Jazykově zeměpisný obraz jihozápadních Čech

Pavel Jančák

[Discussion]

(pdf)

Лингвогеографическая картина югозападной Чехии / Le sud-ouest de la Bohême du point de vue de la linguistique géographique

Jihozápadním Čechám se v české nářeční literatuře, která se už tradičně zaměřuje více na Moravu, věnovalo až dosud přece jen relativně více pozornosti než Čechám ostatním. Nehledíme-li na souhrnné pohledy na tuto oblast v Šemberově, Havránkově a nejnověji v Běličově zpracování všech českých nářečí,[1] je tu zejména závažná monografie Duškova[2] a pak práce věnované menším úsekům (Hruška, Kebrle, Kotsmích), mezi nimiž i monografie Vydrova, která dala podnět k proslulé programové stati Havránkově.[3] Na tyto práce navázala jazykově zeměpisná studie J. Voráče, jejíž první díl vyšel v r. 1955 v řadě „České nářečí“. Jako 8. svazek této řady, zhruba po dvaceti letech, vychází nyní v nakladatelství Academia její druhý díl.[4]

Tak dlouhá přestávka není u díla, jehož obě části na sebe těsně navazují, ani pro autora, ani pro čtenáře ku prospěchu; má však své závažné objektivní příčiny. Brzy po vyjítí prvního dílu zintenzívněly totiž v Ústavu pro jazyk český práce na přípravách Českého jazykového atlasu a autor se postavil zcela do služeb tohoto závažného kolektivního díla české dialektologie,[5] zvláště též rozsáhlou účastí na přímém terénním výzkumu. Jestliže při odchodu z aktivní činnosti v ÚJČ odevzdal také do tisku druhý díl své práce, splnil tak nejen dluh, který měl k svému rodnému kraji, ale zároveň prokázal velkou pracovní odpovědnost, jíž vděčíme za to, že první část studie nezůstala torzem. Přitom zpracování druhého dílu bylo zajisté pro autora v řadě ohledů obtížné. Četba tohoto dílu, který je nejen pokračováním a prohloubením části první, ale také shrnutím celé práce, nás však přesvědčuje o tom, že se autorovi podařilo tyto obtíže překlenout, takže oba díly tvoří jeden celek, a to celek promyšlený, s jasnou logickou stavbou.

Je tomu tak především proto, že v obou částech práce byla zachována kontinuita materiálu (a to i na ose časové),[6] i kontinuita jeho zpracování. Základní osou Vorá[160]čovy práce jako by byla odpověď na otázku formulovanou při syntetickém zpracování českých nářečí, zda nářeční diferenční znaky, které jsou pro zkoumané území charakteristické a které jsou zároveň závažné pro klasifikaci těchto nářečí, „spojují západ Čech s oblastí jižní v jedinou skupinu nářeční, či nikoli“ (I, 9).[7] Pojetí jihozápadočeské (dále jzč.) oblasti jako celku můžeme — třebaže pod různými názvy — sledovat sice ve starší nářeční literatuře už u Šembery (pod označením „podřečí západní“) a u Duška (jako „nářečí jihočeská“); šlo však o to, zda toto pojetí vyhovuje také novému strukturnímu pohledu na česká nářečí, jehož základ je podán v práci Havránkově. Z Voráčovy studie snadno pochopíme, že při neznalosti všech faktorů, zvl. při nedostatečné znalosti důležitých jazykových jevů, jejich povahy a jejich územního rozložení, byly k oběma pojetím objektivní předpoklady.

Voráčova práce dává na otázku jasnou a přesvědčivou odpověď. Jazykově zeměpisný rozbor hlavních charakteristických znaků ukázal, že je možno zdůvodnit pojetí těchto nářečí jako celku (I, 68n.), přičemž se ovšem „tento jihozápadní nářeční komplex dělí na dva větší celky, na západočeský a jihočeský, rozlišující se vzájemně koncentracemi svých vlastních jazykových znaků“ (II, 91). Na jejich perifériích vyčleňuje pak autor — na rozdíl od dosavadní tradice, kdy se mluvilo hlavně jen o nářečí chodském a doudlebském — okrajové úseky manětínský, stříbrský, domažlický (chodský) a strážovský (na části západočeské) a prachatický a doudlebský (na části jihočeské). Souhrnné schematické vymezení celé oblasti českých nářečí jihozápadních a jejího dalšího členění je podáno na závěrečné mapce (D VI) v mapové příloze druhého dílu.

Na rozdíl od prvního dílu, který je věnován rozboru hlavních hláskoslovných a tvaroslovných znaků spojujících jzč. oblast v jeden celek, soustřeďuje se právě vyšlý druhý díl Voráčovy studie (v oddílech B a C) především na znaky vzájemně odlišující oblast západočeskou a jihočeskou zároveň s diferenčním popisem charakteristických znaků jejich okrajových úseků.

Vhodný přechod mezi těmito oběma velkými soubory znaků tvoří úvodní oddíl (A) druhého dílu. Probírají se v něm totiž jevy, které v minulosti sice nepochybně patřily celé jzč. oblasti a jimiž se tedy ještě doplňuje soubor znaků podaných v prvním díle studie, dnes jsou to však už jevy silně ústupové, zachované zpravidla na okrajích a často už jen ve zbytcích, takže svým dnešním charakterem patří většinou k souboru znaků příznačných pro mluvu na okrajových úsecích. Jestliže u prvního dílu jsme oceňovali, jak se autorovi spojením nečetných, často už jen po jednotlivých slovech rozptýlených jevů podařilo v jazykově zeměpisném pohledu podat plastický a překvapivě výrazný obraz celé jzč. oblasti, při probírání těchto úvodních kapitol si zase uvědomujeme, kolik hledačského úsilí tu bylo zapotřebí, aby se autor i přes značný stupeň nivelizace nářečí v Čechách dobral na sledované oblasti všech dostupných stop i takových jevů, jako jsou zbytky výslovnosti samohlásky y nebo tvrdého ł. Autor se přitom dovolává svědectví starších badatelů (např. Duškova popisu e-ové výslovnosti některých slov s y, pozorování Vydrových, Hruškových aj.), a to i v literatuře nelingvistické, zapojil do výkladu případy lexikalizované (kobela, aumara) i reflexy jevů na lidových podobách místních jmen (Tumačov,[8] Chum), hlavně se však opírá o svá vlastní dlouholetá pozorování z přímého výzkumu.

Přitom vyhledávání takových stop není pro autora samoúčelné, ale má obecnější [161]dosah pro historii jazyka. Ukazuje to totiž — a v závěrečném shrnutí práce (v odd. D) se tento obecný rys jzč. nářečí podtrhuje poukazem i na řadu dalších jevů (II, 97) — na větší archaičnost daného území, projevující se mimo jiné také tím, že některé centrální změny přicházely do této oblasti opožděně. V souvislosti s tím, při jazykově zeměpisném pohledu zahrnujícím v širších souvislostech celočeských i situaci na opačném okraji v nářečích dolských (na Moravě — II, 14) — a zároveň s odvoláním na starší bezpečná svědectví B. Němcové a K. J. Erbena z poloviny minulého století i na pozdější pozorování Hruškovo, Duškovo a Havránkovo z Manětínska, Chodska a Doudlebska — jeví se autorovi dnešní zavřená výslovnost diftongů ou a ej, dochovaná na některých jzč. okrajových úsecích, pak zcela přirozeně jako zachování „vývojově staršího stupně výslovnosti obou dvojhlásek vzniklých diftongizací“ (II, 17). Ještě Voráč sám, který věnuje zachycení dnešního stavu tohoto jevu velkou pozornost, uvádí mezi různými fonetickými variantami zaznamenanými v mluvě téže osoby i doklady na skutečně slyšené ú (kúpili sme, nastrúhala aj.); ovšem toto ú je podle autorova rozboru — ve shodě s dnešním povědomím nářečních mluvčích a také paralelně k nejzavřenějšímu stupni dvojhlásky ej vyslovované jako ij — „akustickou variantnou už provedené dvojhlásky, která je ovšem silně zavřená“ (II, 14). Podobný charakter mají i zbytky penultimového přízvuku, dosvědčené autorem zvl. na Doudlebsku; ve formě rytmicko-melodické větné kadence s melodickým (popř. i dynamickým) vrcholem na penultimě jsou ovšem při vzrušenější mluvě potenciálně možné na celém jihozápadě. Poměrně největší rozsah ze všech těchto ústupových jevů má archaický akuz. zájm. je (místo obec. ho), který ještě dnes zabírá v maximální míře většinu jzč. okrajových úseků.[9]

I jinak je jzč. okraj. úsekům, kde narůstáním a zintenzívněním příznakových jevů nabývá místní mluva „stále vyhraněnější podoby skutečného nářečí“ (I, 74), věnována v druhém díle Voráčovy studie zvláštní pozornost. Nejvíce se autor pochopitelně soustřeďuje na nejdůležitější z nich, na úsek domažlický (chodský) na okraji západočeském (II, 38—53) a doudlebský na okraji jihočeském (II, 75—85). Ukazuje, že však nejde o nějaké samostatné, svébytné nářeční útvary, a zdůrazňuje jejich organické začlenění do celého komplexu jzč. nářečí. To se projevuje tím, že základní charakter mluvy těchto úseků je dán téměř vždy jen zdůsledněním a zintenzívněním širších oblastních znaků jzč. (jen Doudlebsko má některé své znaky zvláštní, a to hned základní vymezující izoglosu nepřítomnosti protetického v- v případech jako oko, oves, dále např. neznělou progresívní asimilaci souhl. skupin kv, tv v příp. jako kfjet, tfaroh a některé další), a zejména také tím, že stejný jazykový stav nacházíme i na jiných okrajových úsecích (např. nejen na Domažlicku, ale též na Manětínsku a Stříbrsku). Autor proto při diferenční charakteristice těchto úseků probírá i všechny společné znaky oblastní a sleduje jejich stav na příslušných úsecích. Zvlášť u jevů lexikalizovaných a rozptýlených po jednotlivých slovech je průkazné, jak vrstvením jednotlivých případů je maximální intenzita daného jevu na okraji završena často pak už jedinou, poslední izoglosou (tak např. nejdůslednější výskyt depalatalizovaných podob čap, jahla [I, 13n.] je dán na Domažlicku izoglosou lachtat; přehl. podoby začel, tříst [I, 16n.] izoglosou vzel a v menším rozsahu též souběžnými liniemi přídla, smít se[10] atd.). Takové a všechny další vymezující izoglosy podává pak autor na dvou detailních svodných mapkách, kde je výrazný stupňovitý přechod proti [162]sousednímu Klatovsku (v případě domažlickém) nebo poměrně těsný svazek izoglos probíhající mezi Č. Budějovicemi a Doudleby (v případě doudlebském) zvlášť patrný. Ostatní okrajové úseky se probírají už jen diferenčně, podle toho, jak se v některých detailních znacích od úseku domažlického nebo doudlebského odlišují. Tak např. na Manětínsku se vyslovuje slabika mě jako mje; Stříbrsko ještě v minulosti zasáhla svč. inovace viděl sem vojácí; Strážovsko má novější zdvojené souhlásky (já sim zenňík); Prachaticko uchovává staré infinitivy na -ťi (dáťi, čísťi).

Zvlášť v případě Chodska, o němž byly též vyslovovány různé teorie o kolonizačním původu jeho obyvatel a jež se v jazykově zeměpisném pohledu jeví jako „nedílná součást českého jazykového společenství už v průběhu doby historické“ (II, 51), budou autorovy přesvědčivé vývody zajisté zajímat i odborníky nelingvistických oborů. Protože z jazykového hlediska není rozdíl mezi mluvou tzv. historických vesnic chodských a mluvou na ostatním Domažlicku, navrhuje pak autor místo nářečí chodské užívat raději označení nářečí domažlické a připomíná, že k stejnému názoru na tyto otázky postupně dospěl i významný chodský badatel J. F. Hruška.

Hlavním tématem posuzovaného druhého dílu je ovšem — jak už bylo řečeno — popis a rozbor hlavních diferenčních znaků, vzájemně odlišujících nářečí západočeská a nářečí jihočeská. Zvlášť přesvědčivě pak působí shrnující výklad (II, 91n.) a syntetický pohled na obě oblasti podaný na dvou svodných mapách závěrečného oddílu (D IV 1, 2); vybrané jazykové jevy vytvářejí tu na rozmezí západních a jižních Čech výrazný svazek izoglos, na české poměry až překvapivě těsný. Pro jazykově zeměpisnou charakteristiku západočeské oblasti je zvlášť závažná izoglosa uniformního dat. pl. na -om (chlapom, kravom, dětom), pro oblast jihočeskou je zase typická disimilace zubnic a sykavek (bej sebe, babijce, poj ťim). K nim se pak druží četné jevy další (např. zč. epent. j v typu zaplajť, zejď; nebo redukce i, y v příp. to je marn, toho pjeknho — jč. měkký imp. votpušť), z nichž některé vytčené rozmezí překračují (maximální rozsah má zč. délka v nom. pl. typu vojácí), jiné ho zase nedosahují (z jevů probíraných v II. díle jsou to např. zč. uniformní koncovky měkkých retnic typu bjič, pjivo, lavjice).

To, co autor v prvním díle své studie naznačil (I, 80), potvrdil nyní detailním jazykově zeměpisným rozborem a zároveň dovozuje, že pro vnitřní dělení jzč. prostoru byly geografické podmínky a v navázání na ně i podmínky historickosprávní a kulturní.[11] Také tyto své výklady dokumentuje pak dvěma mapami v stejném měřítku jako mapy jazykové (rozvodí Berounky a Vltavy; historické hranice krajů s rozmezím plzeňsko-prácheňským) a demonstruje pak tuto nápadnou souhru činitelů mimojazykových s jazykovými hranicemi přímo čtenáři.

Když už je řeč o mapové složce knihy, je třeba připomenout, že mapa není pro autora pouhou ilustrací, nýbrž přímo organickou součástí práce, mající velkou sdělnou hodnotu, stejnou jako výklad slovní. Vzornou ukázkou tvořivého uplatnění jazykově zeměpisné metody na nářeční situaci v Čechách je svodná schematická mapa (D III), na níž je postupný přechod od nivelizovaného středu k nářečním okrajům jaksi zhmotněn ve formě pásem podle počtu postupně přibývajících klasifikačních izoglos.[12] V tomto ztvárnění se jzč. nářeční oblast autorovi jeví „jako typická stupňovitá nářeční krajina, jejíž stupně ovšem narůstají nerovnoměrným a postupným přibýváním znaků“ (II, 90). Autor dodává, že stejnou strukturu má i protilehlá oblast severovýchodočeská.[13]

[163]Voráčově monografii se někdy vytýkalo (spíš ústně než ve vyšlých recenzích k I. dílu), že nepodává systémový popis všech znaků studované nářeční oblasti. Potřeba takové monografie, která by v prostředí českých nářečí v užším smyslu soustavně probrala nejen znaky diferenční, nýbrž i znaky společné celé této velké nářeční skupině, popř. znaky společné všem českým nářečím vůbec, se totiž pociťuje už delší dobu. Ovšem tento nedostatek nelze přičítat autorovi, jemuž šlo o jazykovou studii jiného typu, vlastně o určitý pohled „z druhé strany“.

Voráčovou zásluhou dostává se české nářeční literatuře práce, v níž soustavný zřetel jazykově zeměpisný, podepřený ještě aspektem historickým, je uplatněn v takové šíři snad poprvé. Užitečnost takového pohledu autor stručně připomíná v úvodu k druhému dílu (II, 6n.), hlavně však jej pak sám prokázal přímo svou vlastní prací. Ukázalo se, že pro postižení jazykové situace v Čechách, kde jde vlastně o jediný nářeční typ, vnitřně ne příliš diferencovaný, zato však zahrnující rozsáhlé území, je jazykově zeměpisné ztvárnění diferenčních prvků účelné a velmi přínosné, a to nejen pro vysledování územního rozsahu rozdílů samých, nýbrž i pro získání možných pohledů na proběhlé i probíhající jazykové procesy[14] a dokonce i na širší souvislosti mimojazykové. Je třeba vyzdvihnout zejména tu skutečnost, že autor nepodává získaná fakta jako nějakou pestrou směsici izolovaných slov a tvarů, ale že je vždy chápe jako prvky vyšších jazykových celků (I, 73). Zejména u těch jevů, které nejsou pevné a zákonité, takže jejich územní rozsah už nelze vyjádřit jedinou izoglosou, je oblast daného jevu tvořena nepravidelně, ale většinou přece jen svým způsobem zákonitě se skupícími svazky izoglos jednotlivých lexikalizovaných případů a u jevů reliktních může někdejší pravidelný výskyt jevu obrážet např. už i jen jedna ojedinělá izoglosa (II, 90).[15]

Rozborem ne jednoho nebo několika, ale celého souboru znaků podařilo se Voráčovi v závěru práce narýsovat syntetický obraz celé jazykově zeměpisné struktury studované nářeční oblasti a zároveň v historickém aspektu blíže osvětlit vztah jazykového vývoje oblastního k vývoji centrálnímu. Autorův závěr není přetížen dlouhými a vyčerpávajícími výklady, má spíše charakter hutných a výstižných glos, přinášejících nové pohledy, protože Voráč — také z úcty k práci badatelů starších — nerad opakuje to, co je už známo a co je podáno v literatuře. Zvlášť podnětná je např. autorova myšlenka, že některé dnešní nářeční hranice „jsou vlastně hrázemi starého odlivu“ někdejších tendencí celočeských (II, 95). Závěrečná kapitola studie nás nenechává na pochybách o tom, že autor skutečně došel „k závěrům širšího dosahu a obecnější platnosti“, jak charakterizoval v úvodu (II, 7) poslání jazykově zeměpisné monografie.

Voráčova dvoudílná studie obohatila významně naši nářeční literaturu. Nejen že přináší novým materiálem podložený pohled na jihozápadočeskou oblast, ale nadto je prací podnětnou a inspirující.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 2, pp. 159-163

Previous Václava Holubová: Lexikálně gramatická problematika v konfontačním česko-ruském sborníku

Next Emil Skála: Sto let Německého jazykového atlasu