Diastratické aspekty ústupu německých přejetí v češtině

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

Диастратические аспекты исчезаиия немецких заимствований в чешском языке / Les aspects diastratiques de la disparition des emprunts allemands en tchèque

Vedle relativně stabilních starších i mladších celočeských přejetí z němčiny, na nichž se projevují především středoevropské i širší mezinárodní vztahy v kulturním slovníku (srov. např. výrazy jako haléř, felčar, kasa, verbovat, fajnový), přežívá, resp. dožívá v lidové češtině poměrně značný podíl výpůjček regionálních — kontaktových variant, které se dnes zpravidla omezují víceméně již jen na starší až nejstarší mluvčí příslušných nářečních oblastí. Sem patří např. jihozápadočeské touba z Daube ‚duha, dyha dřevěných nádob‘, severozápadočeské búny ‚fazole‘, východočeské, středomoravské a slezské mouzdry, mózary aj. z Masern ‚spalničky‘, slezské šeblefla z Schöpflöffel ‚sběračka‘, kopaničárské gánek z Gang ‚chodba do domu‘.

Posledně uváděné případy jsou v rámci dnešní češtiny periferní až reliktní, a ani v minulosti obvykle nepřekračovaly úzké regiony bývalých kontaktních zón mezi českými a německými nářečími, popř. oblastními variantami příslušných obcovacích — běžných mluv.[1] Přitom je příznačné, že právě na tyto okrajové úseky relativně silnějšího německého vlivu na český slovník se studium přejetí v nářeční vrstvě až donedávna soustřeďovalo.[2]

Postupně se však dostávají do periferního postavení i přejetí dříve obecná, která pozvolna přecházejí jednak do kategorie vrstevně (generačně i ekologicky) omezených slovních dublet, jednak do příznakové kategorie expresív, zpravidla negativních, depreciativních. Sem patří výrazy jako cícha, krchov, špitál, funus, arest, apatyka, magacín, tumlovat se, pucovat aj., z nichž ovšem jistá část patří ke kulturním europeismům. Ze stanoviska přísně pojaté spisovné kodifikace patří tyto prostředky vesměs již dlouho mimo vlastní spisovný jazyk, ať už je možnost jejich příznakového užití především v hovorové sféře jakkoli široká, či naopak omezená. Přitom se takové prostředky jeví jako v různém stupni zastaralé a aspoň z dnešního hlediska nepředstavují v tomto ohledu větší problémy.[3]

Řada problémů tu však vystoupí, jakmile se pokusíme o postižení ústupu německých přejetí z češtiny v celé jeho historicky a společensky podmíněné šíři a diachronické i diastratické rozvrstvenosti. Jak již naznačeno, z hlediska diatopického patří dnes nemalý počet takových výrazů, jevících se jakožto součást systémů a mezisystémů nespisovných útvarů češtiny, zároveň k výrazivu areálově omezenému: tyto výrazy představují pak především závažnou složku široké mezivrstvy běžné mluvy, v níž se v úhrnu projevují jak prvky aktivně přijímaného spisovného a oficiálního „standardu“, tak i pasívně (namnoze však velmi houževnatě) podržované prvky tradovaného úzu z nejrůznějších prostředí naší společnosti.

[321]Mechanismy uzuálních interakcí prvků různých systémů, jakož i parametry vzájemného poměřování jazykových hodnot v této základní mezivrstvě běžné mluvy, které jsou určující „interní“ silou jazykového vývoje každé dnešní národní společnosti,[4] jsou doposud pro české prostředí prozkoumány jen z malé části. Zdá se přitom, že právě slova cizího původu a jako taková pociťovaná mohou tyto stránky procesu jazykového vývoje velmi dobře ozřejmovat. A zde patří velká zásluha mj. nekonvenčním pohledům P. Trosta, projeveným v jádru vlastně již na počátku jeho vědecké dráhy v studii o pražském argotizování.[5]

P. Trost pak psal vícekrát i o řadě aspektů ústupu germanismů zvlášť ve spojení s jejich expresivizací — nejnověji porůznu v Naší řeči v příspěvcích o jednotlivých přejetích. Nejvýznamnější je ovšem jeho základní poukaz na sekundárnost stylistického depreciativního přehodnocování řady původně bezpříznakových, ba i prestižně kladně příznakových přejetí, demonstrovaný na germanismech kramářských písní 19. věku.[6] Tyto výrazy, představující v lidovém publiku ve své době součást konvencionálně prestižní vrstvy „vyšších” prostředků, jíž je text jakoby vyšperkován, jsou dnes naopak běžně vnímány jako prostředky nižší vrstvy, vhodné k vyvolání komického či groteskního účinu. Přesuny v tomto smyslu nenastaly ovšem rázem[7] a charakterizují vlastně celou epochu vzestupu češtiny k jejímu dnešnímu zcela samostatnému postavení v rámci téměř plně jednojazyčného společenství „Česka“.

I když je zjevná souvislost mezi tímto emancipačním vzestupem češtiny a vytlačováním dříve běžných germanismů pomocí jejich stigmatizace jakožto méněcenných prostředků a z ní plynoucích sankcí vůči jejich užívání, bývá tento purifikační hodnotící postoj generalizovaně a v podstatě ahistoricky promítán již do počátečních fází tohoto vývoje, v obrozenské teorii jazykové kultury teprve programově zahájeného. Vedle rajzáků, frajlí a mordýřů, již dávno nade vši pochybu silně depreciativních,[8] bývaly tu (popř. v archaické vrstvě běžného úzu stále víceméně po celém našem území trvají) výrazy jako kvelb ‚krám‘, rathauz ‚radnice‘, rynk či rynek ‚náměstí‘, plac ‚místo‘, šraňky ‚závory‘, popndekl ‚lepenka‘, majzlík ‚dláto‘, šifonér ‚skříň‘, firhaňky ‚záclony‘, tepich ‚koberec‘, lajblík ‚nátělník‘, štuc ‚rukávník‘, fusakle ‚ponožky‘, zemlbába ‚žemlovka‘, šunknfleky ‚flíčky s uzeným‘ atd.: ty všechny byly svého času přímo opěrným výrazivem v okruhu komunální správy, zařízení domácnosti, odívání atd. a nebyly v lidovém prostředí městském ani venkovském pociťovány jako výrazy nenáležité, ba vůbec nahraditelné. — Totéž ovšem platí i o řadě sloves jako šmakovat, koštovat, vinšovat, handlovat, majznout, o přídavných jménech jako háklivej, špásovnej a zvlášť též o krátkých slovech jako furt, fajn, gór, holt a mn. j., která vesměs patřívala do běžné slovní zásoby v městech i na venkově. Navíc sem patří na germanismy donedávna bohatá lidová terminologie řady řemesel a starší tovární výroby (srov. např. poměrně dosti zpracovanou terminologii hornickou a hutnickou). — Ve všech uváděných případech se i uvědomovaná cizost přijímala do poměrně nedávné doby daleko tolerantněji u většiny prostých mluvčích, zejména v jazykové praxi, kde [322]míru případné doprovodné expresivity v jednotlivých užitích lze často vůbec stěží postihnout.

Přitom jde ovšem i o velmi různorodé kontexty vrstvové. Při sledování hodnotového vývoje jednotlivých přejetí bude tak třeba vedle starších textů literární i neliterární povahy (soukromé korespondence, kronikářských zápisů ap.) a nejrůznějších dobových svědectví publicistických probrat důkladně i jazykovou stránku našeho folklóru a materiál nářeční, který ovšem bude v tomto ohledu začasté neúplný (při sběru lexika se přejetí dokonce i programově nebrala v úvahu). Významnější úlohu tu zato mohou mít údaje připravovaného Českého jazykového atlasu, které zachycují jak soudobou situaci v tradičních venkovských nářečích na celém českém jazykovém území před r. 1945 (v 413 vybraných venkovských obcích), tak i stav městské mluvy (v 57 městech na celém území „Česka“). Závažně se právě v těchto datech projevuje jednak kontrast mezi městy a jejich venkovským okolím, jednak mezi starou a mladou generací ve vnitrozemských městech:[9] zde lze obvykle bezprostředně pozorovat prudký přeryv tradice — výpůjčky se chovají jako příznakové dialektismy a jako takové z mladšího úzu vymizely namnoze vůbec, ve staré městské vrstvě pak patří spíše k pasívní zásobě. Výrazy jako rynk, krchov, apatyka, špitál nejmladší generace nezná zpravidla již ani pasívně, pokud nepřešly do slangu (srov. případy typu šlajsna, cit. v pozn. 3) nebo se nestaly konvenčními expresívními prostředky, zejména též v idiomatice typy jako mít šajn. I u mladé generace, a to patrně výrazněji v oblastech pohraničních, jsou dnes v mládežnickém slangu znova vytvářeny i výrazy odvozované od původních starších přejetí z němčiny: srov. např. výrazy fotr, fotřík, fotěrko ‚otec‘, ba i fotrovka ‚matka‘, nebo švica, švigra, švestra ‚sestra‘.[10] Větší frekvence těchto výrazů v pohraničí může do jisté míry poukazovat i na vztahy k jinojazyčnému obyvatelstvu — podobně se zde např. na rozdíl od vnitrozemí objevuje expresívum otěcko, zprostředkované zřejmě mluvčími slovenské národnosti. V úhrnu jsou ovšem i tato expresíva jen přechodnou krátkodobou záležitostí, na rozdíl od substandardních terminologických výpůjček typu šlajsna, blinkr.

Lexikální část Českého jazykového atlasu přinese podobně jako již dříve výběrově zkartografovaný materiál korespondenčních anket především závažné údaje o areálové situaci jednotlivých přejetí z němčiny v českém lidovém jazyce a o další územní diferenciaci formální i významové stránky řady z nich.[11] Zároveň s tím však atlasový materiál přináší řadu poznatků o diastratickém rozložení dříve víceméně obecných přejetí typu krchov, cícha, pucovat: zde nastoupily po druhé světové válce zvlášť výrazné posuny, které je možno v úhrnu charakterizovat jako mezigenerační zlom, projevující se v ČJA nad jiné průkazně konfrontací dat staré a mladé městské vrstvy na pozadí nejarchaičtější vrstvy tradičních venkovských nářečí.

 

R É S U M É

Diastratische Aspekte des Rückgangs deutscher Lehnwörter im Tschechischen

An die Peripherie des tschechischen Wortschatzes übergehende deutsche Lehnwörter, die früher gemein üblich waren (trychtýř, cícha, pucovat usw.), werden seit langem einerseits stilistisch um[323]gedeutet — als niedrigere Nebenformen, anderseits neuerdings auf die ältesten Schichten des gemeinen Gebrauchs beschränkt. Die Stufen solchen Überlebens einzelner Ausdrücke in den betreffenden Sphären können nicht nur diatopisch, sondern auch diastratisch ermittelt werden, besonders gründlich an Hand der Angaben des Tschechischen Sprachatlasses. Manche Ausdrücke wie kvelb ‚Laden‘, rynk ‚Ringplatz‘, šraňky ‚Bahnschranke‘, die früher stilistisch neutral gebraucht wurden, sind heute nur im Gebrauch der älteren Leute im Lande erhalten und auch dort werden sie teilweise als stilistisch merkmalhaft aufgenommen. Dagegen die jüngste Generation kennt sie oft nicht mehr, ja sie versteht solche Wörter z.T. überhaupt nicht. Gerade diese diastratische Opposition kommt in den Angaben des Tschechischen Sprachatlasses deutlich ans Licht.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 320-323

Previous Miloš Dokulil: Status tzv. vlastních názvů

Next Alois Jedlička: Příspěvek ke vztahu sociolingvistiky a funkční stylistiky