější vyjít z těchto předpokladů: (1) každý typ formálně gramatické větné struktury (tj. gramat. větný vzorec) má hierarchické uspořádání svých funkčních pozic, sloužící k hierarchizaci odpovídajících participantů; (2) každý typ sémantické větné struktury (sémantický v. vzorec) má s každou v něm obsaženou participantskou rolí asociováno pravidlo priorit pro přiřazení těchto rolí k funkčním pozicím různých formálně gramatických vzorců; (3) ke každé funkční pozici daného gr. vzorce lze pořídit seznam participantských rolí, které jsou při přiřazení různých vzorců sémantických touto pozicí vyjadřovány.

Předběžně lze říci především to, že sémantické vzorce obsahující nějakou roli agentního typu bývají často korelovány s gramatickými vzorci s funkční pozicí nominativní (podmětovou), přičemž tato pozice bývá zpravidla obsazována participanty s touto rolí. Vzhledem k tomu, že slovesné predikátory akční (včetně jednovalenčních) představují značnou část zásoby českých slovesných predikátorů (a patrně jde často o slovesa centrální povahy a značně frekventovaná), je korelace funkční pozice Nom s agentními participanty dosti silná a propůjčuje české větě výrazně „akční charakter“. Zároveň je však třeba vidět, že tu zdaleka nejde o korelaci závaznou. Od zmíněné tendence, aby u vícevalenčních predikátorů akčních s valenční pozicí Nom byla role agentu korelována s touto pozicí, není sice mnoho odchylek (jednou z nich je pred. dostat); zato však zdaleka neplatí, že by u pred. jednovalenčních s pozicí Nom odpovídala tato pozice zpravidla roli agentní. Ostatně to právě souvisí s „nominativním“ charakterem české věty. Neagentní obsazení pozice Nom bývá často u sloves utvořených reflexivizací (jde právě o její žádoucí důsledek, např. rozbít se, mazat se), u některých reflexív tantum (např. chvět se, třepotat se), ale i u mnoha jiných (např. vzniknout, prasknout, puknout, rezivět, hnít, upadnout; svítit, vlát).

Také mezi rolemi typu patientního a valenční pozicí Acc u predikátorů vícevalenčních s pozicemi Nom, Acc existují obdobné korelační tendence jako mezi rolemi agentními a pozicí Nom. A zase samozřejmě — jak vyplývá i z výše uvedených příkladů — u mnoha pred. jednovalenčních odpovídají role patientní (popř. jiné neagentní role) pozici Nom.

Z toho, co bylo řečeno, neplyne ovšem ani to, že by třídu predikátorů valenčního typu [Nom, Acc] tvořily převážně jen pred. spojené s rolemi agentními a patientními (ani kdybychom tyto role chápali dosti široce); vedle nich existuje řada predikátorů spojených s rolemi jinými, zejména pred. nedějových, jako např. převyšovat, obsahovat (a samozřejmě u typů slovesně jmenných).

První, kdo se pokusil podat soustavný seznam sémantických rolí korelovaných s gramatickým podmětem (v angličtině), byl A. Becker (o.c. v pozn. 22); vedle agentu uvádí čtrnáct dalších rolí. I když jejich stanovení je u něho v lecčems problematické,[23] v podstatě ukazuje tento pří[288]stup správnou cestu. — V poslední době vyšlo několik prací, které se podrobněji zabývají možností charakterizovat gramatický podmět jeho sémantickými a komunikativními vlastnostmi; protože však jde o práce vycházející převážně z anglického jazykového materiálu,[24] lze jejich výsledků užít spíše jen pro srovnání a jako určitého vodítka. Podle Bechertova shrnutí (o.c. v pozn. 10) jde o vlastnosti trojího druhu: (1) (a) subjekt u sloves akčních má obvykle roli agentu, (b) výraz v subjektu bývá často spojen s restrikčními sémantickými rysy [+lidský] a [+generický] // [+určitý]; (2) (a) existence entity denotované subjektem není závislá na ději (vlastnosti, stavu) vyjádřeném predikátem (o objektu platí totéž jen ve značně omezené míře); (b) denotaci entity odpovídající subjektu nelze učinit závislou na denotaci objektu; (c) je-li dané věty užito jako pravdivého výroku, pak pokládáme za dané, že existuje nějaká entita, kterou subjekt denotuje nebo která má vlastnost subjektem vyjadřovanou; (d) suspendování denotace u výrazů pro participanty je u subjektu obtížnější než u jiných větných členů; (3) subjekty jsou obvykle tématem výpovědi (jak ve smyslu toho, o čem se mluví, tak ve smyslu známé informace). — I když jde (i v angličtině) spíše jen o více nebo méně silné tendence, o souvislosti rázu probabilistního, ukazují přece jen některé nikoli nevýznamné afinity (různého stupně) mezi jednotkami různých úrovní větné struktury. Že takovéto souvislosti patří k charakterizačním rysům jazyků (v konfrontačním či typologickém smyslu), naznačil už Mathesius, a pokud jde o vztah aktuálního členění k oběma druhým rovinám, pěkně dokládají práce J. Firbase, L. Uhlířové aj.

 

R É S U M É

Zur Frage der Satzglieder

Die Satzgliedanalyse (wenigstens in Nominativsprachen) sollte die drei Schichten der Satzstrukturation respektieren, nähmlich die formalgrammatische, die propositionalsemantische und die kommunikative Schicht. Die Satzgliedtypen müßen dann auf allen drei Niveaus selbständig, getrennt etabliert werden, dabei aber sind Korrelationen von denselben systematisch festzustellen. Status der klassischen Satzglieder erscheint unklar, sie werden meistens komplex und vag aufgefaßt und ihr Inventar kann keineswegs für Beschreibungszwecke genügen. Es empfiehlt sich also von den klassischen Termini lieber Abstand zu nehmen.

Im weiterem wird die Problematik auf dem formalgrammatischen „Subjekt“ im Tschechischen, d.h. auf der linken Valenzstelle (am Nominativ und seinen Alternanten) ausführlicher dargelegt. Die Aussonderung dieser Satzstelle findet Begründung in ihrer hierarchisierenden Funktion und in der Sensitivität verschiedener grammatischen Transformationsbeziehungen auf diese Satzposition. Zugleich werden Affinitäten dieser Positionen zu den propositionalsemantischen Partizipantenrollen in der Form bestimmter Präferenzregeln (Prioritäten) festgestellt.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 281-288

Previous Igor Němec: K vývoji funkcí infinitivu v češtině a v litevštině

Next Petr Sgall: Sémantická báze a pragmatika