Slovenský příspěvek k otázkám jazykové kultury

Alena Macurová

[Chronicles]

(pdf)

Словацкая работа по вопросам языковой культуры / Une contribution slovaque à la culture de la langue

Mistríkův soubor krátkých studií o jazykové kultuře[1] se přiřazuje k těm lingvistickým pracím, jež pojednávají o jazykovém projevu neizolovaně, s přihlédnutím k širokému kontextu společenského dorozumívacího styku. V souvislosti s tím nabývají autorovy úvahy dimenze poněkud odlišné, než jsme u příruček věnovaných otázkám jazykové kultury zvyklí: nesoustřeďují se totiž pouze na vnitřní ustrojení jazykového projevu, ale částečně i na problematiku komunikace neřečové a na komunikativní prostředky paralingvální.

Záměr využít nejnovějších sémiologických poznatků o komunikativních komplexech k rozšíření problematiky jazykové kultury je nepochybně šťastný; je totiž v souladu s faktickými charakteristikami komunikativního procesu a doplňuje pohled na jazykový projev o další velmi zajímavé aspekty (např. i tradiční pojem stylotvorného faktoru nabývá v tomto kontextu aktuálního významu, srov. s. 208).

Autor navíc včleňuje novější sémiologické poznatky do svých výkladů ústrojně,[2] takže jsou v celku pohledu na otázky jazykové kultury bezesporu funkční. Jak výklad o proxemice (disciplíně zkoumající relevanci prostoru a času komunikace), tak úvaha o pohybové složce ústního projevu (mimika, gesta) i studie o tempu řeči mají totiž na zřeteli komplexní sdělnou funkci komunikátu, jeho sociální aspekt. Zvlášť důležitý je tento aspekt s přihlédnutím k tomu, že ve většině případů autor pojednává o projevech publicistického stylu, tedy komunikátech se značným společenským dosahem.

Na souvislosti stylistiky s mimolingvistickými jevy upozorňuje Mistrík i v studiích dalších, zvláště v úvodních partiích o genezi jazykového projevu, jeho zapojení do komunikativní situace, o působení stylotvorných faktorů a také v těch svých črtách, které jsou věnovány problematice vyšších jazykových plánů, popř. výstavbě textu jako celku (problematika kontextu, stylistika titulku, délka projevu, otázky genealogické aj.).

Většina z 39 kapitolek do souboru zahrnutých je orientována prakticky (programově teoretický ráz mají studie o vztahu teoretické a tzv. normativní stylistiky, o vztahu stylistiky a gramatiky a také studie věnovaná specifice televizního projevu); jejich „praktičnost“ však staví na hlubokých teoretických znalostech autorových. Metodologie Mistríkových výkladů je cenná především tím, jakým způsobem akcentuje funkčnost vykládaných jevů (v podstatě všech jazykových plánů, zejména pak lexikálního a syntaktického), a to funkčnost uvažovanou důsledně v souvislosti se situačním a jiným zakotvením jazykového projevu.

I když Mistríkova pozorování vycházejí z problematiky slovenského jazyka, jsou velmi aktuální i v lingvistickém kontextu českém, jednak svým tématem (jazyková kultura), jednak svou metodologií.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 1, p. 80

Previous Marie Ludvíková: Bulharská konference o strojové lingvistice

Next Miloš Dokulil: Za akademikem Bohuslavem Havránkem