Indoevropské okluzívy a nostratická teorie (se zřením k situaci v germánských jazycích, latině a řečtině)

Arnošt Lamprecht

[Articles]

(pdf)

Les occlusives indo-européennes et la théorie nostratique (tenant compte de la situation dans les langues germaniques, en latin et en grecque)

V recenzi slovníku V. M. Illiče-Svityče Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov[1] (Moskva 1971) jsme naznačili možnost nové interpretace raně indoevropského konsonantismu a v článku Der indoeuropäische Konsonantismus im Lichte der nostratischen Theorie[2] jsme tuto možnost dále zdůvodnili a pokusili stručně naznačit vývoj tohoto raně indoevropského konsonantismu do jednotlivých větví indoevropských jazyků v přehledných schématech.

Raně indoevropský konsonantický systém si představujeme takto:

p‘	p	b	—
t‘	t	d	S
k'‘	k'	g'	H'
k‘	k	g	H
kw‘	kw	gw	Hw

K němu ovšem přistupují ještě sonanty r, l, m, n, j, w. Systém okluzív uspořádaný v triádách typu t‘—t—d místo dosavadního t—d—dh podle nás lépe odpovídá stavu v ostatních jazykových rodinách patřících do nostratické velkorodiny. Ukážeme si to přehledně na triádě t‘—t—d: 

 

nostrat.	semitoham.	kartv.	ide.	ural.	dráv.	altaj.
T[*]	T(t)	T	t‘	t/tt	t/t(t)	t‘/t
t	t	t	t	t	t/t(t)	t/d
d	d	d	d	t/δ	t/t(t)	d/d

 

Situace v okrajových větvích indoevropských jazyků (germánštině, arménštině, chetitštině, tocharštině) tomuto stavu dobře odpovídá nebo ji lze z něho snadno vysvětlit. V germánských jazycích (a obdobně i v arménštině) došlo jen k spirantizaci protoindoevropského p‘, t‘, k‘, jak to vyplývá z následujícího schematického přehledu:

	p‘		>		f
p		b		p		b
	t‘		>		th[**]
t		d		t		d
	k‘		>		χ
k		g		k		g

[305]Proti litevskému pilnas ‚plný‘ je tak gótské fulls (něm. voll), proti lat. tu gót. thu (něm. du), proti slovan. kovati něm. hauen. Tyto spiranty f, th, χ se podle Vernerova pravidla (po nepřízvučné slabice) změnily ve znělé spiranty, a ty pak zpravidla v okluzívy, srov. gót. fadar ‚otec‘ (proti brothar ‚bratr‘ se zachovaným th).

Ve většině ostatních jazykových větví indoevropských (s výjimkou výše uvedených) došlo k posunu p‘, t‘, k‘ > p, t, k a p, t, k > b, d, g, srov. výše uvedené pilnas, tu, kovati ve srovnání s germánskými slovy a slovan. slabъ, voda, golъ proti angl. sleep, water a něm. kahl. V části jazyků jsme pak předpokládali posun pův. b, d, g v bh, dh, gh. Nepochybně tomu tak bylo ve staré indičtině, kde za pův. b, d, srov. slovan. beretь, gót. baíran (nostrat. bari), slovan. dějetь, angl. do atd., je bh, dh, např. bharati, adhāt. Stav ve staré indičtině pak staří indoevropeisté promítli do rekonstrukce indoevropské.

V latině a řečtině se znělé b, d, g spirantizovaly v druhé části své artikulace, takže vznikly znělé afrikáty; ty se však brzy vyvíjely v neznělé. V řečtině máme za ně ph, th, kh. Schematicky si můžeme vývoj řeckých okluzív představit takto:

	p‘		>		p
p		b		b		ph
	t‘		>		t
t		d		d		th
	k‘		>		k
k		g		g		kh

Je tedy v řečtině obdobný stav jako v protoindoevropském období, je však posunut o 120°. Přesun si lze představit takto:

 

Za p‘, t‘, k‘ tu máme p, t, k, srov. patēr ‚otec‘ proti gót. fadar (z fathar), kreas ‚maso‘ proti germ. χrauaz (starohornoněm. hrō), za pův. p, t, k je v řečtině b, d, g, srov. např. deka proti gót. taíhun, geranos proti něm. Kranich; pův. raně indoevropské b, d, g se změnilo v ph, th, kh, srov. řec. phrātēr a čes. bratr, něm. Bruder, řec. tithēmi ‚kladu‘ a slov. dějetь, stid. adhāt, řec. khortos (chortos) ‚ohrada‘ a slovan. gordъ, něm. Garten. Nepochybně tu musíme při vývoji počítat s přechodnou znělou aspirovanou či spíše afrikátou, jak jsme připomenuli výše. Ta však brzy ztratila svou znělost. Srov. vývoj v řadě k-ové:

 

[306]V latině je obdobný vývoj. Znělé okluzívy se tu rovněž v druhé polovině své artikulace spirantizovaly. Na počátku slova pak stejně jako v řečtině ztratily svou znělost, ale na rozdíl od řečtiny se změnily hned v spiranty. Přitom spiranty z pův. b, d splynuly v f, spiranta z g dala χ (a potom h), srov. lat. ferō, frāter proti čes. beru, bratr a fumus, factum proti čes. dým, dílo, nebo lat. hostis, hortus proti něm. Gast, Garten. Uvnitř slova však na rozdíl od řečtiny znělost zůstala a spirantizace opět ustoupila závěrové artikulaci. Přitom za znělé labiály je b, srov. lat. nebula a slovan. nebo, řec. nephos, stid. nabhas, za znělé dentály dílem rovněž b (v sousedství r, l a po u, w), srov. lat. ruber ‚červený‘ a stid. rudhiras, řec. erythros, čes. rudý, lat. barba a čes. brada, něm. Bart, dílem d, srov. lat. media a stid. madhya, slovan. *medja, lat. unde, řec. pothen a čes. kudy, lat. con-d-ō (uvnitř slova) a fēcí (na poč. slova). Za g uvnitř slova je rovněž g, srov. vestigium, něm. steigen, řec. steichō, za palatalizované g’ je však h, srov. vehō a čes. vezu, za labializované g^w je dílem g, dílem v, srov. nix (< nigs), nivis. Na počátku slova je však za g^w (dříve označované g^wh) f, srov. formus, řec. thermos, slov. gorěti. Labializovanými konsonanty se tu však nebudeme zabývat.[3] V oskičtině jsou však na rozdíl od latiny i uvnitř slova neznělé spiranty, srov. lat. rufus převzaté z oskičtiny proti lat. ruber a oskické mefiú proti lat. media.[4]

Znělé aspirované (či spíše afrikáty) byly tedy v řečtině a v latině jen přechodnými fonémy, vyvíjejícími se v neznělé aspirované, a to v řečtině ve všech pozicích, v latině jen na počátku slova (přičemž labiály a dentály daly nakonec f), kdežto uvnitř slova přešly na rozdíl od oskičtiny a řečtiny zpět v znělé okluzívy. Dvojí střídnice za dentály uvnitř slova (b, d, srov. ruber, media), z nichž jedna je totožná se střídnicemi za labiály, svědčí o tom, že splývání dentál a labiál začalo už před přechodem v neznělé.

Ve staré indičtině se aspirované znělé (bh, dh) zachovaly, popř. měnily dále (g’h > h) za situace, kdy existovaly i neznělé aspirované, vzniklé ze spojení konsonant + laryngála (p + H > ph), popř. i zachované v některých pozicích za pův. p‘, t‘, snad v slovech phenas (lat. spuma, slov. pěna), sphayati (slov. spěti), asthāt (lat. stāre). Je tu vyrovnaný systém:

p	ph
b	bh

V slovanských a baltských jazycích b, d, g vzniklé posunem z p, t, k splynuly s pův. b, d, g, takže v slovanských jazycích máme slabъ jako nebo, voda jako dělo (čes. dílo), golъ jako gostь. Obdobně je tomu i v íránských jazycích.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že pro raně indoevropské období musíme předpokládat triády typu t‘—t—d. Štěpení původního d na d a dh, jak jsme je uvedli v schematických přehledech v cit. článku, je třeba chápat v tom smyslu, že dh bylo v latině a v řečtině jen přechodným fonémem, takže nelze rekonstruovat ani časové, ani prostorové spácium, ve kterém by existovaly v části indoevropských jazyků triády typu t—d—dh. Pevně integrovanými fonémy se staly bh, dh jen v indičtině. V řečtině a latině šel vývoj samostatně dále, jak bylo uvedeno. Společné východisko všech indoevropských jazyků je tedy jen t‘—t—d, dobře odpovídající stavu v ostatních rodinách patřících do nostratické velkorodiny.

Je zajímavé, že vývoj, který předpokládáme ze společného raně indoevropského východiska do řečtiny a latiny, se v historickém vývoji těchto jazyků v pozměněné podobě zopakoval. Jako příklad si můžeme uvést spirantizaci znělých okluzív při vývoji z latiny do románských jazyků. Je doložena u b již v 1. století n. l., srov. aveo místo habeo, liventer místo libenter. Rovněž změna p, t, k > b, d, g se zopakovala, [307]srov. apicula > abeille, amato > amado, amico > amigo. Stejně tak při vývoji ze staré řečtiny do nové můžeme konstatovat změnu b > v a pod. i spirantizaci d, g.

Všechny tyto novější změny nepřímo potvrzují možnost vývoje, jak to předpokládáme v indoevropském období, a tedy podporují i naši rekonstrukci raně indoevropského konsonantismu. Ta se opírá o vnější (nostratické) i vnitřní (indoevropské) srovnávání. Naším výkladem se ruší tzv. germánské pošinutí hlásek (je tu jen spirantizace p‘, t‘, k‘ > f, th, χ); zato předpokládáme posun všech okluzív v řečtině, jak bylo uvedeno.

 

R É S U M É

Die indoeuropäischen Verschlußlaute und die nostratische Theorie

In dem Artikel bestrebt sich der Verfasser, die Entwicklung der indoeuropäischen Verschlußlaute zu beschreiben. Statt der bisherigen Triaden p — b — bh, t — d — dh usw. rekonstruiert er auf Grund der nostratischen Theorie die Triaden p‘ — p — b, t‘ — t — d usw. In den germanischen Sprachen kam es nur zur Spirantisierung der stimmlosen Gespannten, d. h. p‘, t‘, k‘ > f, th, χ. Die ursprünglichen p, t, k (die früher als b, d, g bezeichnet wurden) und b, d, g (früher bh, dh, gh) würden so ohne Veränderung bleiben. So wird die germanische Lautverschiebung aufgehoben. Der germanische Stand repräsentiert also einen am Rand stehenden Archaismus.

In den zentralen indoeuropäischen Dialekten kam es dagegen zu Verschiebungen (p‘ > p, t‘ > t, k‘ > k und p > b, t > d, k > g). Eine grundsätzliche Lautverschiebung fand im Griechischen statt:

	t‘		>		t
t		d		d		th

Die Verschiebung kann man sich folgerdermaßen vorstellen:

 

Im Lateinischen wurden die stimmhaften Verschlußlaute nur im Wortanfang verschoben, und zwar b > f, d > f, g > χ (h).

Die Annahme der Triaden p‘ — p — b, t‘ — t — d im Protoindoeuropäischen bedeutet eine wesentliche Umstrukturierung der historischen Darlegungen über die indoeuropäischen Sprachen.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 304-307

Previous Alois Jedlička: K problematice jazykové situace

Next Eva Havlová: K aktuálním otázkám etymologie