K specifičnosti významu termínů

Běla Poštolková

[Discussion]

(pdf)

К специфике значения терминов / Les caractères spécifiques de la signification des termes

Ve svém příspěvku vycházím z materiálu Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—1971) a Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978). Rovněž využívám svých dvou publikovaných článků,[1] z jejichž výsledků vyvozuji některé další závěry.

Termín se na rozdíl od slov běžně sdělovacího jazyka, neodborných slov, netermínů, vyznačuje kognitivním, tj. racionálně pojmovým významem, založeným na teoretickém poznání. Stejně jako pojmenování obecná je také termín jako lexikální jednotka reprezentantem třídy, množiny předmětů, pojmenovávajícím definovaný pojem, který patří do přesně vymezené oblasti. Vzhledem k slovní zásobě národního [55]jazyka můžeme terminologii chápat jako dílčí významové (terminologické) pole. Vztahy mezi terminologiemi a běžně sdělovacím jazykem se projevují zejména v procesech terminologizace a determinologizace.

Proces přejímání slov běžné slovní zásoby do terminologických soustav, jejich adaptaci a specializaci označujeme zpravidla jako terminologizaci. Může probíhat jednak v mezích základní pojmenovací jednotky-slova, jednak se může realizovat jako nová kombinace, nové spojení slov v běžně sdělovacím jazyce existujících, totiž vytvářením pojmenovacích sousloví. Nové termíny vznikají ovšem i spojováním základů slov běžné slovní zásoby se sufixy (popř. prefixy) běžné slovní zásoby, zpravidla specializovanými k vyjádření určitých pojmenovacích typů. Podle toho lze rozlišovat několik způsobů či typů terminologizace: a) terminologizaci sémantickou, tj. aplikaci existujícího již pojmenování příslušného jazyka na nový pojem (jev) určitého vědního oboru, např. magnetická hlava (jako zařízení), plášť kabelu (tj. ochranná vrstva); b) terminologizaci syntaktickou, přesněji syntakticko-sémantickou, neboli vytváření pojmenovacích sousloví, např. usazená hornina, mez pevnosti, napětí v tahu, vyzrazení státního tajemství; c) terminologizaci slovotvornou, tj. veškeré soustavné využívání prvků běžného, totiž neodborného jazyka v terminologických soustavách, tedy i ustálení některých slovotvorných způsobů, typů a prostředků pro vyjadřování určitých významových odstínů, systematické využívání některých druhů slov aj., např. využívání přípon -č, -čka pro zařízení a stroje, -dlo pro nástroje a prostředky, -ivo pro materiály, podstatných jmen slovesných a dějových pro procesy (srážení, vzplanutí, slatinění, sesuv, skluz, závlaha), účelových adjektiv na -cí k funkční diferenciaci strojů (brázdicí, vrtací stroj) apod., a za d) smíšený typ, terminologizaci sémanticko-slovotvornou, totiž sémantickou terminologizaci doplněnou některými afixy, např. patka, hlavice, ozubec. Pro všechny typy je charakteristická jistá modifikace významu původního prostředku běžně sdělovacího jazyka, přesné vymezení a ustálení nových významových prvků.

Sám proces terminologizace probíhá jako postupné ustalování formy a významu. Dochází při něm k přesnějšímu pojmovému rozlišení na základě podrobnějšího poznání a třídění jevů skutečnosti.

Ještě Jungmannův slovník nezná termín usazenina (pro sediment) a užívá výrazů ssedlina nebo usedlina. V Preslově překladu[2] s geologickou tematikou se tání označuje slovem jihnutí. Z Jungmannova slovníku vidíme dosud živou motivační souvislost mezi slovesem jihnouti a slovem jih, které je velmi bohatě doloženo ve významu ‚obleva‘. Presl a z něho většinou vycházející Jungmannův slovník mají některé zaniklé názvy hornin (např, drasenek, dřevek, spočna, žehel), pro něž se dnes užívá názvů přejatých (trachyt, lignit, gabro, obsidián).

Na rozdíl od běžné slovní zásoby, kde jedno pojmenování často slouží k označení několika věcem či jevům, je pro terminologické systémy charakteristická větší míra abstrakce a pro jednotlivou terminologickou soustavu vztažení jen jednoho pojmenování na jeden denotát. Jednotlivý jev musí být stanoven jako třída předmětů (eventuálně i jednoprvková, např. Slunce, Měsíc) s přesně určenými charakteristikami, tj. definován a zařazen do náležité vyšší nebo nižší kategoriální skupiny zahrnující několik takových tříd. Významovou změnu abstraktně a kategoriálně pojatých slov formálně signalizuje souhrnné pojmenování v plurálu (např. paměti počítače, cukry v chemii) a další diferencující přívlastky, přístavky či zvláštní systémová pojmenování oborová.

Ucelený soubor termínů tvoří terminologii jistého oboru, tj. z hlediska slovní zásoby národního jazyka relativně uzavřený dílčí systém. Ve svém původním a vlastním významu funguje termín zejména v tomto terminologickém systému, ve [56]svém odborném komunikačním okruhu. Někdy se soudí, že termín vedle vlastního významu má skryté významové složky doplňujícího nebo obrazného charakteru. Těchto vlastností však nabývá termín až v neodborném, mimoterminologickém užívání. Zde pozbývá — přesazením do jiného systému — svých definičně určených znaků a svých pozicí v dílčím terminologickém systému. Nabývá rysů charakteristických pro běžná slova, netermíny, totiž pružnosti, menší přesnosti a jisté sémantické neurčitosti a zapojuje se do vztahů v dílčích systémech běžné, tj. neodborné slovní zásoby. V dané terminologické soustavě funguje však termín i nadále ve svém původním terminologickém významu.

Např. slovo radar pojmenovává přístroj určující polohu a vzdálenost předmětů (letadla, lodi ap.) odrazem ultrakrátkých rádiových vln. Velkého rozšíření dosáhl za 2. světové války ve vojenství, později v letecké a námořní dopravě, v meteorologii, astronomii a je důležitým zařízením dodnes. Postupnému šíření tohoto technického vynálezu odpovídají i výpisky v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV, které jsou zde doloženy od r. 1945. Současně s nimi se vyskytují užití ukazující na aplikaci tohoto názvu v jiných oblastech. Najdeme zde např. spojení živočišný radar čápů, kterým se rozumí jejich přesná orientační schopnost, nebo (u delfínů) označení biologický radar, znamenající jejich zvláštní schopnost vysílat ultrazvukové signály a přijímat jejich odraz od okolí. Metaforicky se termínu radar užívá o lidech a myslí se jím vnitřní schopnost, zvláštní smysl něco předem odhadnout, uhodnout, poznat. Např. herec o sobě vypovídá: „Na divadle se prakticky nikdy nevidíte. Máte jen jakýsi vnitřní radar, který vás vede k tomu, že to děláte tak, jak to děláte.“

Takovéto uvolňování terminologického významu v běžném užití není nic nového. Tímto způsobem vznikly významy a významové odstíny, např. dirigovat (tj. ‚řídit, vést‘) např. práci, krystalizovat (ve význ. ‚nabývat určité jasné podoby‘) o myšlence, koncepci, spojení životopisná nebo materiálová sonda, diagnóza situace, stenografický sloh, imunní proti výtkám, frazeologismy vzít pod mikroskop, jde to jako po telegrafu aj.

Uvolňování původního terminologického významu čili determinologizace vzniká častým užíváním jistého nového (někdy módního) slova. V první fázi tohoto determinologizačního procesu vzniká analogický srovnávací významový odstín (např. zakódovat nebo zašifrovat smysl díla, tj. ‚vyjádřit ho na způsob kódu, šifry, jakoby kódem, šifrou‘, tj. ‚skrytě, utajeně‘, nebo radarové uši, tj. ‚citlivé, vnímající podobně jako radar‘ aj.). Teprve dalším vývojem a zapojením do slovní zásoby národního jazyka dojde i k přiřazení přesnějšího synonymního významu a ke vzniku abstraktních sekundárních významů a významových odstínů. (Např. dešifrovat nabývá stálého významu ‚rozluštit‘, telegrafický znamená ‚rychlý, stručný, úsečný‘, ovzduší i klima se stává synonymem slova prostředí apod.)

Přechodem termínů do mimoterminologického užívání dochází k jejich jisté významové a funkční diferenciaci: Ve svém dílčím systému fungují termíny nadále jako pojmenování přesně definovaných pojmů. Současně se v mimoterminologickém úzu slovní zásoby národního jazyka postupně přehodnocují a proměňují. Jejich grafická a zvuková podoba začíná označovat něco odlišného, nového; fungují odděleně a samostatně v systému jiném než terminologickém.

Stejně jako při terminologizaci slov běžného jazyka (teplota, rychlost) jde i zde o slova zvukově a graficky shodná, avšak označující v odborném a neodborném užití různé skutečnosti. Původní i nové významy (nikoli náhodná užití!) jako rezultáty terminologizace a determinologizace fungují paralelně, tj. každý ve svém systému: termíny v příslušném terminologickém poli a formálně totožná slova v systému národního jazyka. Tento jev lze chápat (nejen jak se to činí v případech terminologizace,[3] ale i v případech determinologizace) jako mezisystémovou homonymii.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 1, pp. 54-56

Previous Miroslav Roudný: Sémantika cizích slov

Next Miloslava Knappová: Významové aspekty vlastních jmen