Z VIII. mezinárodního sjezdu slavistů v Záhřebu

rd (= Redakce), František Daneš, Josef Filipec, Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

Из 8-ого международного съезда славистов в Загребе / Le VIIIe Congrès international des Slavisants à Zagreb

VIII. mezinárodní sjezd slavistů se konal v Záhřebu ve dnech 3.—9. září 1978 za předsednictví B. Krechta z Jugoslávie. Jednání sjezdu bylo rozloženo do tradičních 5 sekcí: lingvistické, literárněvědné, lingvisticko-literární, folkloristické a historické. Na rozdíl od dosavadních slavistických sjezdů nebyly jednotlivé sekce dále členěny na podsekce podle tematiky navržených, resp. přihlášených referátů a sdělení, nýbrž víceméně podle abecedy jmen referujících. To mělo přirozeně za následek, že byla tematika jednotlivých sekcí, resp. podsekcí — platí to zejména o sekci lingvistické — značně roztříštěná. Přitom se ovšem zasedání podsekcí konala ve čtyřech posluchárnách filozofické fakulty záhřebské univerzity současně, takže ne[334]bylo dobře možno — při uvedené organizaci — absolvovat všechny přednášky, které by účastníka kongresu podle jeho specifického zaměření zajímaly. Kromě toho tuto situaci ještě ztěžoval fakt, že do programu jednotlivých sekcí a podsekcí byly zařazeny všechny přihlášené referáty a sdělení bez zřetele k tomu, zda jejich autoři byli na sjezdu přítomni. Protože nebyl vydán seznam účastníků přítomných na sjezdu, zjišťovalo se teprve před přednesením referátu nebo sdělení, zda je autor přítomen. Nebyl-li referent přítomen, postupoval na jeho místo referent další. Tím se ovšem čas přednášek libovolně posunoval, takže bylo téměř vyloučeno účastnit se zasedání v jiných podsekcích podle původního rozvrhu referátů a sdělení.

Pro referát bylo vymezeno 15 minut, pro sdělení 10 minut. Tato doba byla různě dodržována podle situace. Diskuse bývala většinou zařazována na konec po všech přednesených referátech a sděleních. Při uvedené organizaci práce v jednotlivých podsekcích vyzněla mnohdy značně formálně, pokud byli ještě vůbec přítomni přednášející nebo zájemci o diskusi při zařazení disparátní tematiky referátů a sdělení do jednoho přednáškového sálu. Za uvedených podmínek bylo předneseno a prodiskutováno na 900 referátů a sdělení; na sjezdu bylo přítomno asi 1500 účastníků z 24 zemí, tedy téměř o polovinu méně než na VII. mezinárodním slavistickém sjezdu ve Varšavě r. 1973. Také počet československých účastníků byl na sjezdu v Záhřebu podstatně nižší než ve Varšavě.

Sjezd byl oficiálně zahájen plenárním zasedáním; bylo to jediné plenární zasedání na tomto sjezdu a zaměřilo se především na 150. výročí narození L. N. Tolstého (přednášku proslovil M. P. Aleksejev ze Sovětského svazu) a na problematiku jazyků a literatury Jugoslávie (R. Marinković, I. Frangeš a B. Koneski).

V rámci sjezdu se konalo mimo jiné též plenární zasedání Mezinárodního komitétu slavistů, a to v Lublani (7. září 1978). — Příští (IX.) mezinárodní sjezd slavistů se bude konat v Kyjevě v SSSR.

V našem časopise si blíže všimneme — podle našeho zaměření — sekce lingvistické, kde se pozornost obrátila zvláště k otázkám vývoje slovanských jazyků a problematice jazyků spisovných. Pokud jde o studium spisovných jazyků současných, byl kladen důraz na jejich vzájemné působení i na vlivy jazyků neslovanských, na problematiku gramatických kategorií, syntaktické sémantiky, na otázky typologie slovanských jazyků apod. Zvláštní pozornosti se těšily lexikální a morfematické prostředky v slovanských jazycích z hlediska sémantického a syntaktického (srov. zde s. 335—337). Problematika lexikologická byla spojována s problematikou etymologickou a slovotvornou, a to se zřetelem k synchronii, ale i diachronii (srov. zde s. 337—342). Velká pozornost byla věnována i otázkám dialektologickým a jejich aktuální problematice (srov. zde s. 343—344).

Vzhledem k výše naznačené organizaci mezinárodního slavistického kongresu v Záhřebu nelze o jeho průběhu referovat způsobem, který je v našem časopise obvyklý a tradiční, nýbrž seznámíme naše čtenáře jen s výběrem jeho některých výsledků. Pokud jde o historickou a historickosrovnávací problematiku, odkazujeme na příspěvek A. Lamprechta v Jazykovědných aktualitách 15, 1978, 169—170.

Také literaturu a bibliografii nemůžeme uvádět v úplnosti u nás běžné. Připomínáme, že referáty a sdělení československých účastníků vyšly knižně ve dvou dílech pod názvem Československé přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu, I — Lingvistika (230 s.), II — Literatura — folklór — historie (288 s.), Praha 1978 (dále jen Čs. přednášky pro díl I.). Résumé referátů a sdělení byla vydána rovněž ve dvou dílech: VIII Medjunarodni slavistički kongres, Zagreb 3—9 IX 1978, Ljubljana, Knjiga referata, sažeci, I — A—K (s. 5—485), II — L—Y (s. 486—995).

rd

 

[335]Syntaktická problematika

 

Vzhledem k okolnostem, za jakých kongres probíhal, zmíněným v úvodu naší kolektivní zprávy, je možno o syntaktické problematice referovat stěží jinak než tak, že podáváme — na základě písemných podkladů — přehled podle tematických okruhů, jimiž se referáty zabývaly, aniž budeme moci vždy rozlišit, který z referátů byl skutečně přednesen; rovněž k diskusím lze přihlédnout jen příležitostně. Podrobněji si povšimnu těch referátů, resp. komunikátů, které pokládám za závažnější a přínosnější, přičemž se ovšem nevyhnu asi subjektivnímu hodnocení danému mými badatelskými zájmy.

Všechny přihlášené referáty (a sdělení) není snadné utřídit. Poměrně velký počet referátů se týkal toho, co bychom mohli souhrnně a neurčitě označit jako problematika struktury slovanské věty. Většinou byla tato problematika zpracovávána na jednom ze slovanských jazyků s přihlédnutím k některému dalšímu (popř. dalším) slovanskému jazyku. Výrazně konfrontační ráz mělo jen několik referátů, především badatelů československých: H. Běličová-Křížková ve svém (nepředneseném) referátu se zabývala systémem parataktických spojovacích prostředků v slovanských jazycích; na základě dílčí klasifikace příslušných syntaktických vztahů (v termínech distinktivních rysů) a po rozlišení základních vztahů a jejich modifikací provedla přiřazení různých výrazových prostředků pro tyto vztahy v slovanských jazycích a dospěla k přesvědčivému závěru, že se tato distribuce může stát vhodným kritériem pro klasifikaci těchto jazyků. R. Mrázek pojednal (rovněž jen písemně) o kvantitativních predikátech v slovanských jazycích, jejichž analýza byla dosud neprávem zanedbávána, ač jde o materiál zajímavý; Mrázkův referát to přesvědčivě dotvrzuje a ukazuje, že tu lze vydělit několik typů. Referát St. Žaži se týkal zvláštností negace u konstrukcí se slovesy typu esse v ruštině ve srovnání s češtinou. Autorovi se podařilo tuto poměrně spletitou oblast přehledně zmapovat při soustavném zřeteli ke vztahům mezi aspektem gramatickým a sémantickým; zejména se zaměřil na souvislosti s charakteristikou temporální. — Konfrontaci češtiny a polštiny byl věnován ref. D. Staniševové (Bulh.). Všímal si syntaktických jevů, které mají v obou jazycích shodnou výrazovou formu, avšak v každém z nich patří k jinému syntaktickému subsystému. — Lze sem přiřadit i referát R. Růžičky a D. B. Gardinera, k nimž se vrátíme v jiné souvislosti, a některé další.

Z referátů obecnějšího charakteru lze uvést tyto: Z. Topolińská (Pol.) se zabývala nominalizací a „sentencializací“: Vycházejíc z toho, že v slovanských jazycích existují dvě základní syntaktické struktury, věta a skupina jmenná, sledovala způsoby zavádění věty do pozice jmenné (nominalizace) a zejména pak postup opačný, který nazvala „sentencializací“ („zvětněním“), tj. případy, kdy skupina jmenná nabývá funkce věty (stává se výpovědí). Soustředila se zejm. na tzv. parcelaci (tj. výpovědní osamostatňování větných členů) a její dosah pro výstavbu komunikativní struktury textu (aktuální členění). J. Veyrenc (Fr.) předložil ve svém referátu Syntaktické modely a jednotky výpovědi poměrně originální řešení: Minimální syntaktickou jednotkou je „fém“, slučující v sobě funkci „efektuativní“ (vypovídací) a pojmenovací. Procesem translace se vytvářejí „fémémy“. Každá věta představuje pak uzavřenou kombinaci fémémů. F. Daneš a Z. Hlavsa se pokusili ve svém referátu rozpracovat pojem hierarchizace sémantické struktury věty. Předpokládají, že jednu a tutéž reálnou situaci lze v daném jazyce prezentovat zpravidla několika způsoby, z nichž žádný není „neutrální“, každý uspořádává participanty situace z jiného zorného úhlu. Liší hierarchizace intrapropoziční a interpropoziční a všímají si různých výrazových prostředků pro první z nich. Podrobněji se zabývali jednak typem vybrat schránku — vybrat dopisy ze schránky ap., jednak reflexivizací.

[336]K některým z těchto problémů se vázaly i další, speciálnější referáty. Tak J. Kačala interpretoval (na zákl. pojmu intence, rozpracovaného v slovenské lingvistice) pasívní a nepasívní gramatickou a sémantickou perspektivu věty a C. Piernikarski (Pol.) se zabýval interpretací sémantického obsahu konstrukcí pasívních a reflexívních. Lze sem přiřadit i ref. K. Miloševićové (Jug.), zaměřený na zkoumání asymetrie mezi gramatickým vzorcem věty a jejím sémantickým typem na materiále dvojčlenných vět v srbochorvatštině. — S problematikou nominalizace se stýkal referát R. Růžičky (NDR), jehož práce o kondenzaci z poslední doby vzbudily pozornost. Referent podal teoreticko-metodologicky hluboce fundovaný popis a interpretaci fragmentu typologie přechodníkových konstrukcí v současných slovanských jazycích, a to v pohledu konfrontačním a dynamickém. — Problematikou intenční a valenční se zabývaly dva referáty. O. Uličný se věnoval otázce intence predikátu (sententému v autorově terminologii) a navrhl postup pro lišení intenčních a neintenčních participantů.[1] J. Panevová se zabývala příbuznou problematikou, výstavbou větného jádra a s tím souvisící obligatorností a potenciálností „aktantů“; její řešení znají i naši čtenáři ze statí otištěných v SaS. — Pozornost byla věnována i problematice dvojznačných konstrukcí a jejich typologii (Lj. Popović, Jug.).

Několik referátů se vyrovnávalo s problematikou souvětí (např. Gladrow, NDR, a Kočiš), často v souvislosti s větosledem a s jevy aktuálního členění (M. Peti, Jug.).

Otázkám syntaxe textové bylo rovněž věnováno několik referátů, opět v souvislosti s aktuálním členěním: O. Mišeska-Tomićová (Jug.) navrhla zavést — vedle dosavadních parametrů, komunikativního dynamismu a kom. závažnosti — ještě komunikativní příznakovost jakožto složku výstavby textové. Jiné referáty z tohoto okruhu zkoumaly vztah aktantských rolí a tématu (se zaměřením typologickým), zabývaly se lexikální spojitostí textu, výkladem pronominalizace na jednotné bázi akt. členění ap.; Sv. Ivančev (Bulh.) sledoval na konfrontačním základě užívání ukazovacích zájmen jakožto prostředku anaforického mechanismu. — Lze sem přiřadit i referát R. Conrada (NDR) o typologii forem odpovědí v ruštině ve srovnání s němčinou a E. Hajičové o aktuálním členění otázky.

Několik referátů bylo věnováno též spojovacím prostředkům (vedle zmíněného už referátu H. Běličové byl to např. referát Holanďana A. A. Barentsena o ruské spojce poka) a některým předložkám. — Dobře promyšlenou interpretaci systému relativních kvantifikátorů v ruštině podal I. Larson (Švéd.).

Také některé referáty z oblasti sémantické morfologie měly výrazně syntaktické zaměření (což ovšem při silně se prosazující sémantické orientaci syntaktického bádání nepřekvapuje). Nejobecnějšího charakteru byl nepřednesený referát N. Ju. Švedovové (SSSR) o vztahu adverbiálních a neadverbiálních pádů ke kategoriím sémantické struktury věty. Podle referentky je povaha paradigmatických významů podvojná; pád je jednak nositelem množiny abstraktních sémantických funkcí, jednak je členem uzavřeného systému sémantických množin na téže rovině abstrakce. Ve větě dochází k modifikování a skládání pádových významů v důsledku interakce pádové formy, větné pozice a sémantické struktury věty. — Konkurencí akuzativu a genitivu v záporných větách předmětových v ruštině se zabýval H. W. Schaller (NSR), předmětovým genitivem v ruštině pak T. Pettersson (Švéd.). — Bylo též [337]předneseno několik dalších zajímavých referátů z oblasti sém. morfologie, též sloves, ale ty zde musím bohužel nechat stranou.

Větné intonaci byl věnován referát D. B. Gardinera (USA), nazvaný Příspěvek k typologii slovanských intonačních systémů. Referent (který studoval jeden čas též v Praze) se zaměřil na konfrontaci ruštiny s češtinou. Jeho přístup je charakterizován tím, že jednak intonaci popisuje v termínech muzikologických (tonika, oktáva, kvinta), jednak tím, že se soustřeďuje na vztah místa „větného (logického) přízvuku“ „k jistým důležitým, lingvisticky významným intonačním vrcholům“. Na základě rozboru nepříliš bohatého materiálu dochází k poněkud překvapujícímu efektnímu závěru, že „ruština má volný přízvuk a vázanou melodii, kdežto čeština vázaný přízvuk a volnou melodii“, přičemž v ruštině prý převládá oktáva, v češtině pak kvinta.

K problematice syntaktické lze přiřadit i některé referáty obecně metodologické povahy. Je to jednak Kořenského propracovaný referát prezentující soustavný výklad jednoho z možných pojetí gramatiky konstruované ze sémantické báze (byl otištěn v SaS 39, 1978, 15—24), Sgallův referát o synchronním srovnávání jazyků na sémantické bázi a Kubíkův výklad o problematice konfrontačního popisu sémantické struktury věty, jednak programový referát M. Těšitelové o využití statistických metod v gramatickém výzkumu. Autorka mimo jiné navrhuje předběžně 5 syntaktických charakteristik slovanských jazyků, jež by bylo vhodné tímto postupem zkoumat (týkají se délky vět, větných členů a souvětí).

Stranou nechávám několik referátů ze syntaxe historické a historickosrovnávací.

Co povědět k syntaktické problematice závěrem? Je těžko říci, zda sjezdu předložené referáty podávají plně odpovídající obraz stavu a směřování v bádání o slovanské syntaxi; lze však snad přece jen říci, že jednotlivé tematické okruhy v referátech zastoupené zhruba odpovídají problematice v syntaxi dnes aktuální. Po stránce teoreticko-metodologické není tu na první pohled příliš jednoty. Ale při hlubším pohledu a při odhlédnutí od rozdílů daných spíše jen formálními popisnými konvencemi (včetně terminologie) různých badatelských proudů, přece jen se ukazuje jistý víceméně společný základ. Mám na mysli takové badatelské „univerzálie“, jako je sledování korelací plánu formálního a významového (s důrazem na druhý z nich), popis větné struktury v termínech vztahů mezi slovesným predikátem a jeho participanty, široké chápání syntaxe, přihlížení ke vztahům transformačním (v elementárním smyslu) ap. Syntaktický popis v podstatě formálně gramatický s nesystematickým a teoreticky nepropracovaným přihlížením ke stránce sémantické, jak jej známe ze školské gramatiky, se jeví zřejmě jako překonaný. Jasně vystupuje i zřetel textový. A v této souvislosti není jistě bez zajímavosti, že ve svém přehledovém referátu o současném syntaktickém bádání o slovanských jazycích C. Chvanyová a R. Brecht (autoři sb. „Slavic Transformational Syntax“, 1974) došli k závěru, že toto bádání má dnes tendenci ke sblížení s pražským přístupem i s některými jinými netransformacionalistickými přístupy (přinášejícími s sebou též oživený zájem o morfologii ve vztahu k syntaxi). Toto zjištění dobře vysvětluje i nesporný úspěch referátů čs. syntaktiků a trvalý zájem o jejich podnětné práce u zahraničních badatelů.

František Daneš

 

Lexikologická problematika

 

Pokud jde o problematiku lexikologickou, bylo na kongresu předneseno mnoho známého, což zřejmě souvisí s nástupem mladší lingvistické generace a s nevelikou orientací zvláště mladších lingvistů v odborné literatuře. Přesto však přednesené příspěvky celkem dobře charakterizují jednotlivé úseky lexikologie.

[338]Metodologický pokrok je třeba vidět v tom, že se v dnešní lexikologii prosadilo strukturní hledisko, tj. zřetel k dílčím systémům i vzájemným vztahům lexikálních jednotek a analýza jejich významů (sémémů) v sémantické složky (tzv. komponentová analýza). To je zároveň dobrý a nutný základ pro vnitrojazykovou i mezijazykovou konfrontaci.[2] Systémový zřetel znamená, že se sémantická analýza jednotlivých jednotek zapojuje do onomaziologických souvislostí (k jednotce s obecným významem se hledají další jednotky tvořící dílčí systém).

Z hlediska strukturně pojaté jazykovědy se ukazuje jako metodicky plodné přenést zkušenosti ze sémantické analýzy hnízd slov slovotvorně motivovaných na analýzu dílčích systémů slov nemotivovaných. Toho se týkal příspěvek J. Horeckého Sémantické príznaky v slovotvornom hniezde (Čs. přednášky, 125—129), resumující několik spíše sondačních příspěvků dřívějších. Podstata navrhované metodiky je v tom, že se slovotvorné pole jednotně popíše hierarchií sémantických příznaků (systémových prvků), jejichž vztahy lze zachytit stromem (např. slovník: —hum +concr —res —poz +cont, tj. ‚obsahující‘, a slovnikár: +hum + eff, tj. ‚effector‘ +concr).

Známý lingvista z Los Angeles H. Birnbaum (USA) referoval o „sféře lásky“.[3] Pojem lásky byl u Slovanů vyjadřován původními kořeny ljub- a mil-, které nereflektovaly rozdíl mezi láskou tělesnou a nebeskou (erōs: agapē), příznačný pro tehdejší tradice, nýbrž dualitu mezi láskou aktivní a pasívní. Ostatní kořeny, jako lask- a kocha-, jsou pozdější, stejně jako kořen darg-, např. v slově drahý. V diskusi bylo poukázáno na některé nedostatky těchto závěrů, ostatně sám autor pokládal svůj příspěvek za provizorní. U prací tohoto typu je třeba jednotně pracovat podle příslušných pojmů v jednotlivých jazycích a pak teprve tyto dílčí závěry konfrontovat.

Jako onomaziologický systém (pole) pojala Z. Mihailová (Rum.) i řemeslnickou terminologii jižních slovanských jazyků (Jugoslavjanskaja remeslennaja terminologija). — Do této souvislosti lze zařadit i dobře propracovaný příspěvek I. Červenkovové (Bulh.) K sopostavitel’nomu opisaniju vyraženija mery priznaka v russkom i bolgarskom jazykach.[4] Adverbia vyjadřující kvantitu (míru příznaku), tzv. kvantitativní determinátory, dělí se do dvou tříd podle toho, označují-li běžnou míru příznaku (normu) nebo míru příznaku v situaci, kdy jde o zřetel k jistému cíli (modifikovaná norma). Přihlíží se k stupni příznaku (je-li nad normu nebo pod normu) a dále k jeho intenzitě (koncentraci) a extenzitě (rozsahu v prostoru nebo v čase). Ukazuje se např., že bulharské mnogo patří k oběma normám a zahrnuje tedy jednak ruské ekvivalenty očeň a mnogo, jednak i ekvivalenty sliškom (‚příliš‘), čeresčur, črezměrno. Takové rozdíly mezi jazyky, kdy v jednom z nich je jistá oblast na rozdíl od druhého jazyka více diferencována, jsou známy z lexikologické konfrontace dvou jazyků.[5] Autorka přihlíží k shodám i rozdílům v spojitelnosti ekvivalentů.

S tématem tohoto příspěvku souvisel referát I. Larsona (Švéd.) Zur Systemstruktur der russischen relativen Quantifikatoren (tj. mnoho / málo). — S příspěvkem Červenkovové souvisely tři další referáty týkající se synonym. Příspěvek A. Davidova (Bulh.) (cit. bulh. sborník, 329—338) Glagolna sinonimija v „Beseda protiv bogomilite“ ot prezviter Kozma nebyl důležitý jen rozborem synonymických řad sloves označujících ‚mluvení‘, ale i požadavkem budovat lexikologii staroslověnštiny.

Na synonymické vztahy při začleňování cizích slov do systému přejímajícího jazyka a na funkční, stylistické a expresívní rozdíly mezi nimi poukázal M. Péter (Maď.) (Über die funktionale Stellung der Fremdwörter in der russischen Sprache der [339]Gegenwart). — Na frazeologická synonyma upozornila ve svém konfrontačně zaměřeném příspěvku Iz problematike frazeološke sinonimije u ruskom i hrvatskom književnom jeziku A. Menacová (Jug.).

Systémový a konfrontační pohled byl příznačný také pro další bulharské příspěvky. S. Spasovová-Michajlovová (Bulh.), zabývající se soustavně předložkami, analyzovala ve svém příspěvku Semantični săpostavki meždu predložnata i prefiksalnata sistema na slavjanskite ezici (cit. bulh. sb., 195—206) rozdíl ve vývoji předložkového a prefixálního systému v některých slovanských jazycích. Ukázala to na předložkách a předponách s významem oddělování (stsl. u, u-, např. uletěti, s, s-, iz, iz-). Sémantické změny u předpon jsou vysvětlitelné změnou funkce původních předložek a jejich spojováním se slovesy. Předpony uchovaly staré významy předložek, jejichž funkci přejaly předložky jiné (v uvedeném příkladu od, z). — Lexikální systémovost dovodila, vycházejíc hlavně z Apresjana, E. Pernišková (Bulh.) na typech metonymické derivace na materiálu bulharštiny, ruštiny, ukrajinštiny a češtiny: Njakoi slučai na redovna metonimija pri săščestvitelnite v slavjanskite ezici kato projava na leksikalnata sistemnost (cit. bulh. sb., 267—277; příspěvek nebyl na kongresu přednesen).

Metodika naznačená Horeckým v úseku tvoření slov má svou paralelu v pracích americké skupiny van Schooneveldovy (USA). Vycházejí ze zjištění, že sémantické rysy vyabstrahované Jakobsonem v pádovém systému (‚rozsah‘, ‚omezenost‘ a ‚objektivnost‘) jsou i sémantickými rysy ruských předložek (spolu s rysy ‚rozměrovost‘ a ‚duplikace‘), a vyslovují domněnku, že takto bude možno analyzovat i lexikální strukturu ruštiny. V referátě A Semantic Approach to the Analysis of Word Formation in Contemporary Standard Russian (cit. amer. sb., 597—615) analyzoval Schooneveld pomocí těchto rysů ruská nomina actionis a nomina agentis, charakterizovaná příslušnými sufixy. — Touž metodiku aplikoval D. Armstrong (USA) v příspěvku Toward a Comparative Semantic Analysis of Suffixal Word Formation in Slavic (cit. amer. sb., 45—80) na konfrontaci tří sufixů činitelských jmen v češtině (-ák, -ař/-ář, -tel), polštině a ruštině. Referát se zakládá na výzkumu, který autor vykonal v l. 1976—77 v Praze a vyúsťuje v metodický požadavek, aby mezijazykové konfrontaci předcházela analýza slovotvorných systémů jednotlivých jazyků. Sémantické rysy, kterými jsou jednotlivé sufixy charakterizovány, jsou velmi obecné a nevystihují specifický obsah morfémů ani jejich polyfunkčnost (např. -ák charakterizuje jména osob, živočichů a věcí).

Přínosná byla analýza sémantických rysů v systému 16 prefixů 118 neprefigovaných sloves od R. D. Schupbacha (USA) (Semantic Features and Russian Verb Prefixation, cit. amer. sb., 616—636). Formální a významový systém ruských slovesných prefixů lze podle autora na rozdíl od systémů sufixů zobrazit i geometricky, což se vysvětluje tím, že jde o rysy přístupné vizuální percepci. Významy prefixů nejsou aditivní, nýbrž specifikují význam sloves. Dva hlavní rysy slovesných prefixů, ‚přemístění‘ a ‚kvantifikace‘, jsou komplexy složené z dalších rysů, jako je např. ‚směr‘ aj. Tyto rysy ovlivňují a omezují rysy slovesné jako ‚přemístitelnost‘, ‚tranzitivnost‘, ‚perfektivnost‘ a jejich opaky. Autor si všímá vztahu významu a valence a uvádí řadu cenných zjištění. Např. při prefixaci dochází k redukci oblasti možných předložkových komplementů. Rys ‚množství‘ vyjádřený prefixem vytlačuje rys ‚přemístitelnost‘ slovesa prostého a podporuje ‚přechodnost‘ (lít vodu na podlahu, polít podlahu vodou). Některá autorova zjištění ovšem překvapují, např. slovesa brodit’, guljat’, tancovat’ se považují za statická, protože prý nevyjadřují směr.

Podle slovenského lingvisty J. Furdíka tvoří slovotvorně motivovaná slova až dvě třetiny slovní zásoby v slovanských jazycích a tento poměr platí i o nových slovech. Slova nemotivovaná (ovšem běžná) patří většinou k centrální slovní zásobě a slouží jako základ pro tvoření slov motivovaných. Ta mají ve srovnání s nemoti[340]vovanými nižší frekvenci. Zvláště slova slovotvorného typu mutačního pronikají do centra systému a postupně ztrácejí svou motivovanost. Slova typu transpozičního a modifikačního jsou stálá, pokud jde o slovotvornou motivovanost. (Jeho referát, nazvaný Sur la fonction sémantique et communicative de la motivation „morphologique“, nebyl přednesen.) — Referát S. Babiće (Jug.), týkající se hranice mezi motivovanými a nemotivovanými slovy, dotvrdil skutečnost, že v přirozeném jazyku vždy existují vedle krajních pozic typy přechodné (Granica izmedju tvorbenih i netvorbenih (motiviranih i nemotiviranih) riječi).

Obohacování slovní zásoby novými prvky se týkalo několika dalších referátů. L. S. Palamarčuk (SSSR) utřídil nová porevoluční a poválečná pojmenování míst, podniků aj. v ukrajinštině, ruštině a běloruštině a upozornil na vzájemné kontakty těchto jazyků.[6] — M. Dumitrescuová (Rum.) obrátila pozornost na prospěšnost a zároveň i úskalí zkratek jako zvláště typického jevu současné ruštiny a zdůraznila potřebnost úplného slovníku (Novoje v leksike sovremennogo russkogo jazyka). — M. Szymczak (Pol.) připomněl produktivnost novotvarů substantiv a adjektiv tvořených internacionálními prefixy řeckého a latinského původu v polštině, češtině a slovenštině (např. a-, anti-, ex-, hyper- atd.) (The New Type of Prefixation of Nouns and Adjectives in Slavonic Languages).

Několik referentů se zabývalo otázkami přejímání slov a jazykových kontaktů. Příspěvek G. Martinowského (Fr.) se týkal přejímání internacionalismů a francouzských slov do ruštiny (O semantičeskoj evoljucii v russkom jazyke zaimstvovanij iz francuzskogo i internacional’noj leksiki). Ukázal, že nestačí jen vysledovat začlenění cizího slova do systému přejímajícího jazyka, ale je třeba systematicky konfrontovat významy slov v jazyku výchozím i cílovém a také vývoj příslušných sémantických polí v obou jazycích. — Z. Leszczyński (Pol.) považoval ve svém referátě (Comment peut-on déterminer les dates des emprunts lexicaux?) za potřebné zjišťovat dobu výpůjčky slov nejen na základě historických svědectví pozitivních, ale i negativních. Za zvláště vhodné k tomu považuje překlady. Mezi pozitivním a negativním dokladem bývá značný časový interval, určení je tedy často relativní. — Dva maďarští lingvisté, L. Hadrovics a F. Gregor, zdůraznili vliv maďarštiny na srbštinu a slovenštinu (Semantičeskije zaimstvovanija serbskochorvatskogo jazyka iz vengerskogo a Einige slowakische Benennungen ungarischer Herkunft, die sich auf ung. leves — slk. polievka beziehen). V prvním případě jde o přejímání maďarských slov se speciálními významy zvláště do kajkavštiny, v druhém případě o přejetí názvů některých jídel v době maďarsko-slovenského soužití.

Dva referáty byly věnovány problematice kalků. K. Jordal (Dánsko) se v referátu Griechische Lehnübersetzungen und Wortbildungsmodelle im Russischen zabýval otázkou ruských složenin, zvláště těch, které vznikly kalkováním z řečtiny prostřednictvím překladů a v nové době i z francouzštiny a němčiny. Předpoklady pro růst těchto složenin byly už v církevní slovanštině a významný byl při tom i vliv řecko-byzantské hymnologie. — Referát H. Schustera-Šewce (NDR) přinesl klasifikaci šesti typů hornolužických kalků vzniklých pod vlivem němčiny (Mesto nemeckich leksičeskich kalek v sisteme verchnelužickoj leksiki i slovoobrazovanija). Hlavní úlohu tu hrají složeniny a spojení slov. Referát byl jinou verzí příspěvku předneseného na zasedání lexikologicko-lexikografické komise při Mezinár. komitétu slavistů ve Varně 1976.[7]

Problematiku kontaktů slovanských a neslovanských jazyků obecně naznačil R. Lötzsch (NDR) (Popytka tipologii slavjano-neslavjanskich jazykovych kontaktov). [341]Lze rozlišit jazykové kontakty mezi jednotlivými jazyky, skupinami jazyků a jednotlivými nářečími nebo skupinami nářečí jednoho slovanského jazyka nebo několika jazyků. Kontakty jsou přímé, uskutečňující se při ústní komunikaci, a nepřímé, zprostředkované překlady. Kontakty se týkají všech jazykových rovin nebo jen jistých oblastí slovní zásoby. — R. Filipović (Jug.) informoval o svém projektu týkajícím se studia anglických prvků v evropských jazycích a zaměřil svůj referát na vztah angličtiny a šesti slovanských jazyků (Problemy jazykovych kontaktov slavjanskich jazykov s neslavjanskimi). V centru autorovy pozornosti je proces přejímání cizích slov a jejich fonologické, morfologické a sémantické adaptace. V jejím průběhu rozlišuje prvotní a druhotné změny. — Referát K. Babova (Bulh.) byl svědectvím toho, že autor dále propracovává typologii rusismů v bulharštině (Rusko-bălgarskite ezikovi kontakti i văprosăt za tipologijata na rusizmite v bălgarskija ezik, cit. bulh. sb., 121—126).

Několik významných příspěvků bylo věnováno historické lexikologii a teorii lexikografie. Zásadní příspěvek obecného zaměření Semantika kornevoj gruppy i istorija slov v slavjanskoj istoričeskoj leksikografii přednesla G. A. Bogatovová (SSSR), redaktorka Slovníku ruského jazyka 11.—17. stol. (dosud vyšla část A—D). Referentka charakterizovala etymologickou a historickou lexikografii a odlišila historický slovník jednoho vývojového průřezu, zaměřený na popis příslušného systému, a slovník diachronický, popisující několik vývojových stavů. Slovníkem tohoto typu je právě uvedený ruský slovník. Autorka dokumentovala jeho metodu na několika slovech a zdůraznila potřebu jejich mnohoaspektové charakteristiky a jejich vnitrojazykové, formální i významové konfrontace s jinými slovy. To bude jistě možné po vypracování textu celého historického slovníku, protože je známé, že práce na slovníku přináší až do jeho konečného vypracování stále různá překvapení a objevy. — Nejen z hlediska lingvistiky, ale i etnogeneze byl závažný referát ukrajinské slavistky a bohemistky V. T. Kolomijcové Ichtiologičeskaja nomenklatura slavjanskich jazykov kak istočnik dlja issledovanija mežslavjanskich etničeskich vzaimootnošenij. Referát měl dvě části: v první uvedla autorka slovanská pojmenování ryb přejatá z praslovanštiny, v druhé pojmenování přejatá z neslovanských jazyků, z finštiny, němčiny a turečtiny. Výsledkem všestranného posouzení pojmenování ryb bylo zjištění, že původní sídla Slovanů byla mezi řekami Pripetem, Berezinou, Severní Dvinou a Němenem. — Hutný sociolingvisticky zaměřený příspěvek kolektivu autorů pracujících na Staročeském slovníku (hlavní autoři I. Němec a E. Michálek) přednesla členka kolektivu M. Nedvědová (Vztah sémantiky staročeské slovní zásoby ke společenské situaci, Slavia 47, 1978, 14—22). Konfrontace hlavních, společensky citlivých oblastí slovní zásoby, jako jsou klíčová slova, termíny, nová pojmenování, cizí slova, slova s konotačními příznaky a synonyma, s vývojovými faktory dobové společenské struktury potvrdila známé historické skutečnosti týkající se rozvoje a krize feudální moci a přípravy husitské revoluce. Uvedené společenské procesy přispěly k rozvoji slovní zásoby staré češtiny a jejích tematických oblastí včetně terminologie, k adaptaci cizích prvků a k posílení centra jejího systému.

L. P. Žukovskaja (SSSR) odůvodnila potřebnost vybudovat historickou slovanskou lexikologii v souvislosti s úplným slovníkem středověké slovanské literatury, který by ukázal společnou i specifickou slovní zásobu jednotlivých slovanských jazyků (Postojannaja i var’jirujuščaja leksika v spiskach pamjatnika, cit. rus. sb., 172—195) a R. M. Cejtlinová (SSSR) požadovala vybudování srovnávací slovanské lexikologie, která by využila příslušných historických slovníků a zakládala se na vnitrojazykové konfrontaci tříd slov analyzovaných pomocí jednotně vydělených sémantických příznaků na základě morfematické analýzy (Nekotoryje problemy staroslavjanskoj leksikologii, tamže, 428—449).

[342]Referát J. Filipce se týkal Spojitelnosti lexikálních jednotek v konfrontačním pohledu (Čs. přednášky, 131—140). Tato problematika se vztahuje k syntagmatické lexikologii, podúseku obecně pojaté lingvistické syntagmatiky. Spojitelnost je gramatická, kontextová (lexikální) a sémantická (jde o průnikové sémy slov) a realizuje se na úrovni empirické mezi exempláři lexikálních jednotek, na úrovni lexikální jednotky monosémické a polysémického lexému. Je specifická u různých druhů slov. Referát naznačil shody a rozdíly ve spojitelnosti substantiv, sloves a adjektiv v češtině, ruštině a němčině.

Zaslouženou pozornost lingvistů dnes vzbuzuje frazeologie. Přednesené referáty se týkaly v jejím rámci otázek konfrontace a synonym. M. Leonidovová (Bulh.) konfrontovala jeden typ frazémů, tzv. frazeoschémy, tj. syntakticky ustrnulé konstrukce (termín vytvořil D. N. Šmelev) v ruštině a v bulharštině (Frazeoschema kak lingvističeskaja jedinica promežutočnogo sintaksiko-frazeologičeskogo urovnja, cit. bulh. sb., 219—229). Konfrontace obou jazyků ukazuje shody a rozdíly (např. ruský typ ochota jest’ ochota proti bulh. boja si e boj). — K. Morvay (Maď.) doporučil v příspěvku Z zagadnień frazeologii porównawczej języków słowiańskich jako potřebný základ pro konfrontaci frazeologie rejstřík frazeologismů s jejich významovým určením. Dále navrhl syntagmatickou klasifikaci frazeologismů, a to na (1.) spojení nominální (souřadná, podřadná, epiteta, jmenné a okolnostní komplementy), (2.) spojení slovesná (determinační: sloveso + jeden komplement, + dva komplementy; větná: subjekt + predikát, popř. ještě + další komplement, např. kámen někomu spadl ze srdce). — „Somatické“ frazeologismy, jejichž komponentem je pojmenování částí lidského těla, v bulharštině a v rumunštině konfrontoval M. S. Mladenov (Bulh.) Bălgarsko-rumănski frazeologični usporedici. — Obecně zaměřený referát O sinonimii frazema přednesl J. Matešić (NSR).[8] Frazém je podle autora spojení slov charakterizované formálně, obsahově a syntakticky a fungující jako heslová komunikační jednotka. Pro frazém je typická i idiomatičnost, stabilnost a reprodukovatelnost. Frazeologická synonyma, především slovesná, jsou frazémy kontextově záměnné, vyjadřující zhruba týž význam a mající týž stylový příznak. Frazeologická synonymie je na rozdíl od nefrazeologické omezena na jisté významové oblasti spojené s životem člověka. — B. Tatár (Maď.) uvedl ve svém referátě Problemy vydelenija dominanty frazeologičeskich sinonimov v sovremennom russkom jazyke kritéria vydělování základního členu řady frazeologických synonym: Jde o způsob vyjádření pojmového významu, zřetel k stylistickým příznakům, valenci a distribuci. — Zmínky zaslouží i příspěvek K. M. Gjulumjance (SSSR), nazvaný Fol’klornyje elementy vo frazeologii sovremennych slavjanskich jazykov.[9] Autor mimo jiné sleduje na příkladech proces, kdy se původní folklórní formule (např. živá voda v opozici proti mrtvá voda) stává frazeologismem, který má nová specifická spojení, synonyma a konotace (např. napít se živé vody, umýt se živou vodou, hledat, objevit živou vodu aj.) a nakonec se stává běžným bezpříznakovým frazeologismem.

Z uvedených referátů vyplývá, že jejich autoři pracují převážně analyticky na dílčích úsecích bohatě diferencované lexikologicko-lexikografické problematiky, která má nadto pokračování v rozsáhlých oblastech terminologie a onomastiky. Také jugoslávská lingvistika zaznamenává spíše jen jednotlivé drobnější práce, jak to dokládá i bibliografie prací uveřejněná v časopise Jezik 1974. Za této situace zůstává lexikologická syntéza stále aktuálním požadavkem.

Josef Filipec

 

[343]Dialektologická problematika

 

Ačkoliv se s dialektologickým materiálem a jeho interpretací bylo možno setkat ve všech lingvistických tematických okruzích v postupech srovnávací, typologické i sociálně funkční jazykovědy, hlavní takové příspěvky se soustředily zejména do okruhu historickosrovnávacího a sociolingvistického. Jejich společným znakem bylo, že i dílčí analýzy i širší výhledy byly pojaty vesměs více či méně dynamicky, vedle retrospektivy se tu pak výrazně uplatňovalo i perspektivní hodnocení dnešního vývoje v celospolečenském rámci rozvoje slovanských jazyků a národů. Silně byla zastoupena zejména dialektologie jazyků národů Jugoslávie (též v příspěvcích západních slavistů), jazykovězeměpisná složka se uplatnila nejvýrazněji v příspěvcích polských a sovětských, na 30 přihlášených příspěvků sledovalo mezislovanské a zejména slovansko-neslovanské interference doslova po celém světě; novinkou — mimo okruh českých přispěvatelů — byly též příspěvky k městské mluvě a k interdialektálnímu vývoji. V tradičních dialektologických tématech převládalo hláskosloví a prozódie, hojněji pak tu byly zastoupeny i výklady sémaziologické.

Dnešní vývojovou situaci slovanských nářečí charakterizoval pro čakavskou oblast B. Finka (Jug.), pro tendence v kajkavské prozódii M. Lončarić (Jug.), pro makedonštinu od 2. pol. 19. stol. B. Vidoeski (Jug.), pro ruská nářečí s diftongickými relikty J. F. Levin (USA). České příspěvky otištěné v Čs. přednáškách hodnotily současný vývoj v nadnářečních vrstvách národního jazyka: †J. Bělič v rámci českého jazykového celku vůbec, M. Krčmová oblastní hláskové a tvarové prvky v prostředí moravském, S. Utěšený morfologické regionalismy co do mezivrstvových vztahů v areálovém aspektu. Výzkumu situace městského jazyka na Balkáně se věnoval A. Šojat (Jug.) — ve vztahu k standardizaci úzu, V. Baracová-Grumová (Jug.) a D. Zečevićová (Jug.) — co do rozdílnosti vývoje v menších a větších centrech a T. F. Magner (USA), který srovnával ráz a prestiž urbánního úzu v Záhřebu, Splitu a Niši.

V tradičních diachronických a diatopických analytických popisech dominovala tematika jugoslávská: W. R. Vermeer (Hol.) se pokusil znova vyložit počátky kajkavského vokalismu, A. Peco (Jug.) vykládal jako přechodové prozodické jevy na pomezí zetsko-novoštokavském, M. Moguš (Jug.) pak cakavismus jako domácí jev. T. Logar (Jug.) probíral na novém materiálu slovinskou nářeční metatonii, B. M. Groen (Hol.) problémy makedonské fonologie. Šíře slavisticky byly zaměřeny příspěvky I. Kočeva (Bulh.) — k významu archaismů v rhodopských nářečích bulharských, M. Gruchmanové (Pol.) — k areálu nom., akuz. a vok. pl. dny, M. Karaśe (Pol.) — střídání ch/k v polských nářečích. Ještě širší pole zabral příspěvek B. Kreji (Pol.) k elementu -k- v slovanských nářečích, W. Pomianowské (Pol.) k lexikálním a slovotvorným areálům jihoslovanským a B. Falińské (Pol.) k sémantické stránce slovanské textilní terminologie. Z materiálů Slovanského jaz. atlasu vycházel výklad A. a J. Basarových (Pol.) k vývoji skupin *kv-, *gv- > cv-, 3v-. A. Habovštiak (ČSSR) se věnoval lexikálnímu tabu zvl. v názvech menších zvířat, V. Konnová (Velká Brit.) pak přínosu dat polských atlasů k rozvoji lexikální sémantiky.

Zvláštní pozornost byla věnována novějším atlasovým pracím. Vedle uvedeného příspěvku S. Utěšeného, vycházejícího z konfrontace městských a venkovských údajů Českého jazykového atlasu v Čechách, podal celkový přehled o přínosu Jazykového atlasu kašubštiny pro slovanskou dialektologii příspěvek K. Handkeové (Pol.) a H. Popowské-Taborské (Pol.), základní informace o zpracování a výhledech Slovanského jazykového atlasu příspěvek R. I. Avanesova (SSSR) a o principech připravovaného Atlasu jazyka a kultury Karpat příspěvek S. B. Bernštejna (SSSR).

Z četných příspěvků věnovaných slovanským jazykovým pomezím připomínáme [344]zvlášť W. Kuraszkiewicze (Pol.) — poleské diftongy na bělorusko-ukrajinském pomezí v Polsku, R. Alexandera (USA) — morfologické jevy na pomezí srbsko-bulharském, A. Zaręby (Pol.) — lexikální hranice česko-slovensko-polské, L. G. Něvské - T. M. Sudnikové (SSSR) — kontakty v pohraniční etnolingvistické zóně balto-slovanské a E. Prunče (Rak.) — interference v bilingvním slovinsko-rakouském území korutanském. Velká pozornost byla věnována též jazykovým ostrovům v Evropě i v zámoří. Českého materiálu (z Kucova u Łodže) se tu týkal příspěvek K. Dejny (Pol.), G. Ciplei (Rum.) z jižního rumunského Banátu — s materiálem onomastickým a A. Vaška (ČSSR) (o izolovaných nářečích češtiny); ze slovenského materiálu v Maďarsku vycházel příspěvek P. Királye (Maď.). Ostrovním dialektům, mluvě dělníků v cizině ap. byly věnovány vůbec nejčetnější příspěvky: vzdálených kolonií, hlavně v zámoří, se týkaly příspěvky H. P. Stoffela (Austr.) (srbocharvátština na Novém Zélandě), M. Stankovského (Švéd.) (srbocharvátština ve Švédsku), Ž. Juričiće - J. Kesse (Kanada) (srovnání záhřebské a kanadsko-charvátské etikety), I. Tarnawecké (Pol.) (ukrajinština v Sev. Americe), Y. Grabowské (Kanada) (kanadská polština) a R. Olesche (NSR) (koloniální lužická srbština v USA). Středoevropské a východoevropské jazykové ostrovy vyšetřoval O. Horbatsch (NSR) (Ukrajinci v Jugoslávii), P. Stepanov (Maď.) (charvátština v maďarské Barani), G. Neweklowsky (Rak.) (charvátština v Burgenlandu), M. Jivcovici (Rum.) (srbocharvátská nářečí v Rumunsku), D. Gamulescu (Rum.) (rumunské toponymy v Jugoslávii) a B. Tukan (Izrael) (slavismy v gagauzštině). V konfrontačním plánu (při vyučování jazykům ap.) byly tu pojaty příspěvky M. Zatovkaňuka (ČSSR), E. Vrabie (Rum.), četné příspěvky se pak týkaly lexikálních výpůjček od nejstarších dob: H. H. Bielfeldt (NDR) probíral staré západní slavismy v němčině, L. Djamo-Diaconitová (Rum.) lexikální balkanismy východoslovanské, D. Guild (Velká Brit.) rusismy v lotyštině, V. D. Bondaletov (SSSR) grecismy v argotech. Obecně se problémy interference v různých aspektech zabývali, vedle uvedeného příspěvku Vaškova (izolace), Zatovkaňukova (izomorfie) a Lötzschova (typologie slovansko-neslovanských kontaktů), P. Ondrus (ČSSR) (vztah příbuzných a nepříbuzných kontaktujících jazyků) a R. Lencek (USA) (smíšený jazyk u Baudouina de Courtenay). Zvlášť pozoruhodné tu byly historické retrospektivy od V. Rusanovského (SSSR) (vliv lidových mluv na formování vsl. spisovných jazyků v 15.—19. stol.) a V. Verenyče (SSSR) (jazykové kontakty ve Velkolitevském knížectví) a svým způsobem sem patří i příspěvek S. S. Lundenové (Nor.) sledující osudy pomocné obchodní námořní řeči russe-norsk (moja po tvoja) podle záznamů z minulého století. Podobně jako referát T. Logara byl zvolen pro zvláštní zasedání v Lublani i referát N. a S. Tolstých (SSSR) o rekonstrukci slovníku staré slovanské duchovní kultury, mj. na základě prací srovnávací slovanské etnografie.

Poměrně mnoho nářečního materiálu obsahovaly i příspěvky onomastické, jejichž přehled přinese Zpravodaj místopisné komise. Dostalo se na dialekty i ve významném příspěvku k překládání jugoslávských autorů, zejména M. Krleži, od N. Brozovićové-Košuticové (Jug.), jenž se jednoznačně staví na pozici, že je nutno v dobrém překladu rozlišovat funkční i zeměpisné idiomy a jejich elementy.

Slavomír Utěšený

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 4, pp. 333-344

Previous Petr Sgall: Ke snahám o explicitní popis sémantiky

Next Pavel Novák: Nad dílem profesora Vladimíra Skaličky