Významné sovětské dílo o teorii pojmenování (I.)

Miloš Dokulil a kol.

[Discussion]

(pdf)

Значительная советская работа о теории номинации (I.) / Un ouvrage soviétique remarquable sur la théorie de la dénomination (I.)

Význam sovětské jazykovědné produkce daleko přesáhl hranice SSSR i zemí socialistického tábora a uznání, kterého se sovětské jazykovědě dostává ve vědeckém světě, stále roste. Po období prací spíše programových a po létech podrobného mapování jazykovědné problematiky vchází sovětská lingvistika do období velkých prací syntetických, zachycujících na širokém prostoru současný stav příslušného úseku bádání, a to nejen sovětské, ale i světové vědy. Jednou z posledních prací tohoto druhu je významné obsáhlé dílo,[1] věnované aktuální, ale doposud jen málo propracované problematice — teorii pojmenování. Nejde v pravém slova smyslu o ucelenou monografii, nýbrž spíše o obsáhlý sborník zásadních příspěvků k řešení dané problematiky.

Není jistě náhodou, že teprve funkčně strukturní jazykověda objevila vlastně tuto závažnou oblast zkoumání: u jeho kolébky stál jeden z jejích zakladatelů Vilém Mathesius, který v nauce o pojmenování (funkční onomatologii) spatřoval jeden ze základních pilířů jazykové stavby.

Jazykovaja nominacija je úctyhodné dvousvazkové dílo, učleněné do 12 kapitol. Bylo zpracováno v oddělení obecné jazykovědy Ústavu jazykovědy AV SSSR pod vedením B. A. Serebrennikova a A. A. Ufimcevové. Členy autorského kolektivu jsou kromě obou vedoucích N. D. Arutjunovová, E. S. Aznaurovová, V. G. Gak, G. V. Kolšanskij, I. S. Kovtun, Je. S. Kubrjakovová, Ju. S. Stepanov a V. N. Telija. — V naší recenzi si můžeme všimnout jen statí nejvýznamnějších: je to především úvodní stať 1. svazku, nastiňující problematiku nominace obecně, a pak ty studie, které zpracovávají pronikavým způsobem základní typy nominace nebo přinášejí úspěšné řešení některých jejích nových aspektů. Na ostatní stati jen stručněji upozorňujeme.

Nominace je jev nesmírně složitý a objasnění jeho podstaty nutně předpokládá řešení celého komplexu různých problémů. Je to především studium pojmenovací techniky, různých způsobů a typů nominace (vlastně lingvistický aspekt nominace), dále výzkum vztahů okolního světa, jazyka a myšlení, sledování odrazu skutečnosti v jazyce, zkoumání charakteru jazykových znaků, stanovení jejich tříd ap. (gnozeologický a sémiotický aspekt nominace), a posléze celý soubor otázek vzájemného vztahu jednotlivce, společnosti a jazyka, zvláště otázka hodnotícího momentu, tzv. výběrové zainteresovanosti a otázka vytváření sémantických variant slova atd. (stylistický aspekt nominace). Tato velká složitost, vyplývající především z toho, že všechny uvedené a mnohé další souvislosti se projevují v každé pojmenovací jednotce zároveň, vyžádala si ovšem mnohostranný, komplexní přístup k celé problematice.

Osvětlení obecných otázek týkajících se nominace je věnován I. díl monografie, II. díl pak zkoumá specifičnost jednotlivých druhů nominace na různých rovinách jazyka. V první části recenze se budeme zabývat obecnou problematikou nominace.

Zásadní význam pro pochopení složitosti a mnohostrannosti problematiky nominace má úvodní kapitola 1. svazku Lingvistická podstata a aspekty nominace, na jejímž zpracování se podíleli A. A. Ufimcevová, E. S. Aznaurovová, Je. S. Kubrjakovová a V. N. Telija. — Nominace se v díle chápe ve velmi širokém smyslu jako „vytváření znakových jednotek (slov, tvarů a vět)“.[2]

[229]Právem se zdůrazňuje, že zkoumání nominačních znaků musí vycházet z těch rysů jazyka, jimiž jsou principy nominace determinovány; takovými rysy jsou: (1.) dvojí reference jazykových znaků, a to jako znaků nominačních (v systému) i predikačních (v řeči) a odvozenost aktuálních jednotek řeči — výpovědí (znaků druhotného označování) od virtuálních jednotek systému — slov a jejich ekvivalentů (znaků prvotního označování), (2.) dvojí vztah jazykových znaků k jevům skutečnosti: jsou nejen jejich označením, ale i jejich zobecněným odrazem, (3.) tvořivý charakter jazyka, daný jeho nedílným sepětím se společenskou praxí.

Marxistické zkoumání nominačního aspektu jazyka vyžaduje především zkoumání jeho stránky obsahové, vzájemného vztahu jazyka s myšlením a se skutečností. Tato souvislost se nejbezprostředněji projevuje v procesu semióze, v znakovém vztahu pojmenování, kde se spojují smysl (pojmové formy myšlení), jméno (jazyková forma) a skutečnost (označované objekty). Poznání zákonitostí nominace má proto velký význam pro hlubší pochopení lidského faktoru v jazyce a odhalení vzájemného působení všech složek systému a struktury jazyka.

Vzhledem k těmto souvislostem lze při zkoumání nominace rozlišit tři její základní aspekty: sémiotický, gnozeologický a vlastně lingvistický. Tato trojí stránka vymezuje i trojí okruh problémů s nominací spjatých a trojí přístup k jejímu zkoumání.

Otázky gnozeologicko-sémiotické jsou spojeny se zkoumáním vztahů okolního světa, myšlení a jazyka. Patří k nim problémy odrazu skutečnosti v jazyce, určitá idealizace skutečnosti spojená s vytvářením systému jazykových znaků, vzájemný vztah slova a pojmu, vztah odrazu, pojmu a významu, přetváření, schematizace a formalizace skutečnosti při pojmenování atd.

Učleňování představ o mnohotvárnosti a rozmanitosti reálné skutečnosti i o obsazích vlastní zkušenosti a jejich zobecňování děje se pomocí nominačních znaků, vydělováním a pojmenováváním opakujících se představ, získaných v procesu poznání a dorozumívání. Tvoření slovních znaků je spjato především s nominačně-reprezentační funkcí jazyka: výchozí v znakové reprezentaci je vědomím zprostředkovaný vztah poznávajícího subjektu k objektivní skutečnosti a v nominaci poznávací a klasifikační činnost jazykového společenství. Tato činnost není jen pasívním zrcadlením, ale má v sobě i rysy hodnocení a emocionálního prožívání.

Objektem nominace bývá ne tak konkrétní, jedinečný objekt skutečnosti, jako opakující se, typizovaná představa o něm, vytvořivší se v jazykovém kolektivu, proto objektem míníváme vlastně třídu předmětů. Pojmenovací znak je tak spjat pojmenovacími vztahy nejen s denotátem (materiálním, tj. s označeným předmětem, i ideálním, tj. s představou o něm), ale i se signifikátem, tj. s podstatnými příznaky třídy předmětů i s různými (smyslově, racionálně i emocionálně) hodnotícími složkami poznávací činnosti.

Z hlediska sémiologického — povahy označeného znaku — je důležité vymezení významu, v němž se spojuje jak „vztah“ (poznávací vztah subjektu k objektu), tak i „entita“ (produkt poznávacího procesu, pojem o objektu). Sociálně-psychologický aspekt reprezentace — utváření znaku — je spjat s různými etapami a charakterem zobecnění jejich označovaných (subjektivní představa — objektivní předmětný obsah); utvoření znaku je faktem psychologie a sociálního života, neboť spojení formy znaku s jeho označovaným musí být přijato a ustáleno jazykovým kolektivem, teprve tím dostává znak svou systémovou hodnotu.

Proti virtuálním pojmenovacím znakům jazyka ve vlastním smyslu (slovům a slovním spojením) stojí v dialektické jednotě s nimi aktualizované znaky řeči (výpovědi a jejich části). Obojí jednotky spojuje jejich nominační funkce (viz pozn. 2). Autoři jsou si ovšem vědomi toho, že charakter označovaného i samého procesu označování je v obou případech rozdílný: „Je-li označovaným slova designát (signifikát), tj. [230]nějaký zobecněný pojem, je označovaným věty denotát (referent), tj. jedinečná událost.“[3] Slovo (a jeho ekvivalenty) a věta (a její ekvivalenty) plní v jazyce protikladné úkoly.[4]

Lingvistický aspekt nominace tvoří vlastní obsah onomaziologie (jako lingvistické nauky o jménech, o podstatě a typech pojmenování), jejímž „hlavním úkolem je zkoumání rozmanitých prostředků pojmenovávání jednotlivých prvků skutečnosti (elementová nominace) a označování celostních událostí (událostní nominace)“. Je jistě výmluvné, že se autoři v zásadě soustřeďují na nominaci elementovou (lexikální), zatímco ostatní typy jsou spíše pouze proklamovány. Elementová nominace může být přímá (neutrální nebo stylistická), nebo nepřímá, jednoduchá, nebo členěná, apod.

Úvodem k přímé lexikální nominaci podávají autoři klasifikaci slovních znaků, tvořících systém pojmenování. Základními kritérii jsou tu povaha významu slovních znaků a jejich úloha v struktuře jazyka, vedle toho se však uplatňují i další sémiologické příznaky. Aby jazyk plnil svůj základní účel, být prostředkem formování abstraktního myšlení a prostředkem komunikace, nutně potřebuje pojmenovací znaky, sloužící poznávací a klasifikační činnosti. Přechod od jazyka k řeči vyžaduje však pomoc četných mikrosystémů dalších, sloužících sféře komunikační: zástupných, ukazatelů, formátorů, konektorů a rozmanitých operátorů. — Podle různých sémiologických příznaků vyčleňují se základní sémiologické třídy slov (viz o nich více v 2. části naší recenze).

Stylistický aspekt nominace je v této kapitole pojat poměrně úzce. Podstatu stylistické nominace vidí autorka E. S. Aznaurovová v tom, že je charakterizována dvojí souvztažností: s kvalifikačními momenty poznávací činnosti vědomí a s příznaky uzuálně připisovanými předmětu jazykovým kolektivem, podmiňujícími ten či onen typ stylistického významu. Reálným objektem označení stylisticky příznakového znaku jsou emoce a city, vznikající při poznávání a podmíněné těmi vlastnostmi předmětu, které odrážejí ani ne tak předmět sám, jako postoj lidí k němu: různá jazyková společenství mohou připisovat témuž předmětu i protichůdné kvalifikace. To se zvlášť nápadně projevuje u obrazného představování reality, založeného na schopnosti myšlení spojovat předměty a jevy okolního světa různými asociacemi. Kvalita a stupeň hodnocení se mění v závislosti na společenských podmínkách.

S různým charakterem nominace a výběru příznaku, který se stává základem pojmenovacího aktu, souvisí i jisté rozdíly mezi denotátem neutrálního a stylisticky příznakového znaku: jako dénotát neutrální jednotky vystupují příznaky objektu pojmenování v jeho celistvosti, v stylisticky příznakovém aktu je denotátem některý, nejčastěji nepodstatný hodnotící příznak objektu, uzuálně s ním spojovaný. Stylisticky příznakový znak označuje v podstatě ne sám předmět, ale určitý vztah jazykového společenství k němu. — Domníváme se, že autorka nedoceňuje objektivní základ stylisticky příznakového pojmenování: i když toto pojmenování jakoby releguje [231]objekt a jeho pojmový odraz na zadní plán, přece denotativní i signifikativní význam neutrálního pojmenování není zcela zrušen: stylisticky příznakové jméno zdůrazňuje pouze navíc společenské hodnocení označovaného (srov. matka — maminka, druhé předpokládá prvé a obsahuje je v sobě: maminka = matka + apreciativní příznak). Soudíme ostatně, že stylistická stránka nominace je v práci chápána příliš jednostranně a představena značně abstraktně.

Zaslouženě se i v obecné úvodní kapitole dostává místa nominaci slovotvorné. Úvodem podává autorka Je. S. Kubrjakovová vymezení a třídění onomaziologických kategorií, tvořících základ každého pojmenování. Za hlavní považuje ty, které jsou v jazycích našeho typu v základě pojmenovacích slovních druhů, tj. kategorii substance (předmětnosti), odrážející se v jazyce jako substantivum, a kategorii příznaku (příznakovosti), zahrnující zbývající tři pojmenovací slovní druhy — adjektivum, sloveso a adverbium. Tyto slovnědruhové onomaziologické kategorie jsou konkretizovány jednak prostřednictvím závazných kategorií gramatických, jednak prostřednictvím fakultativních kategorií slovotvorných. Slovotvorné kategorie různě modifikují a konkretizují kategorie předmětnosti a příznakovosti: dominantní postavení mají mezi nimi slovotvorné kategorie substantiva, jakožto pojmenování předmětu, slovotvorné kategorie ostatních slovních druhů pojmenovávají různé druhy a stupně příznaku. Kategorie slovotvorné jsou realizovány odvozenými jednotkami, jejichž struktura je v zásadě dvojčlenná: skládají se z onomaziologické báze, zařazující pojmenovávaný jev do třídy předmětů, vlastností, dějů n. příznaků příznaků, a onomaziologického příznaku, zpřesňujícího a konkretizujícího bázi.[5]

V souvislosti s rozlišením onomaziologické báze a příznaku věnuje autorka zvláštní pozornost bezafixálním derivátům: jejich specifičnost vidí v tom, že odrážejí pojetí označeného prizmatem nové (slovnědruhové) kategorie. Proto také slouží bezafixální odvozování především přechodu mezi slovními druhy. Z hlediska formy tu jde o paradigmatickou redistribuci základů, projevující se záměnou morfologických ukazatelů. I nedostatek speciálních derivačních afixů má podle autorky při těchto derivačních procesech své hluboké kořeny: afix je svou podstatou sémantický modifikátor, kdežto podstata posunu při redistribuci je především v novém kategoriálním nazírání označeného, v jeho kategoriálním přehodnocení. (Teprve druhotně mohou bezafixální deriváty vyjadřovat i týž okruh významů jako jiné typy derivátů.[6]) Shodně s námi odmítá autorka připisovat primárně slovotvornou funkci kmenotvorným příponám, neboť jsou pouze spoluukazateli slovnědruhové redistribuce základů.[7]

Zkoumání odvozených slov má podle autorky pro teorii nominace zvláštní význam: rozčleněnost významové struktury odvozené jednotky totiž zřetelně ukazuje, který příznak předmětu byl vybrán jako pro něj nápadný nebo typický, aby se stal „představitelem“ celé třídy předmětů téhož druhu. Odvozené slovo je pojmenování odkazem k jinému znaku či znakům jazyka: je to označení neznámého skrze známé, spojení nové zkušenosti se starou. Slovotvorný proces je specifickým aktem [232]nominace. Příznačné pro něj je, že (1.) utvoření nového pojmenování (s novou smyslovou strukturou) se děje na základě jednotek v jazyce už existujících, (2.) pojmenování je omezeno rámcem slova, (3.) v struktuře odvozeného pojmenování se opakují — zcela nebo zčásti — znaky obsažené ve výchozí jednotce, (4.) v odvozené jednotce je vztah odvozenosti vyjádřen různými formami a s různým stupněm členitelnosti i motivační a sémantické průhlednosti, (5.) odvozené pojmenování je novým slovem s vlastními formálními charakteristikami, (6.) utvoření nového slova se děje s pomocí některé z formálních operací, dovolujících představit proces tvoření slov jako proces modelování jednotek podle určitých pravidel, (7.) výběr operace pro utvoření konkrétního slova je podmíněn pojmenovacím úkolem daného procesu: afixace, kompozice a jiné formální operace se navzájem odlišují nejen technikou provedení, ale i svou onomaziologickou zaměřeností (viz pozn. 6).

Tyto osobité rysy slovotvorné nominace dovolují i zpřesnit pojem tvoření slov a podat obecnější vymezení odvozené jednotky jako „druhotného jednoslovného pojmenování s dvoučlennou onomaziologickou strukturou, formujícího své lexikální významy prostřednictvím rozčlenění představy na bázi a příznak pojmenování“.

V závěru autorka shrnuje úlohu tvoření slov v klasifikačně poznávací činnosti: pomáhá stále podrobněji rozčleňovat skutečnost a všestranně ji poznávat. Protože právě v odvozených slovech průzračně vystupuje povaha jejich motivace, prohlubuje zkoumání slovotvorných procesů naše představy o formování významů slovních znaků, o souvislostech předmětné řady s názvy jejích složek, o úloze bezprostředních asociací v nominačních aktech, o výběru toho nebo onoho příznaku předmětu v procesu jeho označování atd. Má proto tvoření slov v teorii nominace důležité místo.

Úvodní kapitolu knihy uzavírá pasáž o druhotné nominaci. — Prvotní lexikální nominace, jíž se obvykle rozumí usouvztažnění odraženého zlomku skutečnosti se zvukovou formou, poprvé dostávající funkci názvu, je v současném jazyce jev velmi řídký. Obyčejně se při novém pojmenovávání využívá již existující nominační jednotky v novém pojmenovacím vztahu na základě různých obsahových asociací. Při takové zprostředkovanosti pojmenování se některé významové příznaky původního pojmenování přirozeně přenášejí do signifikátu nového pojmenování. Je proto při zkoumání druhotné nominace třeba zaměřit se na ty mechanismy, které zajišťují vytváření nových pojmenování na základě pojmenovacích jednotek již existujících (a to beze změny jejich vnitřní formy).[8]

U druhotné nominace se v pojmenovacím vztahu uplatňují v zásadě čtyři složky: (1.) skutečnost, (2.) pojmově-jazyková forma jejího odrazu, (3.) předcházející strukturně-sémantický význam jazykové formy a (4.) jazyková forma v druhotné pojmenovací funkci. Můžeme rozlišit nejméně dva typy druhotné nominace: (1.) nominace nepřímá, se samostatnou pojmenovací hodnotou (pojmenovací jednotka se vztahuje k označované skutečnosti sama o sobě), (2.) nesamostatná (v rus. originále kosvennaja), kdy jednotka nabývá pojmenovací hodnoty teprve v součinnosti s pojmenovací jednotkou další. Oba typy se liší strukturou pojmenovacího vztahu. U nesamostatné nominace je souvislost mezi skutečností a názvem zprostředkována druhým pojmenovacím vztahem: v nominačním procesu se tak uplatňuje ještě další složka, signifikát zprostředkujícího, opěrného pojmenování — autor ji nazývá nominačním kontextem. — Protože nejsložitější a dosud nejméně sledovaný je ten aspekt zkoumání procesů nepřímé a nesamostatné nominace, který je spjat s pojmovými formami odrazu skutečnosti, ležícími v základě druhotného pojmenování, zaměřuje se autor právě na tuto stránku druhotné nominace a jejím pronikavým rozborem [233]prokazuje, jak právě převahou těch či oněch forem odrazu je dána rozmanitost způsobů a druhů druhotné nominace. — Musíme se zde spokojit jen stručnou charakteristikou dvou základních druhů druhotné nominace, metafory a metonymie, jakožto prostředků sémantické transpozice. Metafora je způsob „přeosmyslení“ na základě shody příznaků v pojmovém odrazu označovaného objektu a v signifikátu „přeosmysleného“ slova; tím se liší od metonymie, kde základ „přeosmyslení“ tkví ve styčnosti samých označovaných objektů. Při nepřímé nominaci převládají metonymické způsoby „přeosmyslení“ — opření o předmětný aspekt výchozího významu — zatímco při nominaci nesamostatné převládají způsoby metaforické — opření o aspekt pojmový. Aparát nesamostatné nominace považuje autor za nejpružnější a nejuniverzálnější nástroj pojmenovávání, dovolující označovat nejen nové stránky poznávání skutečnosti, ale i jejich nejjemnější detaily.

Podrobnějšímu rozboru gnozeologického a sémiotického aspektu nominace je věnována stať S. V. Kolšanského Lingvognozeologické základy jazykové komunikace. Autor usiluje především o vymezení některých základních pojmů, jako je nominace, denotát, signifikát apod.; jeho chápání těchto pojmů se ovšem často odlišuje od pojetí uplatňovaného ve většině statí sborníku. Např. i obsah pojmu nominace Kolšanskij ještě dále rozšiřuje: podle něho všechny formy fixace jakéhokoli jevu nebo faktu světa se mohou kvalifikovat jako jevy nominace; rozlišuje proto nejen nominaci lexikální a nominaci propoziční, ale i nominaci textem — diskursní. — V stati se dále podává prohloubený výklad různých sémiotických vztahů, řeší se otázka konotace a problematika mnohoznačnosti slova v komunikaci. V této souvislosti zdůrazňuje autor, že nominativní funkce nemůže být odtržena od komunikace: všechny nominační jednotky menší než věta mohou být vyděleny jen jako složky nominační struktury věty.[9]

Samostatnou úvahu věnuje autor otázce složených jazykových jednotek. Zatímco u jednoduchých jednotek jde o jednoduchou předmětnou vztaženost, o jedinečný denotát, u výpovědí máme denotát složený, svazek reálných jevů kvalifikovaný obvykle jako fakt nebo událost. Syntaktická struktura věty není pouze gramatickým spojením slov, ale je celostním odrazem struktury situací v pojetí mluvčího. Jestliže tedy nominativní podstata jednoduchých jazykových jednotek v rovině gnozeologického odrazu je táž jako nominativní hodnota jednotek složených, pak ve strukturním plánu jsou mezi lexikální a propoziční nominací podstatné rozdíly.[10]

První z kapitol věnovaných speciálnějším problémům nominace je stať B. A. Serebrennikova Nominace a problém výběru. Vlastním jejím tématem je problematika výběru zvukového komplexu (označujícího). Vlastnost slova jako značky a podnětu představy dává široké možnosti pro vytvoření zvukového komplexu na základě některého příznaku pojmenovávaného předmětu (tento příznak nemusí být podstatný, ba ani nápadný). Utvoření slova podle nějakého příznaku je podle autora čistě technickým postupem: vybraný příznak nevyčerpává podstatu předmětu, nerozkrývá všechny jeho příznaky — znalosti o předmětu, získané v procesu životní zkušenosti, jsou mnohem bohatší než příznak vzatý za základ jeho formy. — Autor tu podle našeho názoru nedoceňuje úlohu strukturního (slovotvorného) významu slova (jeho motivovanosti), která se obecně neomezuje pouze na jeho genezi, nýbrž trvá a působí i v dalším životě slova. Serebrennikov dostatečně nerozlišuje fakta ety[234]mologie a synchronní souvislosti slovotvorné, a proto si také vůbec neklade otázku po zákonitostech ve vztahu významů lexikálních a slovotvorných a s tím spjatou otázku prediktability a vyvoditelnosti lexikálního významu slova na základě jeho slovotvorné struktury. — Závěrem autor stručně objasňuje dva postupy hrající významnou úlohu při vytváření zvukové stránky slova — zvukomalbu a zvukovou symboliku.

Zatímco předchozí studie je věnována nominaci a jejímu výběru z hlediska jazyka — systému, stať N. D. Arutjunovové Nominace, reference, význam řeší problémy výběru nominace v procesu vytváření řeči. V obsažné a podnětné práci představuje autorka prostředky řečové nominace, principy jejich použitelnosti i kritéria jejich volby.

Z řady faktorů ovlivňujících výběr řečové nominace (např. styl sdělení, množství informace, kterou obsahuje význam jména, logicko-syntaktická struktura věty, jejíž součástí je jméno, jeho komunikativní funkce, soubor obecných znalostí účastníků řečového aktu, místo daného sdělení v textu, situace promluvy, tj. pragmatický aspekt řeči, etické normy běžné pro danou společnost) vyzdvihuje Arutjunovová komunikativní funkce, které má jméno ve struktuře věty, zejména jeho funkci identifikační a funkci charakterizační (predikátovou). Autorka sleduje tyto funkce jména z různých hledisek: z hlediska efektivnosti sdělení, denotační schopnosti jména, pragmatické podmíněnosti jeho použití, jeho lexikální interpretace, přesné fixace významu aj. Identifikační nominace (kterou se studie zabývá především) umožňuje adresátovi identifikovat objekt, o němž je řeč. Jejími prostředky jsou deiktická zájmena (popř. substantiva širokého významu) doprovázená přímým ukázáním na objekt, dále jména vlastní a pak tzv. určité popisy (Russellovy definite descriptions). Aby byla identifikace komunikačně úspěšná, musí mj. poukazovat na individualizující příznaky objektu a tyto příznaky musí být maximálně objektivní (vyloučena jsou proto subjektivně hodnotící jména). Principy výběru identifikační nominace se liší podle toho, je-li objekt sdělení (referent) přítomen tomuto sdělení nebo alespoň znám jeho účastníkům (důležitý rozdíl je např. i v tom, je-li znám přímo, nebo jen nepřímo); závažným kritériem je též, jde-li o objekt libovolný, či o obecné tvrzení, nebo o třídu objektů. Zejména v posledních dvou případech, stejně jako jde-li o nominaci událostí, dějů, činností apod., se často pro identifikační cíle uplatňuje druhý (víceméně protikladný) typ nominace, nominace charakterizační — predikátová. A zde je zajímavý paradox: použití predikátových slov s jejich určitějším a jasně ohraničeným významem se pro identifikaci objektu ukazuje jako neefektivní. Patrně proto, že predikace příznaku předmětu bývá subjektivně zabarvena, tj. odráží mínění autora promluvy. Tento fakt (přítomnost subjektivního, hodnotícího elementu) mnohdy ztěžuje, někdy i znemožňuje přesnou referenci. Referenční použití charakterizačních nominací vyžaduje předběžné určení oblasti jejich uplatnění; ta je v důsledku subjektivnosti soudů, na nichž je takové referenční používání založeno, podrobena neustálým posunům (srov. výrazy jako viník, zrada, narušování veřejného pořádku, slušné chování apod.). Pokud jde o význam vybíraných jmen (a o jeho fixaci), i zde se liší nominace identifikační a charakterizační: u charakterizačních nominací je jejich „upotřebitelnost“ pro ty či jiné objekty určována a regulována jejich významem, u identifikačních jmen, téměř naopak, použití (reference) určuje a formuje jejich význam.

Název následující stati L. S. Kovtuna Souvztažnost estetické a logické složky v lexikální nominaci zcela nevystihuje její skutečný obsah: jde o široce založené úvahy na téma funkčních typů slovního významu. Studie, sama o sobě nikoli nezajímavá, souvisí s vlastní tematikou i zaměřením monografie jen volně; i její esejistické podání se poněkud vymyká z rámce recenzované publikace.

Autor další stati K typologii lingvistických nominací G. V. Gak podnikl závažný a užitečný pokus podat všestrannou typologickou analýzu nominace. Přitom nomi[235]naci chápe (v intencích monografie, viz výše) značně široce, a proto i materiál klasifikace je velmi rozsáhlý a nesmírně různorodý. Tato šíře záběru s sebou přinesla nutnost pojmout typologii nominace nikoliv v podobě běžného dichotomického „stromu“, nýbrž jako jakousi „typologii typologií“. Gak nám takto předkládá skutečně komplexní pohled na nominaci, analyzuje ji důsledně jako proces i jako rezultát, a to z nejrůznějších hledisek: jako jev systémový i v aktuální řeči, funkčně i geneticky, paradigmaticky i syntagmaticky, podle jejího objektu, vnější i vnitřní formy, se zřetelem na mluvčího i adresáta a na situaci promluvy vůbec apod. — Bylo by jistě možno diskutovat o některých detailech Gakovy analýzy; také její terminologická východiska jsou někdy poněkud zjednodušující. To vše je však při snaze o komplexní klasifikování velmi široce pojaté nominace jistě pochopitelné.

Poslední stať I. dílu, Nominace, sémantika, sémiologie, z pera Ju. S. Stepanova se zabývá složitými otázkami vztahu objektivní sémantiky jazykového systému a způsobů jejího popisu. Její těžiště je v podrobné analýze různých druhů sémantických vymezení („definic“) v současné lexikologii. Práce je metodologicky nesporně velmi přínosná, i přesto, že zůstává víceméně v rovině obecných úvah.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 3, pp. 228-235

Previous Jiří Novotný: Nový slovník spisovné češtiny (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost)

Next Helena Confortiová: O nových sovětských frekvenčních slovnících