Rozkaz a negace

Mirek Čejka

[Discussion]

(pdf)

Приказ и отрицание / L’ordre et la négation

0. Z hlediska logickosémantického bývá negace definována abstraktně jako sémantická operace, která mění pravdivostní hodnotu propozice. Propozice se pak chápe jako funkce přiřazující možným světům pravdivostní hodnoty.[1]

0.1. Lidé používají vět přirozeného jazyka k různým účelům. Jednou z nejdůležitějších věcí je vyjadřovat propozice. Další neméně důležitou jejich úlohou je vykonávat různé mluvní akty, jako jsou tvrzení, rozkazy, sliby aj. Propozice je pak ve větě přirozeného jazyka tvrzena, nařizována, vyslovována jako přání nebo podmínka atd. Interpretovanou větu v přirozeném jazyce je podle Stalnakera třeba chápat jako funkci z pragmatických kontextů do propozic a propozici teprve jako funkci z možných světů do pravdivostních hodnot.[2] Věta se zřejmě nedá v přirozeném jazyce sémanticky interpretovat, aniž se přihlíží k pragmatickým okolnostem jejího užití (k mluvním aktům a jejich podmínkám, k širšímu jazykovému kontextu atd.).[3] Negace má ovšem ve všech mluvních aktech společného sémantického jmenovatele v tom, že operuje na propozici v dimenzi pravdivostní hodnoty. V přirozeném jazyce je však třeba brát v úvahu i pragmatickou stránku negace a zkoumat ji jako operátor v dimenzi interpersonální komunikativní funkce.[4] Chceme zde dále věnovat pozornost negaci hlavně jako komunikativně pragmatickému operátoru v oboru několika typů ilokučních aktů z kategorie direktivnosti.

0.1.1. Mluvním aktem jako komplexní jednotkou mezilidského jazykového jednání se nejčastěji rozumí a) akt formální manifestace (zvukové nebo grafické), b) akt propoziční (reference a predikace), c) akt ilokuční.[5] Všechny tři akty konáme při jazykové komunikaci simultánně. Ilokučním aktem se pak rozumí vlastní intersubjektivní složka komunikativního jednání, jíž se při výpovědi věty vytváří jistý společenský vztah mezi mluvčím a adresátem. Ilokučním aktem tedy mluvčí uplatňuje jistý komunikativní vliv na adresáta, tj. něco mu tvrdí, na něco se ho táže, něco mu přikazuje, slibuje apod. Propozičním aktem se rozumí vyjádření propozice ve výpovědi věty. Je pak třeba dělat rozdíl mezi ilokučním aktem a propozičním obsahem ilokučního aktu a ve formální struktuře výpovědí je podle toho nutno rozlišovat dvě složky: propoziční indikátor (propositional indicator) a indikátor ilokučního potenciálu neboli „síly“ (illocutionary force indicator). Výrazovými prostředky indikátoru ilokučního potenciálu jsou mj. performativní slovesa, slovesný modus, intonace, přízvuk a slovosled.

[342]Termín directives zavedl J. R. Searle pro třídu ilokučních aktů, jež mají povahu pokusů mluvčího způsobit, aby adresát něco udělal. Zařazuje do ní otázky, rozkazy, povely, žádosti, prosby, přímluvy, dále i pozvání, dovolení a rady. V dalším výkladu bude ještě řeč o kategorii reprezentativů (representatives). I ona byla vymezena Searlem; patří do ní tvrzení, sdělení, konstatování, prohlášení apod., tedy mluvní akty, jež jsou hodnotitelné především v dimenzi pravdivosti - nepravdivosti.[6]

1. Nejprve se pokusíme zjistit pragmatické předpoklady a podmínky náležitého užití indikátoru ilokučního potenciálu rozkazu, protože rozkaz je v analyzované skupině ilokučních aktů typ nejzákladnější a pro nás výchozí. Předně je třeba zjistit, jaké musí platit podmínky, aby se jistá výpověď mluvčího chápala jako rozkaz. Takzvanými podmínkami imperativnosti se jazykovědci zabývali porůznu již dříve.[7] My se zde pokusíme vyjádřit tzv. podmínky úspěšnosti (happiness conditions) rozkazu v pojetí teorie mluvních aktů. Při formulaci nutných podmínek ilokučního aktu rozkazu (IMP) využijeme postupu, který byl vypracován Searlem při analýze podmínek slibu.[8] Konjunkce těchto nutných podmínek (Imp 1 až Imp 8) tvoří pak podmínku dostačující. (Petitem uvádíme komentář k jednotlivým podmínkám a jejich formulacím.)

1.l. Za předpokladu, že mluvčí M vypovídá větu V[9] v přítomnosti příjemce P, pak M výpovědí V rozkazuje opravdově (a nedefektně) příjemci P, aby p [= propozice], tehdy a jen tehdy, když:

(Imp 1) Platí normální podmínky vstupu a výstupu.

Je to podmínka úspěšné jazykové komunikace vůbec. „Výstup“ zahrnuje fyziologické a psychologické podmínky srozumitelného mluvení, „vstup“ zase analogické podmínky slyšení a rozumění. Imp 1 zahrnuje i okolnosti, že M a P znají kód, že jednají vědomě, že M není pod vnějším nátlakem, že nejde o komunikaci v divadelní hře, žertu apod. (Srov. také pozn. 12.)

(Imp 2) Tím, že vypovídá V, vyjadřuje M, že p.

Touto podmínkou se izoluje propoziční obsah od zbytku mluvního aktu, takže následující podmínky se týkají převážně jen charakteristických vlastností indikátoru ilokučního potenciálu rozkazu.

(Imp 3) Tím, že vyjadřuje, že p, M predikuje budoucí jednání A příjemce P.

Formuluje se zde omezení, které klade indikátor ilokučního potenciálu rozkazu na propozici: rozkazuje se totiž jen budoucí jednání a rozkazuje se jen příjemci. Zprostředkovaný rozkaz, který vyjadřujeme v češtině zpravidla opisným imperativem s ať, se právě v této podmínce od přímého rozkazu liší, a je tedy samostatnou variantou direktivního ilokučního aktu rozkazu. V tomto bodě se od rozkazu liší také přání. Jednáním A se rozumí a) jedna úplná a ukončená činnost, b) série takových činností, c) část jedné činnosti, avšak také d) zachování jistého stavu nebo situace. I v případě d) jde o jistý typ rozhodovací aktivity, tedy jednání příjemce.[10] Srov. rozkazy typu Seď! Zůstaň doma!

[343](Imp 4) P je schopen vykonat A a M předpokládá, že P je schopen vykonat A.

Nemá-li být rozkaz defektní, nemá-li být nesplnitelným rozkazem, je nutné, aby M předpokládal jeho splnitelnost a věřil v platnost jeho presupozic.

(Imp 5) Ani mluvčímu M, ani příjemci P není zřejmé, že by P vykonal A za normálních okolností ze své vlastní vůle.

Úspěšné rozkazy jsou tedy jen účelné rozkazy. Nadbytečný rozkaz je defektní. V této podmínce se rozkaz liší například od pobídky.

(Imp 6) Ve chvíli mluvního aktu je M v nadřazeném postavení vůči P a věří, že je v nadřazeném postavení vůči P.

Nadřazené postavení implikuje možnost sankcí ze strany M vůči P. Tato implikace vystupuje do popředí zvláště u některých jiných typů mluvních aktů, např. u hrozby. U prosby má podmínka autority inverzní podobu. U některých jiných direktivních ilokučních aktů může být do větší nebo menší míry neutralizována, např. u rady, návrhu a varování.

(Imp 7) Záměrem M je dosáhnout toho, aby P vykonal A.

Tato podmínka opravdovosti, popř. upřímnosti (sincerity condition) je nutná, neboť nemá-li M záměr pohnout příjemce P opravdu k tomu, aby vykonal A, je rozkaz v samém základě defektní.

(Imp 8) Záměrem M je dosáhnout toho, aby jeho výpověď V zavázala (z_IMP) příjemce P k vykonání A tak, aby P věřil, že v důsledku platnosti podmínky Imp 6 a Imp 7 nemůže nevykonat A, a aby tento závazek z_IMP nabýval platnosti již ve chvíli realizace mluvního aktu.

Pro úspěšnost rozkazu je nutné, aby P již ve chvíli mluvního aktu věřil, že v důsledku autoritativního postavení M a jeho záměru nemůže nevykonat A. Rozkaz je tedy kategorický a autoritativní pokus pohnout P k tomu, aby závazně vykonal A.[11] Zároveň je to podmínka performativního charakteru rozkazu. V tomto bodě se od rozkazu liší jiné direktivní ilokuční akty, např. návrh, nabídka, rada aj.[12]

1.2. Tyto podmínky jsou pragmatickými presupozicemi rozkazu ve smyslu Stalnakerově[13] a možné světy, jež jsou s nimi konsistentní, jsou takové, v nichž je rozkaz úspěšný (happy). Úspěšným rozkazem pak mluvčí způsobí, že se dosáhne takového stavu světa, v němž je pravda, že p (tj. v němž je pravda, že P vykoná A). Referenčně je rozkaz zakotven přímým odkazem na osobu příjemce, popř. referenčními údaji vztahujícími se k prvkům situace, v níž má nařizované jednání probíhat a popř. v niž má vyústit. Vedle této spíše sémanticky orientované charakteristiky je třeba pokusit se i o charakteristiku rozkazu z hlediska komunikativní interakce probíhající mezi mluvčím a adresátem a srovnat v tomto smyslu komunikativní funkci reprezentativní a imperativní. Mluvní akty s ilokučním potenciálem reprezentativů slouží mluvčímu v komunikaci k tomu, aby adresátovi sdělil jistá přesvědčení, domněnky, [344]předpoklady a stanoviska týkající se událostí, situací, osob, věcí atd., tedy jistý fragment obrazu světa viděného z hlediska mluvčího; z takto sděleného obrazu je pak možno vyvozovat jisté závěry a predikce. Naproti tomu mluvní akt s ilokučním potenciálem rozkazu je sdělením o jistém plánu pro adresátovo jednání, plánu, jehož původcem, popř. bezprostředním iniciátorem je mluvčí (srov. podmínky Imp 2, Imp 3) a zároveň je kategorickým a autoritativním pokusem zavázat příjemce k tomu, aby podle tohoto plánu skutečně jednal (srov. Imp 7, Imp 8).

1.3. Indikátor ilokučního potenciálu rozkazu (IMP) je v českém jazyce možno vyjádřit plně explicitně a jednoznačnou konstrukcí s performativními slovesy rozkazuji // přikazuji // nařizuji ti/vám, abys/abyste p (popř. s infinitivní nominalizací propozičního indikátoru). Tři uvedená slovesa manifestují týž ilokuční akt a jejich úzus se liší jen co do míry kategoričnosti a způsobu institucionalizace superordinačního vztahu M vůči P. Standardní implicitní formou vyjádření IMP je morfologická forma 2. os. imperativu nezáporných sloves; imperativ je ovšem nejednoznačný, neboť se ho používá k vyjadřování celé řady dalších direktivních indikátorů (např. dovolení, varování, rady aj.), jakož i některých indikátorů nedirektivních (např. přání). Další nejednoznačnou formou manifestace IMP je konstrukce 2. os. indik. préz. modálního slovesa musíš/musíte s infinitivem slovesa propozičního (např. Musíš se oženit, synu můj!). Mimoto funguje jako forma manifestace IMP okazionálně ještě několik jiných implicitních a nejednoznačných prostředků slovesných i neslovesných vzniklých transpozicí a elipsou, kombinovaných s intonačními signály (např. Sedneš si! Dozpívat! Ke mně! Pst!).

2. V každém ilokučním aktu se dá aplikovat operátor negace dvojím způsobem: (1) na propozici (p) a (2) na indikátor ilokučního potenciálu (F).[14] Schematicky

 

 

 

Takzvanou ilokuční negaci (2) ponecháváme při analýze rozkazu víceméně stranou, neboť v důsledku její aplikace se ztrácí imperativní ilokuční potenciál rozkazu. Například performativní výpověď s rozkazovým ilokučním potenciálem IMP(p)

(1) Nařizuji vám, abyste odložil zbraň.

se mění v neperformativní výpověď s nerozkazovým ilokučním potenciálem ~IMP(p):

(2) Nenařizuji vám, abyste odložil zbraň.

Z hlediska komunikativně pragmatického se zde negací dosahuje toho, že se zamítá nebo koriguje reálné očekávání příjemce nebo jeho možný předpoklad, že by náš mluvní akt mohl být míněn jako rozkaz.

2.1. Propoziční negací (1) se nemění ilokuční potenciál rozkazu, jak je vidět i z formule IMP(~p). Ze sémantické perspektivy se dá říci, že úspěšným negativním rozkazem mluvčí způsobí, že se dosáhne takového stavu světa, v němž platí, že není pravda že p (tj. v němž není pravda, že P vykoná A). Abychom správně postihli pragmatický aspekt rozkazu negativního, vyjdeme opět z role, kterou hraje negace [345]v mluvních aktech reprezentativního typu. Pohlížíme-li na operaci negace z hlediska interpersonální komunikace, můžeme ji v tomto typu charakterizovat jako operaci zamítnutí, popř. revize oněch příslušných přesvědčení, domněnek, předpokladů a stanovisek, jež jsou ve výpovědi sdělovány tzv. afirmativní bází.[15] Podobné je v tomto ohledu stanovisko Heidolphovo, který chápe negaci jako operaci, jež v jisté doméně blokuje vyvozování závěrů a predikcí z afirmativní báze.[16] V tomto smyslu uvažoval o vztahu afirmace a negace už Wittgenstein ve svém pozdějším období.[17]

2.2. Negaci v rozkaze je naproti tomu z téhož hlediska třeba chápat jako operaci zrušení nebo základní revize nějakého plánu jednání, popř. jako instrukci k tomu, aby nějaký plán jednání nebyl dále realizován. Negativní rozkaz je možno charakterizovat jako rozkaz ke zdržení se jednání odpovídajícího jistému plánu (buď reálnému, nebo jen potenciálnímu) ze strany adresáta; to může v jistých případech znamenat i rozkaz k přerušení nějaké adresátovy aktivity a zdržení se její další realizace. Formulace nutných podmínek takového prostého negativního rozkazu (IMP-NG) se pak dají odvodit z formulací podmínek pozitivního rozkazu pouhou náhradou výrazu „jednání A“ výrazem „zdržení se jednání A“ v podmínce Imp 3 a výrazu „vykonat A“ výrazem „zdržet se vykonání A“ v podmínkách Imp 4, 5, 7, 8. Explicitní podoby pozitivních rozkazů, např.

(3) (Nařízení primáře sekundářům a personálu)

Nařizuji pokračovat v operaci // abyste operovali dál.

(4) (Rozkaz velitele mužstvu)

Nařizuji, abyste do služby na stanovišti Z nosili zbraň.

se dají přeměnit v prosté negativní rozkazy připojením negativního prefixu ke tvaru verba finita v propozičním indikátoru, např.

(5) Nařizuji, abyste nepokračovali v operaci // abyste neoperovali dál.

(6) Nařizuji, abyste do služby na stanovišti Z nenosili zbraň.

3. Zmínili jsme se výše, že v rozkazu je obsaženo sdělení o plánu jednání, jehož bezprostředním iniciátorem je mluvčí. Prostý negativní rozkaz má pak své uplatnění zejména v situacích, kdy mluvčí vyzývá ke zdržení se jednání, jehož záměr sám inspiroval (srov. příklad 5), popř. dává rozkaz ke zdržení se jednání, jehož realizaci by mohl stejně tak ze své vůle a ve své kompetenci plánovat a nařídit (srov. příklad 6). Důvod, proč se mluvčí rozhodne vydat prostý negativní rozkaz, je formulován v podmínce Imp-ng 5: Ani mluvčímu M, ani příjemci P není zřejmé, že by se P zdržel vykonání A za normálních okolností ze své vlastní vůle. Prostý negativní rozkaz (IMP-NG) je bezpříznaková podoba záporného rozkazu k příznakové podobě zákazové.

3.1. V lidské praxi se však zřejmě častěji vyskytují situace, kdy mluvčí chce kategoricky zabránit spíše těm jednáním, jejichž plán byl inspirován někým jiným, kdo se pak ve většině případů stává i příjemcem negativního příkazu mluvčího. (Příjemce může být za podobných okolností ovšem jen vykonavatelem plánu jednání, jež mu bylo uloženo rozkazem, popř. bylo jinak inspirováno někým třetím.) Taková příznaková varianta negativního rozkazu je pak speciálním odvozeným ilokučním aktem zákazu (prohibice). Podmínky užití indikátoru ilokučního potenciálu zákazu (PROH) se od podmínek IMP-NG (i od IMP) liší v bodě 5:

(Proh 5) Mluvčímu M i příjemci P je zřejmé, že by P vykonal nebo mohl vykonat A za normálních okolností ze své vlastní vůle.

[346]Stručně řečeno, u zákazu jde o střetnutí dvou protichůdných vůlí nebo tendencí. U bezpříznakové podoby, tj. u IMP-NG, se potenciální protichůdná vůle adresátova nebere v úvahu, nic se o ní nevypovídá. Podmínky Proh 1—4 a Proh 6—8 se shodují s příslušnými podmínkami IMP-NG; podmínky Proh 1, 2, 6 se shodují také s příslušnými podmínkami užití IMP.

3.2 Pro indikátor ilokučního potenciálu zákazu (PROH) je v současné češtině k dispozici plně explicitní a jednoznačná konstrukce s performativním slovesem zakazuji ti/vám, abys/abyste p, popř. infinitiv slovesa propozičního indikátoru. Standardní, avšak implicitní a nejednoznačnou formou vyjadřování PROH je morfologická forma 2. os. imperativu záporných sloves nedokonavých (např. Neskákej na to! Nenos to sem!). Dokonavá záporná slovesa vyjadřují tvarem 2. os. imperativu převážně ilokuční akty výstrahy a varování (např. Neskoč mi na palec! Nepřevrať to na sebe!). Mimoto funguje v jazyce jednoznačnější prostředek PROH, a to 2. os. préz. indik. záporného modálního slovesa nesmíš/nesmíte s infinitivem nedokonavého slovesa propozičního indikátoru (např. Toho kluka sem už nesmíš vodit!), jakož i okazionální prostředky jiné, hlavně nominalizace vzniklé transpozicí a elipsou (srov. např. Nevstupovat! Ani nápad! Nikam!).

3.3. Jak upozornil Stickel,[18] liší se pozitivní rozkazy od negativních pragmaticky tím, že se z jejich významu dá přímo vyvodit nějaké jednání (srov. Běž do koupelny!), kdežto z negativních výzev se žádné určité jednání vyvodit nedá, neboť jejich cílem je právě zabránit jisté činnosti (srov. Nechoď do koupelny!). Tato charakteristika spojuje oba naše negativní podtypy, tj. IMP-NG a PROH, jakož i řadu dalších negativních typů ilokučních aktů (varování, výstrahu, negativní radu aj.) v jeden nadřazený typ restrikční (RESTR).

4. Jestliže se nám podařilo postihnout sémantické vlastnosti a pragmatické podmínky zákazu (popř. souhrnně ilokučních aktů typu RESTR), měli bychom mít otevřenou cestu k analýze ilokučního aktu dovolení (PERM). Dovolení nelze chápat jako prosté negování indikátoru ilokučního potenciálu zákazu (tedy PERM(p) ≠ ~PROH(p)). Prostou negací indikátoru ilokučního potenciálu zákazu (PROH) mluvčí vytváří mluvní akt neperformativní povahy, jímž se pouze zamítá možný předpoklad příjemce, že by mluvčí mohl vzhledem k propozičnímu obsahu p použít indikátoru ilokučního potenciálu PROH. Naprostá přijatelnost příkladů 7 a 8 to potvrzuje:

(7) Nezakazuji ti, abys ho navštěvoval, ale nemám z toho radost.

(8) Zakazuji ti vodit toho člověka k nám. Nezakazuji ti ovšem, abys ho sám navštěvoval, a ani ti to vlastně zakázat nemohu.

4.1. Dovolení je naproti tomu direktivní ilokuční akt výrazně performativního charakteru, nemá ovšem tak přímý dosah do oblasti lidského jednání, jak je tomu u rozkazů a zákazů. Jeho pragmatickou presupozicí je platnost nějakého zákazu PROH pro adresáta dovolení. Mluvčí vykonává při dovolení performativně akt zrušení závazku z_PROH vyplývajícího ze zákazu PROH a vytváří tím novou situaci, v níž může adresát realizovat svůj plán jednání předtím nerealizovatelný.

4.2. Podmínky užití indikátoru ilokučního potenciálu dovolení Perm 1, 2 se shodují s obdobnými podmínkami užití ilokučního potenciálu PROH, IMP-NG a IMP, podmínka Perm 4 odpovídá příslušné podmínce Imp 4. Ostatní podmínky užití PERM bychom mohli formulovat takto:

[347](Perm 3) Tím, že vyjadřuje, že p, M predikuje možnost budoucího jednání A příjemce P.

(Perm 5) Mluvčímu M i příjemci P je zřejmé, že by bez výpovědi V mluvčího M příjemce P nevykonal A ze své vlastní vůle; mluvčímu M i příjemci P je zřejmé, že P chce nebo by mohl chtít vykonat A.

(Perm 6) Ve chvíli mluvního aktu je M v nadřazeném postavení vůči P a M má kompetenci zrušit závazek z_PROH vyplývající ze zákazu PROH a věří, že má takové postavení a kompetenci.

Za PROH je třeba považovat skutečné nebo potenciální zákazy, jakož i jiné akty, jejichž součástí je akt, který má charakter PROH (např. zákony, konvence, ustanovení platná v okruhu lidí, k nimž patří P, zábrany různého druhu apod.).

(Perm 7) Záměrem M je způsobit, aby vznikla situace, v níž by se P nemusel zdržet vykonání A v důsledku platnosti závazku z_PROH vyplývajícího z PROH.

(Perm 8) Záměrem M je dosáhnout toho, aby výpověď V zrušila závazek z_PROH plynoucí ze zákazu PROH pro P zdržet se vykonání A tak, že v důsledku platnosti podmínky Perm 6 a Perm 7 může se P nezdržet vykonání A, a aby toto zrušení závazku z_PROH nabývalo platnosti již ve chvíli realizace mluvního aktu.

4.3. Indikátor ilokučního potenciálu dovolení (PERM) se explicitně a jednoznačně vyjadřuje konstrukcemi s performativními slovesy a slovesnými konstrukcemi dovolení (dovoluji, povoluji, svoluji, dávám svolení), např. dovoluji, abys/abyste p, popřípadě nominalizacemi s infinitivem slovesa propozičního indikátoru (např. Dovoluji zde kouřit). Implicitním a poněkud méně jednoznačným prostředkem je 2. os. indik. préz. modálního slovesa směti s infinitivem propozičního slovesa (např. Smíte zde kouřit). Nejednoznačná je paralelní konstrukce se slovesem moci (např. Můžete tady kouřit). Relativně jednoznačným prostředkem je 2. os. imperativu s modálními formativy tak/tedy/tož (popř. s partikulí no a s dativem zvratného zájmena), např. (No) (tak) si zde (tedy) zakuř! Dvojznačné jsou konstrukce s výrazy typu pro mne za mne, neboť je můžeme chápat v závislosti na kontextu jednak jako prostředky ~PROH, jednak jako slabé performativní prostředky PERM, srov. např. Pro mne za mne si tady zakuř!

4.4. Negací indikátoru ilokučního potenciálu dovolení (PERM) nastává obecně a formálně podobná situace jako při negaci indikátorů IMP a PROH. Od ~IMP a ~PROH se však ~PERM liší vzhledem k adresátovi výraznějšími perlokučními důsledky, neboť negace dovolení způsobuje, že se neruší závazek z_PROH vyplývající z presuponovaného předchozího zákazu (srov. podmínku Perm 8). Zákazem se závazek ukládal a jeho platnost se aktem ~PERM(p) neperformativně, jakoby oklikou potvrzuje. Praktické důsledky ~PERM se pro adresáta tedy příliš neliší od důsledků PROH. Tím se vysvětluje, že výrazové prostředky ~PERM mohou pro adresáta nabývat kvaziperformativní síly potvrzení další platnosti zákazu. Ani explicitní slovesné vyjádření ~PERM není pak jednoznačné. Např.:

(9) V našem domě si můžeš dělat, co chceš, ale nedovoluji ti, abys vstupoval do mé pracovny, kdy ti napadne.

Druhá část odporovacího souvětí v příkladu 9 se dá chápat buď jako odmítnutí možného hostova předpokladu, že je mu dovoleno volně vstupovat do pracovny (s implikací, že host sám si stanoví rozumná omezení, pokud jde o vstup) — pak má charakter ~PERM —, nebo platí jako PROH, což může vyplývat z širšího jazykového i nejazykového kontextu, zejména z míry autority mluvčího vůči adresátovi, atd. O tom, zda v tomto druhém případě mluvčí použije nebo nepoužije jednoznačného zákazového slovesa, mohou rozhodovat okolnosti sociolingvistické (např. pravidla zdvořilosti neuplatňovaná nebo uplatňovaná i vůči hostům vzhledem k hostiteli subalterním), důvody emocionální aj.

[348]5. U kategorie direktivů se ukazuje ještě zřetelněji než u kategorie reprezentativů, že negace je operací stejně tak sémantickou, jako komunikativně pragmatickou. I u direktivů stejně jako u reprezentativů je komunikativní funkcí operátorů negace explicitně vyjádřit, že mluvčí zamítá nějaké adresátovy předpoklady. Při propoziční negaci rozkazu (chápaného jako uložení plánu jistého jednání adresátovi) se zamítá nějaký skutečný, možný nebo mluvčím předpokládaný příjemcův plán jednání, nařizuje se jeho zrušení, nerealizování nebo nahrazení plánem jiným. Ilokuční negací má mluvčí zase v úmyslu zamítnout skutečný nebo možný adresátův předpoklad o direktivním (popř. imperativním, permisívním atd.) ilokučním potenciálu výpovědi mluvčího. Operace negace má tedy značně všeobecnější a elementárnější komunikativně pragmatický charakter než ilokuční potenciál: operuje jednak v jistém omezeném dosahu v jeho rámci[19] (a pak ho nemění), nebo operuje přímo na něm (a pak ho ruší).[20]

5.1. Zdá se, že by se podobná analýza, jaké jsme podrobili několik základních typů direktivů, dala postupně rozšířit i na direktivy ostatní. Bude ovšem vždy nutno brát ohled na to, že formální rozdíly mezi jednotlivými ilokučními akty bývají v povrchové struktuře setřeny mnohoznačností lexikálních i gramatických prostředků (tak např. imperativem se vyjadřuje většina indikátorů ilokučních potenciálů direktivních); bude tedy při analýze jazykových prostředků z hlediska jejich komunikativně pragmatické funkce neustále zapotřebí zjišťovat jejich ilokuční potenciál s pomocí co nejexplicitnějších parafrází.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 341-348

Previous Petr Zima: K vztahu jazyka a kultury

Next Slavomír Utěšený: Sborník k německo-slovanským jazykovým kontaktům