Některé rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů

Olga Müllerová, Jiří Kubička

[Articles]

(pdf)

Некоторые черты интонационного членения неподготовленной устной речи / Quelques traits de l’intonation dans l’énoncé oral non-préparé

I. Intonace je jednou z důležitých stránek mluvených projevů, a proto by jejímu zkoumání měla být věnována patřičná pozornost. Při jejím popisu je možno navazovat na některé základní práce o zvukové stránce češtiny, a to jejích útvarů jak spisovných, tak i nářečních.[1] Intonace českých mluvených projevů spisovných většinou čtených nebo realizovaných na základě písemné předlohy je nejpřehledněji popsána v práci Fr. Daneše Intonace a věta ve spisovné češtině (Praha 1957) a zejména Danešův systém intonačních kadencí je dobrým základem pro další zkoumání. Současná situace ve výzkumu intonace projevů nepřipravených, běžně mluvených je méně uspokojivá, a i když autoři prací z této oblasti o ní mluví a jsou si vědomi její důležitosti, nebyla jí u nás věnována, pokud je nám známo, žádná samostatná práce.[2] Příčin tohoto stavu je jistě více: jednou z nich je např. obtížnost zaznamenávání intonačního průběhu mluvených projevů. Záznam intonace může být velmi podrobný, postihující i ty nejjemnější výkyvy zvukového průběhu řeči (pro jeho provádění jsou nutné laboratorní podmínky), ovšem např. pro postižení základního intonačního členění souvislých mluvených textů není takové maximální zaznamenávání nutné. Obtíž další je v tom, jak zaznamenávat intonační průběh tak, aby si ho čtenář, který má k dispozici jen přepis, mohl dobře představit a aby byl přepis zároveň co nejjednodušší. Dalším problémem je to, že intonační průběh zaznamenaný jen na základě poslechu nemusí vždy odpovídat intonaci skutečné. Toto vědomí vede někdy k tomu, že autoři prací o běžně mluveném jazyce se raději o zaznamenávání intonace nepokoušejí.[3]

Poněkud jiná je v tomto směru situace v jazykovědě sovětské.[4] Mnohé současné práce z oblasti jazyka spisovného i běžně mluveného se opírají o systém základních typů intonačních konstrukcí vypracovaný E. A. Bryzgunovovou v knize Zvuki i intonacija russkoj reči, Moskva 1977 (3. vydání). Kniha má charakter praktického kursu pro nácvik intonace ruštiny. Snad proto a také pro svou jednoduchost je systém [24]intonačních konstrukcí Bryzgunovové všeobecně známý a běžně užívaný jak při výuce, tak i v lingvistických pracích.[5]

Problém adekvátního záznamu podstatných rysů intonačního průběhu mluvené řeči jsme při naší práci řešili tak, že jsme si každý samostatně podle magnetofonu vyznačili intonační průběh všech určených textů,[6] své záznamy jsme pak zkonfrontovali a místa, na nichž se záznamy neshodovaly, jsme pak poslouchali společně. V některých případech jsme po opakovaném poslechu své názory sjednotili, zůstal ovšem jistý počet míst, na jejichž intonační průběh se naše názory rozcházejí. Tím jsme, domníváme se, alespoň zčásti předešli možnému zkreslení, i když ani tento způsob, ač časově náročný, není ideální.

K soustředěnějšímu pozorování intonace v nepřipravených mluvených projevech nás přivedla snaha rozčlenit souvislý mluvený text na kratší úseky. Pokusili jsme se pomocí Danešova systému intonačních kadencí rozčlenit mluvený text na kratší jednotky, se kterými by pak bylo možné dále pracovat (např. při rozboru syntaktickém apod.). Vycházeli jsme z předpokladu, že úseky mluveného textu ohraničené konkluzívní kadencí (s výjimkou některých jejích příznakových variant) a antikadencí lze považovat za koncové a úseky ohraničené polokadencí za nekoncové (vnitřní).[7] Podle toho jsme chtěli rozčlenit text na jednotlivé úseky (výpovědi) ohraničené koncovou intonací, podobně jako se text psaný člení na jednotlivé věty ohraničené tečkou (vykřičníkem, otazníkem). Tento předpoklad se však analýzou našeho materiálu nesplnil. V našich textech se totiž často vyskytují velmi dlouhé úseky členěné pouze pomocí polokadencí.[8]

 

př. 1

dětství jsem prožila | až do dvaceti let | v takovém malém městečku | Říčanech u Prahy | vyrůstala sem jako jedináček | rodiče byli starší | v době kdy sem se narodila | v rodině byly vztahy hezké | vopravdu | rodiče mě měli velmi rádi | já je taky | vzájemný vztah rodičů | byl velice pěkný | měli se velice rádi | takže jako to prostředí v rodině bylo velice uspořádané |

(Konkluzívní kadence následuje až po dalších patnácti promluvových úsecích; část textu mezi dvěma konkluzívními kadencemi je tvořena celkem třiceti promluvovými úseky.)

Je otázka, zda nepřítomnost konkluzívní kadence v takových poměrně dlouhých úsecích je dostatečným důvodem k tomu, abychom je považovali za jedinou výpověď. Z psychologického hlediska je pochybné, že vytváření takto dlouhých výpovědí je realizací nějakého komunikativního záměru, neboť vzhledem k omezené kapacitě lidské paměti je nepravděpodobné, že pro mluvčího dlouhý úsek mezi dvěma konkluzívními kadencemi tvoří nějakou obsahovou jednotku. V delším souvislém monologickém textu, zejména vyprávěcím, mluvčí většinou málo využívají možnosti členit text na kratší úseky pomocí konkluzívní kadence, členění textu na takové úseky není obli[25]gatorní. Text, který bychom při hlasitém čtení realizovali v několika výpovědích intonačně uzavřených právě konkluzívní kadencí, přičemž takto intonačně uzavíráme úseky v jistém smyslu ukončené nebo úplné významově a syntakticky, se často v projevu běžně mluveném na takové intonačně samostatné celky nedělí a plyne jakoby monotónně dál a dál. Mluvčí, zejména při vyprávění, kdy se soustředí na následnost jednotlivých údajů a nejsou přerušováni, si neuvědomují, že by bylo vhodné rozčlenit projev na kratší úseky. V projevech jiného typu, než jsme sledovali my, by výsledky zkoumání mohly být poněkud jiné. M. Grepl v publ. cit. v pozn. 2, s. 58, uvádí, že „text delší vzrušené promluvy … je členěn do malých úseků intonačně uzavřených, tj. do samostatných výpovědí“, bohužel tento poznatek není ilustrován na příkladech. Zřejmě u nepřipravených mluvených projevů velmi záleží na typu textu, s nímž pracujeme. Značný rozdíl je např. mezi hádkou či sporem jakožto útvary typicky dialogickými a vyprávěním, které mívá častěji ráz monologický.

V celém našem materiálu se nevyskytl jediný úsek s intonačním průběhem antikadenčním. Je tomu tak proto, že v monologickém textu vyprávěcího rázu se zřídka vyskytují tázací věty (výpovědi), které naopak jsou příznačné pro dialog. Otázky řečnické, které se uplatňují v některých monologických projevech, jsou někdy, pokud jde o jejich modální platnost, klasifikovány jako věty (výpovědi) oznamovací.[9]

Konkluzívní kadence se v našich textech vyskytuje poměrně zřídka: poměr kadencí konkluzívních k polokadencím je asi 1 : 5. Přitom je třeba vzít v úvahu to, že konkluzívní kadence často úsek neuzavírá definitivně a že klesavý průběh mívají různá výplňková slova jako no, tak, jo atp. Na druhé straně se ale konkluzívní kadence někdy objeví na místě, kde pro ni není zvláštní odůvodnění a kde bychom ji ani nečekali.

 

př. 2

a prostě neuměla sem se s dětmi bavit | spíš sem se chovala jako dospělí | protože sem mezi dospělými vyrůstala | a dětem sem se asi zdála příliš vážná || a proto mě mezi sebe nebraly | no a vlastně celé to moje dětství | bylo nepřetržitou snahou | najít si místo |

V tomto úryvku textu bychom spíše očekávali klesavý intonační průběh úseku „proto mě mezi sebe nebraly“ než úseku „a dětem sem se asi zdála příliš vážná“. Domníváme se, že jednou z příčin častějšího výskytu polokadence v našem materiálu je její výrazná pokračovací platnost.

Jednoznačné rozdělení souvislého nepřipraveného textu na kratší úseky (výpovědi) pomocí intonace je často problematické vzhledem k tomu, že syntaktické a zvukové členění bývá ve vzájemném rozporu. Rovněž velká délka úseků mezi dvěma konkluzívními kadencemi vyvolává pochybnosti; konkluzívní kadence sice vyznačuje konec výpovědí, ale pro jejich začátek zůstává jen poněkud mechanické kritérium, že jedna výpověď začíná tam, kde druhá končí. Zdá se, že jediným útvarem, se kterým lze při analýze zvukového členění nepřipravených projevů spolehlivě pracovat, je promluvový úsek. Členění na promluvové úseky je totiž poměrně jednoznačné a pravidelné.[10]

[26]Při analýze našeho materiálu jsme se přesvědčili o tom, že Danešovo pojetí větné intonace spisovné češtiny je v zásadě aplikovatelné i na projevy běžně mluvené.[11] Vyskytují se pochopitelně i jevy, které se Danešovu schématu vymykají (např. už zmíněný nedostatek úseků uzavřených konkluzívní kadencí, neúplné realizace polokadencí způsobené přerušením nebo jinými okolnostmi atd.). Domníváme se, že v mnoha případech nejde o realizaci normy odlišné od spisovného jazyka, nýbrž o jevy podmíněné specifickými okolnostmi spontánní řeči.[12] V další části článku se pokusíme uvést do spojitosti tyto specifické podmínky spontánní řeči a některé charakteristické rysy její intonace.

II. Bylo již mnohokrát konstatováno, že jedním z faktorů ovlivňujících jazykovou výstavbu běžně mluvených projevů je jejich nepřipravenost, improvizovanost.[13] Nazýváme-li určité projevy improvizovanými, není to charakteristika jejich jazykové výstavby, nýbrž vystižení psychologických podmínek jejich produkce. I my považujeme za užitečné zdůraznit odlišení psychologické povahy improvizovanosti od její jazykové reprezentace, od toho, jak se improvizovanost projevuje v jazyce;[14] na druhé straně se pokusíme spojit tato dvě hlediska (jazykové a mimojazykové) při interpretaci některých charakteristických rysů intonačního členění těchto projevů.

Projevy improvizovanosti, nepřipravenosti, spontánnosti v běžné mluvené řeči bývají v lingvistické literatuře označovány termíny jako např. aditivnost,[15] nedostatečná větná či výpovědní perspektiva[16] apod. Z těchto termínů (i z jejich užívání) není vždy jasné, zda se týkají způsobu produkce spontánní řeči, nebo její charakteristické jazykové výstavby. Pokusíme se odlišit tyto dvě skutečnosti a budeme se snažit užívat pro aspekty produkce řeči termínů psychologických.

Produkci řeči budeme chápat jako proces vytváření a realizace plánu. Pojem plánu zavedli do psychologie G. A. Miller, E. Galanter a K. Pribram.[17] Naše chápání tohoto pojmu má nejblíže k pojetí F. Goldmanové-Eislerové.[18] Předpokládáme, že spontánní řeč je realizována na základě postupně se rozvíjejícího plánu; vytváření plánu probíhá od obecnějších a schematičtějších (patrně převážně sémantických) plánů větších úseků ke konkrétnějším plánům úseků menších. Úsek, který je plánován jako celek, představuje jednotku plánování; lze předpokládat, že tyto jednotky do určité míry odpovídají jednotkám jazykové výstavby, tato korespondence však patrně není úplná.

Plán je tedy sérií postupně se vytvářejících vnitřních reprezentací dosud nepronesených částí jazykového projevu. Vytváření tohoto plánu probíhá souběžně s hlasitou řečí a zejména v tzv. pauzách váhání. Nejde tedy o předběžný plán řeči, který je hotov již před jejím započetím. Distinkce mezi plánováním a hlasitou řečí souvisí [27]také s rozlišováním tzv. vnitřní a vnější řeči. Vnitřní řečí se však rozumějí především vnitřní procesy, které jsou z řeči geneticky odvozeny, ale nejsou zaměřeny na její hlasitou produkci.[19]

V průběhu improvizované, spontánní řeči je plán postupně konkretizován, doplňován a pozměňován; některé jeho části mohou být realizovány jen neúplně.[20] Spontánní řeč není tedy realizací jediného koherentního plánu; může dojít i k tomu, že jsou realizovány vnitřní reprezentace navzájem inkompatibilní, což vede ke vzniku útvarů, které jsou lingvisticky těžko interpretovatelné.

Dále budeme uvažovat o těchto případech:

1. Neúplná realizace polokadence způsobená neadekvátní anticipací předělu.

2. Zvláštnosti intonace spojovacích výrazů odrážející nesoulad mezi hranicemi jednotek jazykové syntaktické výstavby a hranicemi jednotek psychologického plánování.

3. Několikanásobné intonační ukončení vyvolané dodatečným rozšířením plánu.

1. Úplná polokadence má nejčastěji tento průběh: slabika předcházející intonačnímu centru klesá, přízvučná slabika je rovněž v nízké poloze, následující slabiky stoupají. Mluvčí může tuto polokadenci v úplnosti realizovat jen tehdy, pokud předěl anticipuje nejpozději při pronášení posledního slova před intonačním centrem. Polokadence realizovaná neúplně v důsledku neadekvátní anticipace předělu má dvě podoby:

a) Mluvčí anticipuje předěl předčasně a z polokadence realizuje pouze klesnutí na nepřízvučné slabice. Po tomto klesnutí obvykle následuje pauza a po ní je úsek ukončen novou úplnou polokadencí.[21]

 

př. 3

že už je tam> … vztah takovej ten > mileneckej <

 

př. 4

tohleto bylo teda> … jako > ve škole <

 

Pauza (vyznačená tečkami) následující po klesnutí není podmíněna potřebami zvukového členění. Lze ji považovat za příznak toho, že mluvčí teprve konkretizuje ukončení úseku. Klesnutí nasvědčuje tomu, že následující slabika měla v původním plánu mluvčího být intonačním centrem polokadence. Jestliže se jím však nestane, např. proto, že mluvčí ukončil úsek dvěma nebo více takty (jako > ve škole <) místo původně plánovaným jedním, aniž přesunul intonační centrum z jeho obvyklého místa na poslední přízvučné slabice úseku, zůstane započatá polokadence nedokončena. Vyskytuje se i jiná varianta:

 

př. 5

tak napřed jako > … začali si … možná že … mám takovej pocit

 

př. 6

my jsme tam měli svoje > … coby nábytek pouze dvě židle

 

[28]V obou případech je realizováno pouze klesnutí, po pauze nenásleduje nová polokadence a intonační průběh celého dalšího úseku je rovný.

b) Úseky syntakticky i významově velmi neúplné bývají často ukončeny stoupnutím na poslední slabice. Toto stoupnutí není úplnou polokadencí, neboť neklesá ani přízvučná slabika, ani slabika před ní, lze ho však považovat za polokadenci realizovanou neúplně. Při úplné polokadenci musí mluvčí předěl anticipovat nejpozději při vyslovování předposledního taktu; v případě neúplných nebo pauzou přerušených úseků mluvčí předěl neanticipuje, protože by zde byl umístěn dosti neorganicky, a z polokadence se může realizovat jen závěrečné stoupnutí.

 

př. 7

což bylo taky pravděpodobně < … tim prudkym zhubnutim

 

př. 8

prostě chci buď opravdovou < … opravdový ňáký upřimný vztah

 

př. 9

a vlastně pořád něco tady < … celej život sem na něco čekala

 

2. Spojovací výrazy patří z jazykového hlediska většinou do druhé ze spojovaných vět a v projevech připravených tomu odpovídá i umístění intonačního předělu (který ovšem někdy bývá oslaben). V projevech nepřipravených se často setkáváme s tím, že mluvčí spojku připojuje k předcházející větě plynule bez jakéhokoli přerušení. To je ještě někdy posíleno umístěním pauzy, která se objevuje až po spojce. Intonačně spojka plynule navazuje na průběh předcházejícího úseku.

 

př. 10

protože sem se bála že | … vzhledem k tomu že on je o sedum roků mladší než já

 

př. 11

až teda mi došly nervy a | … dala sem se rozvést

 

Spojka, která se takto připojuje k předcházející syntaktické konstrukci, má výraznou pokračovací platnost. Projevuje se zde i to, že mluvčí bez problémů, někdy jakoby mechanicky, používá spojek, zato daleko těžší je pro něho formulování konkrétního obsahu. Někdy se dokonce stává, že mluvčí použije spojky nesprávně, další úsek je k úseku předcházejícímu ve vztahu jiném, než jaký spojka obvykle vyjadřuje (srov. v př. 12 spojku že).

 

př. 12

otec je původem Ukrajinec | i když má národnost napsanou i taky českou | kvůli tomu, že | v rajchu si teda užil svý | a dětství neměl zrovna radostný |

 

3. Poněkud podrobněji, pokud nám to ovšem dovoluje omezený rozsah tohoto článku, se zastavíme u útvaru, který bývá v mluvnicích označován jako větný člen volně připojený[22] nebo jako samostatný větný člen dodatečně připojený[23] a jemuž byla v poslední době věnována pozornost zejména v pracích A. Vaška.[24]

[29]A. Vašek používá termínu přičlenění a definuje je jako „dodatečné popauzové připojení věty nebo větné časti k větě předcházející, obsahově, mluvnicky a intonačně uzavřené, kterou přičleněný útvar nějak doplňuje, určuje nebo i citově zabarvuje“ (srov. SaS 34, 1963, s. 175). Píše dále, že „přičleňovací větný celek (tj. věta základní + útvar přičlenění) je reálně existující jednotka skladebního systému mluveného jazyka, nejednou snáze zjistitelná nežli věta, neboť hranice věty se v živém hovoru do značné míry stírají“ (srov. tamtéž, s. 184). V obou citátech je patrná snaha vnést pořádek do těžko uchopitelného syntaktického uspořádání nepřipraveného mluveného textu. Avšak po zkušenostech s rozborem takového textu jsme na pochybách, zda lze vůbec stanovit jednotku, která by byla obdobou věty v textu psaném.[25] Je nutné mít neustále na vědomí, že jde o souvislou mluvenou řeč, jejíž produkce má jiné podmínky než produkce řeči psané[26] a u níž, zdůrazňujeme znovu, jednou z nejdůležitějších stránek je stránka zvuková. Ta je i zde východiskem pro naši charakteristiku. Jevy označované termínem přičlenění budeme charakterizovat jako příznaky postupného rozšiřování plánu. Nemáme na mysli nějaký speciální druh syntaktického vztahu nebo konstrukce, nýbrž soubor dosti různorodých projevů toho, že k určitému intonačně uzavřenému a syntakticky i významově relativně samostatnému celku bylo něco dodatečně připojeno.

 

př. 13

prostě přišla zpráva | že tam tragicky zahynul || při autonehodě ||

 

Z hlediska psychologického lze tento příklad interpretovat takto: až do pronesení slova „zahynul“ měl mluvčí v úmyslu zakončit úsek tímto slovem; při jeho vyslovení byl plán rozšířen o další úsek „při autonehodě“. Neexistoval žádný časový bod, ve kterém by byl celý úsek plánován ve své výsledné podobě. Dvojí intonační ukončení je právě důsledkem toho, že mluvčí svůj plán změnil.[27]

Kromě dvojího intonačního ukončení může být výsledkem tohoto procesu např. neobvyklý slovosled.

 

př. 14

ale výsledek je teda velice perfektní a přesný || jeho práce ||

 

Pokud jde o intonační průběh, mohou se vyskytnout tyto případy:

a) Přičleněný úsek následuje za úsekem zakončeným konkluzívní kadencí, sám pak může mít průběh jednak konkluzívní, jednak polokadenční.

 

[30]př. 15

proto asi mám takový ňáký dost velký nezdary || v životě ||

 

př. 16

že sme neměli dostatečně kvalitní kantory || na fyziku |

 

Konkluzívní intonační průběh úseku, k němuž se přičleňuje, výrazně signalizuje jeho ukončenost a je podle našeho názoru dostatečným kritériem pro to, abychom úsek následující mohli považovat za dodatečné přičlenění.

b) Přičleněný úsek následuje za úsekem zakončeným polokadencí, jeho průběh může být rovněž jak konkluzívní, tak polokadenční.

 

př. 17

od roku devatenáctsetpadesátpět potom matka pracovala v cihelně | ve Zlonicích ||

 

př. 18

tam se ještě výrazněji ňák projevil muj talent | pro tento obor |

 

Vzhledem k tomu, že úseky s polokadenčním intonačním průběhem bývají nekoncové, jeví se v př. 17 a 18 dodatečná přičlenění jako méně výrazná (gramaticky i slovosledně jsou plně integrována do věty). K tomu, abychom je považovali za dodatečná přičlenění, vedou nás důvody další: na základě kontextu celého rozhovoru jde o vyjádření poněkud nadbytečná (např. v životopisném vyprávění před úsekem textu uvedeným v př. 17 se mluví o tom, že celá rodina žila v té době ve Zlonicích, podobně v př. 18 mluvčí hovoří o tom, že od dětství se u něho projevoval zájem o matematiku). I bez nich by posluchač dobře chápal, oč jde, jejich sdělná hodnota je v porovnání s úseky jinými nižší. Někdy záleží na individuálních zvyklostech mluvčího: četná dodatečná přičlenění mohou být důsledkem snahy a snad i zvyku říci všechno co nejpodrobněji a vyjádřit se co nejexplicitněji. Je třeba brát v úvahu i takové faktory, jako je např. tempo řeči, zvyk intonačně členit text apod.

Podle A. Vaška je příznakem přičlenění také pauza před přičleněným úsekem. Naše zkušenosti, které se opírají o objektivní zjišťování pauz pomocí oscilografického záznamu řeči, tento názor nepotvrzují; i když pauza na tomto místě často bývá, vyskytují se i příklady, kde na intonačně uzavřený celek navazuje následující dodatečně připojený úsek bez jakékoli pauzy.

 

př. 19

a šel ven || na celý vodpoledne ||

 

Nejasná je otázka, co všechno za dodatečně připojený úsek považovat: případy, kdy se připojuje konstrukce nepredikační, jsou zřejmé (viz předcházející případy, ve Vaškově terminologii jde o přičlenění členské), pokud jde o konstrukce predikační (přičlenění větné), je někdy rozhodnutí o tom, zda jde o úsek dodatečně přičleněný, nebo už samostatný, obtížné. Bylo by třeba zabývat se těmito jevy podrobněji.

 

V našem článku jsme poukázali na některé typické rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů. Vyskytují se v nich intonační útvary (např. neúplné realizace polokadencí apod.), které sice nemají paralelu v projevech mluvených připravených, domníváme se však, že jde pouze o modifikovanou a často psychologicky podmíněnou realizaci intonačních schémat užívaných v projevech připravených, a ne o samostatné intonační prostředky běžně mluveného jazyka. Odlišení specifických výrazových prostředků běžně mluvených projevů od jevů jen psychologicky podmíněných je ovšem obtížné, mimo jiné také proto, že běžně mluvený jazyk nepředstavuje žádný ustálený útvar češtiny. Kromě toho je třeba uvážit i možnost, že [31]jevy vyvolávané v nepřipravených mluvených projevech působením psychologických faktorů, jako je dodatečné rozšíření plánu, selhání paměti atp., stávají se na jedné straně pro svou častost i jakýmsi zvykem, na druhé straně se jich využívá jako záměrných aktualizací. To pravděpodobně platí např. i o přičlenění. Pro další řešení těchto otázek by bylo třeba analyzovat po stránce jazykové i psychologické větší množství materiálů různého typu (monologických i dialogických).

 

R É S U M É

Some Features of Intonational Segmentation of Impromptu Utterances

The authors attempt to cover basic features of intonational segmentation of impromptu monological utterance by means of an intonational curve system (i. e. conclusive cadence, anticadence and semicadence). They find that Daneš’s conception of sentence intonation in standard Czech (see his Sentence-intonation in present-day standard Czech, Prague 1957) is applicable also to spontaneous speech. Some intonational phenomena by which the impromptu utterance differs from the standard language depend on the specific conditions of its production. The production of spontaneous speech is discussed especially from the psychological viewpoint.

Three types of characteristics of impromptu utterances are presented in detail: (1) incomplete formation of semicadences, (2) intonational peculiarities of conjunctions, (3) a multiple intonational final: a characterization of an additive supplementation from the viewpoint of the intonational curve, and psychological prerequisites of its occurence.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 1, pp. 23-31

Previous Alena Macurová: Neverbální komunikace v Rozmarném létu Vladislava Vančury

Next Emil Dvořák: „Umělá pravidla“ Josefa Dobrovského