Nová sovětská práce z problematiky hláskové symboliky

Zdena Palková

[Chronicles]

(pdf)

Новая советская работа по проблематике звуковой символики / Un nouvel ouvrage soviétique concernant le symbolisme phonétique

V rámci sovětských diskusí o marxistické jazykovědě se v poslední době několikrát objevila otázka, zdy jazykový znak je zcela náhodný, či zda je nějak motivován. Materiály z druhého sympozia, pořádaného k této problematice v r. 1975 v Kaliningradě, publikované ve sborníku Problemy motivirovannosti jazykovogo znaka,[1] svědčí o tom, že je to zájem trvalejšího charakteru. Jedním z hlavních stimulů tohoto zájmu jsou patrně experimenty A. P. Žuravleva, jež byly shrnuty do samostatné studie Fonetičeskoje značenije.[2] Je to práce, která si nepochybně zaslouží pozornosti, jednak proto, že předkládá zajímavé údaje ke sporné otázce, jednak proto, že seznamuje čtenáře dosti podrobně s postupem uzavřené série experimentů a poskytuje tak cenné metodické zkušenosti.

Základní otázkou Žuravlevovy studie je otázka existence symboliky hlásek. Myšlenka, že různé hlásky řeči jsou uživatelem jazyka různě hodnoceny, mají pro něj jakýsi vlastní „význam“, byla v různých souvislostech vyslovena již mnohokrát, ať už v pracích lingvistů, filozofů nebo básníků, a vždy se současně objevily názory, které ji zásadně odmítaly. Obecný postoj moderní jazykovědy byl až donedávna převážně negativní, v posledních letech lze však opět pozorovat změnu v souvislosti s rozvojem psycholingvistického zkoumání.[3] Žuravlev je si vědom rozpornosti dané problematiky, jak o tom svědčí utříděný rozbor literatury v první kapitole. A je třeba říci, že to, co ve své studii předkládá, jsou výsledky experimentu velmi pečlivě promyšleného.

[170]Symboliku hlásek pojímá tedy Ž. jako určitý druh významu, jako „význam zvukové formy“, „fonetický význam“. Ve srovnání s významem lexikálním, skládajícím se podle Ž. z pojmového jádra, příznakového aspektu a popř. aspektů dalších, např. z aspektu asociativního, je tento druh významu tvořen pouze aspektem příznakovým, nelze ho charakterizovat jinak než výčtem hodnotících příznaků, jež jsou vztažitelné k jednotlivým hláskám, a je možno ho postihnout pouze na základě shod nebo rozdílů v reakcích dostatečně velkého počtu uživatelů jazyka.

Na tomto předpokladu založil Ž. také svůj základní experiment. V aplikaci studie S. Stevense a E. Galantera[4] použil souboru 25 škál typu dobrý—špatný, velký—malý, jemný—hrubý ap. s pětistupňovým hodnocením (např. velmi dobrý — dobrý — žádný — špatný — velmi špatný); na těchto škálách posuzovali informanti celý hláskový inventář ruštiny. Skupiny posluchačů byly dostatečně velké (nejméně 50 osob, celkem bylo získáno kolem 100 000 odpovědí), byla věnována náležitá pozornost zadání škál, způsobu prezentace testů, včetně instruktáže, a dále pak složení testovaného inventáře samého. Zde Ž. vyšel z představy „psychologického“ fonému (v terminologii L. A. Čistovičové) a provedl několik předběžných sond, aby získal stabilní hodnocení posluchačů, odpovídající jejich jazykovému povědomí. Na základě toho pak použil jistého kompromisu mezi inventářem hlásek, fonémů a grafémů ruštiny, obsahujícího jako samostatné jednotky také palatalizované konsonanty a dále е, ю, я, ё.

Experiment poskytl velmi zřetelný výsledek: Úloha byla pro informanty řešitelná, shoda v určování hlásek na jednotlivých škálách se ukázala jako statisticky relevantní, jednotlivé hlásky byly posuzovány z hlediska různých škál odlišně a lišilo se i hodnocení různých hlásek navzájem. I kdybychom chovali k problematice hláskové symboliky jakkoli zdrženlivé stanovisko (jako např. autorka recenze) a kdybychom měli jakékoli výhrady k dalšímu postupu práce, jsou to fakta přesvědčivá, která je napříště nutno brát v úvahu. Vzhledem k uvážlivému postupu, jímž byl experiment připraven a proveden, patrně znamenají, že hlásky řeči mají jistou vlastní působivost pro posluchače, alespoň tehdy, působí-li izolovaně.

Pro další zpracování získaných údajů použil Žuravlev faktorové analýzy. Zjišťoval přitom jednak vzájemné vztahy mezi aspekty na základě hodnocení hlásek, jednak vztahy hlásek na základě způsobu jejich hodnocení. Výsledky (prezentované v práci v podobě statistických tabulek i zobecňujících modelů) jsou dosti dobře interpretovatelné. Např. utřídění hlásek získané na základě hodnocení v jednotlivých škálách koresponduje s určitými fonetickými vlastnostmi (tak se odlišují samohlásky od souhlásek, palatalizované souhlásky od souhlásek nepalatalizovaných, znělé od neznělých). Se statisticky významnou kladnou korelací lze porovnat i faktory aspektů s faktory hlásek navzájem. Např. faktor hodnocení měkkost/síla odpovídá u konsonantů rozdílu palatalizovaných a nepalatalizovaných hlásek; faktor hodnocení aktivnosti hbitý/pomalý odpovídá rozdílu hlásek závěrových proti úžinovým a částečně také rozdílu ve znělosti (Z+, N—). Nejsilnější faktor zjištěný v rámci hodnotících aspektů (označený prostě jako faktor hodnocení — „faktor ocen’ki“) však takovou zvukovou interpretaci nemá; to zřejmě svědčí o vlivu jiných než artikulačních či akustických vlastností hlásek. Charakteristické je patrně i to, že přesvědčivě lze zařadit obvykle jen většinu prvků, a vždy se objevují jednotlivosti, které se z daného schématu vymykají. Autor interpretuje získané výsledky značně uvážlivě a hovoří o tendencích, nikoli o zákonitostech.

Žuravlev se ovšem také zabývá otázkou primárnosti nebo odvozenosti fonetického významu (aniž by z ní činil otázku základní). Aby získal podklad pro své úvahy v tomto směru, opakoval celý experiment s pokusnými osobami, jejichž mateřštinou nebyla ruština (použil posluchačů polské, bulharské, litevské, moldavské, německé a vietnamské národnosti, takže byly zastoupeny jazyky s různým stupněm příbuznosti k ruštině; stupeň znalosti ruštiny u pokusných osob je označován vesměs jako elementární a pasívní). Výsledky se zdají ukazovat, že základní diference v hodnocení hlásek zůstávají zachovány a jsou většinou statisticky relevantní, diferenciace je však méně výrazná. Rozdíly proti původnímu hod[171]nocení rodilých posluchačů vzrůstají, čím je mateřština informantů ruštině vzdálenější. Žuravlev proto soudí, že „fonetický význam“ je primární potud, pokud je založen na fonetických (akustických, artikulačních) vlastnostech hlásek; jistá jeho část je naopak sekundární, vzniká vlivem specifických vlastností daného jazyka (vytvořených v průběhu vývoje fonetického nebo sémantického systému jazyka). Vzájemný poměr obou těchto složek fonetického významu může pak být v různých jazycích různý.

V kapitole „funkcionirovanije fonetičeskogo značenija“ si pak klade Žuravlev otázku po vztahu mezi fonetickým významem a konotativně pojmovým (v terminologii autora) významem textu a slova. Je to zároveň kapitola, která vzbuzuje v čtenáři nejvíce pochybností a námitek. Krok, který se zde činí od izolovaných hlásek k vyšším zvukovým komplexům, evokuje už sám o sobě bohatší problematiku, než jak je naznačeno, a tak jednotlivá řešení působí někdy spekulativně.

V první části, věnované problematice zvukomalby v básnických textech, je navržen postup automatické analýzy fonetického významu v souvislém (básnickém) textu. Inventář, s nímž se zde pracuje, je ovšem inventář grafémů ruštiny, obohacený pouze o palatalizované konsonantické varianty. Např. otázka, zda a v jaké míře je zapotřebí brát v úvahu asimilaci znělosti, není ani položena, ačkoli rozdíl ve znělosti hlásek se v prvním experimentu zdál relevantní. „Fonetický význam“ v daném textu je charakterizován numericky, přičemž výpočet se opírá o zvukové hodnocení izolovaných hlásek, a to těch, jejichž výskyt v daném textu převyšuje statistický průměr zjištěný v běžně mluvených textech (o hodnotu vyšší, než činí příslušná směrodatná odchylka). Pro demonstraci Žuravlev předkládá výsledky vždy dvou textů několika různých autorů, porovnává je s obsahem básní a v některých případech konstatuje výraznou shodu.

V druhé části 3. kapitoly se zabývá Žuravlev otázkou vztahu mezi „fonetickým“ a lexikálním významem slova. Opět zpracovává materiál automaticky a fonetický význam charakterizuje numericky na základě hodnocení zjištěných pro jednotlivé hlásky. Jako podklad pro sestavení vhodného vzorce provedl Žuravlev pomocný experiment, v němž informanti tentokrát posuzovali na jednotlivých škálách ruská kvazislova. Vzorec pak byl přizpůsoben tak, aby hodnoty propočtené podle něho pro kvazislova pokud možno odpovídaly hodnotám experimentálním. Výpočet bere jistým způsobem v úvahu kromě hodnocení segmentu podle dané charakteristiky ještě frekvenci výskytu segmentů v ruštině a jeho pozici ve slově (v dichotomii ± iniciála). Zcela jsou však pominuty pravidelnosti hláskové kombinatoriky a stavby slabiky v ruštině, tedy faktory, jež mohou patrně podstatným (ne-li rozhodujícím) způsobem ovlivnit subjektivní posuzování řeči.

Žuravlev pak uvádí charakteristiku fonetického významu pro 225 slov a porovnává ji s významem lexikálním, přičemž nachází řadu případů dobře interpretovatelných, ale také rozdíly. Na základě svého materiálu formuluje v závěru práce předpoklad, že motivovanost slov v jazyce existuje, ovšem jen jako tendence vystavená působení četných dalších vlivů; Ž. se domnívá, že je však natolik silná, aby mohla např. vyvolat posun ve významu slov, ovlivnila výběr synonym, bohatost odvozenin apod. V tomto smyslu má tedy podle Žuravleva jazykový zvuk charakter částečně náhodný a částečně motivovaný.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 2, pp. 169-171

Previous Bohuslav Havránek: Šedesát let od vzniku Československé republiky a naše lingvistika

Next Naděžda Svozilová: Sovětský sborník věnovaný problémům syntaxe a stylistiky