Sovětská práce o směrech v soudobé jazykovědě

Emanuel Michálek

[Chronicles]

(pdf)

Советская работа о направлениях в современном языкознании / Un ouvrage soviétique sur les tendances dans la linguistique contemporaine

Sovětský romanista R. A. Budagov ve své studii o různých směrech v soudobé jazykovědě a o jejich vzájemném střetání[1] se snaží ukázat, jak diference v řešení speciálních jazykovědných problémů mají svůj původ v různém, často diametrálně protikladném chápání podstaty jazyka samého. Autorova pozornost se soustředuje zvláště na otázku exaktnosti v jazykovědě i ve vědě literární a na vzájemný vztah sociálních a imanentních faktorů v jazyce a v jazykovědě. Je to jedna z prací, které v této oblasti v poslední době vyšly.[2] Budagovova kniha o směrech v soudobé lingvistice obsahuje šest kapitol, celkem volně spojených, k nim jsou připojeny závěrečné souhrnné poznámky a příloha o postavení ruského jazyka v dnešním světě.

V první kapitole pojednává autor o pojmu exaktnosti v jazykovědě; jde o příspěvek k historii a teorii tohoto problému. Exaktnost považuje Budagov za pojem funkční, závislý na specifice příslušné vědy (s. 9n.). V kapitole o znacích, významech a jevech chápe autor znak monolaterálně jako materiální smyslově reprodukovatelný předmět (jev, děj), který vystupuje v procesu poznání jako představitel (zástupce) jiného předmětu a je využíván pro získávání, uchovávání, přetváření a předávání informací. Ne dost šťastná je autorova definice významu slova jako historicky vzniklého spojení mezi zněním slova a tím odrazem předmětu nebo jevu, který vzniká v našem vědomí a nachází svůj výraz ve slově (s. 50). Omezuje význam jen na obsah mysli. Autor přijímá rozdělení jazyka užívané v psychologii na jazyk inspirující (langage suggestion, jazyk-vnušenije) a jazyk znakový (langage signe, jazyk-znak) podle toho, v jaké oblasti jazyk funguje a jak uvědoměle ho lidé užívají. O prvý typ jde např. u velkých spisovatelů, o druhý v běžných projevech. Dvě protikladné tendence se tu střetají: jedna — směřuje k jazyku znakovému, druhá obrací pozornost na způsob vyjádření myšlenek a pocitů — a směřuje k jazyku inspirujícímu. O tom, že se v době vědeckotechnické revoluce jazyk nemění v čistě technický prostředek, v jazyk znakový, svědčí podle autora okolnost, že jazyk vyžaduje dnes větší pozornost než před vědeckotechnickou revolucí. Ve shodě s tím je také výrazně se zvyšující závažnost terminologie. Termíny se podle Budagova formují uvědoměle a uvědoměle se chápe obvykle také jejich vnitřní forma. Jazyk se stává zřetelnějším, zřejmějším sdělovacím prostředkem.

V kapitole o teorii relativnosti a materiále národních jazyků rozlišuje Budagov teorii [250]částečné relativnosti, která počítá s objektivní existencí materie každé vědy, a teorii absolutní relativnosti, která odmítá objektivní vlastnosti materie samé. Vytýká Baudouinu de Courtenay, že zdůrazňoval jen obecnou souvislost gramatických forem a pomíjel problém gramatického významu. Podle autora nelze přehlížet např. rozdíl mezi základní, výchozí nominativní formou voda a formou závislou, odvozenou, sémanticky i gramaticky vázanou, např. vodu. Teorie absolutní relativnosti staví na stejnou úroveň jazykové formy sémanticky a funkčně různé. Ve světle této teorie význam slova se pojímá jako souhrn jeho spojitelnosti. Budagov uznává závažnost kategorie vztahu ve všech oblastech jazyka a zvl. v lexiku, ale význam pokládá za kategorii zvláštní, samostatnou a ukazuje na problém vzájemného působení dvou různých kategorií, významu a vztahu. Odmítá uznávat význam jen v daném kontextu. Klade důraz na vzájemné působení mezi celkovým systémem jazyka, např. systémem lexikálním, a jeho jednotlivými prvky, např. slovy. Význam slova podle Budagova zobecňuje určité příznaky předmětu nebo jevu, ale význam nemůže současně zobecňovat příznaky různých předmětů a různých jevů. Proto odpůrci polysémie každý význam polysémního slova považují za samostatnou jednotku, polysémii pokládají za fikci. Autor nemluví o tom, že polysémní struktura slova je sama lexikálním subsystémem.[3] Ukazuje, že každé zobecnění tkvící ve slově zahrnuje element, nejen logický, ale i historický. Kterékoli mnohoznačné slovo má vždy mezi svými významy význam obecný, základní, stmelující ostatní významy v určité epoše jazyka. Základní význam bývá v slovnících na prvém místě, je kontextově nepodmíněn a bývá nejčastější. Čím více je rozvito pojmové myšlení u nositelů jazyka, tím je zřejmější základní význam slova i souvislost mezi různými významy.

V kapitole o imanentních a sociálních faktorech se řeší zvláště otázka, jaký je vztah sociolingvistiky k jiným oborům jazykovědy a jak je třeba chápat rozlišování vnějších a vnitřních zákonů vývoje a fungování jazyka. Sociální faktory obyčejně působí prostřednictvím jazyka samého, jeho systému. Takoví činitelé, jako jsou kulturní centra a dopravní cesty, nepochybně na jazyk působí, ale neodpovídají na otázku po sociální povaze jazyka samého. Nelze se omezovat jen na jednotlivá sociálně podmíněná slova. Podle Budagova je sociálně podmíněna celá úroveň rozvoje lexika každého jazyka. Mluvit třeba o lexiku a sémantice jako celku, ne o jednotlivých slovech.

Autor se dále pokouší o postižení historického pozadí gramatiky. Ukazuje na příkladě románských jazyků, jak užívání osobních zájmen na počátku věty a s tím spojené přemístění určitého slovesa z koncového postavení na druhé místo ve větě souvisí s tradicí ústně přednášet, recitovat texty, tedy s faktorem v širokém smyslu společenským. Sama kultura určité doby, stav písemností, žánrů a druhů těchto písemností zjevně působí na syntaktické jevy jazyka, na jejich specifiku v každé historické epoše. Postpozice adjektiv v románských jazycích, při níž si adjektivum, na rozdíl od postavení před substantivem, uchovává nepřenesený význam, je spjata s rozšířením naukové publikační činnosti, tedy zase jde o impuls sociální.

Autor vytýká některým lingvistům, že pojmy „objektivní“ a „podléhající působení“ pokládají za neslučitelné. Přesvědčivě ukazuje, že ve skutečnosti jeden z těchto pojmů obohacuje druhý: jazyk se rozvíjí podle zcela objektivních zákonů, spisovný jazyk se zároveň v procesu svého fungování „opracovává“, zdokonaluje, jeho kategorie se diferencují, upřesňují ve shodě s potřebami lidí. Objevením historickosrovnávací metody a fonetických zákonů vznikl dojem, že jazyky fungují a rozvíjejí se zcela mechanicky. V druhé pol. 19. stol. se pokusili posílit toto hledisko mladogramatici sledující především vnější formy jazyka. Podle Budagova je celý jazyk, nejen jeho slovní zásoba, přímo nebo nepřímo spojen se skutečností. Co se v lexiku podává bezprostředně, to je v gramatice dáno zprostředkovaně a méně konkrétně. Gramatika reaguje na procesy v dějinách myšlení ne slovy, ale kategoriemi.

Zvláštní kapitola je věnována sporům o pojem normy spisovného jazyka. Také zde sleduje autor dvě protikladné koncepce jazyka charakteristické pro dnešní lingvistiku: Jedna je založena na přesvědčení, že funkce komunikativní a poznávací jsou funkcemi základními. [251]Druhá spatřuje v jazyce především formální systém vztahů mající čistě technický charakter, který komunikačnímu procesu někdy slouží, a jindy mu překáží. Boj těchto metodologicky protikladných koncepcí se obrazil i v teorii jazykové normy.

Poslední kapitola publikace pojednává o vzájemném působení konkrétních a abstraktních modelů v gramatice. Autor tu konfrontuje gramatické modely přirozených jazyků s modely jazyků umělých a ukazuje jejich rozdíly, zvl. ve vztahu k variantnosti, synonymii v jazyce apod.

Ve svém celku Budagovova kniha přístupně informuje o některých aktuálních jazykovědných otázkách v jejich souvislostech se zásadními problémy marxistické filozofie.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 3, pp. 249-251

Previous Melánie Nováková: Francouzská monografie o normě

Next Jiří Nekvapil: Antologie Vinogradovových příspěvků k dějinám ruské a sovětské jazykovědy